PALBA.CZ

Na jaře 1940 byl THOR dislokován v Kielu, který byl největší německou námořní základnou na Baltickém moři, takže byl dobře opevněn a existovalo zde i potřebné zázemí pro válečná plavidla. Koncem 30. let bylo v Kielu šest suchých doků různé velikosti (plus deset plovoucích), námořní arzenál a sídlilo zde i několik velkých loděnic. Zdejší rejda byla hluboká od 11 do 17 metrů a s volným mořem jí spojovaly dva kanály. Z této základny podnikala posádka budoucího úspěšného korzára výcvikové plavby a cvičné střelby a námořníci čekali, kdy vyplují na první bojovou plavbu.

Tento okamžik nadešel ve večerních hodinách dne 6. června 1940, kdy námořní kapitán Kähler vydal rozkaz zvednout kotvy, načež korzár opustil Kiel a vyplul na severovýchod směrem k úžině Velký Belt. Posádka v houstnoucím soumraku hleděla na mizející břeh a mnozí muži si jistě kladli otázku, zda jim vrtkavá štěstěna dopřeje ještě někdy příležitost vkročit na rodný břeh, a nebo jim uchystá mokrý hrob. V uplynulých měsících se seznamovali se svým plavidlem a nyní zazněl dlouho očekávaný povel k vyplutí, jenž byl dozajista přijat se smíšenými pocity, kdy se v myslích všech námořníků svářilo radostné vzrušení s obavami z neznámé budoucnosti. Otto Kähler však byl dobrým psychologem, takže zároveň s rozkazem k odplutí posádce oznámil, že jejich plavidlo od nynějška ponese hrdé jméno THOR, aby odlehčil nervózní atmosféru provázející zahájení bojové plavby.

Němečtí korzáři první vlny pronikali na Atlantik podél norského pobřeží, jelikož úzký kanál La Manche kontrolovali Britové a Francouzi, jenomže právě tehdy probíhaly boje o Norsko, takže THORU při plavbě přes Severní moře reálně hrozilo setkání s některou spojeneckou válečnou lodí. Proto pomocný křižník zpočátku doprovázely torpédovky FALKE a JAGUAR společně s lamačem blokády SPERRBRECHER 4, jenž disponoval silnou protiletadlovou výzbrojí a velel mu námořní kapitán Drevin. Ve vzduchu kroužila vojenská letadla, jelikož krytím byla pověřena i Göringova Luftwaffe. Konvoj nepozorovaně proplul úžinami Velký Belt, Kattegat a Skagerrak, načež převzaly doprovod maskovaného korzára minolovky M 2 a M 6. Německé uskupení zamířilo do norského přístavu Bergen, kam bez zvláštních příhod doplulo 8. června. Spojenecká průzkumná letadla konvoj neobjevila, k čemuž kromě nezbytného štěstí přispělo i špatné počasí omezující viditelnost na minimum.


Thor

V té době už Němci ovládali celé jižní a střední Norsko, včetně Bergenu, ale THOR přesto tento přístav hned následujícího dne opustil, a v doprovodu několika stíhačů ponorek odplul do odlehlého Sorgulenfjlordu, kde měla posádka klid na zamaskování korzára do podoby nevině vyhlížející obchodní lodě. Kähler si s volbou vhodného plavidla, k němuž měl svůj pomocný křižník připodobnit, nelámal hlavu a rozhodl se „rajder“ vydával za fiktivní sovětské plavidlo ORSK s domovským přístavem v Oděse. Námořníci poprvé použili vezenou zásobu barev a trup obdržel tmavý nátěr a na stožáru nyní vlála rudá vlajka se srpem a kladivem, která měla náhodné pozorovatele přesvědčit, že se jedná o plavidlo patřící k obchodní flotile státu „dělníků a rolníků“.

