PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 108.
V pokračování operace STALEMATE II., mělo datum 25. září 1944 svůj význam, neboť právě tento den převzal další starost o ostrov Ulithi, jako nové zásobovací základny Spojenců, od kontradmirála Blandyho, velitel Předsunutých oblastí západního Tichomoří viceadmirál John A. Hoover.
Hlavním dalším důležitým úkolem viceadmirála Hoovera pak bylo, vytvořit z atolu Ulithi strategickou základnu Tichomořského loďstva a zároveň i rekreační centrum k odpočinku spojeneckých vojáků. To proto, že atol Eniwetok ležící v Marshallových ostrovech, který tento úkol plnil v době bojů v Marianách, byl nyní již velmi daleko v týlu a již po všech stránkách nedostačoval všem potřebám.
Hydrografická loď Summer začala okamžitě mapovat tuto rozsáhlou lagunu Ulithi a čerstvě sem dorazivší prapor „mořských včel“ tam ihned zahájil výstavbu ubytovacích, velitelských a všech ostatních potřebných zařízení.



Atol Ulithi, skica je majetkem Wikipedie, zde byla zmenšena.

Tamější ostrov Falalop, v severovýchodní části Ulithi byl pak vybrán k výstavbě letiště. Letiště mělo 1 200 metrů dlouhou hlavní vzletovou dráhou. Nad Falalopem ležící ostrov Asor, posloužil k vybudování velitelství námořní základny, na ostrově Sorlen byla vybudována nemocnice se 100 lůžky a ostrov Mogmog se stal jedním z nejvýznamnějších rekreačních středisek v celém Tichomoří, kde mohlo naráz odpočívat a nabírat nové síly současně až 20 000 spojeneckých vojáků.




Severní kotviště Ulithi a ostrov Sorlen v roce 1944, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zvětšeno.
Dle japonské staré, na Saipanu ukořistěné mapy, mohla ulithijská laguna naráz pojmout až 300 lodí, ale nový průzkum provedený americkou lodí Summer ukazoval, že kapacita je více než dvojnásobná (v polovině měsíce března 1945, tedy před zahájením operace vylodění na Okinawě, bylo v laguně shromážděno celkem 617 spojeneckých plavidel a nepřekážely si, říkají historické zápisy). Po celkovém vybudování této báze, se pak po několika měsících, pro závěrečnou fázi války v Tichomoří, stal atol Ulithi jednou z nejvýznačnějších spojeneckých základen na tomto válčišti.
Letiště na Falalopu poskytovalo kotvišti lodí stíhací ochranu a odtud startující letouny pak neutralizovaly i japonskou posádku na blízkém ostrově Yap. Navíc pak spolu s Angaurem a Peleliu, Guamem, Tinianem a Saipanem v Marianách byl Ulithi součástí celé linie spojeneckých opěrných bodů, které v posledním roce války zcela izolovaly všechny, spojenci neobsazené, japonské základny ve středním a jižním Tichomoří.

Pokračování bojů na ostrově Peleliu.
V operaci STALEMATE II, se nyní vraťme zpět k bojům americké 1. divizi námořní pěchoty, která již týden bojovala na ostrově Peleliu, přičemž obsadila svým 5. plukem letiště, které bylo tím hlavním cílem tamější operace.



Mapa bitvy o ostrov Peleliu, od 15. září do 15. října 1944, foto je majetkem Wikipedie.
7. pluk námořní pěchoty pak ve stejné době vyhnal Japonce z jižní části ostrova Peleliu a 1. pluk námořní pěchoty ve stejné době pronikl předními liniemi japonské obrany soustředěné v prostoru korálových hřebenů ve střední části ostrova Peleliu. Vše to bylo doprovázeno ztrátami, když ale 5. a 7. pluk utrpěly ztráty na krutost bojů takřka zanedbatelné. Mnohem horší ztráty však utrpěl 1. pluk námořní pěchoty, který, jak již zde bylo řečeno, měl 1 700 mrtvých a zraněných, což byla více než polovina jeho původního stavu. Nebylo se co tehdy divit, neboť 1. pluk námořní pěchoty útočil v tom nejtěžším terénu korálových útesů a jeskyň, proti klíčovým obranným postavením Japonců.
Celkové ztráty 1. divize námořní pěchoty po týdnu bojů na Peleliu tak činily kolem 4 000 mrtvých a zraněných.
A právě pod dojmem hlášení velkých ztrát u 1. pluku námořní pěchoty, se 21. září 1944 dostavil velitel III. výsadkového sboru generálmajor Geiger s členy svého štábu, přímo na velitelství 1. pluku. Chtěl se osobně přesvědčit o všech nahlášených skutečnostech a získat tak podklad k možnému řešení celé situace. Na místě zjistil, že je na tom 1. pluk námořní pěchoty vskutku špatně. Sdělil proto veliteli 1. divize námořní pěchoty generálmajoru Rupertsovi, že by měl být pluk stažen a nahrazen bude plukem pozemního vojska.



