PALBA.CZ

Sergej Leonidovič Markov & Markovci
(1878 - 1918)
V době občanské války měla Bílá armáda čtyři "barevné" pluky, jejíž členové se od ostatních lišili barevnými výložkami, vlastní zástavou a dalšími bojovými symboly. Byli to Alexejevci (modrobílá), Kornilovci (černočervená), Drozdovci (malinovobílá) a vojáci, kteří nosili černobílé čepice, černé nárameníky s bílým lemováním a bílým písmenem M a říkali si Markovci. Barva jejich výložek odráží tehdejší situaci v Rusku. Černá barva značila smutek a stesk po starých časech za cara, bílá byla obrazem budoucnosti, symbolem naděje a vzkříšení Rusi. V černobílé vlajce bylo vše, i život, i smrt. Písmeno M bylo památkou na jejich velitele, generála Sergeje Markova, který zemřel v roce 1918. A právě tento generál bude hlavním hrdinou našeho dlouhého příběhu, dalším střípkem v mozaice občanské války. Není třeba pociťovat zklamání, že jeho jméno neznáte. Skoro sto let po smrti není Sergej Markov příliš znám ani ve své domovině. Přesto, že byl jedním ze zakladatelů Bílé gardy, stál po boku Lavra Kornilova a Antona Děnikina, je jeho jméno povědomé jen úzké skupině lidí. To zaslouží změnu a třeba si 25. září, na den sv. Sergeje Radoněžského, kdy slaví Markovci svůj svátek, si na jejich vůdce vzpomenete. Začínáme.
Sergej Leonidovič Markov se narodil 7. července roku 1878 do šlechtické rodiny původem z Moskvy. Místo jeho narození není přesně známé, narodil se nejspíš někde v Petrohradské gubernii, možná v samotném Petrohradě. Podle některých zdrojů se narodil v Moskvě. Jeho otec byl důstojníkem. V rodině byla tradice vojenské služby velmi pevně zakořeněna, nebylo proto divu, že Sergej i se svým bratrem Leonidem vstoupili po vzoru předků do armády. Tuhle cestu pro ně dláždily už generace jejich předků, i když se mi nepodařilo vypátrat plné jméno Markovova otce ani křestní jméno jeho matky. Asi ještě nenastal čas tyto informace zveřejnit. Až bude ruská vláda a politika smířena s minulostí, dozvíme se je.

Markov nastoupil do 1. Moskevského kadetského sboru, který úspěšně absolvoval v roce 1895. Za vynikající výsledky, kterých dosáhl během studia, byl 26. srpna 1895 přeřazen na prestižní Konstantinovské dělostřelecké učiliště. Zde studoval tři roky, školu opustil 8. srpna 1898 jako podporučík a nastoupil do služby ke 2. dělostřelecké brigádě. Dobré studijní výsledky jej časem přiměly ve vzdělání pokračovat a po třech letech služby u dělostřelecké brigády se přihlásil na nejprestižnější ruskou vojenskou školu, Nikolajevskou akademii generálního štábu. V říjnu 1901 prošel dvoukolovými přijímacími zkouškami a mohl být připuštěn ke studiu. Podobně jako na přecházejících školách, i na Nikolajevské akademii dosahoval Sergej Markov vynikajících výsledků a patřil mezi nejlepší studenty. Vycházel výborně s profesory i ostatními studenty. Za skvělou reprezentaci školy a získané známky byl v roce 1902 povýšen na poručíka. 12. června 1904 se z něj stal štábní kapitán a v této hodnosti o pár dní později i úspěšně zakončil studia na Nikolajevské akademii.
NA DÁLNÉM VÝCHODĚ (1904-1905)

