Bitva u Kádisíje (636)
Napsal: 7/6/2012, 13:00
Arabsko-perské války
BITVA U KÁDISÍJE (dnešní Irák)
16-19.listopadu 636
Většina textu použita s laskavým svolením: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Perská říše
Velitel: Rostam Farrokhzád, Hormuzan, Jalinus, Beerzan, Mihran-i Bahram-i Razi
Počty: 50.000 až 100.000 mužů (podle starých nadhodnocených pramenů 200.000), 33 válečných slonů
Arabové
Velitel: Sa´d ibn Abí Waqqás, Al-Muthanna ibn Haritha…
Počty: 30.000 mužů
Perský velkokrál Jazdakart III. zaútočil na arabskou armádu pod velením Muthanny bin Hárithy natolik důrazně, že chalífa Omar přikázal dobytá území v dnešní Iráku vyklidit a stáhnout se do tábora v Di Qar. S daným stavem věcí se však nesmířil a již příští rok podnikl proti Persii velké válečné tažení.
Válka v Mezopotámii, bitva u Kádisíje
Arabský chalífa Omar se nesmířil s tím, že perský král Jazdakart III. vyhnal minulý rok jeho vojska z Iráku, a připravil nové válečné tažení. Své muže nejdříve chtěl vést do bitvy osobně a sám dokonce jako první vyrazil z Medíny. Po třech mílích však poručil zastavit a rozbít tábor, aby se ještě o všem se svými zkušenými generály poradil. Ti celou akci považovali za příliš nebezpečnou a výsledek bitvy za nejistý a upozorňovali na to, že by případná porážka ohrozila jeho vážnost a autoritu. Omar proto raději předal velení Said ibn Abí Vakkásovi, Prorokovu vnukovi, a vrátil se do Medíny. Arabská armáda pak pokračovala v pochodu a přitáhla do oblasti dnešního města Kúfy, kde se se k ní připojily oddíly Muthanny bin Hárithy. Protože Muthanna byl již mrtvý, cenné informace o perském způsobu boje poskytl Vakkásovi jeho bratr. Také Omar z Medíny bombardoval svého vrchního velitele instrukcemi, v nichž se zabýval i úplnými maličkostmi. Mimo jiné rozhodl, že bitva bude svedena u Kádisije (jihozápadně od Kerbely), a nechal si dokonce poslat mapu okolí, aby mohl rozhodnout, jak má být vojsko sešikováno a jakou zvolí taktiku boje.
Po všech válečných nezdarech doufali Peršané, že obrat ve válce konečně přinese rok 636. Ke konečnému zúčtování s Araby shromáždil král Isdigerd impozantní armádu o síle 120.000 mužů v čele se svým nejlepším generálem Rustamem ji poslal do Savádu na pravém břehu Eufratu, jehož obyvatelé se okamžitě postavili jeho stranu a povstali Arabům, kteří se stáhli k opevněnému městu Kádisíji a chystali se k boji. Chalífa Omar v této oblasti disponoval asi 30.000 muži, které svěřil do velení Saídovi, synu Wakásovu, jenž nahradil starého harcovníka al–Muthannu, jenž podlehl svým zraněním z bitvy u Kossen–Natek.
Před zahájením boje vyslal Vakkás k Jazdakartovi delegaci čtrnácti kmenových náčelníků s nabídkou míru. Ten je přijal s orientální pompou obklopen svými rádci a předními šlechtici a zeptal se jich z jakého důvodu přicházejí do jeho země. Numán ibn Mukarín odpověděl (volný překlad z němčiny): „Vládce! Před nepříliš dlouhým časem jsme ještě byli nevědoucí a divoký národ, ale Alláh se nad námi slitoval a poslal nám svého vyvoleného Proroka. Ten nám ukázal cestu k pravdě, přinesl nám lepší život a osvobodil nás od všeho zla. Slíbil nám v tomto i příštím životě úspěch, když jeho poselství přijmeme, a my jsme uvěřili v jeho poslání. Potom nám poručil jeho poselství – islám šířit mezi okolními národy. Islám je zdrojem veškerého dobra – říká jasně, co je dobré a co zlé. Urození Peršané, dejte se na cestu pravé víry. Když ji přijmete, bude to pro vás nejlepší a necháme vás žít v míru. Předáme vám Alláhova přikázání a ta se stanou vaším průvodcem. Když ale poselství islámu odmítnete, budete žít pod naším panstvím a platit nám poplatky. Také se budete muset postarat o to, aby z vaší země zmizely nepravosti a špatné skutky. Když i toto odmítnete, rozhodne meč.“
