Alternativní historie, třída RADETZKY
Napsal: 3/12/2014, 22:42
TŘÍDA RADETZKY, aneb co kdyby
Alternativní historie
Po čase bych si zase jednou rád popustil uzdu fantazie na téma alternativní historie. Jelikož se toho nedopouštím často, tak mi to snad bude čtenáři a případnými kritiky odpuštěno. Tentokráte jsem si vzal na mušku rakousko-uherské námořnictvo a jeho třídu semi-dreadnoughtů RADETZKY.
Jak je asi všeobecně známo, rakousko-uherská Kriegsmarine se před Velkou válkou sice řadila mezi námořní velmoci, ale v tomto seznamu zaujímala jednoznačně poslední místo. Její největší rival, ačkoliv spojenec z Trojspolku, Itálie pak měla loďstvo výrazně početnější a vynakládalo na něj i větší finanční prostředky. Rozdíl pak nebyl jen v počtu, ale i v bojové hodnotě jednotlivých tříd lodí. Tak například Italové na svých řadových bitevních lodích začali používat děla ráže 305mm již s třídou REGINA MARGHERITA, která byla ve stavbě v letech 1898-1905), a která se skládala ze dvou jednotek, přičemž první z lodí byla dokončená v roce 1904 a druhá o rok později. Po v roce 1901 šla do stavby první loď z početné třídy REGINA ELENA, která byla celá zařazovaná do služby v letech 1907/1908. Celkem se jednalo o čtyři poměrně rychlé bitevní lodě. Naproti tomu Rakušané u svých tříd MONARCH (někdy uváděná jako loď pobřežní obrany), HABSBURG a ERZHERZOG KARL používali děla do maximální ráže 240mm. I laikovi je jasné, že výrazně těžší projektil z děla větší ráže, má mnohem větší ničivý účinek v cíli a loď má tak nad nepřítelem teoretickou výhodu. Jen pro představu, původní německý projektil z děl ráže 240 mm použitých u třídy MONARCH měl hmotnost kolem 150 kg a u modernějších děl stejné ráže, ale konstrukce ŠKODA měl hmotnost kolem 215 kg. Italský projektil ráže 305 mm pak vážil 417 kg. Italové tak měli nad svým protivníkem na druhé straně Jaderského moře výhodu jak v počtech jednotlivých typů lodí, ale i ve výzbroji. Snížit tuto ztrátu se Rakušané rozhodli použitím 305mm u své nové třídy bitevních lodí RADETZKY. Rozmístění děl této hlavní ráže mělo být konvenční a odpovídat plavidlům jiných zemí, tedy po jedné dvoudělové věži na přídi a zádi. Sekundární výzbroj pak podle projektu mělo doplnit osm děl ráže 240mm, která známe ze starších tříd. Nicméně původní projekt šéfkonstruktéra ing. Poppera z Prahy počítal s osazením 305mm děl ve všech dělových věžích, tedy i včetně těch ve středu po dvou na každém boku. Někde jsem narazil na informaci, že ve středových věžích mělo být po jedné hlavni. Boční salvu by tak zajišťovalo celkem šest děl. Tuto informaci ale nemám ověřenou. Upořádání a ráže hlavní výzbroje by tak odpovídalo německé třídě HELGOLAND, která vycházela z třídy NASSAU stavěné ve vilémovské říši od poloviny roku 1907. Ing. Poppper byl ale námořnictvem přehlasován a tak se třída RADETZKY realizovala tak, jak jí dnes známe.
BITEVNÍ LODĚ
Hlavní myšlenkou této alternativní historie je fakt, že v té době se již dokončoval revoluční britský DREADNOUGHT, který díky sjednocení hlavní výzbroje všechny své protivníky výzbrojí deklasoval. A jak je známo, nastartoval novou éru stavby bitevních lodí a nové kolo v námořním zbrojení. DREADNOUGHT se začal stavět v říjnu roku 1905 a do služby byl zařazen na konci roku 1906. Od prosince 1906 do února 1907 zahájili Britové stavbu tří jednotek třídy BELLEROPHON vycházející přímo z revolučního Dreadnoughtu a od března do června 1907 již spouštěli na vodu první bitevní křižníky třídy INVINCIBLE. Jak známo, Němci na nový moderní typ bitevních lodí zareagovali stavbou své třídy NASSAU, která se začala stavět v rozmezí června až srpna 1907. Nástup těchto pokrokových lodí nemohl uniknout ani rakouskému šéfkonstruktérovi a jeho týmu a proto si kladu otázku, jestli mohli ještě změnit zadání třídy RADETZKY a pokud ano, tak jak by to mohlo být nejefektivnější.
Jak známo, standard té doby byl, že část materiálu se vyráběla již dopředu, protože konstrukční kancelář při konstrukci lodi vycházela většinou z již existující výzbroje, pancéřových plátů, pohonné jednotky atd. V případě této třídy se bavíme o tom, že většina materiálu byla skutečně již shromážděná, protože na první jednotce této třídy se začalo stavět v září 1907. To už bylo i rakousko-uherskému šéfkonstruktérovi Popperu jasné, že ve stavbě bitevních lodí probíhá doslova revoluce. Ostatně tento inženýr z Prahy již u třídy RADETZKY uvažoval o sjednocení hlavní výzbroje. Teoreticky tak vedle realizované verze mohli vzniknout různé varianty.
A/ verze realizovaná – 4x305 (2xII), 8x240 (4xII)
B/ verze – 8x305 (2xII, 4xI)
C/ verze – 12x305 (6xII)
D/ verze – 8x305 (4xII)
A/ Realizovanou verzi si myslím není potřeba nějak extra představovat. Takže k ní jen pár vět. Hlavní dělostřeleckou výzbroj i metráži dodávala Plzeňská dělovka. V obou případech se jednalo o poměrně kvalitní děla, která byla usazená do dělových věží škodovácké konstrukce. Každá z věží děl ráže 305 mm měla hmotnost 620 tun, přičemž kadence se pohybovala kolem 3 ran v první minutě a poté kolem 1-2 ran. Hmotnost projektilu byla 450 kg. Děla ráže 240mm měla kadenci 2,5 rány za minutu, přičemž vystřelovala projektily o hmotnosti 215 kg. Dvouhlavňová věž měla hmotnost 235 tun. Hmotnost plné boční salvy tak byla velice slušných 2.660 kg. Nicméně při palbě na větší vzdálenost tu vznikal velký problém při rozeznávání dopadů střel z děl hlavní ráže i meziráže. Střelba se pak těžko koordinovala a nebyla tak přesná, jak by bylo žádoucí. Tímto problémem ostatně trpěly prakticky všechny semi-dreadnoughty. V době, kdy celá třída vstupovala do služby se tak jednalo o lodě, které by v případném souboji s moderním plavidlem typu dreadnought mohly těžko v souboji loď proti lodi obstát. Po této stránce vidím jako chybné stavbu vůbec zahajovat, i když je mi jasné, že to jsem schopen hodnotit s odstupem času a následného vývoje, čehož tehdejší konstruktéři admirálové a politici, kteří o stavbě rozhodovali, nebyli schopni.
