Mediální bezpečnostní experti
Napsal: 15/2/2023, 15:30
od Scotty87
Co se Vojáčka týče jeho chabé znalosti vyvažuje obrovské ego a nezpochybnitelné přesvědčení o vlastní pravdě. Což je zcela ideální kombinace. Zkusím najít twitterovou diskuzi kde se hádá s generálem Feixem a nepřímo se Zelinkou o výsadkovém pluku, speciálech a čtvrté brigádě. Když se pozastavili nad tím proč Enko vydalo jeho zcela mimózní článek o výsadkářích a koncepci armády.
Už to zdá se zmizelo z povrchu světa, aspoň tak zmíněný článek od mistra. Plus reakce co psal Feix na svůj profil. Možná to tam pod tím někde je.
https://twitter.com/MirFeCBG/status/1526933066673004544
Část armádního velení si chce splnit klukovský sen. Státní pokladnu by to stálo miliardy. Zbytečně vyhozené
Komentář Jiřího Vojáčka: Válka na Ukrajině změnila mnohé a mnohé ještě změní. Jednou z důležitých změn bude mnohem větší důraz na mezinárodní bezpečnost, který se projeví dalšími investicemi do obrany, tedy zejména do nákupů. Po koronavirové krizi je však řada zemí v dluzích, Českou republiku nevyjímaje. Jen za poslední dva roky se dluhy státu zvýšily o osm set miliard korun, a tak teď bude nutné každou korunu dvakrát otočit. Bohužel právě v této době je realizován projekt, který armádu významně zatíží a jehož přínosy jsou přinejlepším sporné.
Armáda České republiky je dlouhé roky kritizována za to, že jí chybí koncepce. Vojáci kritizují politiky, kteří jim schvalují rozpočet, politici kritizují vojáky, kteří jim posílají požadavky na techniku a výstroj. A veřejnost má – obrazně řečeno – často hlavu v dlaních, protože to všechno musí platit. Naše ozbrojené síly už dlouhou řadu let stojí na třech základních pilířích, jimiž jsou letecká základna v Čáslavi a dvě bojové brigády pozemních sil. Ačkoli je armáda už roky podfinancovaná a seznam toho, co jí nezbytně chybí, je velmi dlouhý, rozhodlo se bývalé vedení ministerstva obrany investovat do vzniku nové velké jednotky – výsadkového pluku. Proti tomuto záměru se ohradila část odborníků i veřejnosti, důvody jejich odporu se přitom dají shrnout do pěti bodů.
Pět důvodů, proč nepotřebujeme výsadkový pluk:
1) Zvláštních jednotek už máme dost
Kritika nekoncepčnosti rozvoje armády se vine jako červená nit celou její historií, a to nikoli jen tou porevoluční. Armáda České republiky a její členové už zažili desítky politických koncepcí, rozvojových metodik a modernizačních iniciativ. Ale stejně jako plán boje zpravidla končí ve chvíli, kdy se vojsko poprvé střetne s nepřítelem, i veškerá armádní koncepce u nás končí při prvním střetu s ekonomickou realitou.
V roce 1994 vznikla zejména v reakci na průběh války v Perském zálivu 4. brigáda rychlého nasazení. Šlo o jednotku, která seskupila většinu výsadkových útvarů armády, jejímž hrotem se měla stát. V prvních třech letech byla dokonce součástí strategických záloh vrchního velení a spadala přímo pod náčelníka generálního štábu. Dostala známý výsadkářský znak, a protože její příslušníci získali výsadu nosit červené barety, museli všichni, od odstřelovačů po kuchaře, absolvovat plnohodnotný výsadkářský výcvik.
S tím, jak se měnili lidé na ministerstvu i ve velení armády, to začalo vypadat, že si chtěl každý vybudovat svou vlastní elitní jednotku. V roce 1995 následovala brigáda rychlého nasazení, 6. speciální brigáda, která se později transformovala na známou 601. skupinu speciálních sil. V roce 2003 ji následoval 102. průzkumný prapor, rekrutující se z průzkumných jednotek jednotlivých mechanizovaných brigád. A aby toho nebylo málo, v roce 2004 vznikl ještě Útvar speciálních operací Vojenské policie. Všechny tyto čtyři zvláštní jednotky přitom měly velmi podobné úkoly.