Další život Sergeje Markova koresponduje s osudy dalších velitelů Bílé armády. Dá se s klidem říct, že je jako přes kopírák. Roku 1904 Markov zamířil na východ, aby se zapojil do probíhajícího konfliktu s Japonci. Jako všichni ostatní generálové. Zatímco většina vojáků mířila přes celou Sibiř, protože následovali znění rozkazu, Sergej Markov tam jel, jelikož si to sám přál. Žádost o odeslání na Dálný východ podal hned po ukončení studií a byl vzápětí vyslán do Mandžuska.
Cestou do Mandžuska se krátce zastavil v Charbinu, kde napsal několik dopisů matce. Sergej Markov okamžitě pochopil, že situace je vážná a může se stát cokoliv. Aby připravil rodinu na možné potíže, píše, že je třeba si připustit možnost, že se vůbec nevrátí.
V červenci 1904 Markov sloužil ve štábu 2. Mandžuské armády ve městě Liaojang. Od srpna se zabýval průzkumem terénu, štáb jej pověřil zmapováním území mezi Liaojang a Mukdenem a oblastmi kolem Mukdenu. Z této doby pochází i další dopisy Sergejově matce, v níž jí syn píše: "Vyřiď všem, všem, kteří mě kdy měli aspoň trochu rádi, mé poslední, věčné sbohem. Polib všechny mé nejbližší… Neplač pro mě a nebuď smutná. Smrti se nebojím, spíš se na ni dívám se zvědavostí. Je to něco nového, neznámého. A zemřít pro svou věc – není to radost a potěšení? Lituji pouze tebe, tebe, má nejdražší matko, kdo tě uklidní a utěší? Možná jsem byl někdy hrubý, snad vyloženě krutý, ale v nebi vidí, že jsi pro mě vždycky byla všechno a tak to i zůstane." Podobných dopisů chodily zpátky do Ruska desítky, jen s jinými jmény.
První dojmy z válečného prostředí byly nejspíše u všech právě dorazivších vojáků stejné. Markov také vzpomínal na jednu ze svých prvních lásek: "Můj zájem o Olgu se nakonec ukázal jako vhodná lekce, je mi už nyní jasné, že jakákoliv možnost sňatku je pro mě otázkou zcela zbytečnou. Nejsem schopen se oženit, a ani nechci. Je to příliš dlouhé na vysvětlování, ale už se mi několikrát potvrdilo, že všechny své schopnosti, znalosti a energii je třeba oddat službě zemi, vlasti, rodině, matce. Je třeba je obětovat pro vyšší svět, než je maličký život každého z nás. Píšu tyhle řádky v bytě u Golicyna, v den odjezdu do Mukdenu. Nevím, co všechno se může stát. Obejmi za mě Lelju (Leonida, Sergejova bratra), měl jsem ho rád, jak jsem mohl, upřímně a silně, i když to možná nebylo na pohled znát." Všechny tyto dopisy psal Sergej své matce, ke které ho vázalo velmi silné pouto. V dalších dopisech ji vybízel, aby po jeho smrti nezoufala a nezapomněla na své zájmy. Také ji poučil, na koho se obrátit s žádostí o penzi a jak má rozdělit majetek.
Plány osudu ovšem neobsahovaly žádnou zmínku o Sergejově smrti. Válku přežil bez vážnějších zranění. Jeho bratr Leonid Leonidovič ovšem podlehl zraněním, která utržil 3. října 1904 v bitvě poblíž Novgorodské sopky. Podporučík 86. Vildmandstranského pěšího pluku ještě několik dní žil, 13. října nicméně na následky zranění zemřel. O jednoho syna tedy Markovovi přišli. Sergejovi bylo velice líto matky, psal jí další dopisy, řešil, co bude dělat dál a přemýšlel, jak by matka snesla, kdyby zemřel i on. Chápal velice dobře, že takových matek, které ztratily syny, budou stovky. Napsal proto do redakce novin vzkaz, aby se ruská vláda konečně začala o tyto osiřelé matky starat.

Na konci léta 1904 se Sergej věnoval práci na vojenském topografickém štábu, který často jej posílal do terénu mapovat, skicovat a načrtávat území podél železnice k čínskému Charbinu. Většinou s ním posílali tři další vojáky, Markov coby člověk s nejvyšší hodností, tomuto mini oddílu zpravidla vždy velel. Vedle mapování byly tyto průzkumy využívány i pro špionážní účely a Markovova skupina musela vidět, slyšet a zaznamenávat bez přestávky každý den.