B/ Nicméně zaregistroval jsem informaci, že hlavní šéfkonstruktér Popper měl v plánu lodě této třídy osadit jednotnou ráží. Údajně se mělo jednat o zachování dvouhlavňových věží umístěných standardně v podélné ose lodi po jedné na přídi a zádi s doplněním jednohlavňových věží na bocích. Místo věží s metráží 240mm by tak stály na každém boku dvě věže s jedním dělem shodné hlavní ráže 305mm. Tím by byl vyřešen problém rozlišování dopadu střel z těžkých děl a lépe by se koordinovala palba a logicky by se tak zvýšila i přesnost. Hmotnost boční salvy by pak jen lehce poklesla na stále slušných 2.700 kg. Nové boční věže by se pak zřejmě bez větších problémů vešly do již vyprojektovaného trupu. Jen bych trošku viděl nárůst hmotnosti takovéto věže, odhadem na cca 500 tun. Nicméně přeci jenom jeden problém tu byl a to zásadní, Škodovka Plzeň neměla žádnou takovou věž zkonstruovanou. Vyžadovalo by to tak čas na vývoj a stavbu, což by i přineslo finanční vícenáklady. Ten pak odhaduju na přibližně jeden rok, o který by se stavba lodí zpozdila. Vzhledem k tomu, že válka vypukla až v létě 1914, tak by samozřejmě bylo času dostatek. To ale tehdy nemohl nikdo vědět. Z toho důvodu asi padlo rozhodnutí pokračovat ve stavbě již schválené verze projektu, aby rakousko-uherská Kriegsmarine měla k dispozici v co nejkratším čase kvalitní lodě s výzbrojí děly ráže 305mm. Předchozí třídy totiž disponovali pouze děly hlavní ráže 240mm. Což bylo na konkurenci v podobě Francie, i „spojenecké“ Itálie, málo. Pohonná jednotka by pak mohla zůstat prakticky beze změny a rovněž o projektovaná rychlost by zřejmě zůstala zachovaná. Standardně bylo totiž zvykem, že až 60 - 70% materiálu bylo při zahájení stavby k dispozici a to i včetně velkých konstrukčních celků. Zbytek byl buď závazně objednán, nebo se právě vyráběl. Něco by se sice muselo asi vyřadit, ale převážná většina by se asi dala bez větších problémů použít.
C/ U této verze předpokládám, že by byl odstraněn problém s vývojem a výrobou nových jednohlavňových věží, protože by se daly použít stejné věže ležící v ose lodi. Rozmístění hlavní výzbroje (tzv. hexagonální) by tak odpovídalo německé třídě NASSAU stavěné v letech 1907 až 1910. Nicméně všechny tyto velké dělové věže by se již nevešly do vyprojektovaného trupu a proto by muselo dojít jak k jeho rozšíření, tak i prodloužení. Rozměrově by se tak tato plavidla přiblížila další německé třídy dreadnoughtů HELGOLAND jen snad s tím rozdílem, že by byly o pár desítek metrů kratší. Rakousko-Uherská plavidla se totiž všeobecně vyznačovala menšími rozměry, protože nevyžadovala tak velký akční rádius a tím pádem nemusela mít tak velké a početné uhelné bunkry jako plavidla určená k pohybu na oceánu na velké vzdálenosti. Délku tak odhaduji v rozmezí 145-150 m (realizovaný projekt měl rozměry 138,8 x 24,6 m) a šířku někde k 28 metrům. Cena by pak šla zcela určitě nahoru díky pořizovacím nákladům na další čtyři dvoudělové věže hlavní ráže a rovněž díky větším rozměrům. Problém kromě pořizovacích nákladů a určitému zdržení, ke kterému by došlo na základě změny konstrukce, bych především spatřoval v pohonné jednotce. Třída RADETZKY byla realizovaná s pohonnou jednotkou o celkovém výkonu 20.888 koňských sil a konstrukční rychlostí 20 uzlů. Vzhledem k větším rozměrům a hmotnosti (výtlaku) této verze by pohonná jednotka musela být zvýšená alespoň o další dva až čtyři kotle typu Yarrow. Případně by se musel trup odlehčit o pancéřovou obšívku, která by se musela „ostrouhat“ z původních 100-230mm na podle mě nedostatečných 100-200 mm. Nebo by vyváženosti muselo být docíleno kompromisem obojího. V každém případě již za krátko bylo jasné, že toto rozmístění hlavní výzbroje není příliš efektivní a cenu za loď jen prodražuje. Navíc bachratý trup neumožňoval docílit větší rychlosti, i když německá třída NASSAU byla na druhou stranu poměrně obratná.
D/ Z těchto důvodů se domnívám, že pokud by se vedení Kriegsmarine rozhodlo u této třídy reagovat na již v Británii a Německu stavěné dreadnoughty, tak by ani jedna z výše uvedených variant nebyla příliš vhodné. Pořád by se jednalo o polovičatá řešení, která by sice zvýšila bojeschopnost plavidla, ale pořád by jej nemohla srovnat s moderními jednotkami. Proč tedy stavět již zastaralé koncepty, když by šlo s určitým časovým posunem realizovat plnohodnotné dreadnoughty. Ostatně první skutečné rakousko-uherské dreadnoughty třídy VIRIBUS UNITIS se začali podle projektu stavět již v červenci 1910. To znamená, že již nejpozději někdy v roce 1909 musela být koncepce schválená, ne-li ještě dříve. Proto by bylo nejlepším řešením shromáždit již vyrobený materiál v podobě pohonné jednotky a děl hlavní ráže s tím, že by se konstrukce musela upravit do podoby plavidla se čtyřmi dělovými věžemi ležícími v podélné ose v tzv. superpozici (tedy nad sebou). Čas potřebný pro změnu konstrukce by pak byl využit i k výrobě vyššího počtu dělových věží. Trup by pak sice doznal nárůstu délky, která by se opět podle mě pohybovala někde do 150 metrů, což ostatně byla de facto i délka třídy VIRIBUS UNITIS (152,8m), ale v porovnání s touto třídou by mohl být štíhlejší. To by se zcela jistě příznivě promítlo do rychlosti při zachování výkonu pohonné jednotky i síly pancéřové ochrany.
Jak se říká, „po bitvě je každý generál“, ale s odstupem času bych prostě tuto poslední variantu viděl jako jednoznačně nejvýhodnější. A to i přesto, že by v důsledku změny konstrukce došlo jak ke zpoždění ve stavbě, tak i k navýšení ceny. Bojová hodnota těchto bitevních lodí by tak byla výrazně vyšší, než cokoliv co by nepřítel v té době mohl proti rakousko-uherské Marině nasadit, nebo co v té době bylo v Itálii či Francii ve výstavbě. Itálie zahájila stavbu svého prvního dreadnoughtu DANTE ALIGHIERI začátkem června 1909, ale stavba se neúměrně protahovala a námořnictvo si loď převzalo až v lednu 1913. Bitevní lodě třídy CAVOUR pak tento někdejší rakousko-uherský spojenec zařazoval do služby až v průběhu let 1914-1915. Poslední dva dreadnoughty (třída DORIA), spadající do období První světové války, dokončili v Itálii až v letech 1915-1916. Čtyři řadové bitevní lodě třídy REGINA ELENA, které vstupovali do služby v letech 1907/1908, by tak proti moderní verze třídy RADETZKY s boční salvou v podobě osmi děl ráže 305mm, neměli nejmenší šanci. Jedině snad, že by využili své vyšší 22 uzlové rychlosti k záchraně. Starší řadové lodi by pak na tom nebyli ostatně o mnoho lépe. Spíše hůře, protože rychlost by je již nespasila. Francie pak na tom byla obdobně, protože stavbu svých prvních dreadnoughtů zahájila až na podzim roku 1910 a do služby je postupně zařazovala od druhé poloviny roku 1913 do srpna 1914. Třída BRETAGNE, která se již řadila mezi tzv. super-dreadnoughty s děly větší ráže než 305 mm (v tomto případě konkrétně 340mm), se dokončovala až na podzim 1915 až do července 1916. Starší řadové lodi pak na tom byli obdobně jako jakékoliv řadové lodě v porovnání s dreadnoughty. Je sice pravdou, že poslední francouzské řadové lodě třídy DANTON se svou výzbrojí řadily mezi vůbec nejsilnější na světě, protože kromě obvyklých čtyř děl ráže 305mm byla jejich boční salva posílená o meziráži v podobě hned šesti 240mm děl. Nicméně ani to by zřejmě příliš výsledek souboje lodě proti lodi neovlivnilo.
Na závěr chci trošku rozebrat skutečné varianty třídy RADETZKY, které přicházeli v úvahu při výběru výzbroje. Z nich bude poměrně patrné, že Rakouští konstruktéři uvažovali již koncem září 1905 (datum kdy byly návrhy předloženy) poměrně pokrokově a proto má úvaha nad všema modifikacemi není tak zcela od věci. V prvních třech variantách, které níže uvádím, by se zřejmě jednalo o dodávky děl hlavní ráže z Německa, protože plzeňská škodovka děla ráže 280mm nevyráběla. Zajímavá je pak varianta „C“. Bohužel neznám přesné rozmístění děl hlavní ráže, ale předpokládám, že se mělo jednat o dvě věže v ose plavidla po jedné na přídi a zádi. Každá z věží by pak byla konstruovaná pro dvě děla. Na každém boku se pak měla nacházet menší věž pouze pro jedno dělo stejné ráže. Boční salva by tak mohla být vedená ze šesti děl hlavní ráže. Rozmístění by tak bylo hexagonální, jaké se skutečně u třídy RADETZKY použilo. Určitá snaha o sjednocení hlavní výzbroje je tak z těchto konceptů zřejmá.
