PALBA.CZ

FORTE DEL MONTE FESTA
Hvězdné chvíle pevnosti jež se hvězd dotýká 1.světová válka - Itálie
Jedenáct bitev na řece Soča - 11 jen málo úspěšných italských útoků
Dvanáctá bitva na řece Soča – zničující útok rakousko-uherských a německých vojsk u Caporetta

Následovalo prolomení italských linií a začal všeobecný ústup italských vojsk, který se postupem času měnil v chaotický úprk. Italské velení se snažilo zastavit postup nepřátelských vojáků, ale ti byli nezadržitelní a stále postupovali vpřed. Záchranou měly být pevnosti postavené na počátku 20. století. Bohužel pro Itálii a její ozbrojené síly se naděje vkládané do opevnění nenaplnily. Jednotlivé forty padaly do nepřátelských rukou jeden po druhém bez boje nebo jen po menších šarvátkách.
S jedinou výjimkou. A tou výjimkou byl:
FORT MONTE FESTA

Když se k pevnosti Monte Festa blížila ustupující italská armáda, měl být tento fort vlastně už dávno odzbrojen. Protože se totiž až dosud bojovalo daleko od předem vybudovaného opevnění, byla z téměř všech italských pevností odvezena dělostřelecká výzbroj na frontu. Vzhledem k intenzitě bojů zde byl potřeba každý kanón. Nikoho tenkrát nenapadlo, že by se mohla stát tak velká katastrofa, k jaké došlo po bitvě u Caporetta a že by se k pevnostem umístěné po celou válku hluboko v týlu mohly přiblížit boje. Fort jako takový byl postavený na skvělém místě a měl silnou dělostřeleckou výzbroj. Byl sem také převelen velmi schopný velitel. Jednalo se o kapitána dělostřelectva Riccarda Noel-Winderlinga, který sem přijel teprve čtyři dny před začátkem bojů o pevnost. Na fort dorazil 26. října 1917 od 262. baterie těžkého dělostřelectva a dostal za úkol zastavit postup rakousko-uherských a německých jednotek, které se sem valily po úspěšném průlomu sočské fronty. Vzhledem ke katastrofické situaci italské armády a k tomu, že se situace neustále zhoršovala, byl rozkaz v prvních listopadových dnech změněn a pevnost měla za úkol zdržet nepřítele a získat tak pro zbytky poražené italské armády alespoň trochu tolik potřebného času ke spořádanému ústupu na nové obranné linie. Ovšem ani situace v pevnosti Monte Festa nebyla ideální. Pěchotních zbraní byl velký nedostatek. Obránci měli k dispozici jen několik desítek pušek a jeden nebo dva zastaralé kulomety Perino, které k zásobování munice používaly násypku na nábojové pásky. Špatná situace panovala také ve skladech dělostřelecké munice. Pro čtyři kanóny v otočných pancéřových věžích bylo k dispozici 2 600 granátů a pro čtyři kanóny v otevřených otočných lafetách jen 300 nábojů. Pro dvě protiletadlová děla ráže 75 mm bylo připraveno jen 400 nábojů. Celkem to tedy dělalo 3300 nábojů pro deset děl. Pro srovnání: dvě houfnice v otočné dělostřelecké věži na československém opevnění budovaném ve 30. letech 20. století měly mít ve skladech 12000 granátů…
Prvořadým úkolem tedy bylo zajistit další munici. To se kapitánovi Winderlingovi povedlo a tak další dny mohly být využity k výcviku posádky. Během těchto dnů byl z fortu Monte Festa až moc dobře vidět zmar italské armády. Údolím pod pevností chaoticky ustupovali Italové ve zdánlivě nekonečném proudu. K fortu Monte Festa se však už také blíží německé a rakousko-uherské jednotky. Obranné pozice v okolí pevnosti zaujaly tři italské divize (26.,36. a 63. divize).

Schylovalo se k ozbrojenému střetnutí…

Díl první – Troška historie

Možná bychom se však měli vrátit na začátek...

A tím začátkem bych určil rok 1861. V tomto roce totiž vzniklo Italské království, v jehož čele stál král Viktor Emanuel II. Stalo se tak sjednocením Sardinského království, Království obojí Sicílie, Toskánska a dalších území. V roce 1866 po porážce Rakouska-Uherska bylo k Itálii připojeno Benátsko a v roce 1870 také Řím a jeho okolí (tzv. Lazio), které bylo dříve součástí Papežského státu. Ekonomická situace nového státu nebyla dobrá. Itálie nebyla tak industrializovaná jako ostatní evropské mocnosti a zápasila s chudobou – především na jihu. Je zajímavé, že rozdělení na bohatý sever a chudý jih je v Itálii partné dodnes.

