PALBA.CZ

Přestože se může zdát, že rozhodovací proces, na jehož konci bylo vyřčení konečného ortelu nad japonským admirálem byla pouze formalita, tak jednoduché to zase nebylo. Americké vnímání vlastního práva na adekvátní odpověď ve vztahu k věrolomnému napadení Pearl Harbouru byla jen část problému. Ve skutečnosti Nimitz se svým zpravodajským důstojníkem řešil tři základní dilemata:

Jako první to bylo již výše naznačené hledisko morální, tj. jakási otázka potenciálního státního terorismu, v podstatě cílené likvidace čelního představitele nepřátelského režimu. Tento "problém" byl však záhy a vcelku nepřekvapivě vyřešen promptním mávnutím ruky. Ostatně pravidla války a vzpomínka na „Pearl“ byly dost pádnými argumenty k jeho ignorování. Dále to bylo hledisko možné admirálovi náhrady kvalitativně lepším velitelem. A v poslední řadě, ne nevýznamné riziko, spočívající v ohrožení amerického tajemství prolomených japonských kódů a šifer.


Své pochybnosti o reálné možnosti Jamamotovi náhrady ještě nebezpečnějším mužem měl hned od počátku jak Nimitz, tak Layton. Navíc, zpravodajský důstojník si mohl dovolit ten luxus, opřít svůj názor o osobní a profesní znalost japonského admirála. Každopádně svoji nemalou roli v tomto ohledu sehrála obecně známá skutečnost Jamamotovi aureoly, které se u běžných Japonců těšil. V podstatě hned po jeho císařské milosti se co do popularity jednalo o muže číslo dvě Země vycházejícího slunce, přičemž dopad jeho smrti na morálku jejích obyvatel, a nejen jich, by byl prostě neoddiskutovatelný. V této souvislosti je pak úsměvné, že i v rámci této diskuze, o možných "pro a proti" si Layton neváhal přihřát vlastní polívčičku a bez zardění svému veliteli mj. řekl ... Víte, admirále Nimitzi, bylo by to stejné, jako kdyby vás sestřelili. Není nikdo, kdo by vás nahradil. ...

V součtu výše uvedeného, pozitiva spojená s admirálovou smrtí nad případném japonském odhalení prolomeného kódu u obou mužů převážila, přičemž tak byla vyřešena i třetí otázka. A když v samém závěru diskuze Nimitz dodal ... Je to dole v Halseyovo oblasti. Pokud existuje způsob, najde ho. Dobře, zkusíme to. ..., o Jamamotově osudu bylo rozhodnuto. Následně v průběhu dne z Rabaulu zachycená další japonská zpráva, v níž se v souvislosti s inspekční cestou vrchního velitele nařizovalo kontradmirálu Jošimovi provést adekvátní bezpečnostní opatření, obzvláště proti leteckému napadení, pak dala Nimitzově rozhodnutí onu symbolickou tečku.

Ještě téhož dne, 15. dubna 1943, jsou prostřednictvím každodenního tajného bulletinu velitelství tichomořské flotily - Commander in Chief Pacific Fleet Headquarters (CICPAC) o Jamamotově inspekční cestě ve stručnosti informováni všichni velitelé operačních skupin v Pacifiku. S tím rozdílem, že velitel zodpovědný za realizaci operace, tj. velitel Oblasti jižní Pacifiku - South Pacific Area (SOPAC) admirál William F. Halsey Jr., obdržel navíc Laytonem vypracovanou tajnou depeši, apelující krom jiného na maximalizaci snahy o utajení amerického pokroku v dešifrování:

... Věřte, že konkrétní snaha se vyplatí. Za účelem ochrany R.I. (radiového zpravodajství) navrhujeme, aby bylo pilotům řečeno, že pobřežní hlídka v oblasti Rabaulu, nebo jiný podobný zdroj, signalizovala naší ponorce, že neznámý vysoce postavený důstojník podnikne cestu do Ballale. Navrhujeme, aby se vynaložilo veškeré úsilí na to, aby operace vypadala jako náhodná. Pokud síly, kterým velíte mají schopnost sestřelit Jamamota a jeho štáb, jste oprávněn zahájit předběžné plánování. Veškeré naše nejlepší přání a očekávání vkládáme do našich stíhačů ...

