PALBA.CZ

Projekt bitevní lodě UP-41
Sovětský svaz
rok 1936

---

Od dob cara Petra I. Velikého se Rusko mohlo směle řadit po bok největších námořních velmocí a i přes nemalé problémy a finanční těžkosti se drželo na výši až do přelomu 19. a 20. století. Jen pro představu, v letech 1891 - 1905 Rusko postavilo 18 bitevních lodí a další čtyři mělo rozestavěno (Německo ve stejné době postavilo 22 bitevních lodí a dvě mělo rozestavěno). Nicméně v této době se mocná říše střetla s novým rivalem na Východě, s Japonskem. Známá Rusko-Japonská válka pak měla pro carské Rusko fatální následky. Ze tří navzájem oddělených loďstev, byly dvě z nich v následné válce prakticky zcela zničeny. Jediné Černomořské loďstvo zkáze ušlo, ale ne díky svým dělům, či schopným velitelům, ale díky tomu, že ruské lodě nemohli proplout přes Bospor a Dardanely ven z uzavřeného Černého moře. Následnou éru Dreadnougtů se i tak Rusku podařilo alespoň z části zachytit a do První světové války vstupovalo s poměrně silným a moderním loďstvem, jehož páteř tvořila čtveřice dreadnoughtů třídy GANGUT (všechny jednotky převzaté loďstvem v druhé polovině roku 1914) a trojice třídy IMPERATRICA MARIJA (čtvrtá jednotka nebyla nikdy dokončena). Sedm moderních dreadnoughtů, každý s boční salvou v podobě dvanácti děl ráže 305mm, nebylo rozhodně málo. Nicméně pak přišel rok 1917 a Bolševický převrat, který my dříve narození, ze školy známé spíše pod jménem Velká říjnová socialistická revoluce (VŘSR). Válkou zmítané Rusko se ocitlo na prahu Občanské války, část jeho loďstva se dostalo do rukou Němců, část byla vlastním mužstvem potopena a s částí si jedná, či druhá strana (Bílí a Rudí) prakticky nevěděla rady.

Když se pak Rudí po vyhrané občanské válce zmocnili vlády, snažili se především ocel použít na výrobu lokomotiv, pluhů a dalších materiálů, které měli pomoc zbídačenou zemi znovu nasytit. Nová výstavba námořnictva tak nebyla dlouhou dobu na pořadu dne. A když už ano, tak spíše těch menších námořních jednotek. Prakticky až počátkem třicátých let Sovětský svaz začal své námořní síly znovu budovat a vedle menších jednotek se zhlédl rovněž v moderních zahraničních konstrukcích bitevních lodí. A jelikož i Stalin fandil velkým hladinovým plavidlům, tak nic nebránilo tomu, aby se začali stavět nové a moderní lodě.


KONSTRUKCE a VÝSTROJ
Jelikož po roce 1917 z Ruska nastal odliv nejen šlechty, ale celkově inteligence, která se více či méně důvodně bála rudého teroru, bylo otázkou, jestli v Sovětském svazu zůstal dostatek kvalitních konstruktérů, kteří by byli schopni moderní lodě postavit. Možná i z těchto důvodů si Sovětské námořnictvo v druhé polovině třicátých let v USA u firmy Gibbs & Cox vyžádalo hned tři projekty, v té době hojně diskutovaných projektů hybridních letadlových lodí. Podle zadání z jejich palub mělo vzlétat až 30 letounů pomocí katapultů. Přistání se mělo konat ve střední části lodi na přistávací palubě. Vedle hybridních letadlových lodí ale Stalin pomýšlel i na stavbu konvenčních bitevních lodí. Stalin jako každý jiný diktátor chtěl světu dokazovat svou moc. V mnohém se mu to skutečně podařilo. Zatímco jiné státy světa se mohli na každoročních přehlídkách chlubit pár stovkami tanků a letadel, tak Sovětský svaz mohl na přehlídkách zahraničním pozorovatelům předvést tisíce až desetitisíce strojů. Ovšem v námořnictvu to bylo úplně něco jiného. A s tím se soudruzi snažili něco udělat. Komunistický průmysl měl v plánu postavit ne méně, než 16 bitevních lodí. Před válkou tak Sověti požádali kromě amerických firem, také politicky příbuzné Italy, konkrétně firmu Ansaldo v Janově. Tato firma v té době stavěla jednu z lodí třídy VITTORIO VENETO a to LITTORIO, později přejmenované na ITALIA. Stavba probíhala od října 1934 do května 1940. Projekt pro Sovětský svaz, který byl veden pod označením UP41, pak nesl výrazné stopy právě stavěné lodě pro italské námořnictvo a to jak celkovým uspořádáním, tak i pancéřovou ochranou.

