Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 447.

Moderátoři: jarl, michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 447.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 447.
Náčrt

Obrázek

, na kterém jsou boje, spíše přibližovací manévry, k Austenovu pahorku (Austenova hora), mezi 18. až 27. prosincem 1942 (zde je autorství skic, náčrtů:
https://www.ibiblio.org/hyperwar/USA/US ... index.html
).
Námořní „Bitva u Tassaforongy“, popsaná zde kolegou Jarlem, dodala počátku měsíce prosince 1942, určitě podivnou, „ natrpklou pachuť“. Dle historických pramenů však v okruhu velení admirála Halseyho „nezavládl pesimismus“. A už vůbec nezavládl pesimismus v okruhu generála Vandegrifta. V řečené době totiž trávil generál Vandegrift, prvé prosincové dny návštěvami svých vojáků a důstojníků a přípravami k předání celé své obrany a i celého hospodářství svému nástupci, generálu Patchovi.

Obrázek

Foto generála Patcha.
Vandegriftův náčelník štábu, plukovník Thomas se svými spolupracovníky ze štábu prováděli instruktáž důstojníků pozemních jednotek, které je střídali. „Divizní lékař kapitán Warwick T. Brown a velitel nemocnice podplukovník Don Knowlton prováděli zdravotní prohlídku u reprezentativní skupiny, aby zjistili celkový zdravotní stav Vandegriftovy divize.“ Píše, na str. 221., své knihy Bitva o Guadalcanal, generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001. Nebyla to vůbec žádná hezká zjištění, neboť se ukazovalo, že „více než třetina důstojníků a mužů není schopna služby, která zahrnovala bojovou činnost" (zde je pak poznámka redakce č. /1/, která uvádí: ´Statistika ke dni odsunu 1. zesílené divize námořní pěchoty ukazuje, že 152 důstojníků a 1 186 mužů padlo, zemřelo na následky zranění, nebo bylo pohřešováno. Kromě toho bylo 275 důstojníků a 3 625 mužů evakuováno, zraněno nebo onemocnělo. Mnoho z nich onemocnělo malárií. Nemocniční záznamy uvádějí 5 749 případů léčení malárie /jen pro 1. divizi námořní pěchoty/. Z toho bylo 3 200 případů zaznamenáno v listopadu.)“.
Bylo 7. prosince 1942, tedy rok po zákeřném přepadení Pearl Harboru bez vyhlášení války, když generál Vandegrift poděkoval celé své zesílené divizi, ale i těm mužům, kteří s ní bojovali ve vzduchu, na moři i na zemi.

Obrázek

Foto generála Vandegrifta.
Jeho slova, ze str. 221., zachytil ve své knize - Bitva o Guadalcanal, generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001., a já je zde, kvůli autentičnosti, doslova ocituji:

„Ve chvíli, kdy odevzdávám velení této oblasti, bych Vám rád alespoň částečně vyjádřil pocit hrdosti nad Vašimi skvělými činy a vděčnost za dokonalou loajalitu, bezmeznou obětavost a vysokou odvahu, z nichž tyto činy pramenily.
Vojákům pozemních vojsk i námořní pěchoty, kteří se mnohokráte utkali s nepřítelem v tuhých nočních bojích, pilotům z leteckých útvarů pozemních sil, námořnictva i námořní pěchoty, kteří svými neuvěřitelnými výkony zapsali slovo Guadalcanal do slovníku nepřítele jako souznačné se smrtí a katastrofou, těm, kdo se plahočili uvnitř obranných linií a v potu tváře plnili nejrůznější významné a krajně důležité úkoly, posádkám torpédových člunů, které napadaly nepřítele v nočních útocích, naší malé skupince oddaných spojenců, kteří nám tak vydatně přispěli, hladinovým jednotkám našeho námořnictva, které ve spolupráci s námi získaly vlastní slavná vítězství, Vám všem prohlašuji, že jste v každé chvíli bez zakolísání čelili nejhoršímu, co byl nepřítel s to proti nám vyslat. Je možné, že toto skromné tažení, zahájené právě před čtyřmi měsíci, dokázalo díky Vašemu úsilí zmařit dalekosáhlejší cíle našeho nepřítele v Tichomoří. Bitva o Šalamounovy ostrovy ještě není dobojována, ale jsem přesvědčen, že jako muži stateční, muži dobré vůle nikdy neskloníte hlavu a budete vítězit v budoucnosti, jako jste vítězili v minulosti.“
(podepsán) A. A. VANDEGRIFT
Generál námořní pěchoty.


