Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 111.
Napsal: 11/9/2023, 06:11
Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 111.
Útok směr Filipíny, cíl vylodění ostrov Leyte.
Již dne 15. září 1944 rozhodl Výbor náčelníků štábů v Quebecku, svým příkazem velitelům tichomořských oblastí, aby zaútočily na ostrov Leyte už dne 20. října 1944, tj. o dva měsíce dříve, než bylo původně zamyšleno. To umožnilo zahájit osvobozování Filipín ještě předtím, než Japonci mohli ukončit své přípravy k jejich obraně.
Samotné vylodění na Leyte dne 20. října 1944 patří do dnes mezi velké vyloďovací operace 2. světové války.
Vylodění na ostrově Leyte, skica mapy je majetkem Wikipedie.
„Invazní síly se skládaly z amerického 7. loďstva pod velením viceadmirála Thomase Kinkaida a čtyř pěších divizí Kruegerovy americké 6. armády.
General Krueger, velitel americké 6. armády, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Invazi podporovalo mocné 3. loďstvo admirála Halseyho s šestnácti letadlovými loděmi. Ve velmi krátkém čase byly shromážděny invazní síly čítající celkem 700 lodí a asi 160 tisíc mužů a byly vypraveny ze základen vzdálených přes tisíc kilometrů.
Admiral Halsey, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Mac Arthur se přebrodil na pobřeží Leyte odpoledne dne 20. října 1944, což dostatečně zaznamenali přítomní fotografové. Doprovázel ho filipínský prezident Sergio Osmena a oba promluvili do rozhlasu. ´Lide Filipín, vrátil jsem se!´ řekl Mac Arthur. ´Z milosti boha všemohoucího stojí naši vojáci zase na půdě Filipín (…) Připojte se ke mně.“
(zde je pak poznámka 10, ve které je psáno: autorem je James: The Years of MacArthur. Str. 557. Do češtiny volně přeloženo - MacArthurova léta /roky/. Str. 557.)
O několik dnů později si MacArthur zřídil na pevnině velitelství.
Píše historik profesor David Horner, Kapitola 7. – Válka generála MacArthura – Tažení v Jižním a Jihozápadním Pacifiku – str. 140 – kniha – Průvodce válkou v Pacifiku – od Pearl Harboru po Hirošimu - Doktor Marston Daniel, editor, knihy - Průvodce válkou v Pacifiku, Osprey Publishing Limited B4U Publishing s.r.o., 2013.
Důkaz o tom, že právě útok Američanů na Filipíny, zahájený o dva měsíce dříve, než Japonci připravili obranu, je také poškodil, podávají historické podklady nalezené a zjištěné u přímých účastníků až po válce. Český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, str. 92., Panorama Praha 1990., z amerických historických pramenů., doslova o tom píše, cituji:
„Generálmajor Jošiharu Tomočika, náčelník štábu 35. armády umístěné v jižní části souostroví, prohlásil, že vylodění na Leyte zastihlo Japonce v situaci, kdy jejich obrana ještě zdaleka nebyla vybudována. Řekl: ´Uspíšení invaze o dva měsíce bylo podle mého názoru jedním z hlavních důvodů rychlého zhroucení naší obrany na Filipínách. ´Totéž potvrdil po válce i generál Ucunomija, zástupce náčelníka štábu 14. armády: Prozíravost projevená zahájením leytského tažení o dva měsíce dřív, byla jedním z principiálních faktorů jeho úspěchu.“
I když Císařské vrchní velení útok Spojenců na Filipíny samozřejmě očekávalo, a snažilo se být na vylodění připraveno, nakonec je rychlost útoku zcela překvapila. Japonci se ocitli v časové tísni, a navíc až do poloviny října 1944 byli v nejistotě, který z filipínských ostrovů spojenci napadnou jako ten první.
Obojživelné jednotky se blíží k Leyte, říjen 1944. Foto je majetkem Wikipedie.
Filipínské souostroví je vlastně tvořeno více jak 7 000 ostrovy a ostrůvky (ve Wikipedii je také číslo 7641 ostrovů).
Celý tento správní celek je od asijské pevniny vzdálen jen přibližně 500 mil a ve vztahu k jihovýchodní Asii, Číně a Japonsku zaujímá mimořádnou strategickou polohu. Počtem obyvatel a svou velikostí je mezi jeho ostrovy na prvním místě ostrov Luzon, na druhém Mindanao a poté následuje celkem velká skupina významných ostrovů, které leží v centru celého souostroví, a jsou známé jako Visayanské (také Visajanské) ostrovy. Z těch pak jsou těmi nejdůležitějšími Samar, Panay, Cebu, Leyte a Negros.