Teď velení armády zakládá další, kterou si „vykrádá“ původní brigádu rychlého nasazení. Z té tak zůstává pouze torzo v podobě obyčejných pěchotních praporů s kolovými obrněnými transportéry. Ve znaku má sice stále padák, ale co s ní bude dál, nikdo neví. Že by tak bylo vytvoření výsadkového pluku součástí nějaké dlouhodobé koncepce, to můžeme zjevně vyloučit.
2) Chybějí peníze na mnohem důležitější věci
Státní pokladna se po průvanu, který v ní udělali odborníci z hnutí ANO, jen těžce dostává k číslům, jež by alespoň vzdáleně připomínala vyrovnané saldo správného hospodáře. Koronavirová krize aspoň prozatím končí a stát bude muset rozdávat peníze tam, kde je to nejvíce nutné. Lékařům a zdravotním sestrám, kteří odpracovali celou pandemii, učitelům, kteří vychovávají budoucnost národa, samoživitelkám, dětem bez domova, penzistům a spoustě dalších. O výdajích spojených s uprchlickou krizí ani nemluvě.
Do toho je potřeba opravovat silnice, budovat nová dopravní spojení (nové metro nebo vysokorychlostní železnici), odstraňovat důsledky kůrovcových kalamit, chystat moderní čisté zdroje energie, ale i rozšíření jaderných elektráren, udržovat krajinu a zajišťovat dostatek vody. Zkrátka je toho moc a moc, co bude muset být vykonáno a také zaplaceno. Jednou z natažených rukou je přitom také ruka armádní.
Základem bojových sil naší armády jsou podle strategických dokumentů těžké mechanizované útvary a bojové letectvo. Přitom právě tyto dvě složky byly od 90. let mohutně zanedbávány. Mechanizované prapory jezdí dodnes v letitých bojových vozidlech BVP-2, u kterých nebyla provedena prakticky žádná modernizace. Tankistům pak z pětatřiceti kdysi populárních tanků T-72M4CZ zbylo jen pár posledních kusů, které musí při výcviku doplňovat doslova muzeálními skladovými stroji, vyrobenými ještě ve slovenském ZŤS Martin.
Letectvo sice v roce 2005 dostalo čtrnáct letounů Gripen, ale protiletadlové řízené střely jim v miniaturních počtech museli darovat Američané. Protizemní výzbroj pak byla pro naše letouny až donedávna zcela nedostupná. Situace se sice od té doby zlepšila, letouny Gripen však bude nutné do roku 2027 vrátit Švédsku a místo nich nakoupit nový typ, který nám vydrží ideálně po mnoho desetiletí.
To vše bude stát spoustu peněz a v době po koronavirové krizi bude velmi důležité takové náklady dobře vysvětlit daňovým poplatníkům. Pouze příprava na vytvoření výsadkového pluku přitom podle vyjádření armádních představitelů vyšla na čtyři miliardy korun. Přestože je republika plná prázdných kasárenských prostor, armáda vykoupila od církve pozemky a staví na nich úplně nové ubytovací kapacity. Další miliardy přitom bude stát provoz nové jednotky, chystají se také tendry na čtyřkolky a bojové buginy, které si velení výsadkového pluku poručilo. Za všechny tyto peníze by se dal do značné míry přezbrojit tankový prapor z Přáslavic nebo pořídit nová bojová vozidla pěchoty minimálně pro dva mechanizované prapory.
A je tak asi oprávněné se ptát, jestli je vynakládání tak značných prostředků na novou výsadkovou jednotku rozumné.
3) Nemáme potřebná letadla
Základním dopravním prostředkem větších výsadkových jednotek jsou vojenské transportní letouny. Protože je výsadek před dosednutím na zem velmi zranitelný, platí pravidlo, že výsadkáře je nutné shodit v co největším počtu v co nejkratším čase. Pro převozy výsadků jsou tak zpravidla využívány větší transportní typy.
Debaty o pořízení středních až těžších transportních letadel pro armádu se vedou minimálně od roku 1994, kdy byl vyřazen z výzbroje poslední sovětský Antonov An-12. Po jeho odstavení zůstaly v provozu pouze menší stroje, z nichž nejvíce využívaným byl Antonov An-26, v roce 2000 nahrazený ve známé kauze španělskými letouny CASA C-295.
