PALBA.CZ

Sovětští piloti-dobrovolníci v Číně

Úvod
Na počátku 30. let dvacátého století Japonsko okupovalo severovýchodní provincie Číny a vytvořilo v nich pseudostát Mandžukuo s loutkovou vládou, čímž si hodlalo podle zásad tzv. Tanakova memoranda japonskému císaři vytvořit kromě jiného také předmostí pro postup do hloubi kontinentální Číny a základnu pro výpady na území tehdejšího Sovětského svazu (SSSR). Na dálnovýchodních hranicích SSSR byla postupně nahromaděna velká ozbrojená síla – Kvantungská armáda, která měla okolo milionu vojáků. Ta se začala zúčastňovat provokativních pohraničních akcí proti Mongolské lidové republice a pokoušela se o územní zisky. Průběh a výsledky bojů zasahují mimo okruh tohoto článku.
Tyto akce za dané světové politické situace provázela usilovná protisovětská propaganda vládních kruhů Velké Británie, USA a Francie, které měly své převážně koloniální dlouhodobé zájmy v jihovýchodní a východní Asii. Určovaly v Číně vlastní celní tarify, získávaly od podplacených vládních úředníků cenné koncese, kde zaváděly vlastní pravidla a zákony.
SSSR se rozhodl podporovat jako vojenskopolitické protiopatření svým vlivem a prostředky hlavně národně-osvobozenecké hnutí komunistického zaměření, hlavně pak na čínské straně hranic, aby tak svého předpokládaného japonského protivníka zaměstnal řešením vnitřních problémů nastalých v okupovaných teritoriích. Je samozřejmé, že tyto snahy navenek i vnitropoliticky vždy prezentoval jako nezištnou pomoc proti agresorovi.
Koloniální mocnosti zase zjevně chtěly uplatnit své předpoklady, že čím dříve a silněji se do sebe SSSR a Japonské císařství pustí na kontinentu formou toho či onoho druhu ozbrojeného střetnutí, tím volnější ruce budou mít oni sami při realizaci svých plánů v jižněji položených asijských zemích. Proto Japonsku v otázkách Číny tyto státy ustupovaly jak na straně vzájemných mezivládních jednání, tak i svou počáteční úplnou nečinností na půdě Společnosti národů vůči japonské agresi v Číně.
USA byly v té době striktně toho názoru, že obchod je obchod a pod záminkou neutrality a nevměšování do konfliktu čile obchodovaly se strategickým materiálem také s Japonci. Dodávky kovového šrotu, ropných produktů a dalších, pro Japonsko nesmírně cenných komodit včetně ryze vojenských, nebyly americkou vládou ani Kongresem tou dobou nikterak omezovány. Britové v rámci své obvyklé politiky balancování zájmů považovali přitom Japonsko za jistou protiváhu vlivu rodící se americké velmoci v Pacifiku.
Japonská snaha ovládnout čínské zdroje
Císařské Japonsko v létech 1933 až 1937 využívalo nejednotnou, do značné míry zkorumpovanou a osobními zájmy postiženou politiku vládnoucího čínského Kuomintangu jako záminku tzv. pomoci při uspořádání vnitřních poměrů na území kontinentální Číny. Roku 1937 se pak japonské armádní velení rozhodlo, že je vhodná doba k tomu, aby své ozbrojené síly plně zapojilo do dobyvačných akcí s cílem získání skutečné výkonné moci na území celé kontinentální Číny. K tomu jim jako záminka posloužil uměle vyvolaný incident ze dne 7. července 1937, kdy Japonci vyrazili do nečekaného útoku velkými silami a následně se jim podařilo po relativně krátkých bojích obsadit Peking, Tiencin a další velká města. Japonský námořní výsadek v Šanghaji, největším průmyslovém centru Číny, umožnil ovládnout další značnou část čínského území s jeho lidskými i průmyslově-zemědělskými zdroji. Čínská politická historie a vojenští historikové obzvláště pak považují tento den, tedy 7. červenec roku 1937, za skutečný prvopočátek 2. světové války.
Podle názoru japonského generálního štábu bylo na čase s využitím takto nově vytvořených předsunutých postavení v severní a střední Číně začít připravovat další útočné operace. Japonské představy zahrnovaly něco na způsob bleskové války, kdy se jejich síly vrhnou za bratrovražedného boje jednotlivých soupeřících sil v Číně – Mao Ce-tungových komunistických povstalců a jednotek vládního Kuomintangu – do nitra země a svým rychlým postupem obsadí obrovské rozlohy čínského venkova. Proto se japonští zmocněnci a tajní agenti ze všech sil snažili takové boje vyprovokovat, aby tím ulehčili okupaci celé země.