Japonský Císařský hlavní stan vlastně již od března 1944 celkem správně odhadoval, že spojenecká ofenzíva, která bude určitě vedená z jihozápadního a středního Tichomoří nakonec musí stejně vyústit v útok na Filipíny. Pokud se jí však Japonsku nepodaří ubránit, zamíří odtud Američané na sever k souostroví Rjúkjú mezi Tchaj-wanem a ostrovem Kjúšú, což by pak byl pro Spojence ten poslední krok, který bude předcházet před konečným útokem na vlastní Japonsko.
Skutečností pak bylo, že když generál MacArthur ještě v dubnu 1944 obsadil se svými oddíly Hollandii, což byl velmi významný japonský opěrný bod na severním pobřeží Nové Guineje, následně pak v červenci 1944 Nimitz dobyl Saipan v Marianách, tak už nikdo v císařském generálním štábu nepochyboval, že již zakrátko musí dojít k boji o Filipíny, což bude mít pro výsledek války v celém Tichomoří zcela určitě rozhodující význam. Byly to tedy Filipíny, které se staly oním klíčovým článkem v nové, tzv., „vnitřní“ obranné linii, která se měla táhnout od Kuril na jih přes domácí japonské ostrovy, Rjúkjú, Tchaj-wan a Filipíny k Nizozemské Východní Indii. V této souvislosti již Japonci moc dobře věděli, že pokud se jim nepodaří Filipíny uhájit, ztratí tím možnost využívat všech přírodních bohatství a lidského potenciálu, který poskytovaly ostrovy v jižním a jihozápadním Tichomoří, z toho pak zejména nebudou mít odkud dovážet pro vedení jejich války životně důležitou ropu a nebudou moci ani chránit své konvoje proplouvající Jihočínským mořem a Tchaj-wanským průlivem, který odděluje Tchaj-wan od východočínského pobřeží.
„Přestože byl císařský hlavní stan připraven tvrdě bojovat o každý filipínský ostrov, na který spojenci zaútočí, především se zaměřil na uhájení Luzonu. Luzon byl pro Japonce důležitější než celý zbytek Filipín.“ Píše český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, str. 93., Panorama Praha 1990., a to z amerických a japonských historických pramenů.
Císařské vrchní velení v Tokiu si bylo moc dobře vědomo i toho, že i kdyby bylo přinuceno vyklidit velký ostrov Mindanao a i dokonce Visajanskou skupinu ostrovů (včetně dokonce Leyte a Samaru), udržení Luzonu by jim stále umožnilo zachovávat si kontrolu nad námořními trasami, které spojovaly Japonsko s obsazenými územími v Malajsku a v Indonésii.
V dalším pak z amerických historických pramenů český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, str. 94., Panorama Praha 1990., přináší důležité plány japonského císařského generálního štábu, když doslova píše, cituji:
„Hlavní strategický plán pro rozhodující bitvu s postupujícím nepřítelem byl císařským hlavním stanem vypracován koncem července a začátkem srpna roku 1944 a nesl kódové označení ´Šó-go´ (japonské slovo šó-go znamená vítězství nebo vítězná operace), v literatuře běžně zkracované na ´Šó´. Protože si Japonci dlouho nebyli jisti, kdy a především kde spojenci udeří, byly navrženy čtyři verze plánu: Šó-1 předpokládal vybojování rozhodující bitvy na filipínských ostrovech, Šó-2 v oblasti Tchaj-wanu a souostroví Rjúkjú, Šó-3 měl čelit útoku na japonské ostrovy Honšú a Kjúšú a Šó- 4 na ostrov Hokkaido a Kurily. Podle všech těchto verzí měly být v případě spojeneckého vylodění okamžitě zahájeny mohutnými japonskými námořními a leteckými silami akce proti invaznímu loďstvu a vojskům a současně vyvinuto veškeré úsilí, aby byly japonské posádky v ohrožených oblastech patřičně posíleny.“
Velení Japonska se nejprve varianty Šo-1 a Šo-2 zdály těmi nejpravděpodobnějšími a proto jim také byla věnována ta prvořadá pozornost při opevňování obrany Filipín, Tchaj-wanu a Rjúkjú. V případě Filipín se pak velení pozemního vojska dohodlo s japonským vojenským námořnictvem na tom, že pozemní jednotky budou v obranných bojích nasazeny v maximální možné síle jen tehdy, když by se spojenecké jednotky vylodily na Luzonu. V případě, že by se Spojenci vylodili v jižních nebo středních Filipínách, bylo dohodnuto, že do bojů zasáhne všemi svými hlavními silami pouze japonské loďstvo a také i letectvo. Severní část filipínského souostroví, především však Luzon, byla velením japonských pozemních sil horečně posilována a byly tam také ihned formovány speciální protiinvazní síly, které měly a mohly, byly tak cvičeny, podle potřeby zasáhnout v kterékoliv části Filipín a měly pak za úkol útočníka zničit nebo jej nejméně co nejdéle bojem zdržovat. Zápisy pak vypovídají, že velení japonského pozemního vojska už v dané době nevěřilo, že by oslabené námořnictvo bylo schopno Spojence v Tichomoří zastavit, a tak spoléhalo především na své vlastní síly, ale zároveň si bylo také dobře vědomo, že bez spolupráce loďstva armáda sama nemůže nějakou rozhodující bitvu vybojovat vítězně.
