PALBA.CZ

Lidská historie je plná válečných konfliktů. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl by ani náš vojensko-historický web Palba.cz. Války se dělí různě a ze všech dělení se lze dovědět, že jsou motivovány snahou získat moc, území suroviny, jak jsou vedeny a i jaké mají ideologické podhoubí. Ale ze všech těchto dělení vypadává závěr, jestli válka splnila očekávání účastníků. A proto mě osobně vše vede k tomu, že chybí jeden druh války. Válka zbytečná. Válka o Gran Chaco by do této skupiny asi zapadala naprosto dokonale. Byla zahájena z krajně pochybných důvodů a mimo územní zisk, o který prvotně asi nešlo ani jedné straně, vedla k decimaci mužské populace obou bojujících zemí a zastavení či v lepším případě zpomalení jejich rozvoje na desítky let.

Meziválečné země v Jižní Americe byly bohužel závislé na světovém trhu a přítomnosti zahraničního kapitálu ve všech odvětvích průmyslu i surovinové produkci. Významný byl i nerovnoměrný rozvoj regionů uvnitř jednotlivých států. V politické sféře měl zásadní vliv zájem velmocí, na které byla orientována i domácí politická i ekonomická elita. Vnitřní trhy byly nerozvinuté a ozbrojené síly i byly asi jediným garantem celistvosti státu.

Velká krize hospodářská 1929 až 1933 tu zasáhla mimořádně ničivě. Zmenšená poptávka světového trhu po surovinách a zemědělských produktech se odrazila v poklesu obchodního obratu Latinské Ameriky a to především zemědělské produkci.

Bolivijsko-paraguayský spor o část Gran Chaco probíhající v letech 1932 až 1938 měl své kořeny již v dávném koloniálním období. Stejně jako třeba v Africe o 20 let později ani zde přesné hranice nebyly vymezeny a oba státy si ji vykládaly po svém. Pro Bolivii mělo Chaco životní význam, neboť po ztrátě přístupu k Tichému oceánu měla prostřednictvím říční sítě Paraná-Paraguay spojení s Atlantikem. Oznámené objevení ropy na sporném území v roce 1925 přispělo k vyhrocení konfliktu. V nepřístupných a málo obydlených pralesích severního Chaca začaly obě americké republiky budovat pevnůstky a vzájemné přestřelky vedly k přerušení diplomatických styků.

Hospodářská krize vyhrotila v Bolívii sociální napětí a vládnoucí elita se pokusila o jeho uvolnění prostřednictvím záměrně gradovaného tlaku vůči Paraguayi. V polovině června 1932 obsadila bolívijská armáda paraguayskou pevnost, na což tato země odpověděla zahájením rozsáhlé ofenzívy. Síly obou stran byly přibližně vyrovnané, Bolívii podporovaly USA, Paraguay měla zázemí ve Velké Británii a Argentině, ale brzy se projevil základní rozdíl mezi oběma armádami. Bolívijské síly byly početnější, dobře vyzbrojené, ale málo kvalitní. Díky tomu nakonec Paraguajci převzali iniciativu. Koncem roku 1932 se válka proměnila v poziční. Při řešení konfliktu selhala i Společnost národů. Jak to bylo, uvidíte dále. V důsledku tohoto neúspěchu, který nakonec dostal Paraguay do role agresora, přestože byla bez vyhlášení války napadena ona, tato rozhořčena na nejvyšší míru vystoupila v roce 1935 ze Společnosti národů. V květnu 1935 po státním převratu v La Pazu byly zahájeny mírové rozhovory v Buenos Aires a v červnu byla podepsána dohoda o příměří. Mírová smlouva byla uzavřena až v roce 1938. Na základě tohoto kroku získala Paraguay dvě třetiny sporného území.

