PALBA.CZ

Psát o československých námořnících pro vojenský portál Palba znamená skoro totéž, jako nosit dříví do lesa. V současné době lze na knižním trhu nalézt poměrně značné množství hodnotných publikací, věnujících se tomuto fenoménu československé moderní historie. Rovněž zde na Palbě, můžeme dohledat velmi kvalitní článek kolegy Pátrače, nicméně i v tomto tématu se vyskytuje malá skulinka zasluhující částečné doplnění. Onou skulinkou je nasazení čs. námořníků, jakožto „námořní pěchoty“ v rámci prosazování a ochrany státní suverenity tehdy nově vzniklé Republiky Československé.

Počátek

„Více než typické“, tímto dovětkem můžeme bez zardění okomentovat zjevení se čs. námořního živlu na scéně revoluční Prahy, dne 28. října 1918. Těžko říci, co všechno se honilo hlavou rytmistrovi Jaroslavu Rošickému, předsedovi vojenského odboru Českého národního výboru (ČNV), jednomu z hlavních organizátorů nově vznikajících pražských jednotek, když se mu ve večerních hodinách onoho dne daly k dispozici necelé dvě desítky chlapů v námořnických tričkách. Kde se vzali, tu se vzali, každopádně druhého dne jejich počet atakoval stovku a zde již bývalý učitel taktiky na pražské Kadetní škole pěchoty zavětřil jistý potencionál1). Rošický námořníkům opatřil výzbroj, oblékl je do krátkých kožíšků, přičemž prozatímní ubytování jim poskytnuly prostory kadetky na Hradčanech. Příležitost k ukázce svých schopností dostali tito konstitučně dobře stavění a sebevědomím oplývající muži téměř vzápětí.

1) Zásluhu na prvotním organizování čs. námořníků v Praze měl bezpochyby lodní poručík v záloze Ing. Kubát. Zejména jeho přičiněním se již ve večerních hodinách 28. října 1918 dostavilo na Žofínský ostrov prvních 13 námořníků. Následně se lod. poručík stal velitelem 1. setniny námořníků.



Jedním z posledních neuralgických bodů rozpadajícího se mocnářství v Praze bylo c. a k. vojenské velitelství VIII. armádního sboru. Právě z tohoto místa mohl vzejít impuls, posouvající doposud v poklidu probíhající převrat na jinou úroveň. Právě s vědomím tohoto rizika vešel ČNV urychleně v jednání s velitelem vojenského velitelství generálem Paulem Kestřankem. V rámci těchto počátečních rozhovorů hrála svoji nezastupitelnou roli sokolská stráž, chytře umístěná k hlavnímu vchodu velitelství. Nicméně o půl noci z 28. na 29. října došlo k zásadní změně situace. Na aktuální dění pomalu rezignující generál Kestřanek byl nahrazen plukovníkem Stuschkem, jenž našel oporu v tvrdém „ monarchistickém“ jádru důstojníků. Oproti svému veliteli, byl náčelník štábu Stuschke poněkud jiný formát, když k zabezpečení velitelství si neprodleně vyžádal pomoc od pražské posádky v podobě asistenčního oddílu 51. pěšího pluku. Příchod 250 vojáků s helmami a kulomety, zvrátil momentální situaci na stranu monarchistů, přičemž následné vytlačení sokolů mimo objekt velitelství bylo otázkou okamžiku. Zpráva o změně poměrů dorazila k Rošickému na Žofínský ostrov ve večerních hodinách 29. října. Na místo byla promptně vyslána stovka námořníků, nazývaná již jako 1. setnina námořníků (por. Kubát) s rozkazem zabezpečit blízké okolí velitelství. Chvilku po půl noci byl úkol splněn a zároveň došlo k posílení skupiny dalšími 40-ti čerstvě přihlásivšími se mariňáky. Za těchto okolností, začalo v 8:30 ráno další kolo vyjednávání, na jehož pozadí přítomní Češi bez okolků apelovali na příslušníky maďarského asistenčního oddílu2). Postupem času české „vandrování“ do asistence začalo přinášet své plody, několik vojáků odložilo své zbraně a někteří začali po anglicku mizet. Tohoto posunu si ihned všimli námořníci, kteří bez rozpaků vtrhli do budovy velitelství, kde rychle odzbrojili zbývající členy asistenčního oddílu a ovládli tak přízemí budovy. V prvním patře několik rakousko-uherských důstojníků v očekávání útoku tasilo šavle, nicméně zbytečnému krveprolití zabránil v hodině dvanácté příchod dalších čs. posil. Ideálně načasovaný příchod Rošickým vyslané dobrovolnické setniny ze Žofína, tak de facto zlomil poslední zbytky vůle k odporu a bylo dobojováno.