„A“ – 4 x 280 mm/45; 4 x 240 mm/45; 8 x 190 mm/42
„B“ – 4 x 280 mm/45; 4 x 240 mm/45; 12 x 100 mm/45
„C“ – 8 x 280 mm/45 a 16 x 100 mm/45
„D“ – 6 x 305 mm/45 a 16 x 100 mm/45
„E“ – 4 x 305 mm/45; 8 x 190 mm/42; 12 x 100 mm/45
BITEVNÍ KŘIŽNÍKY
Pozorný čtenář si ale určitě položí otázku, co by se mělo udělat s již vyrobenou škodovackou meziráží v podobě děl ráže 240mm. A o tom jsem de facto chtěl hlavně mluvit, protože tato alternativní otázka mě drží již delší dobu. Pokud by se tedy třída RADETZKY stavěla v jakékoliv z výše uvedených verzí (samozřejmě kromě skutečně realizované), tak by pořád přebývala děla a věže ráže 240mm. Těch variant, co s nimi, je samozřejmě hned celá řada. Buď by se sešrotovala, což je asi to nejhorší řešení a pochybuju, že by k tomu v té době vůbec někdo dal souhlas. Nebo by se již hotová meziráže, ať v podobě kompletních dělových věží, nebo samostatných děl, použila u pobřežních baterií. Rovněž by připadalo v úvahu, že single děla by se využila k pozemním bojům třeba v podobě děl umístěných na vlakovém podvozku. Mě ale osobně se nejvíce líbí varianta, že by se tato výzbroj znovu použila u námořních sil. Jak čas ukázal, tak rozhodující silou na Jadranu, byly menší a rychlé jednotky v podobě lehkých křižníků a torpédoborců. Proto se mi líbí ta představa, že by Admiralita rozhodla o stavbě rychlých bitevních lodí, de facto o bitevních křižnících právě s touto zajímavou výzbrojí. Počet objednaných a vyrobených věží ráže 240mm by přesně dalo na stavbu tří bitevních křižníků. Šlo tedy o to, navrhnout tuto koncepci plavidel, zadat konstrukci a po spuštění na vodu bitevních lodí RADETZKY na uvolněných skluzech stavět tyto „lehké“ bitevní křižníky. Samozřejmě by to znamenalo hodně experimentovat, protože s tímto typem lodí neměli rakouští konstruktéři zkušenosti, ale na druhou stranu by se mohli rychle učit od svých německých partnerů. Ostatně šéfkonstruktér Popper své konstrukce nechával hodnotit právě ve spřáteleném Německu. Nějaká výpomoc by tak zcela určitě připadala v úvahu. Jelikož „modernizovaná“ třída RADETZKY by mohla skluzy v STT Trieste opouštět někdy v letech 1909-1911, tak by po nich mohla následovat stavba těchto bitevních křižníků. Na jejich konstrukci by tak byl dostatečný čas. Zcela určitě by bylo vhodné, aby děla byla opět umístěná v ose lodi v superpozici po dvou věžích na přídi a zádi. Pancéřovou ochranu bych viděl odpovídající skutečně realizované třídě RADETZKY tedy s bočním pancířem o síle 100-230mm, což by mělo postačovat proti předpokládaným protivníkům v podobě lehkých a pancéřových křižníků. Vzhledem k výzbroji a silnější pohonné jednotce by muselo dojít k výraznějšímu prodloužení trupu, který bych viděl někde plus mínus kolem 160 metrů. Na druhou stranu šířka by mohla být na udržitelných 24-25 m. Trup by tak byl velice štíhlý, což by v součinnosti se silnější pohonnou jednotkou a menším výtlakem mohlo poskytnout rychlost kolem 25 uzlů, a možná i vyšší. Jen pro představu, do třídy VIRIBUS UNITIS se při délce 152,8 m podařilo dostat pohonný systém o výkonu 25.000 koňských sil (18.640 kW). Díky delšímu trupu bitevních křižníků a menšímu průměru barbet hlavních děl by tu vznikl prostor pro další kotle. Výkon pohonné jednotky by tak podle mě mohl být bez problémů v rozmezí 30-35.000 koňských sil, což by mohlo zaručit rychlost přes 25 uzlů. Pokud by se této rychlosti nedalo dosáhnout, tak bych asi sáhl na pancéřovou ochranu, kterou bych ač nerad zeslabil na nějakých 100-200mm. Byla by tak na úrovni posledních pancéřových křižníků, ale pořád lepší, než u prvních britských bitevních křižníků tříd INVINCIBLE a INDEFATIGABLE.
Samozřejmě je otázkou, jestli by stavba takovýchto jednotek nevyprovokovala nějakou reakci u Italů a Francouzů a pokud ano, tak jakou. Na druhou stranu ale z průběhu války víme, že Britové si situaci ve Středozemním moři pojistili přítomností celé řady jednotek a to i v podobě bitevních křižníků prvních dvou tříd. Ty byly dislokovány v 1. eskadře bitevních křižníků pod velením admirála sira Alexandra Berkley Milneho ve složení INFLEXIBLE (vlajkový), INDEFATIGABLE a INDOMITABLE. Bitevní křižníky pak doplňovala celá řada pancéřových a lehkých křižníků kontramidrála Ernesta C.T.Troubridge. Pancéřové křižníky: Defence (vlajkový), Black Prince, Duke of Edinburgh, Warrior a lehké křižníky Chatham, Dublin, Gloucester a Weymouth. Svým způsobem tak Francie a později ani Itálie neměli důvod stavět nákladné bitevní křižníky, když se o jejich ochranu starala britská plavidla. Pokud by tedy Rakušané postavili tento typ bitevních křižníků, tak by to skutečně nemuselo bezpodmínečně vyvolat reakci ze strany sousedů. Britové by pak zřejmě považovali své bitevní křižníky díky těžší výzbroje, za nadřazené. V každém případě jejich projektil o hmotnosti 386 kg měl daleko větší ničivý účinek v cíli, než Rakouský 215 kg granát. Tato převaha ale ve skutečnosti nebyla tak drtivá, jak by se na první pohled zdálo.
Za prvé; první třída britských bitevních křižníků mohla disponovat plným počtem děl v boční salvě jen za ideálních předpokladů, protože středově věže se nacházeli na obou bocích příliš blízko u sebe a překáželi si tak navzájem v palbě. Většinou tak dva, ze tří britských bitevních křižníků ve Středozemním moři, mohli využít jen šest děl v palbě. O něco delší INDEFATIGABLE měl již větší rozestup středových věží a mohl tak prakticky za všech okolností využít plný počet děl.
Za druhé; kadence britských děl 12“/45 Mark X byla jen něco kolem 1,5 rány za minutu, zatímco škodovácká děla 24cm L/45 dokázala střílet rychlostí 2,5 rány za minutu. Za stejný časový úsek by tak rakouská loď byla schopná na cíl vyslat mnohem více projektilů, než britský protějšek. Šance něco zasáhnout tak byla matematicky vyšší právě u děl menší ráže. Hmotnost střel vystřelených v časovém úseku tak u britských křižníků při ideální plné boční palbě byla 4.632 kg a u rakousko-uherských lodí 4.300 kg. Jak vidno, rozdíl již vcelku zanedbatelný. Pokud by ale nepříznivá situace nutila Brity střílet pouze ze šesti hlavní, tak by hmotnost minutové palby byla již jen 3.474 kg. Navíc to, že se jedná o menší ráži, pak nemuselo být na škodu, protože britské bitevní křižníky až chronicky trpěly slabým pancéřováním, což se ostatně negativně projevilo v bitvě u Jutska v roce 1916. Jejich hlavní boční pancéřový pás o síle 50-152 mm tak mohl sice poměrně spolehlivě chránit před středním a lehkým dělostřelectvem, ale proti 215 kg projektilu z 240mm děl již podstatně hůře.