V září Markova přemístili do právě vniklého štábu východního oddílu 1. Mandžuské armády, kde se stal jedním ze štábních důstojníků. Další přesun nastal na konci prosince, kdy se štáb přemisťoval a reorganizoval. Markova odeslali sloužit k 1. Sibiřskému armádnímu sboru. V jeho řadách strávil i Vánoce, z nichž se zachovalo svědectví v podobě dalších dopisů. Markov, který sice byl křesťanem a věřil v boží existenci, nikdy příliš neholdoval církevním obřadům. V Mandžusku ovšem vzpomínal na všechny zvyklosti z domova, sváteční jídla a modlitby. Na Boží hod se Markov a jeho přítel, generálmajor a baron Alexandr Pavel (Paul) Fridrichovič von den Brinken zúčastnili hromadné vánočné modlitby v provizorním kostele. Markov a von den Brinken se znali z jedné z podzimních výzvědných akcí. Správně tušíte německý původ tohoto generála. Von den Brinken se narodil do rodiny německých luteránů žijících trvale v Rusku, i jeho bratr Leopold byl generálem. Alexandr Paul zemřel roku 1917, Leopold 1925.

Pod vedením von den Brinkena Markov bojoval celý rok 1905. Prošel bitvami u Sandepu i u Mukdenu a byl i u podpisu mírové smlouvy v říjnu 1905. Štábní kapitán, přezdívaný Profesor, samozřejmě neopomněl všechny své pocity a dojmy sepsat. V roce 1911 mu vyšla brožura, kde popisuje celý konflikt. Věnuje se sporům mezi vrchním velitelem Alexejem Nikolajevičem Kuropatkinem a generálem Oskarem-Ferdinandem Kazimirovičem Grippenbergem (pro změnu ze švédské aristokracie), který velel prohrané bitvě u Sandepu. Generálové Kuropatkin a Grippenberg se střídavě obviňovali mezi sebou, Markov kritizoval Kuropatkina, že nezapojil do bojů nastoupenou třetí armádu a část první. Jak ovšem dodal v závěru, Grippenberg nebyl o nic lepší.

Za účast v rusko-japonské válce byl Markov vyznamenán pěti řády. Řádem sv. Anny IV. a III. stupně, Řádem sv. Stanislava III. a II. stupně a Řádem sv. Vladimira IV. stupně. Po konci války Markov sloužil pár měsíců ve štábu 1. Sibiřského armádního sboru než byl převeden na západ, do štábu Varšavského autonomního okruhu.
MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ (1906-1913)

Po krátké službě u 4. Finského gardového pluku, kde Markov velel 4. rotě, došlo k dalšímu přesunu, tentokrát na několikaměsíční pobyt u štábu 6. pěchotní divize. Markov se ani tady příliš neohřál, po návratu do štábu Varšavského autonomního okruhu si jej vyžádali na vrchním velitelství ruské armády. Do generálního štábu přijel v roce 1908 a zůstal u něj doposud nejdelší čas, až do roku 1911. 11. dubna 1909 byl také povýšen na podplukovníka.

K pěti řádům získaným na Dálném východě přibyly v meziválečné době další dva. Prvním byl černohorský řád knížete Daniila I. III. stupně a pak Bucharská zlatá hvězda rovněž III. stupně. Oba získal v roce 1908.
V roce 1906 se Sergej oženil, i když se mu to ještě před dvěma lety zdálo jako něco zcela vyloučeného. Vzal si kněžnu Marinu (někdy je její jméno psáno i ve formě Marianna) Pavlovnu Puťjatinovou, dceru Pavla Arseňjeviče Puťjatina – ruského knížete, antropologa, archeologa a etnografa a jeho ženy Jevdokije Vasiljevny Goleniščevové-Kutuzovové (po prvním muži Mitusovové a vzdálené příbuzné Michaila Illarionoviče Kutuzova bojujícího proti Napoleonovi). Mariannina sestřenice Jelena se provdala za slavného ruského malíře a filosofa Nikolaje Konstantinoviče Rericha. V roce se Markovovým 1908 se narodil syn Leonid a o rok později dcera Marianna.
Od května do srpna 1910 byl Markov v Německu, s oficiálním úkolem naučit se hovořit lépe německy. Naděžda Kalitkinová, která zpracovala biografie několika ruských bělogvardějských velitelů, je nicméně přesvědčena, že Markov byl vyslán na tajnou misi a fotografoval pevnostní objekty v polské Toruni. O jeho pobytu v Toruni kolovaly mnoho let legendy až stierlitzovského rázu tvrdící, že když si Sergej všiml, že několika německým vojákům je jeho chování nápadné a sledují ho, zachránil se tím, že se schoval do žumpy a několik hodin tam vydržel ukrytý, než Němce přestalo bavit ho hledat a šli raději na tuplák. (Dobře, to o tupláku ani Stierlitzovi už Kalitkinová nepíše, ale pro oživení textu budiž dovoleno drobné přibarvení, čeká nás ještě hodně stran).

