PALBA.CZ

Už praxe bojišť počátku první světové války prokázala, že v armádním boji začínají být velmi užitečné, ba nepostradatelné letouny, pravda, tehdy ještě jen z plátna, dřeva a drátů a s minimální výzbrojí, zkraje jen ručních zbraní. V průzkumu se letadla osvědčila víc než upoutané balóny, které jednak neumožňovaly sledovat velké území nepřítele, jednak se stávaly snadnou kořistí letadel protivníka. Vzducholodě byly odsouzeny operovat ve velkých výškách, kam na ně stíhačky téměř nemohly, a tedy výsledky pozorování z ních byly rovněž nepostačující…

Také v námořním vojenství se začaly průzkumné letouny uplatňovat už zkraje Velké války – vzpomeňme třeba nálety japonských hydroplánů z ukotvené jeřábové lodi WAKAMIJA na německou opevněnou základnu Tsingtau (Čching-tao, dn. Quingdao) na podzim r. 1914 anebo akce „Vlčka“ – hydroplánku Friedrichschafen FF.33e z paluby korzárského pomocného křižníku WOLF (Vlk) při jeho rejdění v jihoasijských a australských vodách v r. 1917… Tehdy také, tj. v polovině r. 1917, vznikl v ústředí německého válečného loďstva nápad využít pro operace velkých oceánských ponorek, zvaných už tehdy „podmořské křižníky“, malých skládacích hydroavionů, které z přiměřených výšek měly konat obhlídky širých mořských ploch a navádět mateřské ponorky k lodí plujícím v relativní blízkosti. Vhodným letounkem se jevil LVG „Bu“, který měl být na ponorce uskladněn v několika vodotěsných schránách, z nichž se dal vyjmout a smontovat během asi třiceti minut. Jako mateřské ponorky byly upraveny nové U 139, U 140 a U 141 – velké oceánské, „křižníkové“ jednotky sestrojené v loděnici Germania v Kielu podle „Projektu 46“ na podzim r. 1917 a zkraje r. 1918 (1930/2485 t). S letounky se však počítalo i pro ponorky početného, zdokonaleného, rychlejšího typu U 142 („Projekt 46A“). Ten se však nepodařilo realizovat, takže zůstalo jen u oněch tří uvedených. Ty pak sice byly nasazeny na operační plavby, ale žádnou z nich neuskutečnily s letadly.

Po skončení Velké války se i o německé námořní projekty živě zajímali spojenci, jimž se v Berlíně a bývalých císařských námořních základnách do rukou dostalo velké množství technické dokumentace i více či méně dokončených konstrukčních dílů lodí, lodních zařízení, zbraní… Američané ihned po válce nechali podle německých plánů upravit zánovní, ale podstatně menší ponorku S1 (typová skupina S fy Electric Boat - 855/1065 t), na kterou instalovali malý hangár pro hydroplánek Martin MS-1, ale pokusy je neuspokojily – ponorka byla pro tento účel příliš malá. Navíc Američané seznali, že letadla na ponorkách jejich představě o taktice nasazení v příštím válečném konfliktu nejsou vhodným prostředkem, takže záležitost odložili. Vrátili se k ní až ve třicátých letech 20. století, kdy na velkou křižníkovou ponorku ARGONAUT (SM-1 – ponorka-minonoska, pův. V 4, později SS 166, nakonec přepravní APS 1) – vlastně tehdy vůbec největší americkou jednotku této kategorie (2878/4045 t) pro daný účel zkoušeli instalovat malý, jednomotorový létající člun Loening, jenže i tentokrát byly problémy. A tak se Američané projektem ponorky nesoucí vlastní průzkumný letoun navždy přestali zabývat. Ostatně vbrzku se v USA jako mnohem výhodnější než činnost pozorovacích letounů nasazovaných z ponorek jevilo využívání radaru, což se za druhé světové války potvrdilo
Pokusy s průzkumnými letouny hangárovanými na ponorkách činili po první světové válce také Britové. Využili k nim jednotku M2 – jeden ze tří podmořských monitorů (stavba čtvrtého, M4, byla zrušena), určených podle představ z r. 1916 k ostřelování pobřeží belgických Flander těžkým dělem ráže 305 mm, modifikovaně k potápění nepřátelských lodí palbou tohoto buldočího děla. Tato technická absurdita se bojového nasazení nedočkala, ostatně do konce Velké války vyplula jen M1, a tak se hledalo využití v příštích letech. Našlo se jen pro M2. Ta byla zkraje r. 1928 konvertována na nosič jediného průzkumného letadla – malého plovákového Parnall „Peto“, pro který byl před věží – na místě pro 12palcovku - zřízen hangár. Z hangáru byl letounek vytlačen na katapult na přední části trupu, který – třebas krátký – postačoval, aby byl „Peto“ s naplno pracujícím motorem vržen do povětří.


