Fragokratia VII. - vláda Franků v řeckém světě – Kefalonie

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 442
Registrován: 26/2/2009, 12:03
Bydliště: Praha

Fragokratia VII. - vláda Franků v řeckém světě – Kefalonie

Příspěvek od t.hajek »

Fragokratia VII. - vláda Franků v řeckém světě – Falckrabství Kefalonie

Falckrabství Kefalonie 1185-1479

Obrázek


V tomto článku se budu věnovat historii jednoho ze státních útvarů vzniklých na území bývalé Byzantské říše, jehož počátky sahají ještě do doby před pádem Konstantinopole a rozporcování Byzance mezi Franky a Benátky roku 1204. Jónské ostrovy Korfu, Kefalonia, Lefkada a Zante tvořily od roku 809 byzantský správní celek nazývaný thema Kephallēnias. Vzhledem ke geografické blízkosti s Apůlií, „podpatkem italské boty“, byly Jónské ostrovy od roku 1081 vystaveny útokům Normanů usazených v jižní Itálii, kteří tak přenesli pokračující boje s Byzancí z Itálie do Řecka.

Byzanc, tradiční až „dědičný“ nepřítel sicilských Normanů, procházela od smrti Manuela I. roku 1180 dlouhou a stupňující se vnitřní krizí a sicilský král Vilém II. se toho rozhodl využít. Pečlivě připravovaná ofenziva na východ začala v létě 1185. Mohutná invazní flotila snad až o 200 lodích a neuvěřitelných 80 000 mužích (opravdu neuvěřitelných) pod velením amirata amiratora Margarita z Brindisi se v červnu objevila před jadranským pobřeží Albánie. 11. června padla byzantská Drač (Dyrrachion, Durazzo, dnes Dürrez v Albánii), do konce července byly Margaritem obsazeny Iónské ostrovy Korfu, Kefalonie, Ithaka, Zakynthos, Lefkada a v srpnu byla rychlým útokem dobyta a vydrancována Soluň. Tato pro Byzanc poměrně vyhrocená situace se uklidnila po bitvě u Mosinopolu (Demetritzes, dnes Sidirokastro na severovýchodě řecké Thrákie) 7.listopadu 1185, kde byzantské vojsko vedené Alexiem Branasem náhlým útokem porazilo Normany a pronásledovalo je až do Soluně. Odtud zbytky vojska Margaritovy lodě přepravily do Drače a dále do Apůlie, čímž skončila poslední velká Normanská ofenziva proti Byzanci.

Jónské ostrovy Korfu, Kefalonii, Ithaku, Zakynthos a Lefkadu ale Margaritus udržel a za své prokázané služby je také získal do vlastnictví. Osud mu nedopřál mužského dědice, ale se svou manželkou Marinou, levobočkem krále Rogera II., měl dvě dcery, z nichž jedna se provdala za Janovana Leona Vetrana, druhá si vzala za manžela Matěje, zvaného Maio, Orsiniho ze staré římské rodiny. Jónské ostrovy pak posloužili jako jejich věno, když Vetrano získal Korfu a Orsini Kefalonii, Ithaku, Zakynthos a Lefkadu. Jejich samostatná vláda se datuje od roku 1195, kdy Štaufové převzali na Sicílii moc, měli ale plné ruce práce s podřízením si místní šlechty a na Jónské ostrovy jim nezbývaly síly. Jejich majitelé měli relativně volnou ruku, kterou hojně využívali k přepadům obchodních lodí.

Obrázek
Zlomek pečetě Maia I. Orsiniho. Za povšimnutí stojí erb, zcela odlišný od dalších erbů rodu Orsini, které známe

Zanedlouho na ostrovy také dolehly události čtvrté křížové výpravy, když po jejím završení měla celá Jónská oblast připadnout Benátkám. Veledůležité Korfu navíc ovládané Janovanem se stalo cílem benátských útoků a Leon Vetrano skončil na popravišti. Matěj Orsini se inspiroval Vetranovým osudem a v roce 1207 poddal své panství do ochrany papeži Inocencovi III. Ovšem to mu nebránilo v roce 1209 umístit Kefalonii a spol. do lenní závislosti na Benátkách, které se s tím spokojily a obratem jej potvrdily v čele panství. Maio i nadále šikovně lavíroval mezi zájmy silnějších hráčů v okolí a tím si uchovával praktickou nezávislost. Zajímavé je také označení tohoto ostrovního panství. Je nazýváno fackrabstvím Kefalonie, ačkoli zde zcela jistě nikdy žádná falc nestála. Došlo zde k tradičnímu přenosu titulatury vládce na celé území. Maio Orsini byl ze sicilské větve rodu, která byla příbuzná s římskými falckrabími (ovšem o tomto úřadu ve středověku jsem se nikde nic nedočetl). Na ostrovech s řeckou populací zavedl principy feudálního práva. Ovšem na rozdíl od jiných částí Řecka zde bylo postaveno minimum hradů. Prakticky byla jen nad Zakynthem na stejnojmenném ostrově přestavěná stará akropole a nový Hrad svatého Jiří vznikl na jihozápadě Kefalonie. Sloužil patrně jako sídlo falckrabí. Když se uprázdnilo místo biskupa na Kefalonii v roce 1207, dosadil sem katolického duchovního, který podléhal arcibiskupovi v Patrasu. Falckrabství se patrně roku 1214 ztenčilo o Lefkadu, kterou při svých vývojích obsadil spolu s Korfu epeirský despota Micheal Komnénos. Za vlády silného achájského knížete Geoffroie II. se falckrabství dostalo do jeho vleku a Matěj se podílel i na jeho válečných akcích Acháje, jako třeba na obraně Konstantinopole v roce 1235. Od následujícího roku pak byla Kefalonie v úplné lenní závislosti na Acháje. Falckrabě Maio zemřel po dlouhých 44 letech vlády roku 1238.

