Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 52.
Napsal: 27/2/2023, 06:25
Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 52.
Zde viz mapu oblasti Barmy, na které jsou zachyceny boje do května 1945 (v levém spodním rohu náčrt), kdy spojenecké jednotky vstoupily do Rangúnu. Mapa je majetkem Wikipedie a zde byla upravena.
Zachycená fakta hovoří o tom, že Admirálu Lordu Mountbattenovi byla prý v této válce dána poslední šance k naplánování velkého (obojživelného) kombinovaného (obojživelného) útoku války. Sám tuto akci nazval Operace „Dracula“ a jejím cílem bylo dobytí Rangúnu. Lord v ní velice spoléhal na to, že se IV. sboru podaří obsadit letiště v Toungoo do 25. dubna 1945. Odtud pak měla spojenecká letadla startovat k akcím, kdy měla podporovat útočící jednotky Spojenců. Spojenecký IV. sbor byl pak rychlejší a letiště v Toungoo obsadil již 22. dubna.
Zde viz admirál, Lord Mountbatten. Foto je majetkem Wikipedie.
Na celé Operace „Dracula“ se podílely i bitevní a letadlové lodě, lehké křižníky, torpédoborce, vyloďovací plavidla, minolovky, transportní lodě a spolu s nimi i letecké jednotky. Útok tam tehdy prováděly pozemní jednotky z indické 26. divize a gurkhský paradesantní prapor indické 50. paradesantní Brigády.
Bylo 1. května 1945, když hlídkové letadlo RAF, při svém letu nad Rangúnem, spatřilo velký bílý nápis na střeše rangúnského vězení pro válečné zajatce. Bílý nápis nesl velká slova, která šla snadno z letadla přečíst a zněla: „JAPÍCI JSOU PRYČ“. Historické zápisy říkají, že si piloti hlídkových letadel nejprve mysleli, že jde o nějakou léčku, ale když přečetli další nápis: „VYSTRČ DRÁP“ je přesvědčil o opaku (jednalo se o sousloví „ukaž prst“ - bylo za války jedním ze žertovných oslovení mezi příslušníky RAF).
Bylo 2. května 1945, když na rangúnském letišti přistál se svým letounem, jeden z pilotů RAF, a našel letiště zcela opuštěné. Runway byla však tak rozbombardovaná, že bylo téměř nemožné odtud odletět.
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 169., píše, cituji:
„Pilot tedy odešel do doků, nasedl do sampanu a odplul vstříc flotile lodí mířící k Rangúnu. Jedinými ztrátami v této akci bylo několik gurkhských parašutistů, které zasáhly spojenecké bomby při přípravě na pozemní útok. Již 20. dubna 1945 si japonský generál Kimura (nový velitel japonské 15. armády) uvědomil, že při rychlém postupu nepřátelských jednotek k Pegu je nutné zesílit japonskou obranu na řece Sittang a neriskovat udržení Rangúnu. Byl rozzuřen na nejvyšší míru, když z tak vzdálených míst, jakými je Singapur a Saigon, přišly od důstojníků nemajících ani ponětí rozkazy, aby byl Rangún udržen za každou cenu. Podobné roztržky pak měl také se svými podřízenými veliteli, kteří se zdráhali opustit Rangún a chtěli jej bránit do posledního muže.