Jazdakart je klidně vyslechl a odpověděl: „Arabové, před nedlouhým časem nebylo ubožejšího a zaostalejšího národa než jste byli vy. Stačilo poslat na hranice příkaz, aby vaše provinění potrestali a nastolili pořádek. Proto vám radím, vzdejte se svých dobyvačných choutek. Kdyby vám chyběli potraviny nebo nějaké jiné věci, dejte nám vědět, budeme vás zásobovat vším potřebným. Uznáme také vašeho po právu zvoleného vládce, jestliže vám bude laskavě vládnout.“ Jakýsi al–Mugíra ibn Zarra teď oponoval: „Císaři, žili jsme skutečně tak uboze, jak jste říkal, možná ještě hůř. Jedli jsme zdechliny, oblékali se do kůží a spali na zemi. Ale od té doby, co se mezi námi objevil Alláhem seslaný Prorok, změnili jsme se úplně. Jeho učení a jeho povznášející příklad nás předurčily vést svět. pyšní vládci, jako jsi ty, se nás již obávají. Císaři, je zbytečné pokračovat v hovoru. Buďto uznáte vyvoleného Proroka a skloníte se před jeho vznešeným učením, nebo budete platit poplatek. Když obé odmítnete, rozhodne meč.“ Tato slova císaře rozzuřila: „Kdyby zákony nezakazovaly prolévat krev vyslanců, nechal bych vás připravit o hlavu. Pověřím ale [kancléře] Rostama, aby s vámi zúčtoval a u Kádisije vás zadupal i se všemi vašimi kamarády do země.“ Pak se zeptal: „Kdo z vás je nejurozenější.“ „Já“, ozval se Ásim ibn Omar, načež císař nechal naplnit koš zemí a Ásimovi jej posadit na hlavu. Ten je přinesl do arabského tábora a před Saidem položil na zem. Velitel byl potěšen, neboť v tom viděl dobré znamení: „Gratuluji ti k vítězství!“, řekl, „Nepřátelé nám sami odevzdali svou zemi.“
Rostam opravdu vyrazil s velkou armádou [50.000 mužů] ke Kádisiji, se zahájením bitvy však váhal a na obou stranách se střídali vyjednavači. Jako poslední k němu přišel al–Mugíra ibn Suba a Rostam dělal všechno proto, aby ho ohromil: seděl na zlatém trůnu, na hlavě měl zlatou korunu posázenou drahokamy obklopen dvořany oblečenými v brokátu, ozdobenými zlatem a drahými kameny. Mugíra ale klidně sesedl z koně, vystoupal nahoru a usedl k němu ne trůn. Všichni nejdříve byli ohromeni, neboť něco takového se ještě nikdo neodvážil, pak ale zasáhla stráž a odkázala Mugíru do příslušných mezí. Vyslanec pak klidně promluvil: „Perští šlechtici! Jste moudří, ale chováte se pošetile. My muslimové bychom nikdy žádného člověka nepovznesli mezi bohy...“
Said se zcela zaměřil na obranu a s městem za zády si vybudoval opevněný tábor chráněný ze dvou stran kanály spojující jezero Nadžaf s Eufratem. Protože odřená zadnice prý mu bránila sedět na koni, vylezl si na věž kádisíjské citadely, aby odsud přihlížel boji a udílel rozkazy. Rustam pevně rozhodnutý zaútočit přešel aniž mu v tom kdokoli bránil rákosím zarostlý kanál al–Atik, jenž směřoval k jihovýchodu, a přivedl svoji obrovskou armádu přímo před nepřítele. Své muže sešikoval na střed a dvě křídla. Do středu pak postavil tři pětiny svých bojovníků a 19 vlečných slonů, zatímco pravé křídlo svěřil Džalenovi a levé Bendsuwanovi, z nichž každému dal k dispozici 24.000 mužů a 7 slonů. Arabové se se žádnými strategickými plány nezabývali a vše nechali na Chálídovi, synu Orfutovu, který jim de facto velel, když Said zalezl do citadely.
Boj propukl v poledne a pokračoval až do západu slunce, kdy Said ze své věže zvolal „Allah akbar“ na znamení, aby jeho muži vyrazili do rozhodného útoku. Ale bohužel se znovu opakovala situace dobře známa z bitvy „u mostu“. Když totiž koně arabských jezdců uviděli a ucítili perské válečné slony, plašili se, odmítali pokračovat vpřed a nakonec se rozutekli. Když arabský útok takto zkrachoval, začalo se vítězství klonit na stranu Peršanů, jejichž útok se zvláště na křídlech velmi slibně rozvíjel, zvláště když zkrachoval i protiútok Toleichy a jeho „lvů“. A vše by mohlo být již prvého dne úplně ztraceno, kdyby Assem na příkaz Saidův nevyrazil s lukostřelci a pěšáky vpřed proti slonům, které pak zasypali palbou a přeřezávali jim popruhy, takže jejich posádky padaly k zemi. A když se takto zbavili těchto nebezpečných zvířat, podařilo se jim konečně zastavit útok Peršanů, kteří konečně na další boj rezignovali a v pořádku a s pocitem vítězství se vrátili do svého tábora. Protože pak Arabové měli na 500 mrtvých a zřejmě tomu odpovídající počet raněných, celkem logicky nazvali první den bitvy u Kádisíje „dnem otřesu“.
