Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 69.
Napsal: 10/4/2023, 07:21
Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 69.
Obsazení vesnic Buna a Gona, na východní m pobřeží Nové Guineje.
Japonská obrana v oblasti Buny, Gony a Sananandy mezi 16. a 21. listopadem 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Japonská obranná linie, její fortifikace mezi vesnicemi Buna a Gona byla skutečně příkladem japonského opevňovacího umění. Obrana Japonců měřila na délku přibližně jedenáct mil (asi tak 17,7 km) tamějšího pobřeží, a v největší své hloubce, měřilo opevnění asi čtyři míle (přibližně 6,4 km). Celá tato obranná linie měla pak své hlavní opěrné body ve jmenovaných vesnicích Buna a Gona a ještě též další dva opěrné body byly i ve vsích Sanananda a Giruwa.
A tou skutečně nejlépe využitou přírodní překážkou v takto uspořádané fortifikace obrany v oblasti Buna a Gona byly tamější pobřežní bažiny, ve kterých „se hladina páchnoucí vody, zvedala s každým přílivem“. Napsal český historik Dalibor Vácha na str. 63. a 64., a pak i s použitím historického podkladu: Australský historický spisovatel COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012. Str. 194., dál píše, cituji:
„Japonci neměli k dispozici žádné těžké strojní vybavení, o buldozerech si mohli nechat zdát. Vše museli vykopat vlastníma rukama.
Kromě klasických střeleckých okopů tvořila obranu kulometná hnízda s dobře vybranými palebnými zónami, většinou vzájemně se překrývajícími. Taktéž nevelké množství dělostřelectva se jim povedlo rozmístit skvěle. A nelze zapomínat na desítky odstřelovačů, kteří se zamaskováni pohybovali okolo možných přístupových cest a způsobovali útočníkům, včetně již dorazivší 32. americké pěší divize, velké ztráty.“
V dalších textech, které již zde byly prezentovány, se lze pak dozvědět, o vybudované obraně, a i o tom, že Japonci mimo již napsaného výše, postavili ještě další stovky malých a velkých bunkrů a krytých střeleckých postavení, vzájemně se překrývajících palbou.
Část takto vybudovaných malých a velkých bunkrů, byla pak vybudována z kmenů kokosových palem, vylepšených nasypanou zeminou, popřípadě ještě vyztuženou kamením, když v samotném jádru bunkru byly silné ocelové pláty, nebo také sudy naplněné kameny, a hlínou.
Když byly bunkry zakryty vrstvou zeminy, byly tam pak zasazeny tropické rostliny, které ještě před započatým bojem stihly se rozrůst a vytvořily zakrytí celé obranné linie. Linie tím sice nebyla neprůstřelná, ale určitě byla hůře odhadnutelná.
K vybavení celé bojové linie patřil i polní lazaret, který byl umístěn v Buně. Byl jako ostatní japonské polní nemocnice, jen situace tam byla o něco zoufalejší. Japonský historický zdroj MURATTANI,H, str. 194, a český historik Vácha na str. 63., 64., upřesňuje stav, cituji:
„Neměli léky, opět chybělo hlavně morfium a léčiva proti malárii. Vysoká vlhkost vzduchu ničila jakékoliv nedostatkové lékařské i přímo chirurgické vybavení, cokoliv kovového okamžitě zrezavělo, plátno stanů se rozpadalo a zraněných přibývalo. Zdravotní personál v nemocnici i na frontě se hroutil z přemíry práce a zapisoval své ztráty v přepadech, při ostřelování, bombardování a na následky prodělaných chorob. Docházelo k pokusům evakuovat nejvážněji nemocné či zraněné na lodích, zejména torpédoborcích, které do Buny přivážely zásoby. Na počátku prosince (1942) využili Japonci i pomalejší nákladní plavidlo, což se jim okamžitě vymstilo – americká letadla bárku cestou do Rabaulu poslala ke dnu a část evakuovaných se utopila.“
A nyní opět zpět, ke spojeneckým silám. Na bojištích Papua Nová Guinea nadále narůstala přítomnost amerických jednotek, generál MacArthur tak mohl dosadit do velení tamějšího armádního sboru určeného ke zlomení japonských obránců generálmajora Roberta L. Eichelbergera, veterána první světové války.
