Asyrská genocida a obrana Ázaku

[Rase]

Asyrská genocida a obrana Ázaku

Asyrská genocida, známá též jako Sajfo (tedy meč) je souhrnné označení pro masové vraždění asyrské populace Osmanské říše a perského příhraničí osmanskými jednotkami během první světové války, v rámci velkého vraždění křesťanských menšin. Dává se do souvislosti s genocidou proti Arménům, Asyřanům, pontským a anatolským Řekům.

Asyřané (ܐܫܘܪܝܐ) jsou příslušníky semitského národa usídleného v severní části starověké Mezopotámie minimálně od 3. tisíciletí př.n.l. Po pádu Novoasyrské říše roku 612 př.n.l. však upadli do závislosti na okolních národech (Peršané, Římané). Křesťanství přijali už v 1. století našeho letopočtu. Jak v oblasti sílil islám, byli Asyřané nuceni změnit vyznání nebo emigrovat. Pro zajímavost uvedu, že italský populační genetik a profesor Luigi Cavalli-Sforza (1922-2018) na základě analýzy DNA definoval Asyřany jako homogenní starobylé etnikum, výrazně odlišné od ostatních obyvatel Blízkého východu. Asyrská populace horní Mezopotámie, žijící v regionech Tur Abdin, Hakkâri, Van a Siirt v dnešním Turecku a regionu Urmia v severozápadním Íránu, byla mezi roky 1914 a 1920 násilně vysídlena a masakrována společnými silami osmanské armády a dalších ozbrojených muslimských skupin, tvořených kromě Turků také Kurdy nebo Čerkesy. Další útoky na neozbrojené z regionu prchající civilisty páchaly arabské milice. Na rozdíl od útoků na Armény, k deportaci Asyřanů nebyly dány žádné oficiální rozkazy. Útoky na ně neměly standardizovanou povahu a využívaly nejrůznějších metod. V některých městech byli všichni asyrští muži popraveni a asyrské ženy nuceny uprchnout. Tyto masakry byly většinou vyvolány iniciativou místních politiků nebo kurdských kmenů. Počet obětí genocidy zvyšovalo strádání, hladovění a nemoci prchajících Asyřanů. Asyrské ženy byly v některých oblastech častými oběťmi rozsáhlého sexuálního zneužívání.

Nutno poznamenat, že mnozí Asyřané (stejně jako Arméni) se často bránili turecké genocidě se zbraní v ruce. Nejtvrdší odpor kladli Asyřané v Tur Abdinu, kopcovité oblasti nacházející se v jihovýchodním Turecku. Místní Asyřané byli farmáři držící rozlehlé oblasti zemědělské půdy a žili ve velkých vesnicích. Genocidu zde od června 1915 řídil Dr. Mehmed Reşid (1873-1919) a vykonávaly ji jemu podřízené turecké jednotky, podporované Kurdy. Centrem oblasti bylo město Midjat se 7 000 obyvateli. Jednomu z největších masakrů v oblasti předcházelo setkání zástupců Asyřanů a Arménů na jaře 1915, kde si navzájem přísahali, že se budou bránit společně. Asyrského předáka Hanne Safara však později navštívili muslimští představitelé a přesvědčili ho, že čistky se budou týkat jen Arménů. Safar pak porušil přísahu a do obrany se nezapojil. Následně se stal jednou z prvních obětí genocidy, když mu muslimové usekli hlavu jeho vlastní šavlí, a kurdské děti si sní kopaly. Další předáci byli zatýkáni a popravováni. Na několika místech Asyřané nakonec zorganizovali domobranu - v klášteře Mór Šarbíl bojoval klan Rhawí a ve městě klan Adoká. Déle než týden odráželi útoky kurdských bojovníků a tureckých vojáků, kteří se do města stáhli ze širokého okolí, aby "povstání" potlačili. Asyrský patriarcha Ignatius Afram Rahmání po válce napsal: "Nejprve byli křesťané v mnoha vesnicích zatýkáni a vražděni. Pak začali utíkat do hor, do největšího města Midjatu, kde zorganizovali obranu proti vládním jednotkám. Boj trval řadu dnů, až nakonec ztratili nejlepší bojovníky a museli se vzdát. Poté vypukl všeobecný masakr..." Po skončení bojů v ulicích města se některým obyvatelům podařilo utéci podzemními tunely do kláštera Mór Abraham a odtud do vesnice Ajn Wardó. Ozbrojený odpor ale kladly i další vesnice. Asyřané bránili Bóté dlouhých třináct dní, ale nakonec byli Kurdy poraženi, upáleni, ženy znásilněny a odvedeny do kurdských vesnic. Neuvěřitelně udatně pak bojovaly dvě vesnice, o nichž si nyní povíme něco víc.