2) Asistenční oddíl 51. ppl. byl složen z uherských Rumunů, které vedl čs. věci nakloněný npor. Herbay.



Vrchní velitelství o pár let později.

Jak je z výše uvedeného patrné, zásluhy námořníků na vzniku československé státnosti se datují, již k prvním dnům existence Republiky Československé. Zároveň je nutné podotknout, že nemalý podíl na vzniku jejich pověsti, jakožto mužů bez bázně a hany, měl Rošický, který správně odhadl jejich možnosti a uměl jich využít. Rytmistr Rošický musel být člověk bezesporu vysokých kvalit a to jak lidských tak odborných, neboť koncem první listopadové dekády 1918, pár dní po obsazení pražského vojenského velitelství byl pověřen dalším, ne zrovna jednoduchým úkolem. Rytmistr se stal velitelem malého uskupení, jehož cílem bylo rychlé obsazení chebského letiště, přičemž čs. námořníci u toho samozřejmě nemohli chybět.



"Flugplatz Eger."

Z dnešního pohledu není asi těžké dovodit, jaký význam měl chebský „flugplatz“ pro nově se formující čs. vojenskou moc. Hodnota prakticky jediného vojenského letiště nacházejícího se na území republiky vč. leteckého materiálu zde působící náhradní letecké roty Flek 16 (Fliegertappenkompanie Nr. 16) byla neocenitelná. Problémem však byla jeho poloha, nacházející se hluboko ve „zněmčeném“, ne zrovna mladé republice nakloněném území.

Samotný akt vzniku samostatné Republiky Československé dne 28. října 1918, vyvolal na územích s dominujícím německým obyvatelstvem bouřlivou reakci. Již 29. října byl vyhlášen nový stát Deutschösterreich, zastřešující postupně vznikající separatistické provincie Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren. A právě na území první z nich, téměř v jámě lvové se nacházelo chebské letiště. Vezmeme-li v potaz, že 1. listopadu 1918 byl pod vedením mjr. Grillmayra ustanoven chebský Volkswehr o téměř šesti stech mužích, jakékoliv silové řešení v sobě neslo nemalá bezpečnostní rizika.

Bez ohledu na výše uvedené však ráno 9. listopadu vyráží z Prahy pod vedením Rošického skupina cca 120 mužů a 12 důstojníků. Leteckou část výpravy (rytmistr K. Adamec) tvořilo 11 pilotů a 30 mužů pozemního personálu, přičemž otázka bezpečnosti spočinula na bedrech 50 mužů (por. Ing. A. Kittnar) 1. setniny námořníků a příslušníků kulometné roty se 4 TK. Vzhledem k akutnímu nedostatku automobilů, byl velitel výpravy nucen rozdělit své muže do dvou skupin. První část výpravy jela ve dvou osobních a čtyřech nákladních vozidlech, na rozdíl od té druhé, která dočasně využila komfortu železničního spojení. V průběhu dne se obě skupiny setkaly v Plzni, kde po ozřejmění situace jim byla velitelem 35. pěšího pluku domácího vojska poskytnuta nezištná pomoc v podobě další čtveřice náklaďáků a jedné čety příslušníků 35. ppl.. Brzy nad ránem druhého dne, tentokráte již společně, vyrazila celá skupina na téměř 100 km dlouhou cestu ve směru Stříbro, Mariánské Lázně, Cheb. V této souvislosti je třeba dodat, že cílem výpravy nebylo zas tak neznámé prostředí, neboť již 5. listopadu přijela na chebské nádraží skupinka tří čs. vojáků, kteří v utajení provedli rekognoskaci a monitoring letištního provozu.