Z tohoto hrubého přehledu si myslím docela dobře vyplívá, že stavba případných bitevních křižníků, kanibalizujících část výzbroje z třídy RADETZKY, by určitě byla pro rakousko-uherskou Kriegsmarine významnou posilou. Jejich velký přínos bych pak viděl právě v přijatelné kombinaci výzbroje, rychlosti a pancéřové ochrany. Především rychlost hrála v prostoru Jadranského „rybníčku“ a přilehlé části Středozemního moře velkou roli. Takový typ plavidla se ideálně hodil k rychlým výpadům proti východnímu pobřeží Itálie, či proti dohodové blokádě v Otrantské zátoce, nebo jako eskorta vlastních plavidel podél dalmatského pobřeží. Velké jednotky by tak na sebe vázali nepřátelské síly, které by musely kotvit na svých základnách a nedaly by se využít na jiných mořích. Menší a rychlé jednotky by pak podnikali nečekané výpady, kterými by narušovali námořní dopravu, infrastrukturu (ničení železničních a silničních mostů na východním italském pobřeží), přístavní zařízení a morálku nepřítele. Dalším směrem jejich výpadů by pak byla Otranská úžina, kde se země Dohody snažili provádět blokádu v průniku rakousko-uherských a německých ponorek z Jadranu do Středozemního moře.
Samozřejmě si asi položíte otázku, jaká by mohla být bojová hodnota těchto bitevních křižníků v porovnání s tím, co by proti nim nepřítel mohl postavit. Co se britských bitevních křižníků týče, tak to jsem již výše naznačil. Když to shrnu, tak by byli skutečně jediným soupeřem, před kterým by se rakouská plavidla měla držet na pozoru. Jejich šance v úspěchu boji lodě proti lodi ale nebyli úplně beznadějné. Naopak díky vyšší kadenci palby, ideálně rozmístěným palebným sektorům a menšímu cíli, bych jejich šanci na úspěch viděl alespoň padesát na padesát. Co se souboje s menšími jednotkami týče, tak je zcela jasné, že plavidla typu lehkých křižníků, či torpédoborců, by neměli příliš velkou šanci. Nejčastějším skutečným protivníkem, s kterými by museli bitevní křižníky změřit své síly, by byly pancéřové křižníky, kterých měla Itálie, Francie a i Británie ve Středozemním moři skutečně dostatek. Italové tak například disponovali dvojicí pancéřových křižníků třídy SAN GIORGIO, které měly ve výzbroji čtyři děla ráže 254mm a osm děl ráže 190mm. V boční salvě pak mohla tato třída použít plný počet děl hlavní ráže a polovičku meziráže. Díky rychlosti 23,2 uzlů a pancéřové ochraně (hlavní boční pás měl sílu až 200mm), by se jednalo o silného soupeře, nad kterým by ale rakouské bitevní křižníky pořád měli převahu v rychlosti i palebné síle. O lepší efektivnosti palby sjednocené ráže, jsme se pak již bavili výše. Obdobně by na tom byla i třída PISA (rovněž dvě jednotky), která měla shodnou výzbroj, pancéřování a prakticky i rychlost. Starší třídy italských pancéřových křižníků by se pak museli již souboji vyhnout, pokud by nechtěli skončit na dně moře.
Poslední třída francouzských pancéřových křižníků EDGAR QUINET, v které byly postaveny dvě jednotky, sice měla sjednocenou ráži hlavních děl (193mm) a i ve velkém počtu (celkem 14 děl), maximální rychlost 23 uzlů, ale její boční pancéřový pás dosahoval maximálně 165mm. Nicméně již by se jednalo o poměrně důstojného soupeře, což ale již neplatí o starších třídách. Jediná loď třídy ERNEST RENAN sice měla rovněž ve výzbroji 193mm děla ve dvouhlavňových věžích, ale jen v počtu dvou věží po jedné na přídi a zádi. Tato výzbroj pak byla doplněná o dvanáct děl ráže 162 mm s tím, že polovina jich mohla vést boční palbu. Asi je zbytečné popisovat, že tato směsice děl velice podobných parametrů by dělostřeleckým zaměřovačům činila velký problém při sledování dopadů vlastních střel a korekce palby. V rychlosti a pancéřové ochraně zhruba odpovídala výše uvedené mladší třídě. Stejně pak na tom byl další pancéřový křižník JULES MICHELET a třída LÉON GAMBETTA (tři jednotky) jen s tím rozdílem, že byly o půl uzlu pomalejší. Starší pancéřové křižníky, jako například třídu GLOIRE, DUPLEIX, GUEYDON a další, asi není potřeba zmiňovat, protože jejich bojová hodnota v průběhu Velké války již nebyla nějak valná.
Velká Británie jako vládkyně moří, disponovala samozřejmě početným loďstvem, včetně bitevních křižníků. Jak jsem ale už psal výše, ve Středozemním moři si Britové drželi pouze tři bitevní křižníky starších typů. Kromě nich zde drželi i čtyři pancéřové křižníky, což měl být dostačující počet proti rakousko-uherské Kriegsmarine. Tak například BLACK PRINCE a DUKE OF EDINBURGH (oba třída Duke of Edinburgh) měli hlavní výzbroj složenou ze šesti 234mm děl s tím, že čtyři z nich mohla být použitá v boční salvě. Rychlostí 23 uzlů a pancéřováním (boční pás až o síle 152mm) to byl běžný pancéřový křižník své doby. Proti případnému rakouskému bitevnímu křižníku by mnoho šancí neměl. Modernější WARRIOR (stejnojmenná třída) se de facto lišil jen o čtyři další děla ráže 190mm, která stála po dvojici na každém boku. Vlajkový DEFENCE (třída Minotaur, někdy také uváděná jako Defence) pak byl posledním pancéřovým křižníkem Velké Británie, čemuž i odpovídaly parametry. Do téměř 160 metrů dlouhého trupu se kromě obvyklých děl ráže 234mm (v počtu čtyř) vměstnalo i deset děl ráže 190mm. Boční salva tak byla velice silná, protože jí tvořila čtveřice 234mm a pět 190mm děl. Pancéřováním a rychlostí vycházeli ze starších typů. Dva britské pancéřové křižníky dislokované ve Středozemním moři (Defense a Warrior), by se tak již stali důstojným soupeřem případného rakousko-uherského bitevního křižníku. Skutečnou hrozbou by tak představovala až stavěná třída italských bitevních lodí FRANCESCO CARACCIOLO, které díky své výzbroji osmi děl ráže 381, pancéřování (až 300mm) a rychlosti 28 uzlů, by jakéhokoliv nepřítele doslova deklasovala.
Závěr
Z hlediska pozdějšího vývoje v prostoru Jaderského moře tak mohlo námořní velení rakousko-uherské monarchie jen litovat, že se v předválečné době nevěnovali stavbě bitevních křižníků, ať už by jejich výzbroj odpovídala výše popisované variantě, nebo by byla jiná. Bohužel části Admirality a politikům stačil jen jeden argument a to ten, že ani pravděpodobní soupeři, tedy Francie a Itálie, stavbu bitevních křižníků nezahájili. Po co se Rakušané za Velké války museli postavit několikanásobné přesile, museli trpce litovat, že žádný tento typ plavidla neměli. Předválečné argumenty proti tak byly velice krátkozraké. V průběhu války pak již v námořnictvu panoval názor, že jeden bitevní křižník by byl užitečnější jak celá divize bitevních lodí. Pro útočné akce typu „udeř a uteč“ by na Jadranu nebylo vhodnějších lodí.
