Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 10.
Napsal: 21/11/2022, 06:26
Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 10.
Pokračujeme stále ještě o leteckých silách Spojenců, umístěných ve východní části Indie a frontové části západní Barmy.
Boje v západní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944.
V takto situované oblasti, mělo Královské letectvo a Indické letectvo na začátku roku 1944 (IAF-Indian Air Force) v Palelu a Imphalu 4 perutě Hurricanů (1., 28., 34., a 42. peruť) a v Kangle a Sapamu 2 perutě Spitfirů a později ještě peruť Beaufichterů (81., 136., a 176. peruť). Všechny tyto stroje byly dále ještě podporovány letouny Wellington, Liberátor a Vengeance, které sem byly přeletěny z Indie nebo též ze základen ležících na západ od Imphalu u Silcharu a Khunmbigramu. Peruť letadel Dakota, 194. a 117., které měly svou základnu v Agartale, byly přemístěny do Tulihalu, odkud měly později startovat k přepravě vojska při Operaci Thursday (Thursday - Druhá činditská operace), která začala 5. března 1944 (bude zpracována samostatně ihned po Leteckých silách).
Hurrican Hawker, Barma 1944. Foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Nejen z japonských historických zdrojů si řekněme, že v březnu roku 1944, se japonské útočné síle dařilo a postupovala „neohroženě vpřed a i letectvo nezahálelo“. Tehdy Japonci provedli i několik velice odvážných leteckých útoků i na letiště v Palelu, kde mělo svou základnu, jak Britská RAF, tak indické IAF (IAF- Indian Air Force). Útočili i na základny Tulihalu a Imphalu, když při takovém jednom náletu se Japoncům podařilo zabít asi 20 mužů z velitelství IV. sboru.
„Ačkoli Japonci později ztratili kontrolu nad vzdušným prostorem, pokračovali v leteckých útocích i během obléhání Imphalu. To zejména platí o 5. letecké divizi (5th Air Division), jejíž velitelství se nacházelo v Majmjo a které tehdy velel generál Tazoe. Avšak tyto nálety byly spíše ojedinělé a výrazně nepodpořily tři postupující divize pozemních vojsk, které však pomoc nutně potřebovaly. Důvodem této nesouhry pozemních a vzdušných sil bylo Matagučiho mylné tvrzení, že pro postup pěších divizí je pomoc letadel zbytečná. To způsobilo v řadách japonských vojáků zmatek a nedůvěru. Mnoho deníků celkem přesně vypovídá o důsledcích Matagučiho chyb:´vojáci píší o hrůze ze vzdušných útoků nepřátelského letectva, o stovkách hořících aut a strojů, které nakonec skončily v hlubokých údolích, o posádkách těchto vozů, které byly roztrhány střelami leteckých kulometů´.
Navzdory stále narůstající vzdušné převaze Spojenců se během března a dubna 1944 množí také úspěšné japonské nálety. Například 25. dubna bylo Japonci zničeno pět letounů Dakota letících do Imphalu. Tento stav však trval jen velice krátkou dobu. Královské letectvo urychleně zabezpečilo vzdušný koridor ze Silcharu do Imphalu, jehož bezpečnost byla pravidelně střežena vždy několika Spitfiry.“
Spitfire Mk. VIII, Trop.
Bylo 29. března 1944, když japonské útočné oddíly překřížily při svém pochodu na Kohimu, tehdy nejdůležitější silnici mezi Kohimou a Imphalem. To zároveň znamenalo, že byl Imphal zcela odříznut od armád spojeneckého světa. Tehdejší posádka poměrně dobře na obranu připraveného prostoru Imphalské planiny, měla více jak 150 000 mužů. To znamenalo, že bylo třeba neustálé letecké zásobování.
Tehdejší spojenecké transportní, dopravní, letectvo muselo poskytnout všechna svá letadla na tzv. Operaci Thursday (Čindité), když zajišťovalo zásobování jednotek nacházejících se v týlu Japonců. Zároveň, díky nové situaci, tedy přetnutí Japonci důležité silnice Imphal-Kohima, muselo dopravní a transportní letectvo Spojenců shazovat zásoby nejen na Imphal, ale i do tehdy též obležené Kohimy. K tomu pak historik David Rooney, v knize Vítězství v Barmě, str. 55., hovoří těmito větami, cituji:
„Pokud byly Spitfiry a Hurricany hrdiny v bitvě o Anglii, a Lancastery při bombardovací ofenzívě proti Německu, pak není pochyb o tom, že hrdiny bitvy o Imphal byly letouny Dakota a jejich pozemní personál, který zajišťoval dennodenní provoz, a to za jakéhokoli počasí.“
Ilustračně Dakota DC-3, foto bylo volně na několika webech, zde bylo zmenšeno.