Už v době podivného nákupu letounů C-295 část odborné veřejnosti upozorňovala, že jakkoli jde o vydařenou konstrukci, je to letadlo malé nosnosti a malého doletu, které potřebám armády nedostačují. Zatímco sovětský An-12 unesl náklad o hmotnosti dvaceti tun a byl jej schopen převézt na vzdálenost 3600 km, „CASA“ má nosnost ani ne poloviční i v případě, že se při nakládce přesáhnou všechny „papírové“ limity. I s tímto polovičním nákladem přitom uletí maximálně třetinovou vzdálenost.
Velení výsadkového pluku navíc žádá nákup nové bojové techniky, která má být těžší než ta, kterou doposud provozoval 43. výsadkový prapor. Nejde jen o čtyřkolky nebo buginy, ale také o až desetitunová vozidla, jako je americký typ Oshkosh L-ATV, jakási náhrada populárních Humwee. Ani tento typ vozidel však C-295 neunese.
Kromě C-295 Armáda České republiky vlastní také dva velkokapacitní dopravní airbusy A-319, to jsou však standardní dopravní letadla se sedačkami, pro výsadkové operace prakticky nepoužitelná. Jedinou další možností je využívání části předplacených hodin z mezinárodního programu sdílení transportních kapacit. I zde však jde ve větší míře o dopravní letadla, která se nadto musí objednávat se značným časovým předstihem.
Výsadkový pluk se má skládat z „komand“ zhruba ve velikosti roty. Armáda však nemá žádné letadlo, které by bylo schopné vysadit aspoň jedno celé komando, a nákup větších letounů podle armády v plánu akvizic není. Ani kdybychom sečetli transportní kapacity všech současných českých C-295 dohromady, nestačilo by to na to, aby byl výsadkový pluk vysazen do boje najednou.
4) Nesmyslné ambice
Česká republika je v rámci NATO spíše menší země, což se samozřejmě podepisuje i na ambicích jejích ozbrojených sil. Armáda má zhruba třicet tisíc vojáků (pokud počítáme i příslušníky aktivních záloh), veřejným tajemstvím však je, že když je potřeba nasadit vojáky do skutečného, ostrého boje, má vláda na výběr prakticky jednu jedinou jednotku – relativně malou 601. skupinu speciálních sil z Prostějova.
I v ostatních armádních útvarech, počínaje tankisty z Přáslavic přes vojáky mechanizovaných praporů po dělostřelce z Jinců nebo například piloty z Čáslavi, slouží skvělí profesionálové. Většinou je však limituje zastaralost jejich techniky, její nedostatečné počty, nekompletní výzbroj nebo kombinace všech těchto faktorů. Proto se tak naše gripeny neúčastnily spojenecké akce nad Libyí, ačkoli se do ní se stejnými letouny zapojilo i neutrální Švédsko, proto tankisté odjíždějí na zahraniční mise bez svých obrněnců, ačkoli například Poláci svoje tanky do zahraničí posílali opakovaně.
Když už se naši vojáci účastní zahraničních operací a zrovna to nejsou prostějovští speciálové, dostávají zpravidla druhořadé úkoly, často vysloveně nebojové. Budování civilní infrastruktury, pomoc při výcviku nebo strážní služba u spojeneckých objektů. V jednom ze starších diskusních pořadů České televize bývalý vysoký představitel armády poněkud ostře přirovnal činnosti většiny našich vojáků v misích k tomu, co pro wehrmacht dělali za války ukrajinští zajatci.
Jakkoli je toto expresivní přirovnání z mého pohledu nevhodné (pod palbu se tu a tam například při patrolách dostanou i jiné naše jednotky v zahraničí), je nutné si objektivně přiznat, že většina našich vojenských útvarů nemá z objektivních důvodů šanci bojově vystoupit. Konkrétně u 43. výsadkového praporu uvádí armádní web od jeho vzniku pouze dvě přestřelky, z nichž jedna se odehrála v Kosovu a protivníkem byli albánští zloději dřeva v lese.
