PALBA.CZ

I po dvou úporných bitvách svedených v zálivu Kula, pokračovaly boje o Novou Georgii, takže na komunikacích spojujících tento ostrov s americkými a japonskými základnami panoval i ve druhé polovině července 1943 čilý ruch, tudíž ztráty válečných lodí byly na denním pořádku. Tentokrát ukázalo svoji sílu letectvo, jehož obětí se stávaly převážně japonské torpédoborce. Už 17. července bombardéry u Bougainvillu poslaly ke dnu torpédoborec HACUJUKI a 22. července u téhož ostrova přesně mířené pumy potopily i hydroplánovou loď NISŠIN. Viceadmirál Nisšimura naplánoval další zásobovací operaci, kterou kryly čtyři křižníky a devět torpédoborců, jenomže poté co 20. července jižně od ostrova Choiseul americké bombardéry za velkých lidských ztrát potopily torpédoborce JÚGURE a KIJONAMI, Nisšimura akci zrušil.


Jak víme z kapitoly o bitvě u ostrova Kolombangara, plavby „Tokijského expresu“ nyní narušovalo zhruba 50 torpédových člunů (5. 9. 10. a 11. eskadra), přičemž první příležitost tyto dotěrné lodičky dostaly v noci z 1. na 2. srpna. Tehdy z Rabaulu vypluly ke Kolombangaře torpédoborce AMAGIRI, HAGIKAZE, ARAŠI a ŠIGURE přepravující 900 vojáků a 120 tun zásob. Na základnu torpédových člunů na ostrově Rendova sice toho dne zaútočily japonské bombardéry, jenž zničily dva čluny, ale přesto po zprávě o spatření „Tokijského expresu“ postupně vyplulo ze zálivu Lumbari patnáct jednotek rozdělených do čtyř uskupení, aby si v Backettově úžině počíhali na opovrhované „Žluťásky“. Nás bude zajímat formace vedená kapitánporučíkem H. Brantinghamem mající přidělený hlídkový sektor v severní části průlivu u ostrůvku Wana-Wana. Patřily do ní čluny PT-159, PT-157, PT-162 a PT-109, přičemž posledně jmenovanému velel nadporučík John Kennedy.


Torpédový člun PT-109

Radiolokátor na Brantinghamově člunu detekoval nepřítele kolem půlnoci a krátce nato došlo k vizuálnímu kontaktu. PT-157 a PT-159 ze vzdálenosti asi 1650 m vypustily na cíle udržující i v těchto nebezpečných vodách 30uzlovou rychlost šest torpéd. Protože velitelský PT-159 už neměl další „rybky“, Brantingham zamířil zpět na základnu, zatímco PT-157 se marně pokoušel najít zbývající dva čluny. Ani útoky dalších torpédových člunů k úspěchu nevedly, takže japonská zásobovací operace proběhla úspěšně

Jenomže při návratu došlo k další šarvátce. K dvojici vedené nadporučíkem Kennedym se později připojil PT-162, načež se jeho uskupení opět dostalo do kontaktu s nepřítelem. Jelikož panovala černočerná tma, oba protivníci se spatřili až na poslední chvíli, takže místo děl došlo k použití pradávné bojové taktiky jako za časů starověkých triér. Asi ve 2:30 zahlédla hlídka na AMAGIRI temný stín, načež fregatní kapitán K. Hanami pohotově nasměroval příď torpédoborce na dřevěný bok PT-109, jenž se rozpadl na dvě části a zmizel za zádí AMAGIRI. PT-169 ve dvou salvách vypálil torpéda, načež položil kouřovou clonu a ustoupil na jih, zatímco PT-162 se k vypuštění „rybek“ nedostal a rovněž opustil bojiště.

Jakmile požár na místě taranování PT-109 zhasl, čtveřice japonských torpédoborců zmizela ve tmě a nerušeně pokračovala v plavbě, aby se před východem slunce vzdálila z dosahu nepřátelských bombardérů. Třebaže si AMAGIRI při kolizi poškodil lodní vrtuli, takže musel snížit rychlost na 28 uzlů, šťastně proplul Blackettovou úžinou a odpoledne 2. srpna zakotvil v Rabaulu.


Nadporučík John Kennedy u kormidla PT-109

Série potyček mezi japonskými torpédoborci a útočícími torpédovými čluny někdy nadneseně nazývaná bitva v Blackettově úžině, představovala pro Američany fiasko, neboť vypustili 30 torpéd, aniž by cokoliv zasáhli, tudíž jediný rezultát představovala ztráta PT-109. Tehdy se vyznamenal budoucí 35. prezident USA, což této jinak marginální epizodě války v Tichomoří dodává na popularitě.

