PALBA.CZ

I během bitvy na Sibuyanském moři trápila velitele 3. loďstva odpověď na z jeho pohledu kruciální otázku, „kde k čertu jsou ty japonské letadlové lodě“? Jakmile si v průběhu předchozího dne učinil představu o složení nepřátelských svazů směřujících k Leyte a záměrech nepřítele, bylo nepředstavitelné, že by k Filipínám nesměřovaly i nosiče letadel představující alespoň na papíře stále hrozivou sílu. Jenomže třebaže se v uplynulých dnech na jeho pracovním stole nahromadila četná hlášení z ponorek a průzkumných letounů, žádné nehovořilo o letadlových lodích.

Jak je to možné? Před ústím průlivu Bungo sice až do 18. října hlídkovala skupina ponorek pod vedením fregatního kapitána T. Wogana, ale ta se toho dne vydala hledat lepší loviště, takže Američané vyplutí Mobilního svazu nezaznamenali. Navíc Ózawa v prvních dnech nasadil kurs, jenž jej držel v uctivé vzdálenosti od Mariánských ostrovů, aby jej nepřátelský vzdušný průzkum neodhalil předčasně, ale poté co jeho muži odpoledne 22. října doplnili palivo ze dvou cisternových lodí střežených šesti eskortními plavidly, nařídil změnit kurs na jihozápad přímo na Filipínské moře.

Admirál William Halsey na palubě bitevní lodě New Jersey

Už od 23. října Ózawa svědomitě plnil roli návnady a činil vše proto, aby v pravý čas upoutal Halseyho pozornost. Dokonce v tomto směru zašel tak daleko, že nařídil vysílat rádiové depeše, ale jelikož anténa na jeho vlajkové lodi ZUIKAKU měla neodhalenou poruchu, ani tento způsob jak prozradit svoji pozici k úspěchu nevedl. Proto ještě ráno 24. října jedinou Halseyho relevantní informaci představovalo hlášení rozvědky, z nějž vyplívalo, že na základě obsahu dešifrovaných depeší pro japonské tankery, letadlové lodě skutečně opustily Vnitřní moře a pravděpodobně se pohybují kdysi mezi Formosou a Filipínským mořem.

Kvůli tomu došlo k paradoxní situaci, že Spojenci již dávno znali polohu všech japonských svazů, jejichž skryté přiblížení bylo pro úspěch operace „Šó-Gó“ žádoucí, ale o pozici a složení Severního svazu se mohli pouze dohadovat. Naproti tomu Ózawův vzdušný průzkum dopoledne nalezl operační svaz 38.3 zaměstnaný odrážením útoků bombardérů z pozemních letišť, a zkušený válečník dospěl k závěru, že nastal čas hodit na misky vah svoji katanu.


Letadlová loď Zuikaku

V 11:45 odstartovalo ze ZUIKAKU, ČITOSE, ZUIHÓ a ČIJODA zhruba 60 letounů, z nichž však jenom 10 tvořily bombardéry opatřené torpédy, Ano, asi polovina stíhaček nesla v podvěsech pumy, ale přesto se jednalo o pouhý stín toho co Japonci vysílali do vzduchu během předchozích soubojů letadlových lodí. Viceadmirál Ózawa sice stál na palubě ZUIKAKU a salutováním vzdával čest osádkám startujících letadel, ale o jejich schopnosti ovládat svěřené stroje si vzhledem k tomu, že nedávno přišel o několik pilotů během běžných průzkumných letů, nedělal iluze. I proto vydal rozkaz, že v případě horší viditelnosti mají raději přistát na Luzonu a neriskovat návrat na mateřské lodě. Časy kdy námořní letectvo Země vycházejícího slunce představovalo elitní sílu prostě patřily minulosti a nástupci padlých „mořských orlů“ stěží zvládli odstartovat z krátké a nestabilní platformy jakou tvořila paluba letadlové lodě.