Vnější vzhled asi není potřeba dvakrát rozebírat. Stačí se podívat na obrázky konkrétního projektu nebo italského modelu, kterým se u firmy Ansaldo při návrhu, nechali tak silně inspirovat. Komunistické impérium se tak chystalo postavit nosné lodě svého námořnictva, které by byly schopny boje s jakoukoliv jinou existující i teprve stavěnou bitevní lodí. Potencionálním soupeřem by tak kromě jiných lodí byla i německá třída BISMARCK a to ačkoliv v té době si Hitler a Stalin poměrně dobře rozuměli. Ovšem jak dnes již víme, bylo to spíše takový ten „sňatek“ z rozumu, kde ani jeden druhému moc nevěřil. Svými rozměry 248,9 x 35,5 x 9 m se standardním výtlakem 42.000 tun a plným 50.000 tun by se jednalo o největší jednotku, jako kdy Rusko u jeho nástupce Sovětský svaz, kdy postavili. V době, kdy sovětská strana zadala Ansaldu své zadání, bylo toto již nad plánovaný limit stavby bitevních lodí podle Washingtonské smlouvy. Ta totiž nedovolovala stavbu bitevních jednotek s větším standardním výtlakem, než 35.000 tun. Ovšem Sověti chtěli loď se standardním výtlakem 42.000 tun, tedy absolutně mimo povolený limit. Zadání Sovětské vlády obdrželo Ansaldo na podzim roku 1935 a předložilo jej 14.července 1936 pod jménem UP-41. Navržená loď měla mít tři třídělové věže s baterií děl ráže 406mm a protitorpédová ochrana měla být tvořena italskou specialitou v podobě tzv. Puglieseho válce (alespoň podle některých zdrojů). Další italskou specialitou byla vyvýšená zadní věž nad sníženou palubu, která byla potřebná k tomu, aby zde mohl být umístěn katapult pro palubní letouny.

Co se pohonné jednotky týče, tak ta byla navržená tak, aby loď o plném výtlaku 50.000 tun dokázala plout až rychlostí 32 uzlů, čímž by se již stíral rozdíl mezi bitevní lodí a bitevním křižníkem. Třída UP-41 by se tak v rychlosti měla téměř vyrovnat americké třídě IOWA, která je obecně pokládána za ideální bitevní loď všech dob. Pohonná jednotka byla složená ze dvou oddělených kotelen (každá s vlastním komínem pro odvod spalin) a čtyř parních turbín (opět ve dvou oddělených prostorách), jejichž výkon o síle 177.500 koňských sil byl přenášen na čtyři lodní vrtule.




PANCÉŘOVÁNÍ
Pancéřovou ochranu vezmu letem světem, protože se mi k ní zase až tak moc detailů nepodařilo dohledat a nebo jsem neměl tu vytrvalost v hledání. Hlavní boční pancéřový pás měl dosahovat síly 330mm a chránil loď v délce od přední baterie hlavních děl po zadní (přibližně v této délce měla loď rovněž trojité dno). Nesahal ale až k horní palubě. Velitelskou věž kryl pancíř o pár milimetrů silnější. Na bocích dosahoval síly 340mm na stropě odhaduju nějakých 50-100mm. Nejlépe chráněna byla baterie hlavních děl. Na čelních, nejvíce exponovaných místech ji krylo až 400mm ocele a k tomu barbety chránilo dalších 350mm. Rovněž horizontální ochrana byla navržená na vysoké úrovni, když vnitřek lodi měly chránit dvě paluby, první o síle 55 a druhá 70mm. Podle některých zdrojů měla být protiponorková ochrana navržena podle italského patentu v podobě tzv. Puglieseho válce. Pugliese navrhl uprostřed trupu něco jako cisternu o průměru cca 3,8 metru, která byla naplněná naftou nebo mořskou vodou a měla absorbovat tlakovou vlnu z výbuchu u bočních protitorpédových přepážek.