Obrázek
Erby rodu Orsini. Našel jsem jich víc – vlevo je tradiční erb, vpravo se popis erbu přímo odkazoval na Orsini z Epeiru

Nedostatek pramenů nám neumožňuje jednoduše určit roky po Maiově smrti. Není shoda v tom, kdo nastoupil po něm. Nejpravděpodobnější variantou je, že to byl jeho stejnojmenný syn Maio. Maio II. pokračoval ve spolupráci s achájským knížetem a pomáhal mu obléhat Monemvasii, stejně jako se zapojoval do dalších Vilémových válek. V roce 1228 byl dohodnut politický sňatek mezi Maiem a Theodorou Komnénovnou Dukásovnou, dcerou již zesnulého epeirského despoty Michaela I. Komnena Dukase. Maio II. Orsini zemřel roku 1259 či až 1264. Druhou, starší verzí o následovníkovi Matěje I., je, že vládcem se po smrti Matěje I. stal Teodor, který byl patrně otcem Richarda. Novější výzkumy, ale považují Teodora za mladšího Richardova bratra. V roce 1262 byl ale Richard ještě nezletilý a kníže Vilém hledal regenta pro ostrovy.

Samostatnou vládu pak začal nový falckrabě až roku 1264. Smlouvami ve Viterbu v roce 1267 se změnila lenní závislost ve Franském Řecku. Vilém II. se poddal Karlovi z Anjou a tak do lenní závislosti na Anjouovcích přešla nepřímo i Kefalonie. Po Vilémově smrti roku 1278 pak už byla podřízena Karlovi přímo. Richard tím získal možnost zapojit se do správy anjouovských držav. V letech 1286-1290 byl generálním vikářem Korfu a pevnosti Butrint. V tomto období také více slyšíme o pirátech, kteří měli své přístavy na Jónských ostrovech, a kteří byli nejméně tolerováni falckrabaty a odváděli jim patrně část svého zisku. Na druhou stranu občas sem na loupeže vyrazili námořní lupiči z Dalmácie. V roce 1292 pomáhal Richard spolu se 100 achájskými rytíři epeirskému despotovi Nikeforovi I. proti Byzantincům obléhajícím Janinu. Vzhledem k nepříjemným zkušenostem s věrností řeckých vládců si Richard vyžádal záruku loajality. Nikefor proto poslal na Kefalonii svou dceru Marii, která se posléze provdala za Richardova syna Jana. Svatba ovšem proběhla bez Nikeforova souhlasu. Despota byl delší dobu velmi rozhněvaný, protože myslel na výše postaveného ženicha, než byl Jan. Vzhledem k absenci loďstva ale nemohl zasáhnout silou a uklidnil se, až když mladý pár přesídlil k jeho dvoru. Zde dokonce udělil Janovi ostrov Lefkádu, jako věno své dcery s titulem vévody. Richard, snad aby nezůstal pozadu, mu přislíbil Ithaku, ale reálně mu ji patrně nikdy nepředal. Snad jako jisté zadostiučinění mohl Nikeforos vnímat nájezd Rogera z Llurie na Kefalonii a její vyplenění. Jan na Lefkadě postavil v místě, kde se ostrov nejvíce blížil pevnině hrad, který pojmenoval po oblíbené místní světici Hrad svaté Maury (opravdu se jednalo o ženu, nezaměňovat se svatým Maurem).

Obrázek Obrázek
Hrad Svaté Maury na Lefkádě po benátské přestavbě a půdorys pevnosti. V jádře je vidět patrně původní pravidelná dispozice kastelu s nárožními čtverhrannými věžemi.

Po smrti achajského knížete Florenta d´Avesnes, mladšího syna Henegavkého hraběte, v roce 1297, byl Richard pověřen kněžnou vdovou Isabelou regentstvím nad celým knížectvím. V této době se podruhé oženil, tentokrát s mladší dcerou Viléma II. Margaretou, sestrou Isabely. Regentsví držel až do roku 1300, kdy jej vystrnadil Mikuláš III. ze St. Omer na základě pletich kancléře Benjamina. Richard mu to nezapomněl, a když v Acháji nový kníže Filip Savojský vybíral peníze, jak se dalo, byl patrně původcem falešného obvinění Benjamina z machinací a podvodů s důchody knížete a kancléře skončil ve vězení. Odtud se dostal s Mikulášovou pomocí, přesto byl nucen zaplatit pokutu 20 000 hyperpyronů. Ale také Benjamin se uměl v zákulisí obratně pohybovat a za chvíli už byl Richard nucen zaplatit knížeti rovněž 20 000 hyperpyronů za poněkud vnucenou doživotní držbu poloviny jakési knížecí vsi na Peloponésu. Richard byl zabit patrně roku 1304 v Glarentse. Snad podrážděný, možná už permanentně nerudný starý falckrabí tehdy udeřil jednoho ze svých rytířů jménem Lev holí do hlavy. Rytíř to nevydýchal a po jeho odvetě skončil Richard mrtev.