Dodejme, že je neuvěřitelné, že se Severní svaz k nepříteli nepozorovaně přiblížil na zhruba 200 mil, a kdyby Ózawa disponoval dostatkem bombardérů a vycvičených osádek, mohli se Američané dočkat stejně nepříjemného překvapení jaké zažili Japonci u Midway. To však za stávající situace nepřicházelo v úvahu. Spolehlivé spojenecké radary detekovaly nepřátele už ve chvíli, kdy byli vzdáleni asi 100 mil, což kontradmirálovi Shermanovi poskytlo čas připravit jim náležité uvítání. Poslední akce japonského palubního letectva v této válce proto nezpůsobila žádné škody, byť se hlášení přeživších pilotů jenom hemžila hořícími a potápějícími se loděmi. Hellcaty a obsluhy protiletadlových kanónů sestřelily 19 letadel, načež 39 vyváznuvších strojů zamířilo na luzonská letiště, zatímco jeden stíhač ze ZUIKAKU z neznámého důvodu odletěl až na Formosu, zatímco piloti tří letadel, kteří krátce po startu ztratili kontakt s ostatními, se vrátili na mateřské lodě.


Lehký křižník Tama

Přesto nálet splnil zamýšlený účel, neboť Američané na útočících strojích spatřili háky používané při přistáních na letadlových lodích a i samotný směr, z něhož přiletěly, jasně signalizoval, že dlouho hledané letadlové nosiče nemohou být daleko. Jejich přesnou polohu však stále halila rouška tajemství, takže zoufalý Ózawa ve 14:30 poslal kontradmirála Čiaki Macudu s hybridními obrněnci ISE a HJÚGA doprovázenými lehkých křižníkem TAMA a čtveřicí torpédoborců AKIZUKI, WAKACUKI, ŠIMOCUKI a HACUZUKI na jih.

Oficiálně bylo jejich úkolem dorazit americké lodě zdevastované předchozím náletem, ale Ózawa ani Macuda si nic nenalhávali a věděli, že se jedná o sebevražednou misi, jejímž hlavním účelem je konečně nepříteli prozradit polohu Mobilního svazu. K jejich nepopsatelné úlevě nad Macudovým uskupením v 15:40 zakroužil spojenecký průzkumný letoun, a o hodinu později dostal Halsey hlášení o pozici tak dlouho hledaných letadlových lodí. Kuritova depeše o změně kursu sice Ózawu zmátla natolik, že obrátil na sever, ale jakmile se zorientoval, zamířil na jihovýchod a povolal k sobě i Macudův odřad, s nimž se měl setkat ráno 25. října. První část svého nevděčného úkolu tedy úspěšně splnil a nyní bylo na veliteli 3. loďstva, zda spolkne předhozenou návnadu a vydá se jej pronásledovat.


Kontradmirál Čiaki Macuda

Admirál Halsey po této příležitosti prahl přinejmenším od chvíle, kdy jej kožní choroba před dvěma roky připravila o možnost velet letadlovým lodím v bitvě u Midway, ale jako velitel Oblasti jižního Pacifiku k tomu nedostal příležitost, a v nedávné bitvě na Filipínském moři velel spojeneckým silám viceadmirál Raymond Spruance. Jak válka neodvratně spěla k porážce Nipponu, ohnivý Halsey cítil, že mu příležitost změřit s nepřítelem síly prokluzuje mezi prsty jako písek, takže když mu osud konečně nabídl příležitost zanechat nesmazatelný otisk v prachu času, nehodlal jí promarnit.

Zdůrazněme, že jeho úkolem sice bylo chránit invazní síly u Leyte, ale v rozkazech ohledně filipínské operace byla i zdánlivě nenápadná klauzule „v případě, že by vznikla nebo mohla být vytvořena příležitost ke zničení hlavní části nepřátelské flotily, pak se takové zničení stává primárním úkolem.“ To mu dávalo možnost odplout, aniž by se protivil Nimitzovým instrukcím, takže svolal zasedání štábu, aby tuto možnost probral se svými spolupracovníky.


