Nakajima Ki-49 Donryu
Napsal: 29/11/2005, 14:39
Nakajima Ki-49 Donryu / Helen
Těžká bombardovací letadla Ki-49 byla vyvíjena od roku 1937 s tím, že nahradí právě do výzbroje zařazené Mitsubishi Ki-21. To byla pokroková praxe v císařském armádním letectvu. Konstruktéři mohli vycházet jednak z licenčně vyráběných Ki-21 a tak´ze zkušeností z čínského bojiště. Právě ztráty letadel Ki-21 byly alespoň částečným poučením a tak Ki-49 měly vyšší výkony a silnější obrannou výzbroj zapomenuto nebylo na pasivní obranné prvky, zejména palivové nádrže byly vybaveny ochranou a prostory osádky byly vybaveny pancéřovými pláty. Specifikace velitelství armádního letectva zadané přímo továrně Nakajima požadovaly maximální rychlost 500 km/h, dolet 3 000 km a nosnost 1 000 kg pum. Vedoucím vývojového týmu byl ing.Nishimura, a po něm vývoj a celý projekt převzal jeho asistent Takeo Kojama. Robustní středoplošník měl nést osmičlennou osádku, která mohla vést obranou palbu ze šesti střelišť. Významným prvkem při obraně byl letecký dvacetimilimetrový kanón Ho-1 v horním střelišti. Ostatní střeliště byly osazeny kulomety ráže 7,7 mm. Křídlo téměř elipsovitého půdorysu mělo velkou plochu a jeho náběžná hrana byla mezi dlouhými gondolami motorů a trupem, posunuta kupředu. Tak bylo získáno místo pro šest velkých palivových nádrží a opatřených samosvorným potahem, čtyři další takové nádrže byly umístěny ve vnějších částech křídla a letoun tak unesl 3140 litrů paliva. Na odtoková hraně křídel blíže k trupu byly velké Fowlerovy klapky. Prototyp l poháněly dva hvězdicové čtrnáctiválce Nakajima Ha-5 KAI o vzletovým výkonem 965 koní, tak vzlétl poprvé v srpnu roku 1939. Ostatní letouny Ki-49 létaly již s výkonnějšími motory Ha-41 o vzletovém výkonu 1260 koní. Letectvo japonské císařské armády přijalo nový letoun do výzbroje v březnu 1941 jako „armádní těžký bombardovací letoun typ 100 model 1“ již od zadání projektu byl označen systémem Kitai jako Ki-49 a bojové jméno bylo Donryu. Do boje se poprvé Donryu dostal v Číně v srpnu 1941, jednalo se o předsériové stroje. Sériová výroba se rozběhla v prosinci roku 1941 v továrně ve městě Ota. Bombardér se dostal brzy k jednotkám a zasáhl do bojů nad Novou Guinejí, Novou Británií a také nad severní Austrálií. Spojenci mu přidělili kódové jméno Helen. První zkušenosti z bojů ukázaly na nedostatky v konstrukci i v projektu samém. Výkony a manévrovací schopnosti nebyly až na takové výši, aby ochránily Donryu před bojem a obranná výzbroj nebyla dostatečně účinná, aby se bombardér ubránil. Problém byl částečně vyřešen instalací výkonnějších motorů Nakajima Ha-109 na jaře roku 1942. Po zkouškách dvou prototypů byla v září 1942 zahájena sériová výroba verze Ki-49-IIa (Ko) celým názvem „typ 100 model 2A“. Výkony mírně stouply, ale výzbroj byla nadále poměrně slabá, proto u další verze Ki-49-IIb (Otsu) byla výzbroj posílena záměnou některých kulometů za kulomety velkorážné tedy ráže 12,7 mm. U této verze ale stoupla hmotnost o přibližně 500 kg a tím se zase snížily výkony. Připravovala se výroba Ki-49-III s výkonnými osmnáctiválci Nakajima Ha-117 o výkonu 2400 koní. Postaveno bylo šest prototypů, které byly zkoušeny. Motory však nebyly spolehlivé a vyzrálé pro použití výkony byly zajímavé, ale max.nosnost pum zůstala malá. Je až podivné kolik úsilí bylo věnováno dopravě poměrně malé tonáže pum. Koncem války mnohé stíhací bombardéry nesly stejnou tonáž jako tento těžký bombardér. Některé prameny uvádějí experimentální použití dvojice letadel Ki-49-II kde jeden nesl výkonný světlomet a druhý ručně nabíjený protiletadlový kanón typ 88 ráže 75 mm, ale nebyl to úspěšný pokus. Další pro Japonce naštěstí nenasazenou verzí Ki-49 byl "doprovodný létající křižník" s osádkou jedenácti mužů, chránící svazy bombardovacích Ki-49 hustou obrannou palbou. Měly chránit, ale byly přetížené natolik,že nedokázaly držet s ostatními Ki-49 krok při letu ve formaci, celkem byly zkoušeny tři prototypy. Pro koordinaci útoků leteckých svazů byl vyroben na základě bombardéru Ki-49 letoun Ki-80 z října 1941 bohužel i zde bylo počítáno s motory Nakajima Ha-117. Latadla Ki-49 byla využívána až do konce války a v jejím samém závěru byla použita jako sebevražedná s dvoučlennou osádkou, kdy do letadla bylo naloženo až 1600 kg pum. Celkem bylo vyrobeno 769 letadel Ki-49 i Nakajimy a 50 strojů dodala Tachikawa.
