Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 48

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 48

Příspěvek od jarl »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 48
aneb
Japonská zahraniční expanze do roku 1922
Obrázek
Rusko-japonská válka
Ruský debakl v Mandžusku
Po prohrané bitvě u Wa-fang-kchou Kuropaktinova Mandžuská armáda narostla na 155 praporů a 483 děl zatímco jeho protivník disponoval pouze 106 prapory a 414 děly, takže Rusové konečně získali převahu a očekávalo se, že přejdou do protiútoku, tím spíše, když jim kryl záda dobře opevněný Liao-jang s napěchovanými vojenskými sklady a přímým železničním spojením s centrálním Ruskem. Jenomže Kuropatkin se k ofenzivě nechystal, ba pod dojmem nepřesných údajů zpravodajské služby věřil, že Japonci mají stále značnou převahu, tudíž místo rázného nástupu, uvažoval o stažení k Mukdenu.

Tomu sice učinil přítrž Alexejev, pročež se Mandžuská armáda rozdělená na Východní a Jižní skupinu pohnula na jih, ale Ójama protivníka v několika střetnutích porazil. Sérií neúspěchů demoralizovaní a dlouhými přesuny těžkým terénem v období dešťů unavení Rusové ustoupili zpět k Liao-jangu, kde se koncem srpna 1904 rozhořela jedna z nejkrvavějších bitev rusko-japonské války.

Obrázek
Opevnění Liao-jangu

Liao-jang obehnaný devítimetrovými hradbami chránily tři opevněné linie, přičemž první zpevňovalo osm polních opevnění vzdálených od sebe 2-3 km. Přístup k jednotlivým pevnůstkám znesnadňovaly podzemní „fugasy“, vlčí jámy a ostnatý drát, takže se jednalo o silnou pozici, byť Šišov uvádí, že neměla krytá křídla a město bylo možné bombardovat z dalekonosných děl. Kuropatkin se opět soustředil čistě na obranu, přičemž (stejně jako v předchozích bitvách) celá třetina ruské pěchoty a skoro polovina dělostřelectva zůstaly v záloze a do boje nezasáhly.

Třebaže 5. sibiřský sbor dlel v 65 km vzdáleném Mukdenu, stálo na ruských pozicích kolem 150 000 vojáků, zatímco Japonci (1. 2. a 4. armáda) mohli nasadit pouze 110 000 mužů. Přesto Ójama hodlal obchvátit ruské levé křídlo tvořené 3. sibiřským sborem Kurokiho 1. armádou, která měla překročit řeku Tai-c´-he a následně obklíčeného a od železnice odříznutého nepřítele rozdrtit rozhodným nástupem 2. a 4. armády.

Obrázek
Japonští vojáci

První oťukávací srážky vypukly 24. září a trvaly několik dní. Japonci dosáhli několika dílčích úspěchů, jenomže obchvat 3. sibiřského sboru se nezdařil, ba japonské Gardové divizi hrozilo po nástupu rezervního pluku obklíčení, jenomže ruští generálové vhodnou příležitost promarnili, takže první den rozhodnutí nepřinesl, třebaže Japonci utrpěli citelné ztráty ve výši 8000 mužů. Ani 25. září se Ójamovi nepodařilo prolomit ruskou obranu, jenomže po setmění Kuropatkin pod dojmem zveličených hlášeních o vlastních ztrátách nepochopitelně zazmatkoval a nařídil stažení za řeku Tai-c´-he na linii vzdálenou místy od Liao-jangu pouhých 7 km.

Ústup prováděný po cestách rozbahněných po nedávných vydatných deštích nejenže vyčerpal obránce, ale hlavně přesunul válečné operace z kopcovitého terénu do roviny, což ztěžovalo obranu. Nepoučitelný Kuropatkin znovu umístil značnou část sil do zálohy, tudíž pozice na první linií zaujali pouze příslušníci tří sborů (10. armádního, 1. a 3. sibiřského), což nahrávalo útočně naladěným Japoncům. A přitom měl nad Ójamou značnou převahu jak v počtu vojáků (180 000 : 130 000), tak v dělech (644 : 484), přičemž útočníci museli zdolat opevněné pozice.

Hlavní fáze bitvy začala ráno 30. srpna japonským útokem na linii dotyku 3. sibiřského a 10. armádního sboru. Ójama doufal, že obchvátí nepřátelské pozice, jenomže útočníci byli za vydatného přispění dělostřelectva odraženi, přičemž přišli o 5100 mužů. Bojovalo se i následující den, kdy kryta noční tmou překročila 1. armáda řeku Tai-c´-he a nyní ohrožovala ruské levé křídlo. Kuroki měl za úkol odříznout nepřítele od železnice, jenomže k tomu neměl dost sil a jakmile narazil na rozhodný odpor, postup zastavil.

Obrázek
Japonský útok na ruské opevnění u Liao-jangu

Výsledek bitvy byl stále na vážkách, přičemž Rusové během tvrdých dvoudenních bojů přišli pouze o 6540 vojáků, zatímco Japonci téměř o dvojnásobek, takže z jejich pohledu nebylo nic ztraceno. Boje na ruském levém křídle pokračovaly i začátkem září, kdy Kuropatkin tlačil na osamocenou 1. armádu, a třebaže měl více než dvojnásobnou početní převahu a proti Kurokiho 60 dělům mohl nasadit 352 hlavní, ničeho podstatného nedosáhl, zatímco Japonci ohrožovali cestu vedoucí k Mukdenu. Přesto byla 1. armáda v obtížné situaci a Ójama už vydal rozkaz ke stažení za řeku Tai-c´-he, jenomže Kuropatkin jej předešel a v noci z 5. na 6. září se Mandžuská armáda vydala k Mukdenu.

Kuropatkin už zkrátka nebyl oním smělým bohatýrem, jenž v mládí udivoval okolí odvážnými kousky. Jako velitel Mandžuské armády vždy při prvních potížích zakolísal, dávaje najevo, že dokud se boje nepřenesou na území matičky Rusi, je ochoten ustupovat a ustupovat. Japonci následně bez boje obsadili Liao-jang i s jeho armádními sklady a získali pevnou základnu pro další postup na sever.

Bitva tedy skončila dalším vítězstvím Nipponu, byť za ně poddaní císaře Mucuhita zaplatili nemalou cenu (přes 24 tisíc padlých a zraněných). Po této bitvě už bylo i nejoptimističtějším panslavistům zřejmé, že je cosi shnilého ve státě ruském, jelikož ani ve chvíli, kdy jeho síly přečíslily protivníka, zprávy o úspěších nepřicházely a svět se tázal, zda je vůbec v silách slovanského obra vytlačit nepřítele z Číny a Koreje. Můžeme dokonce spekulovat, že kdyby hrdinná obrana Port Arturu nevázala celou Nogiho 3. armádu a značnou část záloh, dost možná by Japonci na podzim 1904 Rusy z Mandžuska vyhnali a přenesli válečné operace na území protivníka.

Obrázek
Ruský ústup od Liao-jangu

Kuropatkin se pokusil předvést jako „polkovoděc“ hodný Suvorovova a Kutuzovova odkazu ofenzivou v prostoru řeky Ša-he, jejímž cílem bylo obchvátil pravé japonské křídlo, zatlačit nepřítele zpět za Tai-c´-he a vyrvat mu Liao-jang. Po Sibiřské dráze mezitím dorazily další posily, tudíž Mandžuská armáda koncem září sestávala z deseti sibiřských a armádních sborů, přičemž čítala úctyhodných 213 295 pěšáků a kavaleristů, 758 polních děl a 32 kulometů, kdežto Ójama disponoval asi 170 000 muži a 648 děly.