Nakonec se Japonci z města stáhli těsně před příchodem Britů. Během této doby se o záškodnické akce snažil také Subhas Chandra Bose se zbytky své Indické národní armády. Kimura se pak stáhl se svým velitelstvím do Moulmeinu, za což jej později japonští historici označili za zbabělce.“
Generál Kimura opustil Rangún a s ním i své jednotky umístěné v oblasti pohoří Pegu Yomas, kde je zanechal svému osudu. Zbytky těchto japonských jednotek, měly pak v oblasti pohoří Pegu Yomas za úkol zničit spojenecké oddíly IV. a XXXIII. sboru. Stalo se však, během května a v začátku června, že byli japonští vojáci, z nichž většina přežila hrozné bitvy o Kohimu a Imphal, prakticky zlikvidováni. Ty japonské jednotky, kterým se podařilo uprchnout přes řeku Sittang, čekaly v Karenských vrších početné místní gerily. Když pak japonský velitel podepisoval kapitulaci, hovořilo se v tomto dokumentu o 153 000 vojácích na japonské straně. Ve skutečnosti jich však bylo méně než 60 000. Na str. 169., 170., ještě napsal historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, cituji:
„Frank Owen, vydavatel zpravodajských listů SEATS, prožil vlastně celou barmskou válku a psal o důležitých událostech. Tvrdí, že znovudobytí Barmy 14. armádou ze severu bylo ‚činem, který ještě nikdo předtím nedokázal vykonat‘.“ (Frank Owen, Campaign in Burma, str. 147).
Historik na str. 170 ještě na závěr dodává, cituji: „Japonské armády utrpěly poslední a definitivní porážku od 14. armády a to v bitvách u Sangshaku a Kohimy, při dlouhých bojích okolo imphálského obranného pásma, u Shenamu, Bishenpuru, Podsangbamu, Nungshigumu a Molvomu. Při těchto bitvách a hlavně při bojích o Kohimu a Imphal, se podařilo zastavit postup japonských vojsk. Následně došlo k velkým bitvám o Mandalaj a Meiktilu, a pak také k nenásilnému obsazení Rangúnu. Toto vítězství se však zrodilo právě v bitvách o Kohimu a Imphal.“
VÍTĚZSTVÍ V BARMĚ A JEHO DŮSLEDKY.
Pověst o tzv. „Zapomenuté armádě“, kterou 14. armáda v průběhu války v Barmě získala, nešlo tak zcela jednoduše pod dojmem ostatních válek v Asii a hlavně v Evropě, tak lehce odstranit, nebo je uvést na pravou míru. A to právě proto, že jiné důležitější události tehdejšího světového dění zapříčinily, že palcové titulky britských či amerických novin během války a po ní o bojích v Barmě vůbec nehovořily.
K obsazení Rangúnu, kterým vlastně vyvrcholila celá válka proti Japoncům v Barmě, došlo 3. května roku 1945, tedy jen několik dní předtím, než se vzdaly všechny německé jednotky a byla podepsána kapitulace.
Je lehké si představit, čemu dali tehdejší novináři přednost. Historici většinou píší, cituji:
„Euforie, která zmítala celou Evropou po ukončení války, odvedla obyčejné lidi od toho, aby se zajímali o to, co se stalo někde na Dálném východě, byť by to byla sebedůležitější věc. Poté, co na Hirošimu a Nagasaki dopadly v srpnu téhož roku atomové pumy a Japonsko bylo nuceno kapitulovat, již nikdo nepřemýšlel o zásluhách 14. armády v Barmě. Tyto boje však měly na porážku Japonska nemalý podíl.“
Když historici probírali všechny důsledky celého tažení v Barmě, zjistily, že jsou „méně radostné, než by se na první pohled zdálo“. Celé dění v Barmě se tehdy i potom zdálo jaksi podivné, což se snaží naznačit i jeden z mnoha historiků, kteří se válkou v Barmě zabývali.