V příkrém rozporu s touto skutečností jsou prohlášení některých „otců zakladatelů“ výsadkového pluku, například Ivo Zelinky: „K našim běžným úkolům budou patřit operace na ovládnutí letišť, léčky, přepady, operace v týlu nepřítele.“ Ať mi prosím někdo připomene, kdy naposledy čeští vojáci dobývali nějaké letiště, pokud tedy pan podplukovník nemyslí cvičné letiště v Bechyni, které bylo našimi červenými barety „dobyto“ již mnohokrát.
5) „Armáda tu není od toho, aby si někdo plnil klukovské sny“
Když začal výsadkový pluk vznikat, část odborné veřejnosti měla hlavu v dlaních a zákulisím se nesla jedna řeč, že jde o akci té části generality, která se rekrutuje z výsadkových jednotek. Největším zastáncem výsadkového pluku mezi generály byl náčelník generálního štábu Aleš Opata a jeho pravá ruka, tehdy major, dnes podplukovník Ivo Zelinka.
Ministryně Jana Černochová je dlouhodobě terčem kritiky z mnoha stran. Ani žádný z jejích kritiků však nepopírá, že jde o člověka, který se velmi dobře orientuje v bezpečnostním prostředí. Před časem ministryně poskytla rozhovor deníku Právo. Když se interview dostalo k tématu výsadkového pluku a jeho vyzbrojení technikou, řekla větu, která mezi odborníky rezonovala: „Nesmíme dopustit, jak tomu často bývalo, že některé projekty byly nakonec jednou tak dražší, než bylo schváleno, protože nikdo roky neaktualizoval marketingové průzkumy. Budeme kontrolovat armádní specifikace, tedy co vojáci požadují, a zjišťovat, zda někde v zahraničí nefunguje jiné řešení. Aby to často nebylo jen o tom, že si tu někdo plní klukovské sny.“
Mnozí odborníci si přitom poslední větu vztahují přímo k osobám, které jsou s výsadkovým plukem spojené, tedy jak ke generálu Opatovi, tak podplukovníku Zelinkovi. Když si totiž shrneme všechny výše zmíněné skutečnosti – finanční náročnost, duplikování již existujících útvarů, absenci vhodných letadel – a porovnáme si je s ambicemi, které jsou až absurdně nereálné, zůstane nám zde jen velký klukovský sen, který si na státní útraty plní parta kamarádů.
Naše armáda měla i v dobách Varšavské smlouvy výjimku a nemusela se se svými omezenými lidskými zdroji (například na rozdíl od Poláků) účastnit nácviků velkých výsadkových operací. V rámci Varšavské smlouvy byli naši vojáci ceněni jako odborníci na speciální úkoly malých záškodnických jednotek a největším výsadkovým útvarem byla brigáda či pluk. To však bylo v době, kdy měla naše armáda dvě stě tisíc vojáků. Dnes je desetkrát menší, ale pluk stavíme znovu.
Byla by chyba pominout slavnou tradici našich výsadkářů, která sahá už do doby počátků zahraničního odboje. Byli to právě výsadkáři, kteří atentátem na Reinharda Heydricha významně pomohli prezidentu Benešovi při jednáních se spojenci o oduznání Mnichovské dohody a návratu československých hranic do předmnichovské podoby. Dnešní armáda však má jiné priority a politická reprezentace jiné ambice.
Koncept současného výsadkového pluku však nechápou ani někteří renomovaní velitelé. Bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý uvedl: „Už když byla zveřejněna koncepce výsadkového pluku, příliš jsem jí nerozuměl. Použití výsadkových jednotek závisí na použití pozemních sil, naše armáda, která nemá velké mechanizované jednotky, však stejně nebude moci výsadkový pluk vysadit do přílišné hloubky. Mnohem více by se u nás uplatnila aeromobilní pěchota vysazovaná z vrtulníků. Nyní už bylo bohužel do výsadkového pluku proinvestováno příliš mnoho, organizační struktura naší armády však výsadkový pluk zkrátka nepotřebuje.“
Je nutné si přiznat, že naše speciální jednotky nikdy nebudou dobývat letiště nebo vést všechny ty efektní operace, které vídáme ve válečných filmech. Situace na Ukrajině nás poučila, že je nutné v první řadě investovat do prostředků, které tvoří pilíř obrany státu. Do mechanizovaných jednotek a bojových letounů. Do vojskové i strategické protivzdušné obrany. Do kvalitnějšího výcviku, ale také do moderních systémů elektronického boje, průzkumu a do síťové bezpečnosti.
