Čeněk Šlégl vl.jm. Vincenc Schlögl
Napsal: 17/2/2014, 16:23
Dnes je výročí úmrtí osobnosti české kultury s velmi zajímavým osudem, který je znám pod uměleckým jménem Čeněk Šlégl. Myslím, že stojí za to si ho připomenout a možná zjistit informace, které nejsou úplně všeobecně známy, zvláště z období Protektorátu a poválečném.
Čeněk Šlégl (30. září 1899, Praha – 17. únor 1970, Praha), vlastním jménem Vincenc Schlögl, byl český herec, režisér, scenárista a spisovatel. Jeho manželka Helena byla herečkou. Společně působili několik let u divadelní společnosti J. O. Martina.
V roce 1917 ukončil Druhé C. a K. reálné gymnázium české v Praze na Starém městě. V letech 1917 až 1924 hrál ve venkovských hereckých společnostech (Divadelní společnost J. Kalenského, soubor Elišky Zöllnerové, klatovská společnost Josefa Faltyse, příbramská div. společnost J. Blažka) a v malých divadlech v Táboře a v Praze (např. Pištěkovo lidové divadlo na Král. Vinohradech, karlínské divadlo Varieté, Aréna, Uranie). Od roku 1924 působil v tehdy slavné táborské společnosti Jana Otakara Martina jako herec, scénograf, překladatel a režisér. V letech 1925 až 1944 byl členem Divadla Vlasty Buriana, sídlícího v pražském Rokoku, později v Adrii, krátce ve Švandově divadle a od roku 1930 v Jungmannově ulici. Hostoval rovněž krátce v divadlech Komedia, Národním divadle a v roce (1930) v Osvobozeném divadle.
Dodnes je znám především z vynikajících filmových rolí němého i zvukového filmu. Hrál postavy aristokratů, velkoprůmyslníků či gremiálních radů, po boku herců jako Vlasta Burian či Oldřich Nový. Vyzkoušel si rovněž roli jak režiséra filmového (celkem 9 filmů), tak i divadelního (v Divadle Vlasty Buriana). Napsal také scénáře k celkem 11 celovečerním filmům (např. Paní morálka kráčí městem či Ulice zpívá). Poprvé se objevil před kamerou v roce 1919 v němém snímku Zloděj, naposledy v roce 1941 ve filmech Hotel Modrá hvězda, Provdám svou ženu a Přednosta stanice.
Během okupace se stal členem Vlajky (1940) a v letech 1941 až 1943 účinkoval pod pohrůžkou vězení v 11 propagandistických rozhlasových skečích, které parodovaly exilovou vládu v Londýně. V roce 1942 napsal na naléhaní vyšších představitelů SD a gestapa[8] román Návrat, v kterém se vyskytovaly krátké antisemitské pasáže. V roce 1944 byl dekorován Svatováclavskou orlicí. To vše činil jen kvůli skutečnosti, že jeho zeť Arnošt Weiss byl Žid a jeho rodina byla velmi ohrožena. Dekorování mělo za následek, že takřka všichni jeho dosavadní přátelé se od něho odvrátili a diváci ho dokonce několikrát vypískali na prknech Divadla Vlasty Buriana.
Po válce byl předán Mimořádnému lidovému soudu a odsouzen za kolaboraci k trestu těžkého žaláře v trvání 6 měsíců a Disciplinární radou Svazu československých filmových pracovníků k doživotnímu zákazu umělecké činnosti. Po propuštění z vězení žil jako důchodce s minimální penzí v pražských Strašnicích, v ulici Pod Třebešínem (v malém bytě, který mu byl vymezen ve vile, kterou si nechal kdysi ve 30. letech postavit) a přivydělával si prodejem vlastnoručně malovaných obrazů po místních hospodách. Pracoval rovněž jako zaměstnanec Uhelných skladů na Žižkově a jako pošťák. V roce 1970 tento představitel nezapomenutelných postav (ztvárnil jich okolo 80) zemřel. Mezi snímky, které natočil (ztvárnil v nich většinou vedlejší úlohy) lze jmenovat filmy Na sluneční straně, U snědeného krámu, Škola základ života, Kristián, Katakomby, Noční motýl.