V dopoledních hodinách 10. listopadu dorazila bez větších problémů desetičlenná autokolona k okraji letiště, na kterém již shodou okolností stála dvě k odletu do Německa připravená letadla. Pár výstřelů do vzduchu ozřejmilo, kdo je novým pánem situace. Samotné obsazení a zajištění letištního perimetru poté proběhlo vcelku rychle, neboť valná většina příslušníků Flek 16 se již dávno rozutekla do svých domovů. Zároveň došlo k osvobození pár set metrů vzdáleného zajateckého tábora.

Zatímco letecký personál se ihned pustil do práce, rytmistra Rošického čekala další výzva v podobě nelehkých diplomatických jednání s čelními představiteli 2 km vzdáleného „nepřátelského“ města. První kontakt na sebe nenechal příliš dlouho čekat, když kolem poledního se na letišti objevila delegace zástupců provincie Deutschböhmen v čele s Dr. Bernardinem. Zástupci města protestovali proti pobytu čs. vojska na území separatistické provincie, Rošický kontroval vznikem RČS a jejími územními nároky. Postupem času bylo více než zřejmé, že případná shoda je v nedohlednu, přesto hrotit situaci nechtěl žádný ze zúčastněných. Rošický hrál de facto o čas. Po vzájemné domluvě došlo k přesunu místa jednání do budovy chebského okresního hejtmanství, kam velitel čs. jednotky doprovázen vybranými námořníky dorazil v nastávajícím odpoledni.

Pokračující jednání však opět nic nového nepřinesla, stávající status quo zůstalo prakticky zachováno. Parodoxně tomuto stavu velmi napomohla smrtelná havárie šikovatele V. Antoše, který se při pokusu o zálet letounu Oeffag C.II, zřítil nedaleko chebského nádraží. Přes výše uvedenou tragédii letecký personál urputně pracoval dál. Kolem třetí hodiny odpolední bylo k odletu připraveno dalších pět aeroplánů, která postupně startovala v kurzu podél železniční trati Cheb - Plzeň – Praha. Přestože let výše uvedené pětice letadel byl doprovázen mnoha popsání hodnými peripetiemi, vraťme se v souladu s cílem článku zpět na zem.



Ilustační foto.

S nastávajícím soumrakem začala situace čs. letištního osazenstva houstnout. Oddíly chebského Volkswehru obklíčili letiště a vědomi si své početní převahy vyzvali Rošického muže ke kapitulaci. Čs. vojáci však zůstali ve svém postoji neoblomní a jasně deklarovali v případě nutnosti prolít krev. S tímto sdělením se skupina Volkswehru kupodivu spokojila a krom občasných verbálních výpadů zůstalo pouze u zajištění letiště zesílenými strážemi. Vezmeme-li v potaz, že v této době se místní Volskwehr skládal převážně z příslušníků náhradního praporu chebského 73. pěšího pluku, bývalého elitního pluku rakousko-uherské armády známého jako „Rudí ďáblové“, musím konstatovat, že následky válečné únavy a každodenního strádání si nesly všechny národy bývalé monarchie bez výjimky.

Druhý den ráno čs. vojáci pokračovali v třídění a soupisu veškerého upotřebitelného materiálu, přičemž začínalo být všem jasné, že kapacita nákladních automobilů ani při opakovaných jízdách zdaleka nestačí. Na řadu tak mělo přijít záložní řešení v podobě železniční dopravy. Jak je z výše uvedených řádek zřejmé, úkol to neměl být zrovna snadný, nicméně čs. mariňáků hodný.

Dne 12. listopadu námořníci obsadili cca 1,5 km vzdálené chebského nádraží, v jehož rámci museli nejdříve vytlačit oddíl bavorského Grenzschutzkommanda. Tato v dobré víře na pomoc chebanům přispěchavší „ostraha hranic“ při konfrontaci s nekompromisním námořnickým postupem rychle ztratila vůli k deklarované pomoci a bez jediného výstřelu se stáhla zpět do nedalekého Waldsassenu.

