„Deus le volt IX.“ poslední opravdová výprava

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

„Deus le volt IX.“ poslední opravdová výprava

Příspěvek od t.hajek »

„Deus le volt IX.“ poslední opravdová výprava

Obrázek


Vyhlášení křížové výpravy za účasti francouzského krále Ludvíka IX. vzbudilo v Anglii jistý ohlas. Princové Eduard (pozdější král Eduard I. Longshanks – Dlouhán, či Kladivo na Skoty) a Edmund z Lancasteru přijali kříž 24. června 1268 z rukou papežského legáta Ottobona Fieschi a svou účast zvažoval i král Jindřich III. Legátovi v Anglii pomáhal s papežskou politikou také lutyšský arcijáhen Theobald Visconti, který s Eduardem spřátelil a připojil se k anglické části křížové výpravy. Vše bylo navíc podpořeno penězi vybranými se souhlasem parlamentu a také francouzskou půjčkou 70 000 tourských grošů. Přípravy probíhaly zvolna a v čase předpokládaného odjezdu na jaře 1270 se najednou vše zaseklo na úvahách krále Jindřicha III., zda se připojí k výpravě nebo nepřipojí nebo, že by jel, nebo raději ne.. Jeho synové na něj samozřejmě museli počkat jak se sluší a patří a tak když nakonec padlo definitivní NE, byl už srpen. Anglické oddíly o síle lehce přes 1 000 mužů ve zbrani se přepravily přes kanál do Francie a zvolna postupovaly po souši na jih se zastávkou na Sardínii. K africkým břehům Angličané dopluli 10. listopadu ve chvíli, kdy už Francouzi balili. Více o osmé křížové výprave zde http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=8529&f=257.

Obrázek
Eduard I. a jeho maželka Eleonora na Lincolnské katedrále

Nově příchozích se ujal Karel z Anjou, který Eduardovi vysvětloval, že je uzavřen mír a ani on ani jeho vojáci dychtící po boji nemohou jen tak napadat místní muslimy. Současně mu také sdělil, že do dělení finanční částky, kterou křižáci získali od sultána Mustansira nebudou Angličané zahrnuti. Co dál? Nakonec se Karel a Eduard dohodli, že vojsko přezimuje na Sicílii a na jaře vypluje do Palestiny. To se také stalo a 9. května 1271 flotila složená z osmi plachetnic a 30 galér slavně přistála v Akkonu. Na palubě bylo 225 anglických rytířů a na 800 dalších vojáků, včetně korunního prince Eduarda, jeho manželky Eleonory Kastilské, prince Edmunda a arcijáhna Theobalda Viscontiho. V porovnání s dřívějšími výpravami doslova plivnutí do moře.

V jakém stavu bylo Zámoří v době, kdy zde přistál Eduard? Ne v nejlepším. Od počátku roku 1271 Bajbarsova vojska útočila na Tripoliské hrabství a blízké řádové enklávy. V únoru padla templářská Safita http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=247&t=5158, 8. dubna k hrůze všech kapituloval velkolepý johanitský Krak http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=247&t=5189 a 11. května po devíti dnech obléhání Gibelacar (Hisn al Akkar) v horách dnešního Libanonu. Margat zatím obležení vedlejšími silami přestál a Bajbars se vydal k hlavnímu cíli tažení, Tripolisu.

