PALBA.CZ

OBSAZENÍ SUDET A ODSUN ČECHŮ
Říjen 1938

---

„Mezi většinou národnosti, které jsou v tomto státě utlačovány, se nachází také 3,5 milionů Němců, to je přibližně tolik lidi naši rasy, kolik obyvatel má např. Dánsko (…) Chtějí je zlikvidovat. Po lidské stránce jsou utlačováni nesnesitelným způsobem a je s nimi zacházeno tak, že to postrádá veškeré důstojnosti (…) Já však mohu zástupcům těchto demokracii vzkázat, že nám to není lhostejné, a že pokud tato týraná stvoření sama nenaleznou svého práva a své pomoci, tak oboji obdrží od nás.(…) Němci v Česko-Slovensku nejsou ani bezbranní ani opuštění. To nechť je vzato na vědomí (…)“
(Projev Adolfa Hitlera v Norimberku na závěr 10. Parteitag Groβdeutschland, dne 12.9.1938)

Přijetím Mnichovského diktátu nastal pro československou vládu zásadní problém a to již hned od 1. října 1938 v podobě okupace českého pohraničí. V důsledku dohody překročily první německé jednotky pod velením generálplukovníka Wilhelma von Leeba hranice Československé republiky hned 1. října 1938. Nejprve tyto jednotky začaly obsazovat jihočeské a pošumavské oblasti. Jejich postupu nikdo nebránil tak, jak bylo přijetím dohody odsouhlaseno. Z těchto území se muselo českoslovenští vojáci stáhnout.

(1) Vyklizení začne 1. října
(2) Spojeného království, Francie a Itálie se shodly, že vyklizení území bude dokončeno do 10. října, aniž by byla zničena jakákoli zařízení, která se na území nacházejí, a že Československá vláda bude odpovídat za provedení vyklizení bez poškození uvedených zařízení
(3) Podrobnosti vyklizení budou stanoveny mezinárodní komisí složenou ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa
(4) Obsazování převážně německého území německými jednotkami začne 1. října. Čtyři oblasti vyznačené na připojené mapě budou obsazovány německými vojsky následovně:
Území označené číslem I 1. a 2. října; území označené číslem II 2. a 3. října; území označené číslem III 3., 4. a 5. října; území označené číslem IV 6. a 7. října. Zbývající území převážně německého charakteru bude neprodleně zjištěno výše uvedenou mezinárodní komisí a bude obsazeno německými jednotkami do 10. října
(5) Mezinárodní komise uvedena v odstavci 3 určí oblasti, ve kterých se bude konat plebiscit. Tyto oblasti budou do zjištění jeho výsledků obsazeny mezinárodními jednotkami. Stejná komise stanoví způsob, jakým se hlasování bude konat, vycházejíc ze Saarského plebiscitu. Komise také stanoví datum jeho konání, ne pozdější než konec listopadu
(6) O konečné podobě hranic rozhodne mezinárodní komise. Tato komise bude také oprávněna dporučit čtyřem mocnostem, Německu, Spojenému království, Francii a Itálii v určitých výjimečných případech menší úpravy v přísně etnograficky určovaných oblastech, které mají být připojeny bez plebiscitu
(7) V oblastech připadajících Německu bude zaručena možnost příchodu a odchodu, které bude moci být využíváno v šesti měsících od data podepsání této dohody. Německo-Československá komise bude určovat podrobnosti této možnosti, berouc ohledy na ulehčení otázek přemisťování obyvatelstva a usazování vyvstávajících z uvedeného odevzdání území
(8) Československá vláda ve lhůtě čtyř týdnů po podepsání této dohody propustí ze svých vojenských a policejních sil jakéhokoli sudetského Němce, který si to bude přát, a Československá vláda ve stejné lhůtě propustí sudetoněmecké vězně, kteří si odpykávají trest za politické zločiny
Mnichov, 29. září 1938