V momentě kdy byl oblehnut Imphal, sešla se okamžitě porada šéfů, leteckého a pozemního štábu. Na této poradě se dohodlo, že musí být zachován veškerý provoz a všichni, kdo se nacházejí v obležení, „musí být zásobováni potravinami, municí, palivem a stroji, což znamenalo přepravit do Imphalu denně pomocí letadel přes 500 tun nákladu, což vyžadovalo nejméně 150 letadel.“
Mimo to však bylo dále zapotřebí dopravit do oblasti Imphalské planiny ještě též pumy pro letouny Hurrican, šrapnely, letecký benzin, nákladní vozy, tanky, potraviny a všechny věci denní potřeby, a též i krmivo pro muly. Dakoty musely toto vše, každý den určitě dopravit.
Podle všech zápisů musely zásobovací perutě zvládnout denně i 5 cest tam a zpět. Aby byly zmírněny zásobovací problémy, byla například některá velitelství jednotek přesunuta na výhodnější místa, jako např., 221. letecká skupina byla rovnou přesunuta do Silcharu. Byli evakuováni i civilisté a cestou zpět i zranění. V souvislosti s raněnými je pak vzpomenut příběh, který cituji: „Bojová morálka rapidně klesala – pro mnoho vojáků bylo lákadlem to, že pokud budou zraněni, dostanou se z Imphalu ven.“
Obranné pásmo na Imphalské planině mělo svůj vnitřek z jihu na sever, dlouhé 50 kilometrů. Ze všech stran bylo obehnáno horskými hřebeny a Japonci jej začali obléhat od 29. března 1944. Královské letectvo (RAF) a armádní jednotky tuto obranu Imphalské planiny připravily velice pečlivě a jednotlivým obranným formacím daly kódová jména ryb. Například „losos“, „pstruh“, „sleď“, atd.
Muži, kteří připravovali, kopali, jednotlivé obranné pozice měli za úkol „vykopat mělké zákopy a zakrýt je plachtovinou nebo zrezivělým plechem a zajistit jejich obranu pomocí nášlapných min“.
Některým vojákům, kteří zákopy kopali a připravovali a byli to především letci, se zdála tato činnost nedůstojná, ale po prvních japonských výstřelech, zvláště dělostřelectva, pochopili, že je jejich činnost velice důležitá. Pak také velice rychle všichni pochopili, proč je nutné noční hlídkování, které pak, po poučení, prováděli i piloti.
Zápisy i vzpomínky na tamější boje říkají, že zásobování bylo do obranných pozic na Imphalské planině tak dokonalé, že cokoli tam bojující divize potřebovaly, bylo v krátkém čase ihned letecky zajištěno. Zásoby byly buď přímo vykládány na letišti, shazovány pomocí padáků, nebo prostě jen shazovány z letadel. Zápisy říkají, že tam existoval termín, nebo rčení „umřel na létající ovoce“, to proto, že se skutečně stalo, že byl někdo z obránců nešťastně těžce a smrtelně zraněn padajícími konzervami s ovocem. Zápisy k tomu pak dodávají, že, cituji:
„To ukazuje, že tato svérázná metoda měla svá úskalí. Bylo tedy třeba pro zásobovací akce zajistit více padáků. (Generál) Slim spolu se svým štábem a ve spolupráci s indickými obchodníky s jutou zajistil levnější jutové padáky, které byly používány při shazování potravin a různého vybavení.