Za dva dny, tedy 9. prosince 1942, postál ještě generál Vandegrift, vždy několik minut pietně na hřbitovech, kam byli pochováni vojáci, kteří padli v první americké ofenzívě druhé světové války v Tichomoří!
Následovalo, a to bez velkých poct, předávání velení v celé oblasti CACTUS-RINGBOOT, ve prospěch generálmajora Alexandra M. Patcha. A poté již pochodoval, Edsonův 5. pluk námořní pěchoty, naposledy na Guadalcanalu. Tentokrát byl cílem směr Kukumi, nikoli jako předtím směr Matanikau.
Námořní pěšáci se nenaloďovali nijak rychle, jak většinou jejich velitelé prý předpokládali. Totiž mnozí námořní pěšáci byli velice zesláblí, a to až tak, že se nemohli vyšplhat po houpajících se lanech sítí, po kterých před 125 dny, za horkého rána (7. srpna) sestupovali na břehy. Na str. 222., si generál ve výslužbě Grifith, zapsal následující věty: „Když se dostali na palubu dopravní lodi a osvobodili ramena od tíže tlumoků, chtěl každý alespoň chvíli tiše posedět na čistém suchém místečku a naposledy si dobře prohlédnout ostrov, kde, jak si nezřetelně uvědomoval, pomáhal vytvářet dějiny Spojených států.“
A pak následuje ještě poděkování od ministra válečného námořnictva USA, které je uvedeno přímo tak, že je vyslovováno jménem prezidenta USA Roosevelta (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek, F_D_Roosevelt, foto je volně přístupné na několika webech.), a generál v.v. Grifith, jej pak uvedl ve své knize Bitva o Guadalcanal, na str. 222., a já jej také uvedu v plném jeho znění:

„Jménem prezidenta Spojených států se vyslovuje poděkování
PRVNÍ ZESÍLENÉ DIVIZI NÁMOŘNÍ PĚCHOTY
Pod vedením
Generálmajora Alexandra A. Vandegrifta U.S.M.C.

PODĚKOVÁNÍ
Důstojníci a muži první zesílené divize námořní pěchoty projevili ve dnech 7. až 9. srpna 1942 vynikající statečnost a odhodlanost, když úspěšně uskutečnili bojové vylodění za útoků na několika tvrdě bráněných japonských postavení na Tulagi, Gavutu, Tanambogu, Floridě a Guadalcanalu na Britských Šalamounových ostrovech, úplně tam zlikvidovali nepřátelské síly a dobyli velmi cennou základnu a letiště uvnitř nepřátelské operační oblasti v jižním Tichomoří. Od této doby až do 9. prosince 1942 tato zesílená divize nejen udržela důležitá strategická postavení přes rozhořčené a opětovné japonské námořní, letecké a pozemní útoky, nýbrž v řadě ofenzivních akcí proti tuhému nepřátelskému odporu vytlačila Japonce z blízkosti letiště a způsobila jim značné ztráty pozemními a leteckými útoky. Statečnost a odhodlanost prokázaná za těchto akcí je pro ostatní příkladem a povzbuzením.

FRANK KNOX
ministr válečného námořnictva.“


Zde viz foto

Obrázek

, Harold Stark, admiral Frank Knox, na fotu vpravo, foto je volně na několika webech.

