Georges Marcel Lachmann
"Letec velitel"
"Letec velitel"
Část 3.
Průběh března 1919 se v Republice československé odehrával zejména ve znamení měnové odluky a s ní spjatého překolkování staré rakousko-uherské koruny - Österreichisch-ungarische Krone. Současně na východě republiky, Slovensku, doposud zjitřená nálada milovníků starých pořádků sotva utichala. Neboť, mobilizace zdejších ročníků 1892-1898 z patnáctého března do uklidnění tamnějších poměrů mohla sotva čím přispět. Nicméně to nejhorší mělo teprve přijít.
Dne 21. března vzniká v Budapešti jako přímý důsledek zřízení maďarsko-rumunské neutrální zóny Maďarská republika rad, která pár dní na to ustanovuje svoji rudou armádu. Jestliže doposud měly události velmi rychlý spád, tak od tohoto bodu začaly přímo akcelerovat. Reakcí čs. strany na výše uvedené, bylo mj. vyhlášení stanného práva na Slovensku, které brzo následoval rozkaz k obsazení Podkarpatské Rusi. Vývoj událostí v Maďarsku taktéž rozhýbal Dohodu. 7. dubna přišla do Prahy žádost o participaci na spojenecké ofenzívě (Francie, Rumunsko, Srbsko) plánované na desátého téhož měsíce. Následujícího dne však pomyslné „řinčení řetězem“ vystřídalo určité vystřízlivění, neboť Praha od vrchního spojeneckého velení obdržela další depeši, jenž přikazovala čs. vojskům zůstat v defenzívě.
Ačkoliv k vojenské intervenci v tento moment nedošlo, myšlenka na vojenské vystoupení proti Maďarsku zůstala v mysli některých čelních představitelů státu zakořeněna. Posléze, jen o pár dní později, se pak stala jednou z příčin konfliktu, jenž ve svém důsledku ohrozil samotnou existenci sotva prenatálnímu věku odrostlé mladé republiky.
Idea vedení vojenských operací vůči Maďarům neopouštěla ani Rumunsko, které navzdory dohodovým dispozicím dne 16. dubna zahájilo ofenzívu směrem k řece Tise. Zde je nutno podotknout, že na rozdíl od čs. armády, která stále nedorostla „z plenek“, byla ta rumunská armáda neskonale silnější. V návaznosti na rumunský postup museli Maďaři během krátké chvíle stáhnout své jednotky z Podkarpatské Rusi a od Pichonovy demarkační linie. Ústup maďarských jednotek z čáry dotyku samozřejmě nemohl neujít pozornosti čs. zpravodajců. Praha byla zpravena 27. dubna, načež zde vypuknul poprask. Na ministra národní obrany Václava Klofáče musela tehdy zpráva zapůsobit jako červený šátek na krocana, neboť jak jinak lze porozumět sledu následujících událostí?
Ministr národní obrany popíchnutý it. generálem Piccionem ve své vizi snadného dosažení území sahajícího až k prvotně Českou národní radou zamýšlené hranici. K hranici, která byla natolik troufalá, že k jejímu návrhu na mezinárodní konferenci ani nedošlo. Bez jakékoliv konzultace s vládou, ministerstvem zahraničí, „nedej bože“ s náčelníkem generálního štábu, rozkázal Klofáč k obsazení maďarského území od východního břehu řeky Uh, přes Sátoraljaújhely k Čopu a zde navázat kontakt s Rumuny. Dále obsadit Maďary opuštěná místa na Pichonově linii. Klofáč tak de facto vyhlásil Maďarské republice rad válku a bylo tzv. vymalováno.