Čínské vedení nemělo k dispozici ani finanční prostředky, ani výrobní kapacity k tomu, aby mohlo pro vládní armádu zabezpečit dostatek zbraní a munice, o ostatní výstroji nemluvě. Japonské jednotky ji převyšovaly v palebné síle nejméně pětkrát, v letectvu zhruba 12 – 13krát a tanky měli Číňané pouze ve velmi omezeném počtu a zastaralém provedení, Japonci tedy měli v tancích převahu zhruba 1 : 35. Jakmile se japonská armáda vydala na pochod, nemohli ji čínští vojáci klást významnější odpor a byli tak nuceni ustupovat dál do hloubi země.
Ale ani v těchto okamžicích neprojevily západní mocnosti zájem Japonce v okupačním tažení jakýmkoliv způsobem brzdit nebo dokonce ve vzájemných vztazích sankcionovat za agresi.
Čínská veřejnost se přesto po počátečních problémech a prvních strašlivých zkušenostech s japonskou krutostí dokázala postavit za svou vládu a vojáci začali klást okupantům značný odpor, i když doprovázený obrovskými oběťmi na živé síle a s nezměrným utrpením civilního obyvatelstva.
Podpora SSSR měla řadů důvodů
Toto vzepětí vlasteneckých sil v Číně se vládě SSSR hodilo a tak se Rada lidových komisařů rozhodla, jak zdůraznila prostřednictvím prohlášení uveřejněného TASS (Tisková agentura Sovětského svazu), „v zájmu proletářského internacionalizmu a nezištné pomoci bratrskému čínskému lidu“, poskytnout Číně pomocnou ruku v jejím úsilí se ubránit Japoncům. Současně sovětští zástupci začali urychleně hledat styčné body a kontakty s maoistickými povstalci i vládou Kuomintangu, aby jim SSSR mohl nabídnout to, co nejvíce chybělo v boji s Japonci. Sovětský svaz navázal s Čínou diplomatické vztahy 12. 12. 1932, a to po tříleté pauze, ve které často Kuomintang obviňoval Sověty ze zasahování do vnitřních věcí čínského státu a propagandistické podpory protivládních sil. Sověti to samozřejmě vždycky vehementně popírali, ale řada dlouho utajovaných dokumentů stranického vedení VKS(b) v Moskvě pocházejících z té doby zcela jednoznačně různé formy podpory boje čínských komunistů sovětskými oficiálními i neoficiálními kanály potvrzuje.
Vzápětí po obnovení standardních diplomatických vztahů SSSR navrhl Kuomintangu uzavření smlouvy o nenapadení, což by samozřejmě spolu s úsilím SSSR ve Společnosti národů Číně zajistilo lepší mezinárodní postavení.
Tato sovětská snaha se po vyjádření obav Kuomintangu o její zřejmý negativní vliv na jiné, třetí státy ihned formou smlouvy nerealizovala, ale změněná vojenskopolitická situace donutila čínskou vládu 21. srpna roku 1937 smlouvu o nenapadení se SSSR přece jen uzavřít. Tím se čínské vládě zároveň podařilo částečně nabourat mezinárodně-politickou izolaci, kterou do té doby trpěly její životně důležité zájmy.
Čínský nejvyšší představitel Čankajšek požádal, s odvoláním na právě uzavřenou smlouvu a jisté porozumění SSSR pro čínské problémy s Japonci, dne 27. a 28. srpna vyslance SSSR v Číně Bogomolova prostřednictvím ministra zahraničních věcí čínské vlády Van Čung-hoi o přímou pomoc, kterou mu jiné státy odpíraly. Vyjádřil se v tom smyslu, že když se SSSR rozhodl poskytnout Číně hmotné dodávky a úvěr na jejich opatření, bylo by na zvážení, zda by nemohl poslat do Číny i instruktory na seznámení vojáků s novými zbraněmi a zacházením s nim. Dodal, že Čína formuje 20 divizí a potřebovala by do tří měsíců příslušnou výzbroj, instruktory a munici. Stalin po následném setkání s Bogomolovem osobně nařídil, aby do Číny co nejdříve odcestoval kontingent „dobrovolníků“ a nařídil přidělit Číně dolarový úvěr v prozatím nespecifikované výši, určený na nákup zboží, zbraní, služeb a dalších záležitostí pro uskutečňování sovětské pomoci Číně.