Pozemní vojsko na Guadalcanalu pokračuje.
Prvním úkolem, kterým se generálmajor Patch začal zabývat, po převzetí velení na ostrově Guadalcanal bylo, spočítání sil a prostředků. Když tak učinil, došel k závěru, počkat až na ostrov dorazí 25. divize. Prostředky a síly, které byly tehdy k dispozici, ukazovaly, že je možno udržet všechny obranné pozice a i Hendersonovo letiště. Jeho odhady byly správné, ukazovaly, že stav odhadoval dobře, neboť i dle pozdějších znalostí historických faktů druhé strany, měl Hjakutake na ostrově stále ještě nejméně 25 000 mužů. Generál Patch bude mít (to už však až se započítáním přidělených jednotek) po příchodu Collinsovy 25. pěší divize přes 35 000 mužů. Generál od průzkumu všeho druhu částečně věděl, že Japonci mají s udržováním stávajících obranných pozic nějaké potíže. Co však nemohl vědět zcela, byl fakt, že jen nepatrná část (doslova zlomek) Hjakutakových jednotek „byl schopen ofenzívní akce“. Na str. 223., své knihy Bitva o Guadalacanal, k tomu ještě generál v.v. Grifith, ze všech historických pramenů a hlášení, dodává, cituji: „Že mají dostatek obranného potenciálu, aby dokázali odrazit Sebreeho listopadovou útočnou akci, to mu ovšem známo bylo, a proto nepovažoval za vhodné utrácet další životy západně od Matanikau, dokud nebude mít rozumnou naději na rozhodné vítězství.“
Z proběhnuvší námořní bitvy u Tassaforongy (30. listopadu 1942) mezi Wrightem a Tanakou generál Patch věděl, že japonské námořnictvo je v oblasti stále ještě mocným „hráčem“. Totiž Tanakovy „Krysí“ transporty ke Kanimbu stále ještě pravidelně pokračovaly, aniž americké námořnictvo podnikalo nějaké větší a cílené pokusy je narušovat. Admirál Halsey (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým je popisek admirál William. F. Halsey, foto je volně na několika webech a bylo zde zmenšeno) měl totiž v tomto období málo křižníků a bitevní lodi si ponechával v záloze pro případ nějakého většího střetu, či ohrožení. Americké torpédové čluny MTB se tehdy snažily všemožně narušovat a likvidovat „expres“, ale ten, přes částečné úspěchy dál pokračoval a fungoval. Generál Patch tehdy jen nevěděl, co japonské torpédoborce dovážejí. „Jeho chybný předpoklad, že vyloďovaly posily, se dal plně vysvětlit dosavadními zkušenostmi“.
A nyní je čas probrat blíže, jaký byl stav jednotek, které měl generálmajor Alexandr M. Patch v době o které je řeč, tedy po odchodu Vandegriftových útvarů… Podle papírových údajů, které byly vedeny po 9. prosinci 1942, měl generál k dispozici celkem pět pěších pluků, ze kterých měly jen tři pluky bojové zkušenosti. Jak a které pluky na tom byly, nám z tehdejších divizních a sborových hlášení, i s korekcemi k druhému vydání, zachytil, na str. 223, 224., své knihy Bitva o Guadalcanal, generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001.:

„Moorův 164. pluk, který byl teď zredukován na faktický počet necelých 2 000 bojeschopných mužů ze systemizovaného počtu 3 325, utrpěl od konce října téměř 500 bojových ztrát. Stejný počet těch, kdo byli považováni za neschopné boje pro nemoc, byl evakuován. Mezi zbývajícími řádila malárie.
Arthurův 2. pluk námořní pěchoty neutrpěl tak těžké bojové ztráty jako Moorovi pěšáci, ale byl v oblasti nasazen už od 7. srpna. Muži byli unaveni a i mezi nimi řádila malárie.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 447.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 448.

Ani Jeschkův 8. pluk námořní pěchoty, který strávil několik měsíců na Samoi, než přišel na Guadalcanal, nebyl v dokonalém fyzickém stavu. Od akce u Matanikau, kde byli zabiti nebo zraněni 103 důstojníci a muži, vysílal pluk neustálé bojové hlídky a přitom utrpěl 111 ztrát. Morálka byla vysoká, každý byl přesvědčen, že se osmý pluk osvědčí. Ale den co den přicházelo devět, deset mužů na ošetřovnu s bolestivými nádory v podpaží nebo v rozkroku. Byly to prvé příznaky (nemoci), mumu´ - filariózy (elefantiázy – kterou si přivezli ze Samoy, ale teprve teď se začala projevovat).
Oklešťenému 182. pěšímu pluku chyběl celý prapor – téměř 1 000 důstojníků a mužů – ze systemovaného stavu a jeho bojová schopnost zatím nebyla vyzkoušena. Zbývající pluk Americké divize, 132. pěší pluk, přibyl teprve před dvěma dny na lodích, které pak odvezly na jih první skupinu Vandegriftových námořních pěšáků. Tito vojáci potřebovali čas, aby se aklimatizovali a zakalili, museli se v hlídkové činnosti alespoň poněkud obeznámit s džunglí, než je bude možno vyslat proti sveřepým Japoncům. Zatím nebyli ani morálně, ani fyzicky připraveni na delší bojové akce.

