Německé kolonie Kamerun a Togo
Napsal: 22/12/2017, 11:33
Německé kolonie Kamerun a Togo
"Už jen lodní doprava je tak drahá, že parníky směřující do Německé Východní Afriky (dnešní Tanzanie) spálí více uhlí, než kolik kolonie vydělá říši." - německý list Vossische Zeitung
Pokud chceme hledat počátky německé koloniální politiky, musíme začít u vzniku jednotného německého státu. V roce 1871 se Německo prohlásilo císařstvím, došlo k rychlému rozmachu průmyslu, zvýšil se tak zájem o suroviny a nová odbytiště pro své výrobky. Byla stavěna nová plavidla, na kterých vyráželi do zámoří misionáři a také soukromé společnosti, kterým se začalo dařit. Pro ochranu svých zájmů ale potřebovali ochranu. Říšský kancléř Otto von Bismarck (1815-1898) odmítal získávání nových území v zámoří, protože očekával jen malé hospodářské výhody, spojené navíc s možnými politickými újmami. V průběhu 70. let nabrala koloniální propaganda na intenzitě. V roce 1882 byl založen Německý koloniální spolek (Deutscher Kolonialverein), který měl propagovat německou kolonizaci, v roce 1884 Německá východoafrická společnost (Deutsch-Ostafrikanische Gesellschaft), která si již dala za cíl praktickou realizaci koloniálních plánů. Obě společnosti se roku 1887 spojily do Německé koloniální společnosti (Deutsche Kolonialgesellschaft). Rok 1884 určuje vlastní začátek německé koloniální politiky. Bismarck využil jistého politického uvolnění v Evropě ke koloniálnímu experimentu, kdy po anglickém vzoru přijal majetek německých obchodníků pod státní ochranu Německé říše. I přesto, že svět v té době již byl z velké části mocensky rozdělen, podařilo se získat v Africe ještě téměř 3 miliony čtverečních kilometrů. V Oceánii to bylo asi čtvrt milionu km², ale další miliony čtverečních kilometrů připadaly na teritoriální vody okolo nesčetných ostrovů a ostrůvků. Němečtí místodržící zavedli v koloniích tvrdý byrokratický aparát a trestali domorodé obyvatelstvo při prohřešcích proti němu relativně přísně, negativní reputaci měl zejména Carl Peters při své vládě v Německé východní Africe, v roce 1897 byl z tohoto důvodu zbaven úřadu. Z ekonomického hlediska byly všechny kolonie prodělečné (s výjimkou Toga) a nenaplnila se ani očekávání přílivu německých osadníků - v roce 1914 žilo v německých koloniích jen cca 25 000 Němců.
Německé Togo
Pobřeží Toga se od konce 15. století postupně stalo cílem zájmu Portugalců, Nizozemců, Francouzů a Angličanů, zejména obchodníků s otroky. Počátkem 18. století vytvořily kmene Ewe v jižní části země kmenový svaz, sever se stal součástí domorodých království Dagomba a Gondža. Od 2. poloviny 19. století zesílilo pronikání německých kolonizátorů a zájmy Německa spečetil cestovatel Gustav Nachtigal (1834-1885), vyslaný do země jako zvláštní komisař samotným kancléřem Otto von Bismarckem. Dne 5. července 1884 vyjednal v Togoville, s místním náčelníkem Miapou III. dohodu, kterou byl nad pobřežím podél Beninského zálivu vyhlášen protektorát Togoland. Gustav Nachtigal byl následně vyslán do severní Afriky a na postu říšského komisaře jej nahradil Heinrich Randad. Mezi léty 1895 a 1899 došlo v zemi k několika menším povstáním, které byly potlačeny policejními jednotkami. V letech 1897 a 1898 čítala tamní koloniální policie jednoho velitele, tři poddůstojníky a 150 domorodců. V roce 1905 se z celého území stala německá kolonie. Velice významný byl rozvoj infrastruktury což umožnilo pronikat hlouběji do vnitrozemí. Německo do oblasti přineslo vědecké pěstování hlavních vývozních artiklů - kakaa, kávy, a vlny. Jako jediná německá kolonie, byl Togoland soběstačným a byl tak známý jako "Musterkolonie" - tedy vzorová kolonie. Pokud jde o policejní jednotky, tak v roce 1913 byly počty rozšířeny na 2 důstojníky, 6 poddůstojníků a 550 afrických policistů (ne místní). V této době se podařilo potlačit povstání Dagombů na severu země. Dodejme že království Dagomba (jinak též Dagbamba, Dagbane) vzniklo po spojení některých tamních islámských kmenů již na konci 17. století. masový hrob Dagomských válečníků je možno dodnes vidět poblíž města Yendi. Bezprostředn po vypuknutí První světové války, dne 6. srpna 1914, byly německé vojenské jednotky vyzvány ke kapitulaci a následujícího dne překročily britské a francouzské jednotky hranice. Nejprve bylo okupováno Lome a následně vojska postupovala směrem k městu kamina, kde se nacházela výkonná radiostanice. Koncem měsíce byla tato klíčová stanice zničena německými vojáky. Kolonie se oficálně vzdala dne 26. srpna. Tajnou dohodu týkající se německých kolonií podepsanou v roce 1916, byla kolonie rozdělena mezi Francii a Británii. V rámci poválečného rozdělení kořisti, byl velice aktivní československý diplomat a cestovatel Jan Klecanda (1883–1964), který se nadchnul pro myšlenku získat Togo pro novou republiku. Vidina československého koloniálního panství s kakaem, kávou, tropickým ovocem zaujala i mnohé publicisty a v pražských novinách se psalo o oprávněném nároku ČSR na svůj kousek Afriky. Patrně po srozuměním se zněním tajné dohody mezi Dohodovými státy, československá delegace tedy na pařížských mírových jednáních svůj návrh ani nepředložila. Reálně by se jednalo o nesmírně vyčerpávající a také prodělečný podnik. V roce 1922 bylo Togo vyhlášeno mandátním územím Společnosti národů pod správou Francie (východní část směrem k Dahome) a Velké Británie (západní část směrem ke Zlatonosnému pobřeží).