Zdroje:
• Jaroslav Hrbek – Velká válka na moři - 1. díl rok 1914 – Praha 2001
• Vladimír Hynek, Petr Klučina – Válečné lodě 2 – Praha 1986
• Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě 3 – Praha 1988
• http://www.cityofart.net/bship/
• http://www.wikipedia.org
• http://www.gwpda.org/naval
• http://www.palba.cz
Alternativní historie
Po čase bych si zase jednou rád popustil uzdu fantazie na téma alternativní historie. Jelikož se toho nedopouštím často, tak mi to snad bude čtenáři a případnými kritiky odpuštěno. Tentokráte jsem si vzal na mušku rakousko-uherské námořnictvo a jeho třídu semi-dreadnoughtů RADETZKY.
Jak je asi všeobecně známo, rakousko-uherská Kriegsmarine se před Velkou válkou sice řadila mezi námořní velmoci, ale v tomto seznamu zaujímala jednoznačně poslední místo. Její největší rival, ačkoliv spojenec z Trojspolku, Itálie pak měla loďstvo výrazně početnější a vynakládalo na něj i větší finanční prostředky. Rozdíl pak nebyl jen v počtu, ale i v bojové hodnotě jednotlivých tříd lodí. Tak například Italové na svých řadových bitevních lodích začali používat děla ráže 305mm již s třídou REGINA MARGHERITA, která byla ve stavbě v letech 1898-1905), a která se skládala ze dvou jednotek, přičemž první z lodí byla dokončená v roce 1904 a druhá o rok později. Po v roce 1901 šla do stavby první loď z početné třídy REGINA ELENA, která byla celá zařazovaná do služby v letech 1907/1908. Celkem se jednalo o čtyři poměrně rychlé bitevní lodě. Naproti tomu Rakušané u svých tříd MONARCH (někdy uváděná jako loď pobřežní obrany), HABSBURG a ERZHERZOG KARL používali děla do maximální ráže 240mm. I laikovi je jasné, že výrazně těžší projektil z děla větší ráže, má mnohem větší ničivý účinek v cíli a loď má tak nad nepřítelem teoretickou výhodu. Jen pro představu, původní německý projektil z děl ráže 240 mm použitých u třídy MONARCH měl hmotnost kolem 150 kg a u modernějších děl stejné ráže, ale konstrukce ŠKODA měl hmotnost kolem 215 kg. Italský projektil ráže 305 mm pak vážil 417 kg. Italové tak měli nad svým protivníkem na druhé straně Jaderského moře výhodu jak v počtech jednotlivých typů lodí, ale i ve výzbroji. Snížit tuto ztrátu se Rakušané rozhodli použitím 305mm u své nové třídy bitevních lodí RADETZKY. Rozmístění děl této hlavní ráže mělo být konvenční a odpovídat plavidlům jiných zemí, tedy po jedné dvoudělové věži na přídi a zádi. Sekundární výzbroj pak podle projektu mělo doplnit osm děl ráže 240mm, která známe ze starších tříd. Nicméně původní projekt šéfkonstruktéra ing. Poppera z Prahy počítal s osazením 305mm děl ve všech dělových věžích, tedy i včetně těch ve středu po dvou na každém boku. Někde jsem narazil na informaci, že ve středových věžích mělo být po jedné hlavni. Boční salvu by tak zajišťovalo celkem šest děl. Tuto informaci ale nemám ověřenou. Upořádání a ráže hlavní výzbroje by tak odpovídalo německé třídě HELGOLAND, která vycházela z třídy NASSAU stavěné ve vilémovské říši od poloviny roku 1907. Ing. Poppper byl ale námořnictvem přehlasován a tak se třída RADETZKY realizovala tak, jak jí dnes známe.
BITEVNÍ LODĚ
Hlavní myšlenkou této alternativní historie je fakt, že v té době se již dokončoval revoluční britský DREADNOUGHT, který díky sjednocení hlavní výzbroje všechny své protivníky výzbrojí deklasoval. A jak je známo, nastartoval novou éru stavby bitevních lodí a nové kolo v námořním zbrojení. DREADNOUGHT se začal stavět v říjnu roku 1905 a do služby byl zařazen na konci roku 1906. Od prosince 1906 do února 1907 zahájili Britové stavbu tří jednotek třídy BELLEROPHON vycházející přímo z revolučního Dreadnoughtu a od března do června 1907 již spouštěli na vodu první bitevní křižníky třídy INVINCIBLE. Jak známo, Němci na nový moderní typ bitevních lodí zareagovali stavbou své třídy NASSAU, která se začala stavět v rozmezí června až srpna 1907. Nástup těchto pokrokových lodí nemohl uniknout ani rakouskému šéfkonstruktérovi a jeho týmu a proto si kladu otázku, jestli mohli ještě změnit zadání třídy RADETZKY a pokud ano, tak jak by to mohlo být nejefektivnější.
Jak známo, standard té doby byl, že část materiálu se vyráběla již dopředu, protože konstrukční kancelář při konstrukci lodi vycházela většinou z již existující výzbroje, pancéřových plátů, pohonné jednotky atd. V případě této třídy se bavíme o tom, že většina materiálu byla skutečně již shromážděná, protože na první jednotce této třídy se začalo stavět v září 1907. To už bylo i rakousko-uherskému šéfkonstruktérovi Popperu jasné, že ve stavbě bitevních lodí probíhá doslova revoluce. Ostatně tento inženýr z Prahy již u třídy RADETZKY uvažoval o sjednocení hlavní výzbroje. Teoreticky tak vedle realizované verze mohli vzniknout různé varianty.
A/ verze realizovaná – 4x305 (2xII), 8x240 (4xII)
B/ verze – 8x305 (2xII, 4xI)
C/ verze – 12x305 (6xII)
D/ verze – 8x305 (4xII)
A/ Realizovanou verzi si myslím není potřeba nějak extra představovat. Takže k ní jen pár vět. Hlavní dělostřeleckou výzbroj i metráži dodávala Plzeňská dělovka. V obou případech se jednalo o poměrně kvalitní děla, která byla usazená do dělových věží škodovácké konstrukce. Každá z věží děl ráže 305 mm měla hmotnost 620 tun, přičemž kadence se pohybovala kolem 3 ran v první minutě a poté kolem 1-2 ran. Hmotnost projektilu byla 450 kg. Děla ráže 240mm měla kadenci 2,5 rány za minutu, přičemž vystřelovala projektily o hmotnosti 215 kg. Dvouhlavňová věž měla hmotnost 235 tun. Hmotnost plné boční salvy tak byla velice slušných 2.660 kg. Nicméně při palbě na větší vzdálenost tu vznikal velký problém při rozeznávání dopadů střel z děl hlavní ráže i meziráže. Střelba se pak těžko koordinovala a nebyla tak přesná, jak by bylo žádoucí. Tímto problémem ostatně trpěly prakticky všechny semi-dreadnoughty. V době, kdy celá třída vstupovala do služby se tak jednalo o lodě, které by v případném souboji s moderním plavidlem typu dreadnought mohly těžko v souboji loď proti lodi obstát. Po této stránce vidím jako chybné stavbu vůbec zahajovat, i když je mi jasné, že to jsem schopen hodnotit s odstupem času a následného vývoje, čehož tehdejší konstruktéři admirálové a politici, kteří o stavbě rozhodovali, nebyli schopni.