Po Richardově úmrtí se jeho syn Jan s Marií přesunuli z Arty na Kefalonii a posléze odjel na Peloponés přísahat věrnost svému lennímu pánovi Filipovi Savojskému. Ten mu Kefalonii a spol. udělil v léno, ovšem současně mu Jan vedle toho musel zaplatit 3 656 liber stříbra. Zanedlouho Jan vstoupil do právní bitvy se svou macechou Margaretou z Villehardouinu. Ta nárokovala léno Katochi v Epeiru a sumu 100 000 hyperpyronů. Snad i díky této platbě se Filip přiklonil v Janově sporu s Margaretou na stranu mladého falckraběte. Margareta pak logicky hledala zastání u Mikuláše III. ze St. Omer, vůdce nespokojenců s Filipovou vládou. Vše nakonec skončilo kompromisem a Jan zaplatil Margaretě „tradičních“ 20 000 hyperpyronů. Jan ovšem neměl Mikuláše ze St. Omer příliš v lásce. Mikuláš měl za ženu Janovu sestru, ale o manželku příliš nedbal a držel jí v domácím vězení. Jan poté zaúkoloval svého příbuzného Viléma, aby jeho sestru unesl (či vysvobodil) a dopravil na Kefalonii.

Když roku 1303 sicilský král Karel II. vyzval mladičkého epeirského despotu Tomáše složit lenní přísahu Filipovi z Tarentu, Tomášova matka, Anna Palailogovna, vdova po Nikeforovi toto odmítla s tím, že Epeiros nedrží z vůle Anjouovců, ale Byzance. Následujícího roku tak byli achájský kníže Filip i falckrabí Jan povoláni do akce a měli Janovu tchyni Annu přivést k rozumu. Tažení nebylo úspěšné a další rok se mělo opakovat. Filip byl ale podplacen regentkou Annou a zůstal v Morei, pod záminkou velkého sněmu v Korintu, kam povolal i Jana. Díky této neposlušnosti byl Filip Karlem II. zbaven vévodství a novým vévodou se stal Karlův syn Filip z Tarenta. V roce 1307 se uskutečnil další útok na Epeiros, který i přes menší úspěchy opět selhal díky oslabení vojska úplavicí. Jan vystupoval vůči Epeiru dost aktivně, patrně se díky manželce viděl na místě despoty v Artě.

V roce 1315 se Ferdinand z Malorky vylodil na Peloponésu, aby se ve jménu své manželky Isabely ze Sabranu jako dědičky Villehardouinů (její matkou byla Margareta, Janova nevlastní matka) stal knížetem. Většina šlechty jej nejprve uznala včetně Jana, ale jakmile se zde objevil Ludvík Burgundský a Matilda Henegavská, svůj názor změnili, včetně Jana. V bitvě u Manolady vedl Jan první sled Ludvíkovi armády. Ferdinand jeho řady rozbil, ale byl zastaven druhým sledem Ludvíka Burgundského a v bitvě padl. Ludvík záhy zemřel na otravu a jeho smrt je připisována právě falckrabímu Janovi. Chybí mi ale důvod, proč by to Jan dělal a co by z toho měl.

Jan zemřel roku 1317 a nastoupil po něm jeho nejstarší syn Mikuláš. Velmi se zajímal o události v Epeiru s touhou jej ovládnout. V roce 1318 se vypravil na pevninu a zabil svého strýce, despotu Tomáše. Bohužel nevíme podrobnosti, za jakých k tomu došlo. Nicméně snadno pak ovládl Artu a okolí. Aby upevnil a legitimizoval svou pozici, oženil se s vdovou po Tomášovi Annou Palailogovnou, dcerou císaře Michaela IX. a skutečně obdržel titul despoty. Nevíme, do jaké míry ho formovala výchova, okolí či zda to byl politický kalkul, ale Mikuláš veřejně přijal pravoslavnou víru, mluvil řecky a stejně vydával i listiny. Místní duchovní proti jeho nástupu na trůn nevznesli žádné vážné námitky a byl zde plně respektován

Obrázek
Erb Jana z Graviny

Severní Epeirus s Janinou jej odmítl uznat a přijal byzantskou vládu i s ohledem odpor místní ortodoxní církve vůči Mikulášovi. Na druhou stranu Mikuláš uznal lenní nadřazenost nového achájského knížete Jana z Graviny. V roce 1320 zemřela Mikulášova manželka Anna a byzantská říše se zmítala v občanské válce. To byl vhodný moment pro podrobení si Janiny. Jan vstoupil do jednání s Benátkami a nabízel jim za vojenskou pomoc při podmanění Janiny hory doly - poddání falckrabství Kefalonie i despotátu do lenní závislosti. Pro Benátky byl ale cennější mír s Byzancí, navíc v lenní závislosti již Kefalonie jednou byla a pro Benátky to žádná extra výhra nebyla. Mikuláš přesto zaútočil na sever, ale po neúspěchu byl nucen se vrátit. Mikulášova vláda skončila v roce 1323 jak začala. Byl zavražděn svým bratrem Janem, který po něm vládl jako falckrabě Jan II. a despota Epeirský. Tento titul mu byl udělen císařem Andronikem II. Palaiologem, ale musel tím přísahat věrnost Byzanci. Sídlil v Artě, přijal také pravoslavnou víru a hlásil se k místním tradicím, včetně podpory církve a vzdělanců. Oženil se s další princeznou téhož jména Annou Palaiologovnou, vnučkou Demetria Doukase.