V době, kdy se před přídí PT-109 náhle ve vzdálenosti sotva 230 m zhmotnil AMAGIRI, stál Kennedy u kormidla, načež se rozhodl stočit člun na pravobok a odpálit torpéda, jenomže než PT-109 tento manévr dokončil, AMAGIRI jej doslova přepůlil. Naštěstí příďová vlna torpédoborce odnesla benzín z palivové nádrže dále od člunu, takže jeho torzo nezachvátil požár, ale přesto byl strojník McMahon vážně popálen a další dva členové třináctičlenné posádky (strojník H. Marney a torpédometčík A. Kirksey) zahynuli.

Po rozednění se Kennedy rozhodl potápějící se trosky opustit a pokusit se dosáhnout některého z Japonci neobsazených ostrůvků. To se trosečníkům včetně McMahona, jehož Kennedy jako zdatný plavec táhl na laně, po pětihodinové dřině podařilo. Jenomže pustý atol postrádal zdroj pitné vody, takže tu nemohli zůstat déle než několik dní. Kennedy a po něm i praporčík G. Ross se v noci vydávali na konec korálového útesu v marné naději, že přivolají některý z torpédových člunů patrolujících ve Fergusonově úžině. Proto 4. srpna přeplavali na ostrůvek Olasana odtud se Kennedy a Ross vydali na Naru, kde našli opuštěnou japonskou loďku se zásobou vody a potravinami.


Posádka torpédového člunu PT-109

Zda potkali přátelské Melanésany ochotné doručit na Rendovu zprávu, takže nyní již byla záchrana pouze otázkou času. Domorodci 7. srpna odvezli Kennedyho na ostrov Gomu k australskému pobřežnímu pozorovateli R. Evansovi, jehož prostřednictvím se spojil s nadřízenými, takže všechny trosečníky již následující noci vyzvedl torpédový člun PT-157 a dopravil je na Rendovu. Za příkladné chování byly Kennedymu uděleny Námořní medaile a Purpurové srdce, a následná publicita učinila ze syna známého senátora válečného hrdinu.


Tou dobou spojenecká pěchota na Nové Georgii krok za krokem postupovala k letišti v Mundě (dobyté 5. srpna), ale muži generálmajora M. Sasakiho kladli houževnatý odpor, takže obsazení ostrova bylo v nedohlednu. Pokračoval i přísun posil na Kolombangaru, která se Tokiu jevila jako další logický cíl nepřátelské ofenzívy. Proto se stratégové Země vycházejícího slunce rozhodli přepravit na tento ostrov dva prapory dislokované dosud na Bougainvillu.

Tímto nevděčným úkolem pověřili velitele 4. divize torpédoborců námořního kapitána Kaju Sugiuru majícího na povel torpédoborce ARAŠI, HAGIKAZE, KAWAKAZE a ŠIGURE. Posledně jmenovanému velel nám dobře známý Tameiči Hara nedávno povýšený na námořního kapitána. Sugiura zvolil osvědčenou trasu vedoucí zálivem Vella a Blackettovým průlivem, přičemž Hara ve svých pamětech tvrdí, že na velitelské poradě marně namítal, že opakovaní stejného operačního postupu představuje zbytečné riziko. Přesto ještě před rozbřeskem 6. srpna opustila čtveřice torpédoborců vezoucích přes 900 vojáků a 50 tun zásob Rabaul a vydala se na jih v naději, že se do oblasti doletu nepřátelských letadel z Russellova ostrova dostane až v nočních hodinách.


Námořní kapitán Kaju Sugiuru

Jenomže americká rozvědka odhalila japonské záměry, takže nepřátelé měli dostatek času připravit protiakci přesně jak se obával Hara. Za této situace nepřekvapí, že nad jeho uskupením při obeplouvání ostrova Buka zakroužil spojenecký letoun, načež Japonci zachytili odeslanou depeši, o jejímž obsahu nebylo pochyb. Na zrušení zásobovací operace však bylo pozdě, takže jejich torpédoborce pluly nezměněnou rychlosti a kursem do pasti nastražené Američany. Sugiurovy torpédoborce nesly celkem 22 kanónů ráže 127 mm a 32 torpédometů, přičemž se organizačně dělily na 4. (ARAŠI, HAGIKAZE, KAWAKAZE) a 27. divizi, z níž po nedávných ztrátách ARIAKE a JUGURE zbyl pouze solitérní ŠIGURE.