Velitel Tichooceánského loďstva admirál Chester Nimitz

Samozřejmě tu byla možnost flotilu rozdělit, což sice odporovalo americké námořní doktríně i v Annapolisu vyučované zásadě o koncentraci sil, ale 3. loďstvo bylo dostatečně početné, aby si tento prohřešek mohl dovolit. Halsey skutečně už v 15:12 nechal velitelům všech podřízených lodí stejně jako veliteli Tichooceánského loďstva v Pearl Harboru i admirálovi Kingovi ve Washingtonu odeslat depeši nazvanou „Bojový plán“. Jednalo se o úmysl vytvořit 34. operační svaz pod velením kontradmirála Willise Leeho, jenž měl za úkol v případě potřeby neprodyšně přehradit úžinu San Bernardino, zatímco zbytek Halseyho loďstva by se mohl věnovat plnění jiných úkolů.

Prozatím nezformovaný 34. operační svaz zahrnoval bitevní lodě ALABAMA, IOWA, NEW JERSEY, MASSACHUSSETTS, WASHINGTON a SOUTH DAKOTA, těžké křižníky WICHITA a NEW ORLEANS, lehké křižníky MIAMI, MOBILE, BILOXI, SANTA FE a VINCENNES doprovázené množstvím torpédoborců. To byly pro zamyšlený účel dostatečné prostředky, ale je třeba zdůraznit, že se jednalo pouze o záměr a nikoliv rozkaz k vytvoření 34. operačního svazu, což Halsey o několik minut později vysvětlil svým podřízeným. Bohužel tento důležitý dovětek byl odeslán přes komunikační systém používaný pro spojení mezi loděmi v rámci jednoho uskupení, takže jej admirál Nimitz ani viceadmirál Kinkaid nezachytili, což mělo později vážné následky.


Velitel 34. operačního svazu kontradmirál Willis Lee

Nedá se říci, že by si Halsey počínal bezhlavě, neboť od první zprávy o spatření Mobilního svazu do konečného rozhodnutí uplynuly čtyři hodiny, které většinou strávil v mapovně probíráním dalšího postupu se svými důstojníky. Halseyho štáb byl věrným obrazem svého šéfa, takže jeho členové většinou uvažovali podobně jako on. Letadlové lodě představují údernou pěst nepřátelské floty a ani jsou povinni je zničit, přičemž z jejich pohledu přílišná opatrnost, které se viceadmirál Spruance dopustil během bitvy na Filipínském moři, se nesmí opakovat, takže musí ke splnění tohoto historického poslání napřít všechny síly. Co by se koneckonců mohlo pokazit? Střední svaz byl zdecimován leteckými údery a patrně směřoval zpět na základnu, a s mnohem slabším Jižním uskupením si přece poradí Kinkaid.

A kdyby si Kurita nakrásně vylízal rány a obrátil se na východ, bude mít Kinkaidovo 7. loďstvo dostatek času, aby v noci z 24. na 25. října nejprve v úžině Surigao vyřídilo Nišimuru, a ráno se přesunulo k Leyte a stejně naložilo i s Kuritou. Za těchto okolností bylo střežení „té krysí díry“ zbytečné, a protože 34. operační svaz měl zahrnovat i vlajkovou NEW JERSEY, tento nevděčný úkol by Halseyho připravil o očekávané válečné vavříny, kterými by se takto ověnčil viceadmirál Mitscher a jeho podřízení. Halseyho štáb sám sebe označoval jako „Oddělení špinavých triků“ a v uplynulých měsících se tu s větším tu s menším úspěchem pokoušel přelstít nepřítele, ale v této euforické náladě si tito mistři klamu a přetvářky odmítli připustit, že se sami chytili do pasti nastražené velitelem Spojeného loďstva. Krátce před 20. hod. padlo konečné rozhodnutí a Halsey rozkázal, že se celé 3. loďstvo vydá na sever, zatímco on si pro sebe ukradne několik hodin spánku před bitvu, která jak skálopevně věřil, jednou provždy zbaví zbaví svět hrozby japonských letadlových lodí.