Záhy po podpisu zmíněné smlouvy SSSR skutečně poskytl Číně na dodávky veškerého potřebného zboží a vojenského materiálu i na další s tím spojené výdaje masivní dolarový úvěr a ihned zahájil program materiální pomoci. Složitá mezinárodní situace si přitom vyžadovala, aby SSSR věnoval zvýšenou pozornost zlepšování vlastní obranyschopnosti.
Ale jak vyplývá z dostupných archivních materiálů dříve utajovaných, dnes se zřetelně ukazuje, že mu šlo spíše o přípravu na aktivní útočnou, nikoliv obrannou bojovou činnost, a to nejpozději v roce 1942, zaměřenou na západ. Výroba a vývoj nových generací zbraní takřka všeho druhu byly už v té době v SSSR na natolik vysoké úrovni, že nabízená pomoc zbrojním materiálem všeho druhu, vyslanými piloty-dobrovolníky a vojenskými specialisty nijak zvlášť nemohla ostatní vojenskopolitické programy SSSR negativně ovlivnit. Jejich zásoby povětšině moderních zbraní už přitom byly takřka nespočetné, i když o jejich životnosti v bojových podmínkách se u valné většiny typů příliš hovořit nedalo.
Vývoz sovětských zbraní v předválečných letech
Nesmíme zapomenout, že ve stejné době se už sovětské zbraně běžně vyskytovaly na straně vládních jednotek v občanské válce ve Španělsku a že je tam doprovázeli sovětští piloti, odborníci a vojáci. Tím pádem se do rukou západních odborníků sovětské zbraně jako trofeje často dostávaly, čili jejich objektivní hodnocení bylo možno vypracovat jak s ohledem na bojové nasazení a taktiku, tak i na technickou úroveň a celkové zpracování.
Pomoc přichází rychle
Na konci roku sovětská vláda jmenovala M.I. Dratvina vojenským atašé při vyslanectví SSSR v Číně a současně i hlavním vojenským poradcem čínské armády. Po jeho jmenování do jiné funkce a odjezdu do SSSR byl na jeho místo ve druhé polovině roku 1938 jmenován A. I. Čerepanov (červenec 1938 – podzim 1939), jeho nástupcem poté K. M. Kačalov (září 1939 – počátek roku 1941). Posledním se stal generál V. I. Čujkov, který nastoupil do funkce po Novém roce 1941 a pracoval v ní až do února roku 1942.
Jako prvořadé se do Číny v rámci vojenské pomoci dostaly zbraně a vybavení všech druhů vojsk – pozemních včetně dělostřeleckého materiálu, tankových vojsk, ženijních, leteckých sil, vojenského námořnictva a vojensko-lékařského zařízení. Přímá pomoc Číně začala přicházet už v říjnu 1937, její hlavní část pak v roce 1938 a do září roku 1939 obnášela zhruba 985 letadel, 82 tanků BT, více než 1 300 dělostřeleckých zbraní všech ráží, přes 1 400 kulometů spolu s dalším velmi potřebným materiálem a municí. V té době se dodávky do Číny pohybovaly hlavně po dvou trasách:
1. kabotážní plavbou přes sovětské přístavy a mořem do přístavů v Hongkongu a Vietnamu nebo do Barmy, následně železnicí nebo po místních cestách do hloubi čínského území
2. silniční trasou z Alma-Aty přes Urumči do Lančou.
Po silniční trase z Alma-Aty do Lančou dlouhé 2 925 km, z nichž po území SSSR vedlo 230 km a ostatek po území čínském, jezdilo s náklady tisíce nákladních aut, protože japonská námořní blokáda a okupace velké části čínského pobřeží neumožnila převážet tyto náklady přímo ze sovětských přístavů na Dálném Východě.
Na území SSSR se pro tyto účely využívalo asi 5 200 železničních vagonů (jiné prameny – 5 640 vagonů), silnice přes Sin-tiang se proto stala v té době dočasným domovem pro více než 5 500 (podle jiných pramenů - 5 260) nákladních aut hlavně typu ZIS-5. Trasy dodávek vedly také přes Sary-Ozek a Urumči do Lančou. Převozy beden se složenými letadly měly na počátku po spuštění provozu přednost. Ochranu trasy zajišťovaly obě strany, každá na svém území pomocí vojsk. Je samozřejmé, že do provozu byla uvedena i letecká trasa Alma-Ata – Lančou, a to za nepopsatelně obtížných podmínek, o kterých je v článku zmínka.