147. pěší pluk byl plně zaměstnán posádkovou službou u výběžku Koli, kde poskytoval místní obranu ´mořským včelám´ a ženistům, kteří budovali letištní plochu pro bombardéry na travnatých pláních u Volunavuy, právě v té oblasti, kterou před několika měsíci doporučil Turnerovi k budování letiště Vandegrift (´zde byla připojena poznámka z II. vydání knihy Bitva u Guadalacanalu, str. 256., ve které se říká: ´Někteří členové posádky ve Volunavui se vylodili před měsícem v Aolském zálivu a prodělávali teď obvyklé útrapy, úplavici a malárii´.). Carlsonův 2. úderný prapor po dramatickém téměř třicetidenním hlídkování v džungli, za něhož zabil 450 Japonců, se vrátil na perimetr, ale měl být brzy evakuován.
Letecká skupina Cactus (Cactus Force) byla v poměrně dobrém stavu a její operační schopnost se rychle zlepšovala od chvíle, kdy se na scéně objevil major Thomas F. Riley s 1. ženijním praporem leteckých sil námořní pěchoty. ´První stíhací´ letištní plocha, kde si ani 6. prapor ´mořských včel´nedokázal poradit s odvodňováním, byla opuštěna a ´druhá stíhací´ letištní plocha byla dána do provozu v polovině listopadu. Woods teď měl skoro 200 letounů, z toho 100 stíhaček. Morálka byla vysoká, jako ostatně vždy.
Plukovník námořní pěchoty Perry Smith se svou jihopacifickou bojovou leteckou dopravní skupinou (SCAT) pokračoval v zásobovacích a evakuačních letech na ostrov (´zde je pak poznámka č. 2, ze str. 256., která hovoří o SCAT, těmito slovy: Hrstku vybraných pilotů Smithovy 25. letecké skupiny námořní pěchoty naučil na jaře 1942 kapitán /v. v./ P. V. H. Weems na vlastní náklady astronomické navigaci. Tito piloti se pak vrátili z tohoto kurzu v Annapolisu do San Diega a vyučovali ostatní. Když se první Smithova letka přesunula ze západního pobřeží USA v srpnu na Novou Kaledonii, byl v každém dopravním letounu plně kvalifikovaný letecký navigátor. Chybná navigace zavinila pouze jednu ztrátu letounu SCAT dopravního letectví zásobovací služby´.).“


Tady nezbývá nic jiného než dodat, že od 10. prosince 1942 odvezly letouny SCATu, kterými byly dvoumotorové dopravní letouny Douglas DC-3 takřka 3 000 raněných a nemocných důstojníků a vojáků, tedy vlastně třikrát tolik, než jich bylo evakuováno dopravními loděmi.

Obrázek

Ilustrační foto Douglas DC-3.
Douglas DC-3, byly v dané době, pro potřeby přepravy do nemocnic v zázemí (a samozřejmě nejen pro zraněné, ale i nutně potřebný materiál a munici, stejně jako i urychlenou dopravu PHM) spolehlivé, všestranné letouny, které řídili výborní piloti námořní pěchoty a leteckých sil, kteří létali za každého počasí. Dopravovali na rozkaz vše rychle a nezbytně potřebné. Vzpomenuty jsou, mimo již všeobecně napsané, také štůčky divoce vzorované bavlněné látky pro Clemensovy domorodé průzkumníky.