Jeruzalémské království sice mělo svého krále na rozdíl od předchozích desetiletí téměř na místě v osobě Huga III. Kyperského, ten se ale rozhodně netěšil důvěře a oblibě ani na Kypru ani v Palestině. V roce 1267 se uprázdnil úřad jeruzalémského bailiho, regenta království. Na tuto pozici si dělal zálusk Hugo III. z Antiochie-Lusignanu král kyperský a princezna Marie z Antiochie, dcera Bohemunda IV. Haute Cour v Akkonu rozhodoval o obou kandidátech. Ačkoli byla Marie nejbližší příbuznou krále Konradina, vnučkou a tedy bližší příbuznou královny Isabely Jeruzalémské a byla starší než Hugo, neměla velkou podporu. Haute Cour nakonec popřel své starší rozhodnutí a s výmluvou na procesní chyby odmítl Mariin nárok. Reálně ovšem království potřebovalo silného a mocného regenta. 29. října 1268 byl ale poslední Štauf Konradin v Neapoli Karlem z Anjou popraven, což mimo jiné Akkon slavil velkolepým ohňostrojem.. V tu chvíli se spor o regentství stal sporem o královský titul. Králem se stal Hugo III. Princezna Marie na své dědictví zcela nerezignovala, podala oficiální protest a celý tento spor měl dohru později, jak uvidíme příště. Hugo se snažil dostát svým povinnostem, jak na Kypru tak v Akkonu. Za manželku si vzal Isabelu z Ibelinu, aby uchlácholil tradiční rebely proti koruně. Dalším vstřícným krokem vůči silné šlechtě bylo potvrzení předání Tyru Janovi z Montfortu. Ovšem za manželku mu dal svou sestru markétu a vymýnil si, že v případě jeho bezdětné smrti může Tyros za 150 000 bezantů vykoupit. Přesto byla jeho autorita oslabována různorodými zájmy italských námořních republik i rytířských řádů, které obchodovaly s majetkem bez králova vědomí i potvrzení Haute Cour. O nějaké fungující správě nemohlo být řeči. Ve snaze pomoci pevninským državám pak nově a bezprecedentně požadoval po kyperských rytířích časově neomezenou službu mimo ostrov na vlastní náklady. S tím ovšem šlechta pochopitelně nesouhlasila a král nemohl ani zde počítat s bůhvíjakou podporou.

Obrázek
Mapa

Eduard byl triumfálně přivítán, jeho příjezd si nenechal ujít ani král Hugo, ale jeho naděje a sny jak sjednotí veškeré síly Zámoří a vytáhne na Jeruzalém, se velmi rychle ukázaly nereálné. Po Bajbarových útocích chyběly lidské zdroje, byla zde i nechuť rytířů dráždit mocného protivníka. V Jeruzalému už pak nespatřovali téměř žádný smysl. Nicméně Eduardova přítomnost byla zaznamenána v nepřátelském táboře a Bajbars se podle toho zařídil. Přerušil rozbíhající se obléhání Tripolisu a k ulehčení hraběte Bohemunda VI. Krásného bylo uzavřeno příměří, kdy byly akcentovány mamlúcké podmínky. Snad se projevila i jistá obava z příslušníka anglického královského rodu. Vždyť Richardem Lvím srdcem strašili matky své děti ještě relativně nedávno.

Nebo prostě jen sultán ještě neměl správné informace o Angličanově síle. To je trochu s podivem, protože již dříve Bajbars založil cosi jako zpravodajsou službu zvanou Qussad. Její agenti byli důkladně vybíraní, disponovali velkým množstvím peněz na úplatky i ke své vlastní potřebě. Jejich jména nebyla v pečlivé evidenci sultánova dvora nikde zaznamenána a pokud se již v Káhiře náhodou vyskytli, chodili zahalení, aby je nikdo náhodu nepoznal. Neznali je ani nejvyšší velitelé malmúcké armády Za úkol měli především výzvědnou činnost na území Franků a hlavně v Ilchanátu, který byl hlavním nepřítelem Bajbarse. Monitorovali pohyby vojsk, případně se odvažovali větších operací, jako bylo zanesení nedůvěry mezi Mongoly a jejich vazaly v Anatolii a Persii, diskreditace úředníků podvrhy listin atp. Několikrát se také pokusili o atentány mongolských správců a mezi jejich oběťmi může být i Filip z Montfortu. K předávání zpráv na vlastním území pak nechal Bajbars vybudovat kombinovanou síť poštovních stanic s čerstvými koni a holubí pošty. Mohl tak předávat zprávy mezi Káhirou a Aleppem během téměř neuvěřitelných 4 dnů.