Pro celé toto konání je pak příznačné, a současně i objasňující, jak velký zájem Američané na smrti japonského admirála vlastně měli. Neboť dříve, než byla zpráva odeslána, prošla Nimitzovo schválením, jenž ji doplnil osobním vzkazem:

... Hodně štěstí a lovu zdar ... .

Přestože se Layton s Rochefortem poznali již v roce 1929, na což v těsně předválečné době oba navázali velmi úzkou spoluprácí. Cesty osudu měli do značné míry zcela rozdílné.

William „Býk“ Halsey, jehož vztah k Jamamotově osobě by se dal přirovnat k příslovečné osině v zadku, však žádné extra pobízení od svého nadřízeného rozhodně nepotřeboval. V jeho žebříčku „oblíbenosti“ totiž japonský admirál figuroval hned za císařem Hirohitem a ministerským předsedou Tódžem na třetím místě. Vzápětí po obdržení depeše Halsey zpravil o nových skutečnostech velitele letectva pro jižní Pacifik – Commander Aircraft, South Pacific (COMAIRSOPAC) viceadmirála Aubreye W. Fitche, a z Doolittlova náletu dobře známého ex-velitele USS HORNET kontradmirála Marca A. Mitschera, od 1. dubna zastávajícího funkci velitele letectva Šalomounových ostrovů – Commander Aircraft, Solomon Islands (COMAIRSOLS). Přičemž, ani on si do odvysílané zprávy neodpustil připojit krátký dovětek:

... Japonci brzy uspořádají poradu o operacích a obranných opatřeních v oblastech Nová Guinea, Šalomounovy ostrovy, Bismarckovo moře. Sám Jamamoto přilétne do Ballale v Shortlandské oblasti 18. dubna v 10:00 bombardérem z Rabaulu za doprovodu 6 stíhačů. K návratu do Rabaulu (doufáme, že ne) odlétá z Kahli v 16:00 téhož dne ... „Talleyho“ dostaňme toho bastarda ...

Krátce po přijetí Halseyovo depeše se věci daly do pohybu. V průběhu 17. dubna se na Guadalcanalu v rychlém sledu uskutečnilo několik porad, kde za osobního Mitscherova vedení si ve velitelském okopu po celý den podávali kliku od dveří jak zástupci námořnictva, námořní pěchoty, tak armádního letectva. Přičemž, pro tyto porady bylo více než symptomatické, že s jejich rostoucím počtem se taktéž úměrně zvětšoval okruh jejich účastníků. Z počátku diskuze probíhala nad tu více, tu méně reálnými možnostmi, které Američané v nadcházející misi vůbec měli. Nicméně, při zvážení časového harmonogramu Jamamotovi inspekční cesty, geografických parametrů, přeletových vzdáleností apod. bylo brzy všem jasné, že stíhačky F4F Wildcat a F4U Corsair námořnictva, respektive námořní pěchoty jsou v budoucí operaci zcela mimo hru. A přestože doposud v naprosté většině na plánování se podílející námořníci a mariňáci notně skřípěli zuby, museli vzápětí seznat, že reálného provedení akce jsou schopny pouze armádní „Blesky“, neboli Lockheedy P-38 Lightning. Načež veškerá rivalita šla stranou a z čista jasna se podíl zástupců armádního letectva na konaných poradách začal zvyšovat. V této souvislosti je pak nutné konstatovat, že pro takto specifickou misi nebylo lepšího kandidáta než P-38.