Obrázek

Foto na kterém je Waren_Frederick_Martin_Clemens, se svými domorodými skauty, foto bylo mnohokrát zmenšeno, a původně je majetkem Wikipedie.
Tito domorodci totiž, mimo skvělé ovládání zbraní, ovládali i jehlu a nit, a z těchto látek šili vzdušné bederní pásy „lava-lava“, které jim byly „nesrovnatelně milejší než celtové kalhoty“ (zde je též, u II. vydání knihy Bitva o Guadalcanal od Grifitha, na str256., připojena poznámka: „Letci námořní pěchoty se pečlivě starali, aby domorodí příslušníci pátrací a policejní služby byli zásobováni bavlněnou látkou různých vzorů i smotky černého tabáku. Tito muži spolu s loajálními vesničany vylovili desítky letců námořní pěchoty i námořnictva z vody, ukrývali je před Japonci, ošetřovali je, když byli zraněni nebo nemocní. A nakonec je dovezli na Guadalcanal v kanoi, škuneru nebo motorovém člunu. Domorodci by nepřijali peněžní odměnu, ale látku a tabák přijímali vděčně.“).
O životních podmínkách, v listopadu a prosinci 1942, všechny historické zápisy hovoří buď stejně, nebo velice podobně. Ve většině historických pramenů se lze dočíst, že se životní podmínky od prvého vstupu na ostrov Guadalcanal, od srpna takřka nezměnily. Samuel B. Grifith, str. 225., stejně jako další historičtí autoři v Použité podklady, píší, cituji: „Jídelníček zůstával bezútěšně jednotvárný: párky v plechovkách, dehydrované brambory, spam (mletá šunka), rýže (kterou kuchaři upravovali tak, že vypadala jako lepicí pasta a chutnala hůře), fazole, vodnatá mrkev, švestky, vaječný prášek. Občas dovezly Turnerovy lodi několikadenní příděl jablek, pomerančů, zelí a zmrzlého australského hovězího nebo skopového (které bylo okamžitě ohodnoceno jako ´mrtvá koza´ a u každého vzbuzovalo odpor).“
Poté dochází i k přiznání, že se občas cestička našla, aby si osazenstvo Gudalacanalu přilepšilo, to když kapitáni jednotlivých dopravních lodí, a to prý skoro pokaždé „štědře přispěli z lodních zásob“. A tak nikomu nechyběli cukrovinky a jiné sladkosti a ani tabák. Bujel také výměnný obchod, neboť zásobovací důstojníci, ale i šikovní poddůstojníci provozovali s námořníky čilý obchod, „v němž se nambusy, vlajky s ´koblihou´, pistole Luger a samurajské meče vyměňovaly za opravdivé brambory, opravdivá vejce, šunku, slaninu a zmrzlá kuřata.“
Někdo byl čilejší a tak si přilepšil víc, a někdo holt prostě, jak to tak v životě bývá, měl méně, ale dle historických zápisů nikdo tam tehdy netrpěl hlady.
Také Patchovi pozemní pěšáci, stejně jako Vandegriftovi námořní pěšáci, stále spali v titěrných stanech, které i oni nazývali „psí boudy“. I pěšáci stejně jako námořní pěchota před nimi, nadávali v jednom kuse na jídlo, bláto a také častý a prudký déšť. I pěšáci se, dle odposlechnutých hovorů, chvástali pomyslnými sexuálními výkony, také oni nechápali, kde přišli k tak „blbým velitelům, proklínali americké námořnictvo a MacArthura, škrábali si pupence od moskytů, často navštěvovali latríny a skákali do blátivých okopů každou noc, když ´pračka Charlie´přinášela pozdravy“ (zde je pak poznámka č. 4., ve které se píše: „Proč si vojáci na Guadalcanalu vybrali MacArthura jako obětního beránka /svých nadávek/ není zcela pochopitelné. MacArthur nemohl nikterak Guadalcanalu poskytnout podstatnější pomoc. Měl dost starostí a problémů ve vlastní oblasti. Pokud jde o zásobování, byl na samém konci pořadníku; později k němu sice plynul mohutný proud válečného materiálu, ale tehdy to byl pouhý pramínek.). Foto,

Obrázek

, na kterém je generál MacArthur.
K dalšímu, tedy k nočním stíhačkám, které by smetly z nebe noční „pračku Charlie“, píše redakce II. vydání, na str. 256., v poznámce č. /5/, tato slova, i s odkazem na historický zdroj: („Už v lednu 1942 aeronautický odbor /ministerstva válečného námořnictva USA/ naléhavě doporučoval, aby byl pro námořní pěchotu vypracován plán používání nočních stíhaček. ´Když však byl v březnu z kanceláře velitele námořní pěchoty vydolován souhlas…, připadal nám plán využití nočních stíhaček jako dokument pro budoucí generace…´ /Sherrod, Robert: History of Marine Corps Aviation in World War, Combat Forces Press, Washington 1942, str. 159/. Major E. Colston Dyer a major Frank H. Scwable však naléhali dále a nakonec se velitel uvolil plán zrychlit, ale trvalo téměř celý rok – 1. listopad 1943 -, než pilot námořní pěchoty provedl první noční přehrazovací útok v jižním Tichomoří.“).
Dle tzv. „šeptandy“ si však nyní Patchovy vojáci nejvíce přáli, v prosinci roku 1942, aby ubyly stálé srážky s „Japončíky“, a tak není překvapením, že tehdy všichni vítali, že se generál rozhodl – „Vyčkat s konečným útokem až do příchodu čerstvých jednotek“.
Generál Patch vytvořil plán, který mu schválili jak admirál Halsey, tak i admirál Nimitz (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek, admirál Chester W. Nimitz, foto pochází z amerického námořního archivu.), konečné schválení pak přišlo z Washingtonu, že akce proti „Japs“ budou obnoveny „v polovině ledna“. Později se začalo ukazovat, že jako kdyby byly „americké a japonské plány časově koordinovány“. Jenomže trochu jinak, než bylo do té doby zvykem…

