Jak se Volha vrátila do Ruska
Napsal: 11/7/2012, 09:28
Krátký příběh o prodeji vozu Volha, jak se stal v 70. letech... Jen tak pro zajímavost.
V šedesátých letech koupil dědeček shodou náhod automobil GAZ M-21 jako bývalý služební vůz od stavebního podniku v Ústí nad Orlicí. Přesněji řečeno od řidiče toho podniku, za osm tisíc korun. Dostal k tomu hromadu náhradních dílů a další čtyři kola.
Volha sloužila dědečkově rodině až do roku 1976, kdy se rozhodl vůz prodat. Nemohl si ho vynachválit – jednak to bylo opravdu hezké auto, pak také pohodlné a spolehlivé. Sedadla připomínala pohodlný gauč, na zadní lavici se dalo prý pohodlně prospat. Motor vydržel ledaccos, některý jeho známý v něm spaloval benzín a naftu půl na půl, děda pak v poměru čtyři ku jedné. Benzín stál asi čtyři koruny, nafta do naftového topení prý 90 haléřů za litr. Často jezdil na daleké výlety s rodinou, k tomu bylo toto auto přímo ideální.
Jen jedna věc mu vadila: Lehká záď měla na náledí tendenci ustřelovat, proto vozil v kufru kromě rezervy a několika náhradních dílů také ocelovou mříž od kanálu.
Vůz byl poměrně často středem pozornosti, například prý na čerpací stanici se často pumpaři divili, kolik se do nádrže vejde benzínu... Ale poté, co se ve městě začali vyskytovat důstojníci sovětské armády, zájem o dědův vůz silně vzrostl. Často se bavil s důstojníky z Ukrajiny (s těmi se prý dalo velice slušně popovídat, občas si něco navzájem prodali, zašli prý někdy i do hospody. Zato přímo s Rusy se prý nikdo moc nebavil a oni sami byli prý velmi odtažití, zkrátka neoblíbení) a od několika z nich dostal nabídku ke koupi Volhy.
Zejména nějaký major měl velký zájem, ale než se spolu stihli nějak domluvit, major někam odjel a už se neukázal. Další kdo chtěl vůz koupit byl mladý velitel tanku(tady se dědeček nepamatuje jakou měl hodnost), který mu za Volhu nabídl dvanáct tisíc korun.
S tímhle Ukrajincem si na podzim roku 1976 plácli a Volha se prodala oficiálně za osm tisíc, ovšem ještě před tím dostal děda do ruky čtyři tisícovky. Voják měl prý obrovskou radost, podaroval rodinu vodkou, náramkovými hodinkami (voják nosil dvoje na jednom zápěstí), magnetofonem a každému dítěti (mé matce a strýcovi) dal po stokoruně, prý k Novému roku. Babička dostala zlatý řetízek. Děda dal vojákovi na oplátku úplně všechny náhradní díly k Volze co doma ještě měl, byl toho skoro plný kufr.
Poté se Volha vydala do svého cíle. Nový majitel měl v úmyslu jet po svých a jelikož neměl voják dosud řidičský průkaz, nějaký jeho kolega, prý poručík, tvrdil, že ho za Ural zaveze, potom už pojede nový majitel sám. Tam už asi nebyl řidičák potřeba... Jeho cílem byl pravděpodobně až daleký Šelechov, poblíž Irkutsku, u břehů Bajkalu. Voják byl prý z auta opravdu nadšený, podle něj totiž měl být teprve čtvrtým majitelem osobního auta ve městě.
Když voják odjížděl, slíbil dědečkovi, že mu pošle pohlednici, ale zůstalo nakonec jen při slibu. Tak snad udělal tankista doma s krásným autem parádu a sloužilo mu ke spokojenosti.
V šedesátých letech koupil dědeček shodou náhod automobil GAZ M-21 jako bývalý služební vůz od stavebního podniku v Ústí nad Orlicí. Přesněji řečeno od řidiče toho podniku, za osm tisíc korun. Dostal k tomu hromadu náhradních dílů a další čtyři kola.
Volha sloužila dědečkově rodině až do roku 1976, kdy se rozhodl vůz prodat. Nemohl si ho vynachválit – jednak to bylo opravdu hezké auto, pak také pohodlné a spolehlivé. Sedadla připomínala pohodlný gauč, na zadní lavici se dalo prý pohodlně prospat. Motor vydržel ledaccos, některý jeho známý v něm spaloval benzín a naftu půl na půl, děda pak v poměru čtyři ku jedné. Benzín stál asi čtyři koruny, nafta do naftového topení prý 90 haléřů za litr. Často jezdil na daleké výlety s rodinou, k tomu bylo toto auto přímo ideální.
Jen jedna věc mu vadila: Lehká záď měla na náledí tendenci ustřelovat, proto vozil v kufru kromě rezervy a několika náhradních dílů také ocelovou mříž od kanálu.
Vůz byl poměrně často středem pozornosti, například prý na čerpací stanici se často pumpaři divili, kolik se do nádrže vejde benzínu... Ale poté, co se ve městě začali vyskytovat důstojníci sovětské armády, zájem o dědův vůz silně vzrostl. Často se bavil s důstojníky z Ukrajiny (s těmi se prý dalo velice slušně popovídat, občas si něco navzájem prodali, zašli prý někdy i do hospody. Zato přímo s Rusy se prý nikdo moc nebavil a oni sami byli prý velmi odtažití, zkrátka neoblíbení) a od několika z nich dostal nabídku ke koupi Volhy.
Zejména nějaký major měl velký zájem, ale než se spolu stihli nějak domluvit, major někam odjel a už se neukázal. Další kdo chtěl vůz koupit byl mladý velitel tanku(tady se dědeček nepamatuje jakou měl hodnost), který mu za Volhu nabídl dvanáct tisíc korun.
S tímhle Ukrajincem si na podzim roku 1976 plácli a Volha se prodala oficiálně za osm tisíc, ovšem ještě před tím dostal děda do ruky čtyři tisícovky. Voják měl prý obrovskou radost, podaroval rodinu vodkou, náramkovými hodinkami (voják nosil dvoje na jednom zápěstí), magnetofonem a každému dítěti (mé matce a strýcovi) dal po stokoruně, prý k Novému roku. Babička dostala zlatý řetízek. Děda dal vojákovi na oplátku úplně všechny náhradní díly k Volze co doma ještě měl, byl toho skoro plný kufr.
Poté se Volha vydala do svého cíle. Nový majitel měl v úmyslu jet po svých a jelikož neměl voják dosud řidičský průkaz, nějaký jeho kolega, prý poručík, tvrdil, že ho za Ural zaveze, potom už pojede nový majitel sám. Tam už asi nebyl řidičák potřeba... Jeho cílem byl pravděpodobně až daleký Šelechov, poblíž Irkutsku, u břehů Bajkalu. Voják byl prý z auta opravdu nadšený, podle něj totiž měl být teprve čtvrtým majitelem osobního auta ve městě.
Když voják odjížděl, slíbil dědečkovi, že mu pošle pohlednici, ale zůstalo nakonec jen při slibu. Tak snad udělal tankista doma s krásným autem parádu a sloužilo mu ke spokojenosti.