Naše země se v rámci Společnosti národů podílela na pokusech tuto válečnou krizi zastavit na poli mezinárodním, ale na poli vnitropolitickém naráželi naši diplomaté a ministři na tvrdý odpor našich zbrojařů, kteří na této válce chtěli profitovat. Tímto zájmem o obchod se ale rozhodně nijak nelišili od zbytku vyspělého světa. Vše o našem podílu na této válce v dobrém i méně dobrém probereme velmi pečlivě v druhé kapitole. V ní také probereme československé vojenské mise v oblasti latinské Ameriky v meziválečném období. A také se věnovat samotným zbrojním dodávkám do Bolívie, pokusům o dodávky do Paraguaye a občas se dotkneme dodávek i do jiných zemí. K mé lítost zjistíte, že to se skvělou pověsí našich zbraní v dotčené době nebylo vždy takové, jak jsem zvyklí číst a poslouchat

Kapitola první: PŘEDEHRA K VÁLCE.

Válka o Gran Chaco byla vybojována mezi Bolívií na jedné straně a Paraguayí na straně druhé. Šlo v ní o kontrolu nad severní části zeměpisného regionu Gran Chaco. Tato oblast se dnes rozkládá na severu Argentiny, na severozápadě Paraguaye, jihovýchodě Bolívie a malou částí zasahuje na jihozápad Brazílie. Na východě je ohraničen řekami Paraguay a Paraná, na západě andským Altiplanem. Je to dnes skoro neuvěřitelné, ale stále zde neexistují žádné fixně dané hranice na jihu a severu této oblasti. Je to jakási gentlemanská, jakž takž dodržovaná dohoda mezi geografy, která je vymezuje. Vymezení je 33. rovnoběžka na jihu a 17. na severu jižní zeměpisné šířky. Stejně tak není přesně určená rozloha Gran Chaca, různé zdroje uvádí hodnoty od 725 000 km² přes 850 000 km² až k 1 000 000 km².


xxxxxx
Tyto tři krásné fotografie ukazují typickou krajinu v Gran Chacu. Je to asi hezké místo, dnes ale prochází výraznou destrukcí porostů, intenzivním zemědělstvím a zprůmyslňováním.

Gran Chaco se dělí na subregiony. Dělení je dvojí.

Primo: do 3 zeměpisných subregionů:

Chaco Boreal severně od řeky Pilcomayo
Chaco Central mezi řekami Pilcomayo a Bermejo
Chaco Austral jižně od řeky Bermejo



Secundo: do tří geopolitických celků:
bolivijský Gran Chaco,
paraguayský Gran Chaco,
argentinský Gran Chaco. Dokonale to ukazuje mapa Gran Chaca a jeho rozdělení mezi jednotlivé státy umístěná výše.

Oblast je osídlena z velké části německy mluvícími mennonity, jsou zde města Fernheim, Filadelfie, Neulanda další. Mennonité jsou jednou součástí křesťanského hnutí novokřtěnců, kteří si původně říkali švýcarští bratří. V 18. století zde také působil český jezuitský misionář Martin Dobrizhoffer.

Celé to neskutečné válečné běsnění bylo se vší pravděpodobností důsledkem obchodního a konkurenčního boje dvou těžařů ropy. Byly to Royal Dutch Shell spolupracující s Paraguayí a Standard Oil, která naopak měla své zájmy v Bolívii. Ta první vznikla oficiálně v roce 1907. V tomto roce došlo k plnému propojení dvou samostatných holdingových společností Royal Duch a Shell Transport and Trading. Ta druhá byla jedním z několika pohrobků Standard Oil Co. Inc. vzniklé v roce 1870 a jako neoprávněný monopol zrušené v roce 1913 americkým nejvyšším soudem.

