Koncentrační tábory
Bezprostředně po jmenování Hitlera říšským kancléřem 30. ledna 1933 se začaly připravovat podmínky pro likvidaci politických odpůrců. Zapálení Říšského sněmu zosnované nacisty 27. února 1933 bylo vítanou příležitostí otevřeně vystoupit a zneškodnit údajné nepřítele nového režimu. V březnu a dubnu 1933 zaplavila Německo obrovská vlna zatýkání, namířená hlavně proti komunistickým vůdcům, řadovým členům komunistické strany a sociálním demokratům. Postihla však nejen komunisty, ale každého, kdo se postavil proti novému režimu a vzmáhajícímu se násilí. Vězení nestačila pojmout stovky vězňů v ochranné vazbě, a proto už 20. března 1933 dal Himmler, jako policejní prezident v Mnichově, zřídit první koncentrační tábor v budovách bývalé továrny na výrobu střelného prachu nedaleko Dachau. Přesto však zůstala vězení po celém Německu i nadále přeplněná, jeden tábor nestačil pojmout stovky a tisíce uvězněných. Do konce června 1933 přiznalo ministerstvo vnitra 6 oficiálních táborů jako státní koncentrační tábory: Quednau, Sonnenburg, Hammerstein, Lichtenburg, Werden a Brauweiler u Kolína nad Rýnem. Kromě těchto státních a soudních táborů byly v Německu zřízeny z iniciativy místních funkcionářů SA též desítky tzv. divokých táborů, v nichž měli strážci SA a SS zcela neomezenou moc. Byly to menší tábory, počet uvězněných nepřesáhl 1000 osob, a byly zřizovány jen provizorně, na přechodnou dobu. V roce 1934 se připravovala pod vedením SS nová systematizace koncentračních táborů, která měla odstranit dohled justice a správních úřadů. KT se měly stát výlučnou doménou SS, aby veřejnost nemohla sledovat jejich činnost. Správa "divokých" koncentračních táborů byla v rukou SA, avšak po likvidaci jejich vedení a zbavení vlivu, nastupuje místo nich SS.
Dějinné období vývoje KT v letech 1934 – 1937 tvoří jakousi přechodnou fázi. Téměř všechny "divoké" tábory byly v tomto období rozpuštěny a byl snížen i počet vězňů. Avšak v téže době se rozšiřuje uvězňování v koncentračních táborech i na nepolitické osoby. Dochází také k monopolizaci a sjednocení zbylých táborů v rukou SS a k vybudování vzorového tábora, který se měl stát modelem pro zřizování dalších koncentračních táborů v příštích letech. Byl to KT Dachau, který byl stavěn už od roku 1933. Prvním velitelem se stal SS-Oberführer Wäkkerle, 1. října 1933 byl nahrazen Thedorem Eickem, který se stal v roce 1934 inspektorem KT. Měl za úkol dohlížet na Dachau, Esterwegen, Lichtenburg, Sachsenburg, Columbia-Haus v Berlíně, Oranienburg a Fuhlsbüttel u Hamburku. V těchto táborech bylo soustředěno 7000 – 9000 vězňů. Za celou dobu trvání KT byl v zimě 1936 – 1937 stav vězňů nejnižší, protože byl nedostatek ubytovacích prostor i ošacení. Potíže činilo i zásobování a vedení KT se obávalo epidemií. V roce 1936 byly dokonce menší tábory rozpuštěny a zůstaly jen 4 velké: Dachau, převážně pro politické vězně, Sachsenhausen pro tzv. asociály, Buchenwald pro vězně vyhýbající se práci a Lichtenburg, sloužící od léta 1937 jako ženský tábor.
