Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 184.

Moderátoři: jarl, michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 184.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 184 .

Japonská invaze na Filipíny od 7. (8.) prosince 1941.
Mapa koordinovaných útoků

Obrázek

, které zmilitarizované Japonsko spustilo po 7. prosinci roku 1941. Mapa je volně přístupná na několika webech.
Po časové ose se nyní musíme opět vrátit zpět k 7. (8.) prosinci 1941.
Počátek japonského útoku na souostroví Filipín je poměrně málo známou historií vějířovitého útoku, který země vycházejícího slunce spustila, nějakou formou do východní, západní a jižní Asie. Ve stejnou dobu byl napaden jak Hongkong a některé části Číny, tak byla zabrána Šanghaj. Japonské síly napadly Pearl Harbor a vylodily se v Malajsku, s cílem dobýt Malajsko a Singapur. Pluly též obsadit Wake a připravovaly útok do Barmy. Tohle vše jim však sloužilo především k tomu, aby po zabezpečení křídel mohly zaútočit na jih Asie, směrem na Borneo, Sumatru a Jávu, které měly pro ně zajistit zásadní surovinu pro válku, naftu (je pochopitelné, že nejen základní surovinu, ale i ostatní suroviny, které se nacházely v Nizozemské Východní Indii). Když další vzdálenější cíl, jak víme, byla i Austrálie. Historičtí spisovatelé, jako je Edwin P. Hoyt, ve své knize - Japonsko triumfuje, od str. 56 až do str. 82, jakož i Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava ve své knize Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny od str. 165 do str. 199 shromáždili historická fakta, která dobu od 7. (8.) do 31. prosince 1941 poměrně solidně zmapovala.
Trojice historiků, kteří napsali knihu Krvavá jatka I (ale také Krvavá jatka II.). ve své stati - Předmluva a poděkování - mají tato důležitá slova, která chci zde zdůraznit, cituji: "Tak jako další svazky této série, má tato dvoudílná práce za sebou více jak dvacet let výzkumů, aby ji nyní ve své podobě mohli dostat do rukou čtenáři." O dva odstavce níže, ve stejné předmluvě, pak vyzdvihují práci svého japonského kolegy, historika, Jasuho Izavy, když píší v dílu I. a i dílu II., cituji: "Podrobnosti o japonských operacích nebylo možno z běžných pramenů získat. Množství informací poskytl Jasuho Izava ze zdrojů, o kterých se na Západě dlouho tvrdilo, že neexistují. To umožnilo takřka vyvážit pohled na operace druhé válčící strany, což dříve nebylo" (zde je nutno říci, že jejich knihy vyšly, díl I. - Copyright 1992 by Grub Street, London a - díl II. - Copyright 1993 by Grub Street, London a v českých originálech pak v roce 1994 a 1995). I z nich (díl I.) pak budou použita mnohá fakta z napadení Filipín, která z amerického hlediska doplňují fakta japonská, dobu od 7. (8.) prosince do 31. prosince 1941 a poté i dále.
Historik Edwin P. Hoyt svou Kapitola 6, Invaze na Filipíny (na str. 56) - začíná slovy, cituji:

"Tajemství úspěchu japonské invaze na Filipíny, tažení do Malajsie a vítězství v Pearl Harboru spočívalo v tom, že Japonci měli v roce 1941 nejlepší letecké námořní síly na světě. Nebylo náhodou, že japonské letecké námořní síly byly ve všech ohledech nejlepší. Příběh Saburo Sakaie (zde viz foto

Obrázek

, u kterého popisek říkal_ Saburo Sakai, foto je volně přístupné na několika webech), jenž se stal jedním z nejlepších japonských (leteckých) 'es', prozrazuje mnoho o charakteru výcviku v japonském námořnictvu v té době."

Tuto citaci amerického historika Edwina P. Hoyta, který desítky let bádal v historických pramenech, a to i přímo v Japonsku, jsem zvolil v začátku úmyslně, neboť začátek války na Filipínách byl vlastně vzdušný útok provedený na americká letiště na těchto ostrovech, tam pak především na ostrově Luzon (ale jak si pak řekneme nejen na Luzonu - má poznámka), a Saburo Sakai se leteckého útoku aktivně zúčastnil hned první den, tedy 7. (8.) prosince 1941 a bude při útoku i vzpomínán.
A právě na příběhu Sabura Sakaie je ukázána historikem Hoytem, tvrdost japonské vojenské disciplíny při několik let trvajícím výcviku, který svou tvrdostí i tělesnými tresty patřil určitě k těm nejtvrdším na světě. Z knihy Edwina P. Hoyta, Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje o Saburo Sakaim, str. 56, 57. a později i 58 a 59., cituji:

"Sakai pocházel z malého města blízko Saseba na ostrově Kjúšú. Byl odveden k námořnictvu v Sasebu, když mu bylo šestnáct let. Psal se rok 1933. Japonské ozbrojené síly právě začaly usilovat o to, aby se vyrovnaly západním mocnostem a předčily je. Sakai byl nejprve podroben tvrdé vojenské disciplíně v japonských ozbrojených silách s cílem vycvičit z něj vojáka, připraveného vždy uposlechnout a splnit bez námitek jakýkoliv rozkaz."