Hlavní role připadla Východnímu uskupení, jemuž čelila Kurokiho 1. armáda podporovaná několika dalšími útvary. Skvěle pracující rozvědka informovala Ójamu o chystané ruské ofenzívě, a ledva promluvily zbraně, objevili u padlého plukovníka generálního štábu mapy a kopii Kuropatkinova bojového rozkazu, takže velící maršál znal i záměry svého protivníka.

Obrázek
Generál Nodzu v bitvě u řeky Ša-he

Bitva na řece Ša-he započala 5. října úderem na japonské pravé křídlo. Ženisté postavili mosty přes řeku Hun, po nichž přešlo na druhý břeh Štakelbergovo Východní uskupení a početné Rennenkampfovo jezdectvo, přičemž Rusové, nehledě na nevhodný terén, zatlačili Japonce až téměř k Tai-c´-he a Kurokimu hrozilo obklíčení. Několikadenní nástup však nebyl dostatečně důrazný, takže 12. října přešel Ójama s 2. a 4. armádou do protiútoku,a Kuropatkin mohl mluvit o štěstí, že vyčerpávající a pro Rusy mimořádně krvavé boje trvající až do 18. října skončily paritou.

Kuropatkin následně zaujal pozice na řece Ša-he, ale výčet jeho ztrát čítal rekordních 40 222 mrtvých a zraněných, zatímco Nippon přišel o zhruba 20 000 mužů, což z Japonců činí vítěze i této bitvy. Neustálé ústupy navíc demoralizovaly ruské vojáky, tudíž Kuropatkin na další ofenzívu rezignoval, a jelikož ani Ójama neměl dost sil k rozhodující bitvě, nastupující zima nastolila na mandžuské frontě několikaměsíční nevyhlášené příměří.

Série neúspěchů přesvědčila Alexejeva, že válka nespěje k očekávanému vítězství, takže na úřad místodržitele Dálného východu koncem října rezignoval a odcestoval do Petrohradu. Tehdy se Kuropatkin konečně stal suverénním velitelem zdejších ruských braných sil, s čímž ovšem převzal i veškerou odpovědnost za vedení bojových operací. Zatím se mohl utěšovat tím, že jej do konce roku posílily 8. a 16. armádní sbor a několik samostatných divizí a brigád ze západních okruhů, takže mohl své síly (koncem listopadu 210 000 mužů) rozdělit na tři samostatná tělesa zvaná 1. mandžuská armáda, 2. mandžuská armáda a 3. mandžuská armáda.

Obrázek
Ruský ústup po rozbahněných komunikacích

Zdejší pláně i horské průsmyky pokryla mohutná sněhová pokrývka a krajinu sevřel mráz, tudíž je logické, že Rusové (zejména sibiřské sbory) se zimnímu klimatu přizpůsobili snáze, než synové Nipponu, byť teprve v prosinci konečně dostali zimní uniformy a válenky. Na druhou stranu japonský voják povzbuzovaný příznivým vývojem na frontách, byl stále ochoten překonávat strázně vojáckého života, zatímco jeho protivníci už měli válčení takříkajíc plné zuby, a Kuropatkin musel v únoru část jednotek vyčlenit k lapání dezertérů. Ani japonští vojáci však nebyli imunní vůči zprávám o těžkém údělu svých rodin protloukajících se dlouhou válkou vyčerpanou zemí, takže i jejich morálka poklesla a docházelo k popravám nespokojenců.

Situace na frontě se změnila v průběhu ledna, kdy pád Port Arturu umožnil Císařskému hlavnímu stanu přesunout do Mandžuska nejenom početnou a tvrdými boji zakalenou 3. armádu i s několika 280mm houfnicemi, nýbrž i veškeré rezervy, což umožnilo postavit do pole 5. armádu vedenou generálem Kawamurou. Nehledě na nepříznivé počasí, musel Ójama učinit přípravy k další ofenzívě, jelikož počet záložníků na mateřských ostrovech se limitně blížil nule, a zkušený stratég věděl, že čas pracuje ve prospěch Rusů.

Obrázek
Maršál Ójama a jeho přední generálové

Pod tlakem se ocitl i Kuropatkin, jenž si sice uvědomoval, že za současného stavu není schopen vytlačit nepřítele z Mandžuska a obsadit Port Artur, ale protože vybojování námořní nadvlády bylo v nedohlednu, musel zavelet k ofenzivě ještě před připlutím 2. Tichooceánské eskadry. Pro začátek se rozhodl využít svoji početnou kavalérii k velkému výpadu do nepřátelského zázemí s cílem zpomalit přesun Nogiho 3. armády přerušením železniční tratě mezi Port Arturem a Liao-jangem. Velitelem nájezdu na Jing-kchou ustanovil zkušeného jízdního velitele generála Miščenka, jenž dostal na povel 75 kozáckých sotní a jízdních eskadron, 22 děl a 4 kulomety.

K útoku na Jing-kchou došlo ve večerních hodinách 13. ledna, kdy kozáci nejprve město ostřelovali z děl a poté podnikli neúspěšný útok, načež se za přijatelných ztrát probili na vlastní území, čímž se Miščenkovi muži opět dostali do povědomí čtenářů ruského i zahraničního tisku. Kozáci sice porubali několik japonských menších jednotek, zničili část zásob a dočasně přerušili telegrafické a telefonní spojení, ale železnice zůstala v provozu, takže výpad měl na průběh mandžuské kampaně marginální dopad. To se nedá říci o odvetném nájezdu jedné japonské eskadrony do ruského zápolí v poloviny února 1905. Diverzní akce měla s podporou čínských banditů (chunchuzů) narušit nepřátelské komunikace severně od Mukdenu, pročež Kuropatkin na žádost velitele ochrany Východočínské dráhy vyslal k eliminaci této „hrozby“ jeden armádní sbor (zhruba 30 000 bodáků), který mu později chyběl při rozhodujícím měření sil.

ObrázekxxxObrázek
Nájezd na Jing-kchou a kozácí střežící železniční trať

První větší bitva ve druhém válečném roce se uskutečnila v prostoru mezi řekami Ša-he a Chun-he, kde v půli ledna zaútočila vojska generála Grippenberga na levé japonské křídlo držené Ókuovou 2. armádou. Zprvu se Rusům dařilo a Štakelbergův 1. sibiřský sbor vytlačil nepřítele z postavení u řeky Chun-he a obsadil několik osad. Jenomže Štakelberg počáteční úspěch nedokázal rozvinout, takže Ójama posílil levé křídlo, a poté co ruský postup zbrzdily organizační zmatky, Kuropatkin nařídil ústup na původní pozici. Pokus o průlom přišel útočníky draho, jelikož ztratili 11 732 mužů, načež Grippenberg rezignoval a v čele 2. mandžuské armády jej nahradil generál Kaulbars.

Ruské síly stále mohutněly, tudíž po začlenění 16. armádního sboru čítala Kuropatkinova vojska 25 divizí, což znamená, že za matičku Rus a báťušku cara se nyní na mandžuském válčišti chystalo bojovat přes 300 000 bojovníků, kteří disponovali téměř 1200 děly a 56 kulomety. Organizačně se jak víme Kuropatkinovo vojsko dělilo na 1. mandžuskou armádu (gen. Liněvič), 2. mandžuskou armáda (Kaulbars) a 3. mandžuskou armáda (Bilderling), zatímco jezdectvu veleli generálové Rennenkampf a Miščenko.