Při takto vznikajícím podvědomí, a v takto vzniklé a složité situaci, si nejvyšší důstojníci v Tokiu začali uvědomovat, že se musí pomalu smířit s tím, že v případě nezbytnosti je nutno riskovat i osud celého Spojeného loďstva. Z historických pramenů k tomu pak doslova na str. 96., český historik Miloš Hubáček napsal, cituji:
„Jeho velitel (velitel Spojeného loďstva) admirál Soemu Tojoda o této strategii po válce prohlásil: ´Kdyby šly věci dobře, mohli jsme dosáhnout neočekávaně dobrých výsledků; kdyby došlo k nejhoršímu, hrozilo nebezpečí, že ztratíme celé loďstvo. Ale já jsem měl za to, že je nutno riziko podstoupit… Nemělo by význam zachránit loďstvo za cenu ztráty Filipín.´
Už z tohoto vyjádření je zřejmé, jakou důležitost japonské velení Filipínám přikládalo – bylo ochotno obětovat i chloubu císařských ozbrojených sil, dlouhá léta za nesmírných obětí budované loďstvo, jen aby je uhájilo.“
Útok směr Filipíny, cíl vylodění ostrov Leyte.
Již dne 15. září 1944 rozhodl Výbor náčelníků štábů v Quebecku, svým příkazem velitelům tichomořských oblastí, aby zaútočily na ostrov Leyte už dne 20. října 1944, tj. o dva měsíce dříve, než bylo původně zamyšleno. To umožnilo zahájit osvobozování Filipín ještě předtím, než Japonci mohli ukončit své přípravy k jejich obraně.
Samotné vylodění na Leyte dne 20. října 1944 patří do dnes mezi velké vyloďovací operace 2. světové války.
Vylodění na ostrově Leyte, skica mapy je majetkem Wikipedie.
„Invazní síly se skládaly z amerického 7. loďstva pod velením viceadmirála Thomase Kinkaida a čtyř pěších divizí Kruegerovy americké 6. armády.
General Krueger, velitel americké 6. armády, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Invazi podporovalo mocné 3. loďstvo admirála Halseyho s šestnácti letadlovými loděmi. Ve velmi krátkém čase byly shromážděny invazní síly čítající celkem 700 lodí a asi 160 tisíc mužů a byly vypraveny ze základen vzdálených přes tisíc kilometrů.
Admiral Halsey, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.
Mac Arthur se přebrodil na pobřeží Leyte odpoledne dne 20. října 1944, což dostatečně zaznamenali přítomní fotografové. Doprovázel ho filipínský prezident Sergio Osmena a oba promluvili do rozhlasu. ´Lide Filipín, vrátil jsem se!´ řekl Mac Arthur. ´Z milosti boha všemohoucího stojí naši vojáci zase na půdě Filipín (…) Připojte se ke mně.“
(zde je pak poznámka 10, ve které je psáno: autorem je James: The Years of MacArthur. Str. 557. Do češtiny volně přeloženo - MacArthurova léta /roky/. Str. 557.)
O několik dnů později si MacArthur zřídil na pevnině velitelství.
Píše historik profesor David Horner, Kapitola 7. – Válka generála MacArthura – Tažení v Jižním a Jihozápadním Pacifiku – str. 140 – kniha – Průvodce válkou v Pacifiku – od Pearl Harboru po Hirošimu - Doktor Marston Daniel, editor, knihy - Průvodce válkou v Pacifiku, Osprey Publishing Limited B4U Publishing s.r.o., 2013.