Generalmajor Ruperts, velitel 1. divize námořní pěchoty na Peleliu, foto je majetkem Wikipedie a bylo zde zmenšeno.
Odvěká rivalita námořníků k pozemnímu vojsku, nebyla, jak je zapsáno, Rupertsovi moc po chuti. Nedovedl si prý moc představit, „že by měl být stažen a nahrazen plukem pozemního vojska“, které bude pomáhat námořním pěšákům. Generál Geiger trval však na svém a později se ukázalo, že vzhledem k situaci se jednalo o správné rozhodnutí. Generál Geiger nařídil, aby se 1. pluk námořní pěchoty (tedy to co z něho zbylo) připravil k odsunu na Russelovy ostrovy k odpočinku a k doplnění a ihned se pak radiem otázal velitele 81. Pěší divize generálmajora Muellera, zda bude moci z ostrova Angauru poslat některý ze svých pluků na ostrov Peleliu. Ani ne za celou hodinu mu generál Mueller odpověděl, že jeho 321. pěší pluk bude Geigerovi k dispozici okamžitě, jen co doplní své zásoby munice.
Již v 10 hodin dopoledne dne 23. září se 321. pěší pluk na ostrově Angaur nalodil a o dvě hodiny později již začalo jeho vyloďování, a to na Oranžové pláži na ostrově Peleliu. A také ještě ten samý den byla začata výměna pozic na linii fronty s 1. plukem námořní pěchoty. 1. pluk námořní pěchoty pak dostal jako dočasný prostor pro svůj odpočinek Purpurovou pláž. Tam byl celý pluk zreorganizován, když zároveň plnil úlohu ochrany východního pobřeží a tří přiléhajících ostrůvků.
Bylo 30. září 1944, když 1. pluk námořní pěchoty opustil ostrov Peleliu v Palauských ostrovech.
Ve stejné době dva pluky námořní pěchoty (5. a 7.) a 321. pěší pluk z 81. pěší divize vyrazily proti japonským obranným postavením na ostrově Peleliu, a to již 24. září. Rozkaz generála Rupertse zněl vést útok a celý hlavní nápor po západním pobřeží ostrova Peleliu na sever a tak obnažit západní bok celé japonské zbývající obrany, která byla tehdy soustředěna na hřebenech, které se táhly středem ostrova. Zde pak český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., na str. 83., z amerických historických pramenů píše, cituji:

„Tímto úkolem pověřil (generál Ruperts) 7. pluk námořní pěchoty a 321. pěší pluk. Znovu se měla střetnout agresivita a odvaha útočících Američanů s fanatickým odporem dobře ukrytého a dostatečně vybaveného nepřítele, který raději volil smrt než zajetí. Nicméně útok probíhal překvapivě úspěšně a linie, již mělo být ten den dosaženo, byla dokonce překročena už v odpoledních hodinách.“