Ale tyto události nenechaly klidným lenního pána Kefalonie, Jana z Graviny. Byl pátým synem neapolského krále Karla II. Obdržel hrabství Gravinu a podle ní se psal a my je budeme také tak nazývat, i když se mu sbírka titulů celkem nahromadila. Od roku 1316 získal od svého bratra Filipa I. z Tarentu, despoty Románie titul knížete z Acháje, v roce 1318 mu k tomu přibyl titul vévody z Drače. V roce 1325 se Jan z Graviny vypravil na tažení proti postupu Byzance v Morei, které financovali Acciaiuoli. Jako první ale dělal pořádek v Albánii a v Jaderském moři. Nepodařilo se mu dobýt byzantský Skadar, ale alespoň zbavil vlády nad Kefalonií a Zante Jana II. Orsiniho z důvodu podpory byzantského císaře, s kterým Jan z Graviny válčil. Co se s ostrovy dělo za anjouovské vlády příliš nevíme, patrně sem byl dosazen generální vikář, který je spravoval pro lenního pána.
V roce 1331 na Artu zaútočil Walter VI. z Brienne, titulární vévodou Athénský a pán Argu na popud svého lenního pána Filipa I. z Tarenta. Cílem bylo opět podřídit lenní závislost Epeiru Anjouovcům. To se také s vojskem 800 francouzských rytířů, 500 Toskánců a vlastních lidí z panství Lecce Waltrovi podařilo. Zmocnil se Lefkady, Vonitzi a Arty a Jan II. opět rychle přijal lenní nadřazenost anjouovců.

Obrázek
Vonitza

Zanedlouho Jan II. obsadil část Thesálie, ale uvnitř despotátu byl nucen řešit rozmíšky mezi příznivci Byzance a Anjouovců. Těmto svárům nakonec patrně podlehl, když jej roku 1335 patrně otrávila vlastní manželka. Nástupcem se stal jeho syn Nikefor po dědečkovi, jako despota toho jména druhý. Ovšem v roce 1335 teprve sedmiletý a tak se správy despotátu ujala jeho matka Anna. Ovšem neměla dost sil na to, aby udržela Thesálii, kam vtrhl Androkikos III. Císař záhy obsadil i Artu a Nikefor byl nucen prchnout do vyhnanství ke Kateřině II. z Valois. Ta mu v roce 1338 pomohla získat Artu, ale brzy byl zajat Byzantinci a odvezen do Konstaninopole, kde v občanské válce stál na straně svého věznitele a tchána Jana Kantakouzenose, budoucího císaře Jana VI. Po roce 1355 se opět stal epeirským despotou, ale zapuzením své manželky Marie Kantakouzenosovny oblíbené u místních, si znepřátelil dřívější podporovatele. K kejich porážce oslovil Turky, kteří zpustošili Thesálii. V roce 1359 Nikefor padl v bitvě s Albánci u Achelousy.

Když v roce 1332 nastoupil po svém otci Filipovi jako despota Románie a nový lenní pán Acháje dvanáctiletý Robert z Tarentu, Jan z Graviny mu nechtěl složit přísahu. Nakonec díky vyjednávání nejvyššího komořího a snad i milence ovdovělé Kateřiny z Valois Mikuláše Acciaiuoli byla uzavřena smlouva, kdy Jan z Graviny přenechává Kateřině z Valois pro jejího syna Roberta Acháju výměnou za království Albánie, vévodství Drač a 5 000 uncí zlata - financováno u banky Acciaiuoli. Tím přešla lenní práva na Kefalonii na Roberta z Tarentu. Na Kefalonii zatím získal majetky jak Mikuláš Acciaioli, tak manželka Roberta z Tarenta Marie Bourbonská.

Pokud se vrátíme k poslednímu dítěti Jana I. Orsiniho, byla jím dcera Margaret. Provdala se za Viléma Tocco, který působil na dvoře Filipa z Tarentu. Věnem jí byla polovina ostrova Zante. V roce 1330 se Vilém stal správcem Korfu. Z jejich manželství vzešly celkem čtyři děti, ale pravým dědicem a pokračovatelem rodu byl prvorozený syn Leonardo. Také on působil na dvoře v Tarentu, svědčil na svatbě Roberta z Tarentu. Často se píše, že Leonardo pomáhal vysvobodit Roberta z uherského zajetí. Ovšem o Robertovi z Tarentu není známo, že by byl zajat Uhry. V uherském zajetí byl jiný anjouovec, také Robert, ale z Drače, syn Jana z Graviny. Byl propuštěn roku 1352 a padl roku 1356 v bitvě u Poitiers. Stejně jako se píše o zajetí Roberta z Tarentu, píše se i o odměně, kterou za to Leonardo dostal, a sice udělení falckrabství Kefalonie.

Obrázek
Erb rodu Tocco

Celý Epeiros a Thesálie se nyní po smrti srbského cara Štěpána Dušana roku 1355 nacházely ve stavu anarchie. Množství Albánců, kteří zde žili, vládli představitelé jejich klanů. K tomu se přidala další občanská válka v Byzanci a anjouovci se patrně rozhodli dosadit do Kefalonie svého oddaného muže, který měl navíc po babičce na falckrabství dědičný nárok, Leonarda Tocco. V roce 1362 obsadil Lefkadu a začal se titulovat i jako vévoda z Lefkady. Získal také pevnost Vonitzu. Místní zde byli nespokojeni s vládou rodu Zorzi a nabídli panování Leonardovi, za podíl na místní správě, uznání jejich majetek a práv a tolerování jejich náboženství. To splnil, i když ortodoxního arcibiskupa brzy vyhnal.

