PALBA.CZ

ÚVOD

Kolegové, právě se díváte na začátek další práce z volného cyklu o rakousko-uherských vojácích, kteří se po Velké válce dali do služeb nové Československé republiky. V ní se stali součástí komplikovaných událostí, které provázely její vznik a počátky budování nové československé armády. Zpravidla se ctí obstáli.

Tato část cyklu bude o plukovníkovi - rytíři - rakousko-uherské armády a plukovníkovi a generálovi československé armády Františkovi Schöblovi. Z toho co se mi podařilo sesbírat, mi vyšla složitá kompilace jednoho lidského osudu, válečných událostí, převratných politických a geografických změn celého kontinentu a složitosti doby dvacátých let v naší nově zřízené zemi.

František Schöbl se narodil 6. června 1868 v Jindřichově Hradci. Jeho otec zde byl profesorem gymnázia. O jeho dětství a rodinných poměrech se mi nepodařilo nic dalšího zjistit. Naštěstí v dalším nejsou prameny až tak skoupé.

Kapitola první: VŠEOBECNÉ A VOJENSKÉ VZDĚLÁNÍ, RŮST VE FUNKCÍCH A HODNOSTECH

V letech 1879 až 1887, po ukončení základní školní docházky vystudoval Státní gymnasium, a místem bylo stále jeho rodiště Jindřichův Hradec

Hned po gymnáziu potom vystudoval v letech 1887 až 1890 Tereziánskou vojenskou akademii v rakouském, Wiener Neustadtu. Po ukončení této školy nastoupil jako poručík do funkce velitele čety u pěšího pluku 75. v Jindřichově Hradci, tedy se vrátil domů a po dvou letech se stal velitelem školy jednoročních dobrovolníků ve stejné posádce.



Tereziánská vojenská akademie Wiener Neustadt, dnešní podoba

V říjnu 1893 potom nastoupil na dva roky do Válečné školy ve Vídni a školu ukončil v říjnu 1895. Následně se opět vrátil domů, a stal se na pár měsíců praporním pobočníkem Pěšího pluku č. 75, v Jindřichově Hradci. Po škole byl navíc povýšen na nadporučíka.



Jindřichův Hradec asi v roce 1898

Po krátké epizodě v této funkci byl jmenován důstojníkem Mapovacího oddělení č. V, v posádce Sambor a v dubnu 1897 byl přeložen do Trientu jako náčelník štábu pěší brigády č. 16 kde působil rok. V roce 1998, dne 1. května byl povýšen do hodnosti setníka rakousko-uherské branné moci a v květnu toho roku byl jmenován velitelem pěší roty Pěšího pluku č. 70 v Pétarvárádu. Takže další přeložení, o tento pohyb ve velké říši nebylo nouze v životě žádného vojáka.

Dne 1. května 1910, tedy po dlouhých 12 letech byl povýšen do hodnosti majora rakousko-uherské branné moci. Co v těch 12 letech dělal?

Od května 1900 do května 1904 byl důstojníkem štábu VII: sboru v Temešváru
Od května 1904 do listopadu 1907 byl důstojníkem popisného oddělení Generálního štábu ve Vídni a hned potom ho čekal další pohyb a to funkce velitele pěší roty Pěšího pluku č. 36 v Josefově a Mladé Boleslavi.

Co si budeme povídat – studoval jsem v souvislosti s tímto volným cyklem o našich vojácích, kteří sloužili a to věrně a loajálně monarchii a po jejím zániku i v armádě nového československého státu ledacos a takové napohled nepochopitelné pohyby ve funkcích zde byly normální.

Jako čerstvý major se stal velitelem pěšího praporu Pěšího pluku č. 79 v Rijece. Zde vytrval ve službě až do prosince 1914, tedy v této funkci a na balkánském válčišti je zastihla Velká válka. K 1. listopadu 1913 byl ale ještě navíc povýšen do hodnosti podplukovníka rakousko-uherské branné moci.

xxxxx

Tyto dva obrázky ukazují kasárna v Riece, kde Schöbl sloužil před válkou a druhý obrázek e spíše kuriozita bez přímé vazby na tento článek - měla by to být továrna na výrobu námořních torpéd v Rijece s názvem Whitehead-werft.

Zde se nebudu zatím věnovat bojové činnosti, a tak jen sdělím, že k 1. prosinci 1914 byl povýšen na plukovníka a současně se stal velitelem již uvedeného Pěšího pluku č. 79. S tímto, tak řečeno „svým“ plukem bojoval na bálkánském a později i na východoevropském válčišti, byl tedy přemístěn na ruskou frontu.