Generál Ruperts velitel 1. divize námořní pěchoty již od počátku vylodění na ostrově Peleliu nepochyboval, že se Japonci pokusí svou velmi tísněnou posádku posílit jednotkami z ostrova Babelthuapu. A na jeho pochyby skutečně došlo, neboť japonský generálporučík Inoue skutečně určil k přesunu na Peleliu 2. prapor z 15. pěšího pluku. To přesto, že z čistě vojenského hlediska sám vlastně nepokládal tento krok za nijak žádoucí. Totiž byl přesvědčen, že ostrov Peleliu stejně nebude moci být udržen a že již v krátké době jej Američané napadnou a pak vlastně ostrov Babelthaup bude mít o prapor méně zkušených válečníků k obraně tohoto mnohem většího ostrova, jak říkají japonské zápisy. Po válce se pak generál Inoue vyjádřil tak, že odeslal posily jen proto, aby posílil morálku Peleliuské posádky, že posily jsou.
A tak již první část 2. pěšího praporu byla naloděna na bárky a vyplula k ostrovu Peleliu v noci z 22. na 23. září. Bylo půl šesté ráno dne 23. září, když tyto japonské bárky uviděli pozorovatelé z amerického torpédoborce H. L Edwards a ještě na otevřeném moři jednu z bárek palbou potopil. Ostatní bárky pak dosáhly pobřeží Peleliu, jenomže tam se na ně snesla kanonáda lodních děl Američanů a ihned je také napadly pumami a palubními zbraněmi letouny z doprovodných letadlových lodí. Podle hlášení, které bylo zapsáno u křižníku Louisville, byla všechna japonská plavidla zničena a potopena, ale jakému počtu japonských vojáků se podařilo uniknout a připojit se k ostrovní obraně, nebylo zcela jisté.
Další noc odplula z ostrova Babelthaup další posila části japonského 2. praporu na patnácti lodicích. Ale i tady se situace opakovala, Američané tento japonský konvoj opět zpozorovali a podle pozdějšího hlášení byl i tento konvoj zničen. Jenomže jak se později ukázalo, a objasnil to později Japonec, kterého se podařilo zajmout. Bylo vše jinak. Japonec měl vypovědět, že asi 600 japonských vojáků se dostalo na břeh ostrova Peleliu v jeho severovýchodní části a on sám byl jeden z nich. Velitel ostrova plukovník Nakagawa tak vlastně obdržel nezanedbatelnou posilu.
A tak se opět stal, již zde předtím nechvalně známý boj o Umurbrogolský hřeben, zdlouhavou a vyčerpávající záležitostí. A i když Američané podnikali jeden útok za druhým, obrovská výhoda, „kterou skýtaly obráncům srázné útesy, prostorné a dobře chráněné jeskyně, ostré hrany tvrdého korálu a mistrovsky vybudovaná síť vzájemně se podporujících palebných stanovišť, mařila všechno jejich úsilí. Postup byl nesmírně pomalý, a i když Japonci držená oblast se den za dnem zmenšovala, plukovníku Nagakawovi stále zůstávalo dost sil a možností klást odpor“. Píše na str. 84., český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., z amerických historických pramenů.

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 109.
K závěrečným bojům na ostrově Peleliu je pak třeba též dodat, že japonské historické zdroje osvětlují i fakt, že velitel obrany ostrova Peleliu plukovník Nakagawa nebyl na svém velitelském stanovišti zcela odříznut a izolován od svého nadřízeného velitelství, jak se tehdy Američané domnívali.



Plukovník Kunio Nakagawa, foto je majetkem Wikipedie a zde byl ponechán původní rozměr.
Po celou dobu obrany ostrova udržoval se svým nadřízeným generálporučíkem Inouem na ostrově Babelthuapu telefonické spojení pomocí podmořského kabelu, o jehož existenci neměli tehdy Američané vůbec ani tušení.



Velitel 14. armády, generál Inoue Sadae, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Dochoval se v historických podkladech Japonců záznam, že dne 28. září 1944, například Nagakawa telefonoval v hlášení Inouemu, že má k dispozici zhruba dva a půl praporu bojovníků a ještě poměrně dostatečnou zásobu potravin a munice. Stěžoval si jen na jeden problém, kterým byl nedostatek vody, ale velmi silné deště, které Peleliu postihly již vzápětí po 28. září, Japonce zásobily vodou hned na několik následujících měsíců. Český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., z japonských a amerických historických pramenů pak na str. 84., a 85., píše, cituji:

"Veškerá palebná síla lodních děl, polního dělostřelectva a letecká podpora byly útočícím americkým jednotkám málo platné. Maskované sluje byly dělostřeleckými granáty a pumami téměř nezranitelné. Jak se vyjádřil jeden z japonských zajatců, letecké bombardování bylo obráncům nepříjemné především vzhledem k rámusu, který nadělalo. Ze svých palebných stanovišť na místech dominujících okolnímu terénu měli Japonci dokonalý výhled a stříleli přesně, mnoho Američanů bylo zabito palbou z ručních zbraní, vedenou na vzdálenost až 400 metrů“.