Sorgulendfjord THOR opustil 11. června, kdy se velitel rozhodl využít špatné viditelnosti a vydat se na riskantní průnik na Atlantik. Korzár, skrytý mlžným příkrovem, se držel poblíž norského pobřeží a rychle směřoval na sever, ale 12. června se náhle vyjasnilo a nad „rajderem“ přeletělo několik letounů, ale naštěstí mu žádný nevěnoval pozornost. Brzy se viditelnost opět snížila a korzár nerušeně pokračoval v plavbě a již v noci z 16. na 17. června pronikl Dánským průlivem mezi Islandem a Grónskem na volný oceán a posádka si mohla ulehčeně oddechnout, protože nejnebezpečnější úsek plavby měla za sebou. Průnik usnadnila mlha a sněhové přeháňky, díky čemuž Němci bez povšimnutí propluli mezi nepočetnými spojeneckými hlídkujícími plavidly, jenomže oceán není „Tálinskej rybník“ a jak podotýká americký autor Woodward, plavba poblíž jižního okraje ledových polí byla za těchto podmínek riskantní a korzára mohl hned na počátku jeho mise stihnout osud TITANIKU.

Atlantický oceán má rozlohu 106 500 000 kilometrů čtverečních a vedly přes něj důležité námořní komunikace spojující Velkou Británii s USA, Kanadou, zeměmi Latinské Ameriky a koloniemi v Africe. Z hlediska Britů měly největší význam trasy do Kanady a Spojených států, kde však byla lodní doprava organizována do konvojů doprovázených válečnými plavidly, takže hlavní pásmo činnosti německých korzárů zahrnovalo oblasti ve středním a jižním Atlantiku. Určité nebezpečí pro pomocné křižníky paradoxně představovaly i německé ponorky snažící se narušovat především frekventované komunikace mezi Británií a Severní Amerikou, jejichž velitelé neměli žádnou možnost prohlédnout maskování korzárů, kteří se tak snadno mohli stát kořistí německých podmořských člunů. O tom, že Kähler nebral toto nebezpečí na lehkou váhu svědčí i příklad z 21. března 1941, kdy ve středním Atlantiku raději nepronásledoval neznámou obchodní loď, aby se nedostal do oblastí, ve které operovali němečtí ponorkáři.


Námořní kapitán Kähler

Kromě obrovského britského obchodního loďstva patřily mezi potenciální cíle i kupř. lodě Norska (počátkem války disponovalo plavidly o hrubé prostornosti 4,5 milionů BRT), Nizozemska nebo Francie, a Británie si pronajala i mnohá plavidla neutrálních států, takže posádka „rajderu“ mohla doufat v bohatou kořist. Německé rádiové zpravodajství dokázalo částečně dešifrovat britské depeše, takže bylo schopné se slušným úspěchem monitorovat pohyby nepřátelských válečných lodí, ale tyto informace se k velitelům pomocných křižníků většinou nedostaly, takže němečtí korzáři museli spoléhat na pozornost hlídek ve strážním koši a přízeň štěstěny.

Námořní kapitán Kähler se rozhodl pobyt v nehostinném severním Atlantiku co nejrychleji ukončit, takže příď pomocného křižníku nyní směřovala k jihu a THOR se každou otáčkou lodní vrtule přibližoval oblastem, kde bylo možné bez přílišného rizika zahájit bojové operace. Během přesunu na jih zahlédly hlídky čtyři neznámé lodě, ale Kähler se rozhodl neútočit, aby se zbytečně neprozradil ještě dlouho před dosažením plánované operační oblasti v jižním Atlantiku, kde se podle Kašejeva měl přednostně věnovat ničení spojeneckých velrybářských lodí. Jelikož však základní podmínkou úspěchu bylo dokonalé maskování a sovětská vlajka by v těchto končinách byla příliš nápadná, nařídil velitel provést další změnu identity a korzár se od 23. června vydával za jugoslávský parník VIR s domovským přístavem Split. Ani tato loď ve skutečnosti neexistovala, což mohlo představovalo zbytečné riziko odhalení, ale Kähler se v tomto směru odlišoval od ostatních velitelů pomocných křižníků, kteří v Lloydově registru obvykle nejprve vyhledali vhodné plavidlo, jemuž pečlivě přizpůsobili vzhled své přepadové lodě.