Po návratu z Německa se Markov intenzivně věnoval pedagogické činnosti. Na Nikolajevské akademii generálního štábu, kterou sám absolvoval, od roku 1911 přednášel kurz vojenského umění z doby vlády Petra I. (1689-1725). Kromě akademie Sergej vyučoval i na Michajlovském dělostřeleckém učilišti a na Pavlovském vojenském učilišti. Tam s výukou začal už v roce 1895 ještě jako velmi mladý štábní kapitán. Vyučoval to, s čím se setkával v Mandžusku – vojenskou geografii.

O tom, jaký byl Markov učitel, se nám zachovaly vzpomínky Bílé emigrace: "Junkeři, kteří chtěli studovat na Pavlovském učilišti, se věnovali především taktice, stavbě fortifikací, dělostřelectvu. Jen málo věnovali geografii a kartografii. Neměli představu, k čemu jim zeměpis bude a jak ho využijí. Hodiny byly jen formální, nutné zlo, které bylo nezbytné vydržet. Potom ale přišel nový učitel, podplukovník Markov, který neučil s tradiční nezaujatou formálností a vtrhl sem jako čerstvý vítr. Všechno ilustroval na zkušenostech z války, konkrétních situacích. Udržoval si pozornost po celou dobu přednášky. Mluvil energicky, živě, vesele a poutavě. Maloval fiktivní terén a chtěl vědět, jak by studenti mapovali tuto oblast. Vedl je ke čtení a kreativitě. Zadával nečekané otázky a obracel se ke každému studentu. Jestli junker neznal odpověď, Markov mu ostře vyčinil. U zkoušek jsme se všichni obávali jeho doplňujících otázek. O čem se píše v novinách? zaskočil jednoho chlapce. Nevěděl. Jen slabě opověděl, že asi něco o Balkánu (pro představu, jednalo se nejspíš o léta 1912-13 a probíhající boje na Balkánském poloostrově napřed proti Osmanské říši (první balkánská válka) a v druhém kole proti Bulharsku (druhá balkánská válka). Markov poté dlouho vysvětloval, že je třeba být v neustálém střehu a sledovat aktuální dění." Z jiných vzpomínek: "Na jedné ze zkoušek v Pavlovském učilišti dostali studenti velmi nízké bodové hodnocení, pouze nuly a jedničky. Zástupce školního inspektora, podplukovník Kolčinskij se Markova zeptal, jak je to možné a aby mu to řádně vysvětlil. Co s nimi mám proboha dělat, když umí úplné ho**o? vypálil suše Markov." Až později se vysvětlilo, že Markov omylem použil otázky připravené pro studenty akademie, tedy mnohem těžší než ty pro žáky učiliště. Nicméně ukázal, že se nehodlá s ničím párat a pro nějakou ostřejší hlášku neměl nikdy daleko.
Kromě toho, že učil, Sergej napsal i několik učebnic. Ta nejvýznamnější, na níž spolupracoval s podplukovníkem Georgijem Georgijevičem Gisserem, Lekce vojenské geografie Ruska, platila bez výhrad do roku 1941. Byla dvakrát dotisknuta a chystalo se třetí vydání, kdyby nezačala druhá světová válka. Knihu zrecenzoval i další pozdější bílý generál,Michail Alexejev, a hodnotil ji velmi pozitivně. V roce 1911 vyšlo jakési pokračování geografické série, na němž se znovu spojily podplukovnické hlavy Sergeje Markova a Georgije Gissera – Vojenská geografie cizích zemí. Učebnice obsahovala kapitoly ze zeměpisu Číny, Německa, Rakouska-Uherska, Rumunska, Osmanské říše a Japonska. Třetí díl vyšel už za první světové války a týkal se geografie mimoevropských zemí. Vedle příruček o zeměpise Markov napsal i knihy o historii vojenství v Rusku. Vydal Zápisky z historie ruské armády 1865-1891, v nichž analyzoval všechny proběhlé vojenské reformy. Věnoval se i rusko-tureckému konfliktu v letech 1877-1878 za panování Alexandra II., jeho průběhu a příčinám.