Během noci a ještě na počátku dne následujícího nevyvíjeli Peršané žádnou velkou bojovou aktivitu, neboť nechtěli riskovat střet, dokud sloní postroje nebudou opraveny. Ale ani Arabové se do bitvy příliš nehrnuli, neboť jim za Sýrie přicházely stále nové a nové posily. Druhý den boj pokračoval již za účasti šesti tisíc Arabů, kteří přišli ze Sýrie a v malých skupinkách se trousili na bojiště až do večera, aby se zdálo, že počet Arabů vytrvale roste. Syrské oddíly vymyslely cosi proti slonům: své velbloudy pokryly černými vlajícími látkami a zaútočily. Třebaže pohled na tato podivná stvoření slony plašil, takže se nechali jen těžko ovládat, bojovalo se až do půlnoci. Úspěšnější byli tentokráte muslimové – padl generál Bahmán, princ Šáhrbaráz a mnoho jiných velitelů. Celé dopoledne tohoto dne „pomoci“ tak jednotliví bojovníci obou stran tedy vstupovali do země nikoho a hledali si soupeře k individuálnímu souboji, v nichž pak Peršané ztratili své dva přední generály Bendsuwana a Bahmána Dsúl–Hadžíba. Teprve když se Arabové cítili dostatečné početně silní, zaútočili po celé široké frontě jízdou nejenom na koních, ale i velbloudech, kteří plašili koně soupeře stejně jako sloni. A účinek se dostavil okamžitě, když perská kavalérie byla rozprášena a utrpěla značné ztráty. Ale perští pěšáci stáli pevně, čímž dali svým jezdcům možnost znovu se zkonsolidovat a vrátit se na bojiště právě včas, aby zachránili Rustama před zajetím a odvrátili porážku. Vítězem druhého dne se však mohli cítit již Arabové podle jednoduché matematiky: Rustam 10.000 mrtvých a raněných, kdežto Said ne více než dva tisíce.
Ještě celou další noc po dnu „pomoci“ pracovali Peršané tak usilovně na sloních postrojích, že již třetí den ráno je mohli své chobotnatce nasadit do akce. Ale Arabové i jejich koně již těmto nezvyklým zvířatům přivykli a kromě toho jim perští dezertéři poradili, aby jim útočili na jejich citlivá místa – oči a choboty (Vakkás se konečně zeptal muslimů z Persie, jak na ně. Ti mu poradili, aby jim vypíchli oči, načež se vojákům podařilo oslepit dvě vedoucí zvířata, která se dala na útěk k řece, a ostatní sloni je následovali). Arabové tak vedli svůj převážně na ně, a když poranili a splašili dva vůdčí samce, rozvrátili tím celou sloní linii. Zvířata pak prchla přes kanál al–Atik a zmizela směrem ke Ctesiphonu. Nyní se srazili jezdci a pěšáci obou stran a bojovali spolu bezvýsledně meči i kopími. Nicméně Peršané nakonec ustoupili za kanál al–Atik a zachytili se na jeho druhém břehu, kde si dopřáli oddechového času. A ten opravdu potřebovali, neboť jejich armáda byla plná čerstvých a nezkušených rekrutů, kteří museli být třídenním krvavým bojem značně otřeseni. Den „rozhořčené války“, jak jej nazývali, přešla v noc „vrčení“, noc hrozného hluku a vřavy, kdy vojáci obou stran vydávali zvuky jako psi a šakali. Dav z nejodvážnějších Arabů Toleicha a Amr se pak s nevelkým oddílem pod ochranou noci vetřeli přímo do nepřátelského tábora a vnesli smrt a zmatek mezi Peršany.