"Udělali z nás stádo dobytka," řekl později a po celý život nikdy nepřestal nenávidět poddůstojníky, kteří je tloukli a systém, který ho ponižoval.

"Tato fáze výcviku skončila po šesti měsících a Sakai a jeho odvedení druhové nastoupili do služby jako vojíni vojenského námořnictva.
Byl odeslán na bitevní loď Kirišima. Domníval se, že v aktivní službě bude život snadnější, ale mýlil se. Rozhodl se, že jediným způsobem, jak uniknout tomu, co považoval za týrání, bude získat kvalifikaci námořního specialisty. Ve volném čase začal na palubě lodi studovat a v roce 1935 složil přijímací zkoušky do námořní školy pro dělostřelce. Zde byl povýšen na námořníka I. třídy, později poddůstojníka a převelen na bitevní loď Haruna. (zde viz foto

Obrázek

, u kterého byl popisek_Haruna_1934, foto je volně přístupné na několika webech.)."

Jak již bylo na jiném místě řečeno, v roce 1937 císařské Japonsko vyvolalo tzv. "čínský incident". To už poddůstojník Sakai postoupil na služebním žebříčku námořnictva a byl vybrán, aby se stal žákem letecké námořní školy v Cučiuře, která leží severně od Tokia. Tehdy se totiž, v důsledku japonské expanze, mnohokrát zvětšily potřeby námořnictva země vycházejícího slunce, mnohokrát vzrostly i požadavky na počty mužstva všech profesí. Saburo Sakai se přihlásil k námořnímu letectvu.

"Služba u japonského námořního letectva byla elitní službou. Její kandidáti pocházeli z námořní akademie v Eta Džimě. V roce 1937 však byly potřeby větší než přísun z akademie, a proto byli vybíráni i poddůstojníci, kteří vzešli z mužstva a rovněž několik odvedenců z civilního života - ale opravdu jen několik. Když se Sakai v roce 1937 přihlásil, bylo k výcviku na pilota vybráno jen 70 poddůstojníků z celkového počtu 1 500 přihlášených. Námořnictvo dosud nezahájilo rozsáhlou expanzi, která vedla ke vzniku ´vzdušných flotil´ a námořních velitelství řídících letecké síly na základnách na ostrovech.
Pilotní výcvik byl tvrdý fyzicky i psychicky. Nejprve probíhal měsíc tvrdé tělesné přípravy včetně denních soubojů v zápase. Pilotní lekce začínaly ráno a odpoledne bylo věnováno teoretickým kurzům v meteorologii, navigaci a letectví.
Důraz na fyzickou připravenost trval i dále po celou dobu výcviku, protože velení japonského námořnictva se domnívalo, že piloti mají být nejlepší ve všech směrech. Jedno cvičení například zahrnovalo trénink očí, aby piloti dokázali spatřit za denního světla hvězdy na obloze. Instruktoři sdělili žákům, že je to důležité, protože odlišit stíhače na obloze ve vzdálenosti několika mil od slabě svítící hvězdy není vůbec snadné, a přesto to má pro pilota, který to zjistí jako první, velkou výhodu v nastávajícím boji."
Při celém kurzu se stále uplatňoval "elitářský přístup" ke studentům. Ještě než skončil, deset měsíců trvající výcvik, zůstalo z původních 70ti poddůstojníků přijatých do výcviku, jen 25 a 45 adeptů na piloty bylo vyloučeno a odesláno zpět k jiným složkám vojenského námořnictva.
Jeden ze žáků byl dokonce vyloučen ještě večer před zakončením. To proto, že navštívil bar v zakázaném prostoru a pil. Odvodnění znělo, že "spáchal dva neodpustitelné přestupky:
a) večer před létáním pil alkohol.
b) vstoupil do podniku v zakázaném prostoru".