Britský historik David Rooney ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 171., dospěl k vysvětlení podivností vítězství v Barmě svým bližším prostudováním zákulisí celého barmského tažení a tamějšího koloniálního řízení země, a pak doslova píše, cituji:
„V poslední fázi války získal Mountbatten podporu mladého barmského vůdce Aung Sana, který sice do jisté míry spolupracoval s Japonci, ale Mountbatten předpokládal, že s jeho pomocí se podaří udržet Barmu v britském společenství národů. Proti této politice však vystupoval bývalý místodržitel Dorman-Smith, o kterém Mountbatten kdysi prohlásil, že ´jeho schopnost klamat sám sebe je prostě ohromující´. Nedlouho potom byl Aung San zavražděn. Barma téměř okamžitě ohlásila vystoupení ze společenství národů /SN/ (leden 1948) a její další osud byl velmi pohnutý. Kmeny severu (Karenové a Kachinové) odmítly uznat svrchovanost Rangúnu, což vedlo k několika desetiletím vlády tvrdého vojenského režimu. Mnoho veteránů si tehdy položilo otázku, zda jejich válečné oběti stály vůbec zato.“
Ale i ve Velké Británii se postupně národní chápání celé války v Barmě, začalo po válce měnit.
Vznikla organizace, která se jmenovala „Burma Star Association“ (Asociace Barmská hvězda), později jedna z nejlepších společností v zemi sdružující bývalé vojáky. Nově vzniklá organizace pak více než 50 let udržovala stálé povědomí o válečných úspěších 14. armády, která přinesla vítězství nad Japonci. Snahy a práci Asociace Barmská hvězda, podpořil i generál Slim, který se stal polním maršálem, náčelníkem generálního štábu Britského impéria a nakonec i dokonce australským generálním guvernérem. Maršál Slim je také autorem knihy Defeat into Victory – Z porážky vítězství, která byla vydána v roce 1956. Pověst maršála Slima, stejně jako jeho autorita po válce ještě víc tím vším vzrostly. Trochu vady na kráse přinesl pro Slima film - Burma Victory – Vítězství v Barmě, z roku 1945. Tento film se o maršálu, tehdy generálu Slimovi zmiňuje jen velice letmo. Jak šla historie, vznikl videosnímek o hlavních událostech v Barmě 1944, který byl vyroben v roce 1990, ale ten už o bojích v Barmě nehovořil vůbec.
Zde viz foto generála Slima, velitele 14. armády, pozdějšího britského maršála. Foto je volně na mnoha webech.
Zde viz mapu oblasti Barmy, na které jsou zachyceny boje do května 1945 (v levém spodním rohu náčrt), kdy spojenecké jednotky vstoupily do Rangúnu. Mapa je majetkem Wikipedie a zde byla upravena.
Zachycená fakta hovoří o tom, že Admirálu Lordu Mountbattenovi byla prý v této válce dána poslední šance k naplánování velkého (obojživelného) kombinovaného (obojživelného) útoku války. Sám tuto akci nazval Operace „Dracula“ a jejím cílem bylo dobytí Rangúnu. Lord v ní velice spoléhal na to, že se IV. sboru podaří obsadit letiště v Toungoo do 25. dubna 1945. Odtud pak měla spojenecká letadla startovat k akcím, kdy měla podporovat útočící jednotky Spojenců. Spojenecký IV. sbor byl pak rychlejší a letiště v Toungoo obsadil již 22. dubna.
Zde viz admirál, Lord Mountbatten. Foto je majetkem Wikipedie.
Na celé Operace „Dracula“ se podílely i bitevní a letadlové lodě, lehké křižníky, torpédoborce, vyloďovací plavidla, minolovky, transportní lodě a spolu s nimi i letecké jednotky. Útok tam tehdy prováděly pozemní jednotky z indické 26. divize a gurkhský paradesantní prapor indické 50. paradesantní Brigády.
Bylo 1. května 1945, když hlídkové letadlo RAF, při svém letu nad Rangúnem, spatřilo velký bílý nápis na střeše rangúnského vězení pro válečné zajatce. Bílý nápis nesl velká slova, která šla snadno z letadla přečíst a zněla: „JAPÍCI JSOU PRYČ“. Historické zápisy říkají, že si piloti hlídkových letadel nejprve mysleli, že jde o nějakou léčku, ale když přečetli další nápis: „VYSTRČ DRÁP“ je přesvědčil o opaku (jednalo se o sousloví „ukaž prst“ - bylo za války jedním ze žertovných oslovení mezi příslušníky RAF).