ObrázekxxxObrázek
Japonský a ruský kulomet

Rusové před Mukdenem zbudovali tři obrané pozice, přičemž Kuropatkin na první linii dlouhou asi 100 km a tvořenou polními opevněními doplněnými ostnatým drátem, vlčími jámami a dalšími nástrahami vyslal 10 sborů a 16. armádní sbor ponechal v rezervě. Pravé křídlo držela 2. mandžuská armáda, střed 3. armáda a 1. armáda zaujala pozice na levém křídle. Rennenkampf s většinou jízdy podporoval Liněviče, kdežto Kaulbarsovo pravé křídlo doplňovali Miščenkovi kozáci. Vzhledem k tomu, že hloubka obrany činila 15 km a většinu těžkých děl Kuropatkin nechtěl umístit v první linii, zaujala artilerie pozice příliš daleko od budoucího bojiště a nemohla ostřelovat nepřátelské baterie. Kuropatkin hodlal udeřit na nepřítele 2. mandžuskou armádou v rovinatém terénu v okolí vesnice Sandep, kterou by v případě úspěchu tlakem na svých úsecích podpořily zbývající armády, přičemž cílem bylo zahnat Japonce za řeku Tai-c´-he.

Kuropatkinův protivník disponoval (dle Šišova) 10 divizemi, 12 pěchotními a 2 jízdními brigádami, přičemž celkem se jednalo asi o 270 000 mužů, přes 1000 děl a 200 kulometů. Z uvedeného srovnání je zřejmé, že ruská početní převaha tentokráte nebyla velká, a Japonci měli mnohem více kulometů, kdežto Rusové zase početnější a kvalitnější jezdectvo. Japonská linie byla dlouhá přibližně 120 km, a vzhledem ke svému srpovitému prohnutí vytvářela předpoklady pro obchvat ruských pozic. Ójama plánoval úderem na nepřátelské levé křídlo donutit Kuropatkina k přesunu většiny záloh k tomuto úseku, načež by následoval drtivý úder na oslabené pravé křídlo.

Obrázek
Ruské jezdectvo

To mělo v ideálním případě přivodit obklíčení hlavních nepřátelských sil v obrovském kotli, čímž by si Tokio vytvořilo příhodné podmínky pro mírová jednání. Podstatou japonského plánu tedy bylo pokud možno ukončení mandžuské kampaně vítěznou generální bitvou, kdežto Kuropatkin se hodlal spokojit s posunutím fronty zpět k Liao-jangu. Dnes již víme, že ruský stratég nedostal příležitost obhájit před světem a imperátorem vší Rusi své vojevůdcovské schopnosti, jelikož Ójama zaútočil jako první, čímž rozmetal Kuropatkinovy záměry a získanou iniciativu si podržel až do konce bitvy.

19. února Kawamurova 5. armáda zaútočila na ruské levé křídlo a po úporných bojích donutila obránce ustoupit, načež se v noci z 23. na 24. února rozeřvala japonská děla i o něco severněji a Kurokiho 1. armáda tvrdě udeřila na Liněvičovou 1. mandžuskou armádou a Rennenkampfovo jezdectvo. Třebaže obránci odolávali, Kuropatkin tradičně zpanikařil a místo naplánovaného úderu na japonské levé křídlo, poslal Liněvičovi 3 rezervní divize a 120 děl, čímž nevědomky vytvořil podmínky pro uskutečnění Ójamova záměru.

Obrázek
Transport ruského děla

Mezitím se do boje vrhly zbývající japonské armády, přičemž na oslabené pravé křídlo zaútočila Nogiho 3. armáda, které čelily divize 2. mandžuské armády. Kuropatkin se pokoušel situaci zachránit tím, že Kaulbarsovi nařídil přejít do protiútoku, ale než se na tento úsek vrátily jednotky odvelené před několika dny, Nogiho podpořila 2. armáda, takže ruský protiútok uvázl a 3. armáda počátkem března začala zatlačovat ruské pravé křídlo.

Její postup narušovaly kozácké sotně a 2. března se Nogimu západně od Mukdenu postavil do cesty narychlo zformovaný sbor generála Topornina. Ójama si však nehodlal nechat vítězství proklouznout mezi prsty, takže do tohoto prostoru vrhl nejenom rezervy, ale i jednotky stažené z ostatních úseků, načež Nogi obnovit postup. Sníh na přístupech k Mukdenu zrudl ruskou i japonskou krví, a jakmile dostal Kaulbars nepravdivé hlášení o nepřátelských jednotkách ve vlastním týlu, zavelel k ústupu.

Obrázek
Výjev z bojů na mandžuské frontě

4. března se Nogiho vojska severně od Mukdenu přiblížila k železniční trati a na dohled od města stála i Ókuova 2. armáda, takže Rusům hrozilo obklíčení. 9. března se totiž pod Kurokiho neúprosným tlakem v prostoru mezi 1. armádním a 4. sibiřským sborem zhroutilo i Liněvičovo levé křídlo, pročež Japonci pronikli do týlu 3. mandžuské armády, která se ocitla v kritické situaci. Pod vlivem těchto zpráv Kuropatkin 9. března večer nařídil urychlený ústup na sever od Mukdenu.

Výsledkem byla panika, takže některé jednotky uvízly v obklíčení a nechybělo mnoho, aby se naplnil Ójamův původní předpoklad a Mandžuská armáda jako organizovaná síla přestala existovat, neboť Japonci skutečně přeťali železniční trať a Rusové se ze zužujícího se hrdla láhve za velkých ztrát probíjeli po Mandarinské silnici. Japonští vojáci 10. března bez boje obsadili Mukden a zmocnili se obrovského množství zásob, válečného materiálu a zbraní včetně desetitisíců pušek, které ve zdejších skladech zanechali překotně ustupující Rusové, přičemž ukořistili i Kuropatkinovo lože, které odeslali do vlasti, kde se z něj stala vyhledávaná atrakce.

Obrázek
Maršál Ójama

Rusové při spěšné evakuaci vyhodili do povětří železniční most severně od města a 13. března se jejich zdecimované voje krátce zastavily v Tchie-lingu vzdálenému od Mukdenu 65 km, ale desetitisíce zpanikařených vojáků pokračovaly na vlastní pěst dále na sever. Proto ruští generálové přistoupili k exemplárním trestům a nařídili pochod až k železniční stanici S´-pching-kchaj, kde se tři otřesené a notně prořídlé mandžuské armády 23. března zakopaly a vytvořily novou obrannou linii.

Několikatýdenních bojů se zúčastnily statisíce vojáků, takže se jednalo o jednu z největších bitev z období před první světovou válkou, čemuž na obou stranách odpovídal i děsivý výčet ztrát. Rusové přišli téměř o 90 000 důstojníků a vojáků, zatímco jejich protivník ztratil přes 70 000 mužů. Další obětí prohrané bitvy se stal Kuropatkin, kterého Mikuláš II. z funkce vrchního velitele odvolal a nahradil generálem Liněvičem.

Obrázek
Ruská pozice u S´-pching-kchaj

Ten ve vojsku obnovil kázeň, ale třebaže po Sibiřské dráze nadále přijížděly „ešalony“ plné vojáků, tudíž koncem března stálo v Mandžusku ve zbrani 364 000 mužů, ostřílený válečník věděl, že za současné situace nelze pomýšlet na ofenzivní operace. Lidnaté Rusko dokázalo nahradit utrpěné ztráty, a poté co získalo od německé Mendelssonhnovy banky úvěr ve výši 150 milionů rublů, mu nechyběly ani finanční zdroje, jenomže v zázemí docházelo ke stávkám a občanským nepokojům, což byl jasný důkaz, že národ je válkou unaven a její prodlužování povede k dalšímu tlaku na změnu společenským poměrů.