Obrázek
Bajbars

Bajbars se nyní rozhodl zaútočit na dvou místech najednou. Jeho vojsko táhlo do vnitrozemí, zatímco vyslal pokyn k provedení první mamlúcké námořní operace. Od své výzvědné sítě měl informace, že je král Hugo III. v Akkonu s Richardem a většina kyperského loďstva je s ním. Mamlúcká flotila tak měla napadnout kyperský přístav Limassol. Velmi často se uvádí, že to byl pokus o invazi, ale muslimská flotila neměla dostatečnou sílu ani přepravní kapacitu. Pravděpodobněji to byla odveta za troufalý útok dvanácti franských lodí, které o rok dříve vpluly do Alexandrie a vyloupily místní obchodní galéry. Sedmnáct mamlúckých lodí admirála ibn Hassúna mělo tedy napadnout Limassol. Pro tuto příležitost se zamaskovaly jako křesťanské lodě, ale při přiblížení za večerního šera je silný vítr zahnal postupně na útesy. Na skaliskách skončilo celkem jedenáct lodí a zbytek Frankové zajali. Král Hugo o této události a zajetí 1 800 vojáků a námořníků se zadostiučiněním informoval Bajbarse. Sultán nařídil napsat odpověď, kde mu v odpovědi vyčítal, že se poněkud chlubí cizím peřím, když si přisvojuje zásluhy na zničení flotily, o které se postaral vítr. Pokračuje tím, že děkuje za tuto zprávu a na oplátku Huga informuje o dobytí hradu Montfortu. Oznamuje mu, že může postavit 100 galér, ale Frankové ani za sto let nepostaví jedinou pevnost. Kolik tedy po všech útocích získal Hugo a kolik Bajbars? Dopis končí výmluvným ponaučením. „Kdyby králové mohli mlčet, měl bys mlčet a ani nedýchat.“

Obrázek Obrázek

Obrázek Obrázek
Hrad Montfort

Po tomto fiasku, které bylo přičítáno i božímu hněvu za to, že lodě byly označeny křesťanskými symboly, nechal Bajbars postavit novou ještě větší flotilu, ale do akce se jí už poslat neodvážil a držel jí jako ochranu vlastních přístavů. Zaměřil se na poslední zbytky vnitrozemského panství křižáků v Palestině. 8. června oblehl hrad Montfort neboli Starkenberg (al Quráin), hlavní sídlo Německých rytířů v Zámoří a poslední velký vnitrozemský hrad v okolí. S využitím speciálních obléhacích oddílů hrad kapituloval po patnácti dnech a posádka mohla odejít do Akkonu, ale nesměli si sebou vzít zbraně ani majetek. Jeruzalémské království nyní tvořil opravdu jen pás pevností na pobřeží. Proti Bajbarsově armádě se ovšem slabé anglické vojsko ničeho zásadního neodvážilo. Podniklo pouze řekněme diverzní nábožensko-kořistnický výpad k Nazaretu a poplenili jeho okolí. Na Bajbarsovo obléhání Montfortu to nemělo pražádný vliv. Na druhou stranu udělal alespoň něco, na rozdíl od krále Huga nebo velkých rytířských řádů.

Po pádu Montfortu Bajbars přitáhl k Akkonu spíše k demonstraci síly než k řádnému obléhání. Vzhledem k Eduardově přítomnosti ve městě i průběhu „obléhání“ pak můžeme konstatovat, že obecná zmínka o tom jak Eduard pomohl překazit mamlúcké obléhání, zní výrazně lépe, než jaká byla skutečnost. Záhy poté se odehrála i jedna drobná příhoda, o které nás informuje kronikář známý jako Templář z Tyru. Tato drobnost ale měla patrně velký vliv na další průběh Eduardova působení v Zámoří. U princova dvora se objevil muslimský voják, který přišel s tím, že se chce nechat pokřtít. Eduard to ocenil a patrně bystrého a šikovného konvertitu přijal bezelstně do svých služeb. Tento určitě velmi schopný člověk si brzy získal Eduardovu důvěru. Eduard jej díky znalostem místních poměrů pověřoval různými úkoly a vysílal jej i hluboko na mamlúcké území, aby zjistil, co se chystá. Jeho informace se ukázaly jako natolik cenné, že měl dovoleno přijít k princi v jakoukoli dení i noční dobu. Jak ovšem uvidíme dále, zdá se velmi pravděpodobné, že tento muž byl ve skutečnosti dvojitý agent a pracoval pro Bajbarse. Tak třeba v polovině července přesvědčil Angličany k nájezdu na vesnici Sv. Jiří východně od Akkonu. Angličané vyrazili, ale kromě trochy kořisti a několika spálených domů nezískali nic. Naopak utrpěli ztráty díky horku a zkaženému jídlu.