Lockheed P-38 Lightning ve své produkční verzi G, vyráběné od června 1942 do května 1943 (708 ks), představoval v pořadí třetí pro boj již odladěnou verzi Lightningu. Už první série P-38G-1-LO sjížděly z výrobní linky s dvojicí pod centroplánem umístěných závěsníků, umožňujících zavěšení dvojice palivových nádrží o obsahu 568 l, alternativně dvojice pum do hmotnosti až 454 kg. Vzletové klapky s manévrovací výchylkou do 8° použitelnou do rychlosti 402 km/h a maximální výchylkou zvýšenou oproti předcházející verzi na 39° byly standardem. Výzbroj v podobě čtveřice kulometů Browning M2 ráže 12,7 mm o dotaci 500 nábojů na hlaveň a 20 mm kanónu Hispano M1 o 150 nábojích byla soustředěna v přídi letounu, díky čemuž celkový soustřel nepřesahoval 50 cm. S přihlédnutím k rychlosti střelby 850 respektive 650 ran/min, a 35 sec. u kulometů a 14 sec. u kanónu trvající nepřetržité dávce, kdy každý šestý náboj měl ráži 20 mm, představovala výzbroj Lightningu vcelku nekompromisní záležitost. Oproti předcházejícím verzím E a F však největší změnu představovaly nové motory Allison V-1710-51 a 55 (-F10R a – F10L) o maximálním výkonu 1 325k a nové turbokompresory General Electric B-13. I díky nim P-38G při max. cestovní rychlosti 489 km/h ve výši 7 620 m dosahoval maximálního doletu 1 126 km, za použití dvojice 568 litrových přídavných nádrží 3 057 km.

Zpočátku bojového nasazení měli piloti, většinově odkojení Aircobrami a Warhawky, k novému typu spoustu výhrad a spíše u nich převažovaly smíšené pocity. Vzhledem k jeho vlastnostem ve velkých výškách byly tehdy P-38 nasazovány prioritně jako výškově krytí, přičemž to pak u ostatních leteckých jednotek budilo zdání, že se Lightningy do bojů s obratnými A6M a Ki-43 příliš nehrnou. Ostatně, tehdejší přezdívka typu „zákop ve výšce“ mluvila sama o sobě. Ve skutečnosti přednosti letounu o vzletové hmotnosti atakující 9 tun se nacházely zcela jinde než v boji na utažených zatáčkách s „ultra“ manévrovatelnými Japonci. Jen to bylo potřeba nalézt a ověřit. Během krátké chvíle tak byla zavedena nová čtyřčlenná taktická formace, spočívající ve dvou ve větším odstupu spolupracujících dvojicích, kde velitel skupiny letěl jako první, přičemž své číslo měl na levém křídle. Druhá dvojice jej z odstupu následovala s tím rozdílem, že její vedoucí měl své číslo na křídle pravém. Vstupovat do manévrového boje se důrazně nedoporučovalo a preferoval se útok z převýšení. Poté mělo následovat nabrání výšky a opětovný útok. V podstatě se jednalo o modifikaci staré dobré taktiky „udeř a uteč“.¨

S precizací nové taktiky a uplatněním nových bojových postupů se začaly dostavovat první výraznější úspěchy. A zároveň s tím i celkový pohled na Lightning. Jako příklad lze uvést právě velitele 339th FS majora Mitchella, jenž k dosavadním třem sestřelům na Aircobře, přidal dne 5. ledna 1943 v kabině P-38 sestřel číslo čtyři. Statutu leteckého esa a prvního esa v rámci 13th Air Force vůbec, dosáhl Mitchell 27. ledna, kdy se mu podařilo sestřelit rovnou dva Japonce. S postupným osvojením specifické pilotáže Lightningů a uplatněním jejich předností v boji se jejich piloti stali přirozeně agresivnější a sebejistější, díky čemuž byla posléze jejich bojová efektivita hodnocena velmi vysoko. A což ostatně prokázali v průběhu operace VENGEANCE.

