Erich Hartmann
Napsal: 6/7/2005, 23:19
ERICH HARTMANN (1922 – 1993)
Erich Hartmann se narodil 19. dubna 1922 ve Weissachu ve Württembersku. Jeho otec byl lékař a matka výborná pilotka, která získala soukromé oprávnění a létala se strojem Klemm 27. Často brávala své syny s sebou a tak si Hartmann vytvořil důvěrný vztah k létání už jako malý chlapec. Po maturitě, v říjnu 1940, přišel jako důstojnický čekatel k Luftwaffe a 1. října 1941 ukončil výcvik stíhacího pilota. Ve 20 letech, 8. října 1942 byl přeložen na kavkazskou frontu ke stíhací eskadře JG 52, které velel major Hrabak. O dva dny později byl odvelen ke III. skupině majora von Bonina, k její 7. letce v Soldatskoj.
Jeho začátky nebyly snadné. Při jedné z prvních bojových akcí letěl jako číslo zkušeného stíhače E. Rossmanna a dopustil se řady základních chyb. Když nasadili k útoku na skupinu sovětských stíhaček, neudržel se, předlétl svého velitele a ukvapeně zahájil palbu. Netrefil a ocitl se mezi sovětskými letouny, které ho začaly pronásledovat. Naštěstí se dostal do mraků, ale přestože s ním Rossmann udržoval rádiový kontakt, zmatkoval dál. Poté, co se vymotal z mraků, spatřil Rossmannův letoun, ale považoval ho za nepřátelský a unikal mu. Nakonec po vyčerpání paliva musel nouzově přistát a poškodil letoun bez sebemenšího nepřátelského zásahu. Dostal zákaz startu na tři dny a po tuto dobu musel sloužit u pozemního personálu.
5. listopadu 1942 zaútočilo 18 letounů Il-2 na postupující německou pěchotu. Ochranný doprovod jim zajišťovalo 10 letounů LaGG-3. Hartmann letěl s nadporučíkem Treptem, pobočníkem velitele skupiny. Zaútočil na jeden Il-2, ale střely se od pancéřovaného letounu odrážely. Při následujícím útoku byl však úspěšnější, zasáhl olejový chladič bitevního letounu. Pokračoval v palbě až do doby, kdy Il-2 explodoval – to bylo jeho první potvrzené vzdušné vítězství. Na další musel dlouho čekat. Teprve 27. února 1943 sestřelil nad Armavirem dalšího protivníka - jeden Mig-1.
Do poloviny dubna absoloval 100 bojových letů, ale jeho skóre obnášelo jen 7 sestřelů. Jeho kariéra začala strmě stoupat v bitvě u Kurska. Již 1. den, 5. července 1943, zaznamenal 4 vítězství a o dva dny později sestřelil 4 La-5 a 3 Il-2. Jen za srpen dosáhl 49 sestřelů a 20. srpna si připsal už svého 90. protivníka. Začátkem září byl jmenován velitelem 9./JG 52 a 20. září dosáhl stého vzdušného vítězství. 29. října 1943, poté co nad Kirovogradem sestřelil dva sovětské letouny a dosáhl tak svého 147. a 148. vítězství, mu byl propůjčen Rytířský kříž. 13. prosince sestřelil 150. letoun, hranici dvou set vzdušných vítězství dosáhl 2. března 1944 a ve stejný den byl vyznamenán Dubovými ratolestmi. 18. března následovalo povýšení na nadporučíka. 1. července dosáhl 250 vítězství jako 4. stíhací pilot Luftwaffe a byl vyznamenán k Dubovým ratolestem ještě Meči. 25. srpna sestřelil 11 sovětských letadel a jako první stíhací pilot vůbec překročil hranici 300 vítězství. Toho dne mu byly propůjčeny Brilianty a dostal zákaz bojových letů. Dosáhl jeho zrušení a od 1. října 1944 působil ve funkci velitele 4./JG 52, od konce měsíce operoval z letišť v Maďarsku. V březnu 1945 podstoupil v Lechfeldu přeškolení na proudový letoun Me 262. Zanedlouho se však opět vrátil ke své skupině. 17. dubna získal jako jediný stíhací pilot 350. vítězství a do kapitulace, 8. května, sestřelil ještě další 2 nepřátelské letouny. JG 52 se u Písku vzdala Američanům, ale již 24. května byla předána Rudé armádě.
