Balada o torpédovce Demirhisar
aneb
Když se smůla lepí na paty
Jakmile 19. února 1915 začala dardanelská operace, ocitlo se turecké válečné námořnictvo ve svízelné situaci. Na pevnosti střežící Dardanelský průliv útočila silná spojenecká eskadra a viceadmirál Wilhelm Souchon musel část svých skromných sil vyčlenit k obraně Bosporu a operace na Černém moři. Proto jádro zdejší flotily zůstávalo na Marmarském moři a anglo-francouzské operace narušovala pouze minonoska NUSRET a občas i staré obrněnce ostřelující dohodové lodě. Souchonův štáb se však přesto rozhodl zariskovat a napadnout nepřátelské těžké jednotky. Jenomže Turci neměli dostatek torpédoborců, takže k uskutečnění výpadu vyčlenili pouze torpédovku DEMIRHISAR (též DEMIR HISAR), jejíž zničení by oželeli snáze, než ztrátu některého z pouhých osmi torpédoborců. aneb
Když se smůla lepí na paty
Torpédovka třídy Demirhisar
DEMIRHISAR, jemuž velel 33letý kapitán-poručík svobodný pán Wilhelm von Fircks, opustil Çanakkale navečer 27. února a podél asijského pobřeží zamířil k ústí průlivu. Bohužel u mysu Kepez obdrželi falešnou zprávu o dvou nepřátelských torpédoborcích uvnitř Dardanel, takže se raději vrátili zpět. Velitel se rozhodl vyčkat v bezpečí přístavu, až se Měsíc dostane do příhodnější fáze, aby torpédovku neprozradilo jeho zrádné světlo, takže teprve 7. března zvedli podruhé kotvy a zamířili k Dardanelám. Panovala noc a zatemněný DEMIRHISAR se jako nezřetelný stín pohyboval po klidné mořské hladině. Hlídky zůstávaly v pohotovosti, neboť Fircks si byl dobře vědom nebezpečí, kterým budou muset čelit, neboť dohodové lodě blokovaly ústí úžiny ve dne v noci a pod hladinou navíc číhaly na svoji příležitost nakladené miny.
Jenomže v případě úspěchu mohl doufat, že si na uniformu připne Železný kříž a ani povýšení na korvetního kapitána by na sebe jistě nenechalo dlouho čekat. Bohužel pohled na jeho loď nesváděl k přílišnému optimismu. DEMIRHISAR (a další tři sesterská plavidla) postavila v r. 1908 francouzská loděnice Schneider & Cie v Chalon-sur-Saône a ani tehdy nepatřil ke světové špičce. Tyto torpédovky vycházely z myšlenky tzv. Mladé školy a jednalo se o odvozeniny početné francouzské třídy 295 (známé spíše pod označením „38metrová“). Malé dvoukomínové jednotky s jedním stožárem, dosahovaly výtlaku 97 tun a jejich délka činila 38 m. Parní stroj o výkonu 2200 indikovaných koňských sil původně umožňoval dosažení rychlosti 26 uzlů, jenomže nyní to už, kvůli opotřebení a zanedbané údržbě, bylo o deset uzlů méně.
Plánek torpédovky Demirhisar
Ani výzbroj nebudila přílišný respekt; dva rychlopalné kanónky ráže 37 mm a trojice vrhačů torpéd. Jeden pevný torpédomet usadili na přídi v podélné lodní ose, zatímco zbývající dvojici nainstalovali v zadolodí na společné otočné lafetě. Jenomže kvůli francouzskému protilehlému uspořádání, mířila na každou stranu vždy pouze jedna „roura“. Zvolené řešení sice umožňovalo vést boj s protivníky na obou lodních bocích současně, jenomže v praxi se ukázalo, že tuto přednost zužitkují pouze výjimečně, a obsluhy by spíše ocenily možnost odpálit torpéda zároveň na jeden cíl.
Vzato kolem a kolem, patřil DEMIRHISAR k zastaralým jednotkám, které se svými parametry nemohly měřit se soudobými torpédoborci, a Fircks věděl, že naděje na úspěch je malá. Avšak odvážnému štěstí přeje a v temné noci mohli doufat, že uniknou pozornosti nepřátelských hlídek a dokáží se k některé válečné lodi přikrást na distanci umožňující odpálení torpéd. Koneckonců takřka identická torpédovka DĚRSKI poškodila v r. 1912 turecký chráněný křižník HAMIDIYE, a když uspěli nezkušení Bulhaři, proč by něco podobného nedokázali Fircksovi muži? Posádka DEMIRHISARU čítala přes třicet námořníků, a třebaže všichni nosili turecké uniformy, bylo mezi nimi i několik vycepovaných německých námořníků, o jejichž kvalitách nebylo třeba pochybovat.
