PALBA.CZ

Po japonském stažení z Guadalcanalu došlo k poklesu intenzity námořních bojů v jižním Tichomoří, což bylo částečně způsobeno vyčerpáním obou soupeřů. Vždyť Spojenci v prvních 15 měsících války ztratili 77 amerických, britských, australských a nizozemských velkých hladinových válečných lodí (od torpédoborců po letadlové lodě) a Nippon 46. Díky pokračující spojenecké ofenzívě se však v létě r. 1943 v oblasti Šalomounových ostrovů odehrála řada námořních bitev, ale tentokrát se jednalo o střetnutí menšího rozsahu bez použití letadlových a bitevních lodí, přičemž první se odehrálo v zálivu Kula.

Primárním důvodem bylo stažení amerických letadlových nosičů a moderních obrněnců na hlavní základnu v Pearl Harboru, aby odtud podporovaly ofenzivu ve středním Pacifiku, načež i nový velitel Spojeného loďstva admirál Mineiči Koga odvelel letadlové lodě a většinu bitevních lodí z jižního Pacifiku. To znamená, že velitel Oblasti jižního Pacifiku admirál Halsey přišel o většinu těžkých jednotek, takže jádro jeho sil nyní představovaly dva operační svazy, přičemž jádro každého tvořily čtyři lehké křižníky a osm torpédoborců.



Velitel Oblasti jižního Pacifiku admirál William Halsey

Třebaže se těžiště válečných operací mělo přesunout do středního Pacifiku, Spojenci zároveň hodlali prolomit tzv. „Bismarckovu bariéru“, takže naplánovali obsazení zbývajících Šalomounových ostrovů a vytlačení Japonců ze severního pobřeží Nové Guineje, což mělo umožnit i dobytí či alespoň neutralizování Rabaulu na Nové Británii, jenž představoval hlavní nepřátelskou základnu v této oblasti. Nejprve však mělo námořnictvo v rámci operace „Cartwheel“ obsadit Šalomounovy ostrovy, takže se námořní pěchota již 20. června vylodila na ostrově Rendova a 5. července začalo dobývaní Nové Georgie.

Na tomto ostrově Japonci zřídili důležitou námořní a leteckou základnu v Mundě, kterou byly odhodláni tvrdě bránit, tudíž se očekával přísun posil z okolních ostrovů jak do Mundy, tak do Vily na protilehlém ostrově Kolombangara. Tento úkol prováděly rychlé torpédoborce schopné pod rouškou tmy vylodit posily i náklad a před rozednění se vzdálit dostatečně daleko od pobřeží. Na japonských torpédoborcích stále sloužily skvěle vycvičené, odhodlané a v boji ostřílené posádky, spoléhající na svůj um a výtečná torpéda, a protože se konečně i na ně začaly alespoň sporadicky montovat radary, představovaly mimořádně nebezpečné soupeře.

Těchto lodí se však Nipponu začínalo nedostávat, neboť už v předchozím roce jeho flota v této kategorii utrpěla těžké ztráty a i na jaře 1943 šly v této oblasti ke dnu další cenné jednotky. Nejprve 6. března v noci svaz křižníků a torpédoborců vedený kontradmirálem Merillem v zálivu Kula zničil MURASAME a MINEGUMO, načež se 8. května u Rendovy po nárazu na miny a následném leteckém útoku potopily i OJAŠIO, KAGERÓ a KUROŠIO. Zuby vycenili i „američtí žraloci“, kteří od ledna do dubna potopili HAKAZE, OKIKAZE, ISONAMI a ÓŠIO. To zvětšilo počet jednotek této lodní kategorie ztracených od vypuknutí války na číslo 35, a jelikož japonské loděnice mezitím postavily pouze 14 torpédoborců, provozovalo Spojené loďstvo o 21 torpédoborců méně než na počátku války.

V noci z 4. na 5. července 1943 došlo k vylodění 2600 spojeneckých vojáků na severním pobřeží Nové Georgie v kotvišti Rice majících za úkol znemožnit Japoncům přisouvat na ostrov posily z blízkého přístavu Vila. Muže plukovníka H. Liversedge přepravily transportní torpédoborce TALBOT, DENT, KILTY, WATERS, CROSBY, SCHLEY a MCKEAN, které kryly torpédoborce RALPH TALBOT, RADFORD, MCCALLA, GWIN a WOODWORTH s minolovkami HOPKINS a TREVER. Dálkové krytí zajišťoval kontradmirál Walden „Pug“ Ainsworth s 36. operačním svazem tvořeným lehkými křižníky HELENA, HONOLULU a ST. LOUIS a torpédoborci STRONG, NICHOLAS, CHEVALIER a O´BANNON.