„Peto“ startuje z M2

Nutno dodat, že letecký katapult potažmo na ponorce byl tehdy excitující novinkou… Po vykonání letu se letounek vracel k ponorce, usedl na hladinu a byl jeřábem vynesen na kolejnice, na nichž byl rozložen a po nich i natlačen zpátky do hangáru. Hangár se uzavíral kovovou, poměrně tenkou roletou, která navíc na přední stěně hangáru vytvářela velkou plochu málo odolnou vůči vodnímu tlaku, při pohybu ponorky v hloubce větší než 40 m … Takto upravená byla M2 ve službě necelé čtyři roky. 26. ledna 1932 opustila Portland, aby se zúčastnila cvičení u West Bay (jižní Anglie). Ještě v 10:11 hod. se posádka M2 ozvala rádiem své depotní lodi TITANIA, s hlášením, že se v 10:30 hod. ponoří. To pak ponorka učinila – a už nevyplula. Při neštěstí zahynulo všech 60 mužů posádky. Podle všeho roleta uzavírající hangár nevydržela tlak v hloubce okolo 50 m, kterou jiné, i starší ponorky snadno překonávaly…

Pokusy Britů sledovali také Italové. Ti k pokusům na téma „letadla startující z ponorek“ využili menší zánovní ponorku ETTORE FIERAMOSCA (1530/2095 t, dokončena v r. 1930), projektovanou už s hangárem pro plovákový letoun Macchi M-53. Jenže výrobce letoun nedodal, takže už v r. 1931 byl hangár z ponorky odebrán a FIERAMOASCA sloužil až do r. 1946 jako klasická ponorka s 8 torpédomety, 120mm dělem a 4 kulomety…

Mnohem závažnější projekt učinili Francouzi. Jejich světově známý velký podmořský křižník SURCOUF sice byl v podstatě nápodobou britského „dělového“ typu M, ale dokonalejší – i on měl potápět nepřátelské lodě (dvěma) děly, byť ráže jen 203 mm, umístěnými v otočná věži před velitelskou nástavbou (mezi věží a nástavbou byl v samostatné věžičce koincidenční dálkoměr), k dispozici bylo i 12(!!) torpédometů ráže 550 a 400 mm a protiletadlové zbraně…, avšak ponorka nesla též hangár o průměru asi 2 m, určený pro převoz průzkumného a pozorovacího letounku MB 35 „Besson“; ono „pozorovacího“ znamenalo, že při akci na jeho palubě měl být dělostřelecký důstojník, korigující prostřednictvím vysílačky palbu děl SURCOUFU. Na rozdíl od M2 však SURCOUF neměl katapult, takže před letem musel být „Besson“ vysunut z hangáru na palubní plochu, tam rozložen a smontován, jeřábem pak přenesen na vodu, z níž odstartoval… Složení a rozložení letounu trvalo okolo čtyř minut, což bylo výtečné… Později dostala ponorka dokonalejší letoun, MB 411. Ten také byl na palubě lodi 3. července 1940, kdy SURCOUF obsadili Britové… Po problémech s dalším využitím ponorky s francouzskou posádkou byl nakonec SURCOUF nasazen i k doprovodu konvojů, při kterýchžto plavbách však už svůj letounek nevyužíval. Zkraje r. 1942 Britové po dohodě se Svobodnými Francouzi, jimž ponorka patřila, se měl SURCOUF přesunout na Tichý oceán, k nasazení vůči japonské plavbě, ale už 18. února 1942 se potopil u Panamy, zřejmě po srážce s americkou dopravní lodí THOMPSON LYKES...


Francouzský podmořský křižník SURCOUF[/align]

Za zmínku stojí i pokusy v Sovětském svazu. Tam v polovině třicátých let vznikl letounek SPL-1 pro menší ponorky typové skupiny P (PRAVDA, ZVĚZDA, ISKRA – 1200/1870 t), ale nakonec se projekt nerealizoval a tyto „letadlové“ ponorky, ostatně nevelmi povedené, přešly do standardní služby na Baltickém moři (za války byla P1 – PRAVDA 17. září 1941 potopena na mině u Hangö, ostatní, přes velká poškození, válku přečkaly).