Rozkazy se musejí plnit a to nejlépe ihned. V ten samý den se dala do pohybu 3. divize a o dva dny později vyrazila 6. divize. Jako poslední se 2. května vydala na pochod II. brigáda 2. divize. Zajištění západního křídla pak bylo svěřeno 7. divizi. Z počátku běželo vše jak po drátkách, což mohlo poněkud ulevit na tíži autorům tohoto více než kontroverzního výpadu. Postup nejvýchodněji položené 3. divize na doposud maďarském území nenarážel na vážnější odpor, obsazen byl mj. Užhorod, Čop, Mukačevo. Dne 2. května byl navázán kontakt s Rumuny na východě, tak i s 6. divizí na západě. Postup 6. divize měl neméně obdobný charakter: Szarvaskő, Miskolc, Monok, Sárospatak. 10. května dosáhla divize cíle svého postupu v hloubce 45 – 55 km maďarského území. Operačním cílem II. brigády byla úhelná pánev Salgótarjánu, zpočátku nic nenasvědčovalo, že právě zde dojde k bodu zlomu. Brigádní jednotky překročily u Holiše Ipeľ a za lehkého odporu, který postupně sílil, postupovaly k Salgótarjánu. Zde však jednotky narazily na tuhou maďarskou obranu, která je postupně do 19. května vrhla zpět za Ipeľ. Přelom měsíců sebou rovněž přinesl první kontakty s reprezentanty nové vládnoucí garnitury Maďarska – bolševiky. Premiérové vystoupení Rudých gard si na prvního máje 1919 muselo nedobrovolně odbýt Komárno.
Polovina května 1919 zastihla čs. vojsko přešlapující na místě, přičemž vyhlídky na obrat nebyly vůbec růžové. Na počátku měsíce totiž Rumuni dosáhli Tisy a hned 2. května uzavřeli s Maďary příměří. Rozvázání rukou umožnilo Maďarům postupně soustředit hlavní síly na severní frontu proti Čechoslovákům. Nově příchozí maďarské jednotky následně zcela zvrátily situaci na bojišti. Ztracen byl Miskolc, přilehlé oblasti Salgótarjánu aj., do konce května byla čs. vojska vypuzena prakticky z celého dosud obsazeného území zpět na demarkační čáru a mělo být hůř. Krátké období od uzavření míru s Rumuny do 30. května, využila Maďarská republika rad k důkladnému posílení a reorganizaci armády. Náčelníkem hlavního štábu a de facto vrchním velitelem Rudé armády se stal bývalý plukovník - oberst c. k. armády Aurél Stromfeld, jenž své organizační a velitelské zkušenosti záhy promítl do rychlého zreorganizování a dovyzbrojení poražené armády. O doplnění stavů mužstva se postarala všeobecná mobilizace mužů starších 18 a mladších 42 let, stavěny byly dělnické pluky aj. Celkový početní stav armády tak brzy dosáhl celkem 126 000 mužů.
Pokusíme-li se snažit pochopit motivy vedoucí Maďarskou republiku rad k pozdějšímu zahájení rozsáhlé ofenzivy vůči RČS, nemusíme dlouho chodit kolem horké kaše. Neuvážená „hurá akce“ čs. ministra národní obrany poskytla Maďarům dokonalý důvod k dobytí ztraceného území zpět a zároveň tak otevřela dveře k vývozu bolševické revoluce na Slovensko. V dlouhodobější perspektivě mohli „rudí“ rovněž pomýšlet na přímé spojení s ruskými soudruhy revolucionáři, či na morální vzpruhu adresovanou rudým kolegům v Rakousku a Německu.
Výstavba armády Republiky československé, v podstatě na „zelené louce“, byla již od samého počátku její existence doprovázena nesčetnými obtížemi a komplikacemi, jejichž původ můžeme spatřit jak v úloze, která byla zemím Koruny české za Velké války předurčena (hluboké zázemí). Tak i v příčinných souvislostech doprovázejících vznik nového státu, o zcela specifickém národnostním složení nemluvě. Obecně lze konstatovat, že oč techničtější složku armády se jednalo, tím byla situace horší, přičemž vojenské letectvo toho nebylo výjimkou. Mj. v této souvislosti můžeme dnes konstatovat, že zejména díky „chebské akci“ rytmistra Rošického je u širšího okruhu současné odborné ale i laické veřejnosti tato počáteční anabáze Leteckého sboru RČS dobře známa 1). Tristní situace letectva svého spojence samozřejmě nemohla ujít pozornosti Francouzů, respektive Francouzské vojenské misi v Československu (od 13. února 1919), obzvláště, když náčelníkem hlavního štábu republiky byl fr. generál Maurice Pellé. Na rozdíl od čs. Italské vojenské mise (od 1/2 prosince 1918), nebrali Francouzi problémy vznikající armády na lehkou váhu, což se tehdy ve velmi krátkém čase promítlo i do reálné roviny 2).