Do 13. října 1944 zúžili američtí vojáci svými útoky japonský obranný perimetr plukovníka Nakagawy na takovou kapsu, která měla rozměry 400krát 500 metrů, ale boje stále pokračovaly v nezmenšené krutosti a divokosti. Za každý získaný metr platili Američané velice citelnými ztrátami.
Byla polovina měsíce října, když spojenecké velení rozhodlo nahradit zbývající dva pluky americké námořní pěchoty (5. a 7. pluk námořní pěchoty z 1. divize námořní pěchoty) bojující na ostrově Peleliu za zbývající dva pluky z 81. pěší divize. Námořní pěšáci, do této doby vykonali vše, co bylo v jejich silách, a zlomili páteř japonské obraně. Jenomže v této době byli jejich ztráty tak velké, že se jednalo o stav, kdy bojeschopnost 1. divize námořní pěchoty byla podstatně snížena. Z Ulithi byl proto na Peleliu přesunut 323. pěší pluk z 81. pěší divize a od 16. října 81. divize převzala odpovědnost za konečné ovládnutí Umurbrogolského hřebene. Velitel americké 81. pěší divize generálmajor Mueller dorazil na ostrov Peleliu dne 20. října 1944 a ujal se velení dalších bojových operací.



Generálmajor Mueller, velitel americké 81. pěší divize, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.

„Poslední skupina vojáků 7. pluku z 1. divize námořní pěchoty odplula na Pavuvu dne 30. října. 5. pluk, který byl dočasně operačně přičleněn k 81. pěší divizi, už do bojových operací nezasahoval, zajišťoval obranné úkoly a ostrov opustil 13. listopadu. Tím pro muže 1. divize námořní pěchoty boj na Peleliu skončil. Podle generála Rupertuse byl vybojován v nejhorším terénu, jaký kdy viděl a velící generál námořní pěchoty Alexander Vandegrift prohlásil, že útok na Peleliu byl jedním z nejtěžších úkolů, jaký kdy 1. divize námořní pěchoty plnila.“