Postupně posiloval své pozice vůči Benátkám i vůči anjouovcům. S Florenťankou Magdalenou Buondelmonti, neteří mocného Mikuláše Acciaioli, měl pět dětí. Z těch, které zasáhly do dějin, známe Petronillu, která se provdala za Mikuláše III. Dalle Carceri, vévodu z Naxu, Karla, nástupce v čele falckrabství a Leonarda. Leonardo I. zemřel patrně v roce 1377 a po něm nastoupil jeho syn Karel Tocco. V té době byl ovšem ještě nezletilý a několik let za něj vládla jeho matka. Karel se oženil s Francescou, dcerou pána Athén a pozdějšího vévody Neria I. Acciaioli. Věnem získal nárok na Korint a Megaru v případě Neriovi smrti. To byl jeden ze směrů Karlovi politiky, druhým byla tradiční snaha o pronikání, případně ovládnutí Epeiru

Obrázek
Mapa falckrabství a přilehlých končin

Nerio byl roku 1390 zajat Navařany na popud Benátek a až silným diplomatickým nátlakem podpořeným předáním Megary do benátské správy byl propuštěn. Ovšem do doby dokud neuhradí vysokou sumu za své propuštění, musela být jeho dcera Francesca držena na Euboi jako záruka. Po Korintu ovšem toužil také druhý Neriův zeť, morejský despota Theodor Palailogos.Po Neriově smrti roku 1395 se o dědictví začaly tyto dvě strany svářit. Vykonavatelem Neriovi vůle byli jmenováni florentští zástupci. Ještě před jejich příjezdem ale Teodor chtěl Korint obsadit. Karel si najal Turky a ti při očním přepadu rozehnali despotovi muže. Karel Tocco pak obdržel klíče od Korintu i Megary a správu předal svému bratrovi Leonardovi. Ovšem způsob nabytí nebyl zcela čistá. Karel totiž pozval flolrenťany při cestě do Athén na Kefalonii. Tam je nutil vystavit dokumenty v jeho prospěch jinak, že z ostrova neodejdou.To způsobilo diplomatické protesty Benátek a Florencie. Pozemní cesta přes Korint zatím nebyla možná, protože se zde střetávali Toccovi a Theodorovi vojáci. Nakonec došlo ke smíru a Korint byl předán Theodorovi.

Ve svém bratrovi Leonardovi našel schopného a loajálního spolupracovníka. V roce 1399 mu předal do držení ostrov Zante. Leonardo také získal nějaké majetky v Morei od „navarského“ achájského knížete Pedra de San Superano. Ty mu ale v roce 1404 zabavil nový kníže Centurione II. Zaccaria a Leonard v odvetu roku 1408 napadl a obsadil Glarentsu, hlavní město knížectví.

Dalším směrem Karlovi touhy byl Epeir, kam ho táhly jednak dědické nároky po rodu Orsini, jednak příbuzenské svazky jeho matky, když její bratr Esau de Buondelmonti rozvážně vládl od roku 1385 v Janině jako despota, reálně nezávislý na Byzanci a také poměrně neuspořádané poměry bez silné centrální moci. Karel s Leonardem v roce 1405 vtáhli do oblasti kolem Arty a získali zde několik pevností včetně Angelokastra (Aggelokastro). Když na začátku roku 1411 v Janině zemřel Karlův strýc Esau , místní šlechta brzy vyhnala jeho vdovu Eudokii Balšić se synem Giorgiem a jako vládce sem pozvali Karla Tocco. V následném tažení Leonardo dobyl Lacahnokastron a Karel držel všechna významná města v severním Epeiru. Venkov byl pod nadvládou nezávislých albánských klanů sdružených pod Jakubem Spatou, vládcem Arty. Albánci v roce 1412 v otevřené bitvě porazili Toccovi oddíly u Kranea, ale nepodařilo se jim obsadit Janinu.

Obrázek
Aggelokastro v Akarnánii – neplést s mnohem známějším a malebnějším Angelokastrem na Korfu

Když se situace v Epeiru stabilizovala, Toccové se roku 1413 vydali vyřídit si účty se Zaccarii na Peloponésu. Leonardo napadl knížecí statky a poté kontroloval byzantskou opravu Hexamillionu, hradby přetínající korintskou šíji. Zde přítomný císař Manuel II. udělil Leonardovi vysokou byzantskou dvorskou hodnost megas konostaulos, ale nabádal oba bratry, aby skončili s válčením proti Zaccariovi. Toccové se obrátili na Benátky, které zprostředkovali tříleté příměří, s tím, že Glarentsa bude v majetku knížete.

V roce 1414 Karel předal vládu nad ostrovy Leonardovi, stejně jako správu Akarnánie a Vonitsi. V dalších bojích v roce 1416 Leonard dobyl pevnost Rogoi a ve stejném roce také padl vládce Arty Jakub Spata. Karel poté rychle ovládl i Artu, kterou předal do držení svému bratrovi Leonardovi. V té době se již honosil titulem despoty, který obdržel od byzantského císaře Manuela II. Palaiologa. Sídlil v Janině a veškeré dokumenty vydával v Řečtině. Leonardo se pak podílel na bojích proti Turkům, stejně jako byl součástí poselstva k neapolskému králi Ladislavovi v roce 1418. Zanedlouho poté zemřel na svém Zakyntu. Epeir nyní patřil Toccům vyjma benátského Lepanta. Karel se jej pokoušel koupit, ale Benátky odpověděli, že pevnost nechtějí nikdy ztratit. I tak vládl Karel poměrně velkému území a sídlil střídavě na Kefalonii, v Janině a v Artě. Díky bpjům o moc v turecké říši, byl alespoň z éto strany klid.