Velitelský můstek na bitevní lodi New Jersey

Kupodivu nenechal na místě ani žádné lehčí jednotky, které by varovaly admirály střežící přístupy k Leyte, v případě že by nepřítel pronikl onou „krysí dírou“ a vydal se k invazním plážím. Střední svaz totiž jak víme nebyl ani zdaleka zdevastován takovým způsobem jak vyplývalo z hlášení adrenalinem nadopovaných pilotů, takže jakmile se přiblížil západ slunce, a neobjevily se další bombardéry, Kurita změnil názor a v 17:15 k údivu štábních důstojníků nařídil přejít na původní kurs. Prvotní otřes způsobený pohledem na tonoucí MUSAŠI pominul, a protože nadřízení na možnost odvolat operaci „Šó-Gó“ nereagovali, neviděl jiné řešení než pokusit se prorazit na Filipínské moře, ať už si o jeho smysluplnosti myslel cokoliv. Správnost tohoto rozhodnutí o necelou hodinu později potvrdila depeše od velitele Spojeného loďstva všem složkám účastnících se operace „Šó-Gó“ ve znění: „S důvěrou v boží pomoc pokračujte v útoku“. Z jejího tónu jasně vyplývalo, že admirál Tojoda je připravený svoji velkou hru dotáhnout až do konce, a ve stejném duchu se nesla i Kuritova odpověď, že je bez ohledu na utrpěné ztráty odhodlán prorazit k Leyte a bojovat do posledního muže.

Osud nabídl Halseymu ještě poslední příležitost zachránit před historií své námořnické renomé, neboť sotva se uložil ke spánku, došlo na NEW JERSEY hlášení z INDEPENDENCE, že jeden ze vzdušných průzkumníků nahlásil změnu kursu Středního svazu na východ. Tato závažná informace přiměla hlavního zpravodajského důstojníka M. Cheeka, aby vznesl své pochybnosti ohledně Halseyho úsudku nejprve před leteckým operačním důstojníkem D. Moultonem, jehož se mu během večeře nepodařilo zviklat, a stejně dopadl i Cheekův další pokus přesvědčit o své pravdě náčelníka Halseyho štábu kontradmirála R. Carneyho.


Náčelník Halseyho štábu kontradmirál Robert Carney

Kostky byly vrženy a nikdo nehodlal budit tvrdohlavého „bosse“ jenom proto, že Kurita nečekaně změnil kurs a míří k průlivu San Bernardino. Dodejme, že se Halseymu sice přezdívalo „Býk“, ale jeho tělesná konstituce rozhodně nebyla ze železa. Admirála limitoval nejenom dosažený věk 62 let, ale i únava (v posledních dvou dnech téměř nespal) a zdravotní stav, neboť podle doktora C. Weekse měl tehdy stejně jako několik jeho štábních důstojníků chřipku, takže odpočinek nutně potřeboval.

Cheek nebyl zdaleka jediný kdo se obával, že Halsey sedl nepříteli na lep, neboť své pochybnosti vznesli i např. kontradmirálové Bogan a Lee, ale ani jejích slovům nepřikládali službu konající důstojníci na NEW JERSEY patřičnou váhu. Jakmile se Halsey kolem půlnoci probudil, dostal samozřejmě i on informaci, že Kurita vplul do úžiny San Bernardino, ale ta po jeho mysli sjela stejně jako kapka vody po nepromokavém plášti a nijak nenaleptala jeho víru, že Střední svaz už nepředstavuje hrozbu hodnou jeho pozornosti.

Bitevní loď New Jersey poblíž průlivu San Bernardino

Sebevědomý admirál poté odvolal průzkumné stroje od San Bernardina a vyslal je pátrat po Severním uskupení. Ózawa před Halseym provokativně zamával nastraženou muletou, načež „Býk“ zavětřil kořist a s napřaženými rohy se rozběhl vstříc nepříteli. Na světě v té chvíli zkrátka nebylo síly, která by mu dokázala sundat klapky z očí a potlačit touhu skoncovat s nenáviděnou ZUIKAKU - posledním mohykánem od Pearl Harboru - a dalšími letadlovými loděmi. Proto k údivu Kurity i jeho štábu 1. úderný svaz ani po proplutí výše zmíněnou úžinou nenarazil na nepřítele, takže se v souladu s plánem stočil na jih a podél východního pobřeží ostrova Samar nerušeně zamířil k Letyte, přičemž s každou zdolanou mílí narůstala mezi posádkami naděje, že „takové věci jako zázraky existují“ a bohové Nipponu nepřipustí, aby zemřeli zbytečně.