Celé to asi spustil nález ropy v podhůří And. To vyvolalo spekulace, že Chaco by mohlo být bohatým, velmi bohatým zdrojem ropy. A uvedené zahraniční ropné společnosti se podíleli na geologickém průzkumu. Navíc společnost Standard Oil již prováděla těžbu ropy z vrtů ve východní Bolívii, v okolí Villa Montes. Ale existuje nejeden názor, že není úplně jisté, že by válka byla způsobena výhradně zájmy těchto společností. Tyto názory reflektují velký zájem Argentiny dovážet ropu z Gran Chaco, pokud zde bude opravdu objevena. Mě potom zaráží, proč se Argentina do konfliktu přímo nezapojila od samého počátku, ale těžko říci kde je pravda.

Tato válka je někdy označována jako „Válka z touhy“, ve španělštině je to La Guerra de la Sed. Každopádně to byl nejkrvavější vojenský konflikt, který byl vybojován v Jižní Americe během celého celičkého 20. století. Vybojovaly ho dvě z nejchudších zemí celého kontinentu.

Během války, obě tyto vnitrozemské země čelily velkým potížím při dopravě zbraní a vojenského materiálu – samy v té době žádný zbrojní průmysl, který by stál za řeč, neměly. Vše muselo být přepravováno přes sousední země. Zvláště Bolívie s tím měla velké potíže a vše podtrhovala velmi řídká síť kvalitních dopravních tras. Na začátku války měla Bolívie nemalé příjmy z už těžené ropy, větší a lépe vybavenou armádu, řada faktorů stav otočila a Bolívie válku prohrála za cenu velkých územních ztrát, kdy plné 2/3 sporného území získala Paraguay.

K válce by asi stejně došlo, ani kdyby ten nesmysl s ropu nepřišel na přetřes u jednacích stolů. Jak jsem uvedl, obě země byly vnitrozemské a jejich přístup k moři byl možný jen po velkých říčních tocích. 600 000 kilometrů Gran Chaca byl sice řídce osídlené, ale kontrola řeky Paraguay která přes ně teče, byla nosným ekonomicko-strategickým momentem. Pro Bolívii, která ztratila v roce 1879 ve válce s Chile své pacifické pobřeží, cesta do Atlantiku byla stále důležitější. Také Paraguay, která ztratila téměř polovinu svého území ve prospěch Brazílie, Argentiny a Urugvaye v důsledku paraguayské války, nové území navíc s možností ropných zásob potřebovala skoro zoufale. Byl to pro základ pro národní obnovu a zdroj ekonomického růstu.

Než začala válka, jednalo se v mezinárodním rozhodčím řízení. Bolívie argumentovala tím, že oblast Gran Chaca byla součástí původních španělských koloniálních provincií Moxos a Chiquitos, které byly po rozpadu španělského koloniálního impéria přiznány Bolívii. Paraguay založila svoji obhajobu nároků na tom, že území de facto už obývá. Byla to pravda. Jak paraguayští tak i argentinští plantážníci a chovatelé dobytka využívaly většinu tohoto území. O své se jejich ústy hlásili i příslušníci malého kmene domorodého obyvatelstva Guaraní. Od roku 1919 argentinské banky vlastnily 400 000 hektarů půdy ve východním Gran Chacu a rodina nosné argentinského oligarchie Casadů, sama vlastnila dalších 145 000 hektarů půdy. Také přítomnost německých osadníků v Gran Chaco, kteří se zde usadili v roce 1920 pod záštitou paraguayské parlamentu, paraguayské nároky podporovaly. Rozhodnutí u stolu ale nepadlo.

Zahraniční zdroje poměrně vtipně ukazují, že něco jako diplomatická bitva probíhalo i na obyčejných poštovních známkách, kdy obě země vydávaly známky s mapovým motivem a vždy tyto známky byly takové, že právě toto území je naše a nikdy jinak. Podtrženo je vše tím, že sporné území se nazývá na známkách bolivijským nebo paraguayským Chacem, podle toho kdo známku vydal.