V roce 1421 pak Karel Glarentsu získal zcela legálně. Stále větší vliv rodu Tocco v Morei skončil, když Karel nechal roku 1426 zabavit hospodářská zvířata Albáncům, kteří zde pravidelně kočovali. Byzanc potřebovala záminku k obsazení dalších Franských pozic na poloostrově a tak se rázně postavila na jejich ochranu. Následující rok císař Jan VIII. v čele vojska oblehl Glarenstu. Tocco se pokusil prorazit námořní blokádu a vyslal lodě z Kefalonie a Epeiru společně s najatými loděmi z Marseilles pod vedením svého levobočka Torna ke Glarentse. Byzantské loďstvo pod Leontariosem se s nimi střetlo u Echinades. Rázný útok byzantských lodí vyvolal mezi Toccovou flotilou paniku a většina jeho lodí byla zajata. Válka byla u konce. Mírové podmínky byly poměrně kulantní. Creusa, dcera Karlova bratra Leonarda, se provdala za bratra císaře Jana VIII. Konstantina (později poslední byzantský císař Konstanin XI.) a věnem dostal veškeré majetky rodu Tocco na Peloponésu.

Karel neměl legitimní potomky a svým nástupcem učinil v roce 1424 syna svého bratra Leonarda, Karla. Ten se stal falckrabětem Kefalonie, vévodou z Lefkády a despotou Epeiriu po strýcově smrti v roce 1429. Manželka Francesca obdržela jako vdovský díl Lefkadu a Vonitzu. Karlových pět levobočků získalo Akarnánii a zbytku vládl Karel II. Situace zde ale byla vše, jen ne klidná. Albáncům byla velmi proti srsti italský nadvláda, falckraběnka vdova Francesca byla velmi nezávislá a konečně levobočci Karla Tocco, Memnon, Torno, Herkules další se domáhali svých majetků a práv. Když to nešlo jinak tak u sultána Murada II. V roce 1430 padla sedm let benátská Soluň a otevřela se lepší cesta do Epeiru. Turci měli vyrazit „na pomoc“ Memnonovi. Předchozí dva pokusy byly totiž zastaveny místními obyvateli při přechodu pohoří Pindos.
Vlastnímu tažení, ale předcházela diplomatickopropagandistická předehra, když sultán vyslal do Janiny list vyzývající ke kapitulaci města a okolí s tím, že budou zachovány majetky a práva obyvatel. Ovšem také s dovětkem, že každá nabídka má jen nějakou platnost. Sinan paša se pak s vojskem vydal proti Janině. I on nejtrve opakoval sultánovu nabídku, nyní už s výhrůžkou, že se všemi, kteří se budou bránit, Turci naloží jako se Soluní, která byla vypleněna a pětina obyvatel putovala do otroctví. Obracel se k Albáncům a Řekům s výzvami, že Frankové je chtějí jen využívat jako to udělali v Thesálii, zatímco Turci jim ponechají vlastní duchovní, archontům jejich majetek a výsady. Místní byli pro a 9. října 1430 se Janina vzdala výměnou za sliby zachování majetku. Karlovi zbylo ostrovní panství, jih Epeiru s Artou a Akarnánie, ale musel platit Turkům roční tribut. Necítil se ale bezpečný před dalším pronikáním Turků navíc, když Memnon stále u sultána intrikoval proti němu a vystupoval jako uctivý sultánův služebník. Karel se obrátil na Benátky s jemnou připomínkou, že pokud jej nevyslyší, bude muset hledat pomoc u Janova či Neapole. Turci zatím napadali jeho země včetně ostrovů, když z Lefkady odvlekli nejméně 500 lidí, jak si stěžovala vdova Francesca. Benátky na to slyšely, protože ostrovy byly důležité pro obchod a klidnou plavbu jejich lodí. Vzkázaly vdově Francesce, aby hájila své území lépe, což by tak zmužilá žena měla dokázat a Karlovi nabídli, že bude považován za benátského občana a člena Velkého senátu. Po mnoho let tak zde vládl relativní klid a mír.
V roce 1444 využil dočasné slabosti turecké říše nový (a poslední) byzantský císař Konstantin XI. a zaútočil proti vilajetům v severním Řecku. Podpořil jej také Karel II. Tocco a samozřejmě ihned přestal platit sultánovi roční poplatek. K tomu jej už delší čas nabádal jeho tchán Jan markýz z Gerace na Sicílii. Turci ovšem záhy přešli do protiútoku a oblehli Artu. Markýz Jan se vylodil v Epeiru s menším oddílem jízdy a způsobil tureckým obléhatelům velké ztráty. Karel byl brzy poté za blíže nezjištěných okolností zajat a opět se musel zavázat k placení poplatku. Zemřel 30. září 1448 a zanechal jako nástupce nezletilého syna Leonarda III. Čtyři guvernéři, kteří jej měli zastupovat do doby jeho zletilosti, viděli nemožnost vlastní obrany a svěřili ostrovy do ochrany Benátek. Ovšem část šlechty z Kefalonie oslovila neapolského krále Alfonsa V. s odkazem na tradiční vazby mezi Kefalonií a Neapolí. A zatímco křesťané vyjednávali, Turci jednali. 24. března 1449 obsadili Artu a Toccům zůstali na pevnině jen tři pevnosti Vonitza, Varnazza (Varnakas, Glossai) a Aggelokastro u Agrinie. Aggelokastro bylo obsazeno Turky patrně v průběhu roku 1450.

Obrázek
Varnazza (Varnakas, Glossai)

Benátky se nyní více než kdy předtím snažily zabránit ztrátě Kefalonie nebo její podřízenosti Neapolí. Chtěli se stůj co stůj pevně uchytit na Jónských ostrovech a pověřily admirála Vettore Cappella, aby podnikl kroky pro přímé připojení Kefalonie k Benátkám. Předpokladem bylo, že by místní aristokracie byla uplacena zachováním úřadů, majetků a jednorázovou odměnou a souhlasila by se změnou vládce. Místo Tocců by jím byla Benátská republika. Nicméně ani místní úředníci ani dospělí členové rodu Tocco tím nadšeni nebyli a Kefalonii chtěli ponechat jako dědictví Leonardovi. Návrh na obsazení ostrovů silou za Leonardovi nezletilosti byl zamítnut a bylo tedy dojednáno, že Leonardo, jeho bratři i nástupci budou pod věčnou ochranou Benátek. I když neapolští králové Kefalonii nepřestávali považovat za svého vazala a udržovali s ní čilé styky.