Ajn Wardó a Ázak se nachází v dnešním jihovýchodním cípu Turecka při hranicích se Sýrií. V prvních měsících roku 1915 vzrostl kvůli uprchlíkům z okolí počet obyvatel vesnice Ajn Wardó šestinásobně, na 6 000 lidí. Obklíčení Asyřané vyzbrojení starými předovkami zde pod vedením Masúda el-Mzizahína vzdorovali neuvěřitelných 52 dní přesile 13 000 dobře ozbrojených vojáků s děly. Po několika neúspěšných útocích zahájili Turci vyjednávání. Obránci byli ochotni složit zbraně jen pod podmínkou, že se za jejich ochranu zaručí důvěryhodná osoba. Na návrh vesničanů byl vybrán kurdský náčelník Šajch Fathulla z nedaleké vesnice Ajn Kif. Útočníci odešli a obránci složili zbraně... a většina z nich pak byla povražděna. Do vesnice Ázak se uchýlili nejen uprchlíci z okolních syrských vesnic, ale také Arméni, kterým se podařilo uniknout z pochodů smrti. První útok kurdských oddílů na Ázak proběhl 17. srpna, byl však odražen. V listopadu téhož roku obklíčil vesnici oddíl pravidelné osmanské armády pod velením Ömera Naciho, který měl jako poradce několik německých důstojníků. Ani po 24 hodinovém útoku se vojákům nepodařilo prolomit zoufalou obranu lidí vyzbrojených zastaralými puškami. Asyrští partyzáni z okolí v noci přepadali spící jednotky nepřítele, zabíjeli vojáky a kradli jim zbraně. Správce oblasti Ibrahim Bedreddin si pak 13. listopadu 1915 stěžoval: "Povstalci se opevnili ve vesnici Ázak a celou ji obehnali zdmi a příkopy. Velitel Ömer Naci, jehož povolali, aby potrestal rebely, jim navrhl (po obléhání vesnice vojsky a dělostřelectvem) mír a vyzval je, aby složili zbraně. Povstalci však měli tu drzost, že na předložený návrh odpověděli palbou, zranili 38 mužů a tři zabili..." Bojovníkům v Ázaku se nakonec podařilo něco v moderních dějinách válek nevídaného. Navzdory opakovaným útokům, obléhání, ostřelování děly a kulomety, navzdory německým poradcům, navzdory osobní intervenci čelných špiček osmanské říše (samotného Envera Paši, Talata Paši a Cemala Paši) se vesnici nepodařilo dobýt a to až do konce první světové války. Tedy plné tři roky! Bohužel příběh nemá šťastný konec. Po válce vznikla 24. července 1923 Turecká republika a v té neměli křesťané místo. Ve 20. letech nechal Mustafa Kemal Atatürk zbývající Asyrské obyvatelstvo vyhnat a Ázak má dnes čistě kurdské obyvatelstvo.