Mezitím došlo na spojenecké straně k důležité rošádě ve velení námořních sil, jelikož admirál Nimitz kvůli neshodám s generálporučíkem M. Harmonem převelel kontradmirála Turnera do Pearl Harboru a nahradil jej kontradmirálem Theodorem „Pingem“ Wilkinsonem. Dosavadní Halseyho zástupce mající zkušenosti se službou na torpédoborcích se ukázal jako muž na pravém místě a i jemu patří zásluha na následném vítězství.

Po nedávném fiasku v Blackettově průlivu se Wilkinson rozhodl vsadit na torpédoborce a torpédové čluny pověřil hlídkováním v zálivu Kula, přičemž se od nájezdu na Balikpapan z ledna 1942 jednalo teprve o druhý případ, kdy americké torpédoborce dostaly operační volnost. Úkolem zastavit „Tokijský expres“ Wilkinson pověřil námořního kapitána Fredericka „Moose“ Moosbruggera velícímu doposud 12. divizi torpédoborců. Moosbruggerovy posádky prodělaly důkladný výcvik v nočních torpédových útocích na cíle detekované radarem, takže se jednalo o ideálního kandidáta, třebaže ještě před několika dny by Wilkinson patrně ukázal na jiného muže.


Kontradmirál Theodore Wilkinson

Velitel 44. divize torpédoborců fregatní kapitán Arleigh Burke na základě analýzy dosavadních nočních bojů vypracoval novou torpédovou doktrínu určenou primárně k soubojům s nepolapitelným „Tokijským expresem“. Jenomže velitel Oblasti jižního Pacifiku admirál Helsey počátkem srpna usoudil, že přepracovaný Burke a jeho podřízení nutně potřebují odpočinek, takže je poslal na Espiritu Santo.

Hlavní zásadou Burkeho doktríny bylo rozdělení sil na dvě paralelně plující kolony, přičemž jedna měla podniknout překvapivý torpédový atak, kdežto druhá dostala za úkol následně kolmo překřížit čelo nepřátelské sestavy a dorazit torpédované lodě dělostřelbou. Moosbrugger se rozhodl pro mírnou inovaci, jelikož u lodí určených k plnění druhého úkolu kázal snížit počet torpédometů ve prospěch 40mm automatů vhodných k ničení japonských přepravních barží. Když s tímto záměrem seznámil Wilkinsona, ten obrazně řečeno pokrčil rameny a pronesl: „Znáte svoje lodě lépe než já a je na vás jak s nimi budete bojovat.“

Moosbrugger vskutku nepodcenil žádný detail, takže dopoledne 6. srpna svolal poradu, kde jednotlivým velitelům podrobně vysvětlil svůj plán a ti následně informovali vlastní podřízené. Proto, když v 11:30 zvedly torpédoborce DUNLAP, CRAVEN, MAURY, LANG, STERETT a STACK kotvy, byly posádky po všech stránkách připravené na střetnutí se zkušenějšími protivníky. 31. operační svaz v úhrnu disponoval 25 děly ráže 127 mm a 68 torpédovými aparáty, což mu zaručovalo převahu jak v palebné síle, tak v počtu torpédometů, což ovšem samo o sobě nemuselo nic znamenat, neboť v předchozích střetnutích synové Nipponu poráželi i silnější protivníky.


Námořní kapitán Frederick Moosbrugger

Z Tulagi zamířili Američané do nechvalně proslulého Průlivu se železným dnem. Zde uctili památku padlých v nedávných bitvách, a jistě se v koutku své hříšné námořnické duše obávali, zda brzy nebudou do kolonky ztrát zanesena i jejich jména. Ještě za denního světla 31. operační svaz ze severu minul Russellův ostrov i Novou Georgii a po setmění zamířil do úžiny Gizo kam měl podle rozkazu dorazit ve 22. hod. Jakmile zapadl Měsíc obloha se zatáhla hustými mraky a už beztak nízkou viditelnost zmenšovaly dešťové přeháňky, což nahrávalo Američanům stejně jako klidné moře usnadňující dělostřelbu.