Leonardo III., titulární despota z Arty, se ujal vlády v roce 1460 a usídlil se na Lefkafě na hradě Sv. Maury. Podporoval Skanderbergovi boje proti Turkům a možná v souvislosti s tím byl zajat a držen v Korintě. Odtud mu na svobodu pomohli námořníci z Lefkády. Ovšem v době jeho nepřítomnosti byla Turky zabrána Varnazza. Na pevnině tak zůstávala jen Vonitza. Falckrabtsví vynášelo velmi slušný roční důchod přes 12 000 dukátů. Oženil se s Milicou Srbskou, vnučkou Tomáše Palailoga, která zemřela při porodu syna Karla roku 1464. Leonardo sám běžně používal řečtinu. Přes občasné spory s Benátkami vládl v Jónském moři mír a Turci nechávali pevninu na pokoji. Přes to přese všechno byl místními vnímán jako cizácký uzurpátor a tyran.

Leonardo si uvědomoval, že pokud by své řecké poddané příliš využíval, zvolili by raději muftího turban než kardinálský klobouk. Koneckonců nebyl by to ojedinělý případ, kdy Řekové prchli na turecká území. Po desetiletích obnovil roku 1452 uprázdněný ortodoxní úřad biskupství Kefalonie. Biskup měl být volen duchovními ze všech ostrovů a podléhal arcibiskupovi v Korintu. Nejvyšším katolickým duchovním pak byl biskup ze Zante a Kefalonie, který sídlil na Zante. Formálně zde byly prohozeny oba ostrovy, aby tak netlouklo do očí, že má Kefalonie dva biskupy.

Během války mezi Benátkami a Turky se snažil držet neutralitu a vystupovat jako prostředník. Přesto poslal jednu galéru na pomoc Negroponte a zapojil se do Svaté ligy proti Turkům. Jeho ostrovy hůře dosažitelné Turky, se staly útočištěm mnoha řeckých uprchlíků, kteří zde začali obdělávat půdu a vytvořili téměř nezávislou komunitu.

Obrázek
Hrad Svatého Jiří na Kefalonii

Po smrti své první manželky, hledal další politický sňatek a jeho zájem se obrátil na Neapol, poté co vyhodnotil, že Benátky nejsou dost silné k jeho obraně. Leonardovou manželkou se roku 1477 stala neteř neapolského krále Ferdinanda I. Francesca Marzano. Benátkám se silně nelíbilo posílení moci Neapole na Jónských ostrovech a protestovaly proti tomu. Ferdinand ovšem opáčil, že Leonardo je jeho vazal a námořní republika do toho nemá co mluvit. Benátky pak při uzavírání mírové smlouvy s Turky vůbec nezmínili falckraběte. Na Leonarda se pak obrátili přímo turečtí vyslanci a požadovali po něm nemalou roční platbu 4 000 dukátů a dar v hodnotě 500 dukátů pokaždé, když bude jmenován nový představitel sandžaku Janiny nebo Arty. To se také stalo příčinou konce Leonardovi vlády. Vysoce urozený a nadějný mladík byl roku 1479 jmenován ve svých šestnácti letech coby bej sandžaku Arta. Leonardo se k němu ale nezachoval příliš uctivě a jako dar mu poslal mísu ovoce. To bral mladík a jeho okolí jako urážku a stěžoval si sultánovi. Navíc přidal, že na ostrově Leonardo přechovává původní obyvatelstvo z Epeiru, a že ani nebyl zahrnut do mírové úmluvy.

Mehmed II. vycítil příležitost na další zisky a předpolí pro eventuální útok na Itálii. Ahmed paša z Valony dostal rozkaz k útoku na ostrovy. S 29 loděmi vyrazil dobýt falckrabství. Když se o tom Leonardo dozvěděl, na nic nečekal. Věděl, že Neapol mu nemůže pomoci, Benátky nechtějí a jeho poddaní jej nenávidí. Sebral veškerý movitý majetek a z Lefkady prchl na najaté benátské lodi na nejpevnější hrad svého panství na Sv. Jiří na Kefalonii. Ale nedůvěřoval ani posádce hradu a navíc byl po cestě spatřen Turky. Ještě v přístavu na Kefalonii vše přeložil na jinou loď a s manželkou, synem Karlem a dvěma bratry odplul do Tarenta a pak do Neapole. Ahmed pak snadno obsadil Lefkadu, Kefalonii i Ithaku. Pozabíjel Toccovi úředníky a obyvatelstvo bylo odvezeno do hlavního města Osmanské říše. Tam byli muži odděleni od žen a všichni dostali nové protějšky z Etiopie. Měla tak vzniknout nová rasa, šedí otroci.. no..