Od roku 1911 se Markov velmi často vyskytoval ve společnosti generála Alexandra Alexandroviče Něznamova, se kterým se setkával při výuce na akademii. Na starého válečného harcovníka měla Sergejova blízkost blahodárný vliv. Oblíbil si Markova pro jeho příjemnou vizáž, energičnost a dar řeči. Často spolu diskutovali o politice a ministerstvech. Neopomínali ani válku. Markov si cenil úspěchů generálů Michaila Skobeleva, Alexandra Suvorova a Petra Zadunajského-Rumjanceva. Vybízel především k aktivitě: "Zapomeňte na všechny teorie a výpočty. Je třeba nepřítele bít, najít místo a dobu útoku a vrhnout na to místo všechny síly." "I když mě nutí říkat, že vaše štěstí je ve vědě a práci za stolem, není tomu tak." burcoval jednou studenty. "Štěstí je na hřbetu koně, v bitvě, jděte tam, na frontu a chyťte ho." Studenti jej nosili na rukou. Naprosto je dokázal strhnout pro boj.

Takhle popsal "rudý hrabě" Alexej Nikolajevič Tolstoj Sergeje Markova ve své knize Křížová cesta: "Markov byl jedním z těch lidí, kteří se vrhli do světové války a navždy se otrávili jejím těžkým dechem. S kukátkem na koni nebo s šavlí v ruce při vedení armády do útoku pociťoval takovou radost, která se nedala s ničím jiným srovnat. V podstatě by mohl bojovat za kohokoliv a proti komukoliv. V jeho hlavě se sice vyskytovalo pár frází o caru, bohu a vlasti, ale to byly pro něj jen nepodstatné detaily. Jako šachista při partii viděl jen pohyb figur po bojišti. Byl čestný a drzý. K podřízeným se choval hrubě a mnozí se báli urážek od člověka, který v nich viděl jen šachové figury. Byl nesmírně statečný a chladnokrevný v těch minutách, kdy musí velitel trochu zavtipkovat se smrtí před tím, než povede své muže na zteč."
Naposledy Markov učil na jaře 1916, kdy byl na chvíli uvolněn z práce v generálním štábu a na akademii přijel přímo z fronty. Svou poslední hodinu zakončil před nadšenými studenty slovy: "Tak pánové, tohle je suchá teorie. Na frontě, v zákopech – to je teprve opravdová škola. Vracím se na frontu, a zvu i vás." Pro mladé muže, kteří dosud o válce jen četli, to byl jako splněný sen. Všechny třídy se hlásily se svým učitelem. Podobně jako třída Pavla Bäumera v knize Na západní frontě klid (Erich Maria Remarque). Více než polovina studentů nikdy nevrátila a zetlela někde na východní frontě a jejich pohádkový sen byl navždy ztracen. K tomu je ale třeba načít další část Markovova života za první světové války.

2. VÁLKA GENERÁLA MARKOVA (1914-1917)

V roce 1914 byl Markov uvolněn z akademie i obou učilišť a odeslán na frontu. Jeho první místo bylo u výzvědného oddílu štábu Jihozápadního frontu. Už 22. října se stal náčelníkem štábu 19. pěchotní divize, v jejíchž řadách se účastnil bojů o pevnost Przemyśl a bojů v Karpatech (od 30. října do 26. listopadu) v oblasti Dukelského průsmyku. Za účast v těchto bojích byl v únoru následujícího roku vyznamenán Řádem sv. Anny II. stupně.