Uvědomíme-li si dnes, že výpad vůči téměř třicetitisícovému městu provedlo pár desítek mužů, nezbývá nám před jejich smělostí/drzostí nic jiného než smeknout. Přesto, když se v průběhu dne na scéně objevila posila v podobě 200 mužů vyslaných plzeňským posádkovým velitelem majorem V. Mattušem, spadl dozajista mnohým mariňákům kámen ze srdce3). Po sestavení vlaku, které se mimochodem neobešlo bez pohrůžek násilí, byl zbytek dne stráven svozem a nakládáním leteckého materiálu k perónu přistavenou soupravu. Konečně 13. listopadu se plně naložený vlak, na kterém se taktéž tísnili osvobození zajatci, vydal na cestu ku Praze, kam také v pozdějších hodinách dorazil.

3) Za zmínku rovněž stojí, že posádkový velitel tak učinil na základě reportu posádky letadla vyslaného den před tím z obsazeného letiště a přes výslovný zákaz ČNV. Inu, doba přála mužům iniciativním a rozhodným.

Organizace

Mezitím, na pozadí hektických popřevratových událostí se v hlavním městě RČS postupně konstituuje Ministerstvo národní obrany (MNO), jehož přímý předchůdce Výbor národní obrany vznikl z rozhodnutí ČNV dne 30. října 1918. Následně dochází k pověření Zemského vojenské velitelství výkonem agendy vrchního velení. Výkonná složka tzv. správce československých vojsk v součinnosti s vrchním velitelem utváří Vrchní vojenské velitelství, které v souvislosti s účinností § 1 zákona č. 2/1918 Sb. dne 18. prosince zaniká. Zároveň tak výše uvedený zákon poskytnul právní rámec nově vzniklému MNO. Jakožto nové ministerstvo, nebylo MNO z počátku ušetřeno organizačním zmatkům a z dnešního pohledu do očí bijící nekoncepčnosti. Přesto je nutné připomenout, že oproti jiným orgánům veřejné a výkonné moci bylo stavěno prakticky na „zelené louce“, ostatně nemělo ani svoji budovu.

V této situaci tak vedle značného množství jiných voj. odborů vzniká pod vedením podplukovníka Ing. A. Valšíka VII. (námořní) odbor4). Otázkou pak může být, co nebo kdo, stál v pozadí zřízení námořního odboru MNO. Jisté spekulace může vyvolávat v této době stále žijící myšlenka tzv. Jadranského koridoru. Skutečností však zůstává, že námořnímu odboru byl podřízen Námořní sbor respektive od 23. prosince Námořní doplňovací kádr s organizační a výkonnou pravomocí nad všemi bývalými čs. mariňáky rakousko-uherské floty5).

4) V únoru 1919 tvořilo součást organizační struktury MNO 17 vojenských odborů.
5) Na konci srpna 1919 se v evidenci kádru nacházelo 4 879 námořníků, z nich se na Slovensku nacházelo 754 mužů.



Kadetní škola.

Mezi prvními námořníky uvíznuvšími v evidenci „námořního kádru“ byly již výše zmínění příslušníci 1. setniny námořníků. Tito se rekrutovali zejména z „dovolenkářů“ a k pracím v průmyslu převelených mužů. Hlavní nápor nově evidovaných však námořní kádr zažil v souvislosti s návratem příslušníků 1. pluku čsl. námořní legie z Puly. Zhruba od druhé poloviny listopadu započala do několika železničních transportů rozložená přeprava celkem pěti „transportních praporů“ pluku, přičemž definitivní tečku učinil příjezd 1. praporu „Adria“ (poručík J. Sládeček) na Masarykovo nádraží dne 25. listopadu 1918. Více viz kolega Pátrač, cituji:

Ráno 25. listopadu 1918 však přijela pod velením fregatního poručíka Josefa Sládečka na dnešní pražské Masarykovo nádraží v plném počtu elita jadranských rebelů v podobě 1. praporu s názvem Adria, od 1. pluku československé námořní legie. Od námořnických transportů obdrželo pražské nádražní velitelství cennou materiální pomoc. Tito skvělí lidé si díky tomu, že si udrželi svoji dobrovolnou disciplínu, z války neutekli jak vagabundi, ale snažili se dopravit domů zbraně, střelivo a vojenský materiál. Pražákům tak díky nim přibylo do arzenálu:

- 5022 nových pušek, 
- 36 těžkých kulometů, 
- 5 koní a 
- 242 beden nábojů po 10 000 kusech, tedy skoro dva a půl milionu nábojů.