Ahmed pak chtěl dobýt i Zante, ale zde protestoval proti nárokům Turků benátský admirál, který se oháněl místní komunitou Benátčanů původem z Morei s ochranou 500 jízdních pod Petrem Bouou. Ahmed se obrátil na sultána, co dál a Boua zatím dvakrát odrazil útoky kořistichtivých Turků. Mehmed II. rozhodl, že ostrov si ponechá, ale obyvatelé se mohou vystěhovat se svým majetkem, což využilo asi 1 000 lidí. Ahmed paša pak zničil kvetoucí ostrov, pobořil domy a vyhnal zbylé obyvatele. Tak neslavně a rychle skončilo falckrabství Kefalonie. Ostrovům vládl nově ustanovený bej, podléhající od roku 1499 vládci Lepanta. Do prázdných domů se stěhovali Turci a zbylí místní Řekové měli raději nové pořádky než předchozí pány.

Obrázek
Fiktivní portrét Leonarda (II. nebo III.) Tocca z počátku 16. století

Leonardo se zatím setkal s Neapolským králem Ferdinandem I., který mu přiznal roční rentu 500 florénů a udělil mu v Kalábrii Briaticu a Calimeru. V roce 1480 se svým synem odjel do Říma prosit papeže Sixta IV. o peníze. Dostal 1 000 zlatých a byli mu slíbeny další 2 000. Ale Tocci se stále na ostrov chtěli vrátit. V roce 1481 Leonardo a Neapolitánci marně naléhali na Turky na Kefalonii a Zante, aby se vzdali. Leonardův bratr Antonio a katalánští vojáci snadno obsadili dva málo bráněné ostrovy, když osádky utekly už při poplachu, že se blíží nepřítel. Tento stav se ale nelíbil Benátkám, které zde nechtěli ani Neapol ani jeho vazala. V roce 1482 guvernér Modonu vyhnal Antonia a Katalánce ze Zante. Antonio ale Kefalonii udržel nejméně rok, nevraživě sledován místními, spolčujíc se s piráty, kteří využívali zdejší přístavy. To se samozřejmě opět nelíbilo Benátkám. V roce 1483 chtěla republika ostrov koupit, ale Antonio nechtěl ani slyšet a tak přišla na řadu síla.

Benátky vyvolaly povstání a vylodily se na ostrově. Antonio Tocco byl obležen na hradě sv. Jiří. Vlastní posádka jej nakonec zabila a vzdala se Benátčanům. Leonardo III. zatím poprosil pána ostrovů sultána Bajezida II., aby je oba dal do správy opět jemu, ale bez úspěchu. Benátky se marně snažili Kefalonii udržet, ale roku 1485 jí museli předat Bajezidovi II. Zante ale Benátkám zůstalo, ovšem sultán musel každý rok obdržet poplatek 500 zlatých. Toto ujednání bylo zrušeno až roku 1699. Tocci se už nevraceli, neměli podporu Neapole, která nechtěla Turky dráždit po překvapivém útoku na Otranto. Leonardo III. zemřel v roce 1495 v Římě v troskách svého domu po ostřelování vojsky francouzského krále Karla VIII.
Jeho syn Karel, roční rentu z Neapole i od papeže. Stal se velitelem ochrany sboru kardinálů v Římě a později sloužil ve vojsku císaře Maxmiliána.

První starostí Benátačnů po zisku Zante bylo jeho znovuosídlení. Byli osloveni usedlíci řeckého původu z Modonu, Coronu, Nauplia a Lepanta, zejména stradioti. Obyvatelé z Mani si sebou přinesli také neblahý zvyk krevní msty, který hojně uplatňovali. Noví osadníci nemuseli platit 4 roky daně. Celou akci dostal na starost Theodor Palailogos. Záhy se sem nastěhovalo 1 500 rodin stradioti. Nějaké pozemky zde drželi také johanité. Ostrov byl podle feudálního principu rozdělen na 12 lén, v jejichž čele byli italské i řecké šlechtické rody. V hlavním městě bylo vytvořeno ghetto, kde se začalo poměrně dobře dařit židovské kolonii. Latinská církev ač formálně podporovaná, dlouho neměla důstojný svatostánek. Mše se sloužily v kapli, která sloužila obvykle jako stodola. I pro byli na Zante častí konvertité k ortodoxii. Zpočátku benátské vlády ani latinští biskupové nebyli vždy přítomní a diecéze zrovna nevzkvétala. Později zde přeci jen vyrostlo několik nových kostelů Sv. Marka, Sv. Marie Smilovné a Sv. Antonína Bolestného. Rozmíšky mezi katolíky a ortodoxními trvaly a vygradovaly ve vzájemné nárokování úřadu biskupa na Zante ze strany ortodoxního duchovního z Kefalonie a naopak katolický biskup ze Zante požadoval uznání svých práv na Kefalonii. Ještě si přisadil aribiskup z Korfu, který chtěl o těchto sporech rozhodovat. Všemu učinili přítrž Benátky, které si zjednali respekt jak ortodoxních, tak katolíků. Nicméně řevnivost mezi oběma ostrovy panovala nadále.

Pokračování historie Jónských ostrovů bude v pojednání o benátském Stato da Mar.

POUŽITÁ LITERATURA
Černý, M.: Normané v jižní Itálii a na Sicílii v 11.-12. století. Diplomová práce UK. Praha 2008.
Honzák, F.; Pečenka, M.; Vlčková, J. : Evropa v proměnách staletí. Praha 1995.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, H.E.: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Miller, W.: The Latins in the Levant. A history of Frankish Greece. London 1908.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greece. Vol II. Anixi Attikis 1994.
Paradissis, A.: Fortesses and Castles of Greek islands. Vol III. Athens 1999.
Procacci, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.
http://www.allcrusades.com
http://www.burgenwelt.de
http://www.jstor.org
http://histmag.org
http://www.palba.cz
http://www.kastra.eu/
http://wikipedia.org
http://www2.fhw.gr/chronos/projects/fra ... index.html
http://cog.50webs.com/
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“