B/ Nicméně zaregistroval jsem informaci, že hlavní šéfkonstruktér Popper měl v plánu lodě této třídy osadit jednotnou ráží. Údajně se mělo jednat o zachování dvouhlavňových věží umístěných standardně v podélné ose lodi po jedné na přídi a zádi s doplněním jednohlavňových věží na bocích. Místo věží s metráží 240mm by tak stály na každém boku dvě věže s jedním dělem shodné hlavní ráže 305mm. Tím by byl vyřešen problém rozlišování dopadu střel z těžkých děl a lépe by se koordinovala palba a logicky by se tak zvýšila i přesnost. Hmotnost boční salvy by pak jen lehce poklesla na stále slušných 2.700 kg. Nové boční věže by se pak zřejmě bez větších problémů vešly do již vyprojektovaného trupu. Jen bych trošku viděl nárůst hmotnosti takovéto věže, odhadem na cca 500 tun. Nicméně přeci jenom jeden problém tu byl a to zásadní, Škodovka Plzeň neměla žádnou takovou věž zkonstruovanou. Vyžadovalo by to tak čas na vývoj a stavbu, což by i přineslo finanční vícenáklady. Ten pak odhaduju na přibližně jeden rok, o který by se stavba lodí zpozdila. Vzhledem k tomu, že válka vypukla až v létě 1914, tak by samozřejmě bylo času dostatek. To ale tehdy nemohl nikdo vědět. Z toho důvodu asi padlo rozhodnutí pokračovat ve stavbě již schválené verze projektu, aby rakousko-uherská Kriegsmarine měla k dispozici v co nejkratším čase kvalitní lodě s výzbrojí děly ráže 305mm. Předchozí třídy totiž disponovali pouze děly hlavní ráže 240mm. Což bylo na konkurenci v podobě Francie, i „spojenecké“ Itálie, málo. Pohonná jednotka by pak mohla zůstat prakticky beze změny a rovněž o projektovaná rychlost by zřejmě zůstala zachovaná. Standardně bylo totiž zvykem, že až 60 - 70% materiálu bylo při zahájení stavby k dispozici a to i včetně velkých konstrukčních celků. Zbytek byl buď závazně objednán, nebo se právě vyráběl. Něco by se sice muselo asi vyřadit, ale převážná většina by se asi dala bez větších problémů použít.
C/ U této verze předpokládám, že by byl odstraněn problém s vývojem a výrobou nových jednohlavňových věží, protože by se daly použít stejné věže ležící v ose lodi. Rozmístění hlavní výzbroje (tzv. hexagonální) by tak odpovídalo německé třídě NASSAU stavěné v letech 1907 až 1910. Nicméně všechny tyto velké dělové věže by se již nevešly do vyprojektovaného trupu a proto by muselo dojít jak k jeho rozšíření, tak i prodloužení. Rozměrově by se tak tato plavidla přiblížila další německé třídy dreadnoughtů HELGOLAND jen snad s tím rozdílem, že by byly o pár desítek metrů kratší. Rakousko-Uherská plavidla se totiž všeobecně vyznačovala menšími rozměry, protože nevyžadovala tak velký akční rádius a tím pádem nemusela mít tak velké a početné uhelné bunkry jako plavidla určená k pohybu na oceánu na velké vzdálenosti. Délku tak odhaduji v rozmezí 145-150 m (realizovaný projekt měl rozměry 138,8 x 24,6 m) a šířku někde k 28 metrům. Cena by pak šla zcela určitě nahoru díky pořizovacím nákladům na další čtyři dvoudělové věže hlavní ráže a rovněž díky větším rozměrům. Problém kromě pořizovacích nákladů a určitému zdržení, ke kterému by došlo na základě změny konstrukce, bych především spatřoval v pohonné jednotce. Třída RADETZKY byla realizovaná s pohonnou jednotkou o celkovém výkonu 20.888 koňských sil a konstrukční rychlostí 20 uzlů. Vzhledem k větším rozměrům a hmotnosti (výtlaku) této verze by pohonná jednotka musela být zvýšená alespoň o další dva až čtyři kotle typu Yarrow. Případně by se musel trup odlehčit o pancéřovou obšívku, která by se musela „ostrouhat“ z původních 100-230mm na podle mě nedostatečných 100-200 mm. Nebo by vyváženosti muselo být docíleno kompromisem obojího. V každém případě již za krátko bylo jasné, že toto rozmístění hlavní výzbroje není příliš efektivní a cenu za loď jen prodražuje. Navíc bachratý trup neumožňoval docílit větší rychlosti, i když německá třída NASSAU byla na druhou stranu poměrně obratná.
D/ Z těchto důvodů se domnívám, že pokud by se vedení Kriegsmarine rozhodlo u této třídy reagovat na již v Británii a Německu stavěné dreadnoughty, tak by ani jedna z výše uvedených variant nebyla příliš vhodné. Pořád by se jednalo o polovičatá řešení, která by sice zvýšila bojeschopnost plavidla, ale pořád by jej nemohla srovnat s moderními jednotkami. Proč tedy stavět již zastaralé koncepty, když by šlo s určitým časovým posunem realizovat plnohodnotné dreadnoughty. Ostatně první skutečné rakousko-uherské dreadnoughty třídy VIRIBUS UNITIS se začali podle projektu stavět již v červenci 1910. To znamená, že již nejpozději někdy v roce 1909 musela být koncepce schválená, ne-li ještě dříve. Proto by bylo nejlepším řešením shromáždit již vyrobený materiál v podobě pohonné jednotky a děl hlavní ráže s tím, že by se konstrukce musela upravit do podoby plavidla se čtyřmi dělovými věžemi ležícími v podélné ose v tzv. superpozici (tedy nad sebou). Čas potřebný pro změnu konstrukce by pak byl využit i k výrobě vyššího počtu dělových věží. Trup by pak sice doznal nárůstu délky, která by se opět podle mě pohybovala někde do 150 metrů, což ostatně byla de facto i délka třídy VIRIBUS UNITIS (152,8m), ale v porovnání s touto třídou by mohl být štíhlejší. To by se zcela jistě příznivě promítlo do rychlosti při zachování výkonu pohonné jednotky i síly pancéřové ochrany.
Jak se říká, „po bitvě je každý generál“, ale s odstupem času bych prostě tuto poslední variantu viděl jako jednoznačně nejvýhodnější. A to i přesto, že by v důsledku změny konstrukce došlo jak ke zpoždění ve stavbě, tak i k navýšení ceny. Bojová hodnota těchto bitevních lodí by tak byla výrazně vyšší, než cokoliv co by nepřítel v té době mohl proti rakousko-uherské Marině nasadit, nebo co v té době bylo v Itálii či Francii ve výstavbě. Itálie zahájila stavbu svého prvního dreadnoughtu DANTE ALIGHIERI začátkem června 1909, ale stavba se neúměrně protahovala a námořnictvo si loď převzalo až v lednu 1913. Bitevní lodě třídy CAVOUR pak tento někdejší rakousko-uherský spojenec zařazoval do služby až v průběhu let 1914-1915. Poslední dva dreadnoughty (třída DORIA), spadající do období První světové války, dokončili v Itálii až v letech 1915-1916. Čtyři řadové bitevní lodě třídy REGINA ELENA, které vstupovali do služby v letech 1907/1908, by tak proti moderní verze třídy RADETZKY s boční salvou v podobě osmi děl ráže 305mm, neměli nejmenší šanci. Jedině snad, že by využili své vyšší 22 uzlové rychlosti k záchraně. Starší řadové lodi by pak na tom nebyli ostatně o mnoho lépe. Spíše hůře, protože rychlost by je již nespasila. Francie pak na tom byla obdobně, protože stavbu svých prvních dreadnoughtů zahájila až na podzim roku 1910 a do služby je postupně zařazovala od druhé poloviny roku 1913 do srpna 1914. Třída BRETAGNE, která se již řadila mezi tzv. super-dreadnoughty s děly větší ráže než 305 mm (v tomto případě konkrétně 340mm), se dokončovala až na podzim 1915 až do července 1916. Starší řadové lodi pak na tom byli obdobně jako jakékoliv řadové lodě v porovnání s dreadnoughty. Je sice pravdou, že poslední francouzské řadové lodě třídy DANTON se svou výzbrojí řadily mezi vůbec nejsilnější na světě, protože kromě obvyklých čtyř děl ráže 305mm byla jejich boční salva posílená o meziráži v podobě hned šesti 240mm děl. Nicméně ani to by zřejmě příliš výsledek souboje lodě proti lodi neovlivnilo.
Na závěr chci trošku rozebrat skutečné varianty třídy RADETZKY, které přicházeli v úvahu při výběru výzbroje. Z nich bude poměrně patrné, že Rakouští konstruktéři uvažovali již koncem září 1905 (datum kdy byly návrhy předloženy) poměrně pokrokově a proto má úvaha nad všema modifikacemi není tak zcela od věci. V prvních třech variantách, které níže uvádím, by se zřejmě jednalo o dodávky děl hlavní ráže z Německa, protože plzeňská škodovka děla ráže 280mm nevyráběla. Zajímavá je pak varianta „C“. Bohužel neznám přesné rozmístění děl hlavní ráže, ale předpokládám, že se mělo jednat o dvě věže v ose plavidla po jedné na přídi a zádi. Každá z věží by pak byla konstruovaná pro dvě děla. Na každém boku se pak měla nacházet menší věž pouze pro jedno dělo stejné ráže. Boční salva by tak mohla být vedená ze šesti děl hlavní ráže. Rozmístění by tak bylo hexagonální, jaké se skutečně u třídy RADETZKY použilo. Určitá snaha o sjednocení hlavní výzbroje je tak z těchto konceptů zřejmá.