"Na konci roku 1937 Sakai a dalších 24 poddůstojníků úspěšně výcvik ukončilo a stali se plně kvalifikovanými námořními piloty. Okamžitě byli odesláni ke zdokonalovacímu výcviku, který zahrnoval výcvik na letadlové lodi, i když většina z těchto pilotů včetně Sakaie nikdy během války z letadlové lodi nelétala, ale byli přiřazeni na letecké základny na různých ostrovech.
Pro Sakaie začala válka v květnu 1938 operacemi ze základny v Kiukiangu v jihovýchodní Číně. Nejprve se účastnil misí, kdy při letech v malé výšce podporoval pozemní akce japonské armády, ale brzy začal létat jako stíhač, který měl zadržovat čínské stíhačky a bombardéry nad čínskou frontou kolem Hankou (PVO). Létali na stíhačkách Micubiši 96 A5M1 (zde viz ve Wikipedii" Micubiši A5M1 : První sériová verze s uzavřenou kabinou. :
https://cs.wikipedia.org/wiki/Micubi%C5%A1i_A5M
, nebo zde: https://forum.valka.cz/topic/view/28828 ... 5M1-Claude
, s pevným podvozkem. Zde viz foto

Obrázek

pod kterým byl popisek - Micubishi_96_A5M1_Claude, foto je volně přístupné na několika webech. Američané tomuto letadlu dali později přezdívku Claude - poznámka pochází od Edwina P. Hoyta, str. 58.)."

Byl rok 1939 a Saburo Sakai musel další výcvik postoupit přímo na japonských ostrovech. Po skončení výcviku v Japonsku byl přesunut na Tchaj-wan (Tchaj-wan, někde také Formosa - má poznámka) a tam prý prvně uviděl, dle Edwina P. Hoyta, str. 58, na letišti Aohsiung stíhačku Zero (jeden ze dvou prototypů roku 1939, viz zde ve Wikipedii:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Micubi%C5%A1i_A6M
?), která poté v prvních letech války (po 7. prosinci 1941) patřila mezi nejlepší japonská letadla v Pacifiku. Pak se Sakai zúčastnil obsazování Indočíny a poté byl přesunut na frontu do střední Číny, kde hlídkoval nad řekou Jang-ce. A to až do podzimu roku 1941, kdy byl opět převelen.
"Tentokrát jemu a jeho kolegovi sdělili, že budou zabezpečovat přepravu viceadmirála Eikči Katagiriho, velitele námořních sil v Číně."
Admirálem byli ujištěni, že je potkalo velké štěstí.
Edwin P. Hoyt, str. 58, pak na konci pokračuje, cituji:

"Byli vybráni, aby splnili jeden z nejdůležitějších úkolů. Krátce nato se ocitli na Tchaj-wanu, kde byli na místním letišti zařazeni do nové tainanské vzdušné flotily (ještě o ní a o Saburo Sakaiovi mnohé uslyšíme - má poznámka). A zde čekali.
Viceadmirál Fušizo Cukahara, velitel 11. vzdušné flotily, zahájil 2. prosince 1941 operaci proti americkému nepříteli na Filipínách vysláním průzkumných letounů k ostrovu Luzon.
Do 5. prosince shromáždily (japonské) průzkumné letouny všechny informace o letištním komplexu Clark Field na Luzonu (/zde viz mapu,

Obrázek

na které je ostrov Luzon, se svými základními letišti, k 7., 8. prosinci 1941, foto je volně přístupné na několika webech/, Na ostrově Luzon, za jeho západním pobřežím, v jihozápadní části ostrova, leží město San Antonio a za ním jako prvé leží východně od města, asi 30 km, letiště Carmen Field a nad ním severovýchodně pak asi 5 km leží letiště Clark Field - viz mapy a má poznámka - ještě mnohokrát o letištích na Luzonu, ale i u Manily, hlavního města Filipín, o Nielsen Field a Nichols Field a dalších bude řeč). Pořídily letecké snímky z výšky 20 000 stop a nikdo je nezpozoroval. Na letištním kompexu Clark (Field) letci napočítali 32 těžkých bombardérů B-17 a Nicholsově (Nichols Field u Manily - má poznámka) letišti a na dalších zpozorovali asi 300 bojových letadel různých typů. Ve skutečnosti byl jejich odhad přehnaný."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 184.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 185.

Od Edwina P. Hoyta se pak v českém překladu knihy - Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, na str. 59. dozvídáme, že dle původního japonského plánu útoku na ostrovy Filipín se předpokládalo využití tří lehkých letadlových lodí. Když však štáby japonského válečného námořnictva své plány útoku na Filipíny upřesňovaly, zjistil prý admirál Cukahara a jeho důstojníci, že jen tři lehké letadlové lodě na úkoly stanovené velením stačit nebudou. Proto navrhl, aby se využily i nové stíhačky ´Zero´ s přídavnými nádržemi na palivo k 1 000 mil dlouhému letu z Formosy (Tchaj-wanu) do oblasti Manily a zpět. Jak nalezl Edwin P. Hoyt v historických dokumentech - jednalo se o mimořádně odvážný plán, neboť tehdy byl průměrný dolet vojenských stíhaček kolem 350 mil. Nejprve tedy japonský pohled na kritické hodiny a dny:

"Je pravda, že ´Zero´ (zde viz foto,

Obrázek

, na kterém jsou Zera na polním letišti, maskovaná listy banánovníku, foto je volně přístupné na několika webech.) byla lehká stíhačka a měla velký dolet, ale kapacita jejich palivových nádrží byla jen 180 galonů (zde viz rozdílný anglický a americký galon ve Wikipedii:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Galon ), což ji udrželo ve vzduchu nějakých 6 nebo 7 hodin. Let na Filipíny trval ale mnohem déle.
Piloti tedy začali cvičit dlouhé lety, při kterých měli snížit spotřebu na minimum. Zdokonalili způsob letu tak, že ve vzduchu vydrželi 10 až 12 hodin.
Osmého prosince 1941 (na Tchaj-wanu, tehdy Formose - má poznámka) ve 2 hodiny ráno piloty 11. letecké flotily na Tchaj-wanu vzbudili a nechali je urychleně nastoupit do instruktážní místnosti, kde jim bylo sděleno, že odstartují ve 4 hodiny ráno.
Odešli ke svým letadlům a čekali. Tam jim také přinesli i snídani. Seděli na zemi, snídali a přitom začali být trochu nervózní, protože nad startovací drahou se začala shlukovat mlha. Ve 4 hodiny byla tak hustá, že se operace musela pozdržet."

Minuty a i desítky minut a dvě hodiny uplynuly a mlha byla stále stejně hustá. Bylo 6 hodin ráno když byli čekající piloti informováni amplionem letiště o japonském útoku na Pearl Harbor. Japonští piloti prý nejprve velice hlasitým jásotem tuhle zprávu přivítali. Pak se však někteří ozvali, že tak Američané na Filipínách budou vědět, že může přijít útok a budou japonská letadla očekávat, což může také znamenat krvavé přivítání. Přesto však jásali dál.

Zde bych rád požádal čtenáře, aby dávali dobrý pozor, jak to tehdy vypadalo na Filipínách, což si vylíčíme za chvíli, z jiných, dalších, anglo-japonských historických zdrojů - konkrétně pak z Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava kniha - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny od str. 165 do str. 199 kde shromáždili historická fakta, která dobu od 7. (8.) do 31. prosince 1941 poměrně solidně zmapovala.

Ještě si zde tedy nechme dokončit Edwina P. Hoyta a od něho na str 58 a 59. a 60., jeho zmapování příletu japonských letadel na Filipíny a poté dáme americké dění ve stejné době.

"V 9 hodin se mlha konečně zvedla a letadla v 10 hodin odstartovala. Jeden bombardér havaroval na rozjezdové dráze, když se mu při startu porouchal podvozek. Náklad bomb explodoval a zabil celou posádku. Pozemní personál však rozjezdovou dráhu rychle uklidil a zbytek bombardérů a stíhaček vzlétl a v 10,45 už mířil k Manile.
Útočníci byli rozděleni do dvou skupin. První měla provést střemhlavý nálet stíhačkami na letiště a zasáhnout všechna letadla, která by se pokusila vzlétnout. O několik minut později je měly následovat japonské bombardéry v doprovodu stíhaček.
V 13,35 odpoledne přelétla první japonská letadla filipínskou pobřežní linii a mířila ke Clarkovu letišti (o letištním komplexu Clark Field již bylo řečeno, že leží na filipínském ostrově Luzonu, za jeho západním pobřežím. Nejprve v jihozápadní části ostrova Luzon leží město San Antonio a za ním jako prvé leží východně od města, asi 30 km, letiště Carmen Field a nad ním severovýchodně pak asi 5 km leží letiště Clark Field - viz mapy a má poznámka o nich - ještě mnohokrát o letištích na Luzonu, ale i u Manily, hlavního města Filipín, kde leží letiště Nielsen Field a Nichols Field, bude v dalším textu řeč - byly to jedny z nejvíce Japonci napadaných letišť na Filípínách - má poznámka). Protože Japonci už slyšeli o útoku na Pearl Harbor, měli obavy z útoku Američanů, u kterých očekávali, že se s nimi střetnou ve vzduchu. Když však přiletěli ke Clarkovu letišti, spatřili dole pod sebou, jak asi 150 amerických stíhaček a bombardérů je seřazeno hezky v řadách. Zahlédli asi 5 amerických stíhaček ve vzduchu, ale Američané neútočili a Japonci měli příkaz nezačínat útok dokud nepřilétnou jejich bombardéry."

Ještě si k tomu od Hoyta řekněme, že již v 13,45 skutečně přilétlo téměř 30 japonských bombardérů s doprovodem svých stíhaček jako ochranou. Teprve pak se japonské stíhačky snesly dolů, a překvapivě zjistily, že k nim žádné nepřátelské stroje nevzlétly, aby je zadržely.