Varováním se stala tzv. Krvavá neděle, kdy vojáci v Petrohradu 22. ledna brutálně rozehnali pokojnou demonstraci vedenou knězem Gaponem, což jenom přililo oleje do ohně a rozhořčené davy pouze čekaly, zda z chaosu nepovstane organizovaná politická síla schopná sjednotit nesourodou opozici a vyslyšet volání po změně zavedených pořádků. Tyto události měly pochopitelně dopad i na morálku příslušníků Mandžuské armády, tudíž se Liněvič spokojil s příležitostnými výpady Miščenkových kozáků do nepřátelského týlu, a vyčkával na připlutí 2. Tichooceánské eskadry, od níž si Petrohrad sliboval přelom v dosavadním tristním průběhu války.

Obrázek
Ruští vojáci u železničního vagónu

Problémy tížily i Japonsko, jehož ekonomika spěla ke kolapsu. Denní válečné náklady dosahovaly na jaře 1905 v přepočtu milion liber šterlinků, přičemž je valným dílem kryli zahraničními půjčkami, takže výše státního dluhu už na podzim 1904 dosáhla 1,5 miliardy jenů. Nedostatek pracovních sil po mobilizaci záložníků, společně se zvýšením daní a dalšími válečnými opatřeními, způsobily propad životní úrovně, takže mezi lidmi vzrůstala nespokojenost, což vládě signalizovalo neochotu k dalšímu utahování opasků.

Nejhůře se však Nippon vyrovnával s děsivými lidskými ztrátami. Množství jeho synů padlých před Port Arturem a na mandžuských bojištích mnohonásobně převýšilo i nejpesimističtější odhady, takže není divu, že Kuropatkin ve svých pamětech uvádí, že při dílčích střetech na nové obranné linie se nápadně zvětšil počet Japonců ochotných složit zbraně. Propagační mašinerie sice pracovala naplno a cenzura znemožňovala odvedencům pravdivě informovat o poměrech v zákopech, neradostnou skutečnost však nešlo utajit a sílilo přesvědčení, že je nutné válku, co nejdříve vítězně ukončit.

Obrázek
Čínští kuliové zásobují japonské vojsko

Ani maršál Ójama nehýřil optimismem. Ano, bitva u Mukdenu představovala nepopiratelný úspěch, ale jádro ruské armády z nastražené pasti vyklouzlo, a zkušený stratég pochopil, že se stávajícími prostředky nelze dosáhnout rozdrcením nepřátelských sil, a pokud se válka bude protahovat, nakonec budou díky nepoměrně větším rezervám triumfovat Rusové. Proto ani on nenařídil novou ofenzivu a vyčkával na výsledek dlouho očekávané námořní bitvy mezi Spojeným loďstvem a 2. Tichooceánskou eskadrou.

Stejného mínění byli i náčelník Ójamova štábu generál Gentaró Kodama a ministr námořnictva Gonbei Jamamoto, tudíž se japonský ministr války už v březnu obrátil na amerického vyslance s žádostí, zda by se prezident T. Roosevelt neujal úlohy prostředníka jednání mezi znesvářenými národy. Roosevelt předběžně souhlasil s japonskými podmínkami, ale ukázalo se, že v Petrohradu stále věří ve vítězství ruských zbraní, takže záležitost ustrnula na mrtvém bodě.
Odysea admirála Rožestvenského
Jak již víme, původní ruský plán předpokládal během několika měsíců vypravení posilové formace z Baltického moře, která po spojení s Tichooceánskou eskadrou vybojuje námořní nadvládu nad Žlutým mořem a odřízne nepřátelská vojska od spojení s Japonskem. Bohužel tento vágní záměr nerozpracovali do konkrétní podoby, tudíž nebylo předem určené její složení ani termín vyplutí.

Obrázek
Mikuláš II. při návštěvě bitevní lodě Kňaz Suvorov

Pancéřové jádro měly tvořit nové bitevní lodě třídy BORODINO, jenomže vzhledem k tomu, že válka vypukla o rok dříve, než předpokládali ruští plánovači, byly tyto obrněnce na jaře 1904 teprve ve stavbě, tudíž tzv. 2. Tichooceánská eskadra vyplula z Libavy teprve 15. října a vzhledem k tomu, že jí od cíle dělila vzdálenost 18 000 námořních mil, nemohla se na bojišti objevit dříve, než na sklonku zimy. Její velitel kalkuloval, že k přesunu na Dálný východ bude potřebovat 150 dní, přičemž 90 připadlo na samotnou plavbu (v průměru měli denně zdolat 200 mil) a 60 na nakládku uhlí.

Konečný termín vyplutí se stal námětem srpnové porady konané pod patronací Mikuláše II. v Petrodvorci. Kromě několika velkoknížat se jí účastnili např. ministři námořnictva, války, financí a zahraničí, přičemž zazněl názor, že Port Artur se do připlutí posilové eskadry neudrží a samotná 2. Tichooceánská je na střetnutí s Japonci slabá, tudíž bude lepší, pokud vypluje až na jaře a do té doby jí doplní další lodě. Tomu oponoval náčelník Hlavního námořního štábu Zinovij Petrovič Rožestvenskij, na jehož stranu se přiklonil i car, jenž následně 56letého admirála jmenoval do čela 2. Tichooceánské eskadry.

Obrázek
2. Tichooceánská eskadra před vyplutím z Libavy

Při vyplutí z Libavy Rožestvenskému podléhalo sedm obrněnců, dva pancéřové křižníky, čtyři chráněné křižníky, osm torpédoborců a sedm pomocných jednotek, přičemž se počítalo, že několik dalších lodí eskadru dohoní během dlouhého přesunu a vláda Rožestvenského ubezpečovala, že v cizině jedná o získání křižníkové eskadry, která se k němu připojí na Madagaskaru. Konkrétně Rusové od Chile usilovali o odkoupení obrněnce CAPITAN PRAT, pancéřových křižníků ESMERALDA a O´HIGGINS, a chráněných křižníků BLANCO ENCALADA a CHACABUCO, kdežto z argentinské floty si vyhlédli sesterské pancéřové křižníky GARIBALDI, SAN MARTÍN, GENERAL BELGRANO a PUEYRREDÓN.

Vlády zmíněných zemí před nedávnem uzavřely dohodu o rozdělení sporného území v Patagonii, tudíž se prodeji draze pořízených jednotek nebránily. Jenomže mezinárodní právo neutrálům zakazovalo prodej válečných lodí bojujícím zemím, což plánovanou transakci zkomplikovalo natolik, že se jí přes úsilí několika zprostředkovatelů nepodařilo uskutečnit, byť Admiralita ještě na jaře 1905 od Černomořského loďstva přesunula na Balt 1500 námořníků určených pro jejich posádky.

Obrázek
Chilský pancéřový křižník O´Higgins

V Petrohradu zpočátku doufali, že se navzdory dohodám s Tureckem ohledně úžin Bospor a Dardanely podaří do 2. Tichooceánské zařadit některé z jednotek sloužících na Černém moři, jenomže po aféře spojené se zadržením britského parníku MALACCA ruským pomocným křižníkem PETĚRBURG, bylo jisté, že Londýn další porušení statutu Černomořských úžin nepřipustí, a eskadru pro Dálný východ musí poskládat z Baltického loďstva. Výsledkem byl slepenec jednotek různého stáří i technických parametrů, jemuž se citelně nedostávalo zejména moderních křižníků a torpédoborců.