Mnoho let se o něm veřejně nemluvilo. Své postoje za protektorátu pouze dovedně předstíral - prokazatelně zachránil několik lidských (včetně židovských) životů a stal se po válce obětí msty. Již nikdy se k umělecké práci nevrátil.
Čeněk Šlégl (30. září 1899, Praha – 17. únor 1970, Praha), vlastním jménem Vincenc Schlögl, byl český herec, režisér, scenárista a spisovatel. Jeho manželka Helena byla herečkou. Společně působili několik let u divadelní společnosti J. O. Martina.
V roce 1917 ukončil Druhé C. a K. reálné gymnázium české v Praze na Starém městě. V letech 1917 až 1924 hrál ve venkovských hereckých společnostech (Divadelní společnost J. Kalenského, soubor Elišky Zöllnerové, klatovská společnost Josefa Faltyse, příbramská div. společnost J. Blažka) a v malých divadlech v Táboře a v Praze (např. Pištěkovo lidové divadlo na Král. Vinohradech, karlínské divadlo Varieté, Aréna, Uranie). Od roku 1924 působil v tehdy slavné táborské společnosti Jana Otakara Martina jako herec, scénograf, překladatel a režisér. V letech 1925 až 1944 byl členem Divadla Vlasty Buriana, sídlícího v pražském Rokoku, později v Adrii, krátce ve Švandově divadle a od roku 1930 v Jungmannově ulici. Hostoval rovněž krátce v divadlech Komedia, Národním divadle a v roce (1930) v Osvobozeném divadle.
Dodnes je znám především z vynikajících filmových rolí němého i zvukového filmu. Hrál postavy aristokratů, velkoprůmyslníků či gremiálních radů, po boku herců jako Vlasta Burian či Oldřich Nový. Vyzkoušel si rovněž roli jak režiséra filmového (celkem 9 filmů), tak i divadelního (v Divadle Vlasty Buriana). Napsal také scénáře k celkem 11 celovečerním filmům (např. Paní morálka kráčí městem či Ulice zpívá). Poprvé se objevil před kamerou v roce 1919 v němém snímku Zloděj, naposledy v roce 1941 ve filmech Hotel Modrá hvězda, Provdám svou ženu a Přednosta stanice.
Během okupace se stal členem Vlajky (1940) a v letech 1941 až 1943 účinkoval pod pohrůžkou vězení v 11 propagandistických rozhlasových skečích, které parodovaly exilovou vládu v Londýně. V roce 1942 napsal na naléhaní vyšších představitelů SD a gestapa[8] román Návrat, v kterém se vyskytovaly krátké antisemitské pasáže. V roce 1944 byl dekorován Svatováclavskou orlicí. To vše činil jen kvůli skutečnosti, že jeho zeť Arnošt Weiss byl Žid a jeho rodina byla velmi ohrožena. Dekorování mělo za následek, že takřka všichni jeho dosavadní přátelé se od něho odvrátili a diváci ho dokonce několikrát vypískali na prknech Divadla Vlasty Buriana.
Po válce byl předán Mimořádnému lidovému soudu a odsouzen za kolaboraci k trestu těžkého žaláře v trvání 6 měsíců a Disciplinární radou Svazu československých filmových pracovníků k doživotnímu zákazu umělecké činnosti. Po propuštění z vězení žil jako důchodce s minimální penzí v pražských Strašnicích, v ulici Pod Třebešínem (v malém bytě, který mu byl vymezen ve vile, kterou si nechal kdysi ve 30. letech postavit) a přivydělával si prodejem vlastnoručně malovaných obrazů po místních hospodách. Pracoval rovněž jako zaměstnanec Uhelných skladů na Žižkově a jako pošťák. V roce 1970 tento představitel nezapomenutelných postav (ztvárnil jich okolo 80) zemřel. Mezi snímky, které natočil (ztvárnil v nich většinou vedlejší úlohy) lze jmenovat filmy Na sluneční straně, U snědeného krámu, Škola základ života, Kristián, Katakomby, Noční motýl.