V této souvislosti je nutné připomenout, že podmínky za jakých bylo možné přeměnit obchodní loď ve válečné plavidlo upravovala od počátku 20. století VII. haagská konference. Tato ustanovení přijatá v době kdy svět živ v okouzlení z dlouhého období „Belle Époque“ nepřežila první vážnější střet s realitou a z německé strany byla částečně porušována už v období Velké války. Přesto byly tyto závazky stále v platnosti, takže polský autor Perepeczko mohl o německých pomocných křižnících ve své knize „Bouře nad Atlantikem (2)“ konstatovat „že neodpovídaly požadavkům a předpisům VII. haagské konference z roku 1907, která platila v době začátku a trvání 2. světové války.“


Kertosono

Další obchodní loď spatřila posádka THORU 1. července ve 14:15 západně od Kapverdských ostrovů a tentokráte už Kähler nezaváhal a nařídil neznámý parník pronásledovat. Onou lodí byl nizozemský KERTOSONO (9289 BRT) plující z New Orleansu na Nizozemské Antily odkud měl pokračovat do Freetownu. Parník patřil rejdařství Koninklijke Rotterdamsche Lloyd a po světových mořích se plavil od roku 1923. KERTOSONO nebyl ozbrojen a kapitán nařídil po vypálení varovného výstřelu zastavit a jeho muži nekladli Němcům žádný odpor. Na jeho palubu se dostavilo komando vedené poručíkem Sanderem, který asi nevycházel z údivu, když jej na zadržené lodi přivítalo několik čínských námořníků voláním „Heil Hitler“. Při kontrole nákladu bylo zjištěno, že parník, kromě dřeva, asfaltu a papíru, převáží i 250 tun oceli a zemědělské stroje s palivem, mezi nimiž nechybělo ani dvanáct traktorů.

Náklad, určený Britům, představoval cennou kořist a protože německá armáda mezitím obsadila francouzské atlantské přístavy, rozhodl se Köhler KERTOSONO odeslat do Lorientu. K tomuto rozhodnutí jej vedla i starost o zajatce, mezi nimiž bylo i několik žen a jedno dítě, které by dlouhodobý pobyt v lodním vězení dozajista snášely s obtížemi a jejich stížnosti a nářky by posádce pomocného křižníky působily zbytečné starosti. Kořistní posádce složené z poručíka Sandera a čtrnácti mužů se opravdu podařilo dopravit KERTOSONO 13. července do Lorientu, kde sloužil jako depotní loď pro ponorky.

THOR plul i nadále na jih a 6. července překonal rovník, což byl vítaný důvod k oslavě, takže na palubě proběhl tradiční námořnický rituál spojený s „křtem“ nováčků, načež korzár pokračoval v bojové plavbě a 7. července narazil na další kořist. Starší (sloužící od roku 1917) britský parník DELAMBRE (7032 BRT) nesl jedno dělo kalibru 102 mm a patřil loďařské společnosti Lamport & Holt. Plavil se z Rio de Janeira do Freetownu, odkud měl pokračovat do Británie. K tomu však nikdy nedošlo, protože kolem 12. hodiny se na obzoru objevil THOR a třebaže kapitán Pratt se pokusil uniknout (aniž by odvysílal zprávu o podezřelé lodi) byl po dvou hodinách dostižen a němečtí dělostřelci dostali poprvé příležitost prokázat své kvality.

TROR zahájil ze vzdálenosti asi 8000 metrů palbu z pravobočních kanónů ráže 150 mm a třetí salvou zasáhl cíl, načež DELAMBRE bez jediného výstřelu kapituloval. Na parník se přeplavil přepadový oddíl vedený poručíkem Meckmannem a zadržel zde celou posádku (44 mužů) a jednoho pasažéra, jimž byl filmový herec Mollinson, jemuž nyní osud nečekaně přidělil nezáviděníhodnou roli zajatce. DELAMBRE převážel náklad kůží, dřeva a bavlny a byl potopen výbuchy demoličních náloží.