Vyhledal a napsal z americké historiografie český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, Panorama Praha 1990., na str. 85.
Ihned po převzetí velení seznámil velitel 81. pěší divize své velitele pluku se svým úmyslem, který měl, tedy zlikvidovat Umurbrogolskou kapsu tím, že budou pomalu a metodicky utahovat smyčku, která ji svírala, a to až do úplného zaškrcení nepřátelského odporu, a to pokud možno s co nejmenšími vlastními ztrátami na lidech. Jeden z Japonců, který jim tehdy padl do zajetí, a to 25. října 1944, vypověděl, že v tamějších jeskyních v korálových útesech se stále nachází ještě 500 až 600 vojáků, ze kterých je asi polovina zraněných nebo nemocných. Ten zbytek pak má rozkaz bojovat a bránit se do posledního dechu. Následující den, tedy 26. října, začal hustý tropický déšť a mlha, která zahalila bojiště a snížila tak viditelnost na naprosté minimum. Takovéto počasí pak vydrželo celých 5 dní a způsobilo, že bojová činnost prakticky žádná neexistovala.
Generál Mueller tak mohl nařídit pokračování v útoku až dne 1. listopadu. Historické záznamy říkají, že vojáci plukovníka Nakagawy se nedali překvapit a postup Ameičanů byl opět jen zoufale pomalý. Co však v dané době generál Mueller nevěděl, a byla to pro něj potěšující zpráva a fakt, že Japonci v této době pociťovali nedostatek munice a Nakagawovi nezbylo než snížit příděly střeliva pro ruční zbraně na polovinu.
Ale během 4. a 9. listopadu opět postihla ostrov Peleliu vlna prudkých dešťů a vítr dosahoval sílu tajfunu. V této naprosté „slotě“, se jistému počtu Japonců podařilo z obklíčení v umurbrogolské kapse vyklouznout a pokoušeli se dostat k severnímu pobřeží a z ostrova uniknout. Většina těchto vojáků však byla na severním výběžku ostrova Peleliu zpozorována a zabita.
Celou závěrečnou ofenzívu proti Umurbrogolskému výběžku japonské poslední obrany zahájily pak dva prapory 323. pěšího pluku hned ráno dne 13. listopadu 1944.
Vojáci postupovali nebezpečným kaňonem mezi dvěma útesy, který vzhledem k těžkým ztrátám, jež tam v předchozích bojích utrpěli námořní pěšáci, byl nazýván Údolím smrti. I když se Japonci opět houževnatě bránili a útočníkům se podařilo za celý den proniknout jen tak asi o necelých 100 metrů, čas mužů a plukovníka Nakagawy se již začal nachylovat ke svému konci. Již tento večer musel plukovník Nakagawa informovat generála Inoueho, že jeho mužům dochází jak munice, tak i potraviny.
Pak začali američtí pěšáci používat všechny dostupné prostředky, aby Japonce ze všech podzemních úkrytů nějakým způsobem vypudili a zlikvidovali. Ovšem stávali se i takové případy, že i když vchod do jeskyní Japonců zasypali náložemi výbušnin, Japonci jej vlastními náložemi zevnitř opět výbuchem uvolnili a dokonce pak vpadli postupujícím Američanům do zad. Ani jedna z obou válčících stran v té době nešetřila krutými prostředky, aby protivníka zničila. Když nestačily plamenomety a napalmové pumy svrhávané z letadel, přivlekli Američané velké nádrže s naftou, umístili je v krytých postaveních, od nich natáhli hadice a vstřikovali naftu do podzemních slují. Pak ji zapálili fosforovými granáty.
Na ostrově Peleliu přebýval po celou dobu bojů generálmajor Kendžiró Murai, který byl vyslán generálporučíkem Inouem, aby vahou své hodnosti pacifikoval nekooperativní důstojníky námořnictva, byl však stranou veškerého dění. Do celého řízení japonské obrany nezasahoval a přenechával velení plukovníku Nakagawovi, a to tak důsledně, že mnoho japonských vojáků vůbec nevědělo, že je na ostrově. Počátkem listopadu, tedy v době kdy už bylo zřejmé, že se osud obránců začíná naplňovat, požádal Murai rádiem Inoueho o souhlas ke generálnímu útoku proti Američany obsazenému ostrovnímu letišti. Inoue striktně odmítl a ve své odpovědi, dle zápisu v kronice odpověděl: „Je lehké zemřít, ale těžké žít. My si musíme vybrat obtížnou cestu a pokračovat v boji s ohledem na morálku japonského národa. Že byl Saipan ve velmi krátké době ztracen, způsobily zbytečné sebevražedné útoky, a výsledkem byl pokles morálky u domácího obyvatelstva.“
A tak, o čtrnáct dní později, kdy o brzkém konci japonské posádky na Peleliu, už nebylo vůbec pochyb, Murai oznámil Inoemu, že přece jen hodlá provést všemi zbývajícími silami poslední protiútok. Inoue opět nesouhlasil. Řekl, že by to bylo neúčelné mrhání životy japonských vojáků. Doslova „hraběcí rada“ pro generála Muraie a japonské obránce v obklíčené pevnosti zněla: „vyčkat, až se Američané přiblíží, a pak jich co nejvíce zabít“.
Je jasné, že se každým dnem bojeschopnost zbytků japonské posádky rapidně snižovala. Nemocní, hladoví a vyčerpaní japonští obránci houfně umírali.
Ještě v noci ze 17. na 18. listopadu učinili obránci rozsáhlý pokus prorazit americké obklíčení, jehož výsledkem bylo více než 30 mrtvých, jejichž těla zůstala ležet před americkými pozicemi.
Bylo 22. listopadu 1944, když generál Mueller vydal další rozkaz k novému útoku. V tomto posledním útoku zlikvidovali Američané Japonce proudy hořícího napalmu, stejně jako poté i poslední nepřátelské obranné body. Zbývající císařští vojáci se s nadlidskou houževnatostí drželi ještě celé dva dny, ale v odpoledních hodinách dne 24. listopadu 1944 se přední oddíly amerických „divokých koček“ přiblížily až na několik desítek metrů k velitelskému stanovišti plukovníka Nakagawy. Plukovník Nakagawa odeslal Inoueovy na ostrov Babelthuap poslední depeši tohoto znění:

„Naše obranné síly jsou na pokraji úplného vyhlazení. Proto byla zničena vlajka 2. pěšího pluku… Všechny dokumenty byly spáleny… Od 18. hodin zůstává z obranných jednotek jen kapitán Nemoto a 56 mužů. Tito vojáci se rozdělili do 17 skupin, rozhodnuti provést poslední výpad… Toto je poslední depeše, kterou jsme schopni vyslat nebo přijmout.“

A hned v noci z 24. na 25. listopad spáchali plukovník Nakagawa a generálmajor Murai sebevraždu. Zbylí japonští vojáci se skutečně pokusili o protiútok, tak jak Nakagawa rádiem oznámil, a při tomto útoku jich 45 padlo. Prakticky od těchto chvil se celá japonská obrana na ostrově Peleliu zhroutila, když v několika následujících dnech bylo ještě zabito několik dobře ukrytých Japonců. Bylo 27. listopadu 1944 ráno, když pronikli američtí pěšáci k bývalému japonskému velitelskému stanovišti. Odtud se už neozval ani jeden výstřel.
Dne 24. listopadu Nakagawa prohlásil „Náš meč je zlomen a došly nám oštěpy“. Poté spálil své plukovní barvy a provedl "rituální sebevraždu.“  Za svou statečnost projevenou na Peleliu byl posmrtně povýšen na generálporučíka. 27. listopadu byl ostrov prohlášen za bezpečný a 73 dní trvající bitva skončila. Historickým zdrojem je zde Wikipedia:
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Peleliu
Bylo 11 hodin dopoledne, když oznámil plukovník Watson, velitel 323. pěšího pluku, generálu Muellerovi, že organizovaný japonský odpor na ostrově Peleliu s definitivní platností skončil.
Na japonské straně je zaznamenáno, že nicméně císař Hirohitho mohl být spokojen se svými bojovníky na ostrově Peleliu: „skutečně bojovali do posledního dechu. Plukovník Nakagawa a generálmajor Murai byli posmrtně povýšeni do hodností generálporučíků.“

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 110.
V historických podkladech je pak ještě zaznamenáno, že ani po úplném vyhlazení japonské ostrovní posádky japonský velitel oblasti Palauských ostrovů, generálporučík Inoue na ostrov Peleiu nezapomněl. Totiž ještě v polovině ledna 1945 vyslal na tento ostrov oddíl s úkolem zničit americké letouny, které se nacházely na tamějším letišti a spolu s tím i muniční sklady a také americké velitelství. I když se vylodění záškodnického japonského oddílu podařilo a Japonci pronikli do vnitrozemí, splnit jejich poslání se jim nepodařilo.
Američané velice rychle zformovali silnou stíhací skupinu, která 71 Japonců zabila a dva zajala. Zbytek pak zmizel někde v jeskyních Umurbrogolského hřebenu, jako by se po něm země slehla. Generálporučík Inoue s celkem 25 000 Japonci, na Američany, úmyslně odstaveném, ostrově Babelthuapu, kapituloval až o 8 měsíců později. A tak se zdálo, že tím celá válka na Palauských ostrovech definitivně skončila, ale tak to úplně nebylo.



Palauské ostrovy (Peleliu a Angaur), foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Ještě 21. dubna 1947 se na ostrově Peleliu vzdal do té doby se tam ukrývající japonský poručík s celkem 26 japonskými vojáky. V roce 1950 se skupina domorodců vypravila s trofejními americkými puškami na lov holubů na jeden z těch malých ostrůvků vzdálených asi tak tři míle severně od ostrova Peleliu.
Náhle, vyděšen výstřely vyběhl z malé jeskyně japonský voják s vousy až po pás, oblečený do šatů vyrobených z konopných pytlů na rýži. Celý vyděšený běžel k pobřeží, a když tam uviděl starého rybáře, žádal jej, aby ho zachránil před na něho střílejícími nepřáteli…!
Japonec byl pak zajat a předán místním úřadům. Za dalších pět let byl ještě na ostrově Peleliu zajat, po 10 let se tam ukrývající Korejec. Byl to bývalý civilní zaměstnanec japonského námořnictva. To byl zatím poslední z fanatiků, kteří nevěděli nebo odmítli uvěřit, že ta strašlivá 2. Světová válka již skončila.
Obsazovaní ostrova Peleliu není v historiografii války v Tichomoří většinou věnováno v literatuře moc místa, neboť zůstává zastíněno slavnými operacemi, jako byl Guadalcanal, Tarawa, Saipan, Iwodžima nebo Okinawa, jak píše i náš slavný český spisovatel Miloš Hubáček, který se Pacifiku skutečně věnoval nejen precizně, ale i hodně detailně a většina z nás starších, na jeho popisech tamějších míst a doby, či dějů a bitev, vyrůstala už ve 20. století a věřím, že i později.
Také on pak na str. 89. své jedné z knih – Boj o Filipíny, str. 89., nalezl a napsal z americké historiografie i tato slova o tehdejších bojích, cituji:

„Bývalý velitel americké námořní pěchoty generál Alexander A. Vandegrift je nazval (boje na Palauských ostrovech a boje na ostrově Peleliu a na Angauru)…´jedním z nejméně publikovaných, ale nejobtížnějších tažení druhé světové války´“.

Oficiální dílo Armáda Spojených států ve II. světové válce hovoří o palauské operaci jako o, „ jedné z nejkrvavějších bitev války.“ Kontradmirál George H. Fort, velitel Západního útočného svazu zajišťujícího vylodění na Angauru a Peleliu, napsal: „Myslím, že ti, kdo si dali práci dobrat se přesných zjištění, jsou zajedno v tom, že obsazování Peleliu bylo nejobtížnější výsadkovou operací v tichomořské válce… Domnívám se, že palauská operace byla podceněna.“ A zde pak Miloš Hubáček na str. 89. Uvádí jím zjištěná čísla při této těžké a krvavé bitvě při vylodění, cituji:
„Ovládnutí Peleliu a Angauru spojenci zaplatili těžkými ztrátami. 1. divize námořní pěchoty, která vyplula k Peleliu v síle 843 důstojníků a 15 616 mužů (103 důstojníci a 1 668 mužů zůstalo na Pavavu), měla 1 252 mrtvých a 5 274 raněných. 81. pěší divize ztratila na Angauru a Peleliu 542 mužů a 2 736 jich bylo raněno. Přesné číslo japonských ztrát pravděpodobně nebude nikdy známo, ale seriozní prameny shodně uvádějí kolem 10 900 mrtvých.“
Když se podíváme na rozsah ztrát a komentář k nim v historické literatuře, zjistíme, že mnozí říkají, že obsazení ostrova Peleliu nebylo nijakým velkým přínosem pro věc Spojenců a tak se některým zdají ztráty neoprávněné. Někteří, kteří vycházejí z informací, které měli na konci léta a na začátku podzimu roku 1944 k dispozici členové Výboru náčelníků štábů i admirál Nimitz a generál MacArthur, zjistíme, že byli zajedno v tom, že jedině ovládnutí Palauských ostrovů umožní neutralizovat japonské základny v Tichomoří a zajistí tak bezpečnost invazních sil, které se budou blížit k Filipínám. Naproti tomu řada jiných vysokých vojenských činitelů byla však přesvědčena, že k útoku na Peleliu nemělo nikdy dojít. Tehdy v průběhu války, ale i po válce byl těch odpůrců hlavním mluvčím admirál Halsey, který se proti této operaci stavěl již od samého počátku. Admirál Halsey pak ve svých vzpomínkách napsal: „Přemýšlel jsem nad touto operací po celou dobu od chvíle, kdy jsem o ní byl zpraven na poradě s Kingem a Nimitzem v San Francisku. A čím víc jsem nad ní uvažoval, tím míň se mi líbila. Atol Ulithi měl užitečné kotviště, ale žádný z ostatních ostrovů jsem nepokládal za potřebný… Krátce řečeno, obával jsem se další Tarawy (popis útoku na atol Tarawa v Gilbertově souostroví viz. Miloš Hubáček: Ofenzíva v Pacifiku, str. 288 – 303. Panorama 1987.) – a měl jsem pravdu.“
Velmi kriticky se o peleliuské operaci vyjádřil i kontradmirál Jesse B. Oldendorf, který v jejím průběhu velel skupině lodí palebné podpory. Oldendorf tehdy došel k závěru, že „kdyby vojenští představitelé (včetně námořních velitelů) měli tolik předvídavosti, jako mají dodatečné chytrosti, nepochybně by se nikdy nepokoušeli napadnout Palauské ostrovy.“