Ráno čtvrtého dne bitvy se Peršané znovu vrátili na bojiště a zahájili boj zřejmě opět s Atikem za zády. Kolem poledne se však zvedl prudký západní vítr, který hnal oblaka prachu a písku přímo do jejich očí, zatímco Arabům, jimž vál do zad, zřejmě tolik nevadil. Muslimové toho využili a zvýšeným úsilím se jim podařilo donutit část perské armády k ústupu. A tak Hormuzán, místokrál Susiany, a Firuzán, jenž bude později velet u Nehavandu, vystavili nebezpečí samotné Rustama, jemuž právě silný vichr strhl plátěnou střechu nad jeho trůnem a zahnal ji do nedalekého Atiku. Rustam se před nepřítelem schoval mezi nákladními mulami, na nichž visela jeho zavazadla. Ale jeden přičinlivý Arab jménem Hilal, syn Alkamův, zabrousil i sem a začal přeřezávat jejich provazy, aby se jich zmocnil. Jedno zavazadlo pak na něj spadlo a vážně jej poranilo. Peršan se tedy dal na útěk, vrhl se do Atiku a snažil se uniknout na jeho druhou stranu. Ale Hilal se hnal za ním, ve vodě jej dostihl, vytáhl jej na břeh a zde jej zabil. Pak usedl na jeho trůn a začal povykovat: „Ó pane Káby, já jsem zabil Rustama!“
Smrt vrchního velitele vyvolal mezi Peršany paniku, přičemž pouze několik oddílů drželo své pozice, dokud nebyli všichni rozsekáni na kusy, zatímco všichni ostatní prchali přes potok a vrhali se do vody anebo jej překračovali na místech, kde byl zasypán. A 30.000 jich našlo smrt (někdy je uváděno 22.500 mužů), když 10.000 jich padlo již v bojích předcházejících dnů a nocí, zatímco muslimové přišli o pouhých 6.000 mužů (někdy je uváděno 8.500 mužů).
A tak čtvrtý den bitvy u Kádisíje zvaný den „chamtivců“ rozhodl celé střetnutí. Peršané bojovali statečně a mohli být i úspěšní, kdyby se proti nim nespiklo počasí a kdyby zcela náhodně neztratili svého velitele. Ale Rustamova smrt nebyla pro ně takovou katastrofou jako ztráta symbolu jejich národa zástavy Durufš Kavaní, jenž se ocitla v rukou Arabů.
Ústup poražené armády od Kádisíje vedl Džalenus, přičemž Said ve snaze dosáhnout úplného vítězství za ním vyslal tři oddíly vojáků. Velitel jednoho z nich Sohra pak dostihl zadní perské voje v Harraru, zničil je a Džalena zabil, zatímco ostatní dva se vrátili, aniž zřejmě dosáhly nějakého úspěchu. Převážná část uprchlíků tak úspěšně překonala Mezopotámii a ukryla se za bezpečnými hradbami Ctesiphonu.
Chalífa Omar se nemohl dočkat zprávy o výsledku bitvy, a proto s netrpělivostí očekával posly a neustále jim vyjížděl vstříc i několik mil před Medínu. Jednoho dne uviděl jezdce na velbloudu a zeptal se ho, odkud jede. „Od Kádisije“, odpověděl muž a pokračoval v cestě, aniž by zastavil, protože chalífu nikdy před tím nikdy neviděl. Omarovi tedy nezbývalo nic jiného než se dát do běhu: „Tak jaké novinky přinášíš?“ – „Alláh propůjčil muslimům vítězství.“ S tím se zadýchaný vládce věřících samozřejmě nespokojil a běžel vedle velblouda až do Medíny. kde byl posel byl velmi překvapen, když lid Omara pozdravil jako své chalífu: „Proč jsi mi neřekl, kdo jsi.“ – „Nedělej si starosti a vyprávěj dále, chci vědět podrobnosti“, zněla odpověď.
Závěr
Porážka u Kádisíje zmařila veškeré naděje, že se území na pravém břehu Eufratu vrátí zpět do lůna impéria. Ale situace ještě nebyla zoufalá a nikdo netušil, že říše stojí před svým zánikem. Avšak protože ohrožení Ctesiphonu bylo již zcela zjevné, vážně se uvažovalo o jeho evakuaci a přenesení královského dvora buďto do Ištakru, hlavního města starověké Persie, anebo do Hamadánu, metropole Médie. Ale nakonec bylo rozhodnuto, neboť opustit údolí Tigridu by se mohlo vykládat jako slabost a neschopnost říše vypořádat se s Araby, což by mohlo mít i dosud netušené vnitropolitické důsledky. Je také možné, že král Isdigerd a jeho rádci předpokládali, že se Arabové se svými zisky spokojí a zastaví svůj postup, anebo že dostanou tvrdý úder z rukou Římanů, kteří tak učiní přítrž i jejich útokům na perské impérium.
A skutečně po bitvě u Kádisíje se Arabové stáhli do svých nově založených opěrných bodů v Basře a Kúfě a věnovali se konsolidaci svých dobytých dominií na pravém břehu řeky Eufratu. Teprve roku 637 vyrazil Said chalífou pověřený velením nových válečných operací z Kúfy do Anbaru (Perisabora), kde překročil Eufrat a vstoupil do perské Mezopotámie.