Na realizaci klukovských snů zkrátka nemáme čas ani peníze. Čím dříve si to politická reprezentace a armádní velení uvědomí, tím silnější bude naše armáda a bezpečnější naše země.
Komentář Jiřího Vojáčka: Válka na Ukrajině změnila mnohé a mnohé ještě změní. Jednou z důležitých změn bude mnohem větší důraz na mezinárodní bezpečnost, který se projeví dalšími investicemi do obrany, tedy zejména do nákupů. Po koronavirové krizi je však řada zemí v dluzích, Českou republiku nevyjímaje. Jen za poslední dva roky se dluhy státu zvýšily o osm set miliard korun, a tak teď bude nutné každou korunu dvakrát otočit. Bohužel právě v této době je realizován projekt, který armádu významně zatíží a jehož přínosy jsou přinejlepším sporné.
Armáda České republiky je dlouhé roky kritizována za to, že jí chybí koncepce. Vojáci kritizují politiky, kteří jim schvalují rozpočet, politici kritizují vojáky, kteří jim posílají požadavky na techniku a výstroj. A veřejnost má – obrazně řečeno – často hlavu v dlaních, protože to všechno musí platit. Naše ozbrojené síly už dlouhou řadu let stojí na třech základních pilířích, jimiž jsou letecká základna v Čáslavi a dvě bojové brigády pozemních sil. Ačkoli je armáda už roky podfinancovaná a seznam toho, co jí nezbytně chybí, je velmi dlouhý, rozhodlo se bývalé vedení ministerstva obrany investovat do vzniku nové velké jednotky – výsadkového pluku. Proti tomuto záměru se ohradila část odborníků i veřejnosti, důvody jejich odporu se přitom dají shrnout do pěti bodů.
Pět důvodů, proč nepotřebujeme výsadkový pluk:
1) Zvláštních jednotek už máme dost
Kritika nekoncepčnosti rozvoje armády se vine jako červená nit celou její historií, a to nikoli jen tou porevoluční. Armáda České republiky a její členové už zažili desítky politických koncepcí, rozvojových metodik a modernizačních iniciativ. Ale stejně jako plán boje zpravidla končí ve chvíli, kdy se vojsko poprvé střetne s nepřítelem, i veškerá armádní koncepce u nás končí při prvním střetu s ekonomickou realitou.
V roce 1994 vznikla zejména v reakci na průběh války v Perském zálivu 4. brigáda rychlého nasazení. Šlo o jednotku, která seskupila většinu výsadkových útvarů armády, jejímž hrotem se měla stát. V prvních třech letech byla dokonce součástí strategických záloh vrchního velení a spadala přímo pod náčelníka generálního štábu. Dostala známý výsadkářský znak, a protože její příslušníci získali výsadu nosit červené barety, museli všichni, od odstřelovačů po kuchaře, absolvovat plnohodnotný výsadkářský výcvik.
S tím, jak se měnili lidé na ministerstvu i ve velení armády, to začalo vypadat, že si chtěl každý vybudovat svou vlastní elitní jednotku. V roce 1995 následovala brigáda rychlého nasazení, 6. speciální brigáda, která se později transformovala na známou 601. skupinu speciálních sil. V roce 2003 ji následoval 102. průzkumný prapor, rekrutující se z průzkumných jednotek jednotlivých mechanizovaných brigád. A aby toho nebylo málo, v roce 2004 vznikl ještě Útvar speciálních operací Vojenské policie. Všechny tyto čtyři zvláštní jednotky přitom měly velmi podobné úkoly.
Teď velení armády zakládá další, kterou si „vykrádá“ původní brigádu rychlého nasazení. Z té tak zůstává pouze torzo v podobě obyčejných pěchotních praporů s kolovými obrněnými transportéry. Ve znaku má sice stále padák, ale co s ní bude dál, nikdo neví. Že by tak bylo vytvoření výsadkového pluku součástí nějaké dlouhodobé koncepce, to můžeme zjevně vyloučit.