V historických pramenech je pak řečena ke generálmajorovi taková zajímavost, že právě generál Eichelberger byl s americkými jednotkami během ruské občanské války v Rusku, konkrétně to bylo v Přímoří (oblast Vladivostoku), kde se prakticky nemohl nesetkat s československými legionáři. Napsal český historik Dalibor Vácha, na str. 64., ve svých knihách Ostrovy v bouři. Každodenní život československých legionářů ve víru občanské války 1918-1920, Praha 2016; FIC, Victor Miloslav, Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914-1918 I-IV, Praha – Brno 2006-2014., a dodává, cituji:
„Vždyť původní odůvodnění odjezdu US Army do Ruska byla přece pomoc českým a slovenským dobrovolníkům. Navíc je dobré připomenout, že Američané tehdy působili v Rusku po boku Japonců, svých nynějších nepřátel na severním pobřeží Nové Guineje.“
Sir Thomas Blamley (vlevo) a vedle něho generálmajor Robert L. Eichelberger 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Spojenecké oddíly Australanů a Američanů, pod velením generála MacArthura, začaly své útoky proti Buně, jako strategicky široce pojatou bojovou operaci. Při jím řízených útocích nechtěl americký generál nic ponechat náhodě. Ještě v říjnu 1942 nechal MacArthur obsadit letiště v misii Wanigela, i my jsme se seznámili s faktem, že bývalé křesťanské misie hrály na tamějších bojištích velkou roli. Těžká technika jako jsou buldozery a především jeřáby a nákladní automobily dopravily k misii část australské 18. brigády posílené o americké ženisty a protiletadlové oddíly. Všechny zamýšlené plány tehdy říkaly, že se musí rozšířit letiště a veškerý rozšířený prostor bude použit pro následné útoky na Bunu. Generál MacArthur již slyšel předtím o problémech, které měly jednotky na úzkých cestách a v prostorech Kokodské stezky a to nechtěl dopustit.
Generál Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.
Bylo 14. října 1942, když rozšířené letiště ve Wanigele bylo již schopno přijímat velké množství nákladních letounů a ty tak mohly dopravit na Novou Guineu podstatnou část amerického 128. pěšího pluku a též australské průzkumníky, i s jejich vybavením a zásobami. Dopravované oddíly se pak měli z letiště Wanigely přesunout do Pongani, tedy na vzdálenost třicet mil (asi 48 km). A stejně jako předtím se ukázalo, že příroda na Nové Guineji je proti, a americká pěchota nebyla schopna se takto náročným terénem plným bažin prostě a jednoduše prodrat.
K dalšímu pak český historik Vácha, Dalibor, na str. 65., dodává, cituji:
„Od 17. října se začali zejména Američané přesunovat do Pongani jinou cestou, ne o mnoho snazší, ale přece jenom výhodnější. Pongani se mělo proměnit v předsunutou základnu k útoku na Bunu, proto malá flotila člunů a barží do Pongani odvážela kromě vojáků také velké množství zásob. Bohužel tu neexistovalo žádné použitelné přístaviště, proto musely čluny kotvit daleko od břehu a všechno se dopravovalo na pevninu v malých loďkách, dřina to byla nepředstavitelná. Současně se začalo pracovat na nedaleké přistávací ploše, bohužel vojáci zpočátku disponovali pouze ručním nářadím shazovaným z letadel“.
Američané si tehdy vypracovali možná dobrý plán k překonávání nejtvrdších japonských obranných pozic, ale jak příroda, tak i Japonci nejprve ukázali svou nevyzpytatelnost.