BITVA U KÁDISÍJE (dnešní Irák)
16-19.listopadu 636
Většina textu použita s laskavým svolením: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Perská říše
Velitel: Rostam Farrokhzád, Hormuzan, Jalinus, Beerzan, Mihran-i Bahram-i Razi
Počty: 50.000 až 100.000 mužů (podle starých nadhodnocených pramenů 200.000), 33 válečných slonů
Arabové
Velitel: Sa´d ibn Abí Waqqás, Al-Muthanna ibn Haritha…
Počty: 30.000 mužů
Perský velkokrál Jazdakart III. zaútočil na arabskou armádu pod velením Muthanny bin Hárithy natolik důrazně, že chalífa Omar přikázal dobytá území v dnešní Iráku vyklidit a stáhnout se do tábora v Di Qar. S daným stavem věcí se však nesmířil a již příští rok podnikl proti Persii velké válečné tažení.
Válka v Mezopotámii, bitva u Kádisíje
Arabský chalífa Omar se nesmířil s tím, že perský král Jazdakart III. vyhnal minulý rok jeho vojska z Iráku, a připravil nové válečné tažení. Své muže nejdříve chtěl vést do bitvy osobně a sám dokonce jako první vyrazil z Medíny. Po třech mílích však poručil zastavit a rozbít tábor, aby se ještě o všem se svými zkušenými generály poradil. Ti celou akci považovali za příliš nebezpečnou a výsledek bitvy za nejistý a upozorňovali na to, že by případná porážka ohrozila jeho vážnost a autoritu. Omar proto raději předal velení Said ibn Abí Vakkásovi, Prorokovu vnukovi, a vrátil se do Medíny. Arabská armáda pak pokračovala v pochodu a přitáhla do oblasti dnešního města Kúfy, kde se se k ní připojily oddíly Muthanny bin Hárithy. Protože Muthanna byl již mrtvý, cenné informace o perském způsobu boje poskytl Vakkásovi jeho bratr. Také Omar z Medíny bombardoval svého vrchního velitele instrukcemi, v nichž se zabýval i úplnými maličkostmi. Mimo jiné rozhodl, že bitva bude svedena u Kádisije (jihozápadně od Kerbely), a nechal si dokonce poslat mapu okolí, aby mohl rozhodnout, jak má být vojsko sešikováno a jakou zvolí taktiku boje.
Po všech válečných nezdarech doufali Peršané, že obrat ve válce konečně přinese rok 636. Ke konečnému zúčtování s Araby shromáždil král Isdigerd impozantní armádu o síle 120.000 mužů v čele se svým nejlepším generálem Rustamem ji poslal do Savádu na pravém břehu Eufratu, jehož obyvatelé se okamžitě postavili jeho stranu a povstali Arabům, kteří se stáhli k opevněnému městu Kádisíji a chystali se k boji. Chalífa Omar v této oblasti disponoval asi 30.000 muži, které svěřil do velení Saídovi, synu Wakásovu, jenž nahradil starého harcovníka al–Muthannu, jenž podlehl svým zraněním z bitvy u Kossen–Natek.
Před zahájením boje vyslal Vakkás k Jazdakartovi delegaci čtrnácti kmenových náčelníků s nabídkou míru. Ten je přijal s orientální pompou obklopen svými rádci a předními šlechtici a zeptal se jich z jakého důvodu přicházejí do jeho země. Numán ibn Mukarín odpověděl (volný překlad z němčiny): „Vládce! Před nepříliš dlouhým časem jsme ještě byli nevědoucí a divoký národ, ale Alláh se nad námi slitoval a poslal nám svého vyvoleného Proroka. Ten nám ukázal cestu k pravdě, přinesl nám lepší život a osvobodil nás od všeho zla. Slíbil nám v tomto i příštím životě úspěch, když jeho poselství přijmeme, a my jsme uvěřili v jeho poslání. Potom nám poručil jeho poselství – islám šířit mezi okolními národy. Islám je zdrojem veškerého dobra – říká jasně, co je dobré a co zlé. Urození Peršané, dejte se na cestu pravé víry. Když ji přijmete, bude to pro vás nejlepší a necháme vás žít v míru. Předáme vám Alláhova přikázání a ta se stanou vaším průvodcem. Když ale poselství islámu odmítnete, budete žít pod naším panstvím a platit nám poplatky. Také se budete muset postarat o to, aby z vaší země zmizely nepravosti a špatné skutky. Když i toto odmítnete, rozhodne meč.“