Německý Kamerun
Pokud jde o německé zájmy v Kamerunu, tak již od roku 1862 působily v Gabonu německé obchodní domy a postupně německý vliv v oblasti sílil. Velké území zde patřilo Adolphu Woermannovi (1847-1911), největšímu soukromému majiteli lodí a majiteli přepravní společnosti Woermann-Linie. V polovině roku 1884 došlo k podepsání smlouvy mezi německou delegací a zástupci hlavních kmenů na pobřeží Kamerunu - Duala , Ndumb'a Lobe ( Bell ) a Ngand'a Kwa ( Akwa ). Oblast se tak formálně dostala pod ochranu Německa a staly se tak jeho protektorátem. Původně chtěl oblast zabrat britský konzul Hewett, ale musel se spokojit pouze s formálním podáním protestu. Téhož roku propukly boje mezi soupeřícími kmeny v Duale. Ty sice nebyly cíleny proti německé vládě, ale staly se záminkou pro demonstraci síly a začátek vojenského podmanění kolonie. Koncem roku 1884 se u pobřeží, na deltě Nigeru a Gabonu, objevila Západoafrická eskadra Reichsmarine, konkrétně německé lodě SMS Seagull, SMS Gneisenau , SMS Ariadne, SMS Olga a SMS Bismarck - vlajková loď kontraadmirála Eduarda von Knorra. Výsadkem námořníků se podařilo potlačit ozbrojený odpor. Von Knorr zde zavedl německou svrchovanost v estuáru řeky Wouri. Za tento úspěch v rozšíření koloniálního vlivu získal Řád červené orlice. Od 1. dubna do 4. července 1885 pak sloužil jako říšský komisař pro kolonii Kamerun. Následně se stal guvernérem Julius Freiherr von Soden a v letech 1895-1906 Jesko von Puttkamer, který kolonii řídil poněkud bezohledně ale rozšířil v zemi zemědělskou výrobu. V květnu 1885 byla vytýčena hranice a různé smlouvy s Francií nebo Británií se uzavíraly prakticky až do roku 1908. Kolonie měla zpočátku rozlohu 495 000 km², ale po záboru oblasti Neukamerun v roce 1911 měla rozlohu 790 000 čtverečních kilometrů. Do německého Kamerunu patřily i oblasti severního Gabonu a Konga, dále západní oblasti Středoafrické republiky, jihozápadní část Čadu a nejvýchodnější oblasti Nigérie. S tím, jak němečtí kolonizátoři postupovali do vnitrozemí, vzbudili velký zájem místního krále jménem Ibrahim Mbouombouo Njoya (1860-1933), který vládl v království Bamum, na Západě Kamerunu. Král Njoya navázal s němci velice pozitivní vztahy a díky jejich pomoci udržel vlastní moc i proti okolním nepřátelským královstvím. Jak již bylo zmíněno, prvním říšským komisařem byl Eduard von Knorr. Následně jej vystřídal Julius Freiherr von Soden a v letech 1895-1906 Jesko von Puttkamer. Von Puttkamer kolonii řídil poněkud bezohledně, ale rozšířil v zemi zemědělskou výrobu a výrobu významných komodit jako káva, kakao a mnohé další. V roce 1910, vypracoval německý parlament – Reichstag, plán jehož cílem bylo upravit tok řek v oblasti Duala, jejich přesun víc do vnitrozemí, aby vznikly podmínky pro větší evropské osídlení v oblasti. Vládce kmene Duala Rudolfa Duala Manga Bell (1873-1914) se rozhodl proti tomuto plánu protestovat. Spolu s ostatními náčelníky podnítil sepsání petice a předložil Berlínu i právní podklady. Ty ale byly ignorovány a tak se Manga Bell rozhodl požádat o pomoc jiné evropské vlády, které měly svrhnout německou vládu v zemi. Král Njoya byl přesvědčen, že boj proti Němcům, by byl kontraproduktivní, odmítl žádost o pomoc a dokonce informoval německé úřady o plánech vládce Dualy. Rudolf Duala Manga Bell tak byl zatčen, odsouzen za velezradu a dne 8. srpna 1914 pověšen. Stal se ale v očích domorodců mučedníkem a je považován za prvního kamerunského nacionalistu.