Kromě velkorysého daru 115 ks moderní letecké techniky, měla s budováním Leteckého sboru pomoci přímo na místě i francouzská letecká jednotka 3). Ostatně, již v předcházející části jsme se mohli přesvědčit, že tento model spojenecké pomoci měli Francouzi zažitý a v praxi ověřený. Ať tak či onak, právě v tento moment do našeho příběhu opět vstupuje Georges Lachmann. A byl to opět vstup hodný velkého letce a velitele.
1) Dne 9. listopadu 1918 oddíl pod vedením Rošického obsadil chebské letiště, jediné vojenské letiště na území Českých zemí a současně základnu náhradní letecké roty Flek 16 – Fliegertappenkompanie Nr. 16. V té době Cheb platil za jedno z center německými Rakušany vyhlášeného separatistického státu Deutschösterreich. Díky odvážné akci se podařilo pro tvořící se Letecký sbor zajistit první letuschopný aj. letecký materiál.
2) Vzájemné soupeření Francie a Itálie o ovládnutí budoucího středoevropského vlivového prostoru prošlo v letech 1916-1919 svým vlastním vývojem na jehož konci Itálie svým zájmům upřednostnila oblast Mediterranea. V této souvislosti pak poněkud laxní italský přístup není zas tak překvapivý. Obzvláště poté, co RČS začala oficiálně podporovat jihoslovanské řešení jadranského problému.
3) Pomineme-li letouny Eskadrille Bré.590, RČS bylo darováno 50 ks stíhacího Spadu S.VII C.1, 50 ks průzkumného Salmsonu Sal. 2 A.2 a 15 ks nočního bombardovacího Voisinu X Bn.2. V přímém rozporu s uštěpačným komentářem, zaznívajícím za minulého režimu na konto kvality darovaných letounů se ve skutečnosti jednalo o moderní letecký materiál s minimálním náletem.
Dne 9. dubna 1919 zastavil u perónu pražského Wilsonova nádraží železniční transport s první částí francouzské Eskadrille Bré.590 (escadrille de Bohême, BR 590, Br.590) pod vedením poručíka Lachmanna. Zpočátku letka vč. svého servisního Leteckého parku č. 408 nalezla útočiště na kbelském letišti, nicméně načasování jejího příjezdu do Československa udělalo z jejího pražského pobytu spíše epizodní událost. Přesto, díky několika veřejným ukázkám pilotního umění jejího velitele zůstala v mysli Pražanů vzpomínka na francouzskou letku alespoň nějaký čas živa.
Jak již výše zaznělo v druhé polovině dubna se čs. armáda pustila do vojenského dobrodružství, na které byla jen stěží připravena. V průběhu května postupně vynucený čs. ústup zpět do výchozích pozic byl ještě v posledních dnech téhož měsíce následován všeobecnou bolševickou ofenzivou, která následně Slovensko rozťala ve dví. V této souvislosti ve vzduchu vznášející hrozba pádu země zpět do maďarských rukou se nejevila jako zhola nemožná. V oné době jedinými reprezentanty Leteckého sboru RČS na Slovensku byly 1. a 2. polní letecká setnina. Zatímco 1. polní letecká setnina (setník Stanislav Novák) operovala ve prospěch Západní armádní skupiny (generál Eugène Mittelhauser), 2. polní letecká setnina (nadporučík Josef Pospíšil) působila v rámci Východní armádní skupiny (generál Edmond Hennocque). A ačkoliv se tehdy muži z „první i druhé polní“ činili, seč mohli, rozkolísaná kvalita a různorodost leteckého materiálu pro ně v reálu představovala mnohem horšího nepřítele než byli samotní bolševici 4).