Mnoho let se o něm veřejně nemluvilo. Své postoje za protektorátu pouze dovedně předstíral - prokazatelně zachránil několik lidských (včetně židovských) životů a stal se po válce obětí msty. Již nikdy se k umělecké práci nevrátil.
Čeněk Šlégl (30. září 1899, Praha – 17. únor 1970, Praha), vlastním jménem Vincenc Schlögl, byl český herec, režisér, scenárista a spisovatel. Jeho manželka Helena byla herečkou. Společně působili několik let u divadelní společnosti J. O. Martina.
V roce 1917 ukončil Druhé C. a K. reálné gymnázium české v Praze na Starém městě. V letech 1917 až 1924 hrál ve venkovských hereckých společnostech (Divadelní společnost J. Kalenského, soubor Elišky Zöllnerové, klatovská společnost Josefa Faltyse, příbramská div. společnost J. Blažka) a v malých divadlech v Táboře a v Praze (např. Pištěkovo lidové divadlo na Král. Vinohradech, karlínské divadlo Varieté, Aréna, Uranie). Od roku 1924 působil v tehdy slavné táborské společnosti Jana Otakara Martina jako herec, scénograf, překladatel a režisér. V letech 1925 až 1944 byl členem Divadla Vlasty Buriana, sídlícího v pražském Rokoku, později v Adrii, krátce ve Švandově divadle a od roku 1930 v Jungmannově ulici. Hostoval rovněž krátce v divadlech Komedia, Národním divadle a v roce (1930) v Osvobozeném divadle.
Dodnes je znám především z vynikajících filmových rolí němého i zvukového filmu. Hrál postavy aristokratů, velkoprůmyslníků či gremiálních radů, po boku herců jako Vlasta Burian či Oldřich Nový. Vyzkoušel si rovněž roli jak režiséra filmového (celkem 9 filmů), tak i divadelního (v Divadle Vlasty Buriana). Napsal také scénáře k celkem 11 celovečerním filmům (např. Paní morálka kráčí městem či Ulice zpívá). Poprvé se objevil před kamerou v roce 1919 v němém snímku Zloděj, naposledy v roce 1941 ve filmech Hotel Modrá hvězda, Provdám svou ženu a Přednosta stanice.
Během okupace se stal členem Vlajky (1940) a v letech 1941 až 1943 účinkoval pod pohrůžkou vězení v 11 propagandistických rozhlasových skečích, které parodovaly exilovou vládu v Londýně. V roce 1942 napsal na naléhaní vyšších představitelů SD a gestapa[8] román Návrat, v kterém se vyskytovaly krátké antisemitské pasáže. V roce 1944 byl dekorován Svatováclavskou orlicí. To vše činil jen kvůli skutečnosti, že jeho zeť Arnošt Weiss byl Žid a jeho rodina byla velmi ohrožena. Dekorování mělo za následek, že takřka všichni jeho dosavadní přátelé se od něho odvrátili a diváci ho dokonce několikrát vypískali na prknech Divadla Vlasty Buriana.
Po válce byl předán Mimořádnému lidovému soudu a odsouzen za kolaboraci k trestu těžkého žaláře v trvání 6 měsíců a Disciplinární radou Svazu československých filmových pracovníků k doživotnímu zákazu umělecké činnosti. Po propuštění z vězení žil jako důchodce s minimální penzí v pražských Strašnicích, v ulici Pod Třebešínem (v malém bytě, který mu byl vymezen ve vile, kterou si nechal kdysi ve 30. letech postavit) a přivydělával si prodejem vlastnoručně malovaných obrazů po místních hospodách. Pracoval rovněž jako zaměstnanec Uhelných skladů na Žižkově a jako pošťák. V roce 1970 tento představitel nezapomenutelných postav (ztvárnil jich okolo 80) zemřel. Mezi snímky, které natočil (ztvárnil v nich většinou vedlejší úlohy) lze jmenovat filmy Na sluneční straně, U snědeného krámu, Škola základ života, Kristián, Katakomby, Noční motýl.
Mnoho let se o něm veřejně nemluvilo. Své postoje za protektorátu pouze dovedně předstíral - prokazatelně zachránil několik lidských (včetně židovských) životů a stal se po válce obětí msty. Již nikdy se k umělecké práci nevrátil.