Pojďme nyní zase na chvíli do japonského tábora, když tam musíme začít, jak jinak než admirálem Tanakou.
Přestože se admirálu Tanakovi nepodařilo 30. listopadu 1942 zboží, posily, dodat, protože byl zaměstnán jinak, stejně jeho dodávky pokračovaly a torpédoborce se stále pozkoušely dodávat plovoucí sudy s potravinami. Pokusy nebyly nijak zvlášť úspěšné a začátkem prosince zahájila japonská spojená flotila dodatečnou formu dopravy s krycím označením „myš“. Úlohu tzv. „myší“ nyní v japonské přepravě převzaly eskadrové ponorky. Systém se zprvu osvědčoval, ale jen do té doby, než začaly zasahovat spojenecké PT (torpédové čluny), poté začala japonská metoda postupně ztrácet na účinnosti. „Dne 9. prosince 1942 zasáhl PT z Tulagi tak pádně, že potopil eskadrovou ponorku I-3 (9), když se vynořila u mysu Esperance a chtěla začít vyloďovat. To bylo jasné znamení, že bude dobře operace ´myš´ zastavit.“ Z divizního hlášení píše, zde kurzívou, na str. 223. až 226., své knihy Bitva o Guadalcanal, generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 447.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 449.

Je pochopitelné, že přestat zcela zásobovat vojska na Guadalcanalu prostě nešlo, a tak Japonci vyvíjeli zcela zoufalé akce, aby alespoň základní potřeby na Guadalcanal dostaly. Nejprve byly navrhovány skutečně nejnemožnější způsoby jak dopravit na Guadalcanal alespoň minimum potravin, léků, ručních granátů a min. Konkrétně, nízko létající G-4M Betty se pokoušely shazovat balíky s rýží a střelivem; když se občas některému letounu „podařilo uniknout stíhačkám, padaly balíky do moře nebo hluboko do džungle a tento program byl rychle zrušen“.

Obrázek

Japonský bombardér G-4M Betty, ilustrační foto.
Jako náhradu zmobilizovali Japonci všechny plachetnice v okolí, stejně jako malé motorové čluny. Tyto lodě se pak pohybovaly podél celého řetězu ostrovů, a pod rouškou tmy, když za denního světla maskovány vyčkávaly. Do této hry se zapojil major D. G. Kennedy, z jednotek obrany Šalamounových ostrovů, které měly základnu blízko Segi na Nové Georgii. Major Kennedy a jeho kolegové chvíli Japonce pozorovali. A pak udeřili.
„Ze svého velitelství v džungli (major Kennedy) řídil soukromou obojživelnou jednotku domorodců, kteří v dvanáctimístné válečné kanoi slídili v zátokách, lagunách a zálivech od soumraku do svítání. Kennedyho zpravodajskou službu nebylo možno označit jako síť ani jako síto. Byla bez otvorů a málo japonských člunů, které jeho průzkumníci spatřili, dokázalo uniknout. ´Kennedy´boys´, jak se hrdě nazývali, nepřiváděli zajatce, leda na výslovný rozkaz. Zabíjeli rychle a metodicky a usekávali zabitým nepřátelům hlavu jedinou čistou ranou samurajského meče, který mnozí nosili na japonském důstojnickém řemenu, jimž měli opásanou lavu-lavu.“ Píše, na str. 226., své knihy Bitva o Guadalcanal, generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001.