Když se části americké 32. pěší divize nalodily na své čluny, které přistály poblíž Buny, chtěli pak američtí vojáci přistát poblíž Buny a napadnout Japonce z pro ně překvapivého směru. Jenomže tuto adhoc improvizovanou americkou vyloďovací flotilu objevily japonské stíhačky a uspořádaly na ní doslova hon. Stíhačky nad americkou flotilu přilétly před soumrakem, to když tuto flotilu opustily spojenecké stíhací krytí. Japoncům se povedlo většinu člunů potopit a při tom jim zničily i velké množství potřebných zásob. Bylo asi skutečně překvapivé, že při tomto nečekaném útoku nedošlo k žádným velkým americkým ztrátám na personálu. Většina Američanů přežila a dostala se na břeh, i když většinou byli beze zbraní a jen se zlomkem výstroje. Nepříjemná byla ztráta těžkých kulometů ráže 12,7mm a minometů 81mm, které šly ke dnu i se zásobami munice.
Zvláštní bylo, že se tak stalo přesto, že předtím americká pěchota prováděla pravidelnou průzkumnou činnost ve většině bunské obrany. O japonských pozicích věděli mnohé, když něco z toho se dozvídali též při častém leteckém průzkumu. Znova se zde ukázalo, to, co nové americké jednotky vždy nevěděly a neuvědomovaly si, tedy, že Japonci jsou extrémně zdatní v maskování. K dalšímu pak český historik Vácha, Dalibor, na str. 65., 66., ještě dodává, cituji:
„Američané postupující z vnitrozemí museli nejdříve čtyři dny překonávat odpor předsunutých postavení, teprve poté se ponořili – mnohdy doslova – do bažinatého kraje, kde Japonci na vyvýšeninách v mokřinách vystavěli hlavní obranu. Vysoké sebevědomí Američanů navozené nepravdivými zprávami o tom, že Japonci se složí sami, že jsou vyčerpaní, bez munice a umírají na tropické nemoci, se rozpadlo po pár dnech krutých bojů. Japonci opravdu byli vyčerpaní, nemocní, ale nehodlali se vzdát. Od 16. listopadu 1942 můžeme mluvit o bitvě o Bunu, i když operace probíhaly již více než týden před tímto dnem.“
Obsazení vesnic Buna a Gona, na východní m pobřeží Nové Guineje.
Japonská obrana v oblasti Buny, Gony a Sananandy mezi 16. a 21. listopadem 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Japonská obranná linie, její fortifikace mezi vesnicemi Buna a Gona byla skutečně příkladem japonského opevňovacího umění. Obrana Japonců měřila na délku přibližně jedenáct mil (asi tak 17,7 km) tamějšího pobřeží, a v největší své hloubce, měřilo opevnění asi čtyři míle (přibližně 6,4 km). Celá tato obranná linie měla pak své hlavní opěrné body ve jmenovaných vesnicích Buna a Gona a ještě též další dva opěrné body byly i ve vsích Sanananda a Giruwa.
A tou skutečně nejlépe využitou přírodní překážkou v takto uspořádané fortifikace obrany v oblasti Buna a Gona byly tamější pobřežní bažiny, ve kterých „se hladina páchnoucí vody, zvedala s každým přílivem“. Napsal český historik Dalibor Vácha na str. 63. a 64., a pak i s použitím historického podkladu: Australský historický spisovatel COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012. Str. 194., dál píše, cituji:
„Japonci neměli k dispozici žádné těžké strojní vybavení, o buldozerech si mohli nechat zdát. Vše museli vykopat vlastníma rukama.
Kromě klasických střeleckých okopů tvořila obranu kulometná hnízda s dobře vybranými palebnými zónami, většinou vzájemně se překrývajícími. Taktéž nevelké množství dělostřelectva se jim povedlo rozmístit skvěle. A nelze zapomínat na desítky odstřelovačů, kteří se zamaskováni pohybovali okolo možných přístupových cest a způsobovali útočníkům, včetně již dorazivší 32. americké pěší divize, velké ztráty.“
V dalších textech, které již zde byly prezentovány, se lze pak dozvědět, o vybudované obraně, a i o tom, že Japonci mimo již napsaného výše, postavili ještě další stovky malých a velkých bunkrů a krytých střeleckých postavení, vzájemně se překrývajících palbou.