Eduard byl aktivní a úspěšný na poli diplomatickém. Správně odhadl, že jediným reálným soupeřem Mamlúků jsou Mongolové. Koneckonců, na hranicích v severovýchodní Sýrii probíhala neustálá drobná válka s mnoha nájezdy. V červenci 1271 vyslal k vládci Ilchanátu chánovi Abaqovi (nejstaršímu synovi chána Hülegi) Reginalda Rossela, Godefroi z Waus a Jana z Parkeru. Vyslanci se vrátili do Akkonu 4. září s dobrou zprávou, Mongolové zaútočí do Sýrie. Abaqa výslovně psal: „Poté, co jsme o této záležitosti hovořili, jsme se rozhodli poslat vám k pomoci Samagara v čele mocné síly. Když tedy mezi sebou diskutujete o dalších plánech týkajících se výše zmíněného Samagara, ujistěte se, že je vše připraveno, jako je přesný den a měsíc, kdy napadnete nepřítele.“ Zdá se, že Abaqa svou podporu myslel vážně a nemělo jít z jeho strany jen o diverzní útok. Jeho hlavní síly ale vázaly boje s dalšími Mongoly na severu a východě.

Obrázek
Chán Abaqa na koni

Bajbars se takového spojení právem obával. Očekával ovšem to nejhorší, mongolský vpád do Sýrie a útok Franků na Egyptské pobřeží, na přístavy Alexandrie a Damietta. To se již dvakrát ukázalo jako velmi bolestné pro Egypt. Stejně tak se mohli Frankové v Sýrii spojit s Mongoly nebo táhnout do palestinského vnitrozemí a obsadit důležité cesty, například u Safedu v Galileji, čímž by přetli nejjednodušší spojení mezi Egyptem a Sýrií. Sultán ale patrně nebyl nepřesně informován o rozpoložení ve franském táboře. Eduard sice neustával v aktivitě, ale jeho nadšené plány na další tažení proti muslimům nenalézaly u místních prakticky žádnou odezvu. Sám pak na takový podnik neměl dostatek sil. Ovšem Bajbars raději čekal to nejhorší a tak byl patrně spuštěn plán na nalákání Franků do míst, kde by mohli mamlúkům nejméně uškodit.

Na přelomu října a listopadu se tedy nakonec měla sejít vojska ze všech koutů Jeruzalémského království, posílená kyperskými oddíly, johanity, templáři i tou troškou německých rytířů. Samozřejmě nemohli chybět ani Angličané prince Eduarda. Jeho vojsko se mezitím průběžně rozrůstalo o posily připlouvající z Evropy po celou plavební sezónu. Celkově počet nedosahoval ani 7 000 mužů. Na podzim se dostalo křižákům ještě morální podpory. Lutyšský arcijáhen Theobald Visconti obdržel pro něj naprosto překvapivou zprávu, a sice že byl 1. září ve Viterbu zvolen papežem. Papežský stolec byl téměř tři roky prázdný, když se kardinálové nemohli shodnout na žádném kandidátovi z jejich středu. Nakonec Ottobono Fieschi navrhl právě Viscontiho, který byl v omezené volbě přijat. Nově zvolený papež Řehoř X. jako první vyzval evropské panovníky k podpoře křižácké myšlenky a odjel do Evropy nedbaje konce plavební sezóny. V zimě se obvykle neplavilo a Řehoř přistál v Brindisi na Nový rok 1272.