Důkaz o tom, že právě útok Američanů na Filipíny, zahájený o dva měsíce dříve, než Japonci připravili obranu, je také poškodil, podávají historické podklady nalezené a zjištěné u přímých účastníků až po válce. Český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, str. 92., Panorama Praha 1990., z amerických historických pramenů., doslova o tom píše, cituji:
„Generálmajor Jošiharu Tomočika, náčelník štábu 35. armády umístěné v jižní části souostroví, prohlásil, že vylodění na Leyte zastihlo Japonce v situaci, kdy jejich obrana ještě zdaleka nebyla vybudována. Řekl: ´Uspíšení invaze o dva měsíce bylo podle mého názoru jedním z hlavních důvodů rychlého zhroucení naší obrany na Filipínách. ´Totéž potvrdil po válce i generál Ucunomija, zástupce náčelníka štábu 14. armády: Prozíravost projevená zahájením leytského tažení o dva měsíce dřív, byla jedním z principiálních faktorů jeho úspěchu.“
I když Císařské vrchní velení útok Spojenců na Filipíny samozřejmě očekávalo, a snažilo se být na vylodění připraveno, nakonec je rychlost útoku zcela překvapila. Japonci se ocitli v časové tísni, a navíc až do poloviny října 1944 byli v nejistotě, který z filipínských ostrovů spojenci napadnou jako ten první.
Obojživelné jednotky se blíží k Leyte, říjen 1944. Foto je majetkem Wikipedie.
Filipínské souostroví je vlastně tvořeno více jak 7 000 ostrovy a ostrůvky (ve Wikipedii je také číslo 7641 ostrovů).
Celý tento správní celek je od asijské pevniny vzdálen jen přibližně 500 mil a ve vztahu k jihovýchodní Asii, Číně a Japonsku zaujímá mimořádnou strategickou polohu. Počtem obyvatel a svou velikostí je mezi jeho ostrovy na prvním místě ostrov Luzon, na druhém Mindanao a poté následuje celkem velká skupina významných ostrovů, které leží v centru celého souostroví, a jsou známé jako Visayanské (také Visajanské) ostrovy. Z těch pak jsou těmi nejdůležitějšími Samar, Panay, Cebu, Leyte a Negros.
Japonský Císařský hlavní stan vlastně již od března 1944 celkem správně odhadoval, že spojenecká ofenzíva, která bude určitě vedená z jihozápadního a středního Tichomoří nakonec musí stejně vyústit v útok na Filipíny. Pokud se jí však Japonsku nepodaří ubránit, zamíří odtud Američané na sever k souostroví Rjúkjú mezi Tchaj-wanem a ostrovem Kjúšú, což by pak byl pro Spojence ten poslední krok, který bude předcházet před konečným útokem na vlastní Japonsko.
Skutečností pak bylo, že když generál MacArthur ještě v dubnu 1944 obsadil se svými oddíly Hollandii, což byl velmi významný japonský opěrný bod na severním pobřeží Nové Guineje, následně pak v červenci 1944 Nimitz dobyl Saipan v Marianách, tak už nikdo v císařském generálním štábu nepochyboval, že již zakrátko musí dojít k boji o Filipíny, což bude mít pro výsledek války v celém Tichomoří zcela určitě rozhodující význam. Byly to tedy Filipíny, které se staly oním klíčovým článkem v nové, tzv., „vnitřní“ obranné linii, která se měla táhnout od Kuril na jih přes domácí japonské ostrovy, Rjúkjú, Tchaj-wan a Filipíny k Nizozemské Východní Indii. V této souvislosti již Japonci moc dobře věděli, že pokud se jim nepodaří Filipíny uhájit, ztratí tím možnost využívat všech přírodních bohatství a lidského potenciálu, který poskytovaly ostrovy v jižním a jihozápadním Tichomoří, z toho pak zejména nebudou mít odkud dovážet pro vedení jejich války životně důležitou ropu a nebudou moci ani chránit své konvoje proplouvající Jihočínským mořem a Tchaj-wanským průlivem, který odděluje Tchaj-wan od východočínského pobřeží.
„Přestože byl císařský hlavní stan připraven tvrdě bojovat o každý filipínský ostrov, na který spojenci zaútočí, především se zaměřil na uhájení Luzonu. Luzon byl pro Japonce důležitější než celý zbytek Filipín.“ Píše český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, str. 93., Panorama Praha 1990., a to z amerických a japonských historických pramenů.