Němci, přestože námořnímu vojenství v tomto ohledu posloužili první inspirací, ideu využití letounů na ponorkách posuzovali opatrně, přesto, že jejich ponorková ofenzíva na Atlantiku v polovině druhé světové války zkolabovala, a ozvaly se hlasy, že bojeschopnost U-bootů by mohla zvýšit pozorovací letadla startující z jejich palub. Hlavním důvodem skeptického pohledu na ponorky osazené letadly bylo, že přítomnost stroje na takové ponorce na jednu stranu sice dávala možnost sledování velkého námořního prostoru, na straně druhé však významně snižovala její bojeschopnost – vždyť letoun v ponorce, jejíž interiér byl už beztak těsným zabíral značně místa, potřeboval technické prostředky k údržbě i provozu, další palivo, další personál…, a považme, jak by se mělo velení ponorky zachovat v případě, že by pozorovací letounek byl kdesi ve vzduchu, a z druhé strany právě útočil Liberator…
Ale to jsem trochu předběhl, protože Němci znovu začali uvažovat o nasazení pozorovacích a průzkumných letounů na ponorkách ještě před druhou světovou válkou. Výsledkem pak byl projekt velkých ponorek typu XI, na které měl být instalován plovákový letoun Arado Ar-231 nebo vrtulník Flettner F1-282 „Kolibri“. Nakonec však se ponorky typové skupiny XI nerealizovaly, takže Arada (postaveno 6 strojů) a Flettnery (24 strojů) musely najít uplatnění na pozemním válčišti; dvě Arada však byla dodána na jeden z německých korzárských křižníků, kde však se pro svoji subtilnost neosvědčila… A tak Němci opatřily letadly jen skupinu menších ponorek typu IX D-2 (1590/1775 t), nazvanou MONSUN. Měla operovat na Indickém oceánu, kde Britové neměli tolik prostředků pro boj s ponorkami, přičemž základnami bylo několik přístavů ovládaných Japonci - Penang, Surabaja, Djakarta a Singapur, a při návratu měly tyto „monzunové“ ponorky naložit suroviny dodané jejich japonským spojenci a dovézt je do Německa. Oněmi letadly byly však jen rotorové kluzáky Focke Achgelis FA-330 „Bachstelze“, které sice byly technologicky i provozně levné, takže při ztrátě kluzáku velká škoda nevznikla (hlavně, že se zachránil pilot), avšak v námořních podmínkách se neosvědčily – byly citlivé na každý silnější vítr…

Nejagilnější ve využívání letadel při bojovém nasazení ponorek byli Japonci. Už ve dvacátých letech v tomto ohledu uskutečnili několik pokusů na bázi německých projektů, ale k hlavnímu rozvoji ponorkových nosičů letounů došlo rovněž až ve třicátých letech 20. století. Nejprve posloužila velká ponorka I-5 (/typ J1M – 2243/2921 t), dokončená v r. 1932, upravená na hlídkovou jednotku pro dlouhé křižování. Tam, kde jiné ponorky typu J1 měly jedno z dvou děl ráže 140 mm, měla I-5 od r. 1936 válcový hangár o dvou oddílech pro malé plovákové letadlo Watanabe E9W1 (ve spojeneckém označení „Slim“), které po smontování, které trvalo asi hodinu(!!), a to na plošině před hangárem, startovalo z hladiny. Zkoušky a provoz dopadly velmi dobře, takže japonská vrchní námořní správa rozhodla vyvíjet a stavět další ponorky pro dálkový, dlouhodobý průzkum nesoucí průzkumné letouny, avšak startující už z katapultu. Těmi byly od r. 1941 už i stroje Jokosuka E-14 „Ji“ (ve spojeneckém kódu „Glen“), jejichž nevýhodou však rovněž byla dlouhá doba nutná ke smontování letadla na ponorce… I-5 ovšem se jako „letadlová“ bojově příliš neuplatnila (ale letadlo z I-5 zkoumalo 17. prosince 1941 škody napáchané při japonském fatálním úderu na Pearl Harbor) – sloužila především k testům pro vývoj jiných ponorek s letouny na palubě; na konci v r. 1941 byl hangár odebrán, ponorka znovu dostala druhé 140mm dělo a za války byla nasazována jako standardní útočná jednotka (potopena 19. července 1944 americkými torpédoborci u Guamu)… Dalšími ponorkami, projektovanými už jako „letadlové“, byly I6 (typ J2), I 7 a I 8 (typ J3), I-9, I-10 a I-11 (typ A1), I-12 (typ A2), jednotky typové skupiny B1 (I-15, I-17, I-19, I-21,I-23, I-25 až I-39), dokončované mezi zářím 1940 a dubnem 1943, dále I-141 až I-145 (typ B2), I-154, I-155 a I-158 (typ B3 – v r. 1944 upraveny pro nesení 4 Kaitenů – „živých“ torpéd)… Nutno poznamenat, že japonské ponorky byly v porovnání např. s německými málo výkonné, hlučné, špatně manévrovatelné, a ovšem i bezbranné vůči radaru – tehdy totiž ještě neexistovaly ani přístroje, indikující zasažení plavidla radarovým paprskem…