Křehká lodička se propletla minovými poli a podél evropského břehu úžiny doplula k mysu Helles. Ústí Dardanel střežil křižník a půltucet torpédoborců, ale malý DEMIRHISAR nepozorovaně pronikl na Egejské moře a zamířil na sever. Sice se už tehdy mohli pokusit zaútočit na nepřátelský křižník, ale Fircks si brousil zuby na těžké jednotky kotvící v zátoce Mudros. První linií blokády zdolali bez povšimnutí, jenomže později dvakrát narazili na dohodové lodě, které je vyzvaly k identifikaci, a když neobdržely požadovanou odpověď, zahájily pronásledování. DEMIRHISAR jim sice zmizel v noční tmě, ale moment překvapení přišel vniveč, takže velitel útok na dobře střeženou základnu odvolal.
Kapitán-poručík Wilhelm von Fircks
Torpédovka proplula úžinou mezi ostrovy Lemnos a Samothraké a po zbytek noci a část následujícího dne se skrývala poblíž řeckého zálivu Kassandra. Odtud se 8. března vydali na jihovýchod, minuli Aghios Eustratios a navečer už ze severu obeplouvali ostrov Lesbos. Na něm jak známo sepisovala své verše básnířka Sopfó, ale turečtí námořníci spíše něž lyrickou poezii oceňovali příběhy psané střelným prachem, takže si ostrov připomínali jako rodiště svého nejslavnějšího admirála Chaireddina Barbarossy. Ten v 16. století porážel své evropské soupeře a posádka DEMIRHISARU doufala, že bude kráčet v jeho šlépějích a způsobí nepříteli citelné škody. Fircks hodlal proniknout k ostrovu Tenedos a napadnout zakotvené lodě, jenomže po obeplutí mysu Baba narazili na křižník a dva torpédoborce, od nichž se sice dokázali odpoutat, ale nepřítel byl varován, takže naplánovaný útok nemohl uspět.
Na DEMIRHISARU se již notně ztenčily zásoby uhlí, tudíž padlo rozhodnutí odplout do Smyrny, doplnit palivo a znovu zamířit k Tenedosu. K zálivu Smyrna se přiblížili ráno 9. března a ke svému překvapení spatřili nepřátelské válečné lodě. Kde se vzaly tak daleko od Dardanel? Třebaže Angličané a Francouzi měli plné ruce práce s eliminací tureckých opevnění, pobřežních baterií a minových polí v Dardanelské úžině, dostal 2. března 1915 kontradmirál R. Peirse rozkaz zaútočit na Smyrnu. Vyřazením tohoto důležitého přístavu by spojenci odstranili hrozbu, že si zde zřídí základnu nepřátelští ponorkáři, a v Londýně dokonce spřádali avanturistické plány na vojenské tažení do nitra Turecka snad až někam k Eufratu! Peirse dostal obrněnce TRIUMPH a SWIFTSURE, křižníky EURYALUS a ASKOLD a několik menších plavidel, s nimiž měl zničit zdejší opevnění a přístav zablokovat.
Bitevní loď Triumph
Britský admirál tedy opustil Egypt a 5. března se u Smyrny setkal s přidělenými posilami, načež přikročil k ostřelování tureckých pozic. Bombardování pokračovalo i následující dny, jenomže výsledky nebyly valné. Kromě toho pobřežní baterie poškodily vlajkový EURYALUS a několik dalších lodí, takže na ošetřovnách sténali ranění námořníci a jedna minolovka se potopila po nárazu na minu. Proto Peirse vyhověl návrhu na dočasné příměří mezi vilájetem Smyrna a Dohodou, které mělo trvat do 11. března. Kapitán-poručík Fircks o něm pochopitelně nevěděl, takže když zahlédl britské lodě, přirozeně se rozhodl zaútočit. DEMIRHISAR se až do večera skrýval poblíž poloostrova Karaburun a teprve po setmění roztopili kotle a zamířili ke Smyrně. Bohužel vál silný vítr a vysoké vlny pohazovaly malým plavidlem, což znesnadňovalo odpálení torpéd.