Kontradmiral Jesse Oldendorf, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Tyto výhrady nelze brát jen tak na lehkou váhu, zvláště když je známo, že letiště na Peleliu a Angauru, tedy tehdy hlavní cíle operace, nakonec přece jenom při osvobozování Filipín nesehrála nijak podstatnější úlohu.
Ale na druhé straně však při osvobozování těchto dvou ostrovů musíme popravdě říci, že to zabránilo nepříteli, aby tato letiště sám využil jako letecké a ponorkové základny. Je pak ale také známo, že americké bombardéry, které startovaly z Angauru velice dobře podpořily koncem listopadu 1944 vojska, která se vylodila a bojovala na ostrově Luzon, při dobývání Filipín. Mimo toho, co je napsáno, je třeba ještě říci, že Američané, kteří ovládli jižní část Palauských ostrovů a změnili je v silné základny, neutralizovali tak na 40 000 japonských vojáků severní části těchto ostrovů a Tokio je nejen nemohlo použít v následujících těžkých bojích na Filipínách, ale Japonci tak zůstali zcela izolováni až do své kapitulace.
Je jasné, že v průběhu 2. světové války byla provedena řada operací, o jejichž vhodnosti a účelu se diskutuje do dnešních dnů.
Je však třeba vždycky brát do úvahy, že vojenské plánovaní bylo a je vždy založeno na zhodnocení mnoha taktických a strategických faktorů a velitel, který tak učiní konečné rozhodnutí, může vycházet pouze z vědomostí a informací jež má vždy v tuto danou dobu k dispozici.
Právě to učinil, v případě rozhodování o Palauských ostrovech i velitel v oblasti Tichého oceánu admirál Nimitz, a to na základě poznatků, které měl k dispozici, když došel k přesvědčení, že obsazení Peleliu a Angauru je proveditelné a potřebné.
Riziko omylu – který se v tomto případě týkal především ceny zaplacené za obsazení Peleliu – musí velitel prostě přijmout.
Historická literatura říká, že v souvislosti s útokem na ostrov Peleliu byl velmi silně kritizován nejen admirál Nimitz za to, že na jeho provedení trval, ale i vzhledem k vysokým ztrátám, ke kterým při vylodění došlo. Kritizováno bylo i velení námořní pěchoty. Miloš Hubáček nalezl i takováto fakta, která ze str. 91 cituji:

„Není proto od věci citovat prohlášení učiněné koncem roku 1944 vrchním velitelem námořní pěchoty generálem Vandegriftem, který vlivnému americkému politiku senátoru Josephu Walshovi na obdobné výtky týkající se dobývání (krvavé) Tarawy napsal:
‚… útočná vyloďovací operace je považována všemi vojenskými odborníky za nejobtížnější a nejtvrději placenou ze všech forem útočných operací. Ztráty na Tarawě byly těžké, ale těžké budou i ztráty při všech budoucích útocích tohoto druhu… V případě silně bráněného malého ostrova, jako byla Tarawa… může nepřítel proti jakémukoli pokusu o vylodění soustředit svoje síly… Útočník se pokouší zlomit odpor námořní dělostřelbou a leteckým bombardováním. Tam, kde jsou vybudována velmi odolná obranná zařízení, jako tomu bylo na Tarawě, mají však dělostřelba a bombardování jen částečný efekt. Mnoho nepřátelských zařízení zůstane operativních a je třeba čelit z nich vedené palbě. Nikdo nelituje ztrát utrpěných při takovém útoku víc, než námořní pěchota. Nikdo si neuvědomuje líp, než námořní pěchota, že do Tokia nevede široká silnice. A musíme zocelit náš národ tak, aby to pochopil i on.‘“
Mnozí, včetně historika Hubáčka, ale i mne píšící tyto řádky, musí říci, že nezbývá než s generálem Vandegriftem souhlasit a stejně tak s ním souhlasil totiž i americký námořní historik kontradmirál Samuel Eliot Morison, který o dobývání ostrova Peleliu napsal, cituji:

„Nejcennějším příspěvkem této draze zaplacené operace k vítězství bylo, že připravila pozemní vojsko a námořní pěchotu na to, co je čeká na Okinawě.“

A my, až budu tuto operaci na Okinawě popisovat, uvidíme, že tato slova jsou tam faktem.



Použité historické podklady Pacifik 2:
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=640