Nový směr ve vývoji KT zaznamenala léta 1937 – 1939. I když Himmler už před rokem 1937 prosazoval tendence zvýšit počet osob v KT, které by pracovali pro zájmy SS, plně se rozvinuly až po roce 1937. Poprvé bylo zcela jasně vysloveno, že nucené práce jsou cílem a náplní KT. A tak budovala SS své podniky, pro jejichž provoz potřebovala levné pracovní síly. Např. pro SS firmu DEST, jež byla založena na jaře 1938 a vlastnila velké cihelny v Sachsenhausenu a Buchenwaldu a kamenolomy u Flossenbürgu a Mauthausenu, byly v blízkosti těchto míst vybudovány koncentrační tábory. Zajistit přísun cihel a kamene souviselo s velkým programem výstavby hlavního města a jiných velkých měst – Mnichova, Norimberku, Výmaru, Hamburku aj. Hitler společně s Himmlerem a Speerem přišli na myšlenku využít pro tyto stavby vězňů, a tak vytvořit z KT produktivní zařízení a odůvodnit zvyšování jejich počtu. Tomuto účelu pak sloužily i KT vybudované v roce 1940 – Gross Rosen v Dolním Sasku a Natzweiler v Alsasku.
Přípravy a útočné zahájení války Německa proti Polsku v září 1939 přineslo změny i ve vývoji KT, a to jak kvalitativní, tak kvantitativní: změnila se v mnoha směrech funkce KT, nastaly změny v kompetenci, vedení a též v národnostní struktuře. Zatímco do období 1938 – 1939 byli v KT vězněni převážně němečtí občané, přibyli v počátečních válečných letech Češi, Poláci, Francouzi, Holanďané, Belgičané, Srbové, Chorvati a později i Rusové.
V období mezi začátkem války a březnem 1942 počet vězňů v KT pro válečné zajatce stoupl na 100 000. Většina táborů byla přeplněna a úmrtnost stoupala. Proto v zimě 1939 – 1940 uložil Himmler funkcionářům SS a vedoucím politickým činitelům, aby prozkoumali možnost založit nové KT. A ty se začaly budovat na jaře a v létě 1940. V červnu to byl tábor v Osvětimi, zamýšlený původně jako karanténní a průchodní tábor, zejména pro polské vězně. Teprve v dalším roce byl rozšířen do obludných rozměrů a určen k vyhlazování. V roce 1940 byl vybudován také KT v Neuengamme u Hamburku a Gross Rosenu v Dolním Sasku. Úmrtnost vězňů v KT byla stále vyšší. Zatímco v období 1933 – 1937 zemřelo v KT v Německu asi 40 000 osob, v letech 1937 – 1939 vzrostl jejich počet na 140 000 a ve válečných letech dosáhl milionů. V KT bylo uvězněno asi 5 620 000 osob, z toho přežilo jen 530 000.
Tábory pro válečné zajatce
Koncentrační tábory nebyly jedinými místy, kde nacisté systematicky ničili a využívali svých obětí. Vedle KT existovala celá řada táborů pro válečné zajatce zřizovaných od začátku útočné války proti Polsku. V prvé řadě to byly sběrné a transportní stanice, vytvořené ve Francii a Belgii na příkaz velitele okupačního vojska Stülphagela. Dále to byly průchodní tábory – Durchgangslager (Dulag), zřizované převážně v prostoru za frontou, v nichž byli váleční zajatci soustřeďováni, tříděni a posíláni do dalších táborů v zázemí. V těchto táborech byli shromážděni zajatci i civilní obyvatelstvo na volných prostranstvích, ohrazených ostnatým drátem, bez jakéhokoliv přístřeší, s minimálními příděly potravin.
Z průchozích táborů odesílali zajaté důstojníky do táborů zvaných Offizierlager (Oflag), kde byli ubytováni na delší dobu, a mužstvo do kmenových táborů – Stammlager (Stalag). Byly to stálé tábory, které vysílaly vězně na práci do okolí. V táborech zvaných Interniertenlager (Ilag) byly internovány osoby těch států, které byly s Německem ve válečném konfliktu – na území říše bylo internováno několik tisíc cizích státních příslušníků. Do táborů zvaných Heilungslager (Heilag) byli pak umísťováni nemocní váleční zajatci. Správa všech těchto táborů podléhala vrchnímu velitelství branné moci, kde byl v roce 1941 zřízen zvláštní úřad pro válečné zajatce. Nejpočetnější skupinou zajatců v těchto táborech tvořili sovětští občané. Podle zprávy úřadu pro válečné zajatce z května 1944 se dostalo do německého zajetí 5 165 381 sovětských vojáků.

Mapa č. 2

Mapa č. 6

mapa hlavních KT s pobočnými tábory