PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB 1931-1945. Č 96.

Tažení generála MacArthura směr Filipíny.
Historie pověstného tažení směr Filipíny začala pro generála MacArthura časově dříve, a to na sklonku roku 1943, kdy se však spíše jednalo o jižní rameno kleští, které tvořilo americkou ofenzívu v celém Tichomoří. To když se americkým námořním jednotkám generála MacArthura podařilo zajistit východní Novou Guineu a zablokovat Rabaul a Američané se tak mohli plně soustředit na střední Pacifik.
V této době Vrchní velitel amerického vojenského námořnictva, admirál Ernest J. King vždy prosazoval využití americké námořní moci v této oblasti (střední Pacifik), avšak generál MacArthur tvrdě požadoval nasazení všech prostředků a sil americké námořní moci k postupu přes Novou Guineu směrem na Filipíny.



Admirál flotily Ernest J. King, foto je majetkem Wikimedia Commons, zde bylo zmenšeno.
Historik profesor David Horner v, Kapitola 7., své studie nazvané: „Válka generála MacArthura, TAŽENÍ V JIŽNÍM A JIHOZÁPADNÍM PACIFIKU“, kniha - PRŮVODCE VÁLKOU V PACIFIKU – Od Pearl Harbour po Hirošimu, editor DANIEL MARSTON, originál 2005 Osprey Publishing Limited, B4U Publishing s.r.o., Minská 13, 616 00 Brno První vydání 2013., na str. 136., k tomu dodává, cituji:

„Ať již byl politický a strategický význam osvobození Filipín jakýkoliv. MacArthur si z něj udělal osobní křížovou výpravu a měl potřebný věhlas i vliv, aby svou věc prosadil. V každém případě vyvedl současný tlak ve středním a jihozápadním Pacifiku Japonce z rovnováhy.
Naštěstí měly Spojené státy dost zdrojů nutných na obou frontách. V polovině dubna 1944 již MacArthur velel 450 tisícům příslušníků americké armády a letectva. Patřilo k nim sedm pěších divizí, tři plukovní bojové skupiny a tři speciální ženijní brigády. Australské divize, které bojovaly na Nové Guineji, se vrátily do Austrálie k odpočinku, a místo nich zaujaly víceméně statické pozice na Nové Guineji jiné australské divize. Díky dalším americkým divizím mohl MacArthur pokračovat v postupu i bez australské pěchoty.“





Admirál Chester Nimitz, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.
Když začalo samotné tažení amerického námořnictva ve středním Pacifiku, a stalo se tak v posledních měsících roku 1943, měl prý generála MacArthur pocity, že zůstane pozadu.
Musel se dát tedy do útoku jako jednotky Nimitzovi, a tak rozkázal skutečně „odvážný a riskantní nájezd“, když jednotky pod jeho velením dobyly 29. února 1944 Los Negros v Admiralitních ostrovech. Tím se podařilo uzavřít obklíčení Rabaulu.



Mapa středního Pacifiku s Rabaulem, foto a mapa je majetkem Wikipedie.
Od té doby se již nepřipravovaly v Japonsku žádné plány na Rabaul a velká rabaulská posádka už pak do průběhu války v Pacifiku prakticky příliš nezasáhla. Poté generál MacArthur nařídil celou sérii vylodění amerických jednotek podél severního pobřeží Nové Guiney, což ve své podstatě znamenalo izolaci asi tak 40 tisíc Japonců operujících v oblasti Wewaku. A pak se již jeho jednotky vylodily v Aitape a Holandii 23. dubna 1944, v Sarmi a na Wake 17. května, na Biaku 27. května, na Noemfoeru 2. července a na Sansaporu 30. července, to vše již v roce 1944. Prakticky za tři měsíce postoupily MacArturovy oddíly o něco víc než 1 400 kilometrů.
Zajímavostí tohoto postupu určitě je, že jej prováděl generál MacArthur se svými oddíly bez vlastních letadlových lodí, když měli jeho lidé jen a pouze omezenou leteckou podporu z lodí patřících pod velení Střední pacifické oblasti.