Pár slov převzatých z

http://forum.valka.cz/topic/view/47345/ ... -1873-1918:

Tento „regiment rváčů“ jak si v některých případech sami vojáci říkali, si jistě zaslouží naši pozornost. Jejich vojenské nasazení a tažení ve Velké válce je dostatečně známé. Méně známé snad je to,že tento pluk a jeho vojáci byli jednotkou,která byla oceňována řády a vyznamenáními zcela nadstandartně. Bylo to i tím, že jednotka byla nasazována vždy tam,kde bylo potřebné zúročit vojenské nadšení Chorvatů,kteří tvořili jádro pluku. Není bez zajímavostí, že velitelský sbor byl zastoupen i důstojníky na nižších velitelských stupních z Čech a Moravy.

Byl to snad sám velitel pluku se svým štábem, kteří nechávali na hrany medailí zhotovovat nápis, který byl upomínkou služby u pluku. Existují řády a vyznamenání, které nesou jednotný nápis:

Vom Offizierskorps des k.u.k. Otočaner Infanteriregiments Graf Jellačič No 79

Velitelství dokonce nepodcenilo ani možnost udělovat dekorace s tímto nápisem na hraně případně na etuji u medailí pro vojíny a poddůstojníky.

Myslím si, že Schöbl si svého velení zde považoval, byl to pluk jak břitva.

Jeho novou válečnou destinací bylo převzetí velení nad Pěším plukem č.21, které převzal v květnu 1915. Tomu se budu podrobněji věnovat dále. Po bojové činnosti na ruské frontě, kde byl vážně raněn a musel bojiště opustit, se sem vrátil a převzal pluk od svého zástupce. Krátce na to byl jeho pluk přemístěn na jeho už třetí frontu, a to italskou. I tomu se budu věnovat dále.

Po roce divoké bojové činnosti na italské frontě byl v říjnu 1916 jmenován velitelem Horské brigády č. 7 na italské frontě. Velení brigády mu zůstalo i po srpnu 1917, pouze byl jmenován velitelem Pěší brigády č. 37. Co se týká tohoto posledního údaje, nevím co s tím.

http://forum.valka.cz/topic/view/113268 ... -1914-1918

Dle tohoto odkazu Pěší brigáda 37 na italské frontě skutečně byla nasazena, ale od října 1917, a jak vidíte, velel jí někdo úplně jiný. Navíc je to ta brigáda, která byla zničena při boji Čechů proti Čechům, v bitvě u Zborova. No nevím, třeba bude vědět někdo jiný.

Podívejte se na jeho Čistopis kvalifikační listinu. Je to dokument jaký se nevidí často a asi je to poprvé, co se na Palbě.cz něco takového objeví.

xxxxx



Ale jak vidíte v této kvalifikační listině v poli (18) je uvedeno, že sloužil i na frontě rumunské, ani nevím jestli je to vůbec možné, ale zatím nemám jak to prověřit. Fakt je že v dokumentu umístěném v kapitole IV, o tom píše také s tím že používá termín Besarabská hranice.

Z této funkce byl odvelen zpět na území zemí Koruny české, z několika pramenů vyplývá, že odmítl v době rozpadajících se front a končící války vydat rozkazy ke zbytečným útokům na v té době už velmi silné protivníky. Prameny dokonce používají termín odmítl hnát české vojáky na jatka a podobné. Mě se to nezdá – byl to loajální voják a odmítnout rozkaz by ho ohrozilo doslova do písmene na životě.

Spíše jako velitel brigády neprojevil dostatek bojového nadšení, anebo, a to asi skutečně nastalo, zpochybnil účelnost další útočné činnosti a to ve vypjaté době stačilo k odvolání z funkce a poslání domů- důstojníka takto uvažujícího na frontě nikdo nechtěl a hlavně – mohlo by to být nakažlivé.

Faktem je, že v září 1918 byl odeslán na zdravotní dovolenou a po ní byl ustaven velitelem náhradního praporu Pěšího pluku č. 75, u něj doma, v Jindřichově Hradci. Z velitele pěší brigády se stát velitelem náhradního praporu, to je hodně velký propad a evidentně někoho na AOK hodně vytočil.


Kasárna Pěšího pluku 95 v Jindřichově Hradci

Od listopadu 1918 se stal velitelem navrátivšího se Pěšího pluku č.75 v Jindřichově Hradci, nyní už nikoliv útvaru rakousko-uherské armády, ale útvaru domácího vojska československé armády.


Kolorovaný obrázek, původně diapozitiv a na něm příslušníci Pěšího pluku 95, toho času v Debrecíně před návratem domů, rok 1918

A tím začala jeho nedlouhá, ale velmi pestrá služba v nové československé armádě. A tak se na to stejným způsobem podíváme i zde.

