PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 123.



Vylodění na ostrově Leyte, skica mapy je majetkem Wikipedie.
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Leyte

Obsazení ostrovů Suluan, Homonhon a Dinagat.

Bylo řečeno, že začátkem Bitvy o Filipíny (konec posledního článku) byl útok na jeden ze tří ostrovů (Suluan, Homonhon a Dinagat, které ohraničovaly dva vjezdy z Filipínského moře do Leytské zátoky – viz skicu mapy ostrova Leyte), které měly obsadit rangeři z 6. praporu rangerů, když ostrov Suluan měla obsadit z tohoto praporu rota D. Čluny roty D s rangery přistály u ostrova Suluan a rangeři pak rychle překonali vzdálenost od pobřeží k majáku, jehož věž předtím již zasáhl granát z torpédoborce Denver. Japonská posádka již v budově nebyla, neboť velice rychle uprchla do blízké buše. Během několika málo hodin se americkým ranger podařilo, a to s pomocí místního obyvatelstva, zlikvidovat zbývajících 32 Japonců a již v 11 hodin a 30 minut mohl kontraadmirál Halsey odeslat k břehům ostrova Suluan torpédoborec Crosby, který americké rangem vyzvedl. Halsey předpokládal, že bude tyto rangery potřebovat ještě k rychlému obsazení ostrova ostrova Dinagut, což byl ten další z ostrovů v ústí v zálivu.




Admiral William F. Halsey, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/William_Halsey_Jr.

V tuto dobu se začalo zhoršovat počasí až tak, že se viditelnost snížila na 800 metrů, když z oblohy se stále nepřestával valit hustý déšť a vítr pak zesílil až na zapsaných takřka 100 km/hod. Ihned se to projevilo tak, že 4 výsadkové čluny, kterými rota D přirazila k ostrovu Suluan, příboj a vlny poškodily natolik, že byly k převozu ranger na torpédoborec vlastně nepoužitelné. Další čluny však Crosby k použití neměl. Teprve další den odvezl pak rangery svými čluny další torpédoborec, kterým by Sands. Na ostrově Dinagatu se však ukázalo, že zásah roty D už není třeba. Totiž silný oddíl příslušníků 6. praporu rangerů, který se na půl kilometru široké pláži na severním výběžku ostrova vylodil 17. října hodinu poté co rota D na Suluanu, neměl již žádnou práci. Likvidaci tamější japonské posádky už obstarali vlastními silami filipínští partyzáni.
To znamenalo, že velitel oddílu Garrett mohl již ve dvě hodiny odpoledne zahlásit kontraadmirálu Strublovi, že se na ostrově nesetkal s žádným odporem.
Bylo poledne dne 17. října 1944, když k vjezdu do zálivu dorazil silný svaz bitevních lodí, křižníků a torpédoborců kontraadmirála J. B. Oldendorfa, který měl dle plánu na starosti palebnou podporu invazních jednotek a krátce za ním dorazila i operační skupina doprovodných letadlových lodí kontraadmirála Thomase L. Spragua. V dané době se však situace nejevila nadějně, neboť vítr a vlny neustále sílily. Došlo k výměně názorů mez meteorology, když meteorolog na Spraguově vlajkové lodi byl ve své předpovědi pesimistický a prohlásil, že nepříznivé počasí potrvá nejméně dva dny. Na základě této informace kontraadmirál navrhl, aby vylodění na Leyte stanovené na 20. října, bylo o dva dny odloženo. Naštěstí přesnější byl meteorolog, který byl u svazu kontradmirála Oldendorfa, a který předpovídal podstatné zlepšení během 24 hodin. Měl totiž pravdu. Již po půlnoci ze 17. na 18. října bouře utichla a ráno již začal čeřit hladinu moře jen svěží vítr. Také proto mohl již po deváté ranní, přirazit k břehům ostrova Homonhon další oddíl rangerů určený k jeho obsazení. Bojechtiví rangers byli opět zklamáni: Na Homonhonu vůbec nebyla japonská posádka přítomna. A tak se již zdálo, že spojenci velmi rychle ovládli všechny tři potřebné ostrovy, které střežily ústí do Leytského zálivu. Jenomže se velmi rychle ukázalo, že je neovládali zcela.
Totiž Filipínci, kteří tak nadšeně 17. října vítali ráno na ostrově Suluan 6. rotu rangerů, vyslali o dva dny později na ostrov Homonhon posla se vzkazem, že ti Japonci, kteří unikli americké vyčišťovací akci, je nyní nelítostně a zběsile vraždí. Jenomže vše nešlo hned, neboť již začalo 20. října vyloďování na Leyte a tak po celý týden nebyl k dispozici ani jeden vyloďovací člun, rangeři nakonec shromáždili flotilu kanoí a malých lodiček a pokusili se překonat patnáctimílovou úžinu, která dělila Homonhon od Suluanu. Celou tuto akci na zničení zbytku Japonců na Suluanu v historických dokumentech nalezl a popsal český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 134., 135., cituji:

