PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 129.




Vylodění na ostrově Leyte, skica mapy je majetkem Wikipedie.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Leyte

Již na Guadalcanalu, ale i při dalších invazních operacích odehrávajících v Tichomoří, sehrávala velmi významnou roli námořní pěchota. Tady při vylodění a pozemních bojích na ostrově Leyte tomu tak nebylo, ale ne zcela. I zde při vylodění a při pozemních bojích na Leyte, měla také své zástupce námořní pěchota a to v podobě 1 500 dělostřelců pod velením brigádního generála Thomase E. Bourka. To, že se na Leytské operaci podíleli také námořní pěšáci, mělo důvod ten, že ještě v průběhu bojů na Marianách, konkrétně při obsazování Saipanu, bylo V. výsadkovému sboru námořní pěchoty zapůjčeno totiž dělostřelectvo XXIV. armádního sboru. Jako kompenzaci pak pro plánovaný útok na ostrov Yap vrchní velitel oblasti Tichého oceánu admirál Nimitz přidělil XXIV. sboru čerstvě vytvořené samostatné dělostřelectvo V. výsadkového sboru.



Admirál Chester Nimitz, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Pak ovšem byla operace proti ostrovu Yap zrušena a pro ni určené síly byly užity k útoku na Leyte, spolu s nimi se na ostrově vylodil i prapor 155mm děl a prapor 155 houfnic patřící námořní pěchotě. Došlo k určitému zdržení, které bylo způsobeno vyložením většiny děl na nesprávných místech invazních pláží, ale po nápravě pak bylo dne D+3 dělostřelectvo námořní pěchoty už opět schopno účinně podporovat postup pozemních jednotek.
Japonské obranné síly, které byly situovány západně od invazních pláží, měly nejprve velkou výhodu. To proto, že jejich tamější postavení byla položena podstatně výše než ta americká. To znamenalo, že zatímco Japonci měli dokonalý přehled, Američané museli, především pokud šlo o vedení dělostřelecké palby, využívat pozorovací letouny.
Již také první den D bylo na břeh přepraveno několik částečně rozebraných lehkých letounů, které byly ihned sestaveny a jako startovací dráha jim posloužila úzká prašná cesta táhnoucí se po pobřeží. Ty další pozorovací letouny pak vzlétaly z doprovodných letadlových lodí. Všechna tato lehká letadla nejenže prokazovala neocenitelnou službu dělostřelectvu, ale byla i pověřována jinými úkoly, jako například průzkumem, fotografováním a dalším úkoly.
Zápisy pak říkají, že pozorovací letouny fungovaly spolehlivě: „kromě těch, které ohrozila vlastní protiletadlová palba“. Takto prý se dostal do potíží pouze jeden letoun. Jeho pilot ztratil v bouři orientaci a přistál na území, které ovládal nepřítel, konkrétně na jižním konci ostrova Samar.
Pilot však byla velice uvážlivý a duchapřítomný, v takto vzniklé situaci a zachoval si chladnou hlavu. První o co se postaral, bylo, že pečlivě ukryl všechny důležité dokumenty o spojeneckých operačních záměrech, které měl nešťastně u sebe. Pak za pomoci Filipínců, pečlivě zamaskovali letoun a v malé loďce odplul k americkému předmostí na Leyte. Po celkem dobrodružné plavbě se tam skutečně dostal.
Krátce nato, doprovázen zvláštním oddílem, se na místo nouzového přistání vrátil. Všechny dokumenty našel zahrabané tak, jak je opustil, a po opravě lehce poškozeného letounu odletěl na dulagské letiště.
Z japonských historických dokumentů, stejně jako z amerických pak plyne, že v prvých dnech leytské operace se japonské letectvo omezovalo jen na skutečně drobnější akce a jejich letouny se nad předmostím objevovaly sporadicky. Většinou to bylo jen v malých skupinkách o dvou nebo třech letadlech.
Japonští piloti svoji pozornost většinou nesoustředili na živou sílu, která rozšiřovala leytské předmostí, ale především svou pozornost soustřeďovali na lodě, které se zdržovaly u pobřeží a v zálivu, pak také na provizorně upravená letiště a především na válečný materiál a na zásoby nahromaděné na leytském pobřeží. Cílů měli skutečně dost, neboť pobřežní pruh byl tehdy doslova přeplněn municí, barely s PHM a hromadami beden se vším možným materiálem. A občas se jim skutečně podařil i „sólo kapr“:
„V sektoru 7. pěší divize na plážích Fialová a Žlutá stačila jedna jediná bomba, aby bylo zničeno víc než 50% divizních zásob PHM a munice, nemluvě už o dalších škodách“.
Píše český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 153., z amerických historických pramenů.
Z dalších historických zápisů pak plyne, že mimo třeba tohoto příkladu, působení poměrně velké materiální škody, dosahovaly letouny ještě například dalšího efektu, který japonští piloti se svými letadly s červenými terči na trupu a křídlech nemohli ani předpokládat. Totiž vytvářely zmatek, který se jim příletem, či průletem podařilo vyvolat. Svědčí o tom i některé zápisy, jako tento, který vystihuje zpráva jednoho z amerických důstojníků námořní pěchoty, který byl tehdy na Leyte vyslán jako pozorovatel. Ten později napsal:

„Protiletecký varovný systém ještě nebyl instalován. Zmatek, který vznikl mezi nezkušenými vojáky, kteří napřed viděli přelétat nepřátelské a poté vlastní letouny, způsobil, že stříleli na všechna letadla, i když byly výsostné znaky jasně rozpoznatelné. Úplně stačilo, když zahájilo palbu jedno dělo, a potom začala střílet všechna a všechny zbraně, i vojáci vyzbrojeni automatickými puškami a karabinami. Osobně jsem viděl, jak byl jeden torpédový bombardér Grumman Avenger sestřelen naší vlastní zbraní a jak bylo stříleno na několik dalších“.