S ohledem na výše uvedené mohu jen připomenout, že v naprosté většině z bojišť Velké války navrátivší se české a slovenské jednotky byly prosty jakéhokoliv výzbrojního materiálu. O svoji výzbroj přicházeli zejména během návratu do vlasti, kdy na území Rakouska či Maďarska byly postupně odzbrojováni či v některých případech se své výzbroje dokonce sami zbavovali. Bez ohledu na v minulosti rozdílná zařazení, tak o to více vyniká morálka a sounáležitost mužů v pruhovaných tričkách.

V druhé polovině listopadu 1918 již přestávalo dosavadní námořnické útočiště sílícím počtům mužstva sotva stačit. Jako nové sídlo veškerých později z námořníků sestavovaných útvarů byly od 20. listopadu vybrány vršovická kasárna, přičemž prostory kadetky zůstaly dále využívány jako kanceláře. Po skončení nařízené 14-ti denní dovolené a 6. prosince v denním tisku uveřejněné výzvě, nastoupila v polovině prosince zpět k Námořnímu doplňovacímu kádru (poručík J. Sládeček) drtivá většina bývalých členů rakousko-uherského námořnictva. Vzrůstající počty mariňáku následně umožnily v druhé polovině prosince dokončit formování I. čs. námořní praporu. K 1. a 2. setnině námořníků, toho času již dlící na Slovensku, tak ještě přibila 3. a 4. setnina námořníků.



Základní mariňáckou výzbroj tvořila přímotažná opakovací puška Mannlicher M.95, v krátké či dlouhé variantě. Zde ilustrační fotografii v krátkém provedení, tzv. "štucu".

Vznik I. čs. námořního praporu a zvláště jeho pozdější nasazení, jakožto běžného pěšího praporu může v dnešní době na někoho působit jako mrhání. Mrhání kvalitním, technicky vzdělaným lidským materiálem. Za normálních okolností by s tímto šlo bezesporu souhlasit, nicméně počáteční období vzniku RČS oplývalo vším možným, jen ne oněmi normálními okolnostmi. Na pozadí začínajícího obsazování Slovenska trpěla nově budovaná branná moc nedostatkem téměř všeho. Chyběla organizační struktura, lidé, výzbroj, výstroj a co hůř, u nemalého počtu vojska chyběla i vůle k obraně a prosazování státní suverenity.

Na druhou stranu se sluší poznamenat, že již tehdy si kompetentní lidé ve vedení armády uvědomovali vysokou hodnotu bývalých námořníků rakousko-uherské „Krígsmaríny“. Jedno z nabízejících se řešení, tak spočívalo v jejich roztřídění po jednotlivých odbornostech a následném předisponování k technickým, zejména ženijním jednotkám. Nicméně, těmto a obdobným Nerudovským otázkám učinili přítrž samotní mariňáci. V souvislosti s rozhodnutím vrchního velitelství ze dne 4. listopadu a následně, o dva dny později vydaným čís. pres. 195/gen. št., vzali čs. námořníci své osudy do svých rukou a jako obyčejní pěšáci se dobrovolně přihlásili k službě na Slovensku1). S tímto stavem se velení armády zřejmě snadno smířilo, neboť jak je již z výše uvedeného patrné, vysokou morálkou oplývající setniny měly v těchto dnech cenu zlata7).

6) V prvních měsících existence RČS se jednotky vysílané na Slovensko skládaly pouze z dobrovolně ke službě na východě republiky hlásících se mužů.
7) Bojů na Slovensku se v souhrnu účastnilo celkem 1 071 příslušníků mužstva a 34 důstojníků.



Vršovická kásarna a Pohořelice v roce 1925.

Tou dobou, příliv nově evidovaných námořníků do vršovických kasáren stále nepolevoval. Důsledkem čehož byl nedostatek ubytovací kapacity řešen převelením I. čs. námořního praporu respektive jeho 3. a 4. setniny vč. praporního velitelství do Brna – Pohořelic. A právě v tuto chvíli opustím v zájmu zachování alespoň přibližné časové osy českou a moravskou zem.