Císařské vrchní velení v Tokiu si bylo moc dobře vědomo i toho, že i kdyby bylo přinuceno vyklidit velký ostrov Mindanao a i dokonce Visajanskou skupinu ostrovů (včetně dokonce Leyte a Samaru), udržení Luzonu by jim stále umožnilo zachovávat si kontrolu nad námořními trasami, které spojovaly Japonsko s obsazenými územími v Malajsku a v Indonésii.
V dalším pak z amerických historických pramenů český historik, Miloš Hubáček, kniha: Boj o Filipíny, str. 94., Panorama Praha 1990., přináší důležité plány japonského císařského generálního štábu, když doslova píše, cituji:
„Hlavní strategický plán pro rozhodující bitvu s postupujícím nepřítelem byl císařským hlavním stanem vypracován koncem července a začátkem srpna roku 1944 a nesl kódové označení ´Šó-go´ (japonské slovo šó-go znamená vítězství nebo vítězná operace), v literatuře běžně zkracované na ´Šó´. Protože si Japonci dlouho nebyli jisti, kdy a především kde spojenci udeří, byly navrženy čtyři verze plánu: Šó-1 předpokládal vybojování rozhodující bitvy na filipínských ostrovech, Šó-2 v oblasti Tchaj-wanu a souostroví Rjúkjú, Šó-3 měl čelit útoku na japonské ostrovy Honšú a Kjúšú a Šó- 4 na ostrov Hokkaido a Kurily. Podle všech těchto verzí měly být v případě spojeneckého vylodění okamžitě zahájeny mohutnými japonskými námořními a leteckými silami akce proti invaznímu loďstvu a vojskům a současně vyvinuto veškeré úsilí, aby byly japonské posádky v ohrožených oblastech patřičně posíleny.“
Velení Japonska se nejprve varianty Šo-1 a Šo-2 zdály těmi nejpravděpodobnějšími a proto jim také byla věnována ta prvořadá pozornost při opevňování obrany Filipín, Tchaj-wanu a Rjúkjú. V případě Filipín se pak velení pozemního vojska dohodlo s japonským vojenským námořnictvem na tom, že pozemní jednotky budou v obranných bojích nasazeny v maximální možné síle jen tehdy, když by se spojenecké jednotky vylodily na Luzonu. V případě, že by se Spojenci vylodili v jižních nebo středních Filipínách, bylo dohodnuto, že do bojů zasáhne všemi svými hlavními silami pouze japonské loďstvo a také i letectvo. Severní část filipínského souostroví, především však Luzon, byla velením japonských pozemních sil horečně posilována a byly tam také ihned formovány speciální protiinvazní síly, které měly a mohly, byly tak cvičeny, podle potřeby zasáhnout v kterékoliv části Filipín a měly pak za úkol útočníka zničit nebo jej nejméně co nejdéle bojem zdržovat. Zápisy pak vypovídají, že velení japonského pozemního vojska už v dané době nevěřilo, že by oslabené námořnictvo bylo schopno Spojence v Tichomoří zastavit, a tak spoléhalo především na své vlastní síly, ale zároveň si bylo také dobře vědomo, že bez spolupráce loďstva armáda sama nemůže nějakou rozhodující bitvu vybojovat vítězně.
Při takto vznikajícím podvědomí, a v takto vzniklé a složité situaci, si nejvyšší důstojníci v Tokiu začali uvědomovat, že se musí pomalu smířit s tím, že v případě nezbytnosti je nutno riskovat i osud celého Spojeného loďstva. Z historických pramenů k tomu pak doslova na str. 96., český historik Miloš Hubáček napsal, cituji:
„Jeho velitel (velitel Spojeného loďstva) admirál Soemu Tojoda o této strategii po válce prohlásil: ´Kdyby šly věci dobře, mohli jsme dosáhnout neočekávaně dobrých výsledků; kdyby došlo k nejhoršímu, hrozilo nebezpečí, že ztratíme celé loďstvo. Ale já jsem měl za to, že je nutno riziko podstoupit… Nemělo by význam zachránit loďstvo za cenu ztráty Filipín.´
Už z tohoto vyjádření je zřejmé, jakou důležitost japonské velení Filipínám přikládalo – bylo ochotno obětovat i chloubu císařských ozbrojených sil, dlouhá léta za nesmírných obětí budované loďstvo, jen aby je uhájilo.“