Pobřežní reflektory osvětlovaly vplav do přístavu, takže brzy rozeznali siluety predreadnoughtu TRIUMPH, křižníku považovaného za jednotu třídy WEYMOUTH, a neidentifikovaného parníku. I přes nepříznivé povětrnostní podmínky se Fircks rozhodl zaútočit, neboť německé obsluze torpédometů velel zkušený důstojník znající své řemeslo. Kolem 3. hodiny přešli na paralelní kurz s britským obrněncem a ze vzdálenosti 300 m odpálili první torpédo pod úhlem 90 stupňů. Sotva plesklo o vodní hladinu, změnil DEMIRHISAR kurz a vypustil druhé torpédo na nepřátelský křižník. Bohužel oba „úhoři“ samovolně vybočili doleva, takže své cíle minuli a Britové je vůbec nezaznamenali.
To byla nehorázná smůla a kdyby jim šťavnaté kletby nerval od úst vítr, musely je slyšet až v Istanbulu. Zklamaný velitel na další útok rezignoval, a protože se ještě zhoršily plavební podmínky, a oni neznali polohu zdejších minových polí, zamířil k Česmě, kde zakotvili dopoledne 10. března. Aby mohli bojové operace obnovit, potřebovali doplnit zásoby paliva, neboť lodní bunkry zely prázdnotou. Uhlí byl v přístavu dostatek (byť mizerné kvality) a zdejší úřady a obyvatelstvo zásobily posádku i mazivem a čerstvými potravinami. Třebaže prorok Mohamed zakázal konzumaci alkoholu, objevilo se mezi dary i několik lahví vína, což ocenila přinejmenším německá část posádky. Bohužel žádná torpéda v přístavních skladištích nenašli, takže když večer přívětivé městečko upustili, byl k akci připraven pouze jeden torpédomet.
Poškozená hydroplánová loď Anne
DEMIRHISAR se vydal zpět ke Smyrně a námořníci věřili, že tentokrát se na ně usměje štěstěna, a podruhé nevyjdou naprázdno. Bohužel stále vál silný vítr a bezměsíčná moc znesnadňovala orientaci, takže se k přístavu museli přibližovat s nejvyšší opatrností. Před Smyrnou spatřili křižník a hydroplánovou loď, a protože se moře po půlnoci jakoby zázrakem uklidnilo, zavelel Fircks k útoku. Jelikož křižník chránila doprovodná plavidla, napadli náhradní cíl. Tentokrát se žádné nepříjemné překvapení nekonalo a sloupec vody vzedmutý na úrovni předního stožáru, zvěstoval úspěšný zásah. Jejich obětí se stal bývalý německý parník ANNE RICKMERS (4083 BRT), který počátkem války zabavili v Egyptě Britové, a po přejmenování na ANNE upravili jako mateřskou loď pro dva hydroplány. Jenomže čert nikdy nespí a loď přepravovala náklad dřeva, jež absorbovalo energii výbuchu a znemožnilo její potopení, třebaže došlo k mírnému náklonu na pravobok. Britové poškozený parník odvlekli na Lemnos, kde byl usazen na mělčinu a posléze přemístěn k opravám do Alexandrie, aby v červnu 1915 opět vstoupil do služby.
Angličané připisovali výbuch nastražené mině, takže na útok nereagovali a nikým neobtěžovaná torpédovka unikla do Smyrny. Rušné přístavní město obývalo přibližně 300 000 lidí, z nichž dobrou polovinu tvořili Řekové, jejichž sympatie byly na straně nepřátel Osmanské říše. Přesto se stal DEMIRHISAR středem pozornosti a posádka se opět mohla těšit z početných darů. S Londýnem a Paříží sympatizoval i zdejší guvernér, jenž inicioval ono výše zmíněné příměří, takže jeho vyslanec dostal za úkol přesvědčit admirála Peirse, že útok na ANNE je svévolnou akcí německého velitele a dohoda o zastavení palby zůstává v platnosti. Pro jistotu však Turci v přístavním kanálů, potopili pět parníků, takže Peirse považoval svůj úkol za splněný a stáhl těžké lodě na Lemnos.
Fircks se mezitím hotovil k další akci. Z Istanbulu přisupěl vlak s nákladem uhlí a náhradních torpéd, tudíž 22. března vypluli znovu na moře. Bohužel se záhy ukázalo, že naložené palivo je takřka nepoužitelné a velitel operaci odpískal. Smolná série pokračovala a při návratu uvízl DEMIRHISAR na mělčině a poškodil si lodní vrtuli, ale během oprav ve zdejším suchém doku dostali k dispozici padesát tun prvotřídního cardiffského uhlí. Námořníci v potu tváře naplnili lodní zásobníky k prasknutí a po setmění 15. dubna 1915 přístav opustili. Smyrnu tehdy blokovaly torpédoborce WELLAND a WEAR, ale ty vyplutí turecké torpédovky nezaznamenaly.