---

Aby nedocházelo ke střetům mezi československými a německými jednotkami, byla již 30. září 1938 v Berlíně uzavřená dohoda o volném pohybu jak pro prvního října, tak i pro následující dny. Dle této dohody se dodržovala tříkilometrová zóna odstupu, neutrální pásmo mezi ozbrojenými silami obou států. Dohoda také umožňovala, aby malé odloučené jednotky, ke kterým informace nepronikli, mohly ustoupit ke svým vyšším jednotkám. I když dělo se tak již za dohledu německých vojáků. Do 10. října došlo vcelku za klidných okolností k úplnému obsazení všech územních pásem v Čechách i na severní a jižní Moravě. Na průběh obsazení Sudet dohlíželi i zahraniční pozorovatelé z Francie, Anglie a Itálie. Ti pak měli za úkol informovat o průběhu berlínský mezinárodní výbor a československou vládu. Páté okupační pásmo mělo být dle Mnichovské dohody určeno mezinárodním výborem. Úkolem výboru bylo určit, na jak velkém území se má do konce listopadu 1938 uskutečnit lidové hlasování o přičlenění k Říši, nebo setrvání v rámci Československé republiky. Výbor pravidelně zasedal již od 30. září. Jeho jednání řídil státní tajemník německého ministerstva zahraničí Erich von Weizacker. Za Velkou Británii ve výboru seděl Neville Henderson, Francii zastupoval Francois Poncet, Itálii zastupoval Bernardo Attolico. Za Československo se jednání účastnil berlínský vyslanec Vojtěch Masný. Výbor měl pod sebou tři podvýbory, které museli ihned od prvního října řešit mnoho problémů s obsazováním oblastí. Již po dvou dnech se diplomatická nóta ze strany Německa změnila v kategorické požadavky, které se drželi Hitlerových směrnic. Jinými slovy, měli ze zmrzačené republiky uchvátit co největší část území pro Třetí říši. Večer 4. října 1938 sdělil Hitler Erichu von Weizackerovi a ministru zahraničí Ribentropovi, že ohledně pátého pásma bude nadále již jen platit německé hledisko. Ribentrop o tom ihned spravil zahraniční vyslance Francie a Velké Británie. A jelikož oba někdejší naší „spojenci“ nechtěli s Německem vyvolávat konflikty, tak i na tyto dodatečné podmínky přistoupili. Ani následná rychlá demise prezidenta Edvarda Beneše a československé delegace u výše uvedených zemí, na jejich druhé zradě, nic nezměnilo. Vojtěch Masný informoval Prahu, že Němci uplatňují extrémní vojenské řešení a pomoc západních vyslanců je naprosto chabá a neúčinná. Vláda premiéra Syrového tak měla ultimátum 24 hodin na to, jestli se německým požadavkům podvolí. Bohužel nic jiného, než přijetí těchto dalších požadavků, naše vláda bez podpory západních mocností, udělat nemohla. Hitler pak ani nenaléhal na plebiscit, protože tímto nátlakem a se souhlasem Francie a Velké Británie, dostávala Třetí říše větší část „koláče“, než jaký byl původně odsouhlasen.

Tímto ultimativním nátlakem si Německo nad rámec Mnichova, přičlenilo více než sto vesnic na Jilemnicku, Českodubsku a na Chodsku. Bylo to tak neoficiální „šesté“ pásmo. Argumenty v podobě národnostní, jazykové mapy, statických čísel atd. se ukázali u Francie a Velké Británie, zbytečné. V důsledku záboru i „šestého“ pásma byla dne 20. listopadu 1938 mezi vládou Německou a Československou sepsána nová smlouva o hranicích. Druhý den byla nová hranice schválená berlínským mezinárodním výborem. Nicméně i přes tyto smlouvy a úpravy hranic, docházelo nadále k neoprávněným záborům a to zejména na Litoměřicku, Znojemsku, Lounsku, Ratibořsku. Takto byla třeba ukradená Chrastava na jižní Moravě, Stádlo u Šternberka, nebo území Trnávky, Lazy u Jevíčka, či český hrot na Turnovsku.