Zatímco výběr vhodného letounu, a tedy i letecké jednotky byl pro Američany poměrně snadnou záležitostí, mnohem více vzruchu do diskuze přinesla otázka bezprostředního provedení Jamamotovi likvidace. V přeplněném okopu padala spousta nápadů a návrhů, často svojí „proveditelností“ úměrných postavení dotyčného v nadcházející misi. Živá diskuze kolikrát spíše připomínala hospodskou hádku. Jakmile většinově přítomní námořníci zjistili, že Jamamoto absolvuje část inspekce na palubě stíhače ponorek, neváhali a ze své podstaty začali prosazovat útok přímo na japonské čluny s Jamamotem ještě na palubě. Vždyť loď přece není letadlo, a pluje o poznání pomaleji. Lépe se míří, že. Přítomní armádní letci kolikrát jen s otevřenou pusou nevěřícně zírali. Korunu tomu všemu pak nasadil jeden výtečník, jenž začal čistě leteckou misi plánovat v námořních termínech. To však již bylo příliš i na samotného Mitschera, jenž po krátké argumentaci namířené proti nesmyslnosti takovéhoto návrhu další diskuzi utnul. A rozhodnutí o závěrečném způsobu provedení mise delegoval na přítomného velitele 339. stíhací perutě. Armádní perutě, jejíž P-38 byly předurčené k jejímu vykonání. O jakou se vlastně jednalo jednotku, a měli její muži vůbec dostatek zkušeností vedoucích ke zdárnému provedení operace?

Znak 339th FS známé též jako "Sun Setters" později "Gremlins".

Společně s trojicí stíhacích perutí č. 67, 68 a 70 (67th FS, 68th FS, 70th FS) tvořila 339. stíhací peruť armádního letectva Spojených států – 339th Fighter Squadron (339th FS) 347. stíhací skupinu – 347th Fighter Group (347th FG), 13. letecké armády – 13th Air Force armádního letectva Spojených států - US. Army Air Force (USAAF). Na rozdíl od svých mnohem starších sesterských jednotek (1940), vyzbrojených typy P-39/400 Aircobra a P-40 Warhawk, však její výzbroj po krátkém entré na Aircobrách utvořily dvoutrupé Lockheedy, což samo o sobě v oblasti Pacifiku v té době představovalo unikum. K aktivaci 339th FS došlo souběžně se vznikem samotné 347th FG (pplk. Henry Viccellio) na přelomu září a října 1942 ve francouzské Nové Kaledonii. Jako základ nové jednotky posloužilo osm pilotů ze stavu 70th FS, předisponovaných k 5. říjnu na Guadalcanal. Mj. pávě mezi touto osmičkou bylo možné nalézt jejího budoucího velitele majora Johna W. Mitchella. V průběhu listopadu začaly k urychleně se formující 339th FS přicházet první Lightningy, současně se Mitchell oficiálně ujmul jejího velení. První operační lety v oblasti Šalomounových ostrovů zahájily P-38 dne 12. listopadu, aby o šest dní později v rámci doprovodu bombardovacích B-17 a B-24 nad Buin si v jižním Pacifiku otevřely účet.

Mapa Hendersenova letiště a Fighter One (Lunga field) na Guadalcanalu.

V samém závěru porady, kdy armádní letci byli již na odchodu zastavil kontradmirál Mitcher nakrátko velitele 337th FS s dotazem, zda-li ještě něco nepotřebují. Mitchell mu odvětil, ... Kompas, takový ten velký, co se instaluje na lodě ... . Proč zrovna lodní kompas? V té době bylo totiž již dobře známo, že palubní kompas Lightningu zrovna přílišnou spolehlivostí neoplývá. Poněkud úsměvně pak působí ten fakt, že v této souvislosti jedinou příležitostí, kdy piloti kalibrovali své kompasy bylo pojíždění na vzletové ploše letiště. Obecně známý směr dráhy byl to jediné, na co se dalo spolehnout a tak se ke střelce kompasu dle vzletového kurzu přičítalo či odečítalo. S přihlédnutím k tichomořským vzdálenostem, a mnoha hodinovým letům nad nekonečnou oceánskou modří toto konstatování působí opravdu nevěřícně. Každopádně Mitcher majorovu požadavku vyhověl, což později Mitchell kvitoval ... Díky Bohu za admirála, jenž to viděl stejně jako já, protože jsem si jistý, že by mise nebyla úspěšná, kdybychom to provedli jinak ....