Pamětník těchto akcí, genpor. ženijních vojsk Rudé armády v.v. A. J. Kaljagin, ve svých vzpomínkách uvádí, že objem převozů všemi dopravními prostředky byl na hraně možností a jak Dálnovýchodní paroplavební společnost, tak Černomořská paroplavba na kabotážní převozy vyčlenily desítky oceánských nákladních lodí. Na práce s tím spojené bylo nasazeno asi čtyři tisíce pracovních sil a ty měly plné ruce práce s balením a nakládáním zboží všeho druhu včetně potravin a zdravotnických potřeb. Ty nejspěšnější zásilky byly přepravovány tehdy největšími sovětskými letouny typu TB-3. V Alma-Atě za provoz překladiště a základny odpovídal plk. Grjaznov a jeho práci mu nikdo nezáviděl.
Takovýmto způsobem se čínské vládě a armádě dařilo s využitím sovětských dodávek japonský počáteční rychlý postup nejen zpomalovat, ale v řadě míst zcela zastavit. Japonci byli donuceni dokonce přejít na řadě míst do obrany.
Letectvo potřebuje každou ruku a letadlo
Na počátku konfliktu mohla Čína postavit proti zhruba 600 japonským bojovým letadlům svých 230 bojeschopných strojů takřka dvaceti různých typů ze svých celkem asi 600 kusů, jen málo z nich bylo moderních v tom slova smyslu, že se mohly s jistými úspěchy proti Japoncům postavit. Překvapivý útok agresora je ale zbavil možnosti uchované zbytky vojenského letectva proti němu účinně použít.
V počátcích obranných bojů Číňané ztratili kvůli rychlému postupu a početní i technické převaze Japonců téměř všechnu bojovou techniku letectva, pozemní armády a vojenské loďstvo. K polovině roku 1939 se ale s pomocí trvajících dodávek SSSR podařilo do značné míry bojové schopnosti čínské kuomintangské armády obnovit. Generalissimus Čankajšek byl tou dobou už schopen proti Japoncům nasadit mnohé bojeschopné jednotky a jejich počty nebyly rozhodně zanedbatelné. Šlo celkem o 245 pěších, 16 jízdních divizí, jednu mechanizovanou divizi v celkovém počtu asi 3 miliony vojáků. Výcvik těchto svazků sice nebyl zdaleka srovnatelný s japonskými vojsky, ale dařilo se částečně nahrazovat zkušenosti a výcvik odhodláním prostých vojáků bránit svou zem proti okupantům s urputným nasazováním vlastních životů.
Jedním z nejdůležitějších činitelů, které hrály svou roli při obraně Číny proti Japoncům v prvotním stádiu konfliktu, byly skupiny sovětských vojenských poradců a specialistů, přičemž první skupinka v počtu 27 osob dorazila do Číny na přelomu května a června roku 1938. Stav těchto sovětských odborníků čítal v říjnu roku 1939 už 80 poradců, kteří mimo jiné pomáhali čínským velitelům vypracovávat plány bojové činnosti, organizovat odpor a obranu proti okupantům, učili obsluhy zbraní, pomáhali s logistikou a připravovali průběžně čínské vojáky k aktivní bojové činnosti. Z toho 27 lidí pracovalo ve štábech pozemních vojsk, 14 u dělostřelectva, v ženijních jednotkách 8, u spojovacího vojska 12, v chemických jednotkách 2, v logistice a dopravě 3, ve zdravotní službě pak 3 osoby.
Na počátku roku 1940 už bylo do Číny na jejich žádost odesláno cca 200 vojenských specialistů. Část dalších letců prošla školením přímo v SSSR, takže v roce 1938 se v sovětských leteckých učilištích vyškolilo na 200 pilotů, v roce 1939 už 1 045 pilotů, navigátorů a 8 354 dalších leteckých specialistů - mechaniků a radistů. Za celou dobu se velmi intenzivního výcviku určeného jak pro létající, tak pro pozemní personál letectva zúčastnilo tou či onou formou přes 90 000 osob. Ve městě Inin v provincii Sin-tiang pomohli sovětští vojenští specialisté otevřít letecké učiliště. Do poloviny roku 1940 zde prošlo pod čínským nebem rukama sovětských pilotů-instruktorů celkem 328 osob ze stavu létajícího personálu.
V Urumči pak s pomocí sovětských vojenských specialistů čínská armáda založila v roce 1937 školu pro přípravu velitelských kádrů pro jednotky a svazky Svobodné armády Kuomintangu. Ta pracovala až do roku 1940 a vychovala armádě dlouhou řadu pozdějších vynikajících velitelů.
Bohužel značnou část úsilí sabotovali někteří čankajškovci v čele s jejich ministrem války He Žing-činem (v anglickém přepisu He-Yingqin), podporovaný mnoha antisovětsky naladěnými generály.
Je zřejmé, že sovětská pomoc sledovala i další cíle. Jedním z nich bylo zvýšení politického vlivu Sovětů v Číně, potažmo pak posilování vlivu čínských komunistů na vnitrostátní záležitosti. Po získání pomoci od Sovětů musel Čankajšek, ač velmi nerad, brát více v úvahu nutnost společného boje Kuomintangu s komunisty proti japonským okupantům, což však zmnožilo sílu odporu, kterou mohla čínská armáda proti Japoncům postavit.
Přímým důsledkem pak bylo to, že po celou dobu čínsko-japonského konfliktu vystupovala na frontě proti okupantům větší a jednotnější síla než před započetím pomoci SSSR a občanská válka mezi komunistickým hnutím Mao Ce-tungových ozbrojených skupin a vládnoucím Kuomintangem se po dobu japonské okupace neobnovila.
Poznámka: autor článku se omlouvá za případné nepřesnosti v čínských jménech a místních názvech, neboť existuje několik druhů fonetických přepisů mandarinské čínštiny v různých světových jazycích. Mimoto za osmdesát let od průběhu popisovaného konfliktu se mnoho čínských lokací buď úplně přejmenovalo anebo už v době popisovaných událostí měly tyto geografické entity současně dvě odlišná jména.

Prameny a literatura:
1. Děmin, A.: Ot 1937 - Ugolok něba, Moskva 2004
2. Meždunarodnaja pomošč SSSR Kitae, Sborník, Archiv MO RF, Moskva 1995
3. Vojennaja pomošč SSSR v osvoboditělnoj borbe kitajskogo naroda, Sborník prací AN SSSR, Moskva 1975
4. Pračik, I. A.: Frontovoje něbo, Vojenizdat Moskva, 1984
5. Polynin, F.P.: Bojevyje maršruty, Vojenizdat Moskva, 1972
6. Rytov, A.G.: Rycari pjatogo okeana, Vojenizdat Moskva, 1968
7. VEJŘÍK, L.: Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941 (Prolog) Cheb: Svět křídel, 1994. ISBN 80-85280-26-4.
8. Erickson, John (2001):The Soviet High Command: A Military-Political History, 1918–1941 (3rd ed.). London: Routledge. ISBN 0-7146-5178-8
9. Kolektiv Institutu vojennoj istorii MO SSSR: Vojennyj encyklopedičeskij slovar, Vojenizdat Moskva, 1983
10. Kudymov, D.A.: Na kitajskoj zemlje, Sborník, Vospominanija sovětskich dobrovolcev, Nauka Moskva, 1977 1.tom
11. Kokkinakki, K.K.: Vospominanija, článek v časopise Ogoňok, 1966
12. Sljusarjev, S.V.: Na kitajskoj zemlje, Sborník, Vospominanija sovětskich dobrovolcev, Nauka Moskva, 1977 2.tom
13. Kaljagin, A.J.: Bitva za Wu-chan, Sborník, Vospominanija sovětskich dobrovolcev, Nauka Moskva 1977 3.tom
14. JOWETT, P.: Japonská armáda 1931-1945. Brno: Computer Press, 2007.ISBN 978-80-251-1888-7. Překlad Ospreye.
15. PAINE, S. C. M.: The Wars For Asia 1911-1949. Cambridge: Cambridge University Press, 2012. ISBN 978-1-107-02069-6.
16. Pyn Min a kol.: Istorija narodno-osvoboditělnogo dviženija v Kitae, Sborník, vyd. AN SSSR, Moskva 1981, překlad z čínského originálu
17. http://www.combinedfleet.com - RISING STORM - THE IMPERIAL JAPANESE NAVY AND CHINA 1931-1941 [online]
18. Senshi, Sosho: Rikugun Gunsenbi (Příprava pozemní armády na válku), sborník statí, Kure 1994, s dřívějším laskavým přispěním pana B. Tesárka
19. http://remorika.com/ijn-nihon-kaigun/ [online]