Obrázek
Papež Řehoř X.

Koordinace podzimního útoku ovšem vázla, a tak zatímco na konci října vtrhlo do Sýrie 10 000 jezdců, převáždě Seldžuckých Turků ve službách Mongolů, vedených generálem Samagarem, Frankové ještě zdaleka nebyli připraveni. Ani množství vojska z Anatolie nebylo takové, jaké si Eduard představoval, ale lepší než nic. Chán Abagha se totiž musel věnovat pro něj mnohem důležitějším bojům v Turkestánu a nemohl sem poslat to nejlepší v největším počtu i kdyby chtěl. Přesto už jen průzkum asi 1 500 Mongolů vyvolal exodus syrských muslimů až do Egypta. Část z nich měla v živé paměti Kitbughovy útoky, jiní byli strženi panikou. Mongolská armáda porazila Turkomany usedlé v okolí Aleppa, když jeho posádka kvapně prchla. Mongolští jezdci se objevily až u Hamy a Apamey. Ovšem to už proti nim z Damašku vytáhl 12. listopadu Bajbars. Když o pět dní později vstupoval do Aleppa Samagar a jeho oddíly byly s bohatou kořistí už/až za Eufratem.

Na rady Eduardova (Bajbarsova) agenta vyrazili Frankové 24. listopadu na jih. Cílem bylo okolí malého hradu Qaqun, který kdysi vybudovali křižáci pod jménem Caco (Cachon) mezi Caesareou a Arsufem. V jeho okolí měli nalézt velké množství kořisti. Místní Turkomanové se postavili na odpor, ale byli s těžkými ztrátami poraženi a stáhli se do pevnůstky. Tvořil jí donjon a ohradní zeď na malém pahorku, tedy žádná extra super fortifikace. Frankové zatím získali velkou kořist, tisíce koní a kusů dobytka. Nedůsledně se nedbale pokusili o dobytí hradu, ale v obavách o zmobilizování muslimské armády raději chvatně ustoupili. Na zpáteční cestě byli napadeni muslimy, kteří získali několik zajatců, něco zvířat a osvobodili i nějaké dříve zajaté souvěrce.

Obrázek Obrázek
Zbytky hradu Qaqun (Caco, Cachon)

Výprava byla považována za úspěšnou, i když Eduard nebyl s výsledkem nájezdu na Qaqun úplně spokojen. Také jej doslova šokovalo zjištění, že Benátčané vozí z Akkonu a dalších přístavů kvalitní dřevo a železo do Egypta a prodávají je Mamlúkům. Když si rozčileně vyžádal setkání se zástupci benátských obchodníků, bylo mu předložena listina s výslovným souhlasem Haute Cour s tímto prodejem. O jeho následné reakci se prameny nezmiňují..

Po těchto akcích si Eduard uvědomil ono staré známé „v jednotě je síla“, a že vytoužený Jeruzalém se sám a patrně ani s pomocí Mongolů nedobude. Začal se tedy jako obratný diplomat věnovat jednání na všech stranách. Podařilo se mu vyřešit rozpory mezi králem Hugem a jeho kyperskou šlechtou. Šlo hlavně o délku služby na pevnině, která byla nakonec kompromisně stanovena maximálně na čtyři měsíce v roce. Po prakticky nepřetržitých kampaních potřeboval trochu klidu i Bajbars a tak, když mu Hugo a Eduard nabídli příměří, souhlasil. V květnu 1272 byla v Caesareji uzavřena mírová smlouva na deset let, deset měsíců a deset dní. Poté odjel z Palestiny princ Edmund, Eduard ještě krátce zůstal a „dohlížel“ na příměří.