Delambre

Již o dva dny později spatřili Němci belgickou loď BRUGES (4983 BRT) se zajímavou historií. Tuto loď sice nyní provozovala společnost Armement Deppe S.S., ale původně (od roku 1904) se jednalo o německý parník KYBFELS, jehož počátkem první světové války zajali Britové a posádka „rajderu“ nyní dostala příležitost jej alespoň nakrátko navrátit do německých rukou. Belgický kapitán ovšem zpočátku na výstražné výstřely nereagoval a zastavil teprve po vypálení třetího granátu. Na BRUGES se opět vypravilo abordážní komando vedené tentokráte nadporučíkem Meyerem a brzy dostal Kähler hlášení, že zadržená loď přepravuje 6746 tun obilí z argentinských přístavů Mar de Plata a Necochea na St. Vincent a do Freetownu, ale posádku korzára jistě více potěšilo živé prase, které posloužilo jako vítaný zdroj čerstvého masa. Němci starý parník potopili explozí demoličních náloží a belgičtí námořníci putovali do lodního vězení, kde rozmnožili počet zajatců na devadesát osob.

Štěstěna korzárům přála i nadále, takže se 14. července poblíž brazilského ostrova Trinidad zmocnili britského plavidla GRACEFIELD (4631 BRT) provozovaného paroplavební společností E.J. Sutton & Co. Tato dvanáct let stará loď opět mířila do Freetownu odkud měla pokračovat do Velké Británie a v jejích útrobách se nalézalo 7430 tun pšenice a otrub. Posádka poslušně zastavila stroje, spustila záchranné čluny a loď opustila. Protože THOR svou oběť dostihl až v podvečerních hodinách, nechtěl Kähler k její likvidaci použít dělostřelbu, která by ve tmě mohla přilákat některou ze spojeneckých válečných lodí, takže nařídil odpálit na GRACEFIELD torpédo, jehož výbuch však k potopení parníku nestačil a druhý „úhoř“ nebyl schopen udržet přímý směr a začal opisovat kruhy. Proto bylo nutné použít lodní kanóny a definitivní tečku za existencí britské lodě tedy učinily 150 mm projektily. Posádka byla přemístěna na THOR, i když Pejčoch a Perepeczko uvádějí, že se předtím pokusila využít tmy a v záchranných člunech uprchnout.

Němci mohli být s dosavadní korzárskou kampaní spokojeni, protože THOR vydávající se stále za jugoslávský VIR, během pouhých dvou týdnů připravili Spojence o čtyři lodě, aniž by nepřátelé zaznamenali jeho přítomnost v Atlantiku, ale všem bylo zřejmé, že tyto příznivé okolnosti nevydrží věčně, a že je toliko otázkou času, kdy bude jejich činnost odhalena a oni budou muset čelit protiopatřením ze strany britského válečného námořnictva. Zajetí všech lodí doposud probíhalo hladce, takže posádka THORU nepřišla ani o jednoho námořníka a k žádnému úmrtí nedošlo ani na spojeneckých plavidlech.

Námořní kapitán Kähler se rozhodl i nadále pobývat ve středním Atlantiku a do jižních oblastí tohoto oceánu se plánoval přemístit až později. Díky tomu spatřili 16. července na úrovni Rio de Janeira další parník plující směrem na jihozápad. THOR se zezadu nepozorovaně přiblížil na vzdálenost 8000 metrů a protože na zádi stíhaného plavidla byla zřetelně vidět dvě děla, rozhodl se velitel tentokráte zahájit palbu bez varovaní. K tomuto rozhodnutí jej vedla skutečnost, že jeho protivník byl prokazatelně ozbrojen, takže nehodlal riskovat dělostřelecký souboj, v němž mohl nepancéřovaný pomocný křižník snadno utrpět vážné škody.

Napadenou lodí byl dvanáct let starý britský parník WENDOWER (5489 BRT) náležející rejdařství British Steamship Company, plující z Velké Británie do Buenos Aires s nákladem 7250 tun uhlí. První dvě salvy byly krátké, ale třetí a čtvrtá zasáhly cíl a na zádi WENDOWERU vyšlehly plameny. Britská posádka vedená kapitánem Winterem se však rychle vzpamatovala a Němci viděli, že k dělům běží jejich obsluhy a radista THORU zachytil volání o pomoc. Dělostřelba proto pokračovala i nadále a výbuch jednoho 150 mm projektilu zničil nepřátelskou radiostanici a další způsobil nový požár. To přesvědčilo Brity, že odpor je marný, takže zastavili stroje a vzdali se.