Dne 29. října 1918 byl jmenován plukovníkem generálního Štábu a stále velel svému 75. pěšímu pluku. Dne 25. 11. 21918 byl jmenován do čela Velitelství vojsk bojujících na Slovensku. Ve funkci nahradil generála Josefa Štiku. Jeho štáb se rozmístil ve Starých kasárnách v Uherském Hradišti. Následně toto velitelství bylo přechodně v Žilině a nakonec v Košicích. Z Uherského Hradiště a Žiliny řídil všechny operace svých vojáků a podařilo se mu obsadit většinu území Slovenska vytlačit odtud maďarské vojenské síly a různé ozbrojené skupiny

Dne 8. ledna 1919 se stal velitelem Zemského vojenského velitelství na Slovensku, které se nacházelo v Košicích. Toto velitelství se zde nacházelo do června 1919. Plukovník generálního štábu František Schöbl byl dne 15. 03. 1919 povýšen do hodnosti generálmajora.

Síly, kterým velel, byly malé. Původně to byla jen 1. pěší brigáda ustavená 5. února 1919. Vele jí podplukovník pěchoty Hrbenský Arnošt a od 25. dubna potom plukovník pěchoty Kopfstein Arnošt. Od 19. května ale tuto jednotku ztrácí ze své přímé podřízenosti – byla převedena pod velitelství 1. divize. Této divizi o jediné brigádě velel generálmajor Jan Drobný a jeho velitelství bylo v Michalovcích a později v Mukačevě.

Od 30. března 1919 mu byla podřízena 4. divize. I tato divize měla jedinou brigádu a to 7. pěší brigádu. Velitelství se nacházelo v Popradu, Žilině a nakonec v Košicích. Prvně jí velel polní podmaršálek Vojtěch Letovský, po něm plukovník generálního štábu Jan Horák a nakonec generálmajor Antonín Rada.

A od 25. května 1919 mu byl pořízen Zemský dělostřelecký inspektorát na Slovensku.

Tento vojenský celek – tedy Zemské velitelství na Slovensku bylo od vzniku do 5. června 1919 podřízeno Ministerstvu národní obrany a od tohoto data do zániku 10. října 1919 Vrchnímu velitelství československé branné moci.

V době války s Maďarskou republikou rad nastalo přímé ohrožení Košic, které byly nakonec vydány bez boje. Schöbl se svým zemským velitelstvím Košice opustil a usadil se do Žiliny. Za to byl tvrdě kritizován. Některé prameny tvrdí, že byl dokonce přechodně odvolán a následně rehabilitován, ale to zatím nemám jak ověřit.

Faktem totiž je, že dne 1. listopadu 1919 byl ustaven do hodnosti generála V. hodnostní třídy, což vlastně odpovídalo jeho hodnosti generálmajora. Bylo to dáno zaváděním pravidel a hodnostních stupňů francouzskou vojenskou misí. Později tato hodnost byla nahrazena hodností brigádního generála.

Od 17. září 1919 byl jmenován velitelem 2. divize. Tato divize byla sestavena na základě takzvané „Lučeneké skupiny“ československého vojska na Slovensku. Původně jí velel polní podmaršálek Letovský, v době nejtěžších bojů potom generál Josef Šnejdárek. Od něj ji převzal právě Schöbl, aby ji po 22 dnech předal generálmajorovi Janovi Drobnému.

Následně převzal velení 9. divize. Ta vznikla 17. června 1919. Veleli jí postupně plukovník generálního štábu Kamil Holý, potom francouzský generálmajor Louis Jules Fredéric Kieffer, plukovník pěchoty Josef povolný. Náš generál jí velel od 20. řijna 1919. Jako její velitel se dočkal povýšení na generála IV. hodnostní třídy, což odpovídalo hodnosti generálporučíka, později tato hodnost nesla název divizní generál. Tuto šajbu dostal dne 29. prosince 2012. Bylo to jeho poslední povýšení.

Divize měla postupně několik míst rozmístění: Hulín, Kroměříž - Stará Kasárna, Trnava – Invalidovna a nakonec České Budějovice

Jeho 9. divize podléhala do 17. října 1919 Zemskému vojenskému velitelství pro Slovensko a následně, do 1. ledna 1920 Zemskému vojenskému velitelství pro Čechy. K tomu datu divize byla přejmenována na 5. divizi. Až do konce aktivní služby našeho generála byla podřízena Zemskému vojenskému velitelství pro Čechy. Byla až do svého zániku v roce 1938 dislokována v Českých Budějovicích v objektu zvané Velitelská budova

Byl to už plnokrevný svazek a měl podřízeny tyto útvary a jednotky:
10 pěší brigáda
9. pěší brigáda
Velitelství dělostřelectva 5. divize
Lehký dělostřelecký pluk 5, nahrazený v roce 1921 5. polní dělostřeleckou brigádou.

1. února 1922 onemocněl zánětem mozkových blan. Po dlouhé hospitalizaci a ještě delší rekonvalescenci byl penzionován a jeho vojenská kariéra skončila, tím že v září roku 1923 divizi předal svému nástupci generálovi Alfrédovi Škvárovi a od 1. října 1923 odešel do výslužby. Ale k tomu se ještě dostaneme.