Jazdakart je klidně vyslechl a odpověděl: „Arabové, před nedlouhým časem nebylo ubožejšího a zaostalejšího národa než jste byli vy. Stačilo poslat na hranice příkaz, aby vaše provinění potrestali a nastolili pořádek. Proto vám radím, vzdejte se svých dobyvačných choutek. Kdyby vám chyběli potraviny nebo nějaké jiné věci, dejte nám vědět, budeme vás zásobovat vším potřebným. Uznáme také vašeho po právu zvoleného vládce, jestliže vám bude laskavě vládnout.“ Jakýsi al–Mugíra ibn Zarra teď oponoval: „Císaři, žili jsme skutečně tak uboze, jak jste říkal, možná ještě hůř. Jedli jsme zdechliny, oblékali se do kůží a spali na zemi. Ale od té doby, co se mezi námi objevil Alláhem seslaný Prorok, změnili jsme se úplně. Jeho učení a jeho povznášející příklad nás předurčily vést svět. pyšní vládci, jako jsi ty, se nás již obávají. Císaři, je zbytečné pokračovat v hovoru. Buďto uznáte vyvoleného Proroka a skloníte se před jeho vznešeným učením, nebo budete platit poplatek. Když obé odmítnete, rozhodne meč.“ Tato slova císaře rozzuřila: „Kdyby zákony nezakazovaly prolévat krev vyslanců, nechal bych vás připravit o hlavu. Pověřím ale [kancléře] Rostama, aby s vámi zúčtoval a u Kádisije vás zadupal i se všemi vašimi kamarády do země.“ Pak se zeptal: „Kdo z vás je nejurozenější.“ „Já“, ozval se Ásim ibn Omar, načež císař nechal naplnit koš zemí a Ásimovi jej posadit na hlavu. Ten je přinesl do arabského tábora a před Saidem položil na zem. Velitel byl potěšen, neboť v tom viděl dobré znamení: „Gratuluji ti k vítězství!“, řekl, „Nepřátelé nám sami odevzdali svou zemi.“
Rostam opravdu vyrazil s velkou armádou [50.000 mužů] ke Kádisiji, se zahájením bitvy však váhal a na obou stranách se střídali vyjednavači. Jako poslední k němu přišel al–Mugíra ibn Suba a Rostam dělal všechno proto, aby ho ohromil: seděl na zlatém trůnu, na hlavě měl zlatou korunu posázenou drahokamy obklopen dvořany oblečenými v brokátu, ozdobenými zlatem a drahými kameny. Mugíra ale klidně sesedl z koně, vystoupal nahoru a usedl k němu ne trůn. Všichni nejdříve byli ohromeni, neboť něco takového se ještě nikdo neodvážil, pak ale zasáhla stráž a odkázala Mugíru do příslušných mezí. Vyslanec pak klidně promluvil: „Perští šlechtici! Jste moudří, ale chováte se pošetile. My muslimové bychom nikdy žádného člověka nepovznesli mezi bohy...“
Said se zcela zaměřil na obranu a s městem za zády si vybudoval opevněný tábor chráněný ze dvou stran kanály spojující jezero Nadžaf s Eufratem. Protože odřená zadnice prý mu bránila sedět na koni, vylezl si na věž kádisíjské citadely, aby odsud přihlížel boji a udílel rozkazy. Rustam pevně rozhodnutý zaútočit přešel aniž mu v tom kdokoli bránil rákosím zarostlý kanál al–Atik, jenž směřoval k jihovýchodu, a přivedl svoji obrovskou armádu přímo před nepřítele. Své muže sešikoval na střed a dvě křídla. Do středu pak postavil tři pětiny svých bojovníků a 19 vlečných slonů, zatímco pravé křídlo svěřil Džalenovi a levé Bendsuwanovi, z nichž každému dal k dispozici 24.000 mužů a 7 slonů. Arabové se se žádnými strategickými plány nezabývali a vše nechali na Chálídovi, synu Orfutovu, který jim de facto velel, když Said zalezl do citadely.
Boj propukl v poledne a pokračoval až do západu slunce, kdy Said ze své věže zvolal „Allah akbar“ na znamení, aby jeho muži vyrazili do rozhodného útoku. Ale bohužel se znovu opakovala situace dobře známa z bitvy „u mostu“. Když totiž koně arabských jezdců uviděli a ucítili perské válečné slony, plašili se, odmítali pokračovat vpřed a nakonec se rozutekli. Když arabský útok takto zkrachoval, začalo se vítězství klonit na stranu Peršanů, jejichž útok se zvláště na křídlech velmi slibně rozvíjel, zvláště když zkrachoval i protiútok Toleichy a jeho „lvů“. A vše by mohlo být již prvého dne úplně ztraceno, kdyby Assem na příkaz Saidův nevyrazil s lukostřelci a pěšáky vpřed proti slonům, které pak zasypali palbou a přeřezávali jim popruhy, takže jejich posádky padaly k zemi. A když se takto zbavili těchto nebezpečných zvířat, podařilo se jim konečně zastavit útok Peršanů, kteří konečně na další boj rezignovali a v pořádku a s pocitem vítězství se vrátili do svého tábora. Protože pak Arabové měli na 500 mrtvých a zřejmě tomu odpovídající počet raněných, celkem logicky nazvali první den bitvy u Kádisíje „dnem otřesu“.