VÝZBROJ
Výzbroj byla velice silná a skládala se ze tří třídělových věží s děly typu 406 mm/50 (16“) B-37 Pattern 1937, který byly později použity při stavbě sovětských superdreadnoughtů třídy SOVETSKIJ SOJUZ (nedokončená třída). Konstrukce těchto děl pochází někdy z roku 1937 a do služby vstoupila v roce 1941. To ale již jako děla pozemní artilerie, jelikož lodě nemohly být po německém vpádu dokončeny. Hmotnost jednoho děla činila 136,69 tun, délka hlavně 20,72 metrů a velikost komory 441,2 dm3 (pracovní tlak 3.200 kg/cm2). Do děl se používala munice SAP nebo AP Model 1915/28, obojí o hmotnosti 1.108 kg. Projektil o hmotnosti menšího osobního vozu mohl být vystřelován počáteční rychlostí 830-870 m/s s kadencí 1,75 až 2,6 ran za minutu. Na jakou vzdálenost to bohužel nevím, protože 45° elevace byla zřejmě použita jen u pozemní artilerie. U lodních děl předpokládám maximální elevaci kolem 35 stupňů. Ta úsťová rychlost měla mít údajně spojitost se životností hlavně, která měla činit až 300 výstřelů. Po nějakých 150 ranách ale měla poklesnout o 4,5% a po 300 ranách až o 10%. Zásoba munice zřejmě mohla být kolem 100 střel na hlaveň. Průraznost více jak tunového projektilu na vzdálenost 13.600 metrů byla 406mm. Celá třídělová věž měla pak vážit 2.364 tun.

Střední dělostřelectvo mělo být mimořádně silné. Zatímco jiná námořnictva dávala přednost dělům v rozmezí ráže 127-155mm doplněná o lehčí protiletadlová děla, tak Sověti u svého projektu UP-41 vsadili na děla použitá u těžkých křižníků třídy KRASNYJ KAVKAZ. Oproti těmto těžkým křižníkům měla být použita lehce modernizovaná děla ráže 180mm/60 (7,1“) Pattern 1933. Hlaveň o délce 10,345 metrů vážila 17,1 tuny. Celá baterie měla být umístěna ve čtyřech třídělových věžích tak, že vždy dvě stáli na jednom boku. Jedna věž na úrovni hlavního velitelského můstku, druhá mezi zadním stěžněm a dělovou věží hlavní baterie. Kadence palby ve věžích typu MK-3-180 mohla být teoretická až 5,5 rány za minutu, v bojových podmínkách ale poklesla na pouhé dvě rány. Do děl se používala AP a HE munice, obojí o hmotnosti 97,5 kg. Střední dělostřelectvo bylo doplněno o velký počet děl ráže 100mm. Podle všeho se mělo jednat o model 100mm/50 (3,9“) „Minizini“, který vycházel z italského vzoru a ten pro změnu ze vzoru rakousko-uherského děla 10cm/50 K10, K11. Sovětská verze děla měla mít hlaveň o délce 5 metrů a hmotnosti 2,22 tuny. Předpokládaná kadence s municí o hmotnosti 13,85 – 15,8 kg (podle typu AA mod 1928, HE mod 1915, HE mod 1928) měla být až 12 ran za minutu. Obsluha ale přitom musela manipulovat s municí o hmotnosti 24,6 až 28,2 kg. Jednalo se totiž o nedělenou munici. Výzbroj měla být soustředěná do dvanácti dvoudělových věží umístěných ve střední části lodi tak, že vždy tři věže vytvářely menší ostrůvek (dvě věže na hlavní palubě a jedna nad nimi). Podle všeho mohla být tato děla použitá i jako protiletadlová zbraň díky elevaci -5 / +78 stupňů. Rychlost náměru 7 stupňů / s, stranový odměr 13 stupňů / s. Plná boční salva tak mohla podle projektu být vedená až z dvanácti hlavní. Co se středního dělostřelectva týče, tak třída UP-41 měla být dreadnoughtem s prakticky nejsilnější střední výzbrojí, jaká by byla postavena.



Hmotnost boční salvy:
9 x 406 mm = 9.972 kg
6 x 180 mm = 585 kg
12 x 100 mm = 189,6 kg
Celkem: 10.746,6 kg

Početná těžká a střední baterie byla doplněná o silnou protiletadlovou výzbroj v podobě 48 děl atypické ráže 45mm montovaných ve dvouhlavňovém provedení. Tato zbraň byla zkonstruována v letech 1932 až 1934, kdy byla zavedená do výzbroje pod označením 45mm/46 (1,77“) 41-K. Výškový dostřel podle tabulkových hodnot měl být 6.000 metrů při maximálním náměru 85 stupňů, dálkový 9.200 metrů při 45 stupních. Teoretická kadence se měla pohybovat kolem 25-30 ran za minutu. Musím uznat, že Sověti, nebo spíše jejich italští kolegové, vsadili na silné AA dělostřelectvo. Zatímco v té době byla častěji používaná děla ráže 20-40mm, tak Sověti hned vsadili na 45mm děla, která měla potřebný výškový dostřel, kadenci a ničiví účinek v cíli. Jinými slovy, stačil jeden zásah a bylo po letadle, zatímco s dělem ráže 20mm jste se museli většinou trefit vícekrát. Na druhou stranu ale měla být na palubě instalovaná nedostatečná výzbroj v podobě těžkých kulometů ráže 13,2mm, v počtu dvaceti čtyř kusů.

