PALBA.CZ

pokračování z autorčiny knihy psané pod pseudonymem Johan Petersen - Do Moskvy chybělo 16 km...

část 5

Přípravy Luftwaffe k bombardování Moskvy (červenec 1941)
Moskva začala figurovat jako cíl jednotek Luftwaffe v okamžiku, kdy vojska Wehrmachtu obsadila Bělorusko. V německých leteckých štábech dostala metropole označení „objekt 10“. Náčelník německého generálního štábu pozemních vojsk Halder píše ve svém deníku, že Hitler je stále neochvějně rozhodnut srovnat Moskvu a Leningrad se zemí, aby se zcela zbavil obyvatel těchto měst, které by bylo jinak nutné živit přes zimu. Tento úkol prý splní letectvo. Podle Hitlerových slov to bude pro Rusy národní tragédie, která zbaví obě města nejen bolševiků, ale Rusů obecně.
Velitel 8. letecké armády generál W. Richthofen vyjádřil 13. července přesvědčení, že letecké nálety na Moskvu, ve které žije přes 4 milióny obyvatel, uspíší ruskou katastrofu. Hitler 14. července vyhlásil nezbytnost bombardování sovětského hlavního města, aby byl zasazen úder do středu bolševického odporu a bylo zabráněno organizované evakuaci vládního aparátu. 19. července byla Hitlerem vydána Direktiva č. 33 „O dalším vedení války na východě“, která stanovila úkol, co nejrychleji zahájit silami 2. letecké armády, dočasně posílené bombardovacími jednotkami ze západu, vzdušné nálety na Moskvu. Letecké nálety prý budou odvetou za ruské bombardování Bukurešti a Helsinek.
V polovině července bylo přesunuto ze 3. letecké armády ve Francii šest bombardovacích skupin. To byl pátý a poslední sled, rezerva vrchního velení Luftwaffe, který byl zapojen do bojů. Celkem bylo přesunuto 119 letadel, z nichž bylo 90 schopných okamžitého nasazení. Odpovědnost za organizování náletů byla uložena veliteli 2. leteckého sboru generálu B. Loerzerovi. Jemu byly také operativně podřízeny všechny letecké skupiny záloh vrchního velení. Zálohy měly být nasazeny do bojů co nejdříve. Kromě toho se bombardování Moskvy měla účastnit bombardovací eskadra KG 53 ze stavu 2. sboru 2. letecké armády. Ta operovala letouny He-111 z letiště Dubinská u Minska. Letecké skupiny I a II bombardovací eskadry KG 55 z 5. sboru 4. letecké armády létaly také na He-111 z letiště Borisov severovýchodně od Minska, skupiny I a II bombardovací eskadry KG 3 z 2. sboru 2. letecké armády létaly na Ju-88 z letiště Bojary u Minska. Poslední byla skupina III bombardovací eskadry KG 3 s Do-17 na letišti Vilnijus. Z pěti leteckých sborů, operujících na východní frontě, se pouze 4. z nich neúčastnil náletů na Moskvu.
Generál polní maršál von Kesselring, velitel 2. letecké armády svolal 20. července schůzku velitelů eskader kvůli budoucím operacím. Podle jeho slov bylo ruské letectvo prakticky zničeno a nemohlo klást vážný odpor.
Taktika náletů se nikterak neodlišovala od té, která byla využívaná při bombardování Londýna a ostatních britských měst. Pro navedení letadel 100. bombardovací skupiny, vybavených radiovou navigační aparaturou X-Gerät, byly postaveny radiomajáky v okolí Orše. Tyto bombardéry plnily funci lídrů, a podle radiových signálů letěly podél předem daného kurzu z Orše do Moskvy. Tuto trasu prakticky neměnily, pouze v případě, když byly zachyceny kužely světlometů nebo se dostaly pod palbu protiletadlového dělostřelectva. Posádky letadel vyhledaly konkrétní cíle, na které měly být svrženy osvětlovací, zápalné a tříštivé pumy. Bombardéry eskadry KG 55 bombardovaly Kreml, MOGES, budovu ústředního výboru KSSS, eskadra KG 53 svrhla pumy na Běloruské nádraží a závod Kláry Zetkinové, ve kterém se vyráběl bezdýmný střelný prach, eskadra KG 4 ničila mosty v západní a severní části města. Piloti měli k dispozici podrobné mapy a fotomapy města. Nejzkušenější posádky nesly v pumovnicích novější bomby o váze 2 500 kg. Na mapě zachráněné v sestřeleném německém letadle byly vyznačeny všechny nejdůležitější letecké závody. Na tom však nebylo nic divného, informační službě ve štábu 2. letecké armády velel generál G. Aschenbrenner, který byl před válkou vojenským leteckým atašé na německém velvyslanectví v Moskvě.