Japonská I-25

Japonské letouny začaly z řekněme klasických ponorek operovat už v r. 1938, při blokádě čínského pobřeží, a pak se činily celou válku, výhradně jako zvědné stroje, tj. do útoků nasazovány nebyly respektive výjimečně – viz dále. Přitom jejich mateřské ponorky operovaly i velmi daleko od Japonska, např. u Madagaskaru, a 9. září 1942 letoun z ponorky I-25 zaútočil zápalnými pumami na území USA, konkrétně na lesy ve státě Oregon… V září doplula až do Německa I-8 (i s letounem, ale i deficitními surovinami pro svého spojence), kde vzbudila mimořádnou pozornost německých námořních a leteckých odborníkům, načež se vracela s plány nových německých zbraní… Ale největší pozornost (po válce) vzbudily útočné jednotky - ponorky-letadlové lodě, toho času největší na světě: I-400 a I-401 (typ STO – Sen Tóku), každá se 3 útočnými letadly. Měly se realizovat podle ideového návrhu adm. Jamamotóa z r. 1942, jenže z plánované typové skupiny se dostala do služby už jen I-402, a to jako podhladinový tanker, zatímco stavba I-406 až I-417 byla v r. 1945 zrušena. Poněkud menší I-13, I-14 (typ AM), se 2 letouny na každé jednotce, byly dokončeny v prosinci 1944 respektive březnu 1945…


Japonská ponorka I-400

Ponorky I-400 a I-401 nesly speciální stroje Ajči M6A1 „Seiran“ (jejichž vývoj i stavba se ovšem zpožďovaly), ponorky I-13 a I-14 měly stroje Wakadžima C6N „Saiun“. Všechna tato letadla měla provést útok na Panamský průplav, přičemž 6 strojů mělo nést torpéda, 4 stroje 80kg bomby (podle Sakaidy měly bomby všechny letouny); nálet měl být sebevražedný, s tím, že stroje taranovým nárazem rozbijí vrata průplavu… Jelikož však došlo k havárii a ztrátě několika letounů ještě před akcí a vyskytly se i další potíže, byl cíl změněn – původně se uvažovalo o útoku na San Francisko nebo Los Angeles, ale nakonec došlo k rozhodnutí napadnout velké kotviště amerických lodí v Ulithi – atolu v Karolínách v západním Pacifiku.


Japonský letoun M6A1 Seiran

Japonské velení iritovala v laguně atolu mezi čtyřiceti ostrůvky, dlouhé 36 km a široké 24 km, zejména přítomnost nepřátelských letadlových lodí, ostatně z tohoto důvodu bylo Ulithi už několikrát napadeno předtím, a to i letouny kamikaze a Kaiteny… Akce se rozběhla v závěru července 1945, avšak během ní byla I-13 potopena americkým letadlem, a než se ostatní ponorky dostaly k Ulithi, Japonsko kapitulovalo…
Tím nasazení letadel startujících z ponorek za druhé světové války skončilo a jelikož bylo vcelku vyhodnoceno jako neúspěšné, ponorky přestaly být „letadlovými“ jednotkami a zůstaly tím, čím původně byly – válečným plavidlem operujícím převážně pod hladinou a bojující konvenčními zbraněmi, nově ovšem i raketami.

Přehled japonských ponorek-nosičů letadel:
I-5 (typ J1M),
I-6 (typ J2),
I-7, I-8 (typ J3 – katapult byl za věží),
I-9, I-10, I-11 (typ A1),
I-12 (typ A2 – hangár a katapult byly před věží),
I-13, I-14 (typ AM, upravený typ A – dva letouny),
I-15 až I-39 (typ B1 - hangár a katapult byly před věží),
I-40 až I-45 (typ B2 - hangár a katapult byly před věží),
I-54, I-56, I-58 (typ B3/B4 - hangár a katapult byly před věží, později na I-58 byly letadlo a katapult nahrazeny Kaiteny),
I-400, I-401 (typ STO – Sen Tóku, 3 letouny, katapult před věží).

Literatura:

O „letadlových“ ponorkách lze získat informace na známých ponorkářských webech (na Wikipedii: http://en.wikipedia.org/wiki/Submarine_ ... er,ohledně japonských ponorek se lze odrazit od http://www.combinedfleet.com/ss.htm),
jinak jsem čerpal z
„Conway´s All the World´s Fighting Ships“ (2. a 3. díl) o japonských ponorkách,
článku Ing. R. Grégra „Ponorka jako nosič letadel“ (Křídla vlasti, 1963), a většina čtenářů těchto řádků zná „I-400“ (Sakaida, Nila, Takaki), Tarantovu „Ponorky útočí“, Chantovu „Encyklopedii ponorky“ atd., ale nejzevrubněji na toto téma pojednává
kniha T. C. Treadwella „Strike from beneath the Sea: A History of Aircraft Carrying Submarine“ z r. 1999. Foto: Wikipedia

Do oblíbených položek: http://oldships.webnode.cz/