Když to uzavřu, obsazením československého pohraničního území došlo k přervání historických hranic, které se v rámci evropských dějin téměř deset století neměnili!!! Nová hranice se pak stala velice problematickou pro hospodářství i dopravu. O velkém ekonomickém dopadu na zbytku československého hospodářství ani nemluvě. Podle historiků žilo na tomto území kolem 700-800 tisíc Čechů, kteří se najednou škrtnutím pera ocitli v jiné zemi. V zemi, která utvářela nové hranice, které nerespektovali ty staleté v rámci Zemí Koruny české. Ale především v zemi, kde najednou platili Norimberské zákony z roku 1935, kde se prosazoval pouze německý vplyv. V zemi, kde pro Čechy místo nebylo. Ano, starousedlíci mohli zůstat, ale znamenalo by to pro ně ekonomickou sebevraždu, nebo rovnou by jim šlo o život. Někteří to vzdali hned a odešli, co nejrychleji to šlo, než je Němci připraví o vše. Někteří to zkusili, ale i tak nakonec museli po pár týdnech, nebo měsících odejít.

Dle Zdeňka Radvanovského bylo nuceno z pohraničí v pohnutém roce 1938 odejít k 3. prosinci 1938 celkem 151 997 uprchlíků, z čehož bylo „125 425 (83,7 %) Čechů, 14 925 (11,23 %) Židů a 11 647 (8,75 %) německých antifašistů“. Tento údaj se velmi blíží číslům Jaroslava Šímy, po Mnichovu pracovníka Ústavu pro péči o uprchlíky. Šíma měl mimo jiné za úkol shromažďovat údaje o nich. V již citované publikaci z roku 1945 uvádí počet přesídlenců z území odstoupených po Mnichovu Německu, Polsku a Maďarsku a ze Slovenska k 1. červenci 1939. Podle tohoto přehledu do poloviny roku 1939 přesídlilo z území zabraného Německem 141 707 Čechů, Slováků a Ukrajinců, 10 496 Němců, 18 673 Židů a 581 lidí jiných národností. Od 70. let minulého století se těmito otázkami podrobně zabýval historik Josef Bartoš. Již v roce 1978 a od té doby několikrát uvedl na základě svých výzkumů, že po Mnichovu se z Německem obsazeného pohraničí vystěhovalo do počátku roku 1939 přes 150 tisíc osob, z toho 122 tisíc Čechů, 13 tisíc Němců a 15 tisíc Židů. Předválečný československý úředník odpovědný za shromažďování dat o vystěhovalcích a uprchlících a dnešní český historik se ve svých číslech v podstatě shodují. Tehdejší oficiální statistika, vypracovaná sekretářem Ústavu pro péči o uprchlíky Jaroslavem Šímou uvádí, že k 1. 7. 1939 bylo evidováno celkem 171 401 uprchlíků z pohraničních oblastí do vnitrozemí, z toho 141 037 české národnosti, 10 496 Němců a 18 673 Židů. Statistika nezahrnuje aktivní státní zaměstnance, kterých bylo přibližně 50 tisíc. Někteří z těch, kteří zprvu uprchli, se pak vrátili zpět, naopak v některých případech docházelo k vyhánění i v pozdější době. Dle těchto informací, bylo postupně z pohraničí nuceno z různých důvodu odejít, nebo bylo odsunuto včetně státních zaměstnanců, kolem 220 tisíc Čechů. Podle sčítání obyvatelstva německou správou dne 17. května 1939, žilo v někdejším zabraném pohraničí 291tisíc ještě Čechů. V důsledku válečných let, kdy německé obyvatelstvo muselo nastoupit například vojenskou službu, se český vliv zase do pohraničí vracel, přestože původně již od podzimu 1938 se německá správa snažila dělat vše proto, aby Češi úplně odešli.

Co se následných válečných událostí týče a poválečného odsunu Němců týče, tak to nelze zcela s touto situací z roku 1938 srovnávat. Rok 1938 znamenal umělé rozbití hranic, které existovali téměř tisíc let bez větších změn! Ten kdo v těchto hranicích bydlel, musel respektovat naše zákony, naše pravidla. Od října 1938 se ale hranice uměle změnili a pravidla, která zde panovala staletí, byla pošpiněná. Rok 1945 pak následoval návrat k přechozímu stavu.