Předchozí a následující díly série Bitva u Leyte:
viewtopic.php?f=403&t=9920
viewtopic.php?f=403&t=9930
viewtopic.php?f=403&t=9944
viewtopic.php?t=9960
viewtopic.php?f=403&t=9968
viewtopic.php?t=9978
viewtopic.php?t=9994
viewtopic.php?t=10007
viewtopic.php?t=10027
viewtopic.php?t=10045
viewtopic.php?t=10063
viewtopic.php?t=10075
viewtopic.php?t=10096


Zdroje použité pro sérii Bitva u Leyte:
Александров Й.: Тяжелые крейсера Японии Хищники Империи. Moskva 2016.
Barnett C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Больных А.: Дуэли авианосцев; Кульминация Второй мировой. Vydala nakladatelství Яуза Эксмо 2011.
Carleton M.: Flagship; The Cruiser HMAS Australia (II) and the Pacific War of japan. Vydalo nakladatelství William Heinemann 2016.
Далл П.: Боевой путь Императорского японского флота. Vydalo nakladatelství Сфера 1997.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (2). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1989.
Grehan J.: Battle of Leyte Gulf; The Largest Sea Battle of the Second War. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2021.
Hoyt E.: Bitva v zálivu Leyte; Zánik letadlové lodi Princeton. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík. 2002.
Hoyt E.: MacArthurovo námožnictvo; Strhující historie legendární 7, flotily generála MacArthura za druhé světové války.
Hrbek J. a I.: Vítězství přichází z moře; Od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1999.
Hubáček M.: Boj o Filipíny. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Ireland B.: Záliv Letyte 1944. Vydal Amercom SA 2011.
Кофман В.: Японские линкоры Второй мировой „Ямато“ и „Мусаси“. Moskva 2006.
MacDonald R.: Task Force 58; The US Navy´s Fast Carrier Strike Force that Won in the Pacific. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2021.
MacDonald R.: Pearl Harbor´s Revange. Vydalo nakladatelství Pen & Sword Books Ltd 2023.
Malinowski J. Japońskie krążowniki typu "Mogami". Vydalo nakladatelství Tarnowskie Góry 1997.
Marriott L.: Naval Battles of the Second War: Pacific and Far East. Vydalo nakladateství Pen & Sword Maritime 2022.
Novotný J.: Causa Kamikaze. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1991.
Novotný F.: Veleobři oceánů. Vydalo nakladateství Albatros 2003.
Рубанов O.: Линейные корабли типа Нагато (1917-1945). Samara 2005.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Skřivan A.: Pád Nipponu. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1990.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Сулига С.: Японские авианосцы Сёкаку и Дзуйкаку. Moskva 1995.
Stille M.: Leyte Gulf; A New History of the World´s Largest Sea Battle. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2023.
Thomas E.: Hřmící moře; Čtyři námořní velitelé a poslední velké střetnutí v pacifiku během války v Tichomoří 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2010.
Tully A.: Battle of Surigao Straite. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2009.
O´Hara V.: The U.S. Navy against the Axis: surface combat 1941-1945. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 2007.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
100 битв, которые изменили мир (49); Сражение в заливе Лейте.
Морская коллекция 2010/1.
Морская Кампания 2007/9.
Navygaming 2020/3, 2014/1
Morze Statki i Okrety 2008/1, 2008/12, 2009/1
Okrety Wojenne numer specjalny 20; Krążowniki typu "Myoko"
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2017/2.
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
https://www.history.navy.mil/
https://www.navsource.org/