Část takto vybudovaných malých a velkých bunkrů, byla pak vybudována z kmenů kokosových palem, vylepšených nasypanou zeminou, popřípadě ještě vyztuženou kamením, když v samotném jádru bunkru byly silné ocelové pláty, nebo také sudy naplněné kameny, a hlínou.
Když byly bunkry zakryty vrstvou zeminy, byly tam pak zasazeny tropické rostliny, které ještě před započatým bojem stihly se rozrůst a vytvořily zakrytí celé obranné linie. Linie tím sice nebyla neprůstřelná, ale určitě byla hůře odhadnutelná.
K vybavení celé bojové linie patřil i polní lazaret, který byl umístěn v Buně. Byl jako ostatní japonské polní nemocnice, jen situace tam byla o něco zoufalejší. Japonský historický zdroj MURATTANI,H, str. 194, a český historik Vácha na str. 63., 64., upřesňuje stav, cituji:
„Neměli léky, opět chybělo hlavně morfium a léčiva proti malárii. Vysoká vlhkost vzduchu ničila jakékoliv nedostatkové lékařské i přímo chirurgické vybavení, cokoliv kovového okamžitě zrezavělo, plátno stanů se rozpadalo a zraněných přibývalo. Zdravotní personál v nemocnici i na frontě se hroutil z přemíry práce a zapisoval své ztráty v přepadech, při ostřelování, bombardování a na následky prodělaných chorob. Docházelo k pokusům evakuovat nejvážněji nemocné či zraněné na lodích, zejména torpédoborcích, které do Buny přivážely zásoby. Na počátku prosince (1942) využili Japonci i pomalejší nákladní plavidlo, což se jim okamžitě vymstilo – americká letadla bárku cestou do Rabaulu poslala ke dnu a část evakuovaných se utopila.“
A nyní opět zpět, ke spojeneckým silám. Na bojištích Papua Nová Guinea nadále narůstala přítomnost amerických jednotek, generál MacArthur tak mohl dosadit do velení tamějšího armádního sboru určeného ke zlomení japonských obránců generálmajora Roberta L. Eichelbergera, veterána první světové války.
V historických pramenech je pak řečena ke generálmajorovi taková zajímavost, že právě generál Eichelberger byl s americkými jednotkami během ruské občanské války v Rusku, konkrétně to bylo v Přímoří (oblast Vladivostoku), kde se prakticky nemohl nesetkat s československými legionáři. Napsal český historik Dalibor Vácha, na str. 64., ve svých knihách Ostrovy v bouři. Každodenní život československých legionářů ve víru občanské války 1918-1920, Praha 2016; FIC, Victor Miloslav, Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914-1918 I-IV, Praha – Brno 2006-2014., a dodává, cituji:
„Vždyť původní odůvodnění odjezdu US Army do Ruska byla přece pomoc českým a slovenským dobrovolníkům. Navíc je dobré připomenout, že Američané tehdy působili v Rusku po boku Japonců, svých nynějších nepřátel na severním pobřeží Nové Guineje.“
Sir Thomas Blamley (vlevo) a vedle něho generálmajor Robert L. Eichelberger 1942. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Spojenecké oddíly Australanů a Američanů, pod velením generála MacArthura, začaly své útoky proti Buně, jako strategicky široce pojatou bojovou operaci. Při jím řízených útocích nechtěl americký generál nic ponechat náhodě. Ještě v říjnu 1942 nechal MacArthur obsadit letiště v misii Wanigela, i my jsme se seznámili s faktem, že bývalé křesťanské misie hrály na tamějších bojištích velkou roli. Těžká technika jako jsou buldozery a především jeřáby a nákladní automobily dopravily k misii část australské 18. brigády posílené o americké ženisty a protiletadlové oddíly. Všechny zamýšlené plány tehdy říkaly, že se musí rozšířit letiště a veškerý rozšířený prostor bude použit pro následné útoky na Bunu. Generál MacArthur již slyšel předtím o problémech, které měly jednotky na úzkých cestách a v prostorech Kokodské stezky a to nechtěl dopustit.