Příprava k leteckému bombardování Moskvy probíhala velmi spěšně. O tom svědčí nekompletní stavy bombardovacích skupin. Nebyl čas k jejich doplnění. Další zajímavostí je například to, že letiště Dinaburg (Daugavpils) nebylo vůbec připraveno k přijetí III. skupiny bombardovací eskadry KG 4. Navíc zdejší přistávací dráha byla příliš krátká pro starty přetížených bombardérů He-111. Skupina musela být kvůli tomu urychleně přestěhována na letiště Proweren u Königsbergu. Všechny tři bojové skupiny eskadry KG 4 (58 bombardérů, transportní a spojovací stroje) byly poprvé od počátku války umístěny na jednom letišti. Mnozí němečtí velitelé poukazovali na to, že stísněnost a spartánské podmínky na leteckých základnách nezajistí bezpečnost při současné činnosti mnoha letadel a že nebude stačit čas ke kvalitní technické přípravě. Ovšem říšský maršál Göring pospíchal a potřeboval, aby v nastávající operaci bylo nasazeno nejméně 150 bombardérů.

První bombardovací nálet na Moskvu (červenec 1941)
První bombardovací nálet na Moskvu proběhl v noci na 22. července, přesně měsíc po vypuknutí války. Ze stanovišť včasné výstrahy (VNOS) na linii Roslavl – Smolensk začaly přicházet v 21,00 první údaje o objevení se velké skupiny letadel protivníka. V podvečer odstartovalo z letišť Brest, Baranoviči, Bobrujsk, Dubinská a dalších 195 letounů (sovětské prameny udávají přes 220). 127 strojů letělo v kompaktní skupině ve směru Vjazma – Gžatsk – Možajsk. Speciální jednotky zapalovaly s nástupem tmy podél trasy letu hranice, které měly posádkám usnadnit orientaci. Letadla se před příletem k Moskvě rozdělila a pronikala k určeným cílům z různých směrů.
Sovětská protivzdušná obrana byla na nálet včas upozorněna. Pravděpodobně náhodou bylo 21. července v 20,00 dokončeno velké velitelsko-štábní cvičení pod velením samotného Stalina a Žukova. Tato akce sama o sobě velmi zvýšila bdělost vojsk. Obsluha skupiny světlometů pod vedením podplukovníka Sarbunova zachytila již ve 22,29 první cíl. V ohrožených zónách byli připraveni noční stihači. Během noci vzlétli nejméně 173 krát. Podařilo se jim narušit bojové uspořádání jednotek protivníka a zabránit přesnému bombardování. Ale mnoho strojů, byť i jednotlivě, pokračovalo vpřed. Například několik posádek skupiny II bombardovací eskadry KG 55 doletělo až nad Kreml a několikrát ho těžce zasáhlo.
Němečtí pitoti tvrdě podcenili připravenost obránců Moskvy. Německé bombardéry letely podle vzpomínek sovětských pilotů nočních stíhaček zcela bezstarostně v relativně nízkých hladinách kolem 3 – 4 tisíc metrů. Posádky německých bombardérů si zřejmě ani v koutku duše nepomyslely, že existuje sebemenší možnost aktivního odporu. Ostatně tento fakt potvrdily pozdější výslechy zajatých posádek sestřelených německých bombardérů. Piloti byli před letem seznámeni s informacemi rozvědky, podle kterých nemá Moskva k dispozici kvalitní protivzdušnou obranu a noční letectvo nemohou potkat.
Neměli se setkat, ale setkali. Piloti nočních stíhaček nebyli určitě vždy na výši, ovšem odvahu a nasazení letců, osvětlovačů, dělostřelců, obsluh přehradních balónů a služby včasné výstrahy nemůže nikdo zpochybnit. Všem dohromady se podařilo pořádně otřást sebevědomím pilotů Luftwaffe a hodně narušit jejich plány. Sovětské velení napočítalo sestřely 22 německých strojů, z nichž 12 prý zničilo letectvo. Sovětská tisková kancelář zvláště nafukovala úspěchy protiletadlové obrany. Němci podle jejích zpráv v panice odhazovali bomby do lesů a na pole ještě daleko před Moskvou, a nepodařilo se jim zasáhnout ani jeden důležitý cíl.