Čeněk Šlégl (30. září 1899, Praha – 17. únor 1970, Praha), vlastním jménem Vincenc Schlögl, byl český herec, režisér, scenárista a spisovatel. Jeho manželka Helena byla herečkou. Společně působili několik let u divadelní společnosti J. O. Martina.
V roce 1917 ukončil Druhé C. a K. reálné gymnázium české v Praze na Starém městě. V letech 1917 až 1924 hrál ve venkovských hereckých společnostech (Divadelní společnost J. Kalenského, soubor Elišky Zöllnerové, klatovská společnost Josefa Faltyse, příbramská div. společnost J. Blažka) a v malých divadlech v Táboře a v Praze (např. Pištěkovo lidové divadlo na Král. Vinohradech, karlínské divadlo Varieté, Aréna, Uranie). Od roku 1924 působil v tehdy slavné táborské společnosti Jana Otakara Martina jako herec, scénograf, překladatel a režisér. V letech 1925 až 1944 byl členem Divadla Vlasty Buriana, sídlícího v pražském Rokoku, později v Adrii, krátce ve Švandově divadle a od roku 1930 v Jungmannově ulici. Hostoval rovněž krátce v divadlech Komedia, Národním divadle a v roce (1930) v Osvobozeném divadle.
Dodnes je znám především z vynikajících filmových rolí němého i zvukového filmu. Hrál postavy aristokratů, velkoprůmyslníků či gremiálních radů, po boku herců jako Vlasta Burian či Oldřich Nový. Vyzkoušel si rovněž roli jak režiséra filmového (celkem 9 filmů), tak i divadelního (v Divadle Vlasty Buriana). Napsal také scénáře k celkem 11 celovečerním filmům (např. Paní morálka kráčí městem či Ulice zpívá). Poprvé se objevil před kamerou v roce 1919 v němém snímku Zloděj, naposledy v roce 1941 ve filmech Hotel Modrá hvězda, Provdám svou ženu a Přednosta stanice.
Během okupace se stal členem Vlajky (1940) a v letech 1941 až 1943 účinkoval pod pohrůžkou vězení v 11 propagandistických rozhlasových skečích, které parodovaly exilovou vládu v Londýně. V roce 1942 napsal na naléhaní vyšších představitelů SD a gestapa[8] román Návrat, v kterém se vyskytovaly krátké antisemitské pasáže. V roce 1944 byl dekorován Svatováclavskou orlicí. To vše činil jen kvůli skutečnosti, že jeho zeť Arnošt Weiss byl Žid a jeho rodina byla velmi ohrožena. Dekorování mělo za následek, že takřka všichni jeho dosavadní přátelé se od něho odvrátili a diváci ho dokonce několikrát vypískali na prknech Divadla Vlasty Buriana.
Po válce byl předán Mimořádnému lidovému soudu a odsouzen za kolaboraci k trestu těžkého žaláře v trvání 6 měsíců a Disciplinární radou Svazu československých filmových pracovníků k doživotnímu zákazu umělecké činnosti. Po propuštění z vězení žil jako důchodce s minimální penzí v pražských Strašnicích, v ulici Pod Třebešínem (v malém bytě, který mu byl vymezen ve vile, kterou si nechal kdysi ve 30. letech postavit) a přivydělával si prodejem vlastnoručně malovaných obrazů po místních hospodách. Pracoval rovněž jako zaměstnanec Uhelných skladů na Žižkově a jako pošťák. V roce 1970 tento představitel nezapomenutelných postav (ztvárnil jich okolo 80) zemřel. Mezi snímky, které natočil (ztvárnil v nich většinou vedlejší úlohy) lze jmenovat filmy Na sluneční straně, U snědeného krámu, Škola základ života, Kristián, Katakomby, Noční motýl.
Mnoho let se o něm veřejně nemluvilo. Své postoje za protektorátu pouze dovedně předstíral - prokazatelně zachránil několik lidských (včetně židovských) životů a stal se po válce obětí msty. Již nikdy se k umělecké práci nevrátil.