„A“ – 4 x 280 mm/45; 4 x 240 mm/45; 8 x 190 mm/42
„B“ – 4 x 280 mm/45; 4 x 240 mm/45; 12 x 100 mm/45
„C“ – 8 x 280 mm/45 a 16 x 100 mm/45
„D“ – 6 x 305 mm/45 a 16 x 100 mm/45
„E“ – 4 x 305 mm/45; 8 x 190 mm/42; 12 x 100 mm/45
BITEVNÍ KŘIŽNÍKY
Pozorný čtenář si ale určitě položí otázku, co by se mělo udělat s již vyrobenou škodovackou meziráží v podobě děl ráže 240mm. A o tom jsem de facto chtěl hlavně mluvit, protože tato alternativní otázka mě drží již delší dobu. Pokud by se tedy třída RADETZKY stavěla v jakékoliv z výše uvedených verzí (samozřejmě kromě skutečně realizované), tak by pořád přebývala děla a věže ráže 240mm. Těch variant, co s nimi, je samozřejmě hned celá řada. Buď by se sešrotovala, což je asi to nejhorší řešení a pochybuju, že by k tomu v té době vůbec někdo dal souhlas. Nebo by se již hotová meziráže, ať v podobě kompletních dělových věží, nebo samostatných děl, použila u pobřežních baterií. Rovněž by připadalo v úvahu, že single děla by se využila k pozemním bojům třeba v podobě děl umístěných na vlakovém podvozku. Mě ale osobně se nejvíce líbí varianta, že by se tato výzbroj znovu použila u námořních sil. Jak čas ukázal, tak rozhodující silou na Jadranu, byly menší a rychlé jednotky v podobě lehkých křižníků a torpédoborců. Proto se mi líbí ta představa, že by Admiralita rozhodla o stavbě rychlých bitevních lodí, de facto o bitevních křižnících právě s touto zajímavou výzbrojí. Počet objednaných a vyrobených věží ráže 240mm by přesně dalo na stavbu tří bitevních křižníků. Šlo tedy o to, navrhnout tuto koncepci plavidel, zadat konstrukci a po spuštění na vodu bitevních lodí RADETZKY na uvolněných skluzech stavět tyto „lehké“ bitevní křižníky. Samozřejmě by to znamenalo hodně experimentovat, protože s tímto typem lodí neměli rakouští konstruktéři zkušenosti, ale na druhou stranu by se mohli rychle učit od svých německých partnerů. Ostatně šéfkonstruktér Popper své konstrukce nechával hodnotit právě ve spřáteleném Německu. Nějaká výpomoc by tak zcela určitě připadala v úvahu. Jelikož „modernizovaná“ třída RADETZKY by mohla skluzy v STT Trieste opouštět někdy v letech 1909-1911, tak by po nich mohla následovat stavba těchto bitevních křižníků. Na jejich konstrukci by tak byl dostatečný čas. Zcela určitě by bylo vhodné, aby děla byla opět umístěná v ose lodi v superpozici po dvou věžích na přídi a zádi. Pancéřovou ochranu bych viděl odpovídající skutečně realizované třídě RADETZKY tedy s bočním pancířem o síle 100-230mm, což by mělo postačovat proti předpokládaným protivníkům v podobě lehkých a pancéřových křižníků. Vzhledem k výzbroji a silnější pohonné jednotce by muselo dojít k výraznějšímu prodloužení trupu, který bych viděl někde plus mínus kolem 160 metrů. Na druhou stranu šířka by mohla být na udržitelných 24-25 m. Trup by tak byl velice štíhlý, což by v součinnosti se silnější pohonnou jednotkou a menším výtlakem mohlo poskytnout rychlost kolem 25 uzlů, a možná i vyšší. Jen pro představu, do třídy VIRIBUS UNITIS se při délce 152,8 m podařilo dostat pohonný systém o výkonu 25.000 koňských sil (18.640 kW). Díky delšímu trupu bitevních křižníků a menšímu průměru barbet hlavních děl by tu vznikl prostor pro další kotle. Výkon pohonné jednotky by tak podle mě mohl být bez problémů v rozmezí 30-35.000 koňských sil, což by mohlo zaručit rychlost přes 25 uzlů. Pokud by se této rychlosti nedalo dosáhnout, tak bych asi sáhl na pancéřovou ochranu, kterou bych ač nerad zeslabil na nějakých 100-200mm. Byla by tak na úrovni posledních pancéřových křižníků, ale pořád lepší, než u prvních britských bitevních křižníků tříd INVINCIBLE a INDEFATIGABLE.
Samozřejmě je otázkou, jestli by stavba takovýchto jednotek nevyprovokovala nějakou reakci u Italů a Francouzů a pokud ano, tak jakou. Na druhou stranu ale z průběhu války víme, že Britové si situaci ve Středozemním moři pojistili přítomností celé řady jednotek a to i v podobě bitevních křižníků prvních dvou tříd. Ty byly dislokovány v 1. eskadře bitevních křižníků pod velením admirála sira Alexandra Berkley Milneho ve složení INFLEXIBLE (vlajkový), INDEFATIGABLE a INDOMITABLE. Bitevní křižníky pak doplňovala celá řada pancéřových a lehkých křižníků kontramidrála Ernesta C.T.Troubridge. Pancéřové křižníky: Defence (vlajkový), Black Prince, Duke of Edinburgh, Warrior a lehké křižníky Chatham, Dublin, Gloucester a Weymouth. Svým způsobem tak Francie a později ani Itálie neměli důvod stavět nákladné bitevní křižníky, když se o jejich ochranu starala britská plavidla. Pokud by tedy Rakušané postavili tento typ bitevních křižníků, tak by to skutečně nemuselo bezpodmínečně vyvolat reakci ze strany sousedů. Britové by pak zřejmě považovali své bitevní křižníky díky těžší výzbroje, za nadřazené. V každém případě jejich projektil o hmotnosti 386 kg měl daleko větší ničivý účinek v cíli, než Rakouský 215 kg granát. Tato převaha ale ve skutečnosti nebyla tak drtivá, jak by se na první pohled zdálo.
Za prvé; první třída britských bitevních křižníků mohla disponovat plným počtem děl v boční salvě jen za ideálních předpokladů, protože středově věže se nacházeli na obou bocích příliš blízko u sebe a překáželi si tak navzájem v palbě. Většinou tak dva, ze tří britských bitevních křižníků ve Středozemním moři, mohli využít jen šest děl v palbě. O něco delší INDEFATIGABLE měl již větší rozestup středových věží a mohl tak prakticky za všech okolností využít plný počet děl.
Za druhé; kadence britských děl 12“/45 Mark X byla jen něco kolem 1,5 rány za minutu, zatímco škodovácká děla 24cm L/45 dokázala střílet rychlostí 2,5 rány za minutu. Za stejný časový úsek by tak rakouská loď byla schopná na cíl vyslat mnohem více projektilů, než britský protějšek. Šance něco zasáhnout tak byla matematicky vyšší právě u děl menší ráže. Hmotnost střel vystřelených v časovém úseku tak u britských křižníků při ideální plné boční palbě byla 4.632 kg a u rakousko-uherských lodí 4.300 kg. Jak vidno, rozdíl již vcelku zanedbatelný. Pokud by ale nepříznivá situace nutila Brity střílet pouze ze šesti hlavní, tak by hmotnost minutové palby byla již jen 3.474 kg. Navíc to, že se jedná o menší ráži, pak nemuselo být na škodu, protože britské bitevní křižníky až chronicky trpěly slabým pancéřováním, což se ostatně negativně projevilo v bitvě u Jutska v roce 1916. Jejich hlavní boční pancéřový pás o síle 50-152 mm tak mohl sice poměrně spolehlivě chránit před středním a lehkým dělostřelectvem, ale proti 215 kg projektilu z 240mm děl již podstatně hůře.