Generál Douglas MacArthur, foto je majetkem Wikipedie.
Jinak však MacArthurovy jednotky stavěly v dobytých oblastech okamžitě svá polní letiště, aby pak měly při každém dalším postupu k dispozici svou vlastní leteckou podporu.
Zápisy pak říkají, že některá nová stanoviště byla dobyta celkem snadno, jinde si však obsazení místa pro letiště, vyžádalo velice tvrdé boje. Výše uvedený historický zdroj - historik profesor David Horner, str 137, - hovoří o jednom takovém případu těžkých bojů, kterým bylo vylodění americké 41. divize dne 27. května na Biaku. Tehdy se útočící Američané střetli s 12 000 tisíci japonskými obránci. MacArthur ihned vydal tiskovou zprávu, ve které uvedl:
„Ze strategického hlediska to značí faktický konec tažení na Nové Guineji“. (Poznámka 9. pak uvádí: Taafe, Stephen R. MacArthur´s Jungle War: The 1944 New Guinea Campaign. Česky: MacArthurova válka v džungli: Kampaň na Nové Guineji v roce 1944. Lawrence, Kansas: University Pres sof Kansas, 1998. S. 145.).
Ale ani přes jeho ujištění provedené v tomto prohlášení a vlastně i ujištění, nezačaly americké letouny podporovat své oddíly dříve, než 22. června 1944.
Dlužno však říci, že pak postup MacArthurových oddílů a i samotný generál se předvedli ve výborném světle.
Již dál neosvobozoval další cíle na ostrově Nová Guinea coby samostatné body, ale díval se na tento ohromný ostrov jako na základnu pro svůj další postup. Dal svým podřízeným velitelům poměrně velkou volnost a samostatnost v rozhodování, pokud však chápali, že rozhodujícím faktorem je zde rychlost postupu. Zde pak každá operace vyžadovala velikou koordinaci pozemních, leteckých a námořních sil. V té době probíhalo několik útočných operací současně a každý takový postup, byl obrovsky složitým podnikem, pokud šlo o zásobování útočných oddílů. Totiž na ostrově Nová Guinea chyběla tehdy jakákoliv moderní infrastruktura a vše potřebné musely vojákům na zdejší rozsáhlé bojiště přivézt lodě všeho druhu. Mezisklady a pomocné přístavy pro týl, nebo logistiku dnes, na Nové Guineji musely být postaveny přímo v džungli a i v močálech. Na vše tam působilo horké a vlhké podnebí a to lidem a i strojům působilo trvalé nebezpečí a pro lidi to znamenalo tropické choroby.
„Například na Biaku ztratili Američané v boji čtyři sta mužů a dva tisíce bylo zraněno; nebojové ztráty většinou způsobené japonskou říční horečkou nebo jinými nediagnostikovanými horečkami, přesahovaly sedm tisíc osob“ Napsal historik profesor David Horner, str 139.

K velice rychlé a velmi často i velice riskantní operaci měl generál MacArthur přinejmenším dva důvody:

Za prvé, nechtěl Japoncům dopřávat klid, aby se mohli přeskupovat nebo doplňovat své síly.
MacArthurovi se připisovala i díky jeho vysoké inteligenci vlastnost, že obvykle rozpoznal, kde mají Japonci své nejslabší místo a tehdejší americká převaha na moři i ve vzduchu mu dovolovala mnohem větší prostor k manévrování, než měly velké a nepohyblivé posádky protivníka.

Za druhé, MacArthur bojoval bezohlednou bitvu o veřejné mínění a stále větší a pokračující podporu Spojeného sboru náčelníků štábů pro své úsilí dobýt zpátky Filipíny, které již jednou slíbil svým - „Já se vrátím“.

Dle tehdejších hodnocení byl jeho útok na Los Negros tehdy podnícen stejně tak snahou ovlivnit náčelníky štábů, jako potřebou obklíčit Rabaul a eliminovat jej.
Jeho přátelé ale i nepřátelé pak tvrdí, že všechny jeho operace vždy doprovázela úplná záplava optimistických a „nabubřele“ formulovaných tiskových zprav a prohlášení.
Již koncem července 1944 navštívil MacArthur Havaj, kde se setkal s Rooseveltem a Nimitzem. Roosevelt tehdy zřejmě MacArthurovy argumenty pro útok na Filipíny přijal, ale generál stále ještě neměl rozkaz Spojeného sboru náčelníků štábů k provedení operace.
Bylo 15. září 1944, když MacArthurovy vyloďovací jednotky obsadily předsunutou základnu na ostrově Morotai mezi Novou Guineou a Filipínami. Po obsazení ostrova Morotai zreorganizoval generál MacArthur své velitelství. Čímž se pod jeho velení dostaly jednotky na ostrově Bouganinville, a měl tudíž pod sebou celkem 18 divizí. Mimo jiné již existující Kruegerrovy 6. armády tak vytvořil ještě svou 8. armádu pod velením generálporučíka Eihelbergera. Napsal historik profesor David Horner, a dále pak na str. 139., pokračuje:

„V polovině září a počátkem října 1944 padala na důležitých setkáních v Quebecu a Washingtonu rozhodnutí o dalším průběhu války v Pacifiku. V Quebecu se Churchill, Roosevelt a jejich náčelníci štábů dohodli, že by se Američané měli vylodit na ostrově Mindanao na jihu Filipín. Uprostřed konference přišla další zpráva z Tichomoří. Mezi 7. a 14. zářím zaútočily Halseyho letadlové lodě na ostrov Yap v Karolínách, na Palauské ostrovy, Mindanao a centrální Filipíny. Halsey nadšeně hlásil, že se na Filipínách setkal jen se slabým odporem. Věřil, že Yap, Talaudské ostrovy a Safanganská provincie na Filipínách se dají obejít a že lze jednotky určené pro dobývání těchto ostrovů a oblasti použít proti ostrovu Leyte počínaje 20. zářím 1944. Vylodění na Mindanao tak bylo zrušeno.
Ve Washingtonu byla také 3. října 1944 konečně rozhodnuta otázka visící ve vzduchu už šest měsíců – zda se vylodit na Luzonu (hlavním ostrově Filipínského souostroví), nebo na Formose (dneším Tchaj-wanu). Spojený sbor náčelníků štábů rozhodl, že MacArthurovy síly se 20. prosince 1944 vylodí na Luzonu (později se to ale ještě změnilo na Leyte). Nimitzovo velitelství Střední pacifické oblasti mělo koncem ledna 1945 dobýt Iwodžimu a 1. března se přesunout na Okinawu.“