Během noci a ještě na počátku dne následujícího nevyvíjeli Peršané žádnou velkou bojovou aktivitu, neboť nechtěli riskovat střet, dokud sloní postroje nebudou opraveny. Ale ani Arabové se do bitvy příliš nehrnuli, neboť jim za Sýrie přicházely stále nové a nové posily. Druhý den boj pokračoval již za účasti šesti tisíc Arabů, kteří přišli ze Sýrie a v malých skupinkách se trousili na bojiště až do večera, aby se zdálo, že počet Arabů vytrvale roste. Syrské oddíly vymyslely cosi proti slonům: své velbloudy pokryly černými vlajícími látkami a zaútočily. Třebaže pohled na tato podivná stvoření slony plašil, takže se nechali jen těžko ovládat, bojovalo se až do půlnoci. Úspěšnější byli tentokráte muslimové – padl generál Bahmán, princ Šáhrbaráz a mnoho jiných velitelů. Celé dopoledne tohoto dne „pomoci“ tak jednotliví bojovníci obou stran tedy vstupovali do země nikoho a hledali si soupeře k individuálnímu souboji, v nichž pak Peršané ztratili své dva přední generály Bendsuwana a Bahmána Dsúl–Hadžíba. Teprve když se Arabové cítili dostatečné početně silní, zaútočili po celé široké frontě jízdou nejenom na koních, ale i velbloudech, kteří plašili koně soupeře stejně jako sloni. A účinek se dostavil okamžitě, když perská kavalérie byla rozprášena a utrpěla značné ztráty. Ale perští pěšáci stáli pevně, čímž dali svým jezdcům možnost znovu se zkonsolidovat a vrátit se na bojiště právě včas, aby zachránili Rustama před zajetím a odvrátili porážku. Vítězem druhého dne se však mohli cítit již Arabové podle jednoduché matematiky: Rustam 10.000 mrtvých a raněných, kdežto Said ne více než dva tisíce.
Ještě celou další noc po dnu „pomoci“ pracovali Peršané tak usilovně na sloních postrojích, že již třetí den ráno je mohli své chobotnatce nasadit do akce. Ale Arabové i jejich koně již těmto nezvyklým zvířatům přivykli a kromě toho jim perští dezertéři poradili, aby jim útočili na jejich citlivá místa – oči a choboty (Vakkás se konečně zeptal muslimů z Persie, jak na ně. Ti mu poradili, aby jim vypíchli oči, načež se vojákům podařilo oslepit dvě vedoucí zvířata, která se dala na útěk k řece, a ostatní sloni je následovali). Arabové tak vedli svůj převážně na ně, a když poranili a splašili dva vůdčí samce, rozvrátili tím celou sloní linii. Zvířata pak prchla přes kanál al–Atik a zmizela směrem ke Ctesiphonu. Nyní se srazili jezdci a pěšáci obou stran a bojovali spolu bezvýsledně meči i kopími. Nicméně Peršané nakonec ustoupili za kanál al–Atik a zachytili se na jeho druhém břehu, kde si dopřáli oddechového času. A ten opravdu potřebovali, neboť jejich armáda byla plná čerstvých a nezkušených rekrutů, kteří museli být třídenním krvavým bojem značně otřeseni. Den „rozhořčené války“, jak jej nazývali, přešla v noc „vrčení“, noc hrozného hluku a vřavy, kdy vojáci obou stran vydávali zvuky jako psi a šakali. Dav z nejodvážnějších Arabů Toleicha a Amr se pak s nevelkým oddílem pod ochranou noci vetřeli přímo do nepřátelského tábora a vnesli smrt a zmatek mezi Peršany.