Spojenecké posádky držící nejvyšší stupeň pohotovosti stály na svých postech, ale nic podezřelého neobjevily v úžině Gizo ani v Blackettově průlivu, takže jediná informace o blížícím se nepříteli pocházela z letounu, jenž už dříve spatřil Japonce poblíž ostrova Buka. Moosbrugger se tedy rozhodl obeplout západní pobřeží Kolombangary a prozkoumat záliv Vella. 31. operační svaz se tehdy v souladu s Burkeho doktrínou plavil ve dvou kolonách, přičemž vzdálenost jednotlivých lodí v rámci každé divize činila 460 m. Blíže kolombangarského pobřeží se držela 15. divize torpédoborců fregatního kapitána E. Simpsona složená z jednotek LANG, STERETT a STACK, zatímco Moosbruggerova 12. divize torpédoborců ve složení DUNLAP, CRAVEN a MAURY plula asi o 3650 m západněji.

Přístupové trasy amerických a japonských lodí k zálivu Vella a jejich pozice na začátku bitvy v zálivu Vella

Hodiny ukazovaly čas 23:33, když se na obrazovce radaru čelního DUNLOPU rozzářil jasný bod a Moosbrugger radiofonem informoval ostatní velitele, že byl na distanci 19 700 yardů (zhruba 18 000 m) navázán hladinový kontakt na 351°. Brzy se jeden velký bod rozdělil na čtyři menší, čímž Moosbrugger získal jistotu, že se jedná skutečně o nahlášený „Tokijský expres“ a jal se realizovat svůj bojový plán.

Japonské torpédoborce dopluly večer do Bougainvillova průlivu, načež zvýšily rychlost na 30 uzlů a vydaly se k ostrovu Vella Lavella. Na čele se plavil vlajkový HAGIKAZE následovaný jednotkami ARAŠI, KAWAKAZE a ŠIGURE. Odstupy byly stanované na 500 m, jenomže ŠIGURE měl opotřebované turbíny, takže když obepluly Vella Lavellu a zamířily do zálivu Vella, zaostával již za KAWAKAZE o 1000 m. Oné noci viditelnost většinou nepřesahovala několik tisíc metrů, takže není divu, že tentokráte japonské hlídky nepřítele včas neodhalily, a protože žádný torpédoborec nenesl radar, třímali Američané všechny trumfy.


Americký torpédoborec Craven

Spojenecké lodě tehdy pluly na severovýchod, ale ve 23:39 se 12. divize stočila na sever, aby s nepřítelem přešla na protilehlý kurs, zatímco 15. divize změnila kurs na západ s úmyslem „položit příčku na T“. Dělostřelci i torpédisté podle údajů z centrály zaměřili zbraně jako na cvičení a ve 23:41 DUNLAP, CRAVEN a MAURY ze vzdálenosti asi 5800 m na nic netušícího nepřítele v třísekundových intervalech odpálily každý 8 torpéd, načež v souladu s Burkeho doktrínou provedly ostrý obrat na pravobok, aby se vyhnuly případnému protiútoku.

Jednalo se o standartní americká torpéda Mark XV, jež se v dosavadním průběhu války ukázala jako zoufale nespolehlivá, neboť jejich bojové hlavice buďto neexplodovaly, popřípadě vybuchovaly předčasně, přičemž „rybky“ často nedokázaly udržet nastavenou hloubku a cíle podplouvaly. Jenomže v létě 1943 se již původně preferovaná magnetická roznětka nepoužívala a doposud příliš citlivé kontaktní zapalovače byly upraveny, aby nedocházelo k předčasné iniciaci. Tato opatření z nich (společně s upravením nastavované hloubky) učinila relativně spolehlivou zbraň, třebaže svými výkony stále na míle zaostávaly na japonskými „Dlouhými kopími“.


Odpálení zkušebního torpéda Mark XV z torpédoborce Dunlap

Zatímco torpédo Mark XV dosahovalo při vzdálenosti 5500 m rychlosti 46 uzlů a jeho maximální dosah činil 13 000 m při rychlosti pouhých 28 uzlů, japonské torpédo mělo při 36uzlové rychlosti dosah 40 000 m, zatímco při nastavení na distanci 20 000 m uhánělo rychlostí 48 uzlů. To znamená, že americká torpéda se reálně dala použít jenom při nočním boji, kdežto japonská se svým dosahem mohla měřit s kanóny těch nejhrubších ráží. Američané - hrdí na svůj vyspělý průmysl - si dlouho odmítali připustit, že by vysmívaní „Japs“ dokázali vyvinout o tolik účinnější zbraň, což nejednou vedlo ke zbytečným ztrátám na lodích i životech.