Fort Monte Festa leží v Benátsku, které v roce 1866 připadlo Itálii po válce s Rakouskem. Ihned po připojení Benátska se italští vojenští odborníci zajímali o obranu nově nabytého území. V roce 1871 byla vydaná studie zabývající se obranou Itálie. Bylo v ní konstatováno, že opevnění hranic na západě, severu i na východě je naprosto nedostatečné. Například na východě Itálie v oblasti, kde bude později vybudován mimo jiné i fort Monte Festa, se nacházely jen dvě beznadějně zastaralé pevnosti: bastionová pevnost Palmanova ze 17.století a ještě starší pevnost Osoppo. Což byl v podstatě středověký hrad, který prošel jen minimální modernizací. K dispozici bylo také rakouské opevnění. Problémem však bylo, že zbraně těchto pevností mířily opačným směrem než bylo žádoucí. Bylo jasné, ža tato situace je dlouhodobě neudržitelná. Po celá 70. léta 19. století však špatný stav veřejných financí neumožňoval provádět nějaké rozsáhlejsí opevňovací práce. Teprve když byla v roce 1880 zřízena Komise pro obranu státu, začalo se s konkrétními studiemi a také s výstavbou pevností. Studii vypracoval generál Enrico Cosenz. Počítal s tím, že pevnosti se budou bránit až do posledního muže a takto získaný čas bude využitý k mobilizaci potřebných sil a k následnému protiútoku. Nejdříve se začalo stavět u hranic s Francií, kde v té době hrozil ozbrojený konflikt. O pět let později – tedy v roce 1885 – vypracoval generál Cosenz také studii zabývající se obranou i ofenzivou Itálie na hranicích s Rakouskem-Uherskem. V této studii navrhoval provádět útočné operace v Tyrolsku v okolí jezera Lago di Garda a na ostatních místech se jen bránit. Bylo rozhodnuto opevnit Alpy a zabránit tak proniknutí útočících vojsk horskými údolími do Pádské a Benátské nížiny. Kvůli nedostatku financí byla výstavba opevnění na hranicích s Rakouskem-Uherskem neustále odkládána. V roce 1879 se Německo a Rakousko-Uhersko spojilo do tzv. Dvojspolku, ke kterému se o tři roky později připojila také Itálie. A tak vznikl známý Trojspolek. Vzhledem k dlouhodobému nepřátelství s Rakouskem-Uherskem, bylo připojení Itálie k Dvojspolku poněkud překvapivé.
Ale co jiného bychom mohli čekat od Itálie...

Krátkodobě by sice spojenectví s centrálními mocnostmi možná mohlo dávat smysl, dlouhodobě však nikoliv. Po změně vlády v Římě a změně zahraniční politiky viditelně opadlo napětí mezi Itálií a Francií. Naopak vztahy s Rakouskem-Uherskem nebyly nikdy ideální a dá se říct, že se naopak postupně zhoršovaly. Třecích ploch mezi těmito zeměmi bylo prostě mnoho: Rakouské Tyrolsko, Istrie nebo přístav Terst... Všechna tato území Italové tajně toužili připojit ke svému království. Také na Balkáně se Itálie snažila prosadit své zájmy. Ovšem Rakousko-Uhersko bylo úspěšnějsí.

Kvůli zhoršeným vztahům mezi oběmi zeměmi se na počátku 20. století začíná opět přemýšlet nad obranou italských hranic na severu a východě. V květnu 1904 přijelo do oblasti Benátska několik vyšších ženijních důstojníků. Chtěli na místě prozkoumat možnosti obrany. Jejich zjištění nebyla zrovna uspokojující. Jak už jsem psal, stálé opevnění v této oblasti prakticky neexistovalo. Také železniční a silniční síť nebyla dostatečná k provádění velkých manévrů ani k zásobování armády. A tak se začalo s nápravou…
Stavba nových fortů probíhala v letech 1905-1915. To znamená, že na začátku války byla většina staveb dokončená. Na hranicích s v té době nepřátelskou Francií byly postaveny jen čtyři forty, ale na hranicích s “přátelským” Rakouskem-Uherskem jich bylo přibližně čtyřicet. Opravdu pevné spojenectví...
Ale co jiného bychom mohli čekat od Itálie...