27. prosince 1949 se s Hartmannem a jeho druhy konal proces. Sešel se „válečný soud“ a zástupce žaloby přečetl „seznam obvinění“. Hartmannovi předhazoval zničení 352 sovětských letounů, zastřelení 780 ruských civilních osob a sabotáž ruského hospodářství. Hartmann prý ostřelováním mlýnského kombinátu a pekárny chleba snížil denní produkci ze šestnácti na jednu tunu. Hartmann ovšem mohl dokázat, že v oblasti, kde se po něm údajně pátralo jako po „válečném zločinci“, nikdy nebyl. Nakonec byl odsouzen dvakrát na 25 let nucených prací. Po deseti a půl letech v zajetí, v roce 1955, byl propuštěn po návštěvě spolkového kancléře dr. Konráda Adenauera v Moskvě.
V roce 1956 se Hartmann přihlásil do Bundeswehru. Byl přijat jako major. Na podplukovníka byl povýšen až po čtyřech letech, 12. prosince 1960. Byrokrati v Bundeswehru proti němu intrikovali, nadřízení ho považovali za „nepříjemného“. V NATO ho ovšem měli za prvotřídního letce a výborného taktika. Během jednoho roku Hartmann vycvičil stíhací eskadru 71 Richthofen v Ahlbornu, kterou převzal v létě 1959, aby mohla být nasazena v rámci NATO. 30. září 1970 z Bundeswehru odešel. Od roku 1971 do roku 1974 pracoval jako učitel létání v Hangelaru u Bonnu. Zemřel v roce 1993.
mladý Hartmann
Hartmann_
Erich Hartmann se narodil 19. dubna 1922 ve Weissachu ve Württembersku. Jeho otec byl lékař a matka výborná pilotka, která získala soukromé oprávnění a létala se strojem Klemm 27. Často brávala své syny s sebou a tak si Hartmann vytvořil důvěrný vztah k létání už jako malý chlapec. Po maturitě, v říjnu 1940, přišel jako důstojnický čekatel k Luftwaffe a 1. října 1941 ukončil výcvik stíhacího pilota. Ve 20 letech, 8. října 1942 byl přeložen na kavkazskou frontu ke stíhací eskadře JG 52, které velel major Hrabak. O dva dny později byl odvelen ke III. skupině majora von Bonina, k její 7. letce v Soldatskoj.
Jeho začátky nebyly snadné. Při jedné z prvních bojových akcí letěl jako číslo zkušeného stíhače E. Rossmanna a dopustil se řady základních chyb. Když nasadili k útoku na skupinu sovětských stíhaček, neudržel se, předlétl svého velitele a ukvapeně zahájil palbu. Netrefil a ocitl se mezi sovětskými letouny, které ho začaly pronásledovat. Naštěstí se dostal do mraků, ale přestože s ním Rossmann udržoval rádiový kontakt, zmatkoval dál. Poté, co se vymotal z mraků, spatřil Rossmannův letoun, ale považoval ho za nepřátelský a unikal mu. Nakonec po vyčerpání paliva musel nouzově přistát a poškodil letoun bez sebemenšího nepřátelského zásahu. Dostal zákaz startu na tři dny a po tuto dobu musel sloužit u pozemního personálu.
