Vzpomínky Josefa Bialase
Josef Bialas (96 let) je jedním z posledních žijících vojáků Wehrmachtu, který se narodil v Československu, ale po připojení Hlučínska k Německu v říjnu 1938 se automaticky proměnil v říšského občana. Vdovec, nicméně stále soběstačný, žije v malém domku na okraji Hlučína, ve kterém si každý den musí zatopit. Narodil se 1. června 1927 v Hlučíně u Ostravy a do německé armády byl odveden v červnu 1944. "S tim nešlo nic robiť. Když přišel muj ročnik, tak nas všeckych už v sedmnacti rokach poslali na vojnu, bo Hitler už neměl vojakuv," vypráví pan Josef Bialas hlučínským nářečím. Než oblékl uniformu Wehrmachtu, musel projít polovojenskou mládežnickou organizací Hitlerjugend. V šestnácti byl povolán na opevňovací práce (RAD) ve Slezsku a v den sedmnáctých narozenin v červnu 1944 dostal německou polní uniformu. "Vycvik byl v Ratibořu a pak nas hnali přes Breslau na frontu. Do tych zakopu," vzpomíná na vojenskou přípravu v tehdy německých oblastech, dnes jsou to polská města Racibórz a Wrocław. A na podzim ho čekala fronta. Když vypukne válka, muži se jí těžko vyhýbají. "Za Hitlera to nešlo, tehdy zme všici museli rukovať už v sedmnacti. Kdo nešel, toho odpravili, takych prostě postřelali," vypráví. "Jak je valka na začatku, tak se najdu nějaci dorovolnici, kteří chtěji hned bojovať. Ja to všecko pamatam, našli se taky hlupaci, co šli dobrovolně do německe armady, i kdyže němušeli, to něpochopiš." V roce 1944, když rukoval Josef Bialas, už se žádní dobrovolníci do Wehrmachtu nehlásili. Z války šel hrozivý strach. "To už měl na frontě každy druhy sušed někoho mrtvého," vzpomíná veterán z Hlučína. "Take děcka zme byly, jak nas sbirali, malučke, to byla hruza," vypráví. "Přidělili mě ke kumpanii Jäger-Ersatz-Bataillon 49." s nímž prožil i zoufalou obranu Slezska, přes kterou se valila Rudá armáda. Konkrétně měli udržet Breslau (Wrocław), kterou Hitler prohlásil za pevnostní město, jež se nesmí za žádných okolností vzdát. Málem tehdy přišel o život, když šel pro proviant. Naštěstí se kulka odrazila od zbraně. V bojích spatřil spoustu mrtvých. Popisuje třeba potok, který byl plný lidských ostatků, ale i mrtvol koní. "Pak zme přišli do zajaťa, Hradec Králuv v Čechach se to tam menovalo," vzpomíná. Rusové ho zajali ve východních Čechách 8. května 1945. "Vzali nám všechno, hodinky, osobní předměty, zlato, prostě všechno, jen lžičku jsem si mohl nechat." V zajateckém táboře prý od Rusů nejčastěji slyšel: "Job tvoji mať!" A pak výhrůžku: "Vaše lebky budou dláždit všechny cesty na Sibérii." Němečtí vojáci rudoarmějcům nerozuměli, Bialas a další muži slovanského původu se rusky rychle naučili. Zajatce z Hlučínska pak čeština často zachránila od skutečné deportace na Sibiř, což byl i Bialasův osud. V zajateckém táboře na německém území dostal na starost zajištění žní a později sběr brambor. S pomocí Červeného kříže jej nějak v táboře našla jeho máma, zrovna když se sbíraly brambory. A podařilo se jí zařídit, že jej pustili. Na podzim 1946 již byl doma. Rád si povídá o počasí a záhonech u jeho domu. Žije sám, jeho manželka zemřela před lety. "Všechno si ještě dokážu zasadit, podívej se na ty krásné tulipány! A jak mi krásně vzešel česnek." Rozhovor s panem Bialasem vedl 11. listopadu 2023 Ivan Motýl, externí spolupracovník CNN Prima NEWS. Celý neupravený text (nemám rád omáčku kolem a přesahy do současnosti) naleznete v odkazu níže.
https://cnn.iprima.cz/reportaz-do-valky ... ska-417336
https://cnn.iprima.cz/do-wehrmachtu-jse ... made-24881
https://hultschiner-soldaten.de/cs/sold ... s-josef-4/