Německé údaje o vlastních ztrátách hovoří poněkud jinou řečí. Němci při prvním náletu na Moskvu ztratili pravděpodobně sedm letadel. Ztráty byly uváděny z různých příčin, jedno letadlo bylo zničeno například při nouzovém přistání již za sovětskou frontou. Celkově během prvního bombardování bylo na Moskvu svrženo 100 tun tříštivých a 45 tisíc zápalných bomb.
Prokazatelný sestřel si mohl připsat nadporučík I.D. Čulkov ze 41. stíhacího leteckého pluku Moskevského vojenského okruhu. Při nočním letu na MiGu-3 ve 2,10 sestřelil nad Istrou německý bombardér Heinkel. Trosky tohoto stroje nalezli velitelé štábu 6. stíhací skupiny na poli u Podsolněčného. Čulkov bojoval od začátku války na hranici a byly mu uznány některé sestřely. Stal se Hrdinou SSSR. V archivu sovětského ministerstva obrany se nedávno podařilo najít potvrzení o tom, že dva He-111, sestřelené nadporučíkem N. G. Kucharenkem z 11. stíhacího leteckého pluku a zkušebním pilotem M. K. Bajkalovem, spadly opravdu poblíž Golicyna a u Krasné Presně.
Ve své knize vzpomínek popisuje M. L. Gallaj velmi barvitě svůj souboj s posádkou jednoho Dornieru. Takových skvěle popsaných soubojů existují v sovětské literatuře stovky, zpravidla ovšem vymyšlené za psacím stolem. Tentokrát se podařilo konfrontací německých a sovětských pramenů upřesnit konec příběhu. Gallajem skutečně těžce poškozený německý stroj se snažil doletět co nejdále, nakonec se ale musel pokusit o nouzové přistání mezi Vitebskem a Smolenskem. Pilot poručík K. Kuhn padl do zajetí, ze všech sil se ale pokoušel zakrýt svoji účast na bombardování Moskvy. Na frontě byl prý od 5. července, toto byl jeho první let, žádné bomby na palubě neměl, prováděl jen průzkumný let. Při výslechu tvrdil, že v jejich skupině je vše tak tajné, že ani nezná jméno velitele skupiny. Z německých hlášení je zřejmé, že Do-17Z poručíka Kuhna byl zasažen do motoru a letoun patřící k 9/KG 3 byl pohřešován.
Stalin přikládal obraně Moskvy zvláštní význam a ve speciálním rozkaze z 22. července (č. 0241) vyjádřil poděkování aktérům noční bitvy. Přesto ranní rozbor nočních bojových událostí zjistil řadu nedostatků, které bylo nutno co nejrychleji odstranit. Například za hlavní chybu velení stíhacího letectva bylo považováno to, že nebylo zabezpečeno hlídkování větších skupin naráz v několika sledech. Protiletecké dělostřelectvo „vedlo palbu příliš neorganizovaně“. Při přímé palbě byla většina výbuchů granátů velmi vzdálená od trasy německých bombardérů. Protiletadlové dělostřelectvo velmi komplikovalo práci stíhačů, když letci dostali za úkol operovat nad středem města. Protiletadlové kulomety bezhlavě střílely na cíle, které byly nad hranicí jejich dostřelu. Obsluha světlometů při sledování cílů natolik nakláněla reflektory, až osvětlovala městské střechy a napomáhala Němcům v upřesňování cílů. Velmi často zůstávaly světlomety zamířené proti sovětským letadlům, například I-16, jejichž siluetu by měl poznat každý. Největším problémem ale bylo, že v zápalu boje bylo zapomenuto na všechny organizační principy spolupráce mezi jednotlivými druhy vojsk protivzdušné obrany, byly ignorovány kódy a přestaly být využívány dělostřelecké tabulky. Obsluha používala protiletadlová děla jako brokovnice při lovu na kachny.
Po prvním náletu následovaly další dva, téměř stejně tak silné. V noci na 23. července se bombardování účastnilo 115 letounů (v sovětských hlášeních 150), dalšího necelých 100 (180). Každý další byl proveden z daleko větší výšky, než v předcházejícím případě.