Torpédoborec Strong

Ainsworth měl před samotným výsadkem ostřelovat Vilu a kotviště Bairoko na Nové Georgii. Těchto úkolů se ujali dělostřelci na křižnících, kdežto STRONG a NICHOLAS pálily na pobřežní baterie. Americký kontradmirál střelbu v 0:40 zastavil a zamířil na sever, kterýžto kurs jej přivedl k setkání s uskupením čtyř japonských torpédoborců přepravujících do Vily vojáky a zásoby. Jednalo se o SACUKI, JÚNAGI, NAGACUKI a vlajkový novotou zářící NIIZUKI nesoucí pátrací radar typ 21 schopný zachytit nepřátelskou loď už na distanci 20 000 m. Jevištěm jejich střetu se stal Kulský záliv oddělující ostrovy Nová Georgia a Kolombangara, jenž se stal zmenšenou obdobou proslulého „Průlivu se železným dnem“, neboť MURASAME a MINEGUMO měly brzy dělat společnost další japonské a americké válečné lodě, takže jej s trochou nadsázky můžeme přejmenovat na „Záliv se železným dnem.“

Jako první odhalil nepřítele japonský radiolokátor, načež se námořní kapitán K. Kanaoka rozhodl s vojáky na palubách neriskovat střetnutí se silnějším nepřítelem, tudíž nařídil změnu kursu na severozápad. Ještě předtím však NIIZUKI v 0:15 odpálil torpéda, načež jej napodobili i velitelé na JÚNAGI a NAGACUKI. Třebaže proslulá „Dlouhá kopí“ dělila od cíle obrovská vzdálenost 11 mil, šintoističtí bohové této noci přáli Nipponu, takže si Kanaoka dost možná připsal zásah torpédem na největší distanci v této válce.

Zatímco se torpéda tiše pohybovala pod hladinou zálivu Kula, Američané o této hrozbě neměli ani ponětí, jelikož teprve v 0:31 detekoval nepřítele radar na RALPHOVI TALBOTOVI. Nežli Ainsworth stačil zareagovat, spatřily hlídky na STRONGU torpéda a vzápětí už se jedno „Dlouhé kopí“ zarylo do jeho levoboku poblíž kotelny č. 1. Noční ticho přervala hlasitá exploze téměř 500kg bojové hlavice následovaná výbuchem kotlů a do roztrženého trupu se nahrnula voda s takovou rychlostí, že náklon lodě se zlomeným kýlem brzy překročil 40°.

Jako již mnohokráte předtím, Spojenci odmítali uvěřit, že japonská torpéda mají takový dosah, tudíž byli přesvědčení, že je odpálila ponorka. Fregatní kapitán Wellings se nevzdával naděje, že se zmrzačený torpédoborec podaří zachránit. Ainsworth v Kulském zálivu ponechal CHEVALIER a O´BANNON a sám odplul na sever, zatímco transportní uskupení provádělo výsadek. CHEVALIER si sice o levý bok STRONGU poškodil příď, ale námořníkům se podařilo mezi oběma plavidly natáhnout sítě a lana, po nichž začala posádka opouštět tonoucí torpédoborec. Tehdy ožily baterie na Kolombangaře pálící na nehybné soulodí, a třebaže jeden granát zasáhl STRONG, podařilo se během krátké doby evakuovat 241 mužů.

Eleanor Roseveltová vyznamenává kapitánporučíka Hugha Millera

Byť pobřežním dělům odpovídaly kanóny na O´BANNONU i CHEVALIERU, Japonci se zastříleli natolik, že fregatní kapitán McLean musel v 1:22 záchrannou operaci přerušit a krátce na to rozlomený STRONG zmizel pod hladinou. V jeho útrobách zůstali spojovací důstojník nadporučík B. Jetton a jeho pomocník poručík W. Hedrick, kteří přes rozkaz opustit loď do poslední chvíle ničili tajné materiály a šli ke dnu společně se svojí lodí, za což posmrtně získali vyznamenání Stříbrná hvězda.

Na místě katastrofy zůstaly trosky a desítky námořníků čekajících na záchranu, když tu v nitru potápějícího se vraku explodovaly hlubinné pumy a zranění způsobená tlakovou vlnou zabila či zranila mnoho nešťastníků. Zbytek později vylovily americké torpédoborce, ale přesto si potopení STRONGU vyžádalo 45 životů. Dalších 26 mužů bylo prohlášeno za nezvěstné. Patřila mezi ně i šestičlenná skupina vedená kapitánporučíkem Hughem Millerem, která doplavala k ostrovu Arundel. Po smrti dvou druhů zraněný Miller ostatním nařídil, aby jej nechali na břehu a pokusili se zachránit na vlastní pěst. Tělesně zdatný hráč amerického fotbalu se později zotavil a vyzbrojen ukořistěnými puškami a granáty vedl proti Japoncům až do poloviny srpna partyzánskou válku. Jeho „Robinsonáda“ trvala 43 dní, během nichž zhubl o 20 kg, a ukončil jí až přílet hydroplánu majora G. Lucka. Miller za své počínání právem obdržel Námořní kříž a Purpurové srdce, které mu na Halseyho velitelství slavnostně předala Eleanor Roseveltová - manželka amerického prezidenta