Odhady celkového počtu asyrských obětí genocidy se různí. David Gaunt na základě detailních statistik církevních populací po genocidě potvrdil údaje o 275 000 obětí přednesené asyrskou delegací při jednáních o Lausannské smlouvě (1923) a spekuluje, že obětí bylo kolem 300 000 kvůli některým nezapočítaným oblastem obývaných Asyřany. Rudolph Rummel vyčíslil počet křesťanských obětí Asyřany obývaných regionů Turecka na 102 000 a dalších 47 000 mrtvých Asyřanů v Persii. Právě v Iráku byly roku 1933 tisíce Asyřanů zabity ve městě Semele a jeho okolí. Tehdy byl také tehdejší katolikos patriarcha Asyrské církve Východu zbaven iráckého občanství a vypovězen ze země (usadil se v USA). Další pogromy na Asyřany prováděl režim Saddáma Husajna. Po svržení diktátora v roce 2003 svitla Asyřanům naděje na sebeurčení, zároveň se ale v nastalém chaosu mnozí z nich stali terči muslimských fanatiků (Asyřané totiž většinou podporovali americkou invazi a byli proto označováni za zrádce Iráku) a tisíce lidí využily otevřených hranic k opuštění země.

V roce 1968 byla v exilu založena organizace Assyrian Universal Alliance, bojující za práva Asyřanů. V roce 1991 se stala zakládajícím členem Organizace nezastoupených států a národů. Jejím cílem není plná nezávislost, ale kulturní a etnická autonomie v rámci jednotného Iráku. Domácí Asyřany zastupuje Asyrské demokratické hnutí (Zawaa), které má šest poslanců v iráckém parlamentu. Bojuje hlavně za to, aby byl z ústavy vypuštěn článek definující Irák jako islámskou zemi. Asyrská vlajka je bílá, uprostřed je zlaté slunce a čtyřcípá bleděmodrá hvězda symbolizující nenásilný a trpělivý boj za svobodu. Od ní směřují do všech čtyř rohů modré, bílé a červené vlnovky představující hlavní řeky Asýrie: Eufrat, Tigris a Velký Záb. V horní čtvrtině vlajky je oranžově vyobrazen staroasyrský reliéf znázorňující boha Aššúra. Asyřané mají také svoji hymnu. Je jí de facto píseň Roomrama, složená Nebuem Juelem Issabeyem a napsaná Yosipem Betem Yosipem, asyrským básníkem.

Zdroj:
Katastrofa křesťanů: M.Řoutil P. Košťálová, P. Novák
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lausannsk%C3%A1_smlouva
https://en.wikipedia.org/wiki/Mehmed_Reshid
http://www.aina.org/news/20120806194815.htm
https://www.turecko.org/turecko/midyat.html
https://hetq.am/en/article/30708

Asyrští válečníci z Tergawar, perské pohraniční oblasti

Asyřané překračující průsmyk Asadabad směrem k Baqubah v roce 1918

Asyrští uprchlíci z Tyari a Tchumy poblíž Urmie koncem roku 1915

[Rase]

Kurdky pálí těla ubitých asyrských křesťanek, ve snaze najít jimi spolykané cennosti

Červené plochy – jádra asyrského osídlení. Červené body – města, kde docházelo k masakrům
Zelené body – města, kde se koncentrovali uprchlíci. Modré body – ostatní významná města

Podíly asyrské populace na celkové populaci před první světovou válkou (fialová = 50%)

Moderní Asyřané během oslav jejich Nového roku (Akitu) 6769
1. dubna 2019 ve městě Nohadra (Duhok) v iráckém Kurdistánu

[pjaro77]

Kedysi dávno na spektre šiel dokument Poslední Asyřané.

Je zaujímavé ako sa asýrania zmenili od pádu asýrskej ríše. Predtým to boli dobyatelia, ktorí praktizovali aj veci ako sťahovanie z kože za živa.

[Rase]

Mehmed Reşid řezník z Diyarbakiru

Mehmed Reşid (1873-1919) byl osmanský lékař, úředník Výboru Unie a pokroku a guvernér provincie Diyarbakır během první světové války. Je známý organizováním genocidy arménských a asyrských komunit v Diyarbekiru roku 1915, při které bylo zabito 144 000 až 157 000 Arménů, Asyřanů a dalších křesťanů obývající tehdejší Osmanskou říši.