Bylo 2. května 1945, když na rangúnském letišti přistál se svým letounem, jeden z pilotů RAF, a našel letiště zcela opuštěné. Runway byla však tak rozbombardovaná, že bylo téměř nemožné odtud odletět.
Historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 169., píše, cituji:
„Pilot tedy odešel do doků, nasedl do sampanu a odplul vstříc flotile lodí mířící k Rangúnu. Jedinými ztrátami v této akci bylo několik gurkhských parašutistů, které zasáhly spojenecké bomby při přípravě na pozemní útok. Již 20. dubna 1945 si japonský generál Kimura (nový velitel japonské 15. armády) uvědomil, že při rychlém postupu nepřátelských jednotek k Pegu je nutné zesílit japonskou obranu na řece Sittang a neriskovat udržení Rangúnu. Byl rozzuřen na nejvyšší míru, když z tak vzdálených míst, jakými je Singapur a Saigon, přišly od důstojníků nemajících ani ponětí rozkazy, aby byl Rangún udržen za každou cenu. Podobné roztržky pak měl také se svými podřízenými veliteli, kteří se zdráhali opustit Rangún a chtěli jej bránit do posledního muže.
Nakonec se Japonci z města stáhli těsně před příchodem Britů. Během této doby se o záškodnické akce snažil také Subhas Chandra Bose se zbytky své Indické národní armády. Kimura se pak stáhl se svým velitelstvím do Moulmeinu, za což jej později japonští historici označili za zbabělce.“
Generál Kimura opustil Rangún a s ním i své jednotky umístěné v oblasti pohoří Pegu Yomas, kde je zanechal svému osudu. Zbytky těchto japonských jednotek, měly pak v oblasti pohoří Pegu Yomas za úkol zničit spojenecké oddíly IV. a XXXIII. sboru. Stalo se však, během května a v začátku června, že byli japonští vojáci, z nichž většina přežila hrozné bitvy o Kohimu a Imphal, prakticky zlikvidováni. Ty japonské jednotky, kterým se podařilo uprchnout přes řeku Sittang, čekaly v Karenských vrších početné místní gerily. Když pak japonský velitel podepisoval kapitulaci, hovořilo se v tomto dokumentu o 153 000 vojácích na japonské straně. Ve skutečnosti jich však bylo méně než 60 000. Na str. 169., 170., ještě napsal historik David Rooney, ve své knize - Vítězství v Barmě, cituji:
„Frank Owen, vydavatel zpravodajských listů SEATS, prožil vlastně celou barmskou válku a psal o důležitých událostech. Tvrdí, že znovudobytí Barmy 14. armádou ze severu bylo ‚činem, který ještě nikdo předtím nedokázal vykonat‘.“ (Frank Owen, Campaign in Burma, str. 147).
Historik na str. 170 ještě na závěr dodává, cituji: „Japonské armády utrpěly poslední a definitivní porážku od 14. armády a to v bitvách u Sangshaku a Kohimy, při dlouhých bojích okolo imphálského obranného pásma, u Shenamu, Bishenpuru, Podsangbamu, Nungshigumu a Molvomu. Při těchto bitvách a hlavně při bojích o Kohimu a Imphal, se podařilo zastavit postup japonských vojsk. Následně došlo k velkým bitvám o Mandalaj a Meiktilu, a pak také k nenásilnému obsazení Rangúnu. Toto vítězství se však zrodilo právě v bitvách o Kohimu a Imphal.“
VÍTĚZSTVÍ V BARMĚ A JEHO DŮSLEDKY.
Pověst o tzv. „Zapomenuté armádě“, kterou 14. armáda v průběhu války v Barmě získala, nešlo tak zcela jednoduše pod dojmem ostatních válek v Asii a hlavně v Evropě, tak lehce odstranit, nebo je uvést na pravou míru. A to právě proto, že jiné důležitější události tehdejšího světového dění zapříčinily, že palcové titulky britských či amerických novin během války a po ní o bojích v Barmě vůbec nehovořily.