"Bombardéry shodily bomby, a když svoje dílo dokončily, bylo letiště v plameni. Stíhačky potom útok ještě zakončily ostřelováním. Některé americké stíhačky vzlétly, ale byly okamžitě v ohni palby. Čtyři z nich unikly, pátá byla sestřelena nad letištěm (i tento vzlet 5ti amerických stíhaček a i jeho výsledek, bude záhy potvrzen z americko-japonského historického zdroje, a to v dalším textu o chvíli - má poznámka). Japonci potom odletěli na Tchaj-wan. Po přistání zjistili, že jedinou ztrátou za celý den (8. /7./ prosince 1941 - má poznámka) bylo letadlo, které vybuchlo na rozjezdové dráze při startu. Útok skončil pro letecký útvar na Tainanu naprostým úspěchem.
Jinde ztratili Japonci ten den asi půl tuctu letadel."

A nyní již konečně pojďme k druhému historickému zdroji - Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ke knize, jejíž dva díly stály řečené historiky 20 let studia - ke knize - Krvavá jatka I. pod titulkem článku Boj o Filipíny od str. 165 do str. 199. Autoři tam doplňují nejen fakta Edwina P. Hoyta z předchozím pojednání o přepadení Filipín 8. prosince 1941. Čili v době, kdy byla, v Pearl Harboru, 7. prosince, přepadena americká Tichomořská flotila a letecké základny. Jen budou nejprve mnohem více hovořit o váhavosti, nerozhodnosti, nepochopení a dokonce snad alibismu některých velitelů amerického velitelství na Filipínách, to přesto, že již několik hodin velitelství vědělo, že Japonsko přepadlo Pearl Harbor (všechno je to ve stejný den, jen s jiným datem.
Začnu tím, že dalším historickým zdrojem bude stvrzeno, že to byly japonské letouny válečného námořnictva, které měly tehdy dostatečný dolet z Formosy (Tchaj-wanu), aby mohly provést 8. prosince 1941, útok na americké základny na Filipínách. Na Filipínách, jak si za chvíli řekneme, měly Američané mnoho leteckých základen s tam nejlepšími stíhačkami P-40 a létajícími pevnostmi, bombardéry B-17 (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je pohled na létající pevnost, B-17, foto je volně přístupné na několika webech), které měly tehdy na Dálném východě, jakož i nejlépe vycvičené osádky. (některá letiště jsme si již pojmenovali a některá si ještě pojmenujeme - má poznámka). Dozvíme se proč se stalo to, že nebyl Tchaj-wan bombardován Američany, tedy o dalších lidských chybách.
Vše co jsem se nyní snažil napsat potvrzují na str. 165, výše uvedené zdroje, slovy, cituji:

"Pouze letouny japonského námořnictva měly dostatečný dolet, aby mohly z Formosy (Tchaj-wan) provést útok na americké základny na Filipínách. Zde měly základny P-40 a B-17, nejlepší spojenecké stíhačky a bombardéry na Dálném východě, jakož i nejlépe vycvičené osádky. Byly zde také nejdokonaleji vybudované (letecké - má poznámka) základny. Vládla zde však stejná nerozhodnost, chyběla cílevědomost a jako všude i zde Spojencům chybělo kousek štěstí."

Hned poté se historický zdroj rozhovoří o tom jak to vypadalo na Luzonu a všech základnách na ostrovech, které patří k Filipínám, když nejvíce těch nejlepších leteckých základen bylo zase opět na Luzonu, kde jsou základny, samozřejmě hned u hlavního města Filipín, kterým je město Manila. U Manily jsou hned 2 velké letecké základny. Jsou to - Nielsen Field a Nichols Field, - letecké základny, které na tu dobu byly velice moderně vybaveny, a o kterých bude ještě hodně řeč.
Nyní budu popisovat dobu, kdy na Filipínách bylo 8. prosince ráno a v Pearl Harbor bylo 7. prosince, což byla stejná doba, kdy v pearlharborské zátoce bylo přepadena americká Tichomořská flotila a tamější letiště. Proto se bude v citaci říkat, že se Američané na Filipínách dozvěděli o přepadu Pearl Harboru takřka hned kdy se tak stalo, a měli proto - 5 hodin k dobru - to kvůli mlze, která tehdy ráno byla na Formose, a kvůli které Japonci nemohli vzlétnout, aby, dle plánu, napadli hned Luzon a jeho letiště... a vůbec i další letiště na Filipínách.
Prostě v době napadení Oahu nemohla japonská letadla z Tchaj-wanu vzlétnout. Až když mlha spadla tak piloti se svými stroji vzlétli. A Američané kvůli své nerozhodnosti a i dalším ne zrovna dobrým lidským vlastnostem, mezeru v nemohoucnosti Japonců nevyužili ve svůj prospěch...! Cituji:

"Američané na Filipínách začali s přepychovou pětihodinovou výstrahou před začátkem jakéhokoli většího napadení. Tentokrát však námořní rádiový operátor zachytil proslulou zprávu ´Letecký útok - Pearl Harbor; to není cvičení´. Toto hlášení bylo okamžitě předáno admirálu Hartovi, americkému námořnímu veliteli, a ten je v 3,30 hod. předložil přímo generálu MacArthurovi (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým je popisek - general_Douglas_MacArthur, foto je volně přístupné na několika webech).
Jednotky byly uvedeny do plné bojové pohotovosti. Avšak když nad Formosou začalo svítat, přivalila se z moře hustá mlha, která pokryla japonská letiště a po několik hodin znemožnila starty letounů. Japonci v bezmocnosti očekávali, že ostrov (Formosa) bude z Luzonu těžce napaden v kritickém okamžiku, kdy jejich letouny jsou nuceny stát na zemi. K takové útočné akci ovšem museli dát souhlas vysocí vojenští činitelé USA.
Štáb armády a letectva (na Filipínách - má poznámka) se sešel v 6,00 na základně Nielsen Field (jak již bylo napsáno výše, letecká základna Nielsen Field ležela severovýchodně za hlavním městem Filipín, Manilou - má poznámka), kde bylo rozhodnuto, že úder na Formosu provedou letouny B-17, a to tak rychle, jak jen to bude možné. Za cíle byla vybrána letiště a záliv Takao.
V 8,00 se dostavil generál Brereton
(zde viz foto

Obrázek

, po kterým byl popisek - general Brereton, foto je volně přístupné na několika webech) a sdělil, že požadavek na okamžitý útok byl zamítnut, zvláště generálem Richardem Sutherlandem, McArthurovým náčelníkem štábu. Jak MacArthur, tak i Sutherland později popřeli, že by takový požadavek od Breretona dostali! Avšak dodatečně bylo rozhodnuto, že trojice B-17 provede průzkum Formosy, přičemž se zaměří na místní letiště."

A tak byl moment překvapení, který by přinesl naopak zkázu japonských letadel na Formose - Tchaj-wanu - promeškán...!
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 184.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 186.

Brzy ráno 8. prosince 1941, na tehdejší dobu velice moderních leteckých základnách na Filipínách, vládl skutečně chaos, nevěřícnost, nepochopení, když se osazenstvo základen dozvědělo z rádií, z důvodů času již po druhé hodině ranní, že 7. prosince po 8,00 perlharborského času byla Amerika věrolomně napadena Japonci. Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny od str. 165 a 166. tohle období, po 20ti letech studia, dokonce popisují po překladu slovy: "Všeobecný posun k plné pohotovosti způsobila shoda náhod, kdy se stíhací perutě o nejnovějších zprávách dověděly různými způsoby". A pak nám některé ty různé způsoby jak se o "Bojové pohotovosti stupeň 1.", dozvídal kdo a který člověk na různých základnách, popisují, cituji:

"Lt. Sam Grashio z 21. perutě vzpomínal, že byl ve 2,30 hod. (ráno 8. prosince 1941) vzbuzen dalším pilotem. Rychle se oblékl a v operačním stanu na základně Nichols Field mu bylo velícím důstojníkem bez podrobností sděleno, aby byl v pohotovosti. Grashio spolu se svými kamarády se vrátili do svých ubikací, aby pokračovali v přerušeném spánku. Krátce poté ho znovu vzbudili a sdělili mu zprávu o útoku na Pearl Harbor. Peruť ihned připravila své P-40 a čekala na další rozkazy.
Ve stejné době byla uvedena do pohotovosti 17. peruť (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek 17tphs_P_35S, foto je volně přístupné na několika webech). Lt. Boyd D. Wagner tehdy svým pilotům řekl, aby se připravili ke startu na časnou ranní hlídku, severně od letiště Clark Field (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek - P-40B_Clark_Field, foto je volně přístupné na několika webech. Clark Field je letecká základna, která leží na východním pobřeží Luzonu, severovýchodně od města San Antonio - asi 25 km - , když jen trochu pod touto leteckou základnou /5 km/ jihovýchodně je ještě základna, která bude také často jmenována - Carmen Field - má poznámka.). Do pohotovosti byla uvedena také 3. peruť, protože na radaru, umístěném v napůl vyhořelé chatrči, se objevil bod přibližujícího se neznámého letounu. Pilotům bylo dovoleno se vrátit do postelí, ale v 6,30 byli opět vzbuzeni. 34. peruť (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým je popisek 34th_Pursuit_Squadron_Seversky_P_35A, foto je volně přístupné na několika webech.), která byla rozmístěna na primitivním letišti Del Carmen (na některých mapách je základna značená jako Carmen Field, které polohu popisuji v závorce o něco výše - má poznámka) nedostala až do 8,00 žádné informace."

