Rakety v První světové válce - Le Prieur a Goddard
Napsal: 21/12/2017, 15:23
Rakety od Le Prieura a Goddarda
Možná některé čtenáře překvapí, že k vojenskému využití raket v Evropě došlo již během první světové války. Tehdy se nad bojištěm objevily první operačně použitelné neřízené rakety typu vzduch-vzduch, které vznikaly jako zbraň na ničení vzducholodí a balonů. Využitím rakety na tuhé palivo pro potřeby armády, se zaobíral již před koncem války, americký inženýr Robert Goddard. Pokud by se tedy boje v Evropě protáhly, bylo možné, že předchůdce světoznámé Bazuky nebo V-2 by vznikl o desítky let dříve. Nepředbíhejme a nejprve se podívejme do bližší historie. V první polovině devatenáctého století prožívaly rakety v armádách renesanci, ale jejich sláva začala hasnout kolem poloviny století, kdy se do výzbroje dělostřelectva dostávaly nové typy děl a munice a rakety se dále využívaly primárně pro osvětlování nebo signalizaci.
V roce 1850 prohlásil francouzský maršál Marmont, že rakety přinesou úspěch tomu, kdo dřív než ostatní pochopí jejich důležitost a vytěží z nich všechny výhody, které je možno očekávat. Dodejme že rakety v polovině 19. století měly při hmotnosti 80 kg dolet až 7,5 km a dostup činil přibližně 2500 metrů. Pokud jde o Britskou armádu, tak již v roce 1818 byla oficiálně vytvořena první raketová brigáda (British Army Rocket Brigade). V polovině století bylo rozhodnuto o ukončení výroby raket konstrukce Congrevovy (stabilizovány tyčí) a raket konstrukce Haleho (stabilizované rotací). Na Evropském kontinentu Britové rakety nenasadili od roku 1870, ale rakety Haleho konstrukce se uplatnily zejména v místech, kam nemohly proniknout kolové lafety klasických děl. Koloniální vojsko tak tedy tyto rakety využívalo proti domorodcům v Africe a v jižní Asii. Raketové oddíly byly v britské armádě rozpuštěny v roce 1885, ale samotné rakety zůstaly v aktivní službě až do roku 1899 a oficiálně byly vyřazeny až v roce 1919.
Díky vrchnímu veliteli dělostřelectva Vinzenzi von Augustinovi (1780-1859) mělo již od roku 1818 vlastní raketometné oddíly i Rakousko. Výroba raket domácí produkce, stabilizovaných rotací, probíhala ve Wiener Neustadt. Každý dělostřelecký pluk měl ve své sestavě jednu raketometnou baterii. Zajímavostí je, že raketčíci, označovaní jako "prskouni" měli na výložkách znak své zbraně, pro odlišení od řadových dělostřelců. Jednotky byly ale naposled nasazeny v červenci 1866 v bitvě u Hradce Králové a vzhledem k nepatrnému přínosu byla jednotka ještě téhož roku zrušena. Rakousko tak bylo první zemí Evropy, kde k tomuto kroku došlo. Současně s tím byla zastavena výroba bojových raket. Prusko vlastní jednotky rozpustilo v roce 1872, ve prospěch hlavňového dělostřelectva.
Pokud jde o Rusko, tak zde se o jejich rozšíření zasloužil především generál dělostřelectva Konstantin I. Konstantinov (1817-1871). Ten se na začátku roku 1850 stal velitelem petrohradského Raketového ústavu a byl svými nadřízenými hodnocen více než kladně: "...důstojník s vynikajícími schopnostmi a vědomostmi, za jehož vedení udělala výroba raket v našem závodě vynikající pokroky." Hodnocení nebylo přehnané, jelikož o tři roky později propukla Krymská válka (1853-1856) a většina v Petrohradu vyrobených raket (20 358) byla úspěšně nasazena na Krymské frontě. V červenci 1854 rusové na Kavkazské frontě promyšleně použili rakety k rozprášení šedesátitisícového vojska Osmanské říše u Kjurjuk-Dary. Dodejme že rusové měli pouze 18 000 vojáků. Rozvoj dělostřelectva a postupné zavádění těžších děl s drážkovanou hlavní znamenal, že i v Rusku pomalu docházelo k opouštění této části vojska. Dne 30. dubna roku 1856 tak byla carským výnosem rozpuštěna raketometná baterie. Po urputných protestech sice Konstantinov společně se svými žáky nakonec dosáhl obnovení raketometné baterie v ruské armádě (1859), ale využívání raket už nikdy nedosáhlo dřívější slávy a odpor mnohých úředníků setrvával. Poslední známé významnější použití raket ruskou armádou je z roku 1881, začátkem roku 1886 byla zastavena produkce bojových raket a pokračovala již jen výroba osvětlovacích a signálních raket. Ruské raketometné jednotky byly oficiálně rozpuštěny až v roce 1890, tedy poslední v Evropě. Již v roce 1902 se dělostřelectvo k raketám vrátilo a dostalo přiděleno finanční prostředky na zkoušky raket poháněných bezdýmným prachem. Testy probíhaly na Petrohradském dělostřeleckém polygonu, v Sevastopolu a v Nikolajevu a objektem zájmy byly rakety zkonstruované Rjabuškinem a Michailem Pomorcevem (1851-1916) v Aerodynamickém institutu v Kučinu. Bojové rakety byly sporadicky využívány také na americkém kontinentu, ale jejich použití bylo jednorázové a raketové oddíly byly vždy po skončení bojů rozpuštěny. Rovněž výroba raket se zde nerozvíjela a využívaly se zejména anglické rakety Haleho konstrukce. V Jižní Americe zasáhly rakety do bojů v roce 1852. Tehdy spojenecká vojska uruguaye, Brazílie a Francie, nasadily baterii čítající 4 raketomety a 160 mužů, proti brazilskému diktátorovi de Rosasovi. Závěrem dodejme, že v konfliktech probíhajících na přelomu 19. a 20. století se již rakety neobjevují, nebo hrají jen nepatrnou roli. Jako zbraň již raketa téměř neexistuje a teprve období první světové války začíná její obrodu.