TTD Nakajima Ki-49
Výrobce:
Nakajima Hikoki Kabushiki Kaisha továrna v Otě
Typ: Ki-49-Ia | Ki-49-IIb
Výroba: od roku 1939 do 1942 | od roku 1942 do 1944
Vyrobeno: 129 letadel Ki-49-I | 617 letadel Ki-49-II
Osádka: 8 | 8
Motory: 1x Nakajina Ha-41 | 1x Nakajima Ha-109
Výkon koní: 1250 | 1500
Rozpětí: 20,42 m | 20,42 m
Délka: 16,81 m | 16,50 m
Výška: 4,25 m | 4,25 m
Nosná plocha: 69,05 m2 | 69,05 m2
Vzletová hmotnost: 10150 kg | 11180 kg
Max.rychlost: 490 km/hod | 488 km/hod
Dostup: 8100 m | 9100 m
Dolet: 2400 km | 2000 km
Výstup na 5000 m: 14 min | 14 min 15 s
Výzbroj:
1x kanón Ho-1 - 20 mm, 5x kulomet typ 89 ráže 7,7 mm | 1x Ho-1, 3x Ho-103, 2x typ 89
Pumy: 500 - 1000kg | 750 kg
Těžká bombardovací letadla Ki-49 byla vyvíjena od roku 1937 s tím, že nahradí právě do výzbroje zařazené Mitsubishi Ki-21. To byla pokroková praxe v císařském armádním letectvu. Konstruktéři mohli vycházet jednak z licenčně vyráběných Ki-21 a tak´ze zkušeností z čínského bojiště. Právě ztráty letadel Ki-21 byly alespoň částečným poučením a tak Ki-49 měly vyšší výkony a silnější obrannou výzbroj zapomenuto nebylo na pasivní obranné prvky, zejména palivové nádrže byly vybaveny ochranou a prostory osádky byly vybaveny pancéřovými pláty. Specifikace velitelství armádního letectva zadané přímo továrně Nakajima požadovaly maximální rychlost 500 km/h, dolet 3 000 km a nosnost 1 000 kg pum. Vedoucím vývojového týmu byl ing.Nishimura, a po něm vývoj a celý projekt převzal jeho asistent Takeo Kojama. Robustní středoplošník měl nést osmičlennou osádku, která mohla vést obranou palbu ze šesti střelišť. Významným prvkem při obraně byl letecký dvacetimilimetrový kanón Ho-1 v horním střelišti. Ostatní střeliště byly osazeny kulomety ráže 7,7 mm. Křídlo téměř elipsovitého půdorysu mělo velkou plochu a jeho náběžná hrana byla mezi dlouhými gondolami motorů a trupem, posunuta kupředu. Tak bylo získáno místo pro šest velkých palivových nádrží a opatřených samosvorným potahem, čtyři další takové nádrže byly umístěny ve vnějších částech křídla a letoun tak unesl 3140 litrů paliva. Na odtoková hraně křídel blíže k trupu byly velké Fowlerovy klapky. Prototyp l poháněly dva hvězdicové čtrnáctiválce Nakajima Ha-5 KAI o vzletovým výkonem 965 koní, tak vzlétl poprvé v srpnu roku 1939. Ostatní letouny Ki-49 létaly již s výkonnějšími motory Ha-41 o vzletovém výkonu 1260 koní. Letectvo japonské císařské armády přijalo nový letoun do výzbroje v březnu 1941 jako „armádní těžký bombardovací letoun typ 100 model 1“ již od zadání projektu byl označen systémem Kitai jako Ki-49 a bojové jméno bylo Donryu. Do boje se poprvé Donryu dostal v Číně v srpnu 1941, jednalo se o předsériové stroje. Sériová výroba se rozběhla v prosinci roku 1941 v továrně ve městě Ota. Bombardér se dostal brzy k jednotkám a zasáhl do bojů nad Novou Guinejí, Novou