Ale ve válečném, vějířovitém útoku na britsko-americké základny na ostrovech směr jih, západ a východ, měli Japonci i své letadlové lodi, neboť již za rozbřesku 7., 8. prosince 1941 odstartovalo, z letadlové lodi Rjudžó, devět japonských letadel A5M a také 13 B5N. Letadla měla zaútočit na jeden z jižních ostrovů, Mindanao, patřících do souostroví Filipín, tam pak na námořní základnu Davao (zde viz mapu

Obrázek

, pod kterým byl popisek Mindanao_1941_42, na ostrově je vidět, severně i letiště Dle Monte, o kterém bude mnohokrát řeč. Stejně tak na jihu je vidět město a přístav Davao, o kterém je řeč. Mapa je volně přístupná na několika webech) . Stíhačky, které doprovázelo 13 bombardérů tehdy vedl Takahide Aioi.

"Bombardéry zaútočily na nosič vodních letounů, ale nezasáhly jej, stíhačkami se však podařilo zničit obě Cataliny od 10. průzkumného wingu (PatWing). Jeden B5N a dvě A5M byly zasaženy pozemní palbou. Bombardér byl nucen nouzově přistát na moři a jeho osádku zachránil doprovodný torpédoborec. Druhý útok provedli Japonci o tři hodiny později; dvě B5N a tři A5M napadly olejové nádrže a neidentifikované plavidlo. Během boje byl jeden A5M přinucen poblíž Davaa nouzově přistát. Jeho pilot NAP2/C Hiroši Kawaniši raději spáchal sebevraždu, než by se vzdal."

Na severu Tchaj-wanu (tehdy Formosy) startovaly proti Filipínám i japonské armádní bombardéry (mlha tam byla menší), a to z letišť Čchija-tung a Ťaji. Jednalo se o 25 letadel Ki-28 z 8. perutě, které bombardovaly 7,00 hodin ráno letiště v Tuguegarao na severním Luzonu a také 18 Ki-21 (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je popisek- Ki_21_Sally, foto je volně přístupné na několika webech) ze 14. japonské perutě, které napadly ve stejnou dobu město Baguio v samém středu stejného ostrova Luzon. Stíhačky z amerických letišť se proti nim nikde nezvedly, a tak Japonci odletěli domů beze ztrát. Všechny řečené nálety, především japonských letadel z letadlových lodí a z letišť jejich armádních letadel ráno 7. (8.) února 1941 přece jenom znamenaly, že USAAF se k akcím odhodlalo. I když jen k akcím nad letišti a okolí, akcím záchytných stíhačů.

" V 8,00 odstartovala americká 17. a 20. stíhací peruť (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým je popisek - 20th_Persut_Squadron_P_40B_, foto je volně přístupné na několika webech). První začala hlídkovat nad Terlacem a druhá (je zde myšlena 20. stíhací peruť) severně od letiště Clark Field (což je letiště severovýchodně od města San Antonio - má poznámka). Ačkoliv přišlo několik hlášení o japonských letounech, žádné stíháni se neuskutečnilo. Asi v 10,45 přistála na Clark Fieldu americká 17. peruť, aby doplnila palivo, a krátce poté ji následovala 20. peruť. Bylo rozhodnuto, že obě perutě budou ze vzduchu chránit Manilský záliv a 34. peruť převezme obranu Clark Fieldu."

Obě řečené perutě, tedy 17. a 20. byly k další činnosti připraveny brzy po poledni toho dne.
Americká 34. peruť, která byla ve vzduchu (od 10,45) dostala rozkaz, aby okamžitě napadla několik japonských letadel. Později jim však byly rozkazy změněny a 34. měla kroužit nad Ibou a čekat tam na další rozkazy a instrukce. Mezitím odstartovala další peruť americká 21., která nejprve zamířila k letišti Clark Fieldu, ale o chvíli později jí bylo nařízeno, aby zamířila nad Cavite (městečko ležící v jižní části Manilské zátoky. Ve stejné době již přistála 34. peruť na letišti Del Carmen (Carmen Field, které leželo jihozápadně od letiště Clark Field) a nemohla pak vzhledem k husté mlze vzlétnout. A pak přilétlo japonské námořní letectvo z Formósy a začal masakr amerických stíhaček a bombardérů, většinou však na zemi, který postupně popisuje Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny od str. 167 až 168 takto, cituji:

"Když začaly první japonské útoky, Col. Harold H. George - Breretonův náčelník štábu - doporučil, aby B-17, které měly základnu na Clark Fieldu, opustily z prevence před napadením zemi (zde myšleno Filipíny jako takové - má poznámka). Asi za půl hodiny po startu prvních stíhačů 15 letuschopných B-17 odlétlo, takže v Clark Fieldu zůstaly zbývající čtyři stroje. Dalších 16 těchto letounů bylo umístěno na poměrně bezpečné základně Del Monte (Del Monte je na severu ostrova Mindanao, nejjižnějším ostrově Filipín, viz výše mapu - má poznámka). V poledne 14 létajících pevností B-17 vyčkávalo na zemi, jeden bombardér odlétl na průzkum k Formose a další hlídkoval severně od Luzonu. Potom byl zorganizovány hlídky stíhačů. Tři perutě P-40E (3., 17. a 21.) kroužily nad Ibou (město Iba se nachází na západním pobřeží Luzonu, severně nad San Antoniem - má poznámka), ostrovem Corregidor a Clark Fieldem. Ve 12,30 však musely přistát a doplnit palivo. 20. peruť se připravila ke startu, aby se svými P-40B převzala nad Clark Fieldem hlídku. Ke smůle Američanů se v tuto chvíli objevili Japonci - byla to spíše náhoda než úmysl - a zaskočili letouny při tankování.
Nad Formosou (Tchaj-wanem) začalo slunce rozpouštět mlhu a sebevědomí Japonci mohli vyslat, hned jak se mlha rozpustila, dvě silné skupiny bombardérů k útoku, na oblast Manily ( byla o tom řeč již v předchozích článcích od Edwina P. Hoyt, Japonsko triumfuje, str. 59. a 60. - má poznámka)."

Zde pak Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny, na str. 167, 168 pokračuje, cituji:

"První skupina (japonských) bombardérů měla zaútočit na letiště Clark Field a Carmen Field (východně a severovýchodně nad městem San Antonio na Luzonu - má poznámka). Útoku se zúčastnilo 25 G3M (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým je popisek- G3M_Type_96_Attack_Bomber_Nell_G3M_26s, foto je volně přístupno na několika webech) z 1. leteckého pluku, vedených Lt. Cdr. Takeo Ozakim, 27 G4M z pluku Takao (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým je popisek - G4M_Betty, foto je volně přístupné na několika webech) , kterým velel Lt. Cdr. Takó Nonaka a 36 Micubiši A6M (známý pod neoficiálním označením Zero – anglicky „nula“) z pluku Tainan, kterým velel Lt. Hideki Šingo. Jeden G3M při startu havaroval a dvě A6M se musely pro poruchu vrátit zpět."

Ve stejnou dobu kdy z Formosy startovali stíhači z Tainanského pluku, začala také startovat i druhá formace bombardérů, která měla zaútočit na letiště Iba (severně nad San Antonio). Formace těchto letadel se skládala z 27 G4M od pluku Takao, kterou vedl Lt. Cdr. Jošizo Suda, 27 G4M z pluku Kanoja pod velením Ltd. Cdr. Tošiie Irisy a 53 A6M (Zero) z 3. leteckého pluku doplněné letouny z pluku Tainan, když těmto letounům velel Lt. Tomocu Jokojama. Z této řečené formace se pak pro závady musel vrátit jeden G4M a dvě A6M.

"Bez jakéhokoliv upozornění se (japonská) druhá formace objevila nad Ibou ve 12,35 hod.

(Americká) 3. stíhací peruť měla potíže se spojením. Všechny tři její letky se vzhledem k radiové poruše rozdělily. Jedna zůstala nad Ibou, zatímco ostatní směřovaly k Nicholsu Field (Nichols Field a Nielsen Field jsou letiště u Manily). Po obletu Iby zamířila letka k Manile, kde doufala, že dostane další rozkazy. 2/Lt. Edward Woolery potom rozhodl, že přistanou, doplní palivo a pokusí se získat nějaké informace a tak obrátili zpět do Iby. Lt. Andrew E. Kreiger zůstal ve vzduchu, aby je kryl.

V tuto chvíli začal japonský útok. Pumy pustošily letiště a rozbily radarovou stanici. Wooleryho letoun byl pumou zničen v okamžiku, kdy se jeho kola dotkla země, pilot byl nárazem vystřelen a dopadl do díry po granátu. Nezraněn okamžitě vstal, otřepal se, vlezl do jiného P-40 a odletěl na letiště Rosales!
A6M (Zero) z 3. leteckého pluku potom zaútočily na ostatní stroje a dva z nich při přistání sestřelily. Lt. Vernon Ireland byl zabit, ale Lt. Frank V. Neri byl schopen doletět do Rosales, přestože měl v křídle díru po kanónové střele.
Japonští piloti byli zaměstnáni dvěma dalšími P-40, z nichž jeden potom přistál do moře hned u letiště. Ve skutečnosti Lt. F. C. Robertsovi došlo palivo a letoun posadil do mělké vody, odkud se přebrodil na břeh."

Pokračování příště.


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:


http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=160
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“