2) Chybějí peníze na mnohem důležitější věci
Státní pokladna se po průvanu, který v ní udělali odborníci z hnutí ANO, jen těžce dostává k číslům, jež by alespoň vzdáleně připomínala vyrovnané saldo správného hospodáře. Koronavirová krize aspoň prozatím končí a stát bude muset rozdávat peníze tam, kde je to nejvíce nutné. Lékařům a zdravotním sestrám, kteří odpracovali celou pandemii, učitelům, kteří vychovávají budoucnost národa, samoživitelkám, dětem bez domova, penzistům a spoustě dalších. O výdajích spojených s uprchlickou krizí ani nemluvě.
Do toho je potřeba opravovat silnice, budovat nová dopravní spojení (nové metro nebo vysokorychlostní železnici), odstraňovat důsledky kůrovcových kalamit, chystat moderní čisté zdroje energie, ale i rozšíření jaderných elektráren, udržovat krajinu a zajišťovat dostatek vody. Zkrátka je toho moc a moc, co bude muset být vykonáno a také zaplaceno. Jednou z natažených rukou je přitom také ruka armádní.
Základem bojových sil naší armády jsou podle strategických dokumentů těžké mechanizované útvary a bojové letectvo. Přitom právě tyto dvě složky byly od 90. let mohutně zanedbávány. Mechanizované prapory jezdí dodnes v letitých bojových vozidlech BVP-2, u kterých nebyla provedena prakticky žádná modernizace. Tankistům pak z pětatřiceti kdysi populárních tanků T-72M4CZ zbylo jen pár posledních kusů, které musí při výcviku doplňovat doslova muzeálními skladovými stroji, vyrobenými ještě ve slovenském ZŤS Martin.
Letectvo sice v roce 2005 dostalo čtrnáct letounů Gripen, ale protiletadlové řízené střely jim v miniaturních počtech museli darovat Američané. Protizemní výzbroj pak byla pro naše letouny až donedávna zcela nedostupná. Situace se sice od té doby zlepšila, letouny Gripen však bude nutné do roku 2027 vrátit Švédsku a místo nich nakoupit nový typ, který nám vydrží ideálně po mnoho desetiletí.
To vše bude stát spoustu peněz a v době po koronavirové krizi bude velmi důležité takové náklady dobře vysvětlit daňovým poplatníkům. Pouze příprava na vytvoření výsadkového pluku přitom podle vyjádření armádních představitelů vyšla na čtyři miliardy korun. Přestože je republika plná prázdných kasárenských prostor, armáda vykoupila od církve pozemky a staví na nich úplně nové ubytovací kapacity. Další miliardy přitom bude stát provoz nové jednotky, chystají se také tendry na čtyřkolky a bojové buginy, které si velení výsadkového pluku poručilo. Za všechny tyto peníze by se dal do značné míry přezbrojit tankový prapor z Přáslavic nebo pořídit nová bojová vozidla pěchoty minimálně pro dva mechanizované prapory.
A je tak asi oprávněné se ptát, jestli je vynakládání tak značných prostředků na novou výsadkovou jednotku rozumné.
3) Nemáme potřebná letadla
Základním dopravním prostředkem větších výsadkových jednotek jsou vojenské transportní letouny. Protože je výsadek před dosednutím na zem velmi zranitelný, platí pravidlo, že výsadkáře je nutné shodit v co největším počtu v co nejkratším čase. Pro převozy výsadků jsou tak zpravidla využívány větší transportní typy.
Debaty o pořízení středních až těžších transportních letadel pro armádu se vedou minimálně od roku 1994, kdy byl vyřazen z výzbroje poslední sovětský Antonov An-12. Po jeho odstavení zůstaly v provozu pouze menší stroje, z nichž nejvíce využívaným byl Antonov An-26, v roce 2000 nahrazený ve známé kauze španělskými letouny CASA C-295.
Už v době podivného nákupu letounů C-295 část odborné veřejnosti upozorňovala, že jakkoli jde o vydařenou konstrukci, je to letadlo malé nosnosti a malého doletu, které potřebám armády nedostačují. Zatímco sovětský An-12 unesl náklad o hmotnosti dvaceti tun a byl jej schopen převézt na vzdálenost 3600 km, „CASA“ má nosnost ani ne poloviční i v případě, že se při nakládce přesáhnou všechny „papírové“ limity. I s tímto polovičním nákladem přitom uletí maximálně třetinovou vzdálenost.