Z tohoto hrubého přehledu si myslím docela dobře vyplívá, že stavba případných bitevních křižníků, kanibalizujících část výzbroje z třídy RADETZKY, by určitě byla pro rakousko-uherskou Kriegsmarine významnou posilou. Jejich velký přínos bych pak viděl právě v přijatelné kombinaci výzbroje, rychlosti a pancéřové ochrany. Především rychlost hrála v prostoru Jadranského „rybníčku“ a přilehlé části Středozemního moře velkou roli. Takový typ plavidla se ideálně hodil k rychlým výpadům proti východnímu pobřeží Itálie, či proti dohodové blokádě v Otrantské zátoce, nebo jako eskorta vlastních plavidel podél dalmatského pobřeží. Velké jednotky by tak na sebe vázali nepřátelské síly, které by musely kotvit na svých základnách a nedaly by se využít na jiných mořích. Menší a rychlé jednotky by pak podnikali nečekané výpady, kterými by narušovali námořní dopravu, infrastrukturu (ničení železničních a silničních mostů na východním italském pobřeží), přístavní zařízení a morálku nepřítele. Dalším směrem jejich výpadů by pak byla Otranská úžina, kde se země Dohody snažili provádět blokádu v průniku rakousko-uherských a německých ponorek z Jadranu do Středozemního moře.
Samozřejmě si asi položíte otázku, jaká by mohla být bojová hodnota těchto bitevních křižníků v porovnání s tím, co by proti nim nepřítel mohl postavit. Co se britských bitevních křižníků týče, tak to jsem již výše naznačil. Když to shrnu, tak by byli skutečně jediným soupeřem, před kterým by se rakouská plavidla měla držet na pozoru. Jejich šance v úspěchu boji lodě proti lodi ale nebyli úplně beznadějné. Naopak díky vyšší kadenci palby, ideálně rozmístěným palebným sektorům a menšímu cíli, bych jejich šanci na úspěch viděl alespoň padesát na padesát. Co se souboje s menšími jednotkami týče, tak je zcela jasné, že plavidla typu lehkých křižníků, či torpédoborců, by neměli příliš velkou šanci. Nejčastějším skutečným protivníkem, s kterými by museli bitevní křižníky změřit své síly, by byly pancéřové křižníky, kterých měla Itálie, Francie a i Británie ve Středozemním moři skutečně dostatek. Italové tak například disponovali dvojicí pancéřových křižníků třídy SAN GIORGIO, které měly ve výzbroji čtyři děla ráže 254mm a osm děl ráže 190mm. V boční salvě pak mohla tato třída použít plný počet děl hlavní ráže a polovičku meziráže. Díky rychlosti 23,2 uzlů a pancéřové ochraně (hlavní boční pás měl sílu až 200mm), by se jednalo o silného soupeře, nad kterým by ale rakouské bitevní křižníky pořád měli převahu v rychlosti i palebné síle. O lepší efektivnosti palby sjednocené ráže, jsme se pak již bavili výše. Obdobně by na tom byla i třída PISA (rovněž dvě jednotky), která měla shodnou výzbroj, pancéřování a prakticky i rychlost. Starší třídy italských pancéřových křižníků by se pak museli již souboji vyhnout, pokud by nechtěli skončit na dně moře.
Poslední třída francouzských pancéřových křižníků EDGAR QUINET, v které byly postaveny dvě jednotky, sice měla sjednocenou ráži hlavních děl (193mm) a i ve velkém počtu (celkem 14 děl), maximální rychlost 23 uzlů, ale její boční pancéřový pás dosahoval maximálně 165mm. Nicméně již by se jednalo o poměrně důstojného soupeře, což ale již neplatí o starších třídách. Jediná loď třídy ERNEST RENAN sice měla rovněž ve výzbroji 193mm děla ve dvouhlavňových věžích, ale jen v počtu dvou věží po jedné na přídi a zádi. Tato výzbroj pak byla doplněná o dvanáct děl ráže 162 mm s tím, že polovina jich mohla vést boční palbu. Asi je zbytečné popisovat, že tato směsice děl velice podobných parametrů by dělostřeleckým zaměřovačům činila velký problém při sledování dopadů vlastních střel a korekce palby. V rychlosti a pancéřové ochraně zhruba odpovídala výše uvedené mladší třídě. Stejně pak na tom byl další pancéřový křižník JULES MICHELET a třída LÉON GAMBETTA (tři jednotky) jen s tím rozdílem, že byly o půl uzlu pomalejší. Starší pancéřové křižníky, jako například třídu GLOIRE, DUPLEIX, GUEYDON a další, asi není potřeba zmiňovat, protože jejich bojová hodnota v průběhu Velké války již nebyla nějak valná.
Velká Británie jako vládkyně moří, disponovala samozřejmě početným loďstvem, včetně bitevních křižníků. Jak jsem ale už psal výše, ve Středozemním moři si Britové drželi pouze tři bitevní křižníky starších typů. Kromě nich zde drželi i čtyři pancéřové křižníky, což měl být dostačující počet proti rakousko-uherské Kriegsmarine. Tak například BLACK PRINCE a DUKE OF EDINBURGH (oba třída Duke of Edinburgh) měli hlavní výzbroj složenou ze šesti 234mm děl s tím, že čtyři z nich mohla být použitá v boční salvě. Rychlostí 23 uzlů a pancéřováním (boční pás až o síle 152mm) to byl běžný pancéřový křižník své doby. Proti případnému rakouskému bitevnímu křižníku by mnoho šancí neměl. Modernější WARRIOR (stejnojmenná třída) se de facto lišil jen o čtyři další děla ráže 190mm, která stála po dvojici na každém boku. Vlajkový DEFENCE (třída Minotaur, někdy také uváděná jako Defence) pak byl posledním pancéřovým křižníkem Velké Británie, čemuž i odpovídaly parametry. Do téměř 160 metrů dlouhého trupu se kromě obvyklých děl ráže 234mm (v počtu čtyř) vměstnalo i deset děl ráže 190mm. Boční salva tak byla velice silná, protože jí tvořila čtveřice 234mm a pět 190mm děl. Pancéřováním a rychlostí vycházeli ze starších typů. Dva britské pancéřové křižníky dislokované ve Středozemním moři (Defense a Warrior), by se tak již stali důstojným soupeřem případného rakousko-uherského bitevního křižníku. Skutečnou hrozbou by tak představovala až stavěná třída italských bitevních lodí FRANCESCO CARACCIOLO, které díky své výzbroji osmi děl ráže 381, pancéřování (až 300mm) a rychlosti 28 uzlů, by jakéhokoliv nepřítele doslova deklasovala.
Závěr
Z hlediska pozdějšího vývoje v prostoru Jaderského moře tak mohlo námořní velení rakousko-uherské monarchie jen litovat, že se v předválečné době nevěnovali stavbě bitevních křižníků, ať už by jejich výzbroj odpovídala výše popisované variantě, nebo by byla jiná. Bohužel části Admirality a politikům stačil jen jeden argument a to ten, že ani pravděpodobní soupeři, tedy Francie a Itálie, stavbu bitevních křižníků nezahájili. Po co se Rakušané za Velké války museli postavit několikanásobné přesile, museli trpce litovat, že žádný tento typ plavidla neměli. Předválečné argumenty proti tak byly velice krátkozraké. V průběhu války pak již v námořnictvu panoval názor, že jeden bitevní křižník by byl užitečnější jak celá divize bitevních lodí. Pro útočné akce typu „udeř a uteč“ by na Jadranu nebylo vhodnějších lodí.
Zdroje:
• Jaroslav Hrbek – Velká válka na moři - 1. díl rok 1914 – Praha 2001
• Vladimír Hynek, Petr Klučina – Válečné lodě 2 – Praha 1986
• Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě 3 – Praha 1988
• http://www.cityofart.net/bship/
• http://www.wikipedia.org
• http://www.gwpda.org/naval
• http://www.palba.cz