4) Díky přibývajícím nehodám a s tím souvisejícímu minimu bojeschopného leteckého materiálu byla dne 3. června 1919 druhá setnina stáhnuta k doplnění do Uherského Hradiště. Na východní bojiště se setnina vrátila na konci druhé červnové dekády. V podobě detašmánu operujícího ze Spišské Nové Vsi, měla být k přímé dispozici generálu Hennocqueovi, respektive velitelství Východní armádní skupiny čs. vojsk, momentálně zde sídlícímu. Dne 20. června se však nad Spišskou Novou Vsí prohnala silná bouře, jejímuž řádění podlehl polní stanový hangár a v něm i zaparkovaná letadla. Přestože poškození avionů nebyla fatálního charakteru, válka s Maďary pro druhou polní prakticky skončila. Do té doby stihl detašmán uskutečnit pouze pět průzkumných letů.
Vše se mělo změnit dne 4. června 1919, kdy na plochu nedlouho před tím vybudovaného polního letiště Vajnory nedaleko Bratislavy dosedl Spad S.XIII C.1 (výr. č. 10 279) s velitelem Bré.590 za kniplem. Již druhého dne, s ohledem na naturel pilota vcelku nepřekvapivě, provedl do propůjčené hodnosti kapitána - Capitaine čerstvě povýšený Lachmann hodinu a půl trvající rekognoskační let místního bojiště. A hned 6. června svého velitele na Slovensko následovalo pět Breguetů Bre.XIV A.2 (výr. č. 8288, 9052, 9068, 9121, 9122) se smíšenými francouzsko-československými posádkami. Svoji dosti intenzivní bojovou činnost v probíhajícím konfliktu odstartovala Bré.590 ještě téhož dne, když další veterán ruské mise, poručík René Gaston Roussin, provedl průzkumný let nad Lučencem a přilehlou oblastí. V této souvislosti je neméně zajímavé, že Roussin měl startoval již z Nitry, jednom ze tří pomocných letišť za války proti Maďarům používaných. Druhá dvě se nacházela na Žitném ostrově; v Horném Baru, později u Zemianské Olče. Přílet, byť pouze části moderními stroji vyzbrojené letky, jejíž letový personál byl složen ze zkušených pilotů, představoval tehdy na západoslovenském bojišti pro čs. vojska jeden z nemnoha světlých okamžiků. Na pozadí kulminující bolševické ofenzívy se tak Bré.590 nad oblastí Levic a Nových Zámků téměř z chodu zapojila do boje. Do velmi urputného boje. Ale nyní pojďme zpět k Lachmannovi.
Krátce po svém příletu je Georges ustanoven na pozici velitele letectva západní skupiny – Commandant I´Aviation du Groupement de Slovaquie Occidentale, přičemž velitelem Eskadrille se stal právě Roussin. Jakkoliv nám může v této souvislosti název Lachmannovi nové funkce vyznívat sebehonosněji, je nutné mít stále na paměti, že celé „západoslovenské letectvo“ v té době disponovalo sotva deseti bojeschopnými aparáty 5). Na druhou stranu nebyl by to Lachmann, kdyby se výkonem vyšší velitelské funkce nechal, jakkoliv svazovat:
- 7. června na své osobní „třináctce“ podniká výzvědný let o délce letu 2:25 hod. (Spad S.XIII C.1, výr. č. 10279),
- 8. června v dopoledních hodinách ve Dvorech nad Žitavou objevuje bolševický pancéřový vlak. Následně, kolem 11:00 hod., o tomto zjištění do čs. linií nad Novými Zámky shazuje zprávu. Doba letu 1:40 hod. (Spad S.XIII C.1, výr. č. 10279),
- 9. června, výzvědný a bombardovací let o délce letu 1:20 hod. (Spad S.XIII C.1, výr. č. 10279),
- 10. června, výzvědný let o délce letu 1:09 hod. (Spad S.XIII C.1, výr. č. 10279),
- 11. června, výzvědný let o délce letu 2:10 hod. (Spad S.XIII C.1, výr. č. 10279),
- 16. června v roli pozorovatele/bombometčíka absolvoval téměř dvouhodinový (1:55 hod.) výzvědně bombardovací let. (Breguet Bre.XIV A.2, výr. č. 9052),
- 22. června opět v roli pozorovatele/bombometčíka se v rámci třetí bitvy u Levic účastní skupinového náletu (3x20kg) na bolševické jednotky v Levicích. Doba letu 2:05 hod. (Breguet Bre.XIV A.2, výr. č. 9052).