První poměrně ostrá konfrontace mezi oběma zeměmi se datuje až do roku 1885, kdy se bolivijský podnikatel Miguel Araña Suárez založil přístav na horním toku řeky Paraguay, nesoucí název Puerto Pacheco, jižně od Bahía Negra. Předpokládal mylně, že nová akvizice je uvnitř bolivijské území, ale Bahía Negro bylo považováno za sporné území i podle bolívijské vlády. Paraguayská vláda poslala vojenskou jednotku na palubě dělového člunu Pirapó, která pod záštitou jeho děl násilně vystěhovala Bolivijce z oblasti v roce 1888. Incident byl hodně rozebírán a následovaly dvě podepsané smlouvy. První z roku 1894 odmítl uznat bolivijský parlament a druhou z roku 1907 nechválil pro změnu parlament paraguayský.

V mezidobí, konkrétně v roce 1905, Bolívie založila dvě nové základny v Gran Chaco, byly to Ballivián a Guachalla, tentokrát podél řeky Pilcomayo. Bolivijská vláda klidně pominula nevýrazné paraguayské protesty.

Bolivijské pronikání do sporného území pokračovalo bez odporu až do roku 1927, kdy byla poprvé krev prolita při konfliktu v Chaco Boreal. Dne 27. února pěší vojenská hlídka paraguayské armády byla zajata jízdní jednotkou bolívijské armády. Při incidentu v blízkosti řeky Pilcomayo, byl velitel Paraguayské hlídky poručík Adolfo Rojas Silva za podivných okolností zastřelen a jeho vojáci internováni v bolivijském opěrném bodu Fortin Sorpresa. Některé prameny říkají, že nešťastný poručík byl zastřelen až tam a za podivných okolností.

xxxxx

Poručík Adolfo Rojas Silva na fotografii a na známkách vydaných k výročím jeho úmrtí. Paraguay jeho památku stále udržuje živou.

Začal velký politický a dnes by se řeklo i mediální cirkus. Zatímco bolivijská vláda formálně vyjádřila politování nad smrtí Rojase Silvy, paraguayské veřejné mínění celou událost nazvalo ve shodě vraždou.

Argentina se ujala role zprostředkovatele, ale následná jednání realizovaná v Buenos Aires nepřinesla ani jen náznak snahy uzavřít smlouvy a nakonec se zhroutila v lednu 1928. Následně spor přerostl do ozbrojeného konfliktu. Dne 5. prosince 1928 byla předsunutá pevnůstka Fortin Vanguardia bolivijské armády, která se nacházela několik mil severozápadně od Bahía Negra, obležena a vzata útokem jednotkou paraguayské jízdy. Přestože se jednalo o poměrně odolnou fortifikaci, moment překvapení sehrál svoji roli. Přesto posádka zahájila boj, ale byla limitována nedostatkem munice a špatnou výzbrojí. Při boji bylo zajato 21 bolívijských vojáků, pevnůstka a ubytovací stavení vojáků byly vypáleny a srovnány se zemí. Několik bolivijských vojáků uniklo. Bolívijské zdroje tvrdí, že útočníků bylo kolem tří set. Rozkaz k akci vydal bez vědomí svých nadřízených paraguayský plukovník Rafael Franco.

Bolivijci provedli v odvetě dne 10. prosince nálet na přístav Bahía Negra, který ale nezpůsobil mnoho obětí nebo velké škody. Dne 14. prosince Bolívijci zaútočili na dvě paraguayské pevnosti Fortin Boqueron a Mariscal Lopez. Při obraně Bogueronu nebyl nikdo zabit, při boji o druhou pevnost padl poručík Aparicio Figari a 14 jeho vojáků.



Pevnost Boguerón v roce 1928

Netrvalo dlouho a došlo k přerušení diplomatických styků a dne 16. prosince paraguayská vláda vyhlásila mobilizaci pro doplnění stálé a záložní armády a námořnictva. Dále byla vyhlášena pracovní povinnost pro osoby určené k zajištění potřeb armády v poli.