Velitelé německých leteckých sborů na východní frontě a vrchní velení pozemních vojsk energicky protestovalo proti vyčlenění velkého počtu letounů proti jednomu cíli. Poukazovali na operativní potřeby svých sektorů fronty. Ani spolupráce mezi německými pozemními a vzdušnými silami nebyla bez problémů. Například eskadra KG 4 se připravovala k náletu na Moskvu, ale hodinu před startem dostala rozkaz vyměnit tříštivé bomby za miny a letět na operaci proti sovětským námořním silám.
Esům Luftwaffe se přes množství chyb ve fungování moskevské protivzdušné obrany nepodařilo nalézt nějakou bezpečnou skulinu k cestě nad hlavní město. Nálada posádek, létajících nad Moskvu na konci července 1941, se jistě nedala označit jako euforická. Německé velení 2. letecké armády potřebovalo povzbudit upadající bojovou náladu mužstva. Začalo používat propagandistické triky, které jakoby z oka vypadly sovětské propagandě.

Moskevské stíhací prapory (červen – říjen 1941)
Prvními jednotkami civilistů, povolaných k obraně hlavního města, se měly stát Moskevské stíhací prapory. Pro Stalina a ostatní vysoké politické činovníky to jistě nebylo snadné rozhodování. V atmosféře neustálého podezírání a nedůvěry, tak příznačné pro komunistické vnímání reality, bylo pojednou rozhodnuto svěřit zbraně do rukou řadových občanů. Aby bylo případné nebezpečí sníženo na minimum, byla organizace celé akce svěřena do rukou NKVD. Moskevské stíhací prapory byly vytvořeny na konci června 1941. Náměstek národního komisaře vnitřních věcí SSSR generálporučík Maslennikov si k sobě 25. června pozval 24 posluchačů Vysoké školy vojsk NKVD v čele s náčelníkem školy generálmajorem Kramarčukem. Na tomto setkání byli účastníci seznámeni se záměrem strany a vlády vytvořit stíhací oddíly. Ty měly od počátku plnit zhruba tři úkoly, bojovat s předpokládanými německými výsadky, pomáhat s likvidací požárů po bombardování a pomáhat orgánům milice udržovat pořádek, chránit důležité budovy a odhalovat diverzanty.
Výsledkem tohoto setkání byl rozkaz, kterým mělo být od 26. června zahájeno formování stíhacích oddílů ve všech městských čtvrtích a také v celé podmoskevské oblasti. Členy oddílů měli být pracující z města a okolí. Členství ve stíhacích oddílech je nezbavovalo pracovních povinností. Kramarčuk zároveň rozeslal posluchače školy NKVD do jednotlivých městských čtvrtí, aby tam odpovídali za vytvoření místních oddílů. Zplnomocněný zástupce NKVD pro Moskevskou oblast starší major státní bezpečnosti Žuravlev zároveň rozeslal zprávu všem oblastním služebnám o vytvoření nových oddílů. Oddíly byly formovány oblastními výbory strany a oblastními oddíly NKVD z dobrovolníků, kteří byli ovšem velmi pečlivě prověřováni. Přísnost prověrky lze ilustrovat na příkladu Sokolničenské oblasti, kde ze tří tisíc dobrovolníků bylo přijato pouhých 500 lidí. Celá akce byla ukončena mezi 10. - 11. červencem, kdy byl v každé moskevské čtvrti vytvořen stíhací oddíl o síle 400 – 500 lidí.
Všechny stíhací prapory fungovaly do poloviny října pouze na území Moskvy. Každý z nich patroloval ve své oblasti. Prapory odvedly mnoho práce při hašení požárů a ochraně vládních budov. Prapory byly složeny z lidí různého věku, profese i specializace.
Členové stíhacích oddílů běžně plnili také svoje pracovní povinnosti až do 10. července. Poté jim byla pracovní povinnost odpuštěna a od 12. července přešli plně pouze do posádkové služby.