Tak byly zbraně, terénní vozy, motory pro stroje, 44galonové sudy s benzínem, muly, ovce, husy, kuřata a ostatní věci dopravovány do města nepoškozené. Blížil se květen a s ním i období dešťů (monzuny). Počasí se začalo zhoršovat a bylo jasné, že boje budou na čas přerušeny. Byla dobudována strategická letiště v Silcharu a Khumbirgramu, na místech ležících velmi blízko Imphalu, takže jakmile by se počasí zlepšilo, mohl být za velmi krátkou dobu obnoven letecký provoz.“
Postupně se na obraných pozicích Imphalské planiny stalo nepsaným pravidlem, že se spolupráce v zásobování dařila spíše s jednotkami, které byly přímo ohroženy, byly v přímém bojovém styku s nepřítelem, než s těmi, které operovaly v japonském týlu. Muselo být dohodnuto, že přednostně budou zásobovány jednotky, které to nejvíce potřebují – ať už to bylo třeba palivo pro peruť Spitfirů, nebo o munici pro dělostřelecké baterie – a naštěstí nevznikaly žádné spory, všichni to chápali. Již po několika týdnech vzájemné spolupráce, kdy se vztahy mezi pozemními vojsky a letectvem výrazně zlepšily, navrhla dokonce jedna z letek, že přijme za svůj odznak IV. sboru. To však nechtělo vůbec a také nepřijalo, jako žádost, generální velitelství v Díllí. Žádost tam byla „kategoricky zamítnuta“!
Ještě si řekněme čísla, která byla nalezena u historika Davida Rooneye, v jeho knize - Vítězství v Barmě, str. 56. Čísla statistických údajů svědčí o faktu, který potvrzují i další historické zdroje, že zásobování jednotek při obléhání Imphalu bylo úspěšné, cituji:
„423 tun cukru, 27 000 vajíček, 5 000 živých kuřat, 919 tun obilí, 5 milionů vitamínových tablet, 12 000 pytlů s poštou, 1 300 tun masa, 43 milionů cigaret 800 000 galonů paliva.
Vedle všech těchto potravin, zbraní, munice a dalších zásob bylo do města dopraveno 12 000 vojáků, kteří měli posílit zdejší obranu, a na druhé straně bylo 1 000 nemocných a raněných odsunuto. Posádka v Imphalu by možná bez Spitfirů či Hurricanů Japoncům odolala, ale bez Dakot by nevydržela ani jeden týden.“
Pokračujeme stále ještě o leteckých silách Spojenců, umístěných ve východní části Indie a frontové části západní Barmy.
Boje v západní Indii, severozápadní Barmě (Myanmar), japonských a Spojeneckých armád, sborů, divizí a pluků v roce 1944.
V takto situované oblasti, mělo Královské letectvo a Indické letectvo na začátku roku 1944 (IAF-Indian Air Force) v Palelu a Imphalu 4 perutě Hurricanů (1., 28., 34., a 42. peruť) a v Kangle a Sapamu 2 perutě Spitfirů a později ještě peruť Beaufichterů (81., 136., a 176. peruť). Všechny tyto stroje byly dále ještě podporovány letouny Wellington, Liberátor a Vengeance, které sem byly přeletěny z Indie nebo též ze základen ležících na západ od Imphalu u Silcharu a Khunmbigramu. Peruť letadel Dakota, 194. a 117., které měly svou základnu v Agartale, byly přemístěny do Tulihalu, odkud měly později startovat k přepravě vojska při Operaci Thursday (Thursday - Druhá činditská operace), která začala 5. března 1944 (bude zpracována samostatně ihned po Leteckých silách).
Hurrican Hawker, Barma 1944. Foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Nejen z japonských historických zdrojů si řekněme, že v březnu roku 1944, se japonské útočné síle dařilo a postupovala „neohroženě vpřed a i letectvo nezahálelo“. Tehdy Japonci provedli i několik velice odvážných leteckých útoků i na letiště v Palelu, kde mělo svou základnu, jak Britská RAF, tak indické IAF (IAF- Indian Air Force). Útočili i na základny Tulihalu a Imphalu, když při takovém jednom náletu se Japoncům podařilo zabít asi 20 mužů z velitelství IV. sboru.
