PALBA.CZ

I po z pohledu Američanů nešťastném duelu v zátoce Kula, Japonci na Novou Georgii po moři posílali další posily, čemuž bránila uskupení kontradmirálů „Tipa“ Merrilla a „Puga“ Ainswortha mající zároveň za úkol ostřelovat pobřeží držené nepřítelem a doprovázet spojenecké transporty. Přesto 9. července vyplul ke Kolombangaře viceadmirál T. Samodžima se třemi křižníky a čtyřmi torpédoborci a vysadil ve Vile 1200 vojáků, aniž by narazil na odpor. To už neplatilo o podobné operaci, kterou nový velitel 8. loďstva naplánoval na noc z 12. na 13. července 1943 vedoucí ke střetnutí známému jako bitva u Kolombangary, popřípadě bitva u ostrova Kolombangara.

Po východu slunce 12. července opustila Rabaul 2. eskadra torpédoborců, která se minulý rok proslavila během bojů o Guadalcanal, avšak nyní jí místo „houževnatého“ Tanaky“ velel kontradmirál Šundži Izaki. Skládala se z vlajkového lehkého křižníku DŽINCÚ a torpédoborců JUKIKAZE, MIKAZUKI, HAMAKAZE, KIJONAMI a JÚGURE chránících transportní torpédoborce SACUKI, MINAZUKI, MACUKAZE a JÚNAGI přepravující 1200 pěšáků a asi 100 tun zásob. Jako obvykle zaznamenal japonskou formaci krátce po vyplutí jeden z pobřežních pozorovatelů, takže bojovný admirál Halsey dospěl k názoru, že se jeho podřízeným díky včasnému varování naskytla příležitost udělit protivníkovi náležitou lekci.

Japonský kontradmirál Sundži Izaki

Úkol zvednout hozenou rukavici připadl kontradmirálovi Waldenovi Ainsworthovi, jehož síly právě zajistily dopravu zásob na Novou Georgii a dopoledne 12. července se ve Štěrbině potkaly s Merrillovým svazem, jenž v noci bombardoval Mundu. Na spojeneckých lodích po úspěšném splnění zadaných úkolů vládla uvolněná nálada a málokdo si při pohledu na mocné uskupení dokázal představit, že další návrat 36. operačního svazu na základnu bude probíhat ve zcela odlišné atmosféře.

Protože hlášení hovořilo o deseti válečných lodích, Halsey pověřil kontradmirála R. Turnera úkolem sehnat pro Ainswortha disponujícího třemi křižníky a pěti torpédoborci posily. Už 11. července potopenou HELENU nahradil novozéladský lehký křižník LEANDER a nyní mu Turner přidělil ještě torpédoborce RALPH TALBOT, BUCHANAN, GWIN, WOODWORTH a MAURY. Jenomže nově vytvořená 12. eskadra torpédoborců námořního kapitána T. Ryana se skládala z jednotek pěti (!) různých tříd a dosud nepůsobila pod Ainsworthovým velením, pročež se od ní nedal čekat valný přínos, na čemž nic nezměnila ani kratičká velitelská porada před vyplutím.

Lehký křižník Leander

Třebaže pozdější námořní historik S. Roskil a jeho podřízení doposud závistivě sledující americké křižníky a torpédoborce vracející se z bojových akcí zařazení do 36. operačního svazu uvítali, nemůžeme novozélandskou loď pokládat za rovnocennou náhradu za HELENU patřící k výtečným lehkým křižníkům třídy BROOKLYN. Původně britský LEANDER vstoupil do služby už před 10 lety a kvůli opotřebení nemohl vyvinout větší rychlost než 28 uzlů a rovněž jeho manévrovatelnost zaostávala za americkými křižníky. Největším handicapem však byla jeho výzbroj, jelikož „Brooklyny“ nesly patnáct děl ráže 152 mm oproti pouhým osmi „šestipalcovkám“ na LEANDERU.

Ainsworth tedy pozdě odpoledne 12. července opustil Tulagi se třemi lehkými křižníky doprovázenými deseti torpédoborci, což se pro zadaný úkol jevilo jako dostatečné, neboť jeho lodě měly celkem 38 děl ráže 152 mm, 41 ráže 127 mm a 58 vrhačů torpéd. Pro srovnání Japonci (po odečtení transportních torpédoborců) mohli proti této síle nasadit jenom jeden lehký křižník a pět torpédoborců osazených celkem 7 kanóny ráže 140 mm, 23 ráže 127 mm, 2 ráže 120 mm a 47 torpédomety.