Jako problém se ukázalo i opatřování lodních posádek, tudíž důstojnický sbor mnohdy tvořili důstojníci převelení od civilního loďstva či předčasně vyřazení kadeti, kdežto do námořnických uniforem navlékli jak úplné nováčky, tak starší záložníky, takže se v eskadře ironicky šuškalo, „že jedny museli všechno naučit proto, že nic neuměli, a druhé proto, že všechno zapomněli.“

Kupodivu nikoho nenapadlo převelet ke 2. Tichooceánské část posádek z Černomořského loďstva, tudíž množství námořníků majících za sebou alespoň rok služby představovalo necelou třetinu, zatímco neúměrně narostl počet mužů s různými kázeňskými přestupky. Optimisté doufali, že posádky bude možné vyškolit během dlouhé plavby, ale vzhledem k tomu, že většinu jejich energie pohlcovala nekonečná nakládka uhlí, a beztak nevalnou morálku podlomily zprávy o sérii porážek a těžkém životě v zápolí, zůstala jejich bojeschopnost hluboko pod japonským standardem.

Obrázek
Admirálské sestava 2. Tichooceánské

Vzhledem k tomu, že Rusko nemělo v západní Evropě, Africe ani na Blízkém a Středním východě vlastní uhelné stanice, musel se Petrohrad spoléhat na vstřícnost Paříže a Berlína, jakožto neoficiálních spojenců. Od rejdařství HAPAG si pronajali flotilu zásobovacích plavidel, kdežto opravy zajišťovala dílenská loď KAMČATKA. Od nepřátelsky naladěného Londýna naopak nebylo možné počítat s žádnou vstřícností, jelikož jeden z tajných článků britsko-japonské smlouvy z r. 1902 vládu Jeho Veličenstva zavazoval k podpoře japonské floty a nešťastný Hullský incident dal Whitehallu možnost svoji striktně uplatňovanou neutralitu ještě přitvrdit a zahájit nátlak na vlády neutrálních zemí.

Ačkoliv 2. Tichooceánská nepřestavovala vrchol tehdejšího lodního stavitelství, oproti své nešťastné předchůdkyni rozstřílené v Port Arturu, doznaly její lodě několik technických vylepšení. Všechny křižníky i obrněnce nesly moderní britské dálkoměry systému Barr & Stroud a optické zaměřovače domácí provenience, zlepšila se kvalita lodních granátů, a na všechny jednotky včetně torpédoborců nainstalovali radiotelegrafické aparáty systémů Telefunken či Marconi. Některé starší obrněnce však stále nesly kanóny na černý prach a neproběhlo ani přezbrojení rychlopalnými zbraněmi střední ráže.

Obrázek
Dílenská loď Kamčatka

Ačkoli Rožestvenského formaci od Japonska dělila obrovská vzdálenost, mezi důstojníky i námořníky panovalo přesvědčení, že se nepřítel pokusí její přesun narušit již v evropských vodách, tudíž i na Baltu dodržovali nařízení o zatemnění a u lehkých děl v noci stály obsluhy. Kromě možnosti sabotáže se Rusové obávali zaminování úžin spojujících Baltické a Severní moře, ale jako nejpravděpodobnější se jevil noční torpédový útok.

Petrohrad k eliminaci těchto ve skutečnosti neexistujících hrozeb přijal řadu opatření a na zajištění bezpečnosti 2. Tichooceánské vyčlenil sumu převyšující půl milionu rublů, přičemž největší část dostal agent A. M. Gartring. Ten zejména ve Švédsku, Norsku a Dánsku najal přes 100 spolupracovníků a zásoboval petrohradskou centrálu alarmujícími zvěstmi o podezřelých torpédovkách, ponorkách, pozorovacích balónech a japonských agentech, které obratem dostával i Rožestvenskij.

Není divu, že když ráno 20. října zakotvili u dánského mysu Skagen, aby nabrali uhlí, a admirál dostal nová hlášení o podezřelých torpédovkách jak od Gartringových agentů, tak od kapitána ruské nákladní lodě BAKAN, podezření že Japonci hodlají nečekaně zaútočit zesílilo, a jakmile hlídky spatřily na obloze dva balony, nechal admirál zauhlování přerušit a 2. Tichooceánská rozdělená na šest samostatných oddílů se ještě téhož dne vydala na Severní moře.

Obrázek
Znázornění Hullského incidentu

21. října se většinou nad hladinu převalovaly chuchvalce mlhy, takže Rusové nezaznamenali, že se od zbytku oddílu kvůli poruše strojů oddělila KAMČATKA, která po setmění odeslala několik radiotelegrafickou depeši o útocích neznámých torpédovek. Rožestvenskij vyhlásil poplach a nervózní posádky stály v pohotovosti připravené na odražení torpédového ataku. Námořníci pozorně sledovali hladinu, když tu krátce před 1. hod. vystoupaly k nebi barevné světlice a téměř současně se ze tmy vynořily nejasné siluety neznámých lodí.

Na zjišťování jejich totožnosti nebyl čas, jelikož zdivočelí Rusové rozsvítili reflektory a spustili chaotickou palbu. Bohužel nestříleli na japonské torpédovky, ale na trawlery hullské společnosti Kersal Brothers and Beating, jejichž posádky lovily na mělčině Dogger Bank ryby a zelené rakety představovaly signál k současnému vytažení sítí. Dělostřelba poslala ke dnu parníček CRANE a poškodila SNIPE, GULL, MAJESTIC, MOULIMIEN a MINO, přičemž kapitán CRANE a jeho první důstojník přišli o život a půltucet dalších nešťastníků utrpěl zranění.

Obrázek
Poškozené trawlery Moulmein a Mino

Brzy se na scéně osvětlené záblesky výstřelů a pátracími reflektory z jiného směru objevily lodě považované za nepřátelské křižníky, a nad Dogger Bankem vzplála další „bitva“. Tentokráte si obrněnce vzaly na mušku křižníky oddílu kontradmirála O. A. Enkvista a než se nedorozumění vyjasnilo, inkasovala AVRORA pět zásahů. Vážné zranění ruky utrpěl lodní kněz otec Anastasij, zatímco další člen posádky inkasoval jen několik povrchních šrámů.

Jakmile děla zmlkla, pokračovala 2. Tichooceánská v plavbě původním kursem, aniž by se velení zajímalo o osud britských rybářů, které později zachránil parník JOSEPH AND SARAH MILES. Mezi posádkami totiž panovalo přesvědčení, že se mezi trawlery skrývaly nepřátelské torpédovky, ale pravda vyšla najevo záhy po návratu rybářů do domovského Hullu. „Je téměř nepochopitelné, že muži nazývající se námořníky, ať už byli jakkoli vyděšeni, mohli po dvacet minut ostřelovat flotilu rybářských člunů, aniž zjistili o jaký cíl jde. Je ještě obtížnější představit si, že důstojníci nosící uniformu civilizované mocnosti, zmasakrují ubohé rybáře děly velké flotily a poté odplují. A nepokusí se zachránit oběti své neomluvitelné chyby.“ Hřímal vlivný deník The Times, který následovaly další britské i zahraniční listy.

