Polsko-litevské obsazení Moskvy (1610)

[Rase]

Polsko-litevské obsazení Moskvy

Poláci jsou jediným evropským národem, který dobyl a též delší dobu udržel Moskvu. Bylo to v rámci polsko-ruské války v letech 1609-1618, kdy se Poláci s Litevci dokonce snažili Rusko dlouhodobě ovládnout. Nutno však podotknout, že právě Litva vedla s Moskevským velkoknížectvím několik století vleklou sérii konfliktů. Kola války se roztočila úspěšnou expanzí litevského knížete Gediminase (1316-1341), mimochodem pohana, kterému se podařilo úspěšnou kombinací diplomacie a vojenských zásahů nejen ubránit své země před ohrožením ze strany německých rytířů, ale i rozšířit svůj vliv do oblasti ruských knížectví. Podařilo se mu obsadit velká území dnešního Běloruska a Ukrajiny. Mimochodem termín Ukrajina (tedy příhraničí) pochází právě z období litevské vlády. Po zničení koalice ruských knížat v bitvě na řece Irpiň se zmocnil Kyjeva, bývalého hlavního města Kyjevské Rusi. Jeho nástupce Algirdas roku 1363 podnikl první výpad proti Moskevskému knížectví a několikrát zaútočil na samotnou Moskvu. Nejprve sice nedobyli Kreml, nicméně zničili oblast kolem města a zajali významnou část moskevské populace. Ještě dvakrát se pak dařilo město oblehnout a vyplenit okolí. V následujících letech se Rusové snažili obsadit území Litvy a získat přístup k Baltskému moři. Neustálý tlak ze všech stran vedl logicky k prohloubení vztahů mezi velkoknížectvím a Polskem, což vyústilo ve vznik společné unie (1569).
Někteří magnáti Polsko-litevské unie, povzbuzovaní částí ruských bojarů, se souhlasem polského krále Zikmunda III. Vasy, pokusili roku 1605 využít oslabení ruského státu a dosadit na ruský trůn svého kandidáta, vydávajícího se za zemřelého syna cara Ivana IV. Vtrhli tak do Ruska, obsadili Moskvu, leč nový car si nezískal podporu a byl již v květnu zabit. Následovaly další boje, které roku roku 1609 vyústily v přímou invazi polského krále Zikmunda III. První polská vítězství (bitva u Klušina) vyvrcholila obsazením Moskvy (1610), svržením Vasilije Šujského z trůnu a zvolením Zikmundova syna ruským carem. Vladislav Vasa byl v zemi nepopulární, roku 1612 byl poražen dobrovolnickou armádou Kuzmy Minina a Dmitrije Požarského, načež musel uprchnout z Moskvy (svých práv se ale nevzdal). Poláci a Litevci se pokusili město obsadit ještě v letech 1617-1618, ale tentokrát již neúspěšně. Válka skončila Deulinským příměřím, a byť bylo pro Rusko nevýhodné, zachovalo si nezávislost. Karta se tak začala pomalu obracet a výsledkem bylo ruské obsazení jak Litvy, tak i velké části Polska.

Zdroj:
https://en.wikipedia.org/wiki/Muscovite ... anian_Wars
https://en.wikipedia.org/wiki/Polish%E2 ... 80%931618)
https://www.kabinetkuriozit.eu/

[Alfik]

...dosadit na ruský trůn svého kandidáta, vydávajícího se za zemřelého syna cara Ivana IV...

Pro zajímavost:
Těchto "Lžidimitrijů" bylo asi sedm nebo osm. Jen čtyři z nich byli hist. významnější, tzn. "aspoň si šáhli na trůn". Za všemi čtyřmi stáli Poláci... penězi i vojskem.

[Julesak]

A tam niekde sú korene dnešnej poľsko-ruskej lásky.
Ale na druhú stranu, mám ruského kamaráta, ktorý hovorí že najlepšia vodka je Wyborova

[Rase]

Ještě dodám, že autorem těch parádních obrázků (spodní tři) je ukrajinský malíř Anatoly Telenik, který ve své práci často vychází z dochovaných zbrojí z let kolem roku 1620.

[Rase]

Obléhání Pskova se odehrálo v období od srpna 1581 do února 1582, kdy vojsko polského krále a litevského velkovévody Štěpána Báthoryho během závěrečné etapy livonské války (1558–1583) obléhalo město Pskov.

https://en.wikipedia.org/wiki/Siege_of_Pskov

[Heiss]

Závěrečná fáze livonské války je typická tím, že iniciativu drželi už pevně v rukou Poláci a Švédové, kterým se podařilo definitivně přenést boje na území protivníka. Posledním velkým ruským tažením byla výprava k Wendenu na podzim 1578, která skončila katastrofálně (popis bitvy a rozbor příčin ruské porážky shrnuje můj starší článek) a Rusům se už nikdy nepodařilo vyslat na západ tak velkou sílu.

Naopak Poláci po volbě Štěpána Báthoryho znatelně posílili a mohli si dovolit podniknout velká tažení směřující na ruské území. Do karet jim hrála situace v moskevské říši, která byla znatelně oslabena modernizačním experimentem Ivana Hrozného známým jako opričnina a zejména tatarskými vpády. Pro západní historiografii je to často opomíjený fakt, nicméně politika Moskvy směřovala v šestnáctém století spíše na východ a na jih, kde sídlily její největší a vlastně i existenční nepřátelé, jako byl Krymský, Astrachaňský nebo Kazaňský chanát, které s Moskvou soupeřily o hegemonii v západní části zaniklé Zlaté hordy.

Zvláště krymští Tataři představovali obrovskou hrozbu pro moskevský stát; několikrát se jim podařilo proniknout až k Moskvě a jejich nájezdy si vybíraly krutou daň v zajatých a mrtvých a také majetku. Ivan i přesto začal na konci padesátých let válku o Livonsko, která velmi rychle vyeskalovala do střetnutí všech významnějších baltských hráčů, a časem začala jeho říše ztrácet dech. Na počátku osmdesátých let se pak stáhla na západní frontě do defenzivy následované obdobím smuty a o ovládnutí baltských přístavů si její vládci mohli na dlouhé dekády jen zdát.

Pokud by měl někdo zájem o podrobnější rozbor moskevské politiky, Vitalij Penskoj o ní napsal zajímavý článek, který se snaží obhájit ruský neúspěch v livonské válce.