Manitou
DEMIRHISAR se vydal k řeckému pobřeží do oblasti, kterou se plavily parníky převážející vojáky a válečný materiál pro plánované vyloděni na Gallipoli. Oblast Egejského moře považovali dohodoví velitelé ze bezpečnou, tudíž transportní lodě postrádaly vojenskou eskortu. 16. srpna dopoledne narazili patnáct mil od ostrova Skyros na dvě lodě plující severním kurzem. Byly to MANITOU a OSIRIS. Torpédovka se přiblížila k velkému parníku se čtyřmi stožáry, načež vztyčili rudou válečnou vlajku s bílým půlměsícem a vyvěsili signál „zastavte stroje“. Jednalo se o britský MANITOU (6894 BRT) sloužící jako vojenský transport. Parník plul z Egypta na Lemnos a v jeho útrobách se tísnili vojáci 29. divize a 615 koní. Znamenitá kořist!
Kapitán J. McMath se nejprve domníval, že jej zastavila vlastní torpédovka, a když zjistil svůj omyl, bylo na útěk pozdě. Nalodění vojáci sice měli ruční zbraně, jimž však chyběla munice, takže kapitán stroje bez odporu zastavil, ale zároveň přikázal radiotelegrafistovi odvysílal volání o pomoc. Také DEMIRHISAR zůstal stát, jenomže na severu se posléze vynořilo několik sloupců kouře, tudíž času nebylo nazbyt, tím spíše, když druhá loď vyvěsila válečnou zástavu a pokusila se uniknout. Proto Fircks McMathovi vyměřil k opuštění parníku pouhých deset minut, v kteréžto šibeniční lhůtě nebylo možné do člunů umístit posádku a 646 vojáků.
Evakuace parníku pokračovala pomalu, takže německý velitel ztratil trpělivost a nechal odpálit dvě torpéda, načež se neúspěšně pokusil dohnat prchající aviso OSIRIS. Třebaže MANITOU a DEMIRHISAR od sebe dělilo pouhých 350 m, obě torpéda selhala a transportní loď vyvázla bez úhony. Britové však propadli panice, kvapně spouštěli čluny, z nichž jeden se převrátil, a často i bez jakýchkoliv záchranných prostředků se vrhali přes zábradlí, přičemž utonulo nejméně 50 osob (Langensiepen s Güleryüzem uvádějí přes 100 obětí). Ve vodě se odehrávaly srdceryvné scény, jenomže válka není pro holubičí povahy, a Fircks v 10:45 nechal odpálit další torpédo. Bohužel posádka DEMIRHISARU musela nějakým způsobem urazit boha války, neboť i to selhalo, takže na zvuk exploze doprovázený sloupcem vody čekali marně, a jejich sen o slávě se tváří v tvář nehorázné smůle rozplynul jako pára nad hrncem.
Torpédoborec Wear
Na lkaní nad nepřízní štěstěny však nebyla vhodná doba, neboť signál SOS zachytili dohodoví velitelé na Skyrosu a Lesbu, důsledkem čehož byly ony sloupce dýmu. Ty se mezitím přiblížily natolik, že pod nimi vyrostly siluety válečných lodí, a z lovce se rázem stala kořist. Z Trebuki vypluly torpédoborce JED a KENNET, následované křižníky DARMOUTH a DORIS, zatímco Mitilénu opustil torpédoborec WEAR a později i křižník MINERVA. Fircks musel vzít do zaječích, takže zamířil na jihovýchod, aby z jihu obeplul ostrov Chios a po dosažení maloasijského pobřeží zachránil alespoň posádku. Britové však pomocí radiotelegrafických aparátů zatahovali kolem drzého vetřelce své sítě a nemínili jej nechat vyklouznout. JED a KENNET se postupně přibližovaly, jelikož torpédovka s nimi, navzdory úsilí strojníků a topičů nedokázala držet krok, neboť Murphyho zákony opět zafungovaly a turecká loď začala pro technické problémy pohonného ústrojí ztrácet rychlost. Kolem 15. hodiny Britové zkrátili vzdálenost natolik, že KENNET mohl zahájit palbu ze svých děl ráže 76 mm a situace DEMIRHISARU se stala kritickou. Posádka sice v zoufalé snaze torpédovku odlehčit, naházela do moře část uhlí a sudy s olejem, ale lodní stroje mlely z posledního a rychlost klesla na pouhých dvanáct uzlů.