"První pokus překazilo počasí, až druhý, provedený 31. října, se zdařil. Přepadový oddíl nepozorovaně přistál u pobřeží a byl informován, že se Japonci shromáždili v majáku poškozeném kanonádou Denveru, který stál na sto metrů vysokém útesu. Rangeři slezli útes a zaútočili. Většinu Japonců pobili a zbytek zlikvidovali tím, že maják vyhodili do vzduchu.“

I když byl průjezd do Leytského zálivu obsazením tří ostrovů, Suluanu, Homonhonu Dinagatu na křídlech takto zabezpečen, stejně se žádná z velkých amerických lodí neodvážila do zálivu vplout. To proto, že stále ještě trvaly obavy před japonskými minami. Protože stále bylo velice nepříznivé počasí, které trvalo po celý den 17. října, opozdily se minolovky fregatního kapitána W. R. Louda s úplným vyčištěním plavebních koridorů. K tomu jaká situace se vyvinula z důvodů mylného hlášení pak na str. 135., český historik píše, cituji:

„Nicméně v pozdních večerních hodinách toho dne (17. října) obdržel kontraadmirál Oldendorf hlášení – údajně od Louda - , že úžina mezi ostrovy Dinagat a Homonhon byla celá prozkoumána a žádné miny nebyly nalezeny. Informace byla zcela mylná, kdo byl jejím původcem, se při pozdějším vyšetřování nezjistilo, ale Oldendorf předal potěšující zprávu veliteli Středofilipínského útočného svazu viceadmirálu Kinkaidovi. Naštěstí během noci se americká plavidla do zálivu proniknout nepokoušela a již v půl sedmé ráno přišlo přesné hlášení oznamující, že úžinu se zatím podařilo prozkoumat jen z jedné pětiny. Přitom bylo zneškodněno 26 ukotvených min a další, pravděpodobně uvolněné za bouře, byly zpozorovány volně plující na hladině zálivu. Později bylo zjištěno, že Japonci mezi Homonhonem a Dinagatem položili minový zátaras.
Za této situace kontraadmirál Oldendorf již podruhé zvažoval návrh na odložení dne D. Protože se čas krátil, a pro invazní plavidla bylo nutno co nejdříve obstarat přesné informace o kvalitě vyloďovacích pláží, síle příboje, podmořských proudech a stavu mořského dna v pobřežních vodách, Oldendorf se nakonec rozhodl se svými loďmi do zálivu vplout. V devět hodin dopoledne se kontradmirál na můstku vlajkové lodi Lousville, před kterým se pomalu sunuly tři minolovky, vydal do nebezpečných vod následován několika dalšími bojovými plavidly. Dvě hodin trvalo, než lodi propluly těsně podél jižního pobřeží Homonhonu úžinou do zálivu. Odtud jich část zamířila k Dulagu, kde se nacházely jižní vyloďovací pláže. V 14.00 hodin je začaly bitevní loď Pennsylvanie a křižníky Minneapolis a Denver ostřelovat.“