20. prosince 1914 Markov přijal místo náčelníka štábu 4. střelecké divize (které se říkalo železná), kterou vedl Anton Děnikin. Tam se oba vojáci poprvé setkali a Děnikin o tom ve svých pamětech napsal toto: "Přijel do naší divize neočekáván a nikdo ho neznal. Jen co přijel, oznámil, že nedávno prodělal menší operaci a není úplně zdráv a na koni jezdit nemůže. Na místo, na které jsme se měli podívat a obhlédnout terén, v žádném případě nepojede. Zamračil jsem se a štábní důstojníci se ohlíželi. K naší Záporožské Síči se tenhle profesor určitě hodit nebude. Vyjel jsem se svým štábem k střelcům, kteří vedli urputné boje proti nepříteli, hodně se střílelo a byli jsme pod palbou dělostřelectva. Když tu jsme spatřili ohromný kočár tažený dvěma koňmi, který mířil přímo k nám nikým nekrytý. V něm seděl Markov, tvářil se pobaveně a vesele. Začal jsem se nudit, tak chci vědět, co je tu u vás nového, říkal. Toho dne ledy roztály a Markov se stal členem naší divize."

V lednu 1915 Markova vyznamenali Řádem sv. Vladimira III. stupně. 27. února bylo vyhověno jeho osobní prosbě a Markova přijali jako velitele 13. střeleckého pluku polního generála velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče. Tento pluk působil v blízkosti 4. střelecké divize. Na jaře 1915 Děnikin několikrát vybízel štáb, aby Markova povýšili na generála, ale po každé to zamítli s tím, že je kandidát příliš mladý. Za pár let už na tom nikomu nezáleželo. V červenci 1915 byl Markov vyznamenán Řádem sv. Georgije (sv. Jiří) IV. stupně. Se svým plukem bojoval u Lucka, v Haliči a ve Volyni, v srpnu dostal za zásluhy svatojiřskou šavli a v prosinci 1915 byl povýšen na generálmajora. Na jaře 1916 připravoval svůj pluk na účast v Brusilovově ofenzivě, když přišla zpráva z generálního štábu, že je odvolán z velení pluku a přemístěn na místo náčelníka štábu 4. divize, kde již před tím působil. V dubnu 1916 předal velení plukovníku Petru Pavloviči Nepeninovi. Nepenin se později taky přidal k bělogvardějcům, emigroval po porážce generála Wrangela do Srbska, kde zemřel v roce 1932.

3. května 1916 generálmajor Sergej Markov musel Děnikinovu brigádu opustit. Generální štáb se potýkal s nedostatkem mužů odpovídajících šarží a jmenoval jej náčelníkem štábu 2. Kavkazské kozácké divize. To si vyžádalo přesun na kavkazskou frontu. Když se Děnikin a Markov loučili, Anton Ivanovič do příkazu, v němž potvrzoval Profesorův přesun, napsal: "Byly to těžké dny, kdy plukovník Markov převzal 13. střelecký pluk. Od té doby se stal jeho neoddělitelnou součástí, srostl s ním. Odvážně, udatně, jistě a slavně jej provedl boji u Žuravina, Zuboveckého lesa a Mycljatyčů a prošel s ním cestou přes Djuksin, Olešvu, Novoselki, Dolžnicu a Budki. Nám všem jsou ta jména drahá. S pocitem smutku se loučím se svým spolupracovníkem ze štábu, spolubojovníkem a přítelem, přeji mu na novém frontu úctu, štěstí a úspěchy." 12. května 1916 Markov přicestoval na Kavkaz. Pobyl tam necelého čtvrt roku, než byl na podzim vyzván, aby doplnil chybějící muže v generálním štábu. Odjel do Petrohradu a naposledy učil několik hodin na akademii. Po aktivním boji se mu ale stýskat nepřestalo a brzy požádal o návrat do služby.

Na Nový rok 1917 už byl zpátky v boji, kde jedině byl skutečně doma. Stal se podřízeným generála Vladimira Nikolajeviče Gorbatovského, velitele 10. ruské armády. V únoru byl vyslán na služební cestu do Petrohradu, kde byl zastižen Únorovou revolucí. Okamžitě město opustil.