Velení výsadkového pluku navíc žádá nákup nové bojové techniky, která má být těžší než ta, kterou doposud provozoval 43. výsadkový prapor. Nejde jen o čtyřkolky nebo buginy, ale také o až desetitunová vozidla, jako je americký typ Oshkosh L-ATV, jakási náhrada populárních Humwee. Ani tento typ vozidel však C-295 neunese.
Kromě C-295 Armáda České republiky vlastní také dva velkokapacitní dopravní airbusy A-319, to jsou však standardní dopravní letadla se sedačkami, pro výsadkové operace prakticky nepoužitelná. Jedinou další možností je využívání části předplacených hodin z mezinárodního programu sdílení transportních kapacit. I zde však jde ve větší míře o dopravní letadla, která se nadto musí objednávat se značným časovým předstihem.
Výsadkový pluk se má skládat z „komand“ zhruba ve velikosti roty. Armáda však nemá žádné letadlo, které by bylo schopné vysadit aspoň jedno celé komando, a nákup větších letounů podle armády v plánu akvizic není. Ani kdybychom sečetli transportní kapacity všech současných českých C-295 dohromady, nestačilo by to na to, aby byl výsadkový pluk vysazen do boje najednou.
4) Nesmyslné ambice
Česká republika je v rámci NATO spíše menší země, což se samozřejmě podepisuje i na ambicích jejích ozbrojených sil. Armáda má zhruba třicet tisíc vojáků (pokud počítáme i příslušníky aktivních záloh), veřejným tajemstvím však je, že když je potřeba nasadit vojáky do skutečného, ostrého boje, má vláda na výběr prakticky jednu jedinou jednotku – relativně malou 601. skupinu speciálních sil z Prostějova.
I v ostatních armádních útvarech, počínaje tankisty z Přáslavic přes vojáky mechanizovaných praporů po dělostřelce z Jinců nebo například piloty z Čáslavi, slouží skvělí profesionálové. Většinou je však limituje zastaralost jejich techniky, její nedostatečné počty, nekompletní výzbroj nebo kombinace všech těchto faktorů. Proto se tak naše gripeny neúčastnily spojenecké akce nad Libyí, ačkoli se do ní se stejnými letouny zapojilo i neutrální Švédsko, proto tankisté odjíždějí na zahraniční mise bez svých obrněnců, ačkoli například Poláci svoje tanky do zahraničí posílali opakovaně.
Když už se naši vojáci účastní zahraničních operací a zrovna to nejsou prostějovští speciálové, dostávají zpravidla druhořadé úkoly, často vysloveně nebojové. Budování civilní infrastruktury, pomoc při výcviku nebo strážní služba u spojeneckých objektů. V jednom ze starších diskusních pořadů České televize bývalý vysoký představitel armády poněkud ostře přirovnal činnosti většiny našich vojáků v misích k tomu, co pro wehrmacht dělali za války ukrajinští zajatci.
Jakkoli je toto expresivní přirovnání z mého pohledu nevhodné (pod palbu se tu a tam například při patrolách dostanou i jiné naše jednotky v zahraničí), je nutné si objektivně přiznat, že většina našich vojenských útvarů nemá z objektivních důvodů šanci bojově vystoupit. Konkrétně u 43. výsadkového praporu uvádí armádní web od jeho vzniku pouze dvě přestřelky, z nichž jedna se odehrála v Kosovu a protivníkem byli albánští zloději dřeva v lese.
V příkrém rozporu s touto skutečností jsou prohlášení některých „otců zakladatelů“ výsadkového pluku, například Ivo Zelinky: „K našim běžným úkolům budou patřit operace na ovládnutí letišť, léčky, přepady, operace v týlu nepřítele.“ Ať mi prosím někdo připomene, kdy naposledy čeští vojáci dobývali nějaké letiště, pokud tedy pan podplukovník nemyslí cvičné letiště v Bechyni, které bylo našimi červenými barety „dobyto“ již mnohokrát.
