PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 153.

Pokračování boje o ostrov Leyte, Filipíny.



Mapa Filipín, Filipínských ostrovů. Wikipedie
Největší námořní bitva všech dob ve filipínských vodách ve dnech 24. až 25. října 1944, která znamenala porážku japonského loďstva, kterou tak skvěle popsal pan kolega Jarl, ještě však neznamenala, že by se císařské Japonsko vzdalo svých plánů a záměrů, které znamenaly zabránit Spojencům za každou možnou cenu, obsadit ostrov Leyte. I dnes se to vše jeví jako, že spíše naopak, že japonská armáda a letectvo, nasadily všechny své možné síly a prostředky, aby ostrov Leyte nejen uhájily, ale ještě chtěly všechna ta invazní vojska totálně zničit. Totiž Japonci okamžitě začaly z Japonska a z Tchaj-wanu přemisťovat na velice početná letiště na Luzonu, stovky svých letounů, které měly za úkol doslova nepřetržitě útočit na spojenecká transportní, nákladní a bojová plavidla v Leytském zálivu a samozřejmě útočila i na všechny spojenecké cíle na vyloděném předmostí. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 346., doplňuje z amerických a japonských historických pramenů další podrobnosti slovy, cituji:

„Letecké síly, které Japonci vrhli do bitvy o Leyte, byly srovnatelné pouze s těmi, kterých užili v počátečních fázích zápasu o Šalamounovy ostrovy. I když se jim nikdy nepodařilo zcela získat leteckou nadvládu nad Leyte, po řadu týdnů se o to usilovně snažili. Současně z Mindanaa, Panaye, Cebu a především z Luzonu připlouvaly do Ormocké zátoky na západním pobřeží Leyte konvoje přivážející tisíce vojáků.“



Mapa ostrova Leyte a bojové situace v listopadu a prosinci 1944. Wikipedie
Proč mohli takto Japonci být náhle ve vzduchu a při lodní přepravě posil úspěšní je nasnadě. Totiž v té době druhé a třetí dekády října 1944 byly, po takto vyčerpávajících a již popsaných leteckých i námořních bojích Spojenci relativně slabší, a disponovali dočasně menšími silami.
V této době totiž spojenecké doprovodné lodi 7. loďstva nebyly po bitvě u Samaru, a po následných útocích Kamikadze schopny nějakých rozsáhlejších operací a následně i jejich velkým letadlovým lodím ze 3. loďstva docházelo PHM, pumy, také letecká torpéda a dokonce i na těchto lodích začaly chybět i letadla všech provedení potřebná pro další boje a nasazení. Z dokumentů japonských, amerických i ruských pak plyne, Miloš Hubáček, str. 347., že, cituji:

„Nejvážněji však situaci ovlivnilo to, že nebylo možné uvést (Spojenci) do provozu letiště na Leyte a přesunout na ně armádní letectvo, které by nahradilo palubní letouny z letadlových lodí. Nevhodný terén a špatné počasí způsobily, že výstavba nových letišť uvázla a původní předpoklady a časové plány vzaly za své. V prvním týdnu po vylodění, protože bylo v nouzi příležitostně užíváno i letiště Dulag, měli Američané na Leyte jediné operační letiště v Taclobanu. Ale než na něm mohlo 27. října přistát prvních 34 stíhaček P-38 (bojové jméno Lightning), bylo třeba během dvou dnů položit 850 metrů ocelových drátěnek ke zpevnění jeho povrchu. Příchod období dešťů však další výstavbu letiště zkomplikoval, a navíc několikrát ji bylo nutno přerušit, neboť aby se nezastavil postup pozemních vojsk, byli ženisté odvoláni k úpravě cest. Výsledkem bylo, že i na Taclobanu se stále oddalovalo dokončení vzletových drah pro tolik potřebné lehké a střední bombardéry.“



P-38 Lightning, foto je majetkem Wikipedie.
Ale i další 4 obsazená bývalá japonská letiště v Bayugu, Dulagu, Buri a také San Pablu byla velmi brzy pro americké armádní ženisty a i „mořské včely“ – příslušníky námořních ženijních praporů, něco jako „noční můra“. Z nich pak přece jenom nakonec zůstalo letiště Dulag, i když představovalo jen určité provizorium. Další a byly jimi Bayug a Bari, byly sice začátkem listopadu 1944 ještě upraveny tak, že na těchto letištích mohly přistávat stíhačky, ale to jen za příznivého počasí. I tak se však, po 5. listopadu, to když přišly monzunové deště, proměnily se přistávací dráhy v jedno moře bahna. Ženisté se ještě snažili pracovat na odstranění bahna po mnoho dní, byla to práce po kolena v bahně, ale nebylo to nic platné a nakonec nezbylo nic jiného než obě letiště opustit. Stejný osud pak postihl i letiště v San Pablu, a to 23. listopadu, kde pracovní úsilí postihlo zbytečnou práci tří ženijních praporů, které musely letiště také opustit.
Bylo tedy třeba vyhledat nějaké jiné, vhodnější místa a začít s budováním letišť, a to od počátku. Teprve 16. prosince 1944, bylo uvedeno do provozu letiště v Tanauanu, na pobřeží mezi Dulagem a Taclobanem, a poté i 18. prosince bylo otevřeno další letiště v Guiuanu, v jihovýchodní části v tuto dobu již obsazeného ostrova Samaru. Jenomže jak vidno, bylo takto promarněno mnoho času na pokusech zřídit vyhovující letiště tam, kde se vynaložené lidské úsilí ukazovalo jako zcela zbytečné.
O vážnosti situace v oblasti Leytského zálivu, a to bezprostředně po skončení velké námořní bitvy (té největší zatím všech dob) hovoří i později otevřené historické dokumenty, depeše a zápisy odesílané jednotlivými velícími důstojníky té doby. Tak například již 26. října 1944 žádal viceadmirál Kinkaid admirála Halseyho o zajištění potřebné stíhací ochrany. Admirál Halsey tehdy tímto úkolem pověřil dvě operační skupiny letadlových lodí. Současně však s tímto, v depeši pro MacArthura uváděl: „. . . Po 17 dnech bojů mají naše skupiny rychlých letadlových lodí citelný nedostatek pum, torpéd, zásob a piloti jsou vyčerpáni… Nejsem schopen poskytovat přímou leteckou podporu po delší dobu. Kdy vaše pozemní letectvo převezme obranu Leyte“?