„Ačkoli Japonci později ztratili kontrolu nad vzdušným prostorem, pokračovali v leteckých útocích i během obléhání Imphalu. To zejména platí o 5. letecké divizi (5th Air Division), jejíž velitelství se nacházelo v Majmjo a které tehdy velel generál Tazoe. Avšak tyto nálety byly spíše ojedinělé a výrazně nepodpořily tři postupující divize pozemních vojsk, které však pomoc nutně potřebovaly. Důvodem této nesouhry pozemních a vzdušných sil bylo Matagučiho mylné tvrzení, že pro postup pěších divizí je pomoc letadel zbytečná. To způsobilo v řadách japonských vojáků zmatek a nedůvěru. Mnoho deníků celkem přesně vypovídá o důsledcích Matagučiho chyb:´vojáci píší o hrůze ze vzdušných útoků nepřátelského letectva, o stovkách hořících aut a strojů, které nakonec skončily v hlubokých údolích, o posádkách těchto vozů, které byly roztrhány střelami leteckých kulometů´.
Navzdory stále narůstající vzdušné převaze Spojenců se během března a dubna 1944 množí také úspěšné japonské nálety. Například 25. dubna bylo Japonci zničeno pět letounů Dakota letících do Imphalu. Tento stav však trval jen velice krátkou dobu. Královské letectvo urychleně zabezpečilo vzdušný koridor ze Silcharu do Imphalu, jehož bezpečnost byla pravidelně střežena vždy několika Spitfiry.“
Spitfire Mk. VIII, Trop.
Bylo 29. března 1944, když japonské útočné oddíly překřížily při svém pochodu na Kohimu, tehdy nejdůležitější silnici mezi Kohimou a Imphalem. To zároveň znamenalo, že byl Imphal zcela odříznut od armád spojeneckého světa. Tehdejší posádka poměrně dobře na obranu připraveného prostoru Imphalské planiny, měla více jak 150 000 mužů. To znamenalo, že bylo třeba neustálé letecké zásobování.
Tehdejší spojenecké transportní, dopravní, letectvo muselo poskytnout všechna svá letadla na tzv. Operaci Thursday (Čindité), když zajišťovalo zásobování jednotek nacházejících se v týlu Japonců. Zároveň, díky nové situaci, tedy přetnutí Japonci důležité silnice Imphal-Kohima, muselo dopravní a transportní letectvo Spojenců shazovat zásoby nejen na Imphal, ale i do tehdy též obležené Kohimy. K tomu pak historik David Rooney, v knize Vítězství v Barmě, str. 55., hovoří těmito větami, cituji:
„Pokud byly Spitfiry a Hurricany hrdiny v bitvě o Anglii, a Lancastery při bombardovací ofenzívě proti Německu, pak není pochyb o tom, že hrdiny bitvy o Imphal byly letouny Dakota a jejich pozemní personál, který zajišťoval dennodenní provoz, a to za jakéhokoli počasí.“
Ilustračně Dakota DC-3, foto bylo volně na několika webech, zde bylo zmenšeno.
V momentě kdy byl oblehnut Imphal, sešla se okamžitě porada šéfů, leteckého a pozemního štábu. Na této poradě se dohodlo, že musí být zachován veškerý provoz a všichni, kdo se nacházejí v obležení, „musí být zásobováni potravinami, municí, palivem a stroji, což znamenalo přepravit do Imphalu denně pomocí letadel přes 500 tun nákladu, což vyžadovalo nejméně 150 letadel.“
Mimo to však bylo dále zapotřebí dopravit do oblasti Imphalské planiny ještě též pumy pro letouny Hurrican, šrapnely, letecký benzin, nákladní vozy, tanky, potraviny a všechny věci denní potřeby, a též i krmivo pro muly. Dakoty musely toto vše, každý den určitě dopravit.
Podle všech zápisů musely zásobovací perutě zvládnout denně i 5 cest tam a zpět. Aby byly zmírněny zásobovací problémy, byla například některá velitelství jednotek přesunuta na výhodnější místa, jako např., 221. letecká skupina byla rovnou přesunuta do Silcharu. Byli evakuováni i civilisté a cestou zpět i zranění. V souvislosti s raněnými je pak vzpomenut příběh, který cituji: „Bojová morálka rapidně klesala – pro mnoho vojáků bylo lákadlem to, že pokud budou zraněni, dostanou se z Imphalu ven.“
Obranné pásmo na Imphalské planině mělo svůj vnitřek z jihu na sever, dlouhé 50 kilometrů. Ze všech stran bylo obehnáno horskými hřebeny a Japonci jej začali obléhat od 29. března 1944. Královské letectvo (RAF) a armádní jednotky tuto obranu Imphalské planiny připravily velice pečlivě a jednotlivým obranným formacím daly kódová jména ryb. Například „losos“, „pstruh“, „sleď“, atd.