Na hořícím WENDOWERU se vylodila přepadová skupina, které velel poručík Schlüter, jež plavidlo zajistila a umístila v podpalubí nálože. Pak převezla na pomocný křižník 38 přeživších členů britské posádky, ale parník se stále držel na hladině, takže jej Němci museli dorazit několika výstřely z děl, načež převržený „uhlíř“ zmizel v hlubinách. Radost z vítězství jim však pokazila skutečnost, že v boji zahynuli dva britští námořníci a další dva utrpěli těžká poranění, takže později přes veškerou snahu lodního lékaře také zemřeli a byli s veškerými poctami pohřbeni po námořnickém zvyku do moře.

Štěstěna korzárovi zatím přála, díky čemuž dostihl hned následujícího dne nizozemskou nákladní loď TELA (7377 BRT), náležející společnosti Wrachtwaart Maatschappij, a plující z Argentiny do Freetownu. Tentokráte proběhlo zadržení bez komplikací a neozbrojený parník zastavil ihned poté, co před jeho příď dopadl první varovný projektil. Obsazení provedl opět poručík Schlüter, jenž při kontrole nákladu zjistil, že TELA převáží kromě 2555 tun prosa, 2407 tun kukuřice a 489 tun pšenice, také zásoby mraženého drůbežího masa a dokonce i živé opeřence, což Němcům umožnilo rozhojnit zásoby potravin. V první fázi války bylo sice možné čas od času vyhledat zásobovací loď a doplnit živobytí, ale přesto byl proviant z nizozemského parníku vítanou kořistí, tím spíše, že v lodním vězení pomocného křižníku se po zadržení TELY nalézalo skoro 200 zajatců, které bylo nutné živit. Po přemístění posádky byl parník potopen explozí v podpalubí a „rajder“ pokračoval v bojové plavbě, aniž by Němci tušili, že brzy budou muset vybojovat svoji první námořní bitvu.

Na TELE byly objeveny i dokumenty ze kterých bylo možné získat přesné informace o spojenecké přeplavbě v této oblasti, na jejichž základě se velitel rozhodl i nadále setrvat u pobřeží Jižní Ameriky a pokračovat v korzárských operacích, jež mu zatím přinesly slušné úspěchy. V té době už ovšem Britové tušili, že ve středním Atlantiku působí německé přepadové lodě (kromě THORU ještě WIDDER) a kontradmirál Harwood vyslal k jejich stíhaní větší množství válečných plavidel, mezi nimiž nechyběl ani jeho vlakový těžký křižník HAWKINS a pomocný křižník ALCANTARA.

Na palubě korzára v té době vládla dobrá nálada, protože 20. července přišla rádiodepeše, aby velitel vybral třicet členů posádky k dekorování Železným křížem druhé třídy a připravil THOR k setkání se zásobovací lodí REKUM. Ocenění posádky a vyhlídka na shledání s krajany německé námořníky potěšilo a námořní kapitán Kähler doufal, že REKUM bude moci převzít zajatce, kterých se na jeho pomocném křižníků tehdy tísnilo už 194. Navzdory očekávání však v následujících dnech neobjevili žádnou další kořist a situaci nezměnilo ani vyslání průzkumného hydroplánu, jenž vzlétl 27. července.


Alcantara

Teprve následujícího dne spatřila hlídka kolem 9. hodiny vrcholky stožárů neznámého plavidla a THOR se je vydal pronásledovat. Korzár se tehdy plavil 650 námořních mil východně od Rio de Janeira a panovala vynikající viditelnost, díky čemuž velitel údajně již na vzdálenost 28 000 metrů (dost možná spíše yardů) rozeznal, že se jedná o velký parník a pojal podezření, že tato loď by mohla být nepřátelský pomocný křižník. Instrukce z SKL i zdravý rozum v takovém případě velely pokusit se střetnutí s nebezpečným protivníkem vyhnout, takže Kähler nařídil v 10:01 vyhlásit bojový poplach a změnit kurz. Jeho podezření se brzy potvrdilo, neboť velitel neznámé lodě se vydal THOR pronásledovat a vzdálenost mezi oběma plavidly se rychle zkracovala.

