PALBA.CZ

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 120.




Pacifik, skica prostoru z roku 1942, kde se odehrávali popisované boje i v roce 1944, skica je majetkem Wikipedie, zde byla zmenšena.
A vůbec ty nejzávažnější následky měl ten fakt, že japonské vrchní velení tehdy uvěřilo všem tvrzením svého námořního oddělení císařského generálního štábu o těžkých ztrátách v americkém loďstvu a jeho letectvu. V historických zápisech japonského císařství byly nalezeny dokumenty a v nich údaje založené na hlášeních japonských pilotů, ze kterých je zcela zřejmé, že údaje jsou nesprávné. Jedním z takových dokumentů, který to potvrzuje, je text komuniké, které císařský hlavní stan vydal ke dni 19. října 1944. V tomto komuniké, které nalezl a použil český historik Miloš Hubáček – kniha - Boj o Filipíny str. 124., se praví, cituji:

„Od 12. října naše síly nelítostně útočily na nepřátelské operační skupiny zdržující se ve vodách východně od Luzonu a Tchaj-wanu. Zahnali jsme je na útěk a více než z poloviny zničili. Celkové dosažené výsledky jsou následující: 11 letadlových lodí, 2 bitevní lodi, 3 křižníky a jeden torpédoborec nebo křižník potopeny a 8 letadlových lodí, 2 bitevní lodi, 4 křižníky, jeden křižník nebo torpédoborec a 13 nespecifikovaných lodí poškozeno. Kromě toho nejméně 12 lodí zůstalo v plamenech.“

Zajímavostí těchto hlášení je, že Japonci současně přiznali, že za období od 12. do 16. října přišli v těchto bojích o 492 letounů včetně asi 100 armádních letadel všech typů.
Rozbor a odhad štábu admirála Halseyho pak hovořil o zničení přibližně 655 japonských letounů různých typů včetně těch letounů, které sestřelila stíhací ochrana 38. operačního svazu. Mimo toho hovoří tento rozbor i o potopení 35 japonských lodí různých velikostí a o pravděpodobnosti poškození dalších 74 lodí. A protože Japonci jak je i vidno se vždy snažili vlastní ztráty snižovat a na druhé straně i američtí piloti byli mnohdy přehnaně optimističtí ve svých vlastních hlášeních, může se reálně odhadovat, že celkových ztrát, které „japonské letectvo v bitvě u Tchaj-wanu utrpělo, může být mezi 550 až 600 letadel.“




Admiral William F. Halsey, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo zmenšeno.

https://en.wikipedia.org/wiki/William_Halsey_Jr.

Po válce byli vysocí japonští důstojníci dotazováni ohledně tvrzení, která byla uváděna v oficiálních komuniké vrchního velení. Důstojníci se jen usmívali a prohlašovali, že sami osobně nevěřili tomu ani z poloviny, ale že národ tomu uvěřil, a to že bylo v dané době velice důležité.
Když se zamyslíme nad hodnocením této odpovědi, musíme vzít též v úvahu, že po druhé světové válce už byl výsledek bitvy u Tchaj-wanu obecně všem znám, takže těžko bylo očekávat od generálů a admirálů přiznání, že se rok předtím nechali obalamutit svou propagandou.
Faktem však stále je a bude, že nezasvěcenou veřejnost zachvátila euforie, která do určité míry vždy zklidnila narůstající obavy z neslavného konce této války pro Japonce.
Jedny z tokijských novin tehdy napsaly: „Oznámení císařského hlavního stanu uvádí, že tato vítězství jsou pouze předehrou k větším budoucím vítězstvím. Víme, že se situace teprve začíná měnit, ale věříme, že připravíme cestu pro rozhodující operace a pro rozhodující vítězství…“
Císař Hirohito vydal zvláštní výnos a japonské masové oslavy „slavného vítězství u Tchaj-wanu“ pak probíhaly po celém Japonsku a také na všech velitelstvích japonských ozbrojených sil, které byly rozmístěny na Filipínách - a bylo vymalováno narůžovo.
Nutno říci, že navzdory všem poválečným tvrzením části japonských velitelů, o nedůvěře k optimistickým zprávám u výsledků střetnutí, císařský hlavní stan učinil řadu chybných strategických rozhodnutí, vysvětlitelných pouze tím, že uvěřil vlastní propagandě. Pak se také nedivme, že na základě přesvědčení, že Spojenci nemohou nahradit utrpěné ztráty a opravit poškozené lodi před koncem listopadu, japonské velení předpokládalo, že má k dispozici nejméně další měsíc k posílení a zlepšení obrany Filipín. Viceadmirál Šigeru Fukudome, velitel 2. letecké flotily, po válce před spojeneckými vyšetřovateli o bitvě u Tchaj-wanu uvedl, - dle tehdejšího zápisu soudu, cituji: „... i když výsledky pravděpodobně nebyly tak velké jak bylo oznámeno, měl jsem je za to, že bylo dosaženo významného úspěchu, a proto jsem očekával, že uplyne určitý čas, než budou spojenci schopni na jihu zaútočit. Nicméně, úder proti Filipínám přišel daleko dříve, než jsme očekávali.“
Také podplukovník Jorio Išikawa, štábní důstojník japonské 14. armády, při vyšetřování prohlásil: „V době, kdy došlo k vylodění na Leyte, převládalo na vysokých velitelských místech přesvědčení, že Spojené státy nejsou dostatečně připraveny, aby mohly zahájit invazi na Filipíny. Důvodem byla skutečnost, že naše námořnictvo oznámilo, že ochromilo nepřátelské operační svazy v letecké a námořní bitvě u pobřeží Tchaj-wanu. Zůstává faktem, že hlášení našeho námořnictva byla ve srovnání se skutečnými výsledky bitvy přehnaná, a následkem toho jsme chybně posoudili možnost nepřítele při útoku na Filipíny. Domnívali jsme se, že zahájil svoje operace nedostatečně připraven.“
Ke všemu ještě i Generálmajor Jošiharu Tomočika, náčelník štábu japonské 35. armády, přispěl do stejného těmito slovy, cituji: „Odhadovali jsme, že přibližně polovina oslavovaných amerických úderných leteckých sil byla natolik vážně ochromena, že se nemůže účastnit na filipínském tažení.“
No, a když to tak vše vezmeme kolem a kolem, tak vše nasvědčovalo tomu, že námořní důstojníci japonského hlavního stanu, kteří zřejmě znali skutečnou situaci nebo alespoň měli vážné podezření, že spojenecké ztráty u Tchaj-wanu byly podstatně nižší, než se tvrdilo, neinformovali o pravém stavu věcí raději své kolegy z pozemních vojsk, což ukazovalo i mnoho dalších výpovědí důstojníků po válce. Mnozí z těchto vysokých armádních důstojníků dokonce uvěřilo, že Spojenci v dohledné době na Filipíny vůbec nezaútočí. Stratégové z pozemních vojsk původně dokonce zamýšleli, že v případě spojenecké invaze, budou svádět na většině filipínských ostrovů pouze zdržovací boje, a rozhodně se nepříteli postaví až na Luzonu, který měl nejlepší zásobovací systém a byl dostatečně velký, aby na něm mohla být vybudována účinná hloubková obrana. Když po scénáři, který byl právě popsán, dostali tito důstojníci zprávy o amerických ztrátách jejich loďstva a letectva, tak řada z nich očekávala, že dojde-li k americkému vylodění, bude provedeno jen menšími silami, a tak je budou moci snadno zničit. Navíc se také domnívali, že když Američané přišli o tolik letadlových lodí a letounů, lze vlastně kterýkoliv jimi napadený ostrov dostatečně posílit, aniž by tomu mohl nepřítel zabránit…!
Český historik Miloš Hubáček – kniha - Boj o Filipíny str. 124., ještě nalezl a dodává, cituji:

„Za zaznamenávání stojí, že když Japonci začali zveřejňovat svá bombastická tvrzení, odeslal 17. října odpoledne admirál Halsey admirálu Nimitzovi depeši, s jejímž obsahem Nimitz 19. října seznámil tisk. Ve všech významnějších amerických listech se obratem objevila zpráva: ´Admirál Nimitz obdržel od admirála Halseyho uklidňující ujištění, že po zachránění všech lodí 3. loďstva nedávno označovaných tokijským rozhlasem za potopené ustupuje směrem k nepříteli. ´Netřeba zdůrazňovat, s jakou potěchou veřejnost přijala výrok o ´ústupu směrem k nepříteli´. Velení japonských pozemních vojsk však ke své smůle víc věřilo tvrzením svých admirálů než prohlášení velitele amerického 3. loďstva.“





Admirál Chester Nimitz, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno.


Ostrov Leyte.



Filipíny, regionální mapa je majetkem Wikimedie, zde byla zmenšena.
Ze zeměpisného hlediska lze o ostrovu Leyte nalézt, že ve skupině Visayaských (Visajanských) ostrovů ve středních Filipínách má délku 184 kilometrů, největší šířka je 64 kilometrů a v nejužším místě měří 24 kilometrů. Na Leyte se od severu k jihu, celým ostrovem táhne po délce hlavní horský hřeben, od kterého pak se od východního úbočí, v severní části ostrova prostírá až k východnímu pobřeží rozsáhlá planina, která se jmenuje Leytské údolí.
V době, kdy se mělo odehrát vylodění na Leyte, tedy v roce 1944, měl ostrov přibližně 1 milión obyvatel. Tentokrát byla Spojenci zvolená oblast k vylodění nikoliv hustá džungle, jak tomu bylo na většině Tichomořských ostrovů, které Američané obsazovali v předchozích měsících. Na Leyte se jednalo o oblast, která byla zvolena k vylodění, tedy všechny invazní pláže, vlastně jen písčitý povrch a v přístupu k nim nebránily ani pobřežní korálové bariéry, ani pobřežní útesy. Tentokrát byl problém v tom, že byly všude rozsáhlé mokřiny a též bažiny a všude kolem husté sítě řek, které pramenily v horském masivu ve středu ostrova a pokračovaly napříč Leytským údolím až k východnímu pobřeží. No a právě ve druhé polovině měsíce října, tedy v tamějším monzunovém období, byly cesty pro těžká vozidla velkou překážkou v symbióze s nepoužitelnými a pruhy vytvářejícími rýžovými poli, které se táhly podél cest a byly i většinou neprůchodné. Spojenečtí plánovači vylodění si byli sice většinou vědomi potíží, které vznikne v době, kdy vojska vybavená množstvím bojové techniky budou nucena bojovat v období dešťů v takové slotě močálovitého terénu, ale bohužel, byla to cena, kterou bylo nutno zaplatit za urychlení postupu a k uspíšení konečného vítězství.