K obsazení Rangúnu, kterým vlastně vyvrcholila celá válka proti Japoncům v Barmě, došlo 3. května roku 1945, tedy jen několik dní předtím, než se vzdaly všechny německé jednotky a byla podepsána kapitulace.
Je lehké si představit, čemu dali tehdejší novináři přednost. Historici většinou píší, cituji:
„Euforie, která zmítala celou Evropou po ukončení války, odvedla obyčejné lidi od toho, aby se zajímali o to, co se stalo někde na Dálném východě, byť by to byla sebedůležitější věc. Poté, co na Hirošimu a Nagasaki dopadly v srpnu téhož roku atomové pumy a Japonsko bylo nuceno kapitulovat, již nikdo nepřemýšlel o zásluhách 14. armády v Barmě. Tyto boje však měly na porážku Japonska nemalý podíl.“
Když historici probírali všechny důsledky celého tažení v Barmě, zjistily, že jsou „méně radostné, než by se na první pohled zdálo“. Celé dění v Barmě se tehdy i potom zdálo jaksi podivné, což se snaží naznačit i jeden z mnoha historiků, kteří se válkou v Barmě zabývali.
Britský historik David Rooney ve své knize - Vítězství v Barmě, na str. 171., dospěl k vysvětlení podivností vítězství v Barmě svým bližším prostudováním zákulisí celého barmského tažení a tamějšího koloniálního řízení země, a pak doslova píše, cituji:
„V poslední fázi války získal Mountbatten podporu mladého barmského vůdce Aung Sana, který sice do jisté míry spolupracoval s Japonci, ale Mountbatten předpokládal, že s jeho pomocí se podaří udržet Barmu v britském společenství národů. Proti této politice však vystupoval bývalý místodržitel Dorman-Smith, o kterém Mountbatten kdysi prohlásil, že ´jeho schopnost klamat sám sebe je prostě ohromující´. Nedlouho potom byl Aung San zavražděn. Barma téměř okamžitě ohlásila vystoupení ze společenství národů /SN/ (leden 1948) a její další osud byl velmi pohnutý. Kmeny severu (Karenové a Kachinové) odmítly uznat svrchovanost Rangúnu, což vedlo k několika desetiletím vlády tvrdého vojenského režimu. Mnoho veteránů si tehdy položilo otázku, zda jejich válečné oběti stály vůbec zato.“
Ale i ve Velké Británii se postupně národní chápání celé války v Barmě, začalo po válce měnit.
Vznikla organizace, která se jmenovala „Burma Star Association“ (Asociace Barmská hvězda), později jedna z nejlepších společností v zemi sdružující bývalé vojáky. Nově vzniklá organizace pak více než 50 let udržovala stálé povědomí o válečných úspěších 14. armády, která přinesla vítězství nad Japonci. Snahy a práci Asociace Barmská hvězda, podpořil i generál Slim, který se stal polním maršálem, náčelníkem generálního štábu Britského impéria a nakonec i dokonce australským generálním guvernérem. Maršál Slim je také autorem knihy Defeat into Victory – Z porážky vítězství, která byla vydána v roce 1956. Pověst maršála Slima, stejně jako jeho autorita po válce ještě víc tím vším vzrostly. Trochu vady na kráse přinesl pro Slima film - Burma Victory – Vítězství v Barmě, z roku 1945. Tento film se o maršálu, tehdy generálu Slimovi zmiňuje jen velice letmo. Jak šla historie, vznikl videosnímek o hlavních událostech v Barmě 1944, který byl vyroben v roce 1990, ale ten už o bojích v Barmě nehovořil vůbec.
Zde viz foto generála Slima, velitele 14. armády, pozdějšího britského maršála. Foto je volně na mnoha webech.