Torpéda nastavená na hloubku od 1,5 do 2,75 m (5-9 stop) měla po 4,5 minutách dosáhnout předpokládané polohy cílů, takže posádky během odpočtu napjatě čekaly, zda nepřítel nezahájí úhybný manévr, přičemž nikdo nemohl vyloučit, že i k jejich lodím už směřují podmořské projektily. Štěstěna však toho dne stála na spojenecké straně, takže japonské hlídky s nočními dalekohledy spatřily siluety nepřátelských lodí až na poslední chvíli, a nežli se jejich velitelé zorientovali, bylo na reakci pozdě. Pouze koncový ŠIGURE stihl změnit kurs a narychlo odpálit osm torpéd, načež námořní kapitán Hara považovaný za odborníka na použití torpéd, pouze bezmocně sledoval, kterak Američané dávají synům Nipponu ochutnat medicínu, kterou sami v uplynulých měsících ordinovali v hojných dávkách.


Bitva v zálivu Vella

„Když jsem se znovu podíval do vody, zadržel jsem dech.“ Píše Hara. „K přídi ŠIGUREHO, která se rychle stáčela doprava, letěla vodou tři torpéda. Skoro se mi podlomila kolena a musel jsem se chytit zábradlí. To první torpédo nás minulo dvacet metrů před přídí, druhé bylo bližší a zdálo se, že třetí nás určitě trefí. Ovšem nezasáhlo nás, a pokud ano, byl to jen šikmý náraz do boku rychle se otáčející lodě. Měl jsem dojem, že slyším tlumené bouchnutí ze zádě, ale nebyl jsem si jistý. Když jsem se znovu rozhlédl, viděl jsem několik torpéd plujících asi třicet metrů před přídí, jak loď dokončovala úplný kruh své zoufalé únikové otáčky.“

Dodejme, že později bylo v suchém doku odhaleno, že ono „tlumené bouchnutí“ měl na svědomí náraz torpéda do kormidelní ploutve, ale protože byl Hara miláček Fortuny, neexplodovalo. Ostatní lodě takové štěstí neměly, takže doposud klidnou nocí zazněla řada výbuchů a k zakaboněné obloze vyšlehly ohnivé jazyky doprovázené jásotem amerických posádek. HAGIKAZE, ARAŠI a KAWAKAZE se také pokusily o úhybný manévr na levobok, respektive pravobok, ale nežli lodě při 30uzlové rychlosti zareagovaly na otočení kormidla do krajní polohy, přihnala se zkáza v podobě amerických torpéd. Jejich hlavice sice oproti japonským obsahovaly pouze poloviční množství trhaviny, ale 224 kg torpexu se ukázalo jako dostatečné množství na zničení či ochromení jednotek velikosti torpédoborce.

Jako první byl dvakrát zasažen čelní HAGIKAZE, a protože druhé torpédo explodovalo v prostoru strojního oddělení, došlo k přerušení dodávek páry a hořící loď stanula ve vzdálenosti pouhých několika tisíc metrů od nepřítele. ARAŠI si patrně našly dokonce tři „smrtící doutníky“, a jelikož i zde došlo k vyřazení strojovny, dvě driftující lodě se hned na počátku bitvy ocitly vydané napospas natěšeným americkým kanonýrům. Nejhorší osud však čekal na KAWAKAZE zasažený do předolodí, načež došlo k sekundární explozi muničního skladu pod velitelským můstkem, čímž byl jeho osud zpečetěn.


Japonský torpédoborec Kawakaze

Hara nařídil nepoškozený ŠIGURE zahalit kouřovou clonou a odplul na severozápad nabít torpédomety, takže Spojence čekala při realizaci druhé části plánu snadná práce, neboť plameny zahalené lodě stály na hladině jako chromé kachny. Dělostřelba začala v 23:47, přičemž se Simpsonova 15. divize zpočátku soustředila na pouhých 2750 m vzdálený KAWAKAZE. Nejprve se na něj sneslo krupobití 127mm granátů, a poté co jej zasáhla torpédová salva ze STACKU, se KAWAKAZE v 23:52 převrátil a zmizel pod hladinou, zatímco místo jeho zkázy osvětlovalo hořící palivo trápící přeživší členy posádky.