5) Na počátku slovenského bojového nasazení disponovala zde nasazená část Bré.590 pěticí Breguetů Bre.XIV A.2 výr. č. 8288, 9052, 9068, 9121, 9122 a jedním Spadem S.XIII C.1 výr. č. 10 279. Později byla doplněna další dvojicí Breguetů výr. č. 9117, 9115 a trojicí Spadů S.VII C.1 výr. či. 11 255, 11 260 a 11 288, z nichž se do konfliktu stihl zapojit zřejmě jen první z nich. V poslední řadě to byly dva Salmsony Sal. 2A.2 výr. č. 4351 a 4381 (12.06.1919). Na rozdíl od francouzské letky byla situace u 1. polní letecké setniny o poznání horší. Přestože lze za celou dobu bojů u ní doložit existenci celkem pěti Brandenburgů C. I výr. č. (ÖAlb) 26.17, (ÖAlb) 27.88, (U) 169.99, (ÖAlb) 27.64, (Ph) 129.18, jednoho LVG C. VI výr. č. 4869/18, dvojice Anater Anasal DS výr. č. DS 01.106, 010 122, jednoho Ansalda S.V.A. 10 výr. č. 128/68 a již výše zmíněného k jednotce později předisponovaného Spadu S.VII C.1 výr. č. 11 255, dlouhodobý průměr bojeschopnosti svých aparátů vykazovala setnina v rozsahu jednoho, max. dvou strojů.
Přestože se může zdát, že díky uzavřenému příměří ze dne 24. června 1919 letová činnost Eskadrille Bré.590 na Slovensku výrazně poklesla, pravda se nacházela někde uprostřed. Kontrola dodržování příměří ze strany Maďarska, respektive dohled nad stahováním jeho vojenských jednotek na dohodnutou linii si totiž vyžádala nemálo dalších průzkumných letů, mj. i jeden v délce trvání 2 hodin a 40 minut. Po delších průtazích však byly dne 3. července příměřím dané podmínky bolševiky splněny, načež si tak mohli příslušníci letky konečně oddychnout.
Kromě dvou citací v armádních rozkazech, obdržel Lachmann za svoji činnost v době Maďarsko-československé války čs. Válečný kříž 1918, později rovněž i Čestný pilotní odznak a Řád Bílého lva V. třídy. Krátce po ukončení konfliktu své organizační schopnosti a zkušenosti nadále zúročuje jako velitel nově vzniklého Velitelství vojenského vzduchoplavectva pro Slovensko, jeho zásluhou později transformovaného do Leteckého pluku č. 1. Do tohoto období spadají rovněž dva záznamy o Georgesovo haváriích. Dne 25. září 1919 krátce po startu rozbil o plochu nitranského letiště Spad S.VII C. 1 (pravděpodobně výr. č. 11 255), přičemž v podobě naraženého nosu, pohmožděné pravé tváři a pravého obočí si z této kraksny odnesl jen menší zranění. O necelých devět měsíců později, dne 9. května 1920, pak při tvrdším přistání (mlha?) ve Vajnorech poškozuje svoji osobní „třináctku“ (výr. č. 10 279). V této souvislosti se sluší poznamenat, že oba stroje byly později opraveny a v letectvu ještě odvedly notný kus práce. Téhož roku si kvůli rozvodu stihl na chvilku odskočit zpět do vlasti, nicméně i tak se jeho kariéra v Republice československé pomalu chýlí ke svému konci. Avšak jako památku na zdejší působení si kromě metálů a vzpomínek zpět do vlasti odváží i něco hodnotnějšího. Před svým návratem do Francie v dubnu 1921 totiž v Praze pojímá za svoji druhou choť příslušnici národa českého 6).