A nyní ještě o jedné velice prospěšné službě pro americké oddíly na Šalamounových ostrovech, o které dáváme informace průběžně. Od začátku listopadu roku 1942, začalo pro pobřežní průzkumníky, ve střední a dolní části Šalamounových ostrovů, „velice těžké období“. Doslova 6 těžkých hodně vzrušených týdnů. Japonské zvláštní služby se totiž dozvěděly „o síti podplukovníka Feldta“. Od té chvíle japonské hlídky podnikaly doslova zoufalé a krvavé pokusy, aby polapily „bílé muže“, kteří nějakým způsobem hlásili pohyby japonských lodí a letounů. Ve stejné době odešel na zasloužený odpočinek na ostrově Guadalcanal, tehdy již legendární, Martin Clemens (v poznámce /6/ je na str. 256., řečeno o Martinu Clemensovi: Byl vyznamenán Americkou záslužnou legií za mimořádné služby a nyní je čestným členem Sdružení Edsonovy úderné jednotky. Clemens byl i výborným pracovníkem britské koloniální služby, v roce 1960 odešel do výslužby a věnoval se pak hospodaření na svém ranči v Austrálii.). Clemense pak ve službě vystřídal David Trench (v poznámce č. /7/, je na str. 256., napsáno k Trenchovi: V listopadu 1962 byl vysokým komisařem na Britských Šalamounových ostrovech se sídlem na Guadalcanalu.).
Dick Horton a Henry Josselyn, kteří přistáli s 1. úderným praporem na Tulagi zůstávali v době, kdy je ´Japs´ hledali stále v akci. Horton se skrýval na Russelových ostrovech, Josselyn na Velle Lavelle. K D. Hay byl ponechán stále na svém stanovišti na Zlatokopeckém hřebenu, což bylo vysoko v horách nad lunžskou planinou (Guadalcanal). Tam měl jako jedinou společnici starou jeptišku, která se před měsíci zachránila, když tehdy japonská hlídka vyvraždila celou osadu (V poznámce č /8/, je na str. 257., k tomu vyvraždění japonskou hlídkou, ještě připsáno: Nebylo to jediné barbarství, které Japonci na Guadalcanalu spáchali. Avšak ti, kdo se těchto výstřelů dopustili, byli naštěstí zřejmě později zabiti v bojích nebo zemřeli na následky zranění. Takové akce nenařizoval ani generálporučík Hjakutake, ani jeho náčelník štábu generálporučík Mjazaki. Oba byli čestní lidé a žádný z nich by takové jednání neschválil, kdyby o něm věděl. Oba tito generálové vyšli z druhé světové války s naprosto čistou osobní pověstí.“).

Ale postupme zase o kus dál a řekněme si, že již několik dní po předání velení na Guadalcanalu, co převzal generál Patch velení divize, přijel na ostrov generál Harmon (foto

Obrázek

general Millard Filmore Harmon, foto je majetkem Wikipedie a pro Palbu bylo několikrát zmenšeno.), aby tam projednal plány na lednovou ofenzívu, která měla znamenat vyhnání Japonců z ostrova, ostrovů. Generál Harmon zdůraznil, že jedna z priorit je hned na počátku ofenzívy vyhnat Japonce ze strategického Austenova pahorku a obsadit jej. Zájem byl společný, neboť i generál Patch považoval za prioritu dobytí tohoto obrovského, rozbrázděného, horského masívu za celkově nezbytný předpoklad dalšího průběhu všech lednových útočných akcí (viz náčrt v v začátku Č 447 - útok a postup od 18. do 27. prosince 1942). Na str. 227., své knihy Bitva o Guadalcanal, generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001., píše pak o tomto plánu:

„Dvouetapový bojový plán, který Patch předložil svému nadřízenému, byl ortodoxní.
a) V první etapě obsadí Austenův pahorek.
b) V druhé etapě bude postupovat na západ na široké frontě, s pravým bokem opřeným o pobřeží. Levý bok se stane levým křídlem manévru.“