Onou pro Němce zatím tajemnou lodí, byl pomocný křižník ALCANTARA pátrající v těchto vodách po německých korzárech. ALCANTARA byl původně pasažérský parník sloužící od roku 1927 rejdařství Royal Mail Lines. Postavila jej světoznámá loděnice Harland & Wolf a po přestavbě v letech 1934 až 1935 měl délku 203 metrů a hrubou prostornost 22 209 BRT. Pohonná jednotka o výkonu 20 000 koňských sil umožňovala parníku dosažení rychlosti 20 uzlů a v jeho útrobách mohlo být ubytováno až 1319 cestujících. Začátkem druhé světové války jej převzalo válečné námořnictvo a přestavělo na pomocný křižník vyzbrojený osmi děly ráže 152 mm a dvěma kalibru 76 mm. ALCANTARA pod velením fregatního kapitána Inghama v červenci 1940 operovala nejprve poblíže Pernambuca, ale Harwood se ji později rozhodl vystřídat HAWKINSEM a pomocný křižník vyslal k Trinidadu, kde jí objevil THOR.

Německý korzár plul kurzem 230 stupňů a brzy dosáhl své maximální rychlosti sedmnácti uzlů, což však k úniku nestačilo, jelikož jeho protivník sice původně plul pouze 11,5 uzly, ale i Ingham nařídil zvýšit rychlost a ALCANTARA brzy dokázala vyvinout 20 uzlů, takže boj se stal nevyhnutelným. Souboje mezi pomocnými křižníky bývaly dosti vzácnou záležitostí a v průběhu první světoví války se utkaly toliko německý CAP TRAFALGAR a britská CARMANIE a tento souboj skončil potopením nepoměrně slabšího CAP TRAFALGARU.

Tentokráte však byly síly na obou stranách přibližně vyrovnané, jelikož pomalejší a o něco hůře vyzbrojený THOR byl zamaskovaný za obchodní plavidlo, takže mohl využít momentu překvapení a jeho nepoměrně menší trup skýtal horší cíl. Těsně před 14. hodinou (často bývá uváděno o hodinu méně, což zřejmě způsobil časový posun mezi Británií a Německem) zachytila radiostanice THORU šifrovanou depeši z ALCANTARY a Kähler se rozhodl zahájit boj. Spoléhal se na kvalitu svých dělostřelců a doufal, že dokáže brzy poškodit nepřátelský křižník natolik, aby se mohl z boje stáhnout.

THOR snížil rychlost na patnáct uzlů, aby vibrace turbíny nerušily zaměřování lodních děl, změnil kurz, takže bylo možné pálit plnou pravoboční salvou a zahájil boj. Maskování děl bylo bleskově odstraněno, ze stožáru spadla červenomodrobilá jugoslávská vlajka, kterou nahradila válečná zástava Kriegsmarine a kanóny vyplivly směrem k nepříteli vzdálenému 13 800 metrů první čtyři granáty, které dopadly 100 metrů od ALCANTARY. Další salvy následovaly v krátkých intervalech a Němci brzy docílili několika zásahů. Dva granáty třetí (možná už druhé) salvy dopadly na britský pomocný křižník, jenž musel střílet proti slunci, což se podepsalo na přesnosti jeho dělostřelby, a další dobře mířené salvy rychle následovaly.


Německý Železnýkříž I. třídy

ALCANTARA inkasovala hned v prvních minutách boje jeden zásah mezi velitelský můstek a komín, další 150 mm granát způsobil průstřel levého boku na čáře ponoru, díky čemuž začala do strojovny vnikat voda, třetí dopadl na lodní záď a čtvrtý poškodil zaměřování jednoho děla. Ale škodám neunikl ani THOR, jenž v 14:10 zasáhl první „šetipalcový“ projektil, jenž však prolétl skrz trup aniž by explodoval, ale přesto poničil elektrické vedení, v důsledku čehož vázl přísun munice k předním dělům. Další granát vybuchl na člunové palubě, kde vyřadil z boje několik námořníků a poškodil torpédomet na pravém boku.