Admiral Thomas C. Kinkaid, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_C._Kinkaid

Prakticky více než hodinu na ostřelování z lodí nereagovali. Teprve když v 15 hodin 15 minut průzkumné demoliční týmy Spojenců přestoupily z dopravních torpédoborců do výsadkových lodí, které se ihned vydaly k pážím, začala japonská obrana reagovat. Z pobřeží na Leyte se ozvala kulometná, minometná a dělostřelecká palba. Děla všech Oldendorfových lodí odpovídala, ale japonská obranná postavení bylo velice těžké zasáhnout a umlčet. Japonci velice dobře ukryly svá palebná postavení, i tak, že byla zakryta korunami stromů. To znamenalo, že i když Američané stříleli salvu za salvou, měli jen malou naději, že něco zasáhnou. A postupně začala palba obránců nebezpečně zesilovat a čluny průzkumníků zalévaly gejzíry vody zvedané explozemi granátů. Bylo 15 hodin 30 minut, když byl jeden člun naplno zasažen a potopen a o tři další minuty později 75mm granát zasáhl přední komín transportního torpédoborce Goldsborough, který se nejvíce přiblížil k pobřeží s burácejícími 102mm děly, a to na vzdálenost 1 500 metrů. Výbuch dle zápisů zabil dva námořníky, ale loď byla naštěstí poškozena jen nepatrně. Později, když se pak čluny s těmito příslušníky průzkumných a demoličních týmů vracely, přinášely osádky dobré zprávy. Zjistily totiž, že žádné miny nejsou ani pod hladinou, a nejsou tam ani žádné jiné překážky. Předaly i takové informace, že výsadkové pláže byly zvoleny správně, povrch pláží naprosto vylodění vyhovoval, Bylo 17 hodin 30 minut, když dal admirál Oldendorf rozkaz ostřelování zastavit, bylo to i proto, že dostal hlášení, že většina min již byla vylovena, tedy skončila v sítích. Poté admirál vydal rozkaz, aby v noci vpluly do zálivu i zbývající lodi jeho svazu palebné podpory.




Kontradmiral Jesse Oldendorf, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/Jesse_B._Oldendorf

Historické zápisy dále říkají, že krátce po půlnoci z 18. na 19. října 1944 postihla Středofilipínský svaz prvá citelná ztráta. Totiž v 1 hodina a 35 minut torpédoborec Ross, který doprovázel jednu z minolovek, najel asi tak 8 mil jižně od pobřeží ostrova Homonhon na minu. Mina po své explozi roztrhla, a to doslova trup lodi, valící se voda zaplavila ihned strojovnu a stroje přestaly pracovat. Torpédoborec Ross se celý naklonil a pak se zastavil. Posádka, která chtěla zabránit převrácení, se pak snažila lodi trochu odlehčit a začala shazovat z paluby do moře všechno, co bylo možno rychle odmontovat a bylo také i postradatelné. Jenomže po pár minutách narazila na trup torpédoborce další mina, kterou přihnaly vlny. Po další explozi již dosahovalo naklonění torpédoborce Ross 14 stupňů. Celkem 23 mužů bylo zabito a devět zraněno, torpédoborec byl již zcela vyřazen z další účasti na útočné operaci, a posádka se jen s největším vypětím sil, už jen mohla snažit, aby svůj Ross ještě udržela na hladině. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 135., 136., celou tu anabázi torpédoborce Ross, končí slovy, cituji:

„Po několika hodinách nadlidského úsilí záchranných čet se zdálo, že bezprostřední nebezpečí potopení je zažehnáno. Připlula vlečná loď Chickasaw, upevnila lano a pomalu se s Rossem vydala na dlouhou cestu k atolu Ulithi. Ross byl jediným torpédoborcem, který v Tichomoří přežil střetnutí se dvěma (japonskými) minami.“