Následně byly určeny hlavní posty pro velení.

- vrchním velitelem všech ozbrojených sil se stal Patritio Escobar, který byl mimo aktivní službu mnoho let,

- generálním inspektorem armády se stal generál Manuel Rojas.

- Radě národní obrany předsedal dokonce biskup Juan Sinforiano Bogarin. Tento kněz ze všech tří jmenovaných prokázal největší způsobilost pro práci, ke které byl vybrán.



Předseda Rady národní obrany v roce 1928 až 1929.

Celá mobilizace byla obrovským propadákem. Nebyly zbraně, nebyly uniformy a narychlo poskládané jednotky byly okamžitě posílány tam, kam si zrovna místně nejvyšší velitel usmyslel. Stalo se opakovaně, že některý pluk dostal současně od dvou a někdy i tří vyšších důstojníků různé rozkazy, v jednom případě se měl současně nacházet na dvou místech vzdálených od sebe 160 kilometrů, tedy 5 denních pochodů. O nějaké bojové použitelnosti se nedá asi vůbec mluvit. Největším štěstím pro Paraguay bylo, že Bolívijci v tuto dobu válku nechtěli. Navíc i současně vyhlášená bolivijská mobilizace trpěla stejnými neduhy. Díky tomu válka nezačala nyní. Bohužel obě země zahájily jednání o rozsáhlých dodávkách zbraní od zbrojovek v Evropě ve Spojených státech, a tento proces nebyl zastaven ani po dalších jednáních. Když potom k válce skutečně došlo, byla o to horší.

Společnost národů vyzvala oba kohouty navzájem se obviňující z vyvolání srážek, aby se zdrželi jakéhokoliv kroku, který by mohl vést ke zhoršení situace. Po všem co se už stalo, to bylo důležité a bylo potřeba udržet konflikt ve stavu, kdy ještě bylo možno místo střelby jednat. Dne 17. prosince 1928 se v sekretariátu Společnosti národů dokonce projednávalo i možné použití ekonomických sankcí proti oběma státům. Než k tomu mohlo dojít, udělala vstřícný krok Bolívie. Oznámila, že přijímá doporučení předsedy Rady Společnosti národů a že přikázali svým velitelům zastavit jakýkoliv postup a útočnou činnost.

Mezitím Paraguay podala stížnost Společenství národů, ta ale byla zamítnuta Bolívií a Společenství národů přenechalo řešení sporu místní mezinárodně etablované organizaci. Viník se totiž jevil jasný- Paraguay. Oběma stranami byl nakonec přijat návrh Panamerické konfederace: zprostředkovat jednání a vyšetřit konflikt. Jak pro Společnost národů, tak pro Mezinárodní konferenci amerických států to byla zatěžkávací zkouška. Pokud by se totiž nepodařilo zažehnat tento pomalu se rozhořívající konflikt, jak by se podařilo Společnosti národů zastavit možnou válku jinde, třeba v Evropě.
Téměř o rok později, 12. září 1929 obě znepřátelené země, Paraguay a Bolívie podepsaly smlouvu o diplomatickém řešení konfliktu. V dubnu následujícího roku, Paraguay a Bolívie souhlasily, že si vymění dobyté pevnosti. 1. května 1930 obě strany pokračovaly v diplomatických stycích a 23. července 1930 byly dobyté pevnosti vyměněny. Každopádně nebyla podepsána žádná dohoda o konečném míru. Závody ve zbrojení, ale už začaly a nebyla vůle je zastavit.

Trochu související historie

Společnost národů byla mezinárodní organizace založená po skončení Velké války na základě výsledků pařížské mírové konference.
Dnem 28. června 1919, kdy byla podepsána Versailleská mírová smlouva, došlo k faktickému vytvoření Společnosti národů. Úkolem organizace byla poválečná demilitarizace, udržení světového míru, prevence před dalšími válečnými konflikty pomocí zásad kolektivní bezpečnosti a diplomatického vyjednávání. Těmito úkoly položila Společnost národů základ široké mezinárodní spolupráci.