ALCANTARA se začala naklánět na levý bok a její rychlost poklesla na patnáct (později dokonce na deset) uzlů, čehož využil THOR k zaujetí takové polohy, aby britským dělostřelcům skýtal co nejmenší cíl a pokračoval v palbě, jež poškodila nepřátelské lodi nástavby, zničila radiostanici a vyřadila systém řízení palby. Vzdálenost mezi bojujícími plavidla se mezitím zkrátila na 9100 metrů, ale v 14:21 nechal Kähler položit kouřovou clonu (podle Kašejeva jí naopak vytvořila ALCANTARA) a Němci boj na nějaký čas přerušili, ale poté co THOR dýmovou clonu obeplul, byl boj nakrátko obnoven, avšak v 14:35 se „rajder“ znovu zahalil umělou mlhou a rychlostí patnácti uzlů odplul na jih.

Bitva skončila německým úspěchem, protože ALCANTARA byla vážně poškozena, zatímco THOR větší škody neutrpěl. Němečtí dělostřelci stříleli nejenom přesněji, ale i rychleji (284 granátů ráže 150 mm oproti 152) a třebaže THOR opustil bojiště, jeho posádka se mohla právem pokládat za vítěze prvního souboje mezi pomocnými křižníky ve druhé světové válce. Je pravda že Kähler se mohl pokusit své vítězství zpečetit doražením svého protivníka torpédy, nebo obnovit dělostřelecký souboj, ale námořní kapitán od samého počátku zamýšlel nepřítele pouze zpomalit a pak bojiště opustit. Pokračování bitvy by si vyžádalo další spotřebu dělostřeleckých granátů a britský křižník byl nepochybně stále ještě schopen boje a jeden šťastný zásah 152 mm projektilem mohl zvrátit dosavadní průběh bitvy a způsobit na THORU fatální poškození, které by na širém moři nebylo možné opravit.

Kromě toho se na obzoru mohly kdykoliv objevit siluety dalších britských válečných lodí spěchajících ALCANTAŘE na pomoc (radista údajně zachytil jejich komunikaci), takže velitel korzára nechtěl pokoušet štěstěnu a před vítěznými vavříny upřednostnil bezpečnost jemu svěřeného plavidla, posádky a také početných zajatců, pro něž musel být souboj obou pomocných křižníků velmi stresující záležitostí. Díky tomu mohla ALCANTARA, která v boji přišla o dva námořníky a na čtyřicet dalších utrpělo zranění, doplout 1. srpna do Rio de Janeira a po provizorní opravě zamířit do Jižní Afriky, kde se nalézaly nejbližší britské suché doky, aby se zde mohla podrobit náročné opravě a následné rekonstrukci, takže do služby se vrátila až za několik měsíců.

Radost z vítězství však posádce THORU kalil pohled na padlé spolubojovníky, jelikož smrtka řádila i na palubě německého pomocného křižníku a tři námořníci zemřeli v boji a další čtyři byli zranění. To pro posádku představovalo smutnou povinnost rozloučit se s padlými druhy, takže na palubě proběhl ještě téhož dne vojenský pohřební obřad a poté se námořníci museli věnovat opravám a změně maskování. Jejich falešná identita byla prozrazena a Spojenci od nynějška s jistotou věděli, že na Atlantiku působí další přepadová loď, jejíž jméno však neznali, takže jí přidělili označení „Raider E“.

THOR odeslal depeši o svém souboji s ALCANTAROU na velitelství Kriegsmarine a 30. června připlul do blízkosti odlehlého ostrova Tristan da Cunha, kde v následujících dnech posádka provedla údržbu kotlů, opravila utrpěné škody a provedla změnu kamufláže, což bylo o to těžší, že nepřátelé nyní znaly přibližné rozměry THORU a dalo se předpokládat, že od nynějška budou plavidlům této velikosti věnovat zvýšenou pozornost. Po skončení všech prací se Kähler znovu spojil s SKL, kam oznámit svůj úmysl křižoval na spojnici mezi pobřežím Jižní Ameriky a mysem Dobré naděje a čekat na připlutí zásobovacího plavidla REKUM.