6) V této souvislosti stojí za zmínku v časopisu LK Speciál č. 10 uveřejněná fotografie, na které před Breguetem Br. XIV lze identifikovat Lachmanna ve společné póze s jakousi záhadnou dámou. Jedná se snad o Georegosovu ženu s pořadovým číslem 2?
Být výborným pilotem, vojákem a velitelem, ovšem ne nutně znamená být také výborným manželem. V případě Georgese Lachmanna toto platilo téměř stoprocentně. Ze své podstaty stále neposedný, se zakořeněnou bolševickou nenávistí v srdci, a aktivnímu životu a všudypřítomnému nebezpečí navyklý letec se posléze dobrovolně hlásí do polské vojenské mise. A ačkoliv se v jeho případě jednalo o zkušeného protibolševického bojovníka, vyhověno mu není. V červnu 1921 je vyslán do západní Afriky k 34. leteckému pluku - 34ème régiment d'aviation, kde se stává asistentem velitele Francouzského západoafrického letectva - aéronautique de l'Afrique Occidentale Française - l'AOF a velitelem leteckého parku na základně Dakar – Ouakam. Mj. v červenci téhož roku je mu přiznána stálá hodnost kapitána. Díky svému postavení, ale zejména značným zkušenostem provádí na Breguetech Br.XIV nesčetné množství průzkumných letů, podílí se na zakládání leteckých linek, vyhledává nová letiště, nouzové přistávací plochy apod. Pro příklad, jen v rámci otevření leteckých linek Dakar – Bamako – Segou – Dedougou - Ouagodougou, Bamako – Sikasso – Bouaké a Bamako - Dakar překonává za 53 hodin vzdálenost 6 200 km. Je rovněž vůbec prvním pilotem, jenž přistál v Burkině Faso a na Pobřeží slonoviny. Zkrátka, Lachmann se tehdy rozhodně nenudil. Citován v armádním rozkaze č. 217, dále se stává nositelem Válečného kříže za vnější operace - Croix de Guerre des Théâtres d’Opérations Extérieurs (T.O.E.), Řádu Černé hvězdy důstojnické třídy - Ordre de l'Étoile Noire a Řádu Čestné legie taktéž v důstojnické třídě - Ordre de la Légion d'Honneur.
Těžko říct, co stálo za jeho dalším rozhodnutím, možná jen touha po změně, či jen po něčem doposud nepoznaném. Každopádně dne 27. prosince 1923 si Georges žádá o neplacenou dovolenou, která se protáhne na téměř pět let. S rodinou nám již dobře známého Roberta Esnaulta Pelteria, na jehož avionech činil první vzdušné krůčky, zakládá na Pobřeží slonoviny dřevařský podnik, později pilu. Společná firma svůj obchod směřovala i do jiných oblastí koloniálního zboží, přičemž ve své době zaměstnávala cca 300 zaměstnanců. Jeho žena, uvyklá na klima české kotliny však africké klima snášela jen s velkými obtížemi, přičemž na počátku roku 1928 mu dala nůž na krk, holt „narajzoval“ se více než dost, a podala žádost o rozvod. Přestože návrat do Francie mu manželství nezachránil, Georges se opět vrátil k tomu co nejlépe uměl, k létání 7).
7) SOCIÉTÉ D'EXPLOITATION DE PRODUITS COLONIAUX (S.E.P.C.), (Anc. Éts G. Lachmann), Abidjan foresterie, scierie, café, cacao.