Aby ztížil práci nepřátelským průzkumným letounům, zvolil americký kontradmirál delší trasu podél severního pobřeží ostrova Santa Isabel a teprve po půlnoci 36. operační svaz změnil kurs a přes Štěrbinu zamířil k severnímu pobřeží kruhovitého ostrova Kolombangara. I přesto se poblíž jeho lodí objevilo několik nepřátelských vzdušných průzkumníků, které však odehnali stíhači z Russelova ostrova. Tou dobou už posádky držely nejvyšší bojovou pohotovost. Protože oblohu nezakrývaly mraky, panovala dobrá viditelnost, přičemž hladinu čeřil mírný vítr. V 0:36 přišlo hlášení od pilota hlídkující Cataliny, že ve vzdálenosti 26 mil od mysu Visu Visu byl spatřen nepřátelský křižník a pět torpédoborců plujících rychlostí 30 uzlů jihovýchodním kursem.

Lehký křižník Džincú

Ainsworth tedy přešel na kurs 275°, zvýšil rychlost na 28 uzlů a nechal vytvořit kýlovou línii. Přední voj tvořily torpédoborce námořního kapitána McInerneyho NICHOLAS, O´BANNON, TAYLOR, RADFORD a JENKINS, za nimiž pluly tři křižníky, přičemž sestavu uzavíraly torpédoborce RALPH TALBOT, GWIN, MAURY, WOODWORTH a BUCHANAN. Na základě zkušeností z nedávné bitvy velící kontradmirál mírně inovoval bitevní plán. I nyní spoléhal hlavně na dělostřelbu, ale zahájení palby měl předcházet torpédový útok a po určité době hodlal změnit kurs, aby se spojenecké lodě vyhnuly odvetnému torpédovému úderu. Nyní se pozornost upřela na obsluhy radiolokátorů a hlídky propátrávající obzor nočními dalekohledy. Jenomže na obrazovkách radarů se zobrazovalo pouze pobřeží Kolombangary a Nové Georgie, a muži na hlídce neviděli nic zajímavějšího než Jižní kříž a další důvěrně známá souhvězdí, přičemž nikdo netušil, že nepřítel již zná jejich polohu.

K zálivu Kula se současně blížily i japonské lodě ohlášené pilotem průzkumné Cataliny. Opatrný kontradmirál Izaki nechal katapultovat do vzduchu hydroplán Aiči E13A, jehož pilot dostal za úkol prozkoumat okolí přístavu Vila, neboť očekával, že se Američané pokusí vyloďovací operaci překazit. V první řadě však spoléhal na pro Japonce převratnou technickou novinku umožňující zachytit válečné lodě na zatím nevídanou distanci. Doposud platilo, že na tomto poli kralovali Spojenci běžně používající pátrací radary k zjišťování polohy nepřátelských lodí a letadel, ale nyní se karta obrátila. JUKIKAZE a podle některých zdrojů i DŽINCÚ totiž nesly detektor (E-27) rádiomagnetických vln vydávaných zapnutými radiolokátory, jenž údajně zjistil přítomnost spojeneckých plavidel už na vzdálenost 75 (!) mil a později s velkou přesností určil i jejich rychlost a kurs.

Díky tomu Izaki už před půlnocí zaznamenal nepřátelské lodě a měl dostatek času promyslet další postup. Rozhodl se, že transportní torpédoborce počkají na výsledek bitvy, zatímco lodě určené k jejich ochraně vytvořily kýlovou linii a jihovýchodním kursem míjely severní břeh Kolombangary. Na čele plul MIKAZUKI, za ním vlajkový DŽINCÚ, následovaný JUKIKAZE, HAMAKAZE, KIJONAMI a JÚGURE. Tři minuty před 1. hod. obdržel hlášení z průzkumného letounu, že nepřátelská formace pluje 20uzlovou rychlostí kursem 290°, a o šest minut později spatřili nepřítele i muži na hlídce. Připravený Izaki nezaváhal a mezi 1:08 a 1:14 torpédisté vyprázdnili své aparáty, pročež k nepříteli vzdálenému necelých pět mil směřovalo několik vějířů zahrnujících dohromady 35 torpéd. Izaki věděl, že v dělostřeleckém souboji s moderními americkými křižníky nemá jeho starší DŽINCÚ příliš šancí, pročež jeho formace změnila kurs na sever a transportní torpédoborce dostaly rozkaz obeplout Kolombangaru a vysadit vojáky na jejím západním pobřeží.