ARAŠI a HAGIKAZE se sice bránily sporadickou dělostřelbou, ale poté co se do boje zapojila i znovu zformovaná 12. divize, jejich odpor rychle slábl, třebaže MAURY už po pěti salvách zastavil palbu kvůli poruše radaru. Spokojený Moosbrugger po vypálení 175 granátů zamířil se svojí divizí na severozápad, aby se přesvědčil, že v zálivu Vella neoperuje další nepřátelské uskupení, zatímco Simpsonovy lodě vypouštěly na ARAŠI a HAGIKAZE torpéda a pálily granáty tak dlouho dokud se neodebraly do Neptunovy říše. I na ARAŠI došlo k explozi munice a Morison uvádí, že když posádky torpédových člunů spatřily tento spektákl domnívaly se, že se probudil vulkán na Kolombangaře. Na místě jejich potopení, přízračně osvětleném planoucími požáry, zůstaly stovky námořníků a zejména vyjevených vojáků, kteří se museli vyrovnat se skutečností, že je „Tokijský expres“ neplánovaně vysadil v zálivu Vella daleko od cílové stanice.

Svědkem kalvárie Sugiurových torpédoborců se stala i posádka navrátivšího se ŠIGUREHO, přičemž Hara zvažoval, zda se má zapojit do boje, popřípadě se alespoň pokusit zachránit trosečníky: „Prožíval jsem na můstku muka. Jak může tento torpédoborec sám bojovat proti zjevně nepoškozené nepřátelské skupině s nevýhodou 250 vojáků a několika tun nákladu na palubě? U Guadalcanalu jsem učinil tři chyby a přišel jsem o 43 mužů. Kolik chyb by to bylo tentokrát a kolik mužů bych ztratil?“ Za této situace se nabízelo jediné rozumné východisko, takže Hara po konzultaci s velitelstvím zamířil do Rabaulu, zanechávaje tonoucí krajany na milost a nemilost nepříteli. Do Rabaulu ŠIGURE dorazil v noci ze 7. na 8. srpna, načež podle Harova tvrzení musel pozorovatel Jamašita na vycházce při obraně vojenské cti použít pěsti, neboť jeho posádka byla obviněna ze zbabělosti.


Torpédoborec Šigure

Moosbrugger se rozhodl ponechat na místě bitvy 15. divizi za účelem získání několika „jazyků“ a sám s DUNLAPEM, CRAVENEM a MAURYM ze severu obeplul ostrov Kolombangara a vydal se na zpáteční plavbu. Jeho podřízené povznášel pocit dobře odvedené práce, neboť doslova a do písmene rozdrtili nepřátelské uskupení, aniž by ztratili jediného muže. Simpson se pokusil jeho rozkaz splnit, ale protože trosečníci činili vše proto, aby neposkvrnili svoji čest zajetím, ztratil s nimi trpělivost a ve 2. hod. i on zamířil na základnu, ponechávaje zatvrzené nepřátele jejich osudu. Ani jeho muži v boji neutrpěli žádné ztráty a za zmínku stojí pouze nešťastné zranění jednoho dělostřelce na LANGU. To se ovšem nedá říci o Japoncích, jejichž lidské ztráty byly vskutku bolestné, neb o život přišlo 1210 mužů, zatímco 310 šťastlivců včetně námořního kapitána Sugiuri dosáhlo pobřeží.

Bitva v zálivu Vella tedy skončila drtivým spojeneckým vítězstvím, neboť Nippon přišel o tři torpédoborce, a kdyby se na ŠIGURE neusmáli bohové, jednalo by se o totální porážku. Toho si byly posádky japonských torpédoborců dobře vědomy, neboť noční bitvy považovaly za svojí královskou disciplínu, takže jejich sebevědomí utrpělo citelnou ránu. Naopak spojenečtí námořníci pocítili kýženou morální vzpruhu, neboť se ukázalo, že při vhodně taktice dokáží jejich torpédoborce vítězit nad svými protějšky.

Z amerického pohledu svedl Moosebrugger dokonalou bitvu, protože využil radiolokátory k zaskočení protivníka, což mu umožnilo provést drtivý torpédový útok, načež ochromeného nepřítele dorazil přesnou dělostřelbou. Na druhou stranu nelze průběh této bitvy zevšeobecňovat, protože pokud by panovala lepší viditelnost, mohl být výsledek na vážkách, protože Japonci již nejednou prokázali bleskovou schopnost zorientovat se a podniknout protiútok. I proto Američané na další podobný úspěch čekaly tři měsíce, i když další příležitost dostali už necelé dva týdny od bitvy v zátoce Vella.