REKUM se na dohodnuté místo dostavil 25. (jinde se udává 26.) srpna a THOR se mohl začít věnovat doplňování paliva. Tato operace se na širém moři prováděla tak, že posádka jedné z lodí spustila na hladinu hadici, druhá jí vylovila a touto hadicí proudila nafta do palivových nádrží korzára. Čerpání paliva mohlo probíhat pouze za příznivého počasí a obě spojené lodě během něj představovaly snadno zranitelný cíl pro nepřátelská plavidla a letouny, takže Kähler rozkázal nejprve vyslat do vzduchu průzkumný hydroplán, a teprve poté, co jej pilot ujistil, že v dohledu není žádná loď, mohlo být zahájeno doplňování paliva. THOR během 26. a 27. srpna natankoval přes 1000 tun nafty (Galynja uvádí 1508 tun, Pejčoch 1750), převzal doručenou poštu a posádka využila vzácné příležitosti k napsání dopisů, které měl REKUM dopravit do Francie, což byla během bojové plavby první příležitost navázat kontakt s blízkými osobami, čehož námořníci rádi využili.

Kähler doufal, že se mu podaří získat náhradu za padlé muže a námořníky, které odeslal do Francie na KERTOSONU a zejména, že REKUM jej zbaví starosti o zajatce. V tomto směru byl ovšem zklamán a ve chvíli, kdy se obě lodě 28. srpna rozloučily, tísnilo se v lodním vězení stále 194 spojeneckých námořníků. THOR patřil mezi nejmenší německé přepadové lodě, takže dlouhodobý pobyt takového množství osob představoval pro posádku nemalou starost a byl pochopitelně nepříjemný i pro samotné zajatce, kteří podle Perepeczka „dlouhé období zimních bouří na jižní polokouli trávili v příšerných podmínkách stísněni v nákladním prostoru.“. V této souvislosti je zajímavé, že ruský autor Galynja uvádí, že krátce po souboji s ALCANTAROU způsobil jeden kouřící Nizozemec malý požár, což velitele THORU jistě jenom utvrdilo v přání, co nejdříve se všech zajatců zbavit.

„Rajder“ se nyní mohl znovu zapojit do korzárských operací, takže velitel dal povel k návratu do oblasti poblíž Brazílie, ale ještě během přesunu přijal THOR další radiovou depeši a po lodi se bleskově rozšířila radostná novina, že jako odměnu za vítězný souboj s britským pomocným křižníkem, byl Kähler dekorován Železným křížem první třídy a dalších padesát jeho podřízených obdrželo Železný kříž druhé třídy. Dne 8. září po dlouhé době konečně spatřili další obchodní loď, jíž byl neutrální jugoslávský parní FEDERICO GAVIC (5283 BRT), patřící společnosti Dubrovačka Plovidba A.D., jehož však museli po kontrole nákladu propustit, což bylo nepříjemné, neboť jugoslávská loď mohla o přítomnosti THORU ve zdejších vodách informovat britské válečné lodě, takže Němci raději pokračovali v plavbě


Kosmos

Štěstěna se od Němců nyní odvrátila a korzár několik týdnů marně pátral po další kořisti, ale 26. září si vše vynahradil, když průzkumný hydroplán objevil velkou plovoucí mateřskou základnu KOSMOS (17 801 BRT) pro norskou velrybářskou flotilu. THOR jí dvěma varovnými výstřely přinutil zastavit a při kontrole bylo zjištěno, že KOSMOS přepravuje 17 662 tun rybího tuku. Toto plavidlo patřilo společnosti Anders Jahre, plulo z Velrybí zátoky na Curaçao a velel mu kapitán Andersen. Velrybí tuk sice už nebyl tak hodnotnou surovinou jako o sto let dříve, ale stále se jednalo o cennou komoditu, které se německému hospodářství nedostávalo, takže Kähler zprvu uvažoval, že by mohl KOSMOS osadit kořistní posádkou a odeslat do Francie, ale nakonec se jej rozhodl potopit (podle von der Portena s velkou lítostí) odpálením demoličních náloží. Je zajímavé, že velitelství rozhodnutí KOSMOS potopit podrobilo kritice, jelikož se domnívalo, že byla reálná naděje dopravit jej do Francie, ale přesto šlo o mimořádný úspěch, protože se jednalo o největší plavidlo potopené pomocným křižníkem za celé období první a druhé světové války.