Spojenecké křížníky pálí v bitvě u Kolombangary

Mezitím Ainsworth vyslal dopředu 21. eskadru torpédoborců a v 1:01 McInerney hlášením „cítím skunka“ ohlásil zachycení nepřítele plujícího kontrakursem a vzdáleného 15 mil, jehož o pouhé dvě minuty později spatřily i hlídky na NICHOLASOVI. Spojenecký kontradmirál měl tedy podstatně méně času než jeho protivník, takže v 1:06 nařídil odbočit mírně doprava, aby jeho křižníky mohly pálit plnými bočními salvami, a v 1:10 jeho podřízení na vzdálenost asi 9000 m vypustili první z 19 torpéd.

Tehdy Japonci zahájili obrat na sever, přičemž Izaki nařídil osvětlit nepřátelské torpédoborce a DŽINCÚ zahájil palbu ze 140mm kanónů, na což vzápětí jako hromová ozvěna odpověděla 152mm děla na HONOLULU a následně i na ostatních spojeneckých křižnících. Stejně jako v předchozí bitvě na sebe japonská vlajková loď strhla pozornost nepřátelských dělostřelců, což sice ulehčilo zbytku formace, ale zároveň tím Izaki nad DŽINCÚ i sám nad sebou vyřkl rozsudek smrti. Během 18 minut pouze HONOLULU a ST. LOUIS na nebohý křižník vychrlily 2470 granátů ráže 152 mm a 353 ráže 127 mm, přičemž radarem řízenou palbu pomáhala korigovat i Catalina poručíka Barnetta.

Zachránění trosečníci z křižníku Džincú

Vypadalo to jako by Spojenci povolali do svých služeb severského boha hromu Thóra, jehož mocnému kladivu nemohli mýtičtí ochránci Země vycházejícího slunce vzdorovat. Lavina projektilů poničila přívod páry a ovládání kormidla, takže se hořící a neovladatelný křižník stal snadným terčem. Jenomže dříve než jej dobil příval granátů, přihlásili se o slovo spojenečtí torpédisté. Americká torpéda se jak víme v první fázi války vyznačovala notorickou nespolehlivostí, takže si stěží zasloužila označení „smrtící doutníky“. Teď však jedno v 1:35 narazilo do pravého boku DŽINCÚ na úrovní zadní strojovny, a jelikož tentokrát neselhalo, trup křižníku se rozlomil a následně potopil. Ponorka I-180 později zachránila 21 námořníků a nad dvojící dalších se ze zpravodajských důvodů slitovala posádka NICHOLASE, ale přesto zahynulo 482 mužů včetně kontradmirála Izakiho a námořního kapitána T. Satóa, kteří byli posmrtně povýšeni na viceadmirála, respektive kontradmirála.

Velení japonské formace převzal námořní kapitán J. Šimai na JUKIKAZE, pod jehož velením čtveřice torpédoborců dokončila obrat na sever, čímž se vyhnula torpédům a opustila bojiště, zatímco MIKAZUKI prozatím zůstal poblíž tonoucího křižníky v marné snaze zachránit posádku. Žádná z těchto lodí nijak neutrpěla a jejich velitelé byli odhodláni se po výměně torpéd do zálivu Kula vrátit a dokončit rozdělanou práci, přičemž věděli že první torpédová salva nezůstala bez výsledku.

Poškození Leanderu po zásahu torpédem v bitvě u ostrova Kolombangara

Ainsworth nařídil provést obrat na levobok, jenomže radiofon na vlajkové lodi měl technické problémy, takže některé lodě rozkaz nezachytily. A protože doposud jasné nebe zakryly dešťové mraky, a viditelnost zhoršila i hustá oblaka dýmu způsobená spojeneckou rychlopalbou, nechybělo mnoho aby při manévrování ve velké rychlosti došlo k několika kolizím. Sotva si posádky úlevně vydechly, zpozorovaly hlídky na RALPHU TALBOTOVI torpéda proplouvající těsně za zádí, tudíž spojenečtí velitelé měli rázem plné ruce práce.

LEANDER podobné štěstí neměl. Protinožci zatím vypálili 160 „šestipalcových“ granátů a několik torpéd, přičemž odvetná palbu z DŽINCÚ strhla rádiovou anténu, ale v 1:22 se do jeho boku na úrovní kotelny č. 1 zarylo „Dlouhé kopí“. Výbuch nejenže způsobil zaplavení této kotelny a s ní sousedící strojovny, ale také poškodil stěžeň a jedno stanoviště děl ráže 102 mm. Osazenstvo kotelny č. 1 zahynulo stejně jako osm dělostřelců sražených do moře. Záchranné čety sice podepřením přepážek a zalátáním otvorů zabránily nejhoršímu, ale rychlost křižníku poklesla na nicotných 12 uzlů, třebaže velitele nejvíce bolela ztráta 28 životů.