Ráno čtvrtého dne bitvy se Peršané znovu vrátili na bojiště a zahájili boj zřejmě opět s Atikem za zády. Kolem poledne se však zvedl prudký západní vítr, který hnal oblaka prachu a písku přímo do jejich očí, zatímco Arabům, jimž vál do zad, zřejmě tolik nevadil. Muslimové toho využili a zvýšeným úsilím se jim podařilo donutit část perské armády k ústupu. A tak Hormuzán, místokrál Susiany, a Firuzán, jenž bude později velet u Nehavandu, vystavili nebezpečí samotné Rustama, jemuž právě silný vichr strhl plátěnou střechu nad jeho trůnem a zahnal ji do nedalekého Atiku. Rustam se před nepřítelem schoval mezi nákladními mulami, na nichž visela jeho zavazadla. Ale jeden přičinlivý Arab jménem Hilal, syn Alkamův, zabrousil i sem a začal přeřezávat jejich provazy, aby se jich zmocnil. Jedno zavazadlo pak na něj spadlo a vážně jej poranilo. Peršan se tedy dal na útěk, vrhl se do Atiku a snažil se uniknout na jeho druhou stranu. Ale Hilal se hnal za ním, ve vodě jej dostihl, vytáhl jej na břeh a zde jej zabil. Pak usedl na jeho trůn a začal povykovat: „Ó pane Káby, já jsem zabil Rustama!“
Smrt vrchního velitele vyvolal mezi Peršany paniku, přičemž pouze několik oddílů drželo své pozice, dokud nebyli všichni rozsekáni na kusy, zatímco všichni ostatní prchali přes potok a vrhali se do vody anebo jej překračovali na místech, kde byl zasypán. A 30.000 jich našlo smrt (někdy je uváděno 22.500 mužů), když 10.000 jich padlo již v bojích předcházejících dnů a nocí, zatímco muslimové přišli o pouhých 6.000 mužů (někdy je uváděno 8.500 mužů).
A tak čtvrtý den bitvy u Kádisíje zvaný den „chamtivců“ rozhodl celé střetnutí. Peršané bojovali statečně a mohli být i úspěšní, kdyby se proti nim nespiklo počasí a kdyby zcela náhodně neztratili svého velitele. Ale Rustamova smrt nebyla pro ně takovou katastrofou jako ztráta symbolu jejich národa zástavy Durufš Kavaní, jenž se ocitla v rukou Arabů.
Ústup poražené armády od Kádisíje vedl Džalenus, přičemž Said ve snaze dosáhnout úplného vítězství za ním vyslal tři oddíly vojáků. Velitel jednoho z nich Sohra pak dostihl zadní perské voje v Harraru, zničil je a Džalena zabil, zatímco ostatní dva se vrátili, aniž zřejmě dosáhly nějakého úspěchu. Převážná část uprchlíků tak úspěšně překonala Mezopotámii a ukryla se za bezpečnými hradbami Ctesiphonu.
Chalífa Omar se nemohl dočkat zprávy o výsledku bitvy, a proto s netrpělivostí očekával posly a neustále jim vyjížděl vstříc i několik mil před Medínu. Jednoho dne uviděl jezdce na velbloudu a zeptal se ho, odkud jede. „Od Kádisije“, odpověděl muž a pokračoval v cestě, aniž by zastavil, protože chalífu nikdy před tím nikdy neviděl. Omarovi tedy nezbývalo nic jiného než se dát do běhu: „Tak jaké novinky přinášíš?“ – „Alláh propůjčil muslimům vítězství.“ S tím se zadýchaný vládce věřících samozřejmě nespokojil a běžel vedle velblouda až do Medíny. kde byl posel byl velmi překvapen, když lid Omara pozdravil jako své chalífu: „Proč jsi mi neřekl, kdo jsi.“ – „Nedělej si starosti a vyprávěj dále, chci vědět podrobnosti“, zněla odpověď.
Závěr
Porážka u Kádisíje zmařila veškeré naděje, že se území na pravém břehu Eufratu vrátí zpět do lůna impéria. Ale situace ještě nebyla zoufalá a nikdo netušil, že říše stojí před svým zánikem. Avšak protože ohrožení Ctesiphonu bylo již zcela zjevné, vážně se uvažovalo o jeho evakuaci a přenesení královského dvora buďto do Ištakru, hlavního města starověké Persie, anebo do Hamadánu, metropole Médie. Ale nakonec bylo rozhodnuto, neboť opustit údolí Tigridu by se mohlo vykládat jako slabost a neschopnost říše vypořádat se s Araby, což by mohlo mít i dosud netušené vnitropolitické důsledky. Je také možné, že král Isdigerd a jeho rádci předpokládali, že se Arabové se svými zisky spokojí a zastaví svůj postup, anebo že dostanou tvrdý úder z rukou Římanů, kteří tak učiní přítrž i jejich útokům na perské impérium.
A skutečně po bitvě u Kádisíje se Arabové stáhli do svých nově založených opěrných bodů v Basře a Kúfě a věnovali se konsolidaci svých dobytých dominií na pravém břehu řeky Eufratu. Teprve roku 637 vyrazil Said chalífou pověřený velením nových válečných operací z Kúfy do Anbaru (Perisabora), kde překročil Eufrat a vstoupil do perské Mezopotámie.