Letecké rakety Le Prieur
Francouzský námořní důstojník Yves Paul Gaston Le Prieur (1885-1963) se zaobíral myšlenkou na ničení německých pozorovacích balónů a bombardovacích vzducholodí. Do té doby bylo možno tyto aparáty likvidovat pouze zápalnými střelami, které ale byly nespolehlivé. Problém byl navíc v tom, že ani zápalné střely nedokázaly vodík zapálit dřív, než byl proděravělý balon stažen k zemi do bezpečí. Někteří letci se tento problém snažili řešit vystřelování světlic, ale Le Prieur se rozhodl jít inovativnější cestou. Navrhl odpalovacího zařízení včetně zápalné rakety jednoduché konstrukce pojmenované dle svého vynálezce "Fusées Le Prieur". Zápalné médium měla tvořit dohořívající prachová náplň raketového motoru. Tubus rakety ukrývající 200 gramů střelného prachu tvořila tvrdá lepenka, vnitřní plocha tubusu byla vyztužena tenkým pocínovaným plechem. Vpředu byla raketa uzavřena dřevěným aerodynamickým krytem vyplněným pískem s funkcí zátěže. Na dřevěném aerodynamickém krytu byl vsazen ocelový břit. Tento břit byl nepostradatelnou součástí, jelikož díky němu bylo možno penetrovat pevné pogumované balonové plátno. Stabilní let rakety zajišťovala dlouhá dřevěná tyč, čtvercového profilu, vyrobená z borového dřeva. Rakety byly odpalovány elektricky a účinný dostřel byl 120 až 130 metrů. Vznikly varianty proti pozorovacím balónům, vzducholodím a dokonce byla vyvíjena raketa s výbušnou náloží, určená proti velkým vícemotorovým bombardérům. Tento typ se ale již nedostal do výroby. Celkem bylo objednáno a pravděpodobně i vyrobeno 51 000 raket Le Prieur. Ač jejich nasazení od roku 1916, bylo poměrně úspěšné, problémem byla nekvalitní výroba a nespolehlivost elektrických roznětek. Udává se, že raketami Le Prieur bylo sestřeleno minimálně 50 nepřátelských pozorovacích balonů a dokonce dvě letadla. Vzducholoď jim není připisována ani jediná. Po zdokonalení zápalného střeliva do kulometů ztratily rakety Le Prieur význam a byly rychle stahovány z výzbroje. První začali rakety Le Prieur začali na jaře 1917 vyřazovat Britové a na podzim je následovali Francouzi. Ostatní armády je ale držely ve službě až do konce války.