Signatáři podpisu Paktu o Společnosti národů 28.4. 1919

Iniciátory a zakládajícími zeměmi Společnosti národů byly vítězné státy Dohody, jejich spojenci a nově vzniké státy v Evropě., tedy i Československo. Původních členů z roku 1919 tedy bylo 26 států, dále čtyři britská dominia a Britská Indie. Za sídlo Společnosti byla zvolena švýcarská Ženeva, mezinárodní smírčí soud byl ustanoven v nizozemském Haagu. Jedním z hlavních iniciátorů vzniku Společnosti byl americký prezident Woodrow Wilson.
V roce 1920 vešel v účinnost základní dokument organizace, Pakt Společnosti národů, kterým se členské země zavazovaly k dodržování pravidel mezinárodní spolupráce a bezpečnosti, respektování mezinárodního práva a dalších závazků učiněných v rámci Společnosti národů. Pakt Společnosti národů nebyl ratifikován Kongresem USA, Spojené státy se tak přes velký vliv jejich prezidenta na vznik společnosti nikdy členem nestaly. Celkový počet členských zemí se od 20. let značně měnil. Bylo to tam hodně živé.

Roku 1926 se členem stalo Německo, ale vystoupilo v roce 1933.
Sovětský svaz byl přijat roku 1934 a jako jediná členská země byl vyloučen roku 1939.
Do začátku II. světové války organizace vystoupily tyto další země:
Rok 1925, vystoupila Kostarika
Rok 1926, vystoupila Brazílie
Rok 1933, vystoupilo Japonsko
Rok 1935, vystoupila Paraguay, pod vlivem průběhu války o Gran Chaco a nespokojenosti s postoji Společnosti národů.
Rok 1936, vystupují: Guatemala, Honduras, Nikaragua,
Roku 1937 Itálie a Salvador
Roku 1938 Rakousko, Venezuela
Roku 1939 Maďarsko, Španělsko a Peru
Roku 1940 Rumunsko.

Přes značný vliv Francie a Británie ve Společnosti národů nebyla organizace schopna důrazně prosadit své cíle, naprosto bezzubá byla její činnost proti agresivním krokům vlád v:

- Itálii při pokusu zastavit její akce v Habeši,

- Německu, při snaze negovat jeho aktivity španělské občanské válce, anšlus Rakouska, uzavření Mnichovské dohody,

- Japonsku, zde jde o okupaci Mandžuska a mimořádně brutální válku v Číně.

Menší členské státy postrádaly významnější vliv na chod a rozhodování organizace, což způsobovalo napětí mezi nimi na jedné straně a Británií a Francií na straně druhé. Proto tolik odešlých států v Jižní Americe. Jejich vlády naznaly, že pro Evropské státy jsou pořád druho- a třeti-řadými partnery. Společnost národů tak v souvislosti s počátkem II. Světové války v letech 1939 a 1940 ztratila jakýkoliv praktický význam. Formálně byla Společnost národů rozpuštěna v dubnu 1946.

Vítězové II. světově války se rozhodli některé struktury Společnosti národů přetvořit do nově vzniklé Organizace spojených národů, která na činnost Společnosti národů přímo navázala.

Seznam generálních tajemníkův době války o Gran Chaco

xxxxx

Primo: sir James Eric Drummond (Brit) – 1920 do 3. července 1933

Secundo: Joseph Louis Anne Avenol (Francouz) – 1933 do 31. srpna 1940

Tolik k této instituci. V další kapitole probereme vše o československé účasti na této válce. A zjistíte, že role naší země v mezinárodní diplomacii před a v průběhu války o Gran Chaco byla významná a naše diplomacie se předvedla ve velmi dobrém světle. A o tom bude druhá kapitola této práce.