5) „Armáda tu není od toho, aby si někdo plnil klukovské sny“
Když začal výsadkový pluk vznikat, část odborné veřejnosti měla hlavu v dlaních a zákulisím se nesla jedna řeč, že jde o akci té části generality, která se rekrutuje z výsadkových jednotek. Největším zastáncem výsadkového pluku mezi generály byl náčelník generálního štábu Aleš Opata a jeho pravá ruka, tehdy major, dnes podplukovník Ivo Zelinka.
Ministryně Jana Černochová je dlouhodobě terčem kritiky z mnoha stran. Ani žádný z jejích kritiků však nepopírá, že jde o člověka, který se velmi dobře orientuje v bezpečnostním prostředí. Před časem ministryně poskytla rozhovor deníku Právo. Když se interview dostalo k tématu výsadkového pluku a jeho vyzbrojení technikou, řekla větu, která mezi odborníky rezonovala: „Nesmíme dopustit, jak tomu často bývalo, že některé projekty byly nakonec jednou tak dražší, než bylo schváleno, protože nikdo roky neaktualizoval marketingové průzkumy. Budeme kontrolovat armádní specifikace, tedy co vojáci požadují, a zjišťovat, zda někde v zahraničí nefunguje jiné řešení. Aby to často nebylo jen o tom, že si tu někdo plní klukovské sny.“
Mnozí odborníci si přitom poslední větu vztahují přímo k osobám, které jsou s výsadkovým plukem spojené, tedy jak ke generálu Opatovi, tak podplukovníku Zelinkovi. Když si totiž shrneme všechny výše zmíněné skutečnosti – finanční náročnost, duplikování již existujících útvarů, absenci vhodných letadel – a porovnáme si je s ambicemi, které jsou až absurdně nereálné, zůstane nám zde jen velký klukovský sen, který si na státní útraty plní parta kamarádů.
Naše armáda měla i v dobách Varšavské smlouvy výjimku a nemusela se se svými omezenými lidskými zdroji (například na rozdíl od Poláků) účastnit nácviků velkých výsadkových operací. V rámci Varšavské smlouvy byli naši vojáci ceněni jako odborníci na speciální úkoly malých záškodnických jednotek a největším výsadkovým útvarem byla brigáda či pluk. To však bylo v době, kdy měla naše armáda dvě stě tisíc vojáků. Dnes je desetkrát menší, ale pluk stavíme znovu.
Byla by chyba pominout slavnou tradici našich výsadkářů, která sahá už do doby počátků zahraničního odboje. Byli to právě výsadkáři, kteří atentátem na Reinharda Heydricha významně pomohli prezidentu Benešovi při jednáních se spojenci o oduznání Mnichovské dohody a návratu československých hranic do předmnichovské podoby. Dnešní armáda však má jiné priority a politická reprezentace jiné ambice.
Koncept současného výsadkového pluku však nechápou ani někteří renomovaní velitelé. Bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý uvedl: „Už když byla zveřejněna koncepce výsadkového pluku, příliš jsem jí nerozuměl. Použití výsadkových jednotek závisí na použití pozemních sil, naše armáda, která nemá velké mechanizované jednotky, však stejně nebude moci výsadkový pluk vysadit do přílišné hloubky. Mnohem více by se u nás uplatnila aeromobilní pěchota vysazovaná z vrtulníků. Nyní už bylo bohužel do výsadkového pluku proinvestováno příliš mnoho, organizační struktura naší armády však výsadkový pluk zkrátka nepotřebuje.“
Je nutné si přiznat, že naše speciální jednotky nikdy nebudou dobývat letiště nebo vést všechny ty efektní operace, které vídáme ve válečných filmech. Situace na Ukrajině nás poučila, že je nutné v první řadě investovat do prostředků, které tvoří pilíř obrany státu. Do mechanizovaných jednotek a bojových letounů. Do vojskové i strategické protivzdušné obrany. Do kvalitnějšího výcviku, ale také do moderních systémů elektronického boje, průzkumu a do síťové bezpečnosti.
Na realizaci klukovských snů zkrátka nemáme čas ani peníze. Čím dříve si to politická reprezentace a armádní velení uvědomí, tím silnější bude naše armáda a bezpečnější naše země.
https://twitter.com/MirFeCBG/status/1601810689298866176