V jiných zápisech se pak objevil záznam jednoho z pozorovatelů z řad námořní pěchoty, který prohlásil, že nejvíce zmatků nadělaly obsluhy protiletadlových děl z nákladních lodí a menších plavidel. Prý zřejmě proto, že obsluhy nebyly dostatečně poučeny a vycvičeny v rozlišování typů vlastních a nepřátelských letadel. Dokonce, prohlásil pozorovatel, „sestřelily letoun korigující palbu vlastních baterií…!“
Přes veškeré potíže a problémy, které i zde byly částečně vylíčeny, ale i byly i jiné – „zejména byla těžká situace pozemních jednotek, které bojovaly v prudkých deštích, kdy tam byl celý ten kraj zaléván neobvyklými proudy vody, která se řítila z oblohy a měnila prašné cesty doslova v bažiny a tamější rýžová pole v rybníky“ - bylo Leytské předmostí do 25. října 1944, podstatně rozšířeno. Nutno také říci, že současně s tím bylo na břehy vylodění dopraveno velké množství vojáků a válečného materiálu.
Tak např. – jen k severním vyloďovacím plážím dorazilo ve dnech 20. – 24. října 37 velkých nákladních a 90 výsadkových tankových lodí - a až na deset výsadkových lodí byly všechny tyto lodi do večera 24. října vyloženy, takže mohly zároveň ihned prázdné odplout. Během pěti dní Severní útočný svaz dopravil na toto předmostí celkem 80 900 mužů a neskutečných 114 990 tun zásoba a Jižní útočný svaz na jižní pláže dopravil 51 500 mužů a 85 000 tun nákladu, což vlastně představovalo pro dvě z divizí XXIV. sboru zásoby na celých třicet dnů.
Bylo 16 hodin odpoledne dne 24. října 1944, když mohl velitel 6. armády generálporučík Walter Krueger na ostrově Leyte zřídit své velitelské stanoviště. Armáda mohla prohlásit, že vyloďovací fáze leytské operace skončila.




Generál Krueger, velitel americké 6. armády, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.
Historické zdroje konstatovaly, že vylodění proběhlo nad očekávání úspěšně, ale nic ještě nebylo s konečnou platností rozhodnuto. Totiž na moři se tehdy schylovalo k velké, té největší bitvě všech dob, a teprve výsledek této námořní bitvy měl určit další vývoj událostí v celém Tichomořském prostoru.
Ve stejné době kdy čtyři divize americké 6. pozemní armády bojovaly o rozšíření předmostí Leytského zálivu a invazní plavidla Severního a Jižního útočného svazu dokončovala vykládku, Tokio se právě chystalo využít všech svých tehdejších zbývajících úderných sil v Tichomoří ke svedení rozhodující bitvy.
Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 158., doplňuje, z amerických a japonských historických pramenů, k tomu dodává tato shrnutá následující fakta, cituji:

„Japonským záměrem bylo zasazení zdrcujícího úderu spojeneckému loďstvu, čímž vznikne příznivá strategická situace umožňující zničit MacArthurova invazní vojska nacházející se na předmostí. Byl to odvážný, ale zároveň zoufalý plán, který odpovídal celkové situaci, v níž se japonské impérium nacházelo v posledních měsících roku 1944. Japonsko se ocitlo v krizi, jejíž překonání bylo nad jeho možností, ale fanatičtí důstojníci na rozhodujících místech trvali na tom, aby válka pokračovala. Tato, stále ještě velmi mocná skupina vsadila vše na jednu kartu: i ten nejriskantnější prostředek je třeba užít, skýtá-li nějakou naději. A nebude-li naděje, je smrt lepší než přiznání porážky.“

Japonská vojenská klika si velmi dobře uvědomovala, že největší slabinou jejich doktríny plánu Šó-1 je jeho nedostatečné letecké zajištění. Vždyť ta stovka letadel na letadlech lodí Hlavního svazu viceadmirála Ozawy, která kotvila v Hirošimském zálivu, a jak odhadovala spojenecká zpravodajská služba ke dni 20. října, asi stejný počet operačních letounů všech typů na filipínských letištích, to přece nemohl být žádný důvod k optimismu…!



Admiral Džizaburó Ozawa, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Svou myšlenku o plánu Šó-1, pak český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 158., doplňuje, z amerických a japonských historických pramenů, ještě o tato shrnutá následující fakta, cituji:

„Dokonce i poté, co velitel 2. letecké flotily viceadmirál Fukudome přemístil 22. října z Tchaj-wanu na Filipíny prakticky všechny letouny flotily, které mu po nedávném střetnutí s 38. operačním svazem zbyly, nebylo s největší pravděpodobností k tomuto datu na Filipínách víc než 200 bojeschopných letadel (zde je připojena poznámka v Hubáčkově knize, která zní - Jde jen o odhad, počet japonských letounů na Filipínách ve dnech 20. až 23. října 1944 nebyl nikdy stanoven jednoznačně, různé prameny uvádějí různá čísla.).“

Tolik zde k určité prognóze omezené datem mezi 20. až 23. říjnem. V dalším článku – Č 130 - si řekneme více.