Generál Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.
Bylo 14. října 1942, když rozšířené letiště ve Wanigele bylo již schopno přijímat velké množství nákladních letounů a ty tak mohly dopravit na Novou Guineu podstatnou část amerického 128. pěšího pluku a též australské průzkumníky, i s jejich vybavením a zásobami. Dopravované oddíly se pak měli z letiště Wanigely přesunout do Pongani, tedy na vzdálenost třicet mil (asi 48 km). A stejně jako předtím se ukázalo, že příroda na Nové Guineji je proti, a americká pěchota nebyla schopna se takto náročným terénem plným bažin prostě a jednoduše prodrat.
K dalšímu pak český historik Vácha, Dalibor, na str. 65., dodává, cituji:
„Od 17. října se začali zejména Američané přesunovat do Pongani jinou cestou, ne o mnoho snazší, ale přece jenom výhodnější. Pongani se mělo proměnit v předsunutou základnu k útoku na Bunu, proto malá flotila člunů a barží do Pongani odvážela kromě vojáků také velké množství zásob. Bohužel tu neexistovalo žádné použitelné přístaviště, proto musely čluny kotvit daleko od břehu a všechno se dopravovalo na pevninu v malých loďkách, dřina to byla nepředstavitelná. Současně se začalo pracovat na nedaleké přistávací ploše, bohužel vojáci zpočátku disponovali pouze ručním nářadím shazovaným z letadel“.
Američané si tehdy vypracovali možná dobrý plán k překonávání nejtvrdších japonských obranných pozic, ale jak příroda, tak i Japonci nejprve ukázali svou nevyzpytatelnost.
Když se části americké 32. pěší divize nalodily na své čluny, které přistály poblíž Buny, chtěli pak američtí vojáci přistát poblíž Buny a napadnout Japonce z pro ně překvapivého směru. Jenomže tuto adhoc improvizovanou americkou vyloďovací flotilu objevily japonské stíhačky a uspořádaly na ní doslova hon. Stíhačky nad americkou flotilu přilétly před soumrakem, to když tuto flotilu opustily spojenecké stíhací krytí. Japoncům se povedlo většinu člunů potopit a při tom jim zničily i velké množství potřebných zásob. Bylo asi skutečně překvapivé, že při tomto nečekaném útoku nedošlo k žádným velkým americkým ztrátám na personálu. Většina Američanů přežila a dostala se na břeh, i když většinou byli beze zbraní a jen se zlomkem výstroje. Nepříjemná byla ztráta těžkých kulometů ráže 12,7mm a minometů 81mm, které šly ke dnu i se zásobami munice.
Zvláštní bylo, že se tak stalo přesto, že předtím americká pěchota prováděla pravidelnou průzkumnou činnost ve většině bunské obrany. O japonských pozicích věděli mnohé, když něco z toho se dozvídali též při častém leteckém průzkumu. Znova se zde ukázalo, to, co nové americké jednotky vždy nevěděly a neuvědomovaly si, tedy, že Japonci jsou extrémně zdatní v maskování. K dalšímu pak český historik Vácha, Dalibor, na str. 65., 66., ještě dodává, cituji:
„Američané postupující z vnitrozemí museli nejdříve čtyři dny překonávat odpor předsunutých postavení, teprve poté se ponořili – mnohdy doslova – do bažinatého kraje, kde Japonci na vyvýšeninách v mokřinách vystavěli hlavní obranu. Vysoké sebevědomí Američanů navozené nepravdivými zprávami o tom, že Japonci se složí sami, že jsou vyčerpaní, bez munice a umírají na tropické nemoci, se rozpadlo po pár dnech krutých bojů. Japonci opravdu byli vyčerpaní, nemocní, ale nehodlali se vzdát. Od 16. listopadu 1942 můžeme mluvit o bitvě o Bunu, i když operace probíhaly již více než týden před tímto dnem.“