Tato výzbroj měla být podle Italů doplněná o letadla, která měla především plnit úlohu průzkumu. Proto byla zadní dělová věž vyvýšena nad hlavní palubu a hluboko pod ní na snížené palubě se měl nacházet hangár, katapult a jeřáby. Složení letadel se mi ale opět nepodařilo dohledat. Odhaduju, že mohlo být obdobné jako v případě italské třídy VITTORIO VENETO (někdy je tato třída známá jako LITTORIO), tedy dvě letadla. Buď dva hydroplány, nebo dvě stíhačky, které ale museli k přistání vyhledat letiště na pevnině.

---

TTD - Bitevní loď UP41

---

* Země původu: Sovětský svaz
* Délka: 248,9 m
* Šířka: 35,5 m
* Ponor: 9 m
* Výtlak konstrukční: 42.000 tun
* Výtlak plný: 50.000 tun
* Výzbroj: 9x406mm (3xIII), 24x180mm, 24x100mm, 48x45mm, 24x13,2mm
* Pancéř paluba: 55 + 70 mm (horní + hlavní paluba)
* Pancéř dělostřelecká věž: 400 mm
* Pancéř barbety: 350 mm
* Pancéř velitelská věž: 340 mm
* Pancéř boky: 330 mm
* Torpédové přepážky:
* Pohonná jednotka: 4 parní turbíny, 4 hřídele
* Výkon strojů: 177.500 koňských sil
* Vezená zásoba paliva:
* Rychlost: 32 uzlů
* Dojezd:
* Posádka:


ZHODNOCENÍ
Vylepšená verze původní italské konstrukce třídy VITTORIO VENETO, by v případě Sovětského zákazníka zcela jistě patřila k pýše komunistického státu a patřila ve světě mezi nejsilnější jednotky. Devět děl ráže 406mm bylo prostě prakticky to nejlepší, co v té době mohlo existovat. Rovněž střední výzbroj, jak jsem se v příslušném oddíle zmiňoval, patřila mezi nejsilnější. Otázkou ale je nakolik by stavbu v době Stalinistických čistek dokázali sovětští konstruktéři a loděnice realizovat a jestli by výsledná loď měla skutečně předpokládané parametry. Především u rychlosti mám obavu, že by byla obtížně dosažitelná. Jen pro představu o mnoho větší (plný výtlak cca 65.000 tun) a podobně vyzbrojená třída SOVETSKIJ SOJUZ měla dosahovat rychlosti „jen“ nějakých 28 uzlů (52 km/h) při instalaci pohonné jednotky o celkovém výkonu 201.000 koňských sil. Nicméně v případě této třídy je pravdou, že měla mít o dost lepší pancéřování. Když se pak vrátím k projektu UP-41, ano měl jednoznačně nezaměnitelný italský design včetně jeho kladů i záporů, silnou výzbroj, předpokládanou vysokou rychlost, slušné pancéřování atd. Sovětským konstruktérům pak zcela jistě posloužil jako inspirace právě ke konstrukci a stavbě výše uvedené třídy SOVETSKIJ SOJUZ, s kterou se začalo v polovině roku 1938.


Zdroje:

---

Ireland Bernard, Gibbons Tony – Jane´s Bitevní lodě 20.století – Praha 2004
http://forum-na.worldofwarships.com/ind ... ject-up41/
Hrbek Jaroslav – Velká válka na moři, rok 1914 (1. díl) – Praha 2001
Hrbek Jaroslav – Velká válka na moři, rok 1917 (4. díl) – Praha 2002
Hrbek Ivan, Hrbek Jaroslav – Salvy nad vlnami – Praha 1997
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě (3) – Praha 1988
Pejčoch, Novák, Hájek – Válečné lodě (4) – Praha 1993
Hynek, Klučina – Válečné lodě (2) – Praha 1986
http://www.warshipsww2.eu
http://www.navweaps.com
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz