PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 117.



Filipíny, regionální mapa je majetkem Wikimedie, zde byla zmenšena.

Ve stejný den 15. října 1944 ve 14 hodin odpoledne odstartovalo z filipínského letiště Clark Field a Nichols Field na ostrově Luzon, dalších devadesát letounů k útoku na operační skupinu 38.4 kontradmirála Davisona.




Skica se základními letišti a městy na Luzonu. Skica je běžně na mnoha webech, zde byla zmenšena.
Jeden z bombardérů Aiči D4Y Judy pilotoval tehdy velitel 26. svazku námořního letectva kontradmirál Masafumi Arima.




Kontradmiral Musafumi Arima, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Masafumi_Arima

I když ho od tohoto bombardovacího letu mnoho důstojníků štábu odrazovalo, Arima si sundal z blůzy hodnostní označení, usedl pak do kabiny bombardéru a letěl v čele celé bombardovací formace. Američané byli tentokrát velmi dobře na japonské letouny připraveni, a tak 19 nepřátelských letounů včetně Judy kontraadmirála Arimy bylo sestřeleno stíhací ochranou a ostatní letouny se pak vrátily na svou základnu, aniž se byť jen jednomu jedinému letounu podařilo natolik se přiblížit k lodím operační skupiny 38.4, aby jí vůbec nějak mohlo ohrozit. Jenomže japonská propaganda vše svému domácímu publiku podala jinak. Čin kontraadmirála Arimy se stal hrdinskou legendou, podle které jeho letoun dopadl v plamenech na palubu nepřátelské letadlové lodi a tím „zapálil pochodeň“, kterou převzali piloti „Kamikaze“ – fanatici, kteří se v posledních měsících války vrhali v sebevražedných útocích na mnohé paluby spojeneckých lodí s letouny naloženými pumami. I když byl Arima bezesporu statečný muž, je pravda, že sice obětoval svůj život, ale neprostupnou stěnu nepřátelské obrany tehdy neprorazil.
Historické dokumenty říkají, že ještě pak 3x, se dne 15. října 1944, pokusili Japonci svým letectvem napadnout skupinu lodí soustředěnou kolem dvou poškozených křižníků. Ta prvá útočná vlna, která vzlétla ze základny Šinčiku, americké lodi vůbec nenašla, a když ji pak docházelo palivo, musela se vrátit. Druhá vlna letounů, která startovala z letišť ostrova Okinawa, se sice objevila nad MacCainovou operační skupinou 38.1, ale byla s těžkými ztrátami na letounech odražena. A to třetí uskupení japonských letounů, které bylo v pozdním odpoledni vysláno z ostrova Tchaj-wan, se muselo vrátit poté, co se u velitelského bombardéru objevila porucha motoru.
Vidina zničení ustupujícího a o záchranu se snažícího, nepřátelského loďstva byla však pro císařský hlavní stan a také admirála Tojodu příliš lákavá, než aby takovému i malému soustu mohl odolat.
Výsledkem uvažování Japonců proto bylo, že bylo vydáno nařízení pro velitele 1. mobilního loďstva admirála Džisabora Ozawu, aby poskytl k účelu zničení amerického konvoje poškozených lodí, z palub svých letadlových lodí, kotvících ve Vnitřním moři, celkem 150 letounů. Z amerických historických pramenů pak český spisovatel, historik Miloš Hubáček, akci popisuje, na str. 115., ve své knize - Boj o Filipíny, následovně, cituji:

„Když 16. října v 9 hodin 20 minut japonský průzkumný letoun přesně označil pozici poškozených křižníků, vzlétlo proti nim z ostrova Kjúšú 99 letadel, z toho asi polovina stíhaček a polovina bombardérů, všechno to byly letouny viceadmirála Ozawy. Z důvodů, které nikdy nebyly osvětleny, byl tento nálet odvolán, pravděpodobně velitelem Spojeného loďstva admirálem Tojodou, Týž den odpoledne ve 13 hodin 15 minut, dostihla operační skupina 38.1, která se v tu dobu blížila ke vjezdu do Luzonské úžiny severně od ostrova Luzon, silná formace 107 japonských letounů z tchaj-wanských letišť. Asi 41 jich sestřelily stíhačky z letadlových lodí Cabot a Cowpens (Japonci uváděli ztrátu 27 letadel), ostatní se daly na ústup. Jen třem bombardérům se podařilo stíhací clonou proniknout a jeden z nich mířil ke křižníku Houston, taženém vlečnou lodí Pawnee.
Japonský bombardér (Miloš Hubáček píše fran – u Wikipedie se mě objevoval neustále Micubiši Ki-67, viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Micubi%C5%A1i_Ki-67

), vyzbrojený torpédem, nezastavila ani zuřivá palba z palub doprovodných plavidel a s vyjícími motory se blížil k zádi křižníku. Naneštěstí 127 mm děla Houstonu, která by mohla letoun ostřelovat, dokud byl ještě ve značné vzdálenosti, byla vyřazena z činnosti poruchou v přívodu elektrického proudu. Námořníci proto v horečném spěchu přebíhali k 20mm a 40mm protiletadlovým kanónům na zádi, a protože bez elektřiny nefungovalo ani automatické řízení palby, ručně otáčeli hlavně proti nalétávajícímu letounu. Když byl Japonec asi půldruhého kilometru od Houstonu, svrhl torpédo. Poté ve výšce pětadvaceti metrů nad hladinou pokračoval několik set metrů v letu rovnoběžně s kursem lodi, a nakonec byl přece zasažen a zřítil se do moře“.

Lehký křižník Houston v dané situaci neměl nejmenší šanci se dobře mířenému torpédu vyhnout. Japonské torpédo pak narazilo na záď lehkého křižníku a ozval mohutný výbuch. Mohutná exploze zcela zničila hangár průzkumného letounu – těžký kryt jeho hangáru vymrštila do výšky 30 metrů – a v podpalubí lehkého křižníku prorazila řadu vodotěsných překážek. Již při prvním zásahu Houstonu před třemi dny vnikla do podpalubí spousta mořské vody, nyní se valila dovnitř voda další, a než se všem záchranným četám podařilo nějak v trupu díru uzavřít a začít odčerpáváním, celkové množství dosáhlo 6 300 tun. Nikdy předtím se ještě nestalo, že by takto zaplavená loď takovou „slotu“ přežila. Zde díky dokonalé organizaci záchranných prací, a naprosto neobvykle fantastickému úsilí zbytku posádky a pomocí doprovodných plavidel se to přece jen podařilo.
Totiž ihned po zásahu torpédem lehkého křižníku Houston, vlečná loď Pawnee signalizovala: „Zůstaneme s vámi!“ Toto malé vlečné plavidlo pak skutečně plnilo všechny své úkoly až na samou hranici možností. Takže táhlo těžce zraněný lehký křižník Houston míli za míli z dosahu stále dorážejícího nepřítele: Pawnee ve svém úsilí nepolevovalo ani v okamžicích, kdy i jemu samotnému hrozilo během japonských náletů několikrát smrtelné nebezpečí.
Také lehký křižník Santa Fe, což byla vlajková loď kontraadmirála DuBose, velitele zvláštního operačního svazu soustředěného kolem obou poškozených plavidel, se během posledního japonského náletu ocitl v těžkostech a ve vážném nebezpečí, že může být potopen. Jen několik minut poté, co byl zasažen Houston, na něho zaútočil torpédový bombardér typu Nakadžima 97 (ve spojeneckém kódu Kate).




Nakadžima /Kate/ B5N1 na letadlové lodi Akagi i s torpédem, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nakad%C5%BEima_B5N

Křižník Santa Fe, který od Housonu mohl tehdy volně manévrovat, se naštěstí dokázal svrženému torpédu vyhnout. Jeho protiletadlový dělostřelci navíc Kate zasáhli, japonský letoun se po následné explozi ještě ve vzduchu rozlomil a obě hořící části pak dopadly těsně před příď lodi, která takto vzniklým ohnivým ostrovem úlomků proplula vysokou rychlostí.
Když byl odražen japonský útok, tak se lehký křižník Santa Fe přiblížil k Houstonu a kontraadmirál DuBose se megafonem zeptal: Je vaše situace beznadějná?“ Kapitán Behrens z můstku odpověděl: „Není beznadějná, ale je vážná.“ Načež jej admirál Behrens požádal, aby ostatní lodi skupiny převzaly asi tak tři sta mužů jeho posádky. Na vlečeném Houstonu nebylo tolik mužů třeba a v případě, kdyby se náhle situace zhoršila, byly by jejich životy v ohrožení. Poté DuBose vydal příslušné rozkazy, aby připluly doprovodné torpédoborce. Následně byla přetažena lana se závěsnými sedačkami, a poté byla ihned zahájena evakuace posádky. Na Houstonu zůstalo nakonec jen přibližně 200 mužů pro potřebné činnosti.
Zde pak ještě, z amerických historických podkladů, český historik, Miloš Hubáček, na str. 116., 117., ve své knize - Boj o Filipíny, píše, cituji:

„Tokijský rozhlas každý den oznamoval potopení dalších lodí a po určitou dobu dokonce i velitel Spojeného loďstva admirál Tojoda ovlivněn hlášením letců vracejících se z náletů věřil, že se podařilo 38. operační svaz zdecimovat a že skupina lodí chránících dva poškozené křižníky je jediné, co Halseymu zbylo. Proto vysílal jednu leteckou formaci za druhou, a dokonce i 2. úderný svaz hladinových plavidel viceadmirála Šimy, aby nepříteli zasadily poslední úder. Dvě letadlové lodi, křižníky a torpédoborce doprovázející Houston a Canberru zažívaly horké chvíle. Kontradmirál DuBose i velitelé jednotlivých plavidel skupiny si dobře uvědomovali, jakou roli jim velitel loďstva přidělil, a s černým humorem svoje uskupení pojmenovali návnadovou divizi číslo 1. Jak je záměr vlákat Japonce do léčky pro návnadovou divizi nebezpečný, věděl i Halsey a DuBoseovi odeslal lakonickou depeši; Nemějte obavy! DuBose odpověděl: Nemám obavy, jen žasnu a čekám. Ale nejlépe vyjádřil pocity posádek lodí návnadové divize velitel lehkého křižníku Birmingham, když signalizoval kontraadmirálu DuBoseovi: Teď vím, jak se musí cítit žížala na rybářském háčku!