Po desetiletích investic začínaly být kolonie výnosné, tento vývoj však přerušila první světová válka. Německo doufalo v dodržování závěrů berlínské konference z roku 1885, která zavazovala všechny koloniální mocnosti ke svobodnému obchodu a mírovému řešení koloniálních sporů. Bylo ale jasné, že tato dohoda nebude dodržována. Británie brzy dokázala porazit německé loďstvo a ovládnout tak námořní obchodní trasy, čehož mohla využít k hospodářské blokádě svého rivala a napadení jeho kolonií. Již v srpnu 1914 bylo obsazeno Togo. Před válkou bylo v zemi 1 500 domorodých Askarijů, kterým velelo 185 německých důstojníků. Krom toho zde bylo 1 200 členů polovojenské policie, kterou vedlo 30 důstojníků. Domorodí vojáci pocházeli často z jiných kolonií, nebo loajálních kmenů. Během roku 1915, vstoupily do Kamerunu britsko-francouzské jednotky čítající 19 000 vojáků. Proti nim stálo až 10 000 vojáků, které ale trápil nedostatek munice. Boje zde probíhaly velice zdlouhavě a řekněme, že z dohodové strany i úsporně. Německé koloniální jednotky byly v zemi poraženy až na počátku roku 1916. Na začátku února překročila většina vojáků hranice se sousedním španělském regionu Rio Muni, kde byli internováni. Koncem měsíce využili poslední ozbrojenci britského příslibu na volný odchod ze země. Moc v zemi převzala Francie, čímž království Bamun ztratilo svou částečnou autonomii. V roce 1919, Versailleskou smlouvou, přešel Kamerun oficiálně pod správu společnosti národů a byl rozdělen na dvě části: větší východní se stala mandátním územím Francie, menší západní byla připojena k britské Nigérii.
Němečtí kolonisté museli na základě Versailleské smlouvy opustit všechny bývalé německé kolonie, s výjimkou Německé jihozápadní Afriky. Již v dobách Výmarské republiky zaznívaly silně hlasy na opětovné získání kolonií. Němci se necítili jako viníci války a ztrátu kolonií chápali jako krádež. Propagátoři znovunabytí kolonií spatřili šanci po nástupu Adolfa Hitlera k moci.
Zdroj:
E. Howard Gorges: The Great War in German West Africa (1923)
Arthur J. Knoll: Togo under Imperial Germany, 1884–1914 (1978)
Uwe Timm (Hrsg.): Deutsche Kolonien (1981)
Peter Sebald: Togo 1884–1914 (1988)
Ralph Erbar: Ein „Platz an der Sonne“? (1991)
Aleš Skřivan: Der Anfang der deutschen Kolonialpolitik im Kontext der internationalen Beziehungen. (1997)
Michal Wanner: Koloniální úsilí Braniborska-Pruska 1634-1721. (1998)
Ulrich van der Heyden, Jürgen Becher: Mission und Gewalt. (2000)
Jan Klíma: Pod německou vlajkou. Příběh jedné koloniální říše. (2005)
Filip Nerad: Das Krügertelegramm. Der Höhepunkt der Politik des Deutschen Kaiserreiches in Südafrika. (2005)
Jonas Bakoubayi Billy: Musterkolonie des Rassenstaats: Togo. (2011)
Michal Wanner: Pruské východoindické společnosti v éře Fridricha II. (2011)
Peter Sebald: Die deutsche Togo 1884–1914. (2013)
Rebekka Habermas: Skandal in Togo. (2016)
https://de.wikipedia.org/wiki/Deutsche_Kolonie_Togo
https://cs.wikipedia.org/wiki/Togo
https://en.wikipedia.org/wiki/Dagomba_people
https://www.deutsche-schutzgebiete.de/togoland.htm
Gustav Nachtigal (1834-1885)
král Ibrahim Mbouombouo Njoya (1860-1933)