Zpět do služby u letectva nastoupil jako velitel 7. stíhací letky – 7e escadrille de chasse a zástupce velitele 34. smíšeného leteckého pluku - 32ème régiment d'aviation mixte v Le Bourget. Jako specialista na dálkové přelety svoji zálibu dále rozvíjí a zároveň předává své zkušenosti mladším pilotům. Namátkou, dne 10. října 1928 v čele tříčlenného stíhacího roje své jednotky během 10 hodin a 30 minut dlouhého letu pokořuje metu 2 225 km. V srpnu o necelý rok později, pak ve stejné skupině v čase 16 hodin a 5 minut vzdálenost 3 300 km. Téhož roku se rovněž jako správný stíhač stíhá potřetí oženit. A asi nebude žádným překvapením, že ne naposledy. Pravděpodobně vrchol jeho velitelské kariéry nastává 1. června 1932, kdy se stává velitelem perutě I/1 stíhací skupiny - Groupe de Chasse GC I/1, rovněž v Le Bourget.
Přes veškeré výdobytky západoevropské civilizace jsou však vzpomínky na Afriku v Gergesově mysli stále živé a posléze i vítězí. V únoru 1933 totiž odjíždí na černý kontinent zpět k l'AOF, kde se ujímá velení nad koloniální letkou č. 2 - l' escadrille n° 2 (Potez 25 TOE) v senegalském Thiès. Kromě Senegalu působil i v Mauretánii. V září 1934 je však díky tropické nemoci repatriován do Francie. Po svém uzdravení odjíždí zpět do své druhé vlasti. Ovšem, již bez své třetí ženy. Evidentně Afrika nebyla pro každého. Jako první pilot přistává v Casamance – Zemi Diolů. Buduje letiště v hlavním městě Mauretánie, v Nouakchotu. A to jen s pěti mechaniky a 25 muži. V podstatě tehdy Georges prožíval de javu svého prvního afrického působení z počátku dvacátých let. Po roce služby v Senegalu je v prosinci 1934 přidělen k 4. peruti - 4ème escadre do Tunisu, kde se také po čtvrté žení. Po čtvrté a naposledy. V nové funkci zástupce velitele zodpovídá za budování mobilizačních letišť. Rok 1936 pro Lachmanna znamená další úspěšný rok, neboť v šestačtyřiceti letech mu jeho žena povíjí syna. Inu, i na tomto poli se mu jeho nezlomná vytrvalost vyplácí, nicméně věku neporučíš a rozhodně nad ním nezvítězíš. 10. srpna 1938 je povýšen na majora – Commandat a penzionován. Ne nadlouho.
Krátce před vyhlášením války Německu Francií a Anglií byl Lachmann povolán do aktivní služby (27. srpna 1939), zprvu jako velitel výcvikové perutě v Tours, později jako velitel leteckého parku v Borueaux-Mérignac. Po porážce Francie byl v červenci 1940 je demobilizován a později opět penzionován. Nicméně, od člověka jeho ražení lze jen stěží předpokládat, že důchodový věk prožije s rukama založenýma v klíně. Obzvláště, když jeho země tehdy zažívala své nejhlubší pokoření. Dočasně usazen v departementu Morbihan (Bretaň) se tak Georges podílel na pašování všeho možného i nemožného do svobodné zóny – zone libre Vichistické Francie, přičemž v něm pomalu uzrávalo rozhodnutí připojit se ke Svobodným Francouzům generála Gaulla. Na počátku listopadu 1942 tak překračuje demarkační linií a v Marseille se naloďuje na parník směřující do Maroka. V tu chvíli však opět zaúřadoval osud.
Jedním z cílových přístavů S/S Dahomey v Maroku byl totiž Port Lyautey, kam měl také parník dle rozpisu plavby dorazit 8. listopadu 1942. Osmého listopadu, právě v den D operace GOALPOST, jedné z dílčích momentů operace TORCH, vylodění Spojenců v Severní Africe! Stanul-li tehdy Lachmann na africkou půdu suchou nohou se dnes můžeme jen domnívat. Každopádně pravdou je, že díky nešťastnému načasování, náhodně do invaze zapletený Dahomey šel před přístavem ke dnu! Později, evidentně bez jakékoliv fyzické či psychické újmy, žádá Georges u leteckého atašé v Alžíru o zařazení, ovšem s nulovým výsledkem. Zklamaný, nikoliv zlomený, odchází tedy na Pobřeží slonoviny, poptávat místo ve své bývalé firmě. Což se mu také daří, avšak plamen boje v srdci stále ne a ne vyhasnout.