Mehmed Reşid Şahingiray se narodil 8. února 1873 ve vesnici Bjeduğ v kavkazské oblasti Adygea (byl etnický Čerkes), na Kubáni poblíž Černého moře. Následujícího roku se jeho rodina přestěhovala do osmanských zemí kvůli rostoucí perzekuci ze strany ruských úřadů a usadila se v Konstantinopoli. Byl vzděláván na vojenských školách v Beşiktaş a Kuleli, zaměřenou na armádní medicínu. Během tohoto období byl jedním ze zakladatelů výboru Unie a pokroku (CUP). Po dokončení vzdělání začal sloužit v osmanské armádě jako kapitán. V roce 1894 byl zaměstnán jako asistent německého profesora Düringa Paši v nemocnici Haydarpaşa. Když policie v roce 1897 objevila jeho vazby na CUP, byl vyhoštěn do Libye. V Tripolisu do roku 1908 sloužil jako lékař. Když se vrátil do Istanbulu a byl povýšen na majora, několik měsíců pracoval jako vojenský lékař, ale následující rok 20. srpna 1909 rezignoval na svou pozici v osmanské armádě. Po vyhlášení konstituční monarchie opustil armádu a působil jako okresní guvernér a správce v různých regionech. Od 9. října 1909 sloužil jako Kaymakam v İstanköy a v únoru 1910 byl povýšen na post Mutasarrıf v Hums, v Tripolisu, kde pracoval až do svého přemístění v červnu 1911. Z Tripolisu ho jeho kariéra zavedla jako Mutasarrıfa do Kozanu, Lazistanu a Karesi, než byl 13. srpna 1914 jmenován Vali z Diyarbekiru. Kromě toho aktivně vyvíjel činnost v Čerkeské unii a Společnosti solidarity, Společnosti Severního Kavkazu a Výboru pro nezávislost Kavkazu, které byly tvořeny kavkazskými exulanty. V průběhu let se Reşid stále více radikalizoval a v roce 1914 byl přesvědčen, že za ekonomické problémy říše mohou křesťané. Během svého působení jako okresní guvernér Karesi zorganizoval nucenou deportaci osmanských Řeků (Rumlar) v Egejském moři, které již nepovažoval za věrné občany říše. Tuto politiku podporoval osmanský ministr vnitra Talat Paša.

V roce 1914 vstoupila Osmanská říše do první světové války na straně centrálních mocností a na hranici s Ruskem propukly boje. Na jaře roku 1915 Rusové postoupili na osmanské území a rychlý pochod jejich armády směrem k Diyarbakir musel podle historika Uğura Üngöra utvrdit Reşidův hluboce zakořeněný strach z Rusů a jeho vnímání všech Arménů jako ruských špionů. Po svém nástupu do guvernérského úřadu dne 25. března 1915 vypracoval plány na "řešení arménské otázky." Ve svých pamětech líčil: "Moje jmenování do Diyarbekir se shodovalo s velmi choulostivým obdobím války. Velké části oblasti Van a Bitlis byly napadeny nepřítelem (Rusy), všude byli dezertéři, drancovali a loupili. Jezídské a nestoriánské povstání v provincii nebo na její hranici si vyžádalo použití drastických opatření. Urážlivý a drzý přístup Arménů vážně ohrožoval čest vlády." Během následujících dvou měsíců byli Arméni a Asyřané z jeho provincie cílem brutální vyhlazovací kampaně. Vyhlazováni při hromadných masakrech a deportacích.

