PALBA.CZ

Smolný nos, piknůsek, Pechnase, Wehrerker, Gusserker, Wurferker, Bretèche

.. k vyvrácení jedné legendy


Vážení návštěvníci našeho hradu.. .. obránci z hradeb či podsebití na útočníky stříleli, házeli kameny a také lili vařící smůlu. Můžeme to vidět i v některých filmech…

Kolik z nás tuto či podobnou větu při návštěvě hradu slyšelo? A kdo si představil, jak nebožáci dole trpí popáleni vroucí smolou, kterou navíc obránci zapálili? Vše vizuálně doplněno filmy ze středověku nebo fantasy světa a obrázky a ilustracemi. A navíc s odkazem na odbornou literaturu. V Ilustrované encyklopedii Českých hradů (první vydání z roku 1999), což je pro mě nezpochybnitelná autorita, je smolný nos definován takto: též piknůsek; otvor ukončený malým arkýřem, který slouží k vylévání vařících tekutin do prostoru při patě opevnění. Jeden z obranných prostředků umožňujících zasažení útočníků v mrtvém prostoru při patě opevnění.

Propracovaná, avšak značně fiktivní ilustrace obléhání opevnění někde v západní Evropě

Ve stejném duchu o tom hovoří i V. Razím v Řeči středověké fortifikační architektury z roku 2018. Německý respektovaný Lexikon des Mittelalters z roku 2000 popisuje obranu opevnění za pomoci vařících tekutin. Stejně tak se vyjadřují i další soudobé články o středověkém válčení. A průvodce na rakouském Hohenwerfenu vykládal, jak z nádvoří vedl na hradby výtah, kterým se vytahovala vařící smůla.

Smolný nos nad vstupem do jádra hradu Aggstein ve Wachau

Takže proč to vlastně píšu? Protože je to legenda, patřící do stejné kategorie jako mnohakilometrové tajné chodby a desetikilové dvouruční meče. On totiž v roce 2008 vyšel ke zmiňované encyklopedii Dodatek 3, kde je uvedeno doslova toto: Detailní studium v německy mluvících oblastech ukázalo, že představy o užívání vařící vody, hořící smůly, oleje, či roztavených kovů při obraně hradů postrádají středověké doklady i věcné předpoklady a jsou romantickým výtvorem 19. a 20. století, který velmi razantně ovlivnil jak kastellologickou literaturu, tak zejména obecné povědomí a dal tehdy vzniknout i dnes vžitým názvům typu smolný nos. Všechna zařízení, doposud spojovaná s takovýmto nedoloženým způsobem bojových aktivit, byla nejspíše určena k běžným způsobům obrany a v jejich rámci zejména k vrhání kamenů. Tento ikonograficky často a dobře doložený způsob boje hrál evidentně při obraně hradů dlouho velmi podstatnou roli.

A máme to. Kde se vlastně ta idea o vařící tekutině lité shora na útočníky vzala? Velmi jednoduše za to může název místa odkud se smůla měla lít - smolný nos. Ono to zní dost logicky. Proč by to tak někdo pojmenoval, když by se o smůlu jednat nemělo, že ano.

Smolný nos na hradě Gloggnitz