Muži, kteří připravovali, kopali, jednotlivé obranné pozice měli za úkol „vykopat mělké zákopy a zakrýt je plachtovinou nebo zrezivělým plechem a zajistit jejich obranu pomocí nášlapných min“.
Některým vojákům, kteří zákopy kopali a připravovali a byli to především letci, se zdála tato činnost nedůstojná, ale po prvních japonských výstřelech, zvláště dělostřelectva, pochopili, že je jejich činnost velice důležitá. Pak také velice rychle všichni pochopili, proč je nutné noční hlídkování, které pak, po poučení, prováděli i piloti.
Zápisy i vzpomínky na tamější boje říkají, že zásobování bylo do obranných pozic na Imphalské planině tak dokonalé, že cokoli tam bojující divize potřebovaly, bylo v krátkém čase ihned letecky zajištěno. Zásoby byly buď přímo vykládány na letišti, shazovány pomocí padáků, nebo prostě jen shazovány z letadel. Zápisy říkají, že tam existoval termín, nebo rčení „umřel na létající ovoce“, to proto, že se skutečně stalo, že byl někdo z obránců nešťastně těžce a smrtelně zraněn padajícími konzervami s ovocem. Zápisy k tomu pak dodávají, že, cituji:
„To ukazuje, že tato svérázná metoda měla svá úskalí. Bylo tedy třeba pro zásobovací akce zajistit více padáků. (Generál) Slim spolu se svým štábem a ve spolupráci s indickými obchodníky s jutou zajistil levnější jutové padáky, které byly používány při shazování potravin a různého vybavení.
Tak byly zbraně, terénní vozy, motory pro stroje, 44galonové sudy s benzínem, muly, ovce, husy, kuřata a ostatní věci dopravovány do města nepoškozené. Blížil se květen a s ním i období dešťů (monzuny). Počasí se začalo zhoršovat a bylo jasné, že boje budou na čas přerušeny. Byla dobudována strategická letiště v Silcharu a Khumbirgramu, na místech ležících velmi blízko Imphalu, takže jakmile by se počasí zlepšilo, mohl být za velmi krátkou dobu obnoven letecký provoz.“
Postupně se na obraných pozicích Imphalské planiny stalo nepsaným pravidlem, že se spolupráce v zásobování dařila spíše s jednotkami, které byly přímo ohroženy, byly v přímém bojovém styku s nepřítelem, než s těmi, které operovaly v japonském týlu. Muselo být dohodnuto, že přednostně budou zásobovány jednotky, které to nejvíce potřebují – ať už to bylo třeba palivo pro peruť Spitfirů, nebo o munici pro dělostřelecké baterie – a naštěstí nevznikaly žádné spory, všichni to chápali. Již po několika týdnech vzájemné spolupráce, kdy se vztahy mezi pozemními vojsky a letectvem výrazně zlepšily, navrhla dokonce jedna z letek, že přijme za svůj odznak IV. sboru. To však nechtělo vůbec a také nepřijalo, jako žádost, generální velitelství v Díllí. Žádost tam byla „kategoricky zamítnuta“!
Ještě si řekněme čísla, která byla nalezena u historika Davida Rooneye, v jeho knize - Vítězství v Barmě, str. 56. Čísla statistických údajů svědčí o faktu, který potvrzují i další historické zdroje, že zásobování jednotek při obléhání Imphalu bylo úspěšné, cituji:
„423 tun cukru, 27 000 vajíček, 5 000 živých kuřat, 919 tun obilí, 5 milionů vitamínových tablet, 12 000 pytlů s poštou, 1 300 tun masa, 43 milionů cigaret 800 000 galonů paliva.
Vedle všech těchto potravin, zbraní, munice a dalších zásob bylo do města dopraveno 12 000 vojáků, kteří měli posílit zdejší obranu, a na druhé straně bylo 1 000 nemocných a raněných odsunuto. Posádka v Imphalu by možná bez Spitfirů či Hurricanů Japoncům odolala, ale bez Dakot by nevydržela ani jeden týden.“