Konec se neúprosně blížil. Jakmile obepluli Chios, přehradil jim únikovou trasu WEAR, čímž obě čelisti nastražené pasti sklaply. Nyní šlo do tuhého; veškerá torpéda vyplýtvali při marné snaze potopit MANITOU a pouhými palubními děly si únikovou cestu prostřílet nemohli. Zbývala poslední alternativa: hledat útočiště v řeckých výsostných vodách. DEMIRHISAR tedy vybočil doleva, aby zakotvil u ostrova a v noci se pokusil prorazit do některého tureckého přístavu, jenomže tento naivní kalkul nevyšel. Britové již v dosavadním průběhu války dokázali, že jim nečiní problémy zahájit palbu na nepřátelské válečné lodě hledající útočiště v teritoriálních vodách neutrálních států, a nyní tuto bezohlednou praxi s úspěchem zopakovali. Koneckonců řecký premiér E. Venizelos stál na straně Dohody, takže se žádných diplomatických komplikací neobávali.
Pohyb Demirhisaru na Egejském moři v březnu a dubnu 1915 podle Hermanna Loreye
Jakmile DEMIRHISAR zamířil k Chiosu, učinil WEAR totéž, načež se Fircks rozhodl torpédovku zničit. Námořníci svrhli do moře obě děla, zničili stroje a poté, co loď poháněná setrvačností najela na skaliska, unikli na břeh. Několik zbloudilých britských projektilů dopadlo na pobřežní pláže, ale německo-turecká posádka vyvázla bez úhony a bezmocně sledovala, kterak se WEAR nejprve nakrátko vzdaluje, ale brzy se společně s KENNETEM a JEDEM zase vrátil. Třebaže se torpédovka nalézala v řeckých výsostných vodách, obsadilo jí britské komando, které loď prohledalo a posléze zničilo výbuchem demoličních náloží.
Výpad na Egejské moře tedy žádný oslnivý úspěch nepřinesl, ale přesto zneklidnil spojenecké admirály. DEMIRHISAR se třikrát dostal do blízkosti nepřátelských lodí a od vážnějších ztrát Dohodu uchránilo pouze obrovské štěstí, protože ze šesti odpálených torpéd explodovalo toliko jedno, zatímco zbývající buďto samovolně změnila směr a nebo jim selhala roznětka. Ať už se jednalo o shodu náhod, turecký šlendrián či chybu německé obsluhy, ukázalo se, že ani drtivá převaha nedokáže sama o sobě odradit odhodlaného nepřítele a zajistit transportním a válečným lodím bezpečí. Zatímco na straně spojenců panovaly rozpaky, admirál Souchon byl s výsledkem operace spokojen a v květnu 1915 vyslal do akce torpédoborec MUAVENET-I MILLIYE, který u Gallipolského poloostrova potopil britskou bitevní loď GOLIATH i s většinou posádky, jenomže to už je jiný příběh.
Německo-turecká posádka torpédoborce Muavenet-i Milliye
Vyprávění o výpadu DEMIRHISARU by nebylo úplné bez alespoň stručného vylíčení osudu posádky. Firckse a jeho muže internovali Řekové a zdálo se, že válka pro ně skončila. Ale po pádu Venizelosovy vlády, se Athény od Dohody odklonily, a snad z tohoto důvody byli námořníci propuštěni a mohli odcestovat do Istanbulu. Fircks se později vrátil do Německa, prošel přeškolením na ponorkáře a jako velitel U 59 si vysloužil Železný kříž. Dlouho se však z jeho udělení neradoval, neboť U 59 narazila 14. května 1917 u Horns Reefu na minu, přičemž zahynula většina posádky i s odvážným velitelem.
Tento článek byl poprvé publikován na foru Vojna.net: http://www.vojna.net/portal/portal.php? ... 3919358ff3
Použité zdroje:
Г. Лорей: Операции германо-турецких сил. 1914 - 1918. Vydalo nakladatelství Полигон 2003.
А. Больных: Дарданелы 1915: Самое кровавое поражение Черчилля. Vydalo nakladatelství Яуза a Эксмо 2014.
Ю. Корбетт: Операции английского флота в первую мировую войну. Moskva 1941.
B. Langensiepen, A. Güleryüz: The Ottoman Steam Navy 1828-1923. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1995.
http://www.atlantictransportline.us/con ... anitou.htm
http://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/199282#199282
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm
http://www.denkmalprojekt.org/u-boote/u ... k1_u59.htm
http://www.wikipedia.org/