Velitel 339th FS, major J. W. Mitchell.

Po návratu letců z porady zpět na letiště Fighter Two (Kukum) se dali všichni zainteresovaní ihned do práce. Nad stolem rozloženou mapou na zdejším stíhacím velitelství se tak postupně rodil a upřesňoval konkrétní plán mise, jenž v sobě zahrnoval přeletové časy, výšky, letové kurzy a jiné, zběžným pohledem nepodstatné, ale o to více důležitější detaily. Studovala se předpověď počasí, směr a rychlost vanoucího větru, možnosti japonské protivzdušné obrany vč. admirálova stíhacího krytí apod. Hned na počátku však vyvstal poměrně zásadní problém, díky němuž mohla celá mise skončit jen jako jakési neotřelé štábní cvičení. Ačkoliv na Guadalcanalu bylo tehdy dostatečné množství 165 galonových přídavných nádrží, na absolvování mise a bezpečný návrat jejich objem zdaleka nedostačoval. Přestože v té době byly již jednotkám dodávány nádrže o objemu 310 galonů a bylo o ně zažádáno, nejbližší se nacházely u 5th Air Foce na Nové Guineji. A právě sem také vzápětí zamířila žádost velitele 347th FG pplk. Viccellia o jejich urgentní dodání, kdy včera bylo pozdě.

Přestože plán mise byl veskrze týmovou prací, zdaleka největší podíl na jeho konečné podobě měl Mitchell. Nutno rovněž podotknout, že i největší zodpovědnost. Po zohlednění reliéfu letu a vůči němu optimalizované cestovní rychlosti Lightningů, ale i předpokládané rychlosti letu Jamamotovo skupiny byla jako místo střetu stanovena oblast zátoky Empress Augusta, nacházející se v jihozápadní části Bougainvillu. Se znalostí času admirálova příletu do Ballale Mitchell vypočítal, že k jeho zachycení by mělo dojít v 09:35 hod. guadalcanalského času, tedy v době, když japonská skupina zahájí klesání z přeletové výšky odhadované na 5 000 stop a kdy do přistání jí bude zbývat ještě cca 10 min. Přestože existenci jisté míry rizika, že Jamamoto bude volit příletový kurz na Ballale podél severního pobřeží Bougainvillu, nešlo opomíjet. Mitchell pevně věřil, že admirál bude z Rabaulu volit co nejkratší cestu, tudíž let nad jižním pobřežím ostrova.

Vzhledem k předpokladu, že na nedaleko Buinu situovaném polním letišti Kahili disponovali Japonci 75 až 100 stíhacími A6M mělo jít do vzduchu všech 18 v té chvíli na Guadalcanalu bojeschopných Lightningů. Horší to však bylo s jejich piloty. Schopných mužů k absolvování mise bylo na čtyři desítky! Jakmile mezi letecký personál prosákla zpráva o povaze operace začala opět mela, kdy pár krát nechybělo mnoho, aby se vše nezvrtlo do regulérní rvačky. Hledali se tu větší, tu menší zásluhy a důvody, proč ten a ne onen apod. Kdyby to jen Nimitz s Laytonem se svým apelem na maximální míru utajení tušili. Nakonec Mitchell po nemalém „lobingu“ velitele 12th FS majora Louise R. Kittla vybral osmnáct nejlepších, s kterými ještě u 70th FS, respektive 12th FS bojovali nad Fidži a Novou Kaledonií. Oněch osmnáct mužů tak v podstatě představovalo tehdejší na Lockheedech létající pacifickou elitu, organizačně tvořící průřez 339th FS a 70th FS z 347th FG a 12th FS bojující v rámci 18th FG.

Tzv. 165 galonová přídavná nádrž v rukách pozemního personálu. Ve skutečnosti se však obsah přídavných nádrží pohyboval v rozmezí od 150 do 165 galonů, dle výrobce nádrže.

Nad Guadalcanalem se již nějakou dobu rozpínala tma, když Mitchell za pomoci mžourající lampy a s baterkou v ruce nad mapou prováděl závěrečné kontrolní výpočty. Tou dobou na plochu několik kilometrů vzdáleného Hendersonova letiště do počínajícího monzunového deště začalo dosedat několik B-24 ze stavu 90th BS z Port Moresby, jejichž útroby skrývaly tolik poptávané 310 galonové nádrže. Jenže nádrží bylo pouze tolik, kolik bylo P-38. Tedy přesně počet, jenž umožnil Lightningům nést do akce pouze po jedné 165 galonové a jedné 310 galonové nádrže. Za neustávajícího a stále sílícího lijáku byly přídavné nádrže na korbách nákladních vozů převezeny na Fighter Two, kde již pozemní personál horečně pracoval na předletové přípravě. Nádrže P-38 byly tankovány až po okraj, současně zbrojíři plnily jejich přídě pásy s tříštivo-trhavě zápalnými granáty ráže 20 mm a kombinací trasovacího, průbojného a standardního střeliva ráže 12,7 mm. Jakmile vyšel Mitchellovi i poslední výpočet, měl pro dnešek hotovo. Na zítřejší den nařídil pro mužstvo budíček na pátou hodinu ranní a šel si lehnout.

Bylo přesně 04:30 hod. dne 18. dubna 1943, když velitel 339th FS vstával. Operace VENGEANCE, známá též jako operace PEACOCK – páv, mohla začít.



Smrt admirála Jamamota (1) viewtopic.php?f=403&t=9676
Smrt admirála Jamamota (3) viewtopic.php?f=403&t=9686

Zdroje:
Lockheed P- 38 Lightning; Modelpress – Zdeněk Pátek
We Killed Yamamoto The Long-range P-38 Assassination of the Man Behind Pearl Harbor, Bougainville 1943; Si Sheppard

www.palba.cz
www.valka.cz
www.fronta.cz
https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Vengeance
https://en.wikipedia.org/wiki/OP-20-G
https://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_Rochefort
https://stationhypo.com/2021/05/12/reme ... ort-usn-2/
http://www.microworks.net/pacific/intel ... jicpoa.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/Station_HYPO
https://cnrh.cnic.navy.mil/About/History/Station-Hypo/
https://generals.dk/general/Twitty/Jose ... s/USA.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Kawanishi_H8K
https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_I-Go
https://pacificwrecks.com/airfields/sol ... index.html
https://pacificwrecks.com/units/usaaf/347fg/index.html
https://pacificwrecks.com/airfields/png ... index.html
https://www.detektorweb.info/clanek/zby ... g4m1-betty
https://donhollway.com/yamamoto/
https://www.historynet.com/death-by-p-38/?f
http://www.unmuseum.org/operationvengence.htm
https://apps.dtic.mil/sti/pdfs/ADA434547.pdf
http://www.vicsocotra.com/wordpress/2015/page/27/
https://generals.dk/general/Twitty/Jose ... s/USA.html
https://www.google.com/search?q=Yamamot ... 8TBr4IYy3M
http://topsid.com/index.php?war=clanky_ ... a_jamamota
https://www.tallahatchienews.ms/enid-ma ... arl-harbor
https://www.quora.com/How-many-guns-did ... tning-have
https://en.wikipedia.org/wiki/Edwin_T._Layton