V březnu 1944 se Lachmann vydává na měsíc a půl dlouhou cestu na sever, aby po překročení Sahary v dubnu 1944 požádal generála Tuslanea o přijmutí k Svobodným Francouzům. Krátce nato se stává zástupcem náčelníka štábu leteckého sektoru č. 2. Díky čemuž se může dne 15. srpna 1944 podílet, byť s ohledem na svoji funkci více než marginálně, na operaci DRAGOON. Vylodění Spojenců v Jižní Francii - v Provance, mladší a zapomenuté sestře mnohem známější operace OVERLORD ze dne 6. června 1944. 1. francouzskou armádu dále sleduje na jejím postupu jihem země; Montélimar, Arles, Lyon, Vesoul, Gray, Luxeuil a Colmar. Po válce chvilku žije na ostrově Ré v Biskajském zálivu. Dne 6. ledna 1946 je demobilizován a vrací se opět do svého podniku na Pobřeží slonoviny. Ještě 14. června 1954 je Georges opět dekorován Řádem čestné legie, tentokrát ve třídě komandéra. Do té doby jeho oficiální nálet činí 1 870 hodin a 5 minut. Z valné části letových hodin absolvovaných v době, kdy více jak hodinu trvajcí lety měly tehdejší optikou parametry letu dálkového. Na sklonku života je trvale bytem v Charrey-par-Flogny, malé obci departementu Yonne v Burgundsku. Nicméně, ve vedení svého podniku figuruje až do své smrti. Dne 12. dubna 1961 Gorges Marcel Lachmann umírá v Tonnerre v departementu Yonne. Čímž se tak bohatý život nevšedního letce, letce - velitele, jenž mj. svoji nesmazatelnou stopu otiskl i do společné moderní historie Čechů a Slováků, definitivně uzavírá. Pohřben je na hřbitově v Marolles-sous-Lignières v departementu Aube. Čest jeho památce.
Fin!
Část 1: viewtopic.php?p=394938#p394938Část 2: viewtopic.php?p=396924#p396924
Zdroje:
Libor Nedorost, Češi v 1. světové válce 3. díl
LK Speciál č. 10; Petr Lukeš, Jan Kaše
Salmson 2A2; Petr Lukeš, Jan Kaše
Letadla Voisin v Československu; Zdeněk Čejka
https://www.palba.cz
https://www.valka.cz
https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_le ... v%C3%A1lky
https://www.theaerodrome.com/aces/france/index.php
http://albindenis.free.fr/Site_escadril ... _a_500.htm
http://www.vrtulnik.cz/ww2/francouzi.htm
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9B%D1 ... 0%BB%D1%8C
https://ar.itpedia.wiki/b/Aeroporto_di_ ... -Lido.html
http://www.kuk-kriegsmarine.at/seeflieger3.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/Georges_Lachmann
https://www.theaerodrome.com/aces/france/lachmann.php
https://www.valka.cz/Lachmann-Georges-Marcel-t219705
https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/ ... /2#space-a
http://www.tadoukoz.net/piwigo/picture.php?/19512
http://albindenis.free.fr/
http://www.as14-18.net/Lachmann
https://ria1914.info/index.php/19-%D0%B ... 1%8F%D0%B4
https://plane-encyclopedia.com/ww1/pars ... henballon/
https://www.myaukrajina.cz/node/442
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ukrajinsk ... _republika
https://otik.zcu.cz/bitstream/11025/406 ... CHENKO.pdf
https://plane-encyclopedia.com/ww1/pars ... henballon/
https://spiritofgandalou.fr/musee-photos-virtuel/
http://aviateurs.e-monsite.com/pages/19 ... ahara.html
https://www.modelforum.cz/viewtopic.php ... 5cf6f5c0cb
https://www.lasegundaguerra.com/viewtopic.php?t=117182
http://historie.obecsobinov.cz/osobnost ... y-letec&t=
Dzin
Alfík
t.hájek
