Smlouva na postavení plavidla, někdy označovaného jako říční monitor, za na tehdejší poměry obrovskou částku 6,992 mil. korun byla s plzeňskou Škodovkou uzavřena v únoru 1929. V srpnu téhož roku byla v loděnici v Komárně zahájena stavba lodě. Kvůli minimálním zkušenostem se stavbou podobných konstrukcí došlo k jejímu spuštění až 19.10.1930. Loď byla pokřtěna jménem tehdejší hlavy státu „President Masaryk“. Trup byl postaven z oceli dodané kladenskou Poldovkou, strojní vybavení a výzbroj dodala Škoda Plzeň jedna z tehdejších největších evropských zbrojovek. Některé součástky dodaly i zahraniční firmy, například lodní šrouby se vyráběly v Hamburku.
První pokus o předání do služby proběhl 27.10.1930. Při zkouškách se však přišlo na to, že některé parametry nesplňují zadání objednávky.
Dvě turbíny se dvěma kotli Yarow měly výkon 1600 koní a umožňovaly plavbu rychlostí pouhých 13.8 uzlů. Byl tedy zvýšen jejich výkon na 2300 koní, mimo jiné tím že místo jednoho společného komína dostala každá souprava kotel-turbína vlastní, byly osazeny jiné šrouby a změnil se tvar zadní partie trupu včetně hřídelových tunelů. Po úpravách dosahovala loď rychlost 16.7 uzlů a armáda se ji, i přes drobné závady, rozhodla 8.8.1932 zařadit do stavu a domovskou základnou se stal bratislavský zimní přístav.
Proti válečným plavidlům, o nichž se většinou píše nebo mluví, to byl drobek. Jeho délka byla 47,5 a šířka 6 metrů, ponor dosahoval 1.1 m a maximální výtlak 214 tun. Výzbroj tvořily dva dvojhlavňové komplety ráže 66 mm usazené v uzavřených věžích na přídi a na zádi, doplněné čtyřmi kulomety ráže 7,92 mm lafetovaných po dvou v samostatných věžičkách. Podle potřeby byly ve výzbroji ještě lehké kulomety. Až do obsazení státu nacistickým Německem byly neustále prováděny různé menší úpravy.
Na základě dohody mezi Německem a Slovenským státem z 18.4.1939 byla loď v květnu téhož roku odtažena do Lince a pod jménem Bechelaren zařazena k Německé Dunajské flotile. V dubnu 1941 operovala na srbsko-rumunském úseku řeky a o něco později také v Dunajské deltě. V té době byla zadní kulometná věž nahrazena 20 mm pl kanónem.
V roce 1943 se vrátila do Lince a podrobila se rozsáhlé modernizaci. Trup byl prodloužen o 30 cm, opět se změnil tvar zádě, bylo vyměněno kompletní pohonné ústrojí kdy kotle a stroje nahradily dva ponorkové diesely MAN o výkonu 2x1800 koní, zmizely komíny a vývod spalin byl realizován dvěma výfuky na bocích plavidla. Byla odstraněna část nástaveb a do uvolněného prostoru nad strojovnou byl nainstalován čtyřhlavňový protiletadlový komplet ráže 20 mm, samostatný 20 mm kanón na zádi byl nahrazen ráží 37 mm a přední kulometná věž byla úplně odstraněna. V této podobě se loď v dubnu 1944 vrátila na dolní tok Dunaje. V noci z 5. na 6. 4. 1944 při krytí konvoje byla poškozena sovětským letectvem. Po opravě se ještě v prosinci vrátila do služby v oblasti Visegrádu. V lednu 1944 podporovala německou armádu u Budapešti. Poté opět odplula do Lince kde byla děla ráže 66 mm vyměněna za dva ponorkové kanóny 88 mm kryté lehkým plechovým štítem. Byla totiž spotřebována veškerá 66 mm munice a nebylo možno sehnat jinou.
10.5.1945 posádka plavidla v Linci kapitulovala a předala loď americké armádě. V březnu 1946 ji Američané přesunuli do bavorského Deggendorfu, kde ji odzbrojili a v roce 1947 ji v Bratislavě předali československým úřadům. V roce 1951 došlo k jejímu vybavení, nikdy již ale nebyla vyzbrojena a uvedena do aktivní služby. O tři roky později byla zlikvidována lodní rota a armáda neměla pro plavidlo využití. Roku 1956 byla loď po úplném odstrojení předána loděnicím v Komárně jako pracovní ponton.
Jediné válečné plavidlo v dějinách našeho státu potom v průběhu roku 1978 svazáci rozřezali a odvezli do šrotu.