Venezuelský voják, dobrodruh a spisovatel Rafael de Nogales Méndez (1877-1937), který tehdy bojoval v osmanské armádě a region navštívil v červnu 1915 uvedl, že guvernér Mehmed Reşid nedávno obdržel od Talat Paši tříslovný telegram "Yak – Vur – Oldur" (Spal-znič-zabij), příkaz citovaný jako oficiální vládní souhlas s jeho pronásledováním křesťanské populace. Říká se, že osobně zaživa upálil 800 asyrských dětí poté, co je zavřel do jedné z budov. Nesimi Bej a Sabit Bej, guvernéři okresů Lice a Sabit, měli být zavražděni na Reşidův výslovný příkaz, za svůj odpor k zabíjení. Zmasakrováno tehdy bylo 144 000 až 157 000 Arménů, Asyřanů a dalších křesťanů, čili 87 až 95 % křesťanské populace provincie, když byl Mehmed Reşid jejím guvernérem. Když se ho později generální tajemník CUP a turecký politik Mithat Şukru Bleda (1874-1956) zeptal, jak měl jako lékař to srdce poslat tolik lidí na smrt, odpověděl: "Být lékařem mi nemohlo zabránit, že zapomenu na svou národnost! Reşid je lékař, ale narodil se jako Turek... Buď měli Arméni zlikvidovat Turky, nebo Turci měli zlikvidovat Armény. Nezaváhal jsem, když jsem byl konfrontován s tímto dilematem. Moje tureckost zvítězila nad mou profesí. Usoudil jsem, že místo toho aby oni vymazali nás, vymažeme my je... Na otázku, jak jsem jako lékař mohl vraždit, mohu odpověď takto: Arméni se stali nebezpečnými mikroby v těle této země. No, a není povinností lékaře zabíjet mikroby?" Když se Bleda zeptal, jak si ho má historie pamatovat, Reşid jednoduše odpověděl: "Ať si o mně ostatní národy píší, co chtějí, mě to nezajímá."

Většina šperků a majetku, který Mehmed Reşid zabavil Arménům, měl být teoreticky předán do pokladny ústřední vlády. Zájem Talata Paši o tyto cennosti vyústil ve vyšetřování guvernéra Reşida za zpronevěru. To jistilo, že zabíjením nashromáždil osobní jmění. Lékař Hyacinth Fardjalian potvrdil: "Sám jsem viděl Reşida Beje přijet do Aleppa vlakem směřujícím do Konstantinopole se 43 krabicemi šperků a dvěma bednami drahých kamenů." Byl převezen do provincie Ankara, kde převzal Vali mezi březnem 1916 a 1917. V této době koupil sídlo na Bosporu za peníze ukradené zavražděným Arménům. Když se o tom Talat dozvěděl, nechal Reşida vyhodit z jeho funkce. Süleyman Nazif to komentoval: "Talat Paša nesnášel Reşida jako zloděje, byť jej zbožňoval jako vraha." Poté se vrátil do Istanbulu a začal podnikat v dovozu parfémů. Dne 5. listopadu 1918, necelý týden po osmanské kapitulaci, byl Reşid zatčen a poslán do věznice Bekirağa v Konstantinopoli. Jeho role v masakrech byla odhalena v konstantinopolském tisku, i když popíral své činy a to, že se kdy dopustil zločinu. Prý jen plnil rozkazy Talat Paši. Süleyman Nazif, bývalý Vali z Mosulu, měl zcela odlišný názor a po příměří vypověděl: "Katastrofické deportace a vraždy v Diyarbekiru byly Reşidovým dílem. Je odpovědný pouze on. Naverboval lidi zvenčí, aby spáchal tato zabíjení. Zavraždil Kaimakamy, aby vyděsil všechny ostatní nepřátelské muslimské muže a ženy; mrtvoly Kaimakamů vystavoval na veřejnosti." Reşidovi se podařilo uprchnout z vězení v lednu 1919, ale poté co jej místní úřady zahnaly do kouta a bylo jasné že bude dopaden, spáchal 6. února 1919 sebevraždu (zastřelil se vlastní pistolí).

Podle historika Hanse-Lukase Kiesera, přestože je Reşid jedním z nejhorších pachatelů genocidy, "je v oficiální turecko-nacionalistické dikci vnímán jako vlastenec a mučedník." V Ankaře byl na jeho počest pojmenován bulvár. Ministerstvo hospodářství nové republiky se postaralo o to, aby o jeho manželku Mazlûme Hanım bylo náležitě postaráno a v roce 1928 poskytlo obchody, které dříve patřily deportovaným Arménům, aby pomohly zajistit její živobytí. Jeho rodina také dostala dva domy a v dekretu z roku 1930, který osobně podepsal prezident Mustafa Kemal a další členové kabinetu, jim byly přiděleny další arménské majetky.

https://www.yeniakit.com.tr/biyografi/m ... sahingiray
https://en.wikipedia.org/wiki/Mehmed_Reshid