Car Mikuláš II. sice zaslal králi Edvardu VII. telegram, ve kterém vyjádřil politování nad smrtí britských občanů, na oficiální omluvu či přiznání viny však vláda Jeho Veličenstva čekala marně. To vzedmulo vlnu pobouření a britská veřejnost, kterou zpráva o zákeřném přepadení Port Arturu nijak nevzrušila, nyní požadovala potrestání viníků včetně „Vzteklého psa“ Rožestvenského. K tragickému incidentu totiž došlo přesně 100 let od památné bitvy u Trafalgaru a Britové, v tzv. Hullském incidentu spatřovali urážku Královského námořnictva. Pod tlakem veřejného mínění vláda uvedla do pohotovost Kanálové a Středozemní loďstvo,, ba hovořilo se i o vyhlášení války.

Obrázek
Viceadmirál Rožestvenskij

Zatímco si britští a ruští představitelé vyměňovali rozhořčené depeše, proplula 2. Tichooceánská kanálem La Manche a 24. října Rožestvenského oddíl zakotvil ve španělském Vigu, kde jej čekalo mrazivé přijetí a přístavní úřady mu zakázaly překládku uhlí z německých zásobovacích parníků. Později dostal svolení naložit dost paliva alespoň na cestu do Tangeru, ale ještě než Rusové zvedli kotvy, přišel z Petrohradu rozkaz zůstat ve Vigu až do vyjasnění incidentu. Proto na břeh odešlo několik důstojníků určených k podání vysvětlení, a Rusové vypluli až 1. listopadu, přičemž je doprovázely britské křižníky.

Obě znesvářené strany se mezitím z iniciativy francouzského ministra zahraničí rozhodly předložit spornou záležitost mezinárodní arbitráži (členem byl kupř. rakousko-uherský viceadmirál Spaun), která v únoru 1905 vynesla konečný verdikt. Třebaže ruští svědci neustále tvrdili, že mezi rybářskými plavidly spatřili neznámé torpédovky, komise konstatovala, že v inkriminovaném čase se v evropských vodách žádná japonská torpédová plavidla nenalézala, takže sice uznala Rožestvenského bezpečnostní opatření za oprávněná, ale za viníka označila Rusko, které odsoudila k zaplacení finanční kompenzace ve výši 65 000 liber.

Obrázek
Torpédoborec Bědovyj

Tou dobou už se pozornost světové veřejnosti přesunula k očekávané námořní bitvě, takže rozhodnutí smírčí komise nevzbudilo přílišnou pozornost a na nešťastnou událost se brzy zapomnělo. Hullský incident můžeme pokládat za důkaz nepřipravenosti ruských posádek a nejenom zahraniční korespondenti si kladli otázku, jak si námořníci pod slavnou svatoondřejskou vlajkou povedou, až jejich protivníky nebudou ubozí civilisté, nýbrž skvěle připravená japonská flota. „Veliké loďstvo - právě tak ohromné, právě tak neohrabané, nejapné, bezmocné, obludné jako celá carská říše - se dalo na cestu (…) vyvolávající úsměšky Evropy, zvláště po skvělém vítězství nad rybářskými čluny (…).“ Psal posměšně bolševický ideolog V. I. Lenin.

Další zastávkou se stal marocký Tanger, kde Rožestvenskij zakotvil 3. listopadu, ale smůla jej neopustila, takže při odplutí zásobovací loď ANADYR přeťala telegrafický kabel spojující město s Evropou. V Tangeru flotu opustil zraněný otec Anastasij, jenž později zemřel ve zdejší nemocnici, a Rožestvenskij telegrafoval do Petrohradu zásadní rozhodnutí. Velící admirál hodlal s jádrem eskadry pokračovat kolem Afriky, kdežto ostatní lodě se vydaly kratší cestou přes Suezský kanál a Rudé moře, přičemž naplánoval několik krátkých zastávek ve francouzských, portugalských a německých koloniích.

Obrázek
Pohled na 2. Tichooceánskou z Rožestvenského vlajkové lodě

2. Tichooceánská se měla setkat v madagaskarským přístavu Diego Suarez, ale když po mnoha peripetiích Rožestvenského fomace koncem prosince zakotvila u tohoto ostrova, dozvěděli se, že musí vzít zavděk odlehlým ostrůvkem Nossi Bé, kde už na něj čeká kontradmiral D. G. Felkerzam se zbytkem eskadry. To byl důsledek diplomatického nátlaku Tokia a Londýna, jemuž se Paříž relativně snadno podvolila, neboť od chvíle, kdy Británie a Francie v dubnu 1904 uzavřely tzv. Srdečnou dohodu, ocitla se Paříž ve střetu zájmů a její podpora Petrohradu citelně ochladla.

Ani z Dálného východu nepřicházely povzbudivé zprávy, neboť jak víme japonské dělostřelectvo proměnilo eskadru v Port Arturu v proděravělé vraky a počátkem ledna pevnost kapitulovala. Za těchto okolností bylo zřejmé, že je 2. Tichooceánská na souboj s japonskou flotou slabá, takže ruští stratégové stáli před dilematem, zda jí odvelet zpět na Balt, či přiměřeně posílit a poslat do Vladivostoku. Nakonec zvolili druhou alternativu, tudíž Rožestvenskij měl počkat na připlutí nejenom posilového oddílu (2 chráněné křižníky, 5 torpédoborců, 2 pomocné křižníky), jenž vyplul 16. listopadu z Libavy pod velením kapitána 1. stupně L. F. Dobrotvorského, ale i na tzv. 3. Tichooceánskou eskadru, jež se z rozhodnutí porady konané 24. prosince v Petrohradu pod vedením kontradmirála N. I. Něbogatova teprve formovala a nemohla připlout dříve než na jaře 1905.

Obrázek
2. Tichooceánská při obeplouvání Afriky

Pobyt tolika potenciálních zákazníků přinesl Nossi Bé nečekanou prosperitu. „Pokoutní herny rostly jako houby po dešti. Brzy tu stál rozsáhlý zábavní podnik s provozem „po pařížském způsobu“. Na všech nárožích městečka vábily krejcarové nevěstince zákazníky. Bídné hnízdo Hellville se proměnilo ve vzkvétající osadu, která se zcela věnovala zpeněžení všech tužeb a choutek ruských námořníků. A ti se dávali vidět: platili jako mourovatí a brali s povděkem vše, co jim toto hnízdo nabízelo.“ Psal barvitě F. Thiess.

Řízný admirál se sice snažil o utužení disciplíny, ale tento vpravdě sysifovský úkol byl nad lidské síly a morálka nadále klesala přímo úměrně tomu, jak se pobyt v těchto pro Evropany nezvyklých a nezdravých končinách prodlužoval. Námořníci také trpěli steskem po svých blízkých, jelikož poštovní spojení bylo zdlouhavé a nespolehlivé, a morálku podkopávaly zprávy o nepokojích v Rusku, takže je s podivem, že nedošlo k závažnějším disciplinárním prohřeškům.

Aby reptající námořníky zaměstnal a připravil na očekávanou bitvu, Rožestvenskij nařídil provést údržbu strojů, čištění kotlů a potápěči odstraňovali obrost z lodních trupů. Eskadra také šestkrát nacvičovala manévrování ve formaci, přičemž ovšem nikdy neplula větší rychlostí než devět uzlů, a došlo i na zkušební střelby. Ty během přesunu na Madagaskar s katastrofálními výsledkem provedla už Felkerzamova formace, a nyní vyšlo najevo, že se v žádném případě nejednalo o náhodu.

