PALBA.CZ

Kinetické bombardování z vesmíru

Vesmírné zbraně jsou ústředním tématem ve sci-fi již velmi dlouho a patří mezi ně zbraně, které mohou zaútočit na objekty na oběžné dráze (tj. proti-satelitní), útočit na cíle na Zemi z vesmíru nebo likvidovat nepřátelské rakety letící vesmírem. Během druhé světové války mělo nacistické Německo rozpracované plány pro orbitální zbraň s názvem sluneční dělo, několik orbitálních zbraňových systémů bylo navrženo Spojenými Státy a Sovětským Svazem během studené války. Sci-fi spisovatel Jerry Eugene Pournelle (1933-2017) spolupracoval s armádou již v padesátých letech a často přednášel na nejprestižnější vojenské akademii West Point. V roce 1956 rozpracoval pro společnost Boeing svou vizi projektu Thor. Projektu, od kterého se armáda USA nedokázala nikdy odpoutat. Inspirací jeho vize byly ocelové šipky vrhané z letounů během první světové války. Tehdy jim alechyběla ta správná výška a tedy i rychlost. Během války v Koreji, zkušebně nasazuje letectvo neexplozivní rakety s volným pádem, známé jako Lazy Dog. Jednalo se 44 mm dlouhé a 13 mm široké bombičky, vážící třináct gramů, nad cílem byly rozprášeny z nízce letící proudových bombardérů. Při svržení z výšky 23 m projede metrem pytle naplněného pískem a v zemi vyhloubí 30 cm kráter. Na zhruba 0,836 čtverečního metru dopadlo takovýchto střel osm - rychlostí 800 km/h. Lazy Dog se dočkal širšího nasazení za války ve Vietnamu ale ukázalo se, že ničivý účinek je příliš velký a hlavně likviduje vše živé v oblasti dopadu (podobně jako napalm), což byl pravděpodobně jediný důvod, proč je americká armáda nikdy nenasadila ve větší míře.
Jerry Eugene Pournelle v rámci projektu Thor onu šipku zvětšil do rozměrů telegrafního sloupu a místo ocele použil wolfram, odolávající lépe vysokým teplotám. Zmíněný wolframový prut měl být svržen z orbitální družice. Při váze 1 000 kg by dopadová energie činila 1 000 kg TNT. Experti ze společnosti Boeing zjistili, že by na orbitu stačilo umístit šest až osm nosičů wolframových střel, a dokázali by s drtivou přesností zlikvidovat jakýkoliv cíl na zemi. Navíc pouze během 12 až 15 minut, tedy za poloviční čas než tehdy vyžadovaly mezikontinetální balistické střely. Pruty se obejdou bez náročné údržby i navádění, netřeba se u nich strachovat o šíření štěpného materiálu, mají navíc i velmi dobré penetrační vlastnosti. Jedná se o perfektní zbraň proti podzemním strukturám, které budou nejspíše ve vojenství přibývat. Teoretické návrhy navíc umožňují pruty použít jak jako poměrně chirurgickou zbraň, tak i zbraň hromadného ničení, jelikož se může během letu rozpadnout na déšť šrapnelů o řádově vyšším ničivém efektu na větší ploše. Síla dopadu by navíc byla závislá na prvotním urychlení – identický prut by tak mohl být urychlen k tomu, aby zničil budovu, nebo naopak celý blok. S 2 m dlouhým wolframovými střelami můžete odstřelovat podzemní bunkry, s 10 m likvidovat celá města. Další výhodou bylo, že střely padající z vesmíru jsou téměř nesestřelitelné konvenčními prostředky. Problém ale byl v tom, že tehdy nebyly dostupné potřebné technologie a to jak k samotné výrobě, tak především transportu střel k vesmírným nosičům. V roce 1962, kdy Pournelle svou myšlenku definitivně opouští, by náklady na dopravení jedné takové střely do orbitální pozice představovaly 230 mil dolarů. Dodejme, že konvenční mezikontinentální balistická střela LGM-30 Minuteman stála pouze 7 mil dolarů.

Vývoj orbitálních zbraní byl do značné míry přerušen v roce 1967, jelikož vstoupily v platnost smlouvy Outer Space Treaty a SALT II. Tyto dohody zakázaly umísťování zbraní hromadného ničení do vesmírného prostoru. Projekt Thor ale neporušoval kteroukoliv dosud uzavřenou mezinárodní dohodu. V roce 2001 podala americká armáda návrh na zřízení týmu, který by probádal možnosti realizace projektu Thor. O dva roky později se do projektu zapojilo rovněž letectvo a k návrhu se vyjádřil kladně rovněž tehdejší prezident George Bush mladší. Bližší informace však podléhají utajení. Stále přetrvává problém s cenou za vynesení těžkého wolframového prutu na oběžnou dráhu země, leč pokud uspěje projekt těžkého nosiče Super Heavy společnosti SpaceX, otevřou se nejspíše dveře pro relativně levnou možnost vzniku orbitálních kinetických zbraní, které by jednou provždy mohly jaderné zbraně vyřadit či z nich udělat spíše druhořadý systém. Super Heavy by díky své nosnosti kolem 100 tun mohl změnit pravidla celé hry kosmického zbrojení. Při odhadované ceně 40 až 200 dolarů za vynesení jednoho kilogramu (stávající nosiče mimo Falcon 9 vynášejí za 5 000 až 20 000 dolarů) je úspora velmi výrazná. Server NextBigFuture se odvolává na starší zprávy americké armády a na odhadovanou cenu Super Heavy, a odhaduje rozmístění wolframového prutu na orbit v ceně pouze 3 mil dolarů za kus, což je až stonásobně méně, než na kolik vyjde jediná jaderná hlavice. Uspějí-li současné vize SpaceX, USA by podobnou kapacitu mohly začít realizovat kolem roku 2030. Pokud by po roce 2040 kinetické zbraně v kosmu skutečně v nějaké formě vznikly, a snad i nahradily část jaderných zbraní, svět by se patrně stal rizikovějším místem k životu. Vyšší riziko neúmyslného úderu či perfektní zbraň pro "beztrestný" limitovaný kinetický úder by rozhodně proti jaderným zbraním riziko zvýšily.

Zdroj:
https://www.idnes.cz/xman/styl/strely-v ... n-styl_fro
https://zoommagazin.iprima.cz/zajimavos ... -internetu
https://www.armadninoviny.cz/vojensky-v ... ostor.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Kinetic_bombardment