5. listopadu 1942 zaútočilo 18 letounů Il-2 na postupující německou pěchotu. Ochranný doprovod jim zajišťovalo 10 letounů LaGG-3. Hartmann letěl s nadporučíkem Treptem, pobočníkem velitele skupiny. Zaútočil na jeden Il-2, ale střely se od pancéřovaného letounu odrážely. Při následujícím útoku byl však úspěšnější, zasáhl olejový chladič bitevního letounu. Pokračoval v palbě až do doby, kdy Il-2 explodoval – to bylo jeho první potvrzené vzdušné vítězství. Na další musel dlouho čekat. Teprve 27. února 1943 sestřelil nad Armavirem dalšího protivníka - jeden Mig-1.
Do poloviny dubna absoloval 100 bojových letů, ale jeho skóre obnášelo jen 7 sestřelů. Jeho kariéra začala strmě stoupat v bitvě u Kurska. Již 1. den, 5. července 1943, zaznamenal 4 vítězství a o dva dny později sestřelil 4 La-5 a 3 Il-2. Jen za srpen dosáhl 49 sestřelů a 20. srpna si připsal už svého 90. protivníka. Začátkem září byl jmenován velitelem 9./JG 52 a 20. září dosáhl stého vzdušného vítězství. 29. října 1943, poté co nad Kirovogradem sestřelil dva sovětské letouny a dosáhl tak svého 147. a 148. vítězství, mu byl propůjčen Rytířský kříž. 13. prosince sestřelil 150. letoun, hranici dvou set vzdušných vítězství dosáhl 2. března 1944 a ve stejný den byl vyznamenán Dubovými ratolestmi. 18. března následovalo povýšení na nadporučíka. 1. července dosáhl 250 vítězství jako 4. stíhací pilot Luftwaffe a byl vyznamenán k Dubovým ratolestem ještě Meči. 25. srpna sestřelil 11 sovětských letadel a jako první stíhací pilot vůbec překročil hranici 300 vítězství. Toho dne mu byly propůjčeny Brilianty a dostal zákaz bojových letů. Dosáhl jeho zrušení a od 1. října 1944 působil ve funkci velitele 4./JG 52, od konce měsíce operoval z letišť v Maďarsku. V březnu 1945 podstoupil v Lechfeldu přeškolení na proudový letoun Me 262. Zanedlouho se však opět vrátil ke své skupině. 17. dubna získal jako jediný stíhací pilot 350. vítězství a do kapitulace, 8. května, sestřelil ještě další 2 nepřátelské letouny. JG 52 se u Písku vzdala Američanům, ale již 24. května byla předána Rudé armádě.
27. prosince 1949 se s Hartmannem a jeho druhy konal proces. Sešel se „válečný soud“ a zástupce žaloby přečetl „seznam obvinění“. Hartmannovi předhazoval zničení 352 sovětských letounů, zastřelení 780 ruských civilních osob a sabotáž ruského hospodářství. Hartmann prý ostřelováním mlýnského kombinátu a pekárny chleba snížil denní produkci ze šestnácti na jednu tunu. Hartmann ovšem mohl dokázat, že v oblasti, kde se po něm údajně pátralo jako po „válečném zločinci“, nikdy nebyl. Nakonec byl odsouzen dvakrát na 25 let nucených prací. Po deseti a půl letech v zajetí, v roce 1955, byl propuštěn po návštěvě spolkového kancléře dr. Konráda Adenauera v Moskvě.
V roce 1956 se Hartmann přihlásil do Bundeswehru. Byl přijat jako major. Na podplukovníka byl povýšen až po čtyřech letech, 12. prosince 1960. Byrokrati v Bundeswehru proti němu intrikovali, nadřízení ho považovali za „nepříjemného“. V NATO ho ovšem měli za prvotřídního letce a výborného taktika. Během jednoho roku Hartmann vycvičil stíhací eskadru 71 Richthofen v Ahlbornu, kterou převzal v létě 1959, aby mohla být nasazena v rámci NATO. 30. září 1970 z Bundeswehru odešel. Od roku 1971 do roku 1974 pracoval jako učitel létání v Hangelaru u Bonnu. Zemřel v roce 1993.
mladý Hartmann
Hartmann_