Obrázek
Kuřárna na ruské válečné lodi

Při cvičných střelbách plula eskadra v kýlové linii kolem terčů vlečených pomocnými loděmi, přičemž se nikdy nepálilo na distanci přesahující 30 kabelů. 26. ledna Rusové vypálili zhruba 400 ran, aniž by dosáhli jediného zásahu, a totéž se opakovalo 31. ledna. Při následujících střelbách došlo k trapné události, kdy středorážní cvičný projektil vypálený z vlajkové bitevní lodě KŇAZ SUVOROV dopadl na pancéřový křižník DMITRIJ DONSKOJ, a teprve 8. února dělostřelci z obrněnce OSLJABJA ze vzdálenosti 4600 m konečně srazili terč. Urá! Další střelby nebylo možné provést, jelikož na lodích se nedostávalo munice, kterou měla dopravit zásobovací loď IRTYŠ, jež ovšem přivezla pouze uhlí. Můžeme spekulovat, zda za špatnými výsledky nestál i Rožestvenského despotický způsob velení, protože když dělostřelecké cvičení později prováděla Něbogatovova 3. Tichooceánská eskadra, dělostřelci napoprvé taktéž nedocílili žádného zásahu, ale při opakovaných střelbách naopak srazili všechny terče.

Zklamaný Rožestvenskij se navíc ze zahraničního tisku dozvěděl o rýsující se Kuropatkinově porážce u Mukdenu, načež se rozhodl vyplout, aniž by vyčkal na Něbogatova. Proto se 15. března uskutečnila velitelská porada a následujícího dne zvedli kotvy a Nossi Bé konečně opustili.

Obrázek
Námořníci z 2. Tichooceánské slaví překročení rovníku

2. Tichooceánská brázdila východním kursem Indický oceán. I během plavby prováděli bojový výcvik, takže se např. 19. března uskutečnilo zkušební měření vzdálenosti za pomoci lodních dálkoměrů, přičemž RION, DNĚPR a další čtyři lodě simulovaly činnost nepřátelské floty. Pomocné křižníky se také vydávaly na průzkum, protože se počítalo s nenadálým útokem Japonců, ale navzdory několika falešným poplachům se nepřítel neobjevil.

Až 5. dubna se na obzoru vynořil ostrov Velký Nikobar a 2. Tichooceánská vplula do Malackého průlivu, kde Rusové potkávali početné obchodní lodě, jejichž posádky udiveně sledovaly mocně dýmající uskupení, o jehož poloze svět neměl několik týdnů žádné zprávy. 8. dubna minuli ostrov Singapur, vpluli na Jihočínské moře a směřovali k pobřeží Francouzské Indočíny. Rozhodnutím proplout dlouhým a relativně úzkým Malackým průlivem sklidil Rožestvenskij pochvalu i od doposud nepřátelsky naladěných zahraničních novinářů a zlepšila se i nálada posádek.

Obrázek
Bitevní loď Orel

„Pro ně neplatí, že je něco „nemožné“; jsou snad špatní dělostřelci a nevalní mořeplavci, ale jsou Rusové - to znamená, že náležejí k národu, který věří, že utopie a sny jsou něco skutečného, který snad selhává před úkoly, jež jíní národové zmáhají, který však vždy dosáhl věcí zdánlivě nemožných - ať v dobrém, nebo ve zlém, neboť duše tohoto národa je nevyzpytatelná, jeho bytost fantastická, jeho duch konstruktivní a vznětlivý jako duch umělce. Jen se toho odvážit - však se to už podaří.“ Psal květnatě Thiess

Třebaže Rožestvenskij průběžně dostával zprávy o nepřátelských válečných lodích, nikým neobtěžovaná 2. Tichooceánská zakotvila 13. dubna 1905 v zátoce Camranh, přičemž od vyplutí z Madagaskaru zdolali vzdálenost 4560 námořních mil, a nyní museli u pobřeží Francouzské Indočíny čekat na připlutí 3. Tichooceánské, která nedávno opustila Džibuti. Jakmile vyšly najevo důsledky porážky u Mukdenu, Rožestvenskij zapochyboval o smysluplnosti svého úkolu, a ve dvou depeších naznačil, že ze špatně vybaveného Vladivostoku nemůže splnit zadání a opatrně navrhoval návrat do Ruska.

Obrázek
Pancéřový křižník Admiral Nachimov

Se znalostí věcí příštích můžeme konstatovat, že po připlutí 2. Tichooceánské na Dálný východ, a nastolení patové situace v Mandžusku, měl Petrohrad poslední příležitost zahájit mírové rozhovory a válku důstojným způsobem ukončit. Stejný názor jako Rožestvenskij vyjádřil již 4. dubna na další poradě i velitel ruského námořnictva, ale jindy snadno ovlivnitelný Mikuláš II. si tentokrát postavil hlavu a umíněně trval na průlomu do Vladivostoku. Bez vybojování námořní nadvlády nebyla naděje na vítězství, a pyšný „gosudar imperator“ nechtěl žádat o mír dříve, než vsadí do hry poslední vklad. Carovu příkazu nebylo možno odporovat, takže Rožestvenskij, stejně jako před rokem Vitgeft, srazil paty, a na další námitky rezignoval.

Třebaže i na této zastávce prováděli nejrůznější cvičení, měsíční čekání znovu nahlodalo morálku posádek, k čemuž přispěly i neblahé zprávy z domoviny a špatné zásobování. Něbogatovov se mezitím přiblížil natolik, že 9. května navázali radiotelegrafisté na vlajkových lodích spojení, a o něco později došlo ke sloučení obou formací, čímž podle carova mínění vznikla dostatečná síla k průlomu do Vladivostoku, kde se 2. Tichooceánská měla spojit s vladivostockým oddílem a zlomit japonskou námořní nadvládu.

Obrázek
Zboží na palubě ruské lodě

Jenomže už letmý pohled na nesourodou směsici zastaralých plavidel, které Něbogatov bez větších komplikací přivedl na Dálný východ, prozradil, že se o žádné posily v pravém slova smyslu nejedná. Rusové se mohli utěšovat alespoň větším počtem bitevních lodí, jelikož nyní disponovali osmi velkými a třemi pobřežními obrněnci, z čehož pramenila i jejich převaha v počtu těžkých del, ale jinak byly všechny výhody na japonské straně.

Další čekání pozbývalo smyslu, tudíž naložili uhlí, a jakmile na nově přiševších lodích dokončili nezbytné opravy, vydalo se toto věru monstrózní uskupení 14. května ke Korejské úžině. Morálku částečně pozvedlo spojení s Něbogatovem, takže Thiess mohl napsat: „A tak přes všechen soumrak blízké smrti ležel nad touto poslední plavbou přece jen záblesk vnitřního jasu. Byť se mnozí mezi mužstvem cítili božími otroky, kteří se němě ženou vstříc nezaslouženému osudu, dokázala většina, že je pro muže lepší sebekrvavější rozhodnutí než život bez cíle a bez účelu. Sebevražedné pokusy ustaly, disciplinární přestupky vymizely, dokonce počet onemocnění klesal až do chvíle vstupu do chladného pásma a služba byla v souladu s okolnostmi opatřena daleko lépe než předtím.“

Ano, tváří v tvář rozhodující bitvě v námořnících pohled na svatoondřejskou vlajku vykřesal bojovou jiskru, a třebaže ve vítězství věřil málokdo, většina v nadcházející zkoušce ohněm obstála. Po spojení s 3. Tichooceánskou Rožestvenskij provedl nezbytnou reorganizaci, takže po oddělení čtyř pomocných křižníků vyslaných narušovat nepřátelské komunikace, se jeho síly dělily na šest oddílů.