Goddardovy rakety
Využitím rakety na tuhé palivo pro potřeby armády, se zaobíral již před koncem války, americký inženýr Robert Goddard. Pokud by se tedy boje v Evropě protáhly, bylo možné, že předchůdce světoznámé Bazuky nebo V-2 by vznikl o desítky let dříve. Robert Hutchings Goddard (1882-1945) byl americký inženýr a jeden ze zakladatelů raketové techniky. Narodil se 5. října roku 1882 ve městě Worcester, Massachusetts. Během dospívání jej fascinovala pyrotechnika a brzy vynalezl vlastní pohonné směsi, které měly až překvapivě dobré výsledky. V šestnácti letech se mu dostala do rukou kniha legendárního sci-fi autora H. G. Wellse Válka světů. Po jejím přečtení začal snít o možnostech letů k jiným planetám. Roku 1908 Goddard zakončil studium na Worcester Polytechnic Institute a rozhodl se jít studovat na Clark Univerzity ve Worcesteru, zde obdržel doktorát z fyziky a později zde i vyučoval. V roce 1912 dokončil svojí matematickou teorii raketových pohonů na tuhá paliva, následně se začal zajímat o motory a rakety na kapalná paliva. Roku 1912 dokončuje Goddard matematickou teorii pro pohyb raket při úniku ze zemské přitažlivosti. V roce 1914 obdržel patenty US patent #1,103,503 a dřívější #1,102,653 na vícestupňové rakety a na motor na tekutá paliva. Jeho práce si na začátku První světové války všimla americká armáda a od roku 1915 vytvořila pro jeho práci vhodné zázemí. Goddard na oplátku vyvíjel rakety na tuhá (pevná) paliva pro americkou armádu. Jeho vývoj zahrnoval jak mobilní dělostřelectvo, polní zbraně tak i námořní torpéda. Právě od roku 1915 začíná experimentovat se svými patentovanými vynálezy a ověřovat je v praxi. Koncem první světové války spolu se svým spolupracovníkem, kterým byl Clarence Nichols Hickman (1889–1981), úspěšně prezentovali armádní komisi prototyp vojenské rakety. Prezentace proběhla v Aberdeenu ve státě Maryland, dne 6. listopadu 1918. Válka se ale již chýlila ke konci a o pět dní později bylo podepsáno příměří. Ač ukázka dopadla úspěšně, projekt byl ukončen. Zpoždění ve vývoji bylo zapříčiněnou závažnou tuberkulózou s níž se musel Goddard potýkat. Spolupráce s armádou ale pokračovala i po válce, byť již mnohem poklidněji a byla ukončena až v roce 1923. Tehdy vývoj raket pro armádu převzal zmíněný Clarence Hickman a pozděj ise mu podařilo dokončit vývoj protoitankové zbraně známé jako Bazuka. Goddardova práce ale ovlivnila i německého inženýra Wernhera von Braun (1912-1977), který sestrojil raketu A-4, známější jako V-2. Ta sice zdevastovala evropská města, ale také se s ní dostali Američané do vesmíru. Pokud jde o Bazuku (bazooka), tak ta byla intenzivně vyvíjena od roku 1933 ale dokončena až v roce 1941 a následujícího roku zahájena její sériová výroba. Později z ní konstrukčně vycházel i německý Raketenpanzerbüchse "Panzerschreck" a oběma se inspirovali sovětští konstruktéři s jejich zbraní RPG-1 (Ручной противотанковый гранатомёт).
Zde je ale nutno dodat, že všechny tyto zbraně se proslavily díky speciálně tvarované nálože v samotné střele, která využívala efektu soustředění energie do úzkého paprsku. Tento jen poprvé popsal roku 1888 Charles E. Munroe v roce 1888. Profesor Munroe byl zaměstnán jako chemik torpédových dílen v americkém Newportu. Jedním z jeho úkolů byly zkoušky dodávaných náloží. Při nich si povšiml zvláštního úkazu: nálože z lisované střelné bavlny, v nichž byl vyvrtán otvor pro roznětku, propalovaly pravidelně do podkladové desky otvory, velké jako nezaplněný otvor. Jevu se důkladněji věnoval a detailně jej popsal. Jako demonstraci předvedl propálení stěny starého sejfu několikanásobně slabší náloží, než by měla být potřebná bez vytvarování. Nálož upravil tak, že výbušinou obložil prázdnou plechovku, kterou přiložil na stěnu pokladny. Vojenské využití tohoto jevu bylo realizováno až během Druhé světové války.
ps. úvodní fotka není raketa, ale nadrážový zákopový minomet
Zdroj:
J. Kroulík, B. Růžička: Vojenské rakety (1985)
P. Lála, A. Vítek: Malá encyklopedie kosmonautiky (1982)
J. Golovanov: Doroga na kosmodrom (1982)
V. P. Gluško: Razvitije raketostrojenija i kosmonavtiki v SSSR (1973)
http://www.theobservationpost.com/blog/?p=618
http://www.spaceline.org/rockethistory.html
https://technet.idnes.cz/rakety-vzduch- ... enstvi_erp
http://www.amica.org/Live/Organization/ ... ickman.htm
http://www.indianahistory.org/our-colle ... s-1886.pdf
http://www.clarku.edu/article/goddard-l ... -ago-today
https://www.nasa.gov/centers/goddard/ab ... ddard.html
http://jamsedlacek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=208259
https://en.wikipedia.org/wiki/Bazooka
https://en.wikipedia.org/wiki/Clarence_N._Hickman
https://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_Goddard
https://en.wikipedia.org/wiki/RPG-1