Ve stejnou dobu byly, kromě 25 praporů vytvořených na území hlavního města, organizovány stíhací oddíly i v moskevském okruhu, zvláště v jeho západní polovině. Velitelské funkce byly téměř ve všech praporech obsazeny pracovníky NKVD. V polovině července měly stíhací prapory již kolem 12 tisíc lidí. Prapory začaly být vyzbrojovány mezi 10. až 15. červencem. Pušek bylo málo. Mezi rozdanými puškami převládaly staré německé typu Mauser, ale hodně bylo také ruských starých vzorů. Prapory byly plně vyzbrojeny puškami až 25. července. Z vydaných zbraní více než polovina neměla bajonety. Kromě pušek dostali členové praporů ruční kulomety značky Browning, vždy dva na jednu rotu. Doplňkovou výzbroj tvořily ruční granáty RGD-33 a lahve s hořlavou směsí (Molotovovy koktejly). Zhruba do poloviny října chodili členové stíhacích praporů ve vlastním civilním oblečení. Pouze v červenci a srpnu dostali letní blůzy (gymnasťorky) a letní vojenské čepice (pilotky). Obuv a oděv si členové praporů částečně kupovali z vlastních prostředků. Velkou pomoc s oblečením vojáků zajistily stranické a hospodářské organizace. Například Dorchimzavod vydal všem svým pracovníkům, sloužícím ve stíhacích praporech, látku na kabáty. Závod č. 22 vydal zase stíhacím praporům čepice, rukavice, boty a opasky. Dobrovolníci se do konce července stravovali na své náklady. Od 28. července bylo každému vydáváno 8 rublů na den na stravu a stravování bylo zajišťováno organizovaně ve vybraných jídelnách.
Stíhací prapory za tři a půl měsíce fungování v Moskvě, od července do poloviny října, sloužily při ochraně státních budov a staveb a pomáhaly s hašením požárů vznikajících po německém bombardování. Jak již bylo řečeno, každý prapor měl službu ve své oblasti. V oblastech byla organizována nepřetržitá služba, každou noc byly hlídány důležité budovy a stavby v oblasti, zvláště u vojenských továren a u otevřených ploch, vhodných k vysazení desantu.
Každý prapor kromě ochrany určených objektů hlídkoval také na ulicích. Mnozí příslušníci stíhacích praporů sloužili také na hláskách včasné výstrahy (VNOS), kterých bylo v každé oblasti několik. V místech, kde byly zaznamenány v průběhu nočních náletů na Moskvu světelné signály, byly organizovány zátahy na signalisty. Stíhací pluky zadržely desítky signalistů a diverzantů. Kolik z nich bylo opravdových zrádců se možná nikdy nedozvíme, neboť většina archivních složek NKVD a justice je doposud tajných. Zadržení byli okamžitě předáváni orgánům NKVDa o jejich dalším osudu si nemusíme dělat velké iluze .
Stíhací prapory odvedly mnoho záslužné práce při likvidaci následků německých náletů na město. Pozorovatelé ze stanovišť vystavěných stíhacími prapory na vysokých budovách a střechách domů podávali do štábů praporů hlášení o všem, co se dělo na zemi i ve vzduchu.
Dobrovolníci ze stíhacích praporů zlikvidovali nemálo požárů způsobených bombardováním. V noci 22. července po prvním německém náletu vypuklo ve městě množství rozsáhlých ohnisek. Vzplály budovy továrny „Sacco a Vanzetti“, bylo zasaženo nákladové nádraží Západní železniční tratě. Na něm stály vagóny naložené potřebami pro frontu. Po přesných zásazích začaly hořet vagóny s obilím, rýží a moukou a především začala vybuchovat naložená munice. Na likvidaci tohoto rozsáhlého požáru bylo nasazeno souběžně deset stíhacích praporů. Ostatní prapory pomáhaly s likvidací menších ohnisek na ulicích, podílely se také na zdolání plamenů v zasaženém Revolučním divadle, hlavní poště či na záchraně Polytechnického muzea. Někteří z členů stíhacích praporů přišli při plnění úkolů o život, mnozí byli později za svoji statečnost vyznamenáni. Početnější rodiny zabitých příslušníků stíhacích praporů dostaly v některých případech jednorázové odškodnění a osobní penzi.
Příslušníci stíhacích praporů se podíleli také na odstraňování následků bombardování. Během srpna a září se ale především museli plně zapojit do budování obranných pevností a pevnůstek přímo v Moskvě i okolí. V jednotlivých čtvrtích byly stavěny DOTy a DZOTy (dřevozemní či betonové pevnůstky), kopány příkopy, zákopy a spojovací okopy. Nadále byly budovány protiletecké kryty pro obyvatelstvo. V okamžiku, kdy Němci prolomili druhou obrannou linii u Možajska, byly stíhací prapory odvedeny na obranné linie.