Obrázek
Náhrobek prince Edmunda z Lancasteru

Jednu červnovou noc za Eduardem přišel jeho agent. Eduard vstal z postele a nechal jej vstoupit. Podle popisu Templáře z Tyru se pak stalo následující. Příchozí přistoupil k princi a bodl jej dýkou hluboko do kyčle. Překvapený Eduard ale zareagoval rychle a ranou pěstí do spánku vraha srazil k zemi (úplný Old Shatterhand :)). Vzápětí ze stolu sebral nůž a zabodl jej atentátníkovi do hlavy. To je samozřejmě trochu škoda, protože by se dal agent zpravodajsky vytěžit. Ale v dané situaci klobouk dolů před Eduardovou reakcí. Nicméně příběh ještě neskončil. Ukázalo se, že dýka byla otrávená, ale to už se sbíhali dvořané vzburcovaní křikem a byli povoláni lékaři. Spíše podle legendy prý sama Eduardova žena Eleanora přiskočila k muži a vysála mu jed z rány. Pravděpodobnější je verze že chirurg odřezával zasažené maso v okolí rány, když se při tom Eleanora usedavě? hystericky? rozplakala. Nervózní chirurg se jí snažil nechat odvést pryč s tím, že je lepší, když bude plakat nyní, než že by později plakala celá Anglie. Vzhledem k tomu, že atentátník byl patrně v Bajbarsových službách je pravděpodobné, že osnovatelem celé akce byl sám sultán, který si možná myslel, že je ten pravý čas zbavit se nepříjemného anglického prince. Ovšem ve chvíli, kdy se Eduard chystal k odjezdu, mi to nepřijde jako dostatečný důvod. Možností je také, že Bajbars správně odhadl Eduarda jako schopného diplomata a obával se příští koalice, která by mohla být mnohem lépe naplánovaná a provedená. Ale samozřejmě existuje více verzí. Jeho smrt si měl objednat emír z Ramly, který se s Eduardem nepohodl nebo opravdoví asasíni z hor Nusayriah http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=255&t=6100. Pro tento názor, ale nevidím žádný důvod. Mamlúci byli jejich společným nepřítelem.

Obrázek
Gustave Doré a jeho romantická představa atentátu na Eduarda

Eduard se pak nějakou dobu léčil z utrženého zranění až konečně v září 1272 odplouvá směr Sicílie, ovšem slibuje, že se vrátí. Úplní vidím ten záběr na ušlechtilou tvář rámovanou vlasy vlajícími ve větru s očima upřenýma k místům, kde tuší Jeruzalém. Drsně a odhodlaně pak pronese: “I´ll be back..“ Reálně by to tedy řekl spíše francouzsky a díky situaci doma a koneckonců i v Palestině se do Zámoří stejně už nikdy nevrátil. Jeho výprava nebyla nezdarem, vojensky neporažen dokázal zprostředkovat smír mezi Hugem a jeho šlechtou, stejně tak mělo příměří chránit Franky před Bajbarsem. Ale vzhledem k tomu, že se za úspěch nepovažovalo nic menšího než obsazení Jeruzaléma, nemohl být spokojen. Rozhodl se přezimovat opět na Sicílii a zcela se zotavit z následků atentátu. Zde se dozvědělo smrti svého syna Jana a také o smrti svého otce Jindřicha III. Přes Itálii, téměř roční pobyt v Gaskoňsku a Paříž dorazil konečně na Britské ostrovy, kde byl 19. srpna 1274 korunován anglickým králem jako Eduard I.

Příště posledních 19 let franského zámoří.


POUŽITÁ LITERATURA
Boas, A. (ed.): Montfort Castle and the Order of the Teutonic Knights in the Latin East. Leiden 2016.
Bridge, A.: Křížové výpravy. Praha 1995.
Duggan, A.: Křížové výpravy. Praha 1973.
Gabrieli, F. (ed.): Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha 2010.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Konieczny, P.: The Prince, the Assassin and the Mongols. In: De Re Militari: High Medieval Warfare session. Michigan 2011.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Nicolle, D.: Křižácké hrady ve Svaté zemi 1092-1302. Praha 2009.
Nicolle, D.: Pád Akkonu 1291. Praha 2010.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
Tauer, Felix: Svět islámu. Praha 1984.
http://www.orient-latin.com
http://wikipedia.org
http://mamluk.uchicago.edu/MamlukStudiesReview
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „významné vojenské události“