Británií a také nad severní Austrálií. Spojenci mu přidělili kódové jméno Helen. První zkušenosti z bojů ukázaly na nedostatky v konstrukci i v projektu samém. Výkony a manévrovací schopnosti nebyly až na takové výši, aby ochránily Donryu před bojem a obranná výzbroj nebyla dostatečně účinná, aby se bombardér ubránil. Problém byl částečně vyřešen instalací výkonnějších motorů Nakajima Ha-109 na jaře roku 1942. Po zkouškách dvou prototypů byla v září 1942 zahájena sériová výroba verze Ki-49-IIa (Ko) celým názvem „typ 100 model 2A“. Výkony mírně stouply, ale výzbroj byla nadále poměrně slabá, proto u další verze Ki-49-IIb (Otsu) byla výzbroj posílena záměnou některých kulometů za kulomety velkorážné tedy ráže 12,7 mm. U této verze ale stoupla hmotnost o přibližně 500 kg a tím se zase snížily výkony. Připravovala se výroba Ki-49-III s výkonnými osmnáctiválci Nakajima Ha-117 o výkonu 2400 koní. Postaveno bylo šest prototypů, které byly zkoušeny. Motory však nebyly spolehlivé a vyzrálé pro použití výkony byly zajímavé, ale max.nosnost pum zůstala malá. Je až podivné kolik úsilí bylo věnováno dopravě poměrně malé tonáže pum. Koncem války mnohé stíhací bombardéry nesly stejnou tonáž jako tento těžký bombardér. Některé prameny uvádějí experimentální použití dvojice letadel Ki-49-II kde jeden nesl výkonný světlomet a druhý ručně nabíjený protiletadlový kanón typ 88 ráže 75 mm, ale nebyl to úspěšný pokus. Další pro Japonce naštěstí nenasazenou verzí Ki-49 byl "doprovodný létající křižník" s osádkou jedenácti mužů, chránící svazy bombardovacích Ki-49 hustou obrannou palbou. Měly chránit, ale byly přetížené natolik,že nedokázaly držet s ostatními Ki-49 krok při letu ve formaci, celkem byly zkoušeny tři prototypy. Pro koordinaci útoků leteckých svazů byl vyroben na základě bombardéru Ki-49 letoun Ki-80 z října 1941 bohužel i zde bylo počítáno s motory Nakajima Ha-117. Latadla Ki-49 byla využívána až do konce války a v jejím samém závěru byla použita jako sebevražedná s dvoučlennou osádkou, kdy do letadla bylo naloženo až 1600 kg pum. Celkem bylo vyrobeno 769 letadel Ki-49 i Nakajimy a 50 strojů dodala Tachikawa.
TTD Nakajima Ki-49
Výrobce:
Nakajima Hikoki Kabushiki Kaisha továrna v Otě
Typ: Ki-49-Ia | Ki-49-IIb
Výroba: od roku 1939 do 1942 | od roku 1942 do 1944
Vyrobeno: 129 letadel Ki-49-I | 617 letadel Ki-49-II
Osádka: 8 | 8
Motory: 1x Nakajina Ha-41 | 1x Nakajima Ha-109
Výkon koní: 1250 | 1500
Rozpětí: 20,42 m | 20,42 m
Délka: 16,81 m | 16,50 m
Výška: 4,25 m | 4,25 m
Nosná plocha: 69,05 m2 | 69,05 m2
Vzletová hmotnost: 10150 kg | 11180 kg
Max.rychlost: 490 km/hod | 488 km/hod
Dostup: 8100 m | 9100 m
Dolet: 2400 km | 2000 km
Výstup na 5000 m: 14 min | 14 min 15 s
Výzbroj:
1x kanón Ho-1 - 20 mm, 5x kulomet typ 89 ráže 7,7 mm | 1x Ho-1, 3x Ho-103, 2x typ 89
Pumy: 500 - 1000kg | 750 kg