Obrázek
Pobřežní obrněnec Admiral Ušakov

1. oddílu obrněnců velel sám viceadmirál Rožestvenskij a sestával ze čtyř bitevních lodí třídy BORODINO, 2. dostal na povel na smrt nemocný kontradmirál Felkerzam, jemuž podléhaly starší obrněnce OSLJABJA, NAVARIN, SISOJ VELIKIJ a pancéřový křižník ADMIRAL NACHIMOV, zatímco 3. velel kontradmirál Něbogatov a zahrnoval vlajkový obrněnec IMPERATOR NIKOLAJ I a tři pobřežní obrněnce třídy ADMIRAL UŠAKOV. K 2. Tichooceánské náležel ještě křižníkový oddíl kontradmirála Enkvista složený ze dvou chráněných a dvou pancéřových křižníků, průzkumný oddíl kapitána 1. stupně Šejna zahrnující čtyři chráněné a dva pomocné křižníky. Hrstku torpédoborců rozdělily na dva oddíly a loďstvo na cestě na popravu doprovázelo několik transportů, remorkérů a nemocničních lodí.

Během přesunu Rožestvenskij prokázal železnou vůli a nesporný organizační talent, tudíž navzdory škarohlídům neztratil žádnou loď a přivedl 2. Tichooceánskou v bojeschopném stavu až na Dálný východ, což byl za daných okolností mimořádný logistický výkon. Nyní však nastal čas, aby prokázal i schopnost velet eskadře v boji, a na tomto poli si počínal mnohem hůře.

Obrázek
2. Tichooceánská eskadra

Předně vůbec nevypracoval plán bitvy, a pokud ano, zůstal ukrytý v jeho mysli a podřízeným pouze sdělil, že cílem je průlom do Vladivostoku a mají následovat vlajkovou loď. Rovněž vyčlenil několik torpédoborců a křižníků k záchraně admirálů a jejich štábů, čímž měla být zachována kontinuita ve vedení eskadry, ale v případě vyřazení vlajkového KŇAZE SUVOROVA, neměl převzít velení jeho zástupce Něbogatov, ale 2. Tichooceánská měla následovat obrněnec držící se momentálně v čele kolony. K tomuto opatření jej patrně přiměla nedávná Felkerzamova smrt, ale vůči Něbogatovovi se jednalo o přezíravé vyjádření nedůvěry. Navíc, jak podotýkají Zolotarev s Kozlovem, se při tomto způsobu velení mohlo snadno stát, že po smrti velitele čelního obrněnce a jeho zástupce, přejde velení eskadry do rukou některého z mladších důstojníků, kteří na tento úkol samozřejmě nebyli připravení.

Kromě toho Rožestvenskij zodpovídal za nedostatečnou průpravu posádek. Jistě, v nácviku dělostřelby nešlo vzhledem k nedostatku munice pokračovat, ale je zarážející, že eskadra ani po tolika měsících na moři nedokázala provádět komplikovanější evoluce, což jí předem odsuzovalo k pasivní roli. Admirál možná věřil, že k průniku do Vladivostoku postačí udržovat zvolený kurs, ale potom je zarážející, proč se těsně před zahájením bitvy pokusil o manévr, jenž posádky nedokázaly provést. Je rovněž záhadou, proč s sebou vláčel příslovečnou „kouli u nohy“ v podobě pomalých transportních plavidel, které nejenže zvýšily japonskou rychlostní převahu, ale jejich ochrana zatěžovala doprovodné křižníky a torpédoborce.

Použité zdroje pro sérii Rusko-japonská válka:
Brož I.: Pearl Harbor. Vydalo Otovo nakladatelství 2011.
Brož. I: Promarněné vítězství; Rusko-japonská válka 1904-1905. Vydalo nakladatelství Epocha 2008.
Царьков А.: Русско-японская война 1904-1905; Боевые действия на море. Vydalo nakladatelství Экспринт 2005.
Дискант Й.: Порт-Артур 1904. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Dyskant J. Michalek A.: Port Artur, Cuszima 1904-1905. Varšava 2005.
Егорьев В.: Операции владивостокских крейсеров в русско-японскую 1904-1905 гг. Vydalo nakladatelství Арлингтон 2009.
Грибовский В.: Российский флот Тикого океана 1895-1905; История создания и гибели. Moskva 2004.
Гущин А. Русская армия в войне 1904-1905; Историко-антропологическое исследование влияния взаимоотношений военнослужащих на ход боевых действий. Vydalo nakladatelství Реноме 2014.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán; Námořní bitvy v Tichomoří 1941-45 očima kapitána japonského torpédoborce. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hoyt E.: Tři vojevůdci; Togó, Jamamoto, Jamašita. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1996.
Hrbek I.: Na mořích a oceánech. Vydalo nakladatelství Panorama 1989.
Hynek V. Klučina P.: Válečné lodě (2) Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Jelínek M.: Rusko-japonská válka; Port Artur 1904-1905 (1,2, ). Vydalo nakladatelství akcent 2010-12.
Jelínek M.: Válečné námořnictvo za povstání boxerů v Číně 1900-1901. Vydlo nakladatelství Kanon 2012.
Капитанец И.: Флот в Русско-японской войне и современность.Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Klecanda J.: Válka rusko-japonská slovem i obrazem (1,2). Vydalo nakladatelství Česká grafická akciová společnost Unie.
Kol. autorů: Dějiny Koreje. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2001.
Kol. autorů: Вооруженные силы Японии История и современность. Moskva 1985.
Kol. autorů,: Русско-японская война 1904-1905 (1,3,6,7); Работа исторической комиссии по описанию действий флота в войну 1904-1905 при Морском Генеральном Штабе. Petrohrad 1912-1917.
Kol. autorů: Тихоокеанский флот России 1731-2006. Дальнаука 2006.
Kol. autorů: Вооруженные силы Японии История и современность. Moskva 1985.
Kol. autorů: Описание военных действий на море в 37-38 гг. Мейдзи (1904-1905). Vydalo nakladatelství АСТ 2004.
Krištofová V.: Pod vycházejícím sluncem; Japonsko-korejské vztahy v průběhu 19. a 20. století. Vydalo nakladatelství Epocha 2018.
Kovařík J.: Cušima; Poslední bitva rusko-japonské války na moři. Vydalo nakladatelství Akcent 2012.
Мартин К.: Русско-японская война 1904-1905. Vydalo nakladatelství Центрполиграф 2003.
Мельников Р.: Цесаревич (1); Эскадренный броненосец 1899-1906.Petrohrad 2002.
Мельников Р. : Броненосцы типа Бородино. Vydáno v r. 1996.
Мещеряков А.: Император Мэйдзи и его Япония. Moskva 2009.
Metlička D.: Rusko-japonská válka 1904-1905. Diplomová práce 2017 dostupná online
Нозиков Н.: Японо-китайская война 1894-1895 гг. Moskva 1939.
Широкорад А.: Падение Порт-Артура. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Широкорад А.: Япония Незавершенное соперничество. Vydalo nakladatelství Вече 2003.
Шишов А.: Россия и Япония; история военных конфликтов. Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Šnajder B.: Tisíc tváří odvahy. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Thiess F.: Cušina. Vydala nakladatelství Fr. Borový 1941.
Золотарев В. Козлов Й.: Русско-японская война 1904-1905; Борьба на море. Vydalo nakladatelství Наука 1990.
Художественный альбом Маньчжурия (Русско-японская война) издание А. В. Мартинова. Petrohrad 1906.
Морская коллекция 2015/5.
Okrety Wojenne; nuner specjalny 43.
http://www.samoupravlenie.ru/partur.php
http://tsushima.su/RU/warsru/riwru/rjws ... ort-artur/
http://jpninfo.com/53288
http://www.allworldwars.com/Russian-Jap ... /japanwar/
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“