Při rozborech plánu se mnozí štábní důstojníci divize ohrazovali a dokonce vyslovovali proti koncepci, jen opatrně, své námitky. Z předchozích útoků věděli, že bude v terénu a vůbec při nějakém manévru, velice obtížné poskytovat dělostřeleckou a leteckou podporu. Připomínali právě již řečené útoky (první až kolikáté Matanikau), ve kterých se ukazovalo, „že bude velmi obtížné poskytovat podporu, že plánovaný postup si vyžádá mnoho obětí a času.“ Všichni dobře věděli, že terén směrem na západ od Matanikau je velice těžký, a je prostoupen četnými strmými hřebeny, které se táhnou od severu k jihu. Tam pak každý útočník bude muset každý takový hřeben dobývat zvlášť, což se dělo přeci již předtím.
Japonci měli obranu zaměřenou proti postupu od východu k západu a na „odvrácených svazích hřebenů vybudovali pevná, navzájem se podporující obranná postavení. Proti dělostřelecké palbě tu byli téměř dokonale chráněni. Kromě úzkého pruhu podél pobřeží byl terén nevhodný pro tanky a motorová vozidla. Dodávání potravin, střeliva a vody vnitrozemnímu křídlu a evakuace raněných bude nesnadným problémem.“
Opoziční štábní důstojníci se zároveň domnívali, že jen obojživelným obchvatným útokem – ale i několika takovými obojživelnými útoky – do týlu japonských obranných sil, by se „nejen zabránilo fyzickým nesnázím spojeným s prorážením koridoru, ale dosáhlo by se též taktického překvapení, přeťaly by se japonské zásobovací spoje od Kamimba a Esperance ke Kokumboně a značně by se zjednodušil problém týlové podpory.“ Někteří další, radikálnější, štábní důstojníci, se dokonce vyslovovali pro ještě rozhodnější útok, než tyto krátké pobřežní akce, a doporučovali ještě větší a mohutnější vylodění na jižním pobřeží s okamžitým útokem na západ k mysu Esperance. Celý tento jimi navrhovaný úder, by měl být koordinován s postupem podél severního pobřeží ostrova, což by zapříčinilo, že by se Japonci dostali do „mučivého dilematu“. Zároveň tvrdili, že pro podporu jimi navrhovaných útoků, je nyní na letištích ostrova Guadalcanal, již určitě dostatek letounů, ke krytí všech útočných akcí (tady je pak poznámka k II. vydání knihy Bitva o Guadalcanal z roku 2001, na str. 257., ve které se píše: „Nakonec bylo vylodění provedeno na jižním pobřeží, ale velkého taktického výsledku se jím nedosáhlo, protože tehdy už ofenzíva podle severního pobřeží dospěla k mysu Esperance.“). Celá debata štábních důstojníků zjednodušeně vyznívala: „zda se má překonávat řada kamenných zdí, nebo zda se mají vyrazit zahradní dvířka“. Píše na str. 227., své knihy – Bitva o Guadalcanal - generál v. v. Samuel B. Griffith II, Praha 2001.
Skutečnost, jak to tak většinou ve válkách bývá, říká, že nakonec zvítězila ta nejméně „důmyslná koncepce“. Tehdy jako důvod, proč byl odmítnut nepřímý postup a přijat přímý postup, uvádělo velení, že byl nedostatek křižníků, torpédoborců a také vyloďovacích člunů. Asi to tak zcela nebylo, neboť od plánu do jeho provedení, do dne D, zbýval celý měsíc času, což mnozí považovaly za dostatečné, aby se potřebné lodě a čluny i s posádkami sehnaly. Generál Griffith k tomu, ve druhém vydání, na str. 228., dodává: „Bylo by to nepochybně dočasně uvedlo ve zmatek zaběhnutý chod týlové služby, ale poskytovalo to naději na rychlou likvidaci nepřítele s poměrně malými ztrátami. Možná že na Patchovy úvahy měl vliv strach z porážky na některém úseku, jak se často stávalo za jeho předchůdce. Ale v době Vandegriftova velení bylo více důvodů k takovým činitelům přihlížet.“
A nyní od světa teorie a plánování pojďme zpět, postupně, do terénu ostrova a na bojiště, jako takové.
Bylo 10. prosince 1942, když nařídil brigádní generál Sebree

Obrázek

General Edmund B Sebree, foto je majetkem Wikipedie, pro Palbu zvětšeno), „ veliteli 132. pěšího pluku, aby vyslal jednu rotu obsadit Austenův pahorek“.
Carlson (

Obrázek

Pozdější brigádní generál Evans F. Carlson, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zvětšeno.), jehož muži úderného praporu, po krátkém odpočinku, se za své dlouhé hlídkové činnosti, přiblížili z jihu k tomuto složitě členěnému shluku horských hřebenů, strží a výčnělků, Austenovu pahorku, který vévodil nad perimetrem a z něhož nepřítel pozoroval činnost uvnitř celého okolního perimetru. „Carlsonovy hlídky tam zpozorovaly složitý systém japonských obranných zařízení, ale domnívaly se, že nejsou dobře obsazena. Sebree se patrně domníval, že jedna rota bude na tento úkol stačit, ale řekl plukovníku Leroy E. Nelsonovi, aby – nebude-li jedna rota stačit – vyslal celý prapor. Dne 16. prosince 1942 se dala na pochod rota Love.“


Použité podklady:

Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004. Clemens, Martin.
Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Guadalcanal Diary, New York 1943, TREGASKIS, Richard.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Dalibor Vácha, 2018.
Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan, Hammel, Eric, New York 1992.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Nezapomenutelný Guadalcanal, MERILLAT, HERBERT C., Praha 2